0
0

Epizoda 1 – Bergen

Už si ani nepamatuji, koho z nás dvou tato myšlenka poprvé napadla. Hlavní je, že jsme tento nápad začali realizovat… Po několika výpravách po české vlasti, jsme se rozmýšleli, kam dál. Musíme zažít něco většího. Slovensko? Maďarsko? Švýcarsko? Proč si hned nenaservírovat tu nejsložitější akci. Ano, Norsko vyhrálo! Do odletu nám zbývalo pět měsíců a my se po hlavě vrhli do knížek a průvodců, map a dalších nezbytných věcí. Ve druhé polovině června, kdy se naše letadlo odlepuje od dráhy na Ruzyni, se naše sny a plány začínají naplňovat…

Během pár hodin už čekáme na svá zavazadla a věříme, že se mezi všemi těmi napěchovanými kufry objeví. Vše navazuje na vše, a jakmile bychom nestihli jeden autobus, jednu loď, naše cesta končí… Musíme se tedy držet přesného plánu. Máme oba batohy a vycházíme z letištní haly. I kdybych teď spadl a zlomil si nohu, tak mohu říci, že jsem viděl krásnou přírodu. Kam se podíváme, vidíme jen hory a zase hory. Ovšem není čas se kochat. Město Bergen, kam míříme, je ještě o pár kilometrů dál. Letištní autobusy má na starosti moc příjemný pán, který nám uloží zavazadlo a usadí nás na místo. Nevím, jakým systémem vše řídí, ale i když autobus není úplně plný, dá povel a autobus zavře dveře a rozjede se pryč. Další lidé musí čekat „dlouhých“ pět minut na další. No, myslím, že v tomto prostředí, kde se nemůžete vynadívat té krásné přírody, si jich klidně necháte ujet deset. Ale my už míříme do Bergenu – města, kde strávíme další dva dny. Hned, co vystoupíme z autobusu na krásném náměstí s jezerem, vidíme průvod hasičských vozidel. Jsou seřazeny od nejstaršího vozíku s barelem vody, přes koňské spřežení, až po moderní hasičský vůz. Asi nějaká oslava… Jdeme dál. Podívat se k jezeru, zjistit odkud nám pojede jediná tramvaj ve městě a najít nějaké Informace. Ty jsme našli ještě rychleji, než jsme čekali. Stačí jít za Japonci. Stopovat Japonce má tu výhodu, že oni k focení nepotřebují zastavit. Japonec fotí a čte z průvodce za chodu. Jít třeba za Němcem je horší. Halt! Všichni se seřadí k soše, vrazí vám foťák do ruky a „ein foto“. Takhle bychom šli hodinu… Japonec byl pro nás tedy výhra.

Máme mapky a jdeme se podívat na rybí trh. Pohádkové tržiště s přístavem za zády jsme proběhli jedním dechem. Najedli jsme se k prasknutí. Škoda, že jen očima a nosem. Ale to bych také lhal. Jedna houska s krevetami a lososem nás naladila na Norskou atmosféru. Jsme tady!

Nasedáme na tramvaj číslo jedna a jedeme směr Nestun – přestupní stanice na autobus. Hned na zastávce nás zaskočí automat na jízdenky. Myslím, že předtím sloužil jako šifrující počítač na nejtajnější úkoly. Když si vzpomenu, že v Českých Budějovicích pořád slyším od různých lidí, že nechápou naše automaty na jízdenky, tak tohle je tedy něco. Doteková obrazovka a složitý popis zastávek – 1:0 pro automat. My jsme ale kluci z Česka a na nás si nepřijde. Prohrál a vzteky musel vypláznout hned dvě jízdenky.

Jízda tramvají byla pro nás kulturní šok. Všechny národnosti a všechny odstíny pleti jeli právě zde. Jízda autobusem už nám tak neobvyklá nepřišla. Po cestě kolem řeky a jezer přijíždíme ke kempu Bratlant, kterému dominuje hlavní budova s typickou střechou obrostlou trávou. Jdeme zaplatit za stan a dvě osoby. Vybíráme si to nejkrásnější místo na louce a jdeme stavět stan. Všude kolem nás jen jezero a hory… Taky pár Helmutů s jejich luxusními karavany se satelitem, grilem a malým bazénem. Hned co postavíme stan, a uvaříme první večeři, se jdeme podívat po okolí. Malé batůžky s doklady na záda a fotoaparát na krk.

Večer ještě sedíme před stanem a plánujeme, kam všude se zítra podíváme. „Jak se setmí, jdeme spát“, pravím. Smůla, tady se v polovině června prostě nesetmí. Spíše zešeří.

Ráno brzy vstáváme a jdeme na autobus. V Bergenu jsme za pár desítek minut. Opět míříme na rybí trh, který nás včera tolik okouzlil. Kupujeme suvenýry a bereme si další mapky a letáky. Cesta po levém břehu přístavu rychle utíká. Vidíme rybářské lodě veliké jako panelák na sídlišti či autobus s českými turisty. Přicházíme k Aqarietu. Sem se oba už měsíce těšíme. Hned na začátku nás vítají tučňáci, frajeři ve smokingu, co tak legračně chodí. Samci pilně sbírají různé kamínky pro samice do hnízda. Kdo přinese nejhezčí, je borec! Ovšem je tu i jeden „obr borec“. Našel zelený dudlík a nese ho své družce do hnízda. Ostatní samci závidí a manželky je posílají, ať také takový přinesou. Ovšem v tom přichází pan krmící. Nejdříve si s tučňáky zatancuje a potom je seřadí do řady, jako do fronty na banány. Tady spíše na ryby. Každý tučňák dostane přímo do zobáku rybu a to mu musí stačit. Tučňáci si rybu vsunou hlouběji do krku a jdou si po svých, většinou do vody. Ovšem jeden jde nenápadně znovu do řady. Když na něj přichází řada, tak se krmící jen usměje. Tučňák prostě nepochopí, že ten červený kroužek na pacce má pouze on a tak ho každý pozná na hon daleko. Příště to zkusí určitě znovu. Zbytek areálu je plný mořských, ale i sladkovodních ryb, savců, ještěrek a různých plazů. Co nás ale nejvíce překvapí a zaujme, jsou žraloci, kteří ve speciálním skleněném tunelu plují nejen vedle nás, ale i nad námi. Nakonec se podíváme na vystoupení tuleňů. Jestli tučňák je legrační chlapík, tak tohle je chlapík sportovec a akrobat. Krásné výskoky, hraní fotbalu nebo skákání do kruhů. Nádherné vystoupení! Je ale pravda, že bychom raději všechny ty tučňáky, tuleně a žraloky, viděli ve volné přírodě. Na úplný závěr jsme si oba dva mohli vzít do dlaně mořskou hvězdici nebo ježka. Zvláštní pocit…

A teď hurá na dominantu města – horu Floyen. Lanovka je jen pro Helmuty a Japonce. My jdeme hezky pěšmo. Můžeme zde říci, že vycházíme opravdu z nulové nadmořské výšky. Nahoře jsme během necelé hodinky. Krásný pohled na celé město nám dostatečně vynahradí namáhavou cestu. Máme dnes obrovské štěstí, protože Bergen je nejdeštivější město Evropy. Malá svačina, pár fotek a jdeme zpět. Tentokrát jinou trasou. Přes Trolí park. Jestli u nás na každém rohu narazíme na Járu Cimrmana, tak zde na trola. Lavička jako trol, poštovní schránka jako trol, houpačka jako trol, trol jako trol… V dětském trolím hřišti si zablbneme jako dva malí kluci. Ještě naposledy obejít rybí trhy, suvenýry a pomalu zpět na tramvaj.

V kempu povečeříme a jdeme se ještě na chvíli projít. Narazíme při tom na staré koleje a tunel, ve kterém se samozřejmě musíme ihned vyfotit. Čas nás ale tlačí a tak se odebereme zpátky do kempu. Vždyť zítra nás čeká další perný den!

Epizoda 2 – Preikestolen

Opouštíme náš kemp v Bratlantu. Kupujeme lodní lístky a zmrzlinu. Kdo by měl chuť v Norsku na zmrzlinu? My a velikou. Je výborná.

Naloďujeme se na naši loď, která nás odveze až do 200 kilometrů vzdáleného ropného Stavangeru. Odkládáme si krosny na určená místa a jdeme si sednout. Paluba pro cestující připomíná spíše kino. Obrovský prostor se sedačkami a upředu s TV, kde běží místní reklamy a aktuální poloha lodi. Vyjíždíme! Na šest dní opouštíme Bergen. Loď nabírá rychlost a my chceme vědět, jaké to je, stát na přídi. Zjišťujeme, že tam stát nejde. A pokud ano, tak se zavřenými očima a křečovitým držením se zábradlí. Na zádi lodi je závětří a místa k sezení. Záliv se zmenšuje a moře otevírá. Podplouváme největší mosty, které jsme kdy viděli. Na jedné straně širé moře, na druhé straně skalnaté pobřeží s vilami a moli pro lodě. Nejkrásnější zážitek při cestě do Stavangeru je, když proplouváme úzkým kanálem v městečku Haugesund. Čím blíže jsme k Stavangeru, tím je okolí méně atraktivní. Továrny, ropné věže, velké lodě vezoucí ryby, ropu, dřevo nebo třeba kontejnery.

Po čtyřech hodinách jsme zde. Vystupujeme z lodi v cizím přístavu, v cizím městě. „Za jak dlouho nám jede další trajekt?“ optám se v klidu Honzy. Honza se dívá na hodinky. „Máme pět minut.“ Odpoví celkem ještě v klidu. V té chvíli máme asi vteřinu, až dvě se rozhodnout kam poběžíme loď hledat. Protože druhou stranu už prohlédnout nestihneme. Běžíme doprava. Dobíháme k první lodi, na kterou narazíme. Vchod pro cestující je daleko a tak do lodi vbíháme prostorem pro auta a náklaďáky. V lodi se ptáme obsluhy, zda jsme v té správné. „Ano, loď pluje do Tau.“ Odpoví nám obsluha. Tak tohle bylo o fous. Jsme tu! Hledáme si místo k sezení a odkládáme dvacetikilovou zátěž ze zad. Loď vyráží ze Stavangeru směrem do divočiny. Nečekali jsme, že se dneska dostaneme takhle daleko a to ještě není večer. Při plavbě se zabavujeme focením na zádi, co by DiCaprio z Titanicu. Ovšem spustit samospoušť a za 10 s vyběhnout patro na lodi a skočit za Honzu s rozpřáhlýma rukama není nic jednoduchého. Povedlo se až na potřetí. Cesta, ale utíká a my vystupujeme. Je kolem osmé večer a pořád svítí sluníčko. Zde se asi narodil Pan Tau. Nebo toto městečko po něm pojmenovali. Autobus jede až za hodinu. Stihneme se najíst, čeho jiného než pečiva a štangle salámu.

Autobus brzdí u naší zastávky. Milý a jak se zpětně shodneme nejsympatičtější Nor, kterého jsme za celou dobu potkali. Platíme u řidiče jízdenku a usedáme si. V celém autobuse nás je pět včetně sympaťáka za volantem. Z Tau nás veze do Jorpelandu. Konec cesty jedeme už jen my tři. Řidič je usměvavý a na každé zastávce nám hlásí, „Ještě ne, ještě nevystupujte.“ Nakonec nás povozí po cílové stanici a s úsměvem nás vyprovodí z autobusu. Autobus odjíždí a my stojíme u břehu moře, desátá hodina na krku a my nevíme, kde dnes složíme hlavy. Jdeme něco najít. Kolem nás teče krásná řeka. Tady je to potok, odpadní strouha, ale u nás to je krásná Šumavská Vydra se vším všudy. Jen ty Vydry nevidíme. Ovšem po půl hodině hledání nacházíme krásné místo na trávě nebo spíše v křoví. Dnes to nebude žádná pohoda, ale vyspat se musíme. Stavíme stan a před půlnocí jdeme spát. „Zhasněte někdo!!“

Ráno po hygieně a krásné snídani u moře nasedáme do autobusu, který nás odveze až na parkoviště pod Preikestolen. Zjišťujeme, že za autobus se neplatí podle kilometrů, ale podle metrů převýšení. Během půl hodinky jízdy krásnou krajinou jsme zde. Doplňujeme zásoby vody a připravujeme se na první Norskou „divočinu.“

Hned první metry jsou snad nejtěžší. Strmé stoupání se zátěží na zádech, nás hned protáhne. Cestou potkáváme první Čechy. Všimli si naší vlajky na krosnách. „Nahoře je mlha a nic neuvidíte.“ To nás potěšili. Hlavu vzhůru, jdeme dál. Po pár krocích se vše potvrzuje. Jsme v mlze. Co se dá dělat. Do cíle dojít musíme. Potkáváme stále více smutných lidí, kteří tam nahoře nic neviděli.

Jsme na skalním bloku vysokém přes 600m, tzv. kazatelna. Přesně uprostřed si sedáme. Vyndáváme karimatky a začínáme svačit. Táhneme z Českých Budějovic každý dvě plechovky piva plzeňského typu jen proto, abychom si ho tady vychutnali. Je zima, mlha a pivo zde chutná báječně. Co je ještě báječnější, je fakt, že mlha mizí. Do 15 minut máme jasno a je vidět kilometry daleko. Začínáme fotografovat a prolézat okolí. Náš první velký cíl byl dobit. Nemůžeme se vynadívat, ale čas běží a nás čeká ještě dlouhá cesta směrem k přístavu Bratteli. Odtud zítra poplujeme do Lysabotenu. Vyrážíme zpět, ale během chviličky odbočujeme na vyšlapanou cestu. Jsme zde už sami. Jen my a divočina. Po pár hodinách narážíme na krásné místo u jezera s vodopádem. Nic tak krásného jsme zde ještě neviděli. Průzračná voda, kolem jen lesy a hory. Za zády vodopád a všude kolem nás miliarda malých muchniček – naštěstí neštípají. Rozbíjíme tábor a rozděláváme oheň. Po večeři nahodíme prvně rybářský vlasec. Pořád se nás všichni ptají, co jsme chytili, tak říkám rovnou – NIC! Ty potvory nežerou kolínka z instantního guláše, kterého jedna reklama tak vychvaluje, nežerou “lovečák“ a chleba je nezajímá vůbec. Zlatí kapři na Nežárce. Když jsme zjistili, že rybu námi ulovenou si v Norsku nedáme, tak začínáme blbnout s kamerou. Ptáme se jeden druhého, jak se nám tu líbí, co naše drahé polovičky doma, co se nám tu nelíbí atd… Už nám dost hrabe a tak si vaříme podle Jirky Babici gulášek. Nemáme na něj maso, ale to přeci nemůže vadit, všude toho je dost. Ještě z vodopádu chytáme vodu a chemicky ji upravujeme kapkami s živými broučky uvnitř.

Ovšem to nejhorší náš čeká. Oba víme, že nás to nemine, ale nikdo tam nechce. O čem je řeč? O čtyřech stupních Celsia v jezeře. Musíme se umýt a teplá voda z kohoutku tu neteče. První odvážný je Honza. Rychlé umytí a ven. Já jdu hned po něm. Oba se navzájem fotíme, aby nám to někdo uvěřil. Je to šok, ale takhle osvěžující a energii dávající koupel jsem nezažil. Je nám dobře a jdeme spát.

Epizoda 3 – Kjerag

Ráno nás prvně v Norsku vytáhne ze spacáku sluníčko. Jezero je jako zrcadlo, ve kterém vidíme hory stojící před námi. Rychle sbalit, nasnídat se a vyrazit. Máme před sebou ještě pěkný kus cesty, ale jdeme dříve, než jsme si naplánovali, takže času dost… Po pár kilometrech nás čeká adrenalinový kousek. Chybí asi tři metry cesty. Musíme se plazit po skále. Naštěstí se přidržujeme řetězu, ale pocit, že je pod námi půl kilometrový sráz, není příjemný. Oba bezpečně přelezeme a můžeme jít dál. Všude kolem nás je krásná příroda. Občas typický Norský les, kde vidíme převážně břízu, občas holá skála, ale pořád krásná vyhlídka na fjord, který končí právě u našeho dnešního cíle – Lysabotenu. Již z dálky vidíme malé molo, kde budeme čekat na loď. Znáte ten pocit, když konečně vidíte svůj cíl cesty a on je hrozně daleko a vy víte, že musíte až k němu? Tak to je přesně ono. Molo je kousek od nás, ale nebude to lehká cesta. Musíme z nějakých sedmi set metrů až k nule. Cesta je bahnitá a kluzká, jak se právě přesvědčuje Honza, který po zadku sjel o nějakých pět metrů níže. Bahno má všude, pod tričkem, na zadku, v botách, na krosně…

Chviličku hledáme správnou cestu, protože tu je pár odboček bez směrových cedulí. Volíme správnou, je to sice delší, ale o to horší cesta. Narážíme na stádo ovcí v ohradě, přes kterou musíme projít. Přicházíme k vrátkům z ohrady ven. Nevedou nikam jinam, než na úplně prohnilou lávku, přes hlubokou roklinu s potokem. Honza vyráží první. „Je to bytelné,“ ujišťuje mě. Jdu pomalu za ním. Lávka dlouhá deset metrů se zdá nekonečná. Jsme na druhé straně. Už zase vidíme molo. Přicházíme k němu asi po deseti minutách.

Molo o velikosti pět krát pět metrů nám na dvě hodinky bude dělat společnost. Na lavičkách vaříme oběd. S plným žaludkem je hned hezčí pohled na svět. Honza už zase nahodil udici, ale nic. Je tu tak čistá voda, že vidíme, jak ryby koukají na návnadu, jak ji dokonce ohlodávají, ale jako by si říkali, „my tu šňůru vidíme.“ Akorát jsme vše dobalili a v dáli vidíme naší loď. Starší trajekt přiráží k molu. Nastupujeme spolu s dvěma ženami, které přišly před půl hodinkou. Zaplatíme a odkládáme krosny, abychom se mohli jít podívat na palubu. Krásná krajina kolem nás. Vidíme i hory, po kterých jsme dva dny šli. Trajekt je plný aut a hlavně zboží. Do Lysabotenu sice vede silnice, je ale plná serpentin a tunelů. Rychlejší a levnější je prostě tohle. Vidíme tu zásoby jídla, auto plné ovcí, auto plné zeleniny…

„Honzo, pojď se podívat!“ ukazuji na skály při pravoboku. Nádhera, vidíme Kjerag, kámen zaseknutý ve skále, který se tyčí kilometr nad fjordem. Shora skáčou s padákem a přistávají kousek od nás na malém placu u vody. „Není nějak výš, než na obrázcích?“ optám se Honzy. Honza se zadívá svým pohledem, a jakoby říkal: „To bude hustý…“. Po pár minutách přijíždíme k přístavu. Lysaboten leží v krásném údolí, nad kterým se tyčí skály ještě se sněhem či vodopády vysoké několik stovek metrů.

Jsme na pevnině a míříme rovnou do kempu. V hlavní budově kupujeme noc pro dvě osoby se stanem. Nalézáme si krásné místo na louce. Před námi celé údolí s fjordem, za námi dřevěný plot a kolem nás jen skály. Stavíme stan. Mokré a upocené věci sušíme. „Cink, cink, cink.“ Oba se díváme, odkud jde cinkání na zvoneček. „Hele Honzo, ovce.“ Ano, přímo dva metry od stanu za plotem vede ovčí stezka. Krásné ovečky s malými mláďaty a každá má roztomilý zvoneček. Hned fotíme a točíme videa. Jdeme se ještě podívat po okolí. Celou cestu se nebavíme o ničem jiném, než o zítřejším výstupu na Kjerag. Tečku nad večerem udělá teplá sprcha a voňavé mýdlo. Leháme do stanu, přesně v okamžiku, kdy přijde buřina. Prší celou noc, ale to by nevadilo tolik, jako když ty krásné a roztomilé ovečky s mláďátky k pomazlení celou noc chodí kolem stanu a mlátí hlavou jako o život, jen aby ty zvonečky udržovaly naší bdělost. Vsadím se, že držely stráž. Celou noc se střídaly, aby pořád nějaká byla u našeho stanu a mlátila zvoncem!! Pitomé ovce!!

Krásné cinkavé ráno. Zvuk zvonců máme ještě hodiny v uších. Rychlá snídaně a dobití baterek v telefonech a fotoaparátech. Teď budeme tři dny, respektive do konce pobytu v Norsku bez elektřiny. Balíme mokrý stan a vyrážíme. Teď si uvědomuji, že tohle je poslední chvíle, kdy vidím můj stan v pořádku. Můj stan, který vydržel tolik cest po Šumavě, Českém ráji, tolik sjezdů Vltavy, táboření v přírodě a za pár hodin ho doslova upeču u kamen v záchytné chatě. Naštěstí tak, že ho používám dodnes. Je už promokavý a dno je lehce zdeformované, ale což…

S Honzou se shodujeme, že jen pěšky to nezvládneme. Alespoň ne dnes. Začínáme stopovat. První prázdné auto nám zastavuje. Je to spíše dodávka s kluky, co si jedou skočit z nějaké skály padákem. Každého za 100 NOK (v roce 2011 cca 330 Kč) odvezou na parkoviště pod Kjerag. Připadá nám to dost, ale nasedáme do nákladového prostoru a vyrážíme. Po chviličku nelitujeme ani koruny. Převýšení je obrovské a serpentiny jsou nekonečné. Vystupujeme v úplné mlze na parkovišti.

Vyrážíme. Je chladno, což by bylo na cestu docela příjemné, ale do toho lehce mrholí, chviličkami i prší a všude kolem nás je obrovská mlha. Skála, po které šplháme, je tak hladká, že se musíme přidržovat řetězů, které jsou všude kolem nás. Po náročném výstupu vylézáme na krásný kopec. Měli bychom být už ve výšce Kjeragu, ale ještě musíme jít proti proudu fjordu. Kdybych byl věřící, řekl bych, že bůh chtěl, abychom viděli tu krásu pod námi a na deset vteřin rozevřel silný opar mlhy a mraků. Vidíme Lysaboten, fjord dole a výšku, kterou jsme vyjeli a následně vyšli. Už bylo dost, řekl bůh a oblohu zakryl. Ovšem já nevěřím, tak špica náhoda, kterou jsme využili na foto. Jdeme dál. Nahoru a dolu. Sem a tam. „Honzo, kolikátého dnes je?“ optám se. Honza se podívá na hodinky. „Třiadvacátého, proč?“ Ukazuji na hromadu sněhu za mnou. „Už ses někdy koncem června kouloval?“ Oba se usmějeme jako malí kluci, shazujeme krosny a běžíme jako únavy zbavení k sněhu. Krásná koulovačka a následná fotografie. Když si představím, že teď někde v Budějkách někdo trpí vedrem, je to krásný pocit.

Jdeme dál. Všude nás doprovází jen značení v podobě červených „T“. V mlze, že by se dala krájet, to není vůbec snadné. V okamžiku, kdy bychom to vůbec nečekali, se objevil. Ano, před námi se tyčil kámen zaseknutý ve skále. Byl už nějak větší, než ho známe. Odhazujeme krosny. Jsou tu asi tři lidé, zklamáni z mlhy. Nám to nevadí. Jsme tady. Vyčerpaní a mokří. Otevíráme další a již poslední pár plechovek piva a na počest si připíjíme. Postupně jdeme na kámen a fotíme se. Nebýt mlhy, tak bych na Kjerag nikdy nevylezl. Nesnáším výšky, vadí mi balkon v pátém patře. Tady bych stál na kameni o velikosti metr krát dva a pode mnou by byla kilometrová propast. Takhle tam není, je tam bílá peřina. Víc času už ale nemáme. Musíme dojít do záchytné chaty. Vyrážíme…

Epizoda 4 – Manafossen

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně časté a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná. Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem. Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několika hodinovém pochodu. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl. Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Jakmile za sebou zavřeme dveře, zmocní se nás obrovská úleva. Ty čtyři stěny kolem jsou jako magický kruh plný energie. Nalézáme kamna a okamžitě v nich rozděláváme. Svlékáme se a oblíkáme do suchého. Mokré je vše – boty, krosna, spacák, stan, oblečení, které nebylo v igelitu, letenky, doklady, peníze a dokonce i deník. Zítra si musíme na krosnu navléci ten nepromokavý plášť. Z vybavení chaty si vaříme čaj a kupujeme výborné sušenky. V celé chatě jsme sami. Ještě než dlouho po půlnoci ulehneme, čteme místní deník. Ale naše těla jsou už slabá, jdeme na kutě.

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis od fixů či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.

Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí. Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme. Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to zase příště.

Epizoda 5 – Stavanger

Opouštíme vodopád Manafossen. Scházíme k parkovišti, kde se musíme lehce zkulturnit. Převlékáme se z upocených věcí a opět se cítíme jako lidé vhodní vstoupit do civilizace. Jdeme údolím dále, náš cíl je dnes dorazit k moři, kde se utáboříme. Ani nevím, kdy jsem měl naposledy takovou radost, jako mám teď. Vidíme po třech dnech krásný, pevný a suchý asfalt. Radujeme se jako dva malí kluci, kterým Ježíšek nadělil pod stromeček hračku snů. „Co zkusit stopnout auto a dostat se až do Stavangeru?“ optám se Honzy. „To by bylo hustý, dostat se takhle daleko.“ Hned jdeme oba pozpátku s nataženým palcem k nebesům. Provoz tu je, ale malý a auto projede jednou za 10 minut. První auto je plné a řidič se nám omlouvá, že nemá místo. Hezké gesto. Po chviličce slyšíme motor. Nemůžeme uvěřit, co se k nám žene. Česká Škoda Octavia, kterou zastavujeme. Řídí sympatický Nor, který má na sedadle spolujezdce zřejmě svojí milou. Okamžitě máme naložené krosny a při otázce odkud jsme, poklepáváme na zadní blatník: „Czech Republik.“ Dodávám s úsměvem. Nor okamžitě poznává, také tam byl a moc si naší krajinu chválí. Míříme do ropného Stavangeru, odkud jsme před pár dny odplouvali do Tau. Jízda je příjemná. Posloucháme místní muziku a kocháme se krásnou krajinou. Po hodině jízdy jsme vysazeni přímo u brány v kempu. Nor od nás ani nechce peníze, prý by ho to urazilo. Moc děkujeme a máváme.

Jsme zde. Kemp, ležící ve městě Stavanger. Kolem nás jsou lesy a jezero. V recepci kupujeme klasicky dvě osoby se stanem a nově žetony do sprchy. Nacházíme si krásné místo poblíž lesu. Honza vyráží na lov pro potraviny. Já zatím stavím stan. Než ho ale dodělám, stihne se Honza vrátit. Na obličeji má takový ten šibalský úsměv. Má v ruce Fantu a vakuované párky. Abyste mi rozuměli, my poslední čtyři dny nejedli pečivo, ale jen lovecký salám nebo guláš z pytlíku a pili jsme pouze ochucenou vodu z řeky. Tyhle párky s chlebem byli moje nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl. Najedli jsme se k prasknutí. Doděláváme stan a jdeme se podívat po okolí. Zítra nás čeká poslední den, kdy si v Norsku budeme užívat.

Ráno je krásné a slunečné. Jdeme nejdříve zjistit, odkud zítra poplujeme zpět do Bergenu. Jdeme po cyklostezce, která se v neděli proměnila ve „Václavské náměstí“. Všichni Norové dnes vyrazili na kola nebo jen tak běhají. Odbočujeme směrem do centra, kde jsou krásné dřevěné vily.

Jsme v přístavu. Docela rychle nalézáme přístav i molo, odkud poplujeme. Přesně tady jsme běželi na loď z Bergenu do Tau. Při zpáteční cestě narážíme na jednu z největších zaoceánských lodí světa „The Word“. Fotíme si tento „panelák“ na vodě a nemůžeme uvěřit rozměrům lodi. Nakonec se podíváme na turnaj v plážovém volejbalu žen. Hezká podívaná.

V kempu obědváme. Náš poslední norský cíl, budou tři vikingské meče u pobřeží na druhé straně města, vyrážíme. Nemáme mapu a cestu si pamatujeme jen z domova, když jsme Norsko plánovali. Chviličku bloudíme, ale díky tomu nalézáme zajímavá místa. Krásné vilové čtvrti ze dřeva, kde každý má na zahradě veliký stožár s norskou vlajkou a lodí v garáži. Dokonce i ptačí budky mají ve stylu svých baráčků. Po pár minutách bloudění meče nelézáme. Tři kamenné obrovské meče zapíchnuté ve skále na pobřeží v nás budí respekt. Na pláži, ač je kolem 17 stupňů blbnou děti a koupají se v ledovém moři. Jedna asijská rodina si dokonce griluje maso. K mečům přijíždí místní televize a nějaká dodávka. Z dodávky vyndávají obrovské barevné prostěradlo. Až když to rozmotají, zjišťujeme, že je to obrovský fotbalový dres sešitý z desítek, možná stovek dresů snad ze všech manšaftů světa. Televize vše natáčí. Později se dozvídáme, že šlo o největší dres na světě. Je ovšem večer a my musíme na kutě, ráno brzy vstáváme.

Je ráno. Venku prší a tady v Norsku to už do našeho odletu nebude jinak. Balíme mokrý stan a vyrážíme do přístavu. Přišli jsme dřív, tak se na záchodech zkulturňujeme. Než se nadějeme, přijíždí naše loď. Vše naložit, usadit se a jedeme. Cesta už není záživná jako tenkrát, protože venku je škaredě a jsme celkem unaveni. Za chvíli jsme opět v Bergenu. Venku prší, ale nás už nemůže nic rozhodit. Vždyť všechny naše plány vyšly na sto, někdy i na sto padesát procent. Na místním rybím trhu, který nás už před deseti dny očaroval, si dopřejeme opět krevety a lososa. Proč domu vozit norské peníze, když tady je tolik dobrot a krásných suvenýrů.

Penízky úspěšně utratíme a teď už se jen dostat na letiště. Loučíme se s místem, kde jsme po příletu viděli hasičský průvod. Dáváme ahoj Bergenu, ahoj Norsku. Nastupujeme do autobusu, který nás odveze tam, kde vše začalo, ale i končí.

Steven Spielberg, Terminál 2. Ano, i takto by mohl začínat nový film dlouhý přes 17. hodin. Divák by se ovšem nudil jako my. Letištní halu využíváme, jak se dá… Hygiena, procházky, spánek, zhlédnutí nějakých filmů a vůbec pozorování shonu kolem nás. Večer přiletí poslední let a hala ulehne ke spánku. Pár cestovatelů tu s námi spí na sedačkách, světla jsou ztlumena a reproduktory ztišeny.

Bum, prásk. Blesk vyhodil celý terminál z elektrické sítě. Nabíhají záložné generátory, které alespoň nouzově rozsvítí a letadla bezpečně dosednou na ranvej. Když se dostáváme k proclení, jedna z pracovnic nás rozděluje. Vede mě na výslech stranou od ostatních lidí, od Honzy. „To si se mnou pokecáš, když anglicky umím, jako ty maďarsky,“ řeknu si celkem i nahlas. Až se divím, že vše lehce pochopím a hlavně správně odkývám hlavou. Už jsme s Honzou zase pohromadě, nyní nás už pouze šacují, jestli nepašujeme norské peníze do Evropské unie. Než se nadějeme, sedíme v Boeingu 737 a míříme zpět do České republiky.

Jsme v Praze a musíme si zvyknout na horko a všude přítomný beton, zápach a chaos. Příjemnější zvykání je při pohledu na česká děvčata. Norsko prostě dostalo jiné krásy, za kterými jsme se vydali my. Cesta vlakem do rodných Českých Budějovic a přivítání na nádraží byla už pouze třešnička na dortu.

ZAJÍMAVOSTI:

11 dní – z toho dva dny propršelo, pěšky jsme šli přes 80km místy těžkým terénem, autostopem projeto 70 km, lodí 450 km, autobusem a tramvají dopravou cca 70 km, vypito přes 60l tekutin, snědeno přes 20 energetických tyčinek, v průměru měl každý 20 – 22 kg na zádech, pořízeno 1 600 fotografií, natočeno přes hodinu filmového materiálu, během cesty jsme každý zhubli o více než 4 kg, deník zabral 11 stránek A4.

Norsko nám dalo nový a hezčí pohled na svět. Život není jen o spěchu, kariéře nebo o penězích. Ti „nahoře“ nám ukázali, že to jde klidněji, ohleduplněji a hlavně s úsměvem na tváři – děkujeme!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .