0
0

Pětičlenná výprava do Norska se konala od pondělku 26.07 do neděle 8.08.10. Za tuto dobu jsme urazili více než sedm tisíc kilometrů. Jako cestovní prostředek nám sloužil dieselový automobil Wolksvagen Passat r.v. 2003.

CZ – Oslo

Šumperk – Sassnitz

Z Šumperku jsme vyrazili 26.07.10 kolem třetí hodiny. V ČR jsme se ještě zastavili na poslední domácké jídlo a brzy jsme dorazili na Polské hranice.

Po cestě Polskem jsme neplánovaně minuly největší sochu Ježíše na světě poblíž městečka Świebodzin. Byl ještě bez hlavy. Kousek od hranic s Německem jsme narazili na rychlostní silnici, jež byla v poměrně dezolátním stavu, avšak po přejetí hranic tento problém odpadl.

V Německu na mě postupně začala dopadat únava. Byla už tma a všichni v autě spali. Po široké dálnici jezdilo jen málo vozidel a jízda tímto klidným černým prostorem byla značně monotonní. V rádiu hrála jen vážná hudba a já se udržoval při smyslech občasným testováním rychlosti našeho přepravního prostředku.

Celkem znaven jsem dojel až do přístavu Sassnitz po třetí hodině ranní. Tam jsme potkali českého řidiče kamionu, který nám osvětlil že trajekt odjíždí až o třičtvrtě na osm. Zkusil jsem se vyspat v autě, ale bylo to dost krkolomné a spánek to byl přinejlepším polovičatý. Kolem sedmé jsme se začali zařazovat do fronty, ale očividně nikdo nevěděl do které řady se vlastně zařadit, tudíž jsme nakonec zajeli do jedné z řad a projeli jsme bez problémů. Platil jsem kartou přes 3400,-. Do trajektu se najíždělo celkem snadno a po opuštění parkoviště se tam dalo celkem dobře relaxovat. Zpočátku bylo celkem chladno z větru od moře, ale kolem poledne bylo zase horko. Nějakou dobu jsem se kochal a potom jsem se snažil si ještě odpočinout.

Trelleborg

Jelo se přes čtyři hodiny a po doražení do Švédského Trelleborgu jsme vyrazili dál na cestu. Chtěli jsme dojet někam k pobřeží a tam se najíst, avšak po sjetí z dálnice jsme poměrně dlouho pátrali po přístupu k pobřeží.

Nakonec jsme po několika cik-cak přejetích vybrali místo, odkud byla polní cesta k pobřeží. To nebylo příliš vábné, vyskytovala se tam spousta chaluh a mělká voda pokračovala snad až kilometr do dálky, tudíž se nám nepodařil náš první záměr ke koupání (D). Bylo celkem dost horko, tak jsme se tam trochu pobrouzdali, najedli se a jeli jsme dál.

Na dálnici mezi hranicemi Norska a Švédska na mě opět začala dopadat silná únava, tak jsem raději poprvé předal řízení a pokusil se o odpočinek. Hranici jsem tak ani nezaznamenal.

K večeru jsme dojeli pod Oslo a našli jeden hezký kemp. Cena byla kolem 300 NOK, což nám přišlo jako zbytečný výdaj a zakempovali jsme pár metrů od kempu na zeleném prostranství u pole. Spalo se tam dobře, ale byli jsme tam trošku déle než bylo záhodno, a tak nás přijeli vyprovodit dva ne zrovna přívětiví muži s masivním traktorem a nasazenou vidlicí. To bylo poměrně znepokojivé probuzení, tudíž jsme poněkud hekticky poodjeli s autem, naložili věci a vyrazili dál.

Oslo

Další zastávkou byli skalní malby a pohřebiště z let 2000 př.n. l. až 800 n.l. Malby byli obkresleny červenou barvou aby byli lépe patrné.

CZ – Oslo

Šumperk – Sassnitz

Z Šumperku jsme vyrazili 26.07.10 kolem třetí hodiny. V ČR jsme se ještě zastavili na poslední domácké jídlo a brzy jsme dorazili na Polské hranice.

Po cestě Polskem jsme neplánovaně minuly největší sochu Ježíše na světě poblíž městečka Świebodzin. Byl ještě bez hlavy. Kousek od hranic s Německem jsme narazili na rychlostní silnici, jež byla v poměrně dezolátním stavu, avšak po přejetí hranic tento problém odpadl.

V Německu na mě postupně začala dopadat únava. Byla už tma a všichni v autě spali. Po široké dálnici jezdilo jen málo vozidel a jízda tímto klidným černým prostorem byla značně monotonní. V rádiu hrála jen vážná hudba a já se udržoval při smyslech občasným testováním rychlosti našeho přepravního prostředku.

Celkem znaven jsem dojel až do přístavu Sassnitz po třetí hodině ranní. Tam jsme potkali českého řidiče kamionu, který nám osvětlil že trajekt odjíždí až o třičtvrtě na osm. Zkusil jsem se vyspat v autě, ale bylo to dost krkolomné a spánek to byl přinejlepším polovičatý. Kolem sedmé jsme se začali zařazovat do fronty, ale očividně nikdo nevěděl do které řady se vlastně zařadit, tudíž jsme nakonec zajeli do jedné z řad a projeli jsme bez problémů. Platil jsem kartou přes 3400,-. Do trajektu se najíždělo celkem snadno a po opuštění parkoviště se tam dalo celkem dobře relaxovat. Zpočátku bylo celkem chladno z větru od moře, ale kolem poledne bylo zase horko. Nějakou dobu jsem se kochal a potom jsem se snažil si ještě odpočinout.

Trelleborg

Jelo se přes čtyři hodiny a po doražení do Švédského Trelleborgu jsme vyrazili dál na cestu. Chtěli jsme dojet někam k pobřeží a tam se najíst, avšak po sjetí z dálnice jsme poměrně dlouho pátrali po přístupu k pobřeží.

Nakonec jsme po několika cik-cak přejetích vybrali místo, odkud byla polní cesta k pobřeží. To nebylo příliš vábné, vyskytovala se tam spousta chaluh a mělká voda pokračovala snad až kilometr do dálky, tudíž se nám nepodařil náš první záměr ke koupání (D). Bylo celkem dost horko, tak jsme se tam trochu pobrouzdali, najedli se a jeli jsme dál.

Na dálnici mezi hranicemi Norska a Švédska na mě opět začala dopadat silná únava, tak jsem raději poprvé předal řízení a pokusil se o odpočinek. Hranici jsem tak ani nezaznamenal.

K večeru jsme dojeli pod Oslo a našli jeden hezký kemp. Cena byla kolem 300 NOK, což nám přišlo jako zbytečný výdaj a zakempovali jsme pár metrů od kempu na zeleném prostranství u pole. Spalo se tam dobře, ale byli jsme tam trošku déle než bylo záhodno, a tak nás přijeli vyprovodit dva ne zrovna přívětiví muži s masivním traktorem a nasazenou vidlicí. To bylo poměrně znepokojivé probuzení, tudíž jsme poněkud hekticky poodjeli s autem, naložili věci a vyrazili dál.

Oslo

Další zastávkou byli skalní malby a pohřebiště z let 2000 př.n. l. až 800 n.l. Malby byli obkresleny červenou barvou aby byli lépe patrné.

Po příjezdu do Osla jsme pátrali po nějakém parkovacím místě a nakonec jsme se rozhodli zajet do vnitřního parkoviště jednoho hotelu. Tři hodiny nás vyšli asi na 300 NOK. Město jsme si pak prošli a dokonce jsme přišli asi deset minut po vypršení lhůty.

Poté jsme ještě vyrazili do Vigelandova parku dekorovanému řadou obnažených soch. Zde už se dalo najít místo k parkování zadarmo, i když jsme možná měli jen štěstí. Zde jsme pojedli a prohlédli si sochy.

Oslo je celkově hezké město, i když ve mně nezanechalo výraznější dojem. Jeli jsme dále na sever a po uvážení jsme se rozhodli nejet na město Bergen jak bylo původně v plánu, ale jet rovnou do národního parku Jotunheimen.

Na večer jsme začali pátrat po dalším stanovišti a jedno dobré jsme zanedlouho nalezli u jezera Sperillen (E). Lze říct že tam bylo jedno z nejlepších kempování. Rozdělali jsme si tam na pláži rovněž oheň. Sice na nás večer zablikala nějaká loď – pravděpodobně pobřežní hlídka – ale jinak to tam bylo bez potíží.

Ráno jsem si dal koupel v jezeře. Voda byla dost studená a ráno nebylo úplné teplo, ale bylo to alespoň osvěžující. Bylo to taky jedinkrát během této dovolené kdy jsem si řádně zaplaval. Dokud jsme neodjeli, přijelo zde několik lidí z čehož šlo vidět že je místo poměrně frekventovaně navštěvované.

Jotunheimen

Brzy po opuštění jezera jsme přijeli do o mnoho hornatějšího kraje, kde jsme po několika zastávkách vjeli do národního parku Jotunheimen. Auto jsme zanechali v jednom placeném parkovišti poblíž doků Gjendesheim (F). Zde jsme zaplatili za tři dny parkovné za cenu 70 NOK denně a to do připravené schránky, přičemž jsme za okno vozidla vložili námi vyplněný formulář, který zde rovněž byl nachystán.

Do přístavu to trvalo něco přes čtvrt hodinu pěšky rychlejším tempem, bylo zde sice také parkoviště, ale o něco dražší. Ač se to dalo očekávat, zaskočilo nás že už žádná loď do lokace Memurubu – počátku námi vybrané stezky- nejela, tudíž nám nezbylo nic než opět najít vhodné místo pro táboření někde poblíž přístavu.

Všimli jsme si že se zde bude večer pořádat otevřený koncert. Zakempovali jsme pak kousek za prostorem vyhrazeným pro koncert, kde byla řada placů s ohništěm. Nachystali jsme dřevo avšak brzy začalo silně mrholit a toto počasí neustávalo.

Koncert norské kapely stylem připomínající irské písně poslouchal hlouček lidí, kteří na neustávajícím dešti prokazovali svou odolnost vůči nevlídnému počasí. Nanošené dřevo bylo už naprosto promočené a my se odebrali pod nedalekou chatku s lavečkou, kde jsme přečkali větší část večera.

Když jsme šli spát, rozhodl jsem se ubytoval na pódiu, které jsem sdílel s několika Slováky ve stanech. Spánek to nebyl zdaleka ideální, ale nebylo to nakonec tak hrozné.

Ráno jsme se pomalu zabalili a usadili jsme se v kavárně, kde nás káva z automatu vyšla na 20 NOK.

Loď posléze dorazila a mi se nalodili. Cesta stála 100 NOK, přičemž se dalo platit i kartou.

Po příjezdu stále mrholilo, ale jít se i tak dalo. Brzo jsme započali v poměrně strmém stoupání. S batohy to bylo poměrně vyčerpávající, ale věděl jsem že čím rychleji si na to zvyknu, tím lépe. Zanedlouho začal déšť ustávat a my ze sebe začali vzhledem k námaze i zvyšující se teplotě sundávat teplejší vrstvy oblečení, které konečně postupně schlo. Po cestě byla spousta potůčků, což byl jak jsem později zjistil průvodní jev celé této oblasti, potažmo také většiny přírodních hornatějších oblastí v Norsku.

Čím více jsme se blížili vrcholu, tím více se nám odkrývali nádherné výhledy na panoramata zdejších hor. Šlo vidět spousty zasněžených oblastí a pro nás alespoň domnělých ledovců. Po hodinu a čtvrt trvajícím stoupání jsme dorazili na pravděpodobně nejvyššího bodu naší stezky (zde) a začali jsme opět klesat.Nádherné výhledy nás neopouštěli v podstatě po celou dobu dalšího pobytu zde. Napojili jsme se na jezero Russvatnet, podél kterého jsme kráčeli po většinu času zde stráveného. Byl to celkem náročný pochod, terén byl velmi členitý a nenechal člověku příliš prostoru pro rozjímání. Pravděpodobně nejnáročnější v nižších polohách bylo zdolávání řek, potůčků a bahnitých úseku, na které člověk narážel každou chvilku a musel je zdolávat mnohdy celkem náročnými skoky. Boty měli všichni brzo zcela promáčené a to jsem byl rád že zůstalo pouze u bot a ne u zbytku oblečení, nebo dokonce vyvrknutých kotníků.

Vhledem k mapě vypadali naše pokroky velmi zanedbatelně a museli jsme tedy pochodovat velmi – na můj vkus až příliš – usilovně. Místo relaxaci, tak šlo spíše o jakýsi druh vytrvalostního závodu. Naše motivace z části vyplývala z krátkého času na cestu jako takovou, z části z limitu určeném parkovným a později též z nedostatku potravin na další den strávený v „divočině“. Chtěli jsme se rovněž okoupat, avšak přístup do velmi chladné vody byl opravdu náročný, bylo zde mnoho velkých a velmi kluzkých, ale i menších ostrých kamenů, po kterých prakticky nebylo možné vzpřímeně chodit. Člověk se musel neustále opírat o ruce, což bylo velmi pomalé a nepraktické a ve studené vodě i velmi nepohodlné. Když jsme si všimli jak daleko je hlubší voda, rozhodli jsme se na koupel rezignovat. Dále jsme narazili na první větší řeku křížící nám cestu, a rovněž na nepříliš široký můstek bez zábradlí. Nebylo ho ale těžší překonat a poté jsme byli odměněni výhledem na nedaleko tekoucí nádherný vodopád.

Postupně došlo k podstatnému rozporu v trase kterou bychom se měli vydat, konkrétně jak zdoláme jednu z větších řek.Stezka jí poměrně vleklým obloukem obcházela po skále, avšak někteří z nás jí hodlali překročit u delty. Nakonec tento názor převládl a tak jsme se vydali po jedné z vyšlapaných cest mimo stezku. Cesta nebyla tak hrozná jak jsem se obával, avšak nebyla zde žádná cesta, tudíž si člověk o to více musel dávat pozor kam šlape.

Nakonec jsme narazili na onu řeku, kterou stezka obloukem obcházela. Její přechod v místech kam jsme přišli byl prakticky nemožný. Zde jsme chvilku spočinuli, přičemž se někteří z nás vydali k deltě podívat se na situaci tam. Shodli jsme se že možné ji překročit by bylo, nicméně by to bylo celkem nebezpečné. Vydali jsme se tak opět vstříc ke stezce a k opětovnému, poměrně značně náročnému stoupání. Po nějaké době jsme opět prudce sestoupili a dostali se k prvnímu ocelově „lanovému“ můstku, přes rozbouřenou řeku. Po tomto přechodu přišlo další celkem dost náročné stoupání.

Když jsme se opět vyškrábali téměř na vrchol, došlo opět ke zmatkům s trasou, tentokrát kvůli nedokonalému značení. Zvažovali jsme založení tábora, ale lokace k tomu nebyla nejvhodnější, začalo opět pršek a bylo tam opravdu celkem dost chladno. Oblékl jsem vše co jsem měl, což přispělo k tomu že mi bylo jakž takž teplo a zůstal jsem krom kalhot a bot v suchu. Shlédli jsme ještě krásná panoramata s vzdálenými ledovci v pozadí. Kolem desáté jsme dorazili k našemu vytyčenému cíli což byl oranžový stan tyčící se na skaliskách. Nedaleko jsme se rovněž utábořili, a to v nadmořské výšce asi 1500 m.n.m (zde). Některým nám už bylo zle z hladu a všichni jsme byly celkem dost utahání.

Spánek v pěti lidech ve stanu se dle mých předpokladů ukázal jako téměř nemožný, díky čemuž se nikdo z nás do rána téměř nevyspal.

Pojedli jsme, sbalili stan a vydali se k druhé polovině pochodu. Ponožky jsem měl sice mokré, ale nohy již vyschli a bolest v nich z puchýřů a poranění, která byla večer asi nejhorší se tak částečně umírnila.

Pochod byl stále poměrně dost náročný, i když už nebylo nutné zdolávat tolik převýšení, terén byl neustále velmi členitý. Skákání přes potoky a bažiny bylo nejspíš ještě častější než předešlého dne. Pokaždé když jsme vyrazili po chvilkových zastávkách, byli moje chodidla – jako nejspíš i ostatních – v jednom ohni.

Po cestě jsme potkávali menší stáda koz a ovcí. Kolem poledne jsem se opět neúspěšně pokusil o plavání a opět se stejným nevalným výsledkem jako předešlého dne. Dost mě pak zamrzelo, když jsme po pár minutách chůze narazili na takřka dokonalou pláž, přičemž vyšlo krásné slunce, bohužel jsme však – dle mínění většiny- už nemohli meškat čas.

Přešli jsme další nepevnou lávku přes řeku, tentokrát však už ne natolik rozbouřenou. Po bažinatém kraji, jsme nakonec vystoupali ještě na poslední skálu, což opět znamenalo oblékání před studeným větrem, abychom ze sebe při sestupu opět toto oblečení mohli shodit. Při konečném sestupu už krajina opět vypadala o něco všedněji a my brzy dorazili k hotelu u cesty.

Odtud jsme někteří z nás vyrazili bez batohů vstříc parkovišti, s myšlenkou stopnout tam po cestě nějakého přívětivého Nora s vozidlem. Vzhledem k našemu dost špinavému a pofidérnímu vzezření byla tato myšlenka dost naivní a tak jsme asi v půli trasy zanechali snah o stopování a jen se snažili aby cesta co nejrychleji utekla. Byla to ještě celkem štreka, ale nakonec jsme s velkou úlevou především pro chodidla k autu dospěli. Po chvíli balení věcí jsme se vrátili zpět pro ostatní. Zde jsme pokračovali v reorganizaci věcí, po čemž jsme se dohodli na dalším směru našeho putování a vyrazili.

Dohodli jsme se že nebude od věci odměnit se za prodělaný výkon pohodlnějším ubytováním a po pár hodinách cesty jsme skutečně narazili na vhodnou alternativu. Měli jsme štěstí, jelikož byla volná poslední chatka, která patrně patřila mezi ty levnější. Jednalo se o útulnou boudu se čtyřmi lůžky za poměrně příjemnou cenu 300NOK za noc (G). Kupodivu se nikdo příliš nezabýval počtem osob a nebylo nutné připlácet ani za vůz. Sprchy byli placené a to 10NOKy za pár minut.

Druhý den nám byl jak je v Norsku zřejmě obvyklé, určen odjezd nejpozději na dvanáctou což jsme díky vaření a dalším přípravám dokonce maličko přetáhli. Ještě jsme se vyfotili u sbírky traktůrků, kterých tu bylo pěkná řada kousků, včetně českého Zetoru.

Runde

Po cestě nás navigace dovedla k našemu prvnímu trajektu v Norsku plujícímu do města Volda. Cesta trvala jen chvilku a vyšla nás na 169 NOK. Pak následovala další cesta přes řadu tunelů a mostů, které spojovali ostrovy, které vedli k našemu dalšímu cíli – ostrůvku Runde.

Na tento ostrůvek vedl poměrně dlouhý jednosměrný most, tudíž člověk musel být obezřetný, aby zde nepotkal jiné vozidlo, i když na vrcholu byl prostor k vyhnutí. Ten samý problém s velmi úzkými cestami pak platil i pro řadu cest na tomto ostrově. Projeli jsme jej celý, avšak zastihlo nás velmi nevlídné deštivé počasí a tak jsme se vydali hledat možnosti ubytování. Dalším průvodním jevem tohoto ostrova byl rovněž občasný pronikavý zápach poblíž ptačích kolonií, dost možná z trusu ptáků.

V místním kempu byli už bohužel všechny chatky obsazeny a půda byla pro stavbu stanů příliš promočená. Další pátrání bylo poměrně útrpné a jednou z mála alternativ byl nově postavený luxusní a tedy nesmírně drahý hotel. Muž zde pracující nám doporučil hostel, který jsme sice po chvíli hledání našli, avšak bez přítomnosti personálu. Na doporučení několika mladých nájemnic, které zde byli ubytované jsem se rozhodl zavolat na číslo uvedené na informační ceduli. Komunikace kupodivu proběhla bez větších obtíží, čímž jsem dosáhl příjezdu muže, který nás byl ochoten ubytovat. Rozhodli jsme se pro čtyřlůžkový pokoj, který nás však vyšel dvakrát dráže než v předešlé lokaci, tedy 600NOK(I). Byla to prostě turistická zóna za což bylo nutné si připlatit. Večer jsme ještě pojedli a drobně popili v kuchyňce a poté jsme se ještě vydali na krátkou túru k nedalekému molu. Ráno jsme vyrazili na vstříc místní ptačí rezervaci něco před desátou,přičemž počasí už bylo lepší.

Dojeli jsme kousek za tunel nedaleko konce ostrovní cesty a po pár minutách došli k vstupu na turistickou stezku. Kousek od nás parkovali také další Češi, ale na jejich přítomnost už jsme byli příliš zvyklí, abychom se tím nějak zabývali. Doba na projití stezky měla být tři hodiny, ale optimisticky jsme předpokládali že ji bude možno ujít tak, abychom se dostali na hostel ještě dopoledne. Cesta většinou vedla poměrně strmě do kopce a byla protínána řadou dřevěných plotů, pravděpodobně proti psům a jiným zvířatům, které by mohli lovit chráněné ptactvo.

Půda byla opět řádně promáčená, přičemž se mi podařilo šikovně klopýtnout a zašpinit si rukávy a ruce od hutného bláta. Opět jsme si připomněli skákací scény z hor, ale boty jsem měl i přes tuto snahu nakonec promáčené. Po cestě byli rozcestníky, které udávali názvy oblastí vhodných k pozorování ptáků. U těchto byli potom také cedule s obrázkem pozorovaného ptáka a pravděpodobně jeho popis – samozřejmě v Norštině. Většina těchto oblastí neposkytovala, alespoň co se ptáků týče, zvlášť zajímavý výhled i když pobřežní panoramata jako taková za pohled rozhodně stála. Vzhledem k tomu, že jsem se v ukazatelích příliš neorientoval, jsem málem minul asi nejzajímavější výhled na skalní kolonie racků a skutečně minul tu kýženou papuchalčí. Z popisu jsem však vyrozuměl, že jsem nepřišel o víc nežli několik vzdálených černých ptáků, připomínajících vlaštovky. Moje jediné setkání s těmito ptáky tak bylo pouze z všudypřítomných talismanů a znaků nejen v této oblasti. Tento nedostatek jsem však naštěstí napravil na konci tohoto putování, ještě mnohem dál na sever.

Jako ptačí rezervace, mi tedy toto místo přišlo spíše průměrné protože racky šlo vidět prakticky v průběhu celé naši výpravy, místo jako takové však bezpochyby krásné bylo.

K hostelu jsme nakonec dorazili až se dvouhodinovým zpožděním, které však naštěstí nikdo nezaznamenal Opět jsme tedy nacpali naše věci do přeplněného kufru, kterýžto mi připadal čím dál tím více nahuštěný. Díky tomu jsem docházel k poznání, že moje naděje výhledu do zadního zrcátka alespoň na zpáteční cestě je spíše naivním přáním. Ještě před odjezdem jsme opět využili kuchyňky a možnosti uvařit si bez plýtvání plynem teplé jídlo.

Po obědě jsme opět vyrazili k zastávce k dalšímu trajektu Hareid – Sulesund. Zde došlo k zajímavé situaci, kdy jsme kvůli nejasné gestikulaci mladého pracovníka trajektu najely na horní boční část trajektu. Zde jsme tak byli sami a dokonce k nám nikdo nepřišel vybrat poplatek (někde se vybírali přímo na lodi a někde ve frontě před jízdou).

Alesund

Po třetí hodině jsme se dostali do města Alesund a místního muzea. Tam jsme překvapivě narazili na auto Čechů, na které jsme narazili už předešlí den na ostrově Runde. Když jsme tam došli, nikdo se příliš nezajímal o to co tam děláme a tak jsme si prošli pár exponátů z prehistorické éry. Popisky k nim byli ovšem pouze v Norštině a tak jsme se brzy vrátili k ostatním do vestibulu. Tam za námi přišla průvodkyně, která nám oznámila že muzeum už zavírá a pokud chceme můžeme si jej s ní projít když jej bude uzamykat. Cena byla 70NOK na osobu a platit ji za pár minut nám přišlo zbytečné, tak jsme odmítli a šli se alespoň podívat na u přístaviště zakotvené plovoucí exponáty. Bylo jich tam jen pár a nebyli zvlášť ohromující.

Pokračovali jsme tedy raději dál k místnímu akváriu, které naštěstí nezavíralo tak brzo a dokonce nabízelo i písemný výklad v angličtině, a to za cenu 130NOK. Asi nejzajímavější byla v akváriu otevřená nádrž s různými typy ryb včetně rejnoků, kterých se návštěvníci mohli dotýkat. Jinak se jednalo o klasické vcelku slušné akvárium s výstavou v Norsku se vyskytujících ryb. Dalším zpestřením byl chov tučňáků.

Po kompletní prohlídce jsme vyrazili na procházku po tomto přístavním městě. Problém s parkováním zde kupodivu nebyl, po určité hodině zde bylo možné parkovat zdarma i na přes špičku zpoplatněných parkovištích. Krom procházce po pobřeží a několika celkem pěkných ulicích, jsme se zde zdrželi především ve dvou obchodech se značně kýčovitými suvenýry. Poté už jsme se vrátili k autu a vyrazili dál vstříc Trolí stezce.

Dlouho po cestě jsme díky dlouhotrvajícímu světlu zvažovali zda stezku projet ihned, či počkat do rána, ale nakonec jsme přeci jen kousek od vesničky Sylte odbočili na jednu lesní polní cestu po které jsme dorazili k chatce s krytým ohništěm a střelnicí na asfaltové holuby(K). Vedle se nacházelo jahodové pole, čehož jsme po postavení stanů využili. Jahody svou velikostí připomínaly často spíš nektarinky a byli opravdu výborné.

Druhý den jsme vstávali poměrně časně, avšak sklízeči jahod už měli u „našeho“ pole odpracováno a byli přesunuti dále.

Trolí stezka

Další cesta vedla krajem který byl plný políček podobným tomu u našeho předešlého stanoviště. Zanedlouho jsme opět započali stoupat a po chvilkových zmatcích ohledně správnosti naší trasy jsme vystoupaly až na jižní část tzv. Trolí stezky. Krajina s klikatou úzkou silničkou zde byla opět poměrně netypická a samozřejmě krásná, avšak zážitek nám zkazila velmi hustá mlha, která se sice do této krajiny pro doplnění tajemné atmosféry celkem hodila, ne tak už ale pro možnost jakéhokoli vzdálenějšího výhledu. Na jízdu po úzkých silničkách už jsem byl poměrně zvyklí a ani mlha už mě nemohla příliš otrávit a tak se v pomalém tempu dalo jakž takž v bezpečí pokračovat. Značná část této vyhlídkové trasy jsme tak měli složenou pouze z pohledu na silnici a její bezprostřední okolí, což nebyl pohled nijak fascinující, ale mě zase nemuselo příliš mrzet že mi kvůli nutnosti soustředění na cestu, jak tomu často bývalo, uniknou krásné scenérie.

Až po sjezdu o několik klikatých zatáček linoucích se jako had dolů kolem obřího vodopádu se nám začali zjevovat krásy okolní přírody, ale pravděpodobně ty nejhezčí scenérie nám takto ušli.

Ke konci stezky nám cestu zatarasilo stádo krav. Ty nevypadali příliš ochotně k ústupu, tudíž jsem se je rozhodl objet kolem turistického centra a suvenýru, které ohraničovali druhý konec stezky. Domnívám se že s krávami to je poměrně dobrý marketingový trik jak donutit lidi zajet k nim blíže a řada z nich, stejně jako jsme to učinili mi, tam poté zastaví. Někteří si tak odběhli na záchod a samozřejmě nezapomněli ani na obchůdek se suvenýry, kde dělal jeden český student na brigádě.

Dále jsme pokračovali několik hodin do třetího největšího města Norska, Trondheimu. Jako mezizastávku k jídlu jsme zvolili historický dřevěný kostelík, asi ze třináctého století. Přijeli jsme k němu však před otevírací dobou, která měla započít asi za půl hodiny. Většina byla proti vyčkání – za vstup bylo opět vstupné – a tak jsme se po jídle a focení vydali dále.

Po čase řízení jsem začal být značně unavený, probralo mě sice proplutí dalšími trajekty na trase Afames – Solsnes(143 NOK) a Kanestraum – Halsa (105 NOK), ale nakonec jsem stejně na pár hodin přenechal řízení a sám se pokoušel si trochu odpočinout. Na druhém jmenovaném trajektu jsme nebyli započítáni v plném počtu.

Trondheim – Polární kruh

Do města jsme mohli dorazit asi kolem čtvrté hodiny a tentokrát jsme se nevyhnuli problémům s parkováním. To bylo zdarma až od večerních hodin, tudíž jsme vyhledali parkovací automat, který jak už jsme byli zvyklí nebyl ochoten přijmout naše platební karty. Rozměnili jsme si tedy drobné a zaplatili parkování asi na tři hodiny.

Příjemným překvapení zde bylo rozsáhlé pokrytí universitní sítě Eduroam, díky níž jsem takřka po celou dobu mohl být přes telefon připojen k internetu. Procházka tímto krásným městem byla bezpochyby zajímavým zážitkem a čas jsme též využili nákupem docházejících potravin. Nejvíce se mi vryli prostorné ulice podél hlavních cest, plné různých obchodů, typické dřevěné domy především při řece Nidelvě, které zřejmě sloužili jako skladiště a samozřejmě velkolepý Nidaroský dóm, v jehož okolí jsme též pojedli.

Nyní nás čekala velmi dlouhá trasa a na celou expedici nám již zbývalo pouze pět dní. Naplánovali jsme tedy že pojedeme bez přestávek ke spánku až do přístavu Bodo, ze kterého se vyjíždělo k našemu hlavnímu cíli, k souostroví Lofoty.

Nedostatek spánku byl při řízení po hodinách cesty celkem skličující, k čemuž přispívali především monotónní úseky cesty, a celkem velmi špatná rádia, ve kterých bylo především neustálé mluvení, případně velmi nudná muzika a spánek či podřimování zbytku osazenstva automobilu rovněž nebylo právě osvěžující.

Zde jsem si tedy uvědomil zásadní chybu, kterou bych již neopakoval a to neopatření žádného zdroje normální muziky, která je pro neusínání za volantem mnohdy přímo klíčová. Pokud se tedy jelo například v horském terénu, kde jsem neustále musel přizpůsobovat jízdu okolním podmínkám, v rádiu se dala naladit hudba a na obloze se vytvářeli krásně barevné scenérie z prolínání slabých rudě zbarvených paprsků slunce a mračen, byla jízda celkem idylická. Na dlouhých silnicích za ticha byla však situace mnohdy opravdu neútěšná.

Poměrně často byli silnice zrovna udržovány, přičemž se muselo jet po kamenitých úsecích, kde se dalo jet jen kolem třiceti km/h. Tyto úseky byli sice značeny, avšak stejnou obvyklou značkou která často upozorňovala i na drobně zhoršený terén. Jeden takovýto úsek se mi jednou nečekaně zjevil při plné rychlosti na dálnici, což bylo v rozespalé atmosféře celkem značně šokující. Takováto překvapení sice člověka udržovala při bdělosti, ale nebyla rozhodně vítaným zpestřením.

Vydržel jsem tak s vypětím všech sil řídit do rána, ale když jsme dorazili do oblastí na přelomu tajgy a tundry, kdy došlo celkem k zřetelné proměně krajiny, která čím dál víc odpovídala výrazu pustina, začala na mě opět padat značná únava. Po cestě jsem byl ještě párkrát probrán poměrně blízkou přítomností Losů.

Asi o dva kilometry se nám podařilo minout označení hranice 66°33´s. z. š., tedy polárního kruhu (O). Při tomto zjištění jsme se tedy vrátili a udělali několik ospalých a promrzlých snímků (bylo tuším kolem 13° a půl čtvrté ráno)s budovou a různými k ní přiléhajícími ornamenty označujícími tuto křivku.

Přes cestu se občas prořítila polární liška ale jinak klid jízdy takřka nic nevyrušovalo a jiná auta jsme potkávali jen velmi zřídka. Dalo se zde jet poměrně svižně a tak jsem se poprvé rozhodl trošku popohnat auto nad limity povolenými striktními Norskými předpisy. Do přístavu Bodo jsme tak dorazili asi o půl sedmé.

Ostatní pokračovali ve spánku a já zatím zjistil informace o odjezdu, který se měl konat až v deset hodin. Napadlo mě že by bylo dobré ještě doplnit naftu na nedaleké benzínce za poměrně výhodné peníze. To se podařilo a mi se zařadili do fronty. Výběrčímu ve frontě jsme zaplatili značnou částku 726 NOK, přičemž nás opět ani nezapočítal plný počet. Poté jsme se nalodili na nejdelší vnitrostátní plavbu trajektem do přístavu Sørvågen.

Lofoty

Do přístavu jsme dorazili kolem půl druhé a rovnou se vydali do nedaleké rybářské vsi s kuriózním názvem Å.

V obci jsme zaparkovali, prošli si ji, a pojedli u stolu místního hostelu. Byli zde krásné dřevěné domky na taktéž dřevěných konstrukcích tyčících se nad vodou. Podívali jsme se na porcování ryb a nakoukli též do muzea rybolovu. Též zde kousek od centra byli vystaveny malé modely lodí a po kratší chůzi jsme dorazili na kamenné molo, které naskýtalo krásný výhled na průzračné moře. Rovněž jsme se zde dozvěděli, že pozorování velryb je sice možné i odtud, ale nejvyšší šanci k úspěchu budeme mít ze mnohem severněji položeného Andenesu.

Pokračovali jsme tak tedy dále na sever, po cestě lemované řadou tunelů a mostů. Udělali jsme ještě zastávku na nákup potravin, tentokrát nikoli v Rema 1000 jako doposud, ale v Coopu, který naproti radám průvodců nabízel rovněž poměrně laciný chléb i jiné potraviny (samozřejmě relativně levný, tedy ve vztahu k ostatním Norským cenám). Delší zastávku jsme učinili u stavidla pro auta, nedaleko nádherné písčité pláže, na které bylo jen pár lidí – především dětí.

Byl jsem rozhodnutý tentokrát si opravdu zaplavat, ale moje přesvědčení dost nahlodala opravdu až bodavě nízká teplota mořské vody. Nakonec mě vyhecovali muž s dítětem, kteří zde poměrně v pohodě chvilku plavali, načež jsem se rozhodl že pokud mohou oni, můžu i já. Po osvěžující několika vteřinové ledové koupeli mi najednou přišla okolní teplota příjemná i v plavkách. Ještě chvíli jsme se tam procházeli po písku a vyhřívali se na sluníčku a poté se opět odebrali do vozu a vyrazili dál.

Další zastávku jsme učinily nedaleko vesnice Borg ve vikinském muzeu. Zde jsme měli opět smůlu, protože jsme dorazili čtvrt hodiny před zavírací dobou, což byla doba k projití všech vystavených exponátů zcela nedostatečná. Zvažovali jsme utáboření někde poblíž, ale čas se krátil a my nechtěli riskovat že nestihneme cestu za velrybami. Neradi jsme tedy toto místo opustili a když jsme zavrhli nedaleké místo k táboření, učinili jsme ještě jednu zastávku, abych mohl telefonicky zabookovat lístky na tzv. velrybí safari. To se mi poměrně úspěšně podařilo na třetí hodinu zítřejšího dne a vyrazili jsme na další několikahodinovou pouť, abychom se nakonec již naposledy ubytovali v pronajaté chatě.

Cena byla 300 NOK, a to za třílůžkový pokoj s dvěma rozložitějšími postelemi pro dvě osoby a jednou klasickou. Byla zde společná, poměrně prostorná a slušně vybavená kuchyň a rovněž společná toaleta, která dokonce neměla zpoplatněnou sprchu.

Večer jsme se tu seznámili s Francouzským párem, který měl pokoj hned vedle toho našeho a pohostili troškou z našich zásob alkoholu. V chatě bylo ještě několik dalších spolubydlících, ale s těmi jsme příliš nekomunikovali. Konverzace probíhala v angličtině a vyzvěděli jsme že jsou v Norsku rovněž asi na čtrnáct dní včetně cesty, avšak tento čas mají vyhrazen pouze pro souostroví Lofoty. Ten den prý zrovna putovali po místním pohoří. Večer jsme se ještě vydali na procházku okolí,ale kolem půlnoci jsem byl natolik unaven že jsem sotva došel ke své posteli.

Navigace v autu nám ukazovala že cesta do Andenesu by měla trvat něco málo přes čtyři hodiny, čemuž jsme naivně uvěřili a vyrazili až po desáté hodině. Většinou spolehlivější navigace v telefonu však nyní informovala o mnohem delším potřebném čase, tudíž jsem se snažil nahnat co nejvíce času a příliš jsem tedy nehleděl na rychlostní limity. K našemu údivu nás však obě navigace dovedli k dalšímu trajektu, kde jsme ztratili asi další hodinu s čímž ani jedna z navigací rovněž nepočítala.

Pochopil jsem že na třetí hodinu již nemáme šanci dorazit a tak jsem zavolal opět do Velrybí safari. Muž mě informoval že není nutné být na místě ve tři a že loď odjíždí nejdříve po páté, tudíž bychom to měli stihnout, avšak přijdeme o prohlídku muzea. I tak jsem se snažil jet co nejrychleji, avšak i přesto mě opět dostihla únava, která mi dala zabrat především při příjezdu jednoho z velmi dlouhých tunelů, ve kterém mi klesající víčka vyvolávali dost svízelný pocit. Před cílem jsme se tedy raději vystřídali v řízení. K Andeneskému majáku kde firma sídlila jsme skutečně dorazili až něco před půl pátou. Zaplatili jsme si každý svůj lístek u mladé recepční a ta mi pak rovněž vysvětlila odkud odplouvá loď. Cena lístku byla 650 NOK i se studentskou slevou ke které nikdo naštěstí, i když tak bylo avizováno, nechtěl vidět žádný průkaz. V klidu jsme se pak oblékli, přičemž jsem na sebe nandal téměř všechno oblečení, které jsem si sebou vezl.

Velrybí safari

Naši spolucestující byli většinou Španělé, kteří dorazili chvíli po nás v autobuse. Jeli jsme poměrně velkou lodí přičemž pasažéru bylo rovněž mnoho. Výklad byl poskytován v Norštině, Španělštině a Angličtině a rovněž posádka byla mezinárodní.

Španělé si rozebraly teplé bundy, které jim posádka rozdala a my se rozhodli že si vystačíme s naši oblečením – bund stejně nebylo dost pro všechny. Po vyplutí se dali poměrně dlouho pozorovat krásné fjordy a i když už jsme je měli celkem napozorovány z předešlých cest, opět jsme se jimi pokochali. Mohli jsme se téměř volně pohybovat po lodi, pozorovat kolem létající racky i vytoužené papuchalky a obsluhovat se sušenkami a čajem. K chůzi po palubě však bylo většinou nutné se přidržovat zábradlí.

Asi po hodině plavby, jsme zaslechli zvuky z moře, které posádka pustila do reproduktorů. Přesunuli jsme se na příď, kde jeden z pasažérů nezvládl mořskou nemoc a vyhodil obsah svého žaludku. I já jsem cítil že nemám úplně nejstabilnější žaludek, ale to bylo spíš z hladu, protože jsme díky moji špatné angličtině očekávali že zde dostaneme nějaké pořádné jídlo. Hlad jsem zahnal pomocí sušenek a musli tyčinek. Jediným problémem tak zůstal opravdu velmi studený mořský vítr, díky němuž zde byla rozhodně největší zima z celé expedice. Po nějaké době jsme konečně uzřeli vynořujícího se velkého vodního tvora, který ze sebe vyfukoval spršky vody (T).

Velryba se za pár minut opět potopila, přičemž nám ukázala svůj majestátní ocas. Toto setkání se opakovalo ještě dvakrát, vždy asi po dvaceti minutách, přičemž v dalších případech jsme se dostali ještě blíž. Občas šlo vidět jak se v dálce vyskytují další velryby a vyfukují své gejzíry. Po třetím setkání jsme obrátili loď a vydali se k návratu. Byla nám také nabídnuta polévka – vývar se zeleninou a k ní housky. Trošku jsme se tak najedli a ohřáli. Bylo nám sděleno že klasicky bývají mnohem větší vlny (bez držení se i tak dalo velmi těžkou pohybovat) a že jsme třikrát narazili na stejnou velrybu jménem Luke. Jednalo se o vorvaní samici, která na ně je již prý zvyklá. Dale jsme vyzvěděli že vorvani jdou vidět poměrně standardně, avšak jiné druhy vyskytující se v místních vodách, jsou k vidění spíše výjimečné.

U auta jsme opět svlékly většinu vrstev oblečení a vyrazili na cestu směrem domů.

Návrat – Norsko – severní Švédsko

Byl čtvrtek devět hodin večer, tudíž jsme na zpáteční cestu měli 51 hodin. Rozhodli jsme se vyhnout dalším trajektům, až na ten do Německa a později po cestě jsme též učinili rozhodnutí že navštívíme Stockholm. Bylo poměrně svízelné vidět počty kilometrů, které ještě jsou před námi, avšak vzhledem k silnicím a dálnicím, po kterých se tentokrát dalo jet povětšinou velmi rychle, ubývala cesta relativně svižně.

Probléme s naprostou monotónností a nudou při řízení zde byl zase dost silný, přičemž bylo díky nedostatku odpočinku opravdu náročné zůstat vzhůru. Před přejezdem hranic jsem předal kormidlo kolegovi a opět jsem si jejich překonání vůbec nevšiml. Jeli jsme především po rozlehlých dálnicích lemovaných stromy, po kterých zřídka projelo i další auto. Po ránu jsem si opět převzal řízení a po pár hodinách jsme zajeli na jednu lesní cestu, kde jsme si u jedné staré budovy roztáhli karimatky a na několik hodin se prospali.

Ráno jsme vyjeli a po další cestě zastavili pro doplnění paliva. Při placení kartou přímo u automatu ke mně přišla obsluha pumpy a zdělila mi že automat na placení, který byl hned vedle nádrže s hadicí a bylo na něm napsáno Diesel, nebylo možné pro tuto pumpu používat. Když jsme byli vevnitř, bylo mi oznámeno že jsem možná zaplatil za jiného člověka, který už odjel. Předal mi jeho registračku a webovou adresu, kde si dotyčného člověka podle tohoto čísla budu moci najít a případně kontaktovat. Doma jsem potom zjistil, že jsem naštěstí za nikoho nezaplatil, avšak na pumpách jsem si potom dával rozhodně větší pozor.

Stockholm

Před příjezdem do Stockholmu jsme se ještě jednou prostřídali a do Švédské metropole jsme dorazili kolem půlnoci. Únavou jsem opět již téměř usínal, ale vjezd do metropole a svižná hudba mě probrali. Dojeli jsme tak do centra, ale vzhledem k tomu že byla sobotní půlnoc, bylo zaparkování dost problematické. Chvíli jsme se motali a když jsem mezi opilými chodci začínal ztrácet sebedůvěru, zamířili jsme k jednomu parkovišti podle navigace. Jednalo se o kryté placené parkoviště, ale bylo zavřené. Zato před ním bylo kupodivu několik míst na silnici volných a tak jsem si mohl konečně oddychnout a zaparkovat.

O tomto městě jsme neměli žádné bližší informace, ani průvodce, tak jsme se orientovali podle památek které znala moje navigace. Město celkem připomínalo Prahu, bylo očividně dost kosmopolitní a všude proudily davy lidí. Postupně jsme se dostali k přístavu, přičemž padla celkem hustá mlha, která dotvořila pozoruhodnou atmosféru. Pokračovali jsme do historického jádra, které bylo ve tmě a mlze úchvatné, tím spíš že tam takřka nikdo nebyl. Jedni z mála lidí zde byli vojáci hradní stráže.

Cesta do ČR

Po pár hodinách prohlídky jsme se opět vydali na cestu a v mlze to bylo opravdu dost o nervy. Čím jsme pokračovali dále, tím byla hustší a opravdu zážitkem bylo najet na rozbouranou silnici, kde nebylo vidět ani na metr před sebe. Na klasických silnicích se poté už řítit sice jakž takž dalo, avšak jízda bez jakékoli možnosti vidět cokoli kolem sebe byla nepřekonatelně únavná. Předal jsem sice na chvíli volant, ale druhý řidič ten vydržel jen pár desítek minut a museli jsme někde zastavit.

Dopravili jsme se k jednomu vjezdu do lesíka, přičemž nás zastavila závora. Za ní byla opět zašlá střelnice, ale rozhodli jsme se že bude lepší za závoru nejezdit a opět přespat na zemi u auta, které jsme zaparkovali před ní. Bylo sice dost vlhko a občas jsem se probouzel, ale vydrželi jsme tam spát několik hodin. Vyrušilo nás poté auto, které chtělo za závoru jet. Jak už jsme byli zvyklí, urychleně jsme vše zabalili a uvolnili řidiči čekajícímu opodál místo k průjezdu. Potom jsme se už ve větším poklidu dobalili a jelikož mlha už opadla vyrazili dál na cestu.

Po příjezdu do přístavu v Trelleborgu jsme stejně jako na opačné cestě řešili problém do které řady aut se zařadit, očividně stejně jako většina ostatních řidičů, kteří se často přeskupovali. Opět jsme zvolili strategii se prostě zařadit do nejdelší řady a čekat co se stane. Žena za přepážkou nám sice oznámila že jme měli být v jiné lajně, avšak bez potíží naši platbu přijala a řekla nám číslo lajny ve které jsme měli čekat. Zde jsme čekali ještě poměrně dlouhou dobu než většina aut, které pravděpodobně měli rezervaci nenajela. Nás poté navedli do spodku obrovské lodi, kde jsme parkovali společně s vlaky. Vyrazili jsme před šestou hodinou večer a tuto více než čtyřhodinovou cestu jsem strávil částečně odpočíváním na lehátku na palubě, při poslechu muziky a především z důvodu zimy také pokusy o spánek v místnosti se sedadly v podpalubí.

Do Německa jsme dorazili večer a okamžitě mě ohromila naprostá tma a hustý déšť. Měli jsme značně špinavé čelní sklo a při výjezdu jsem díky dešti spolu s protisvětly aut viděl všechno naprosto rozmazaně. Po nějaké době se sklo deštěm naštěstí omylo a my pokračovali v cestě po svižných německých cestách. Tentokrát byl provoz na rozdíl od cesty před čtrnácti dny poměrně dost hustý a po dálnici jsme jeli v průměru kolem 145 km/h. Když zrovna hustě pršelo tak pomaleji, ale i ve větších rychlostech se nám stávalo že nás někdo předjel o desítky kilometrů vyšší rychlostí. Opět jsem měl velké problémy udržet abych neusnul a ke konci jsem se už modlil abych narazil na nějakou pumpu. Poté jsme však přejeli hranici s Polskem, kterýžto šok z naprosto otřesně rozbourané rychlostní silnice, připomínající spíše tankodrom mě opět na okamžik probral. Když jsem však spatřil pumpu, raději jsem tam najel a vystřídal se. Zbytek cesty do ČR jsem už veskrze prospal.

Finance

Jako měna se využívá norská koruna – NOK. Jednalo se o cca 3,2 české koruny.

Často lze platit i s kartami, ale nezřídka to bývá problematické. Vždy by člověk měl mít pro jistotu připravenu i hotovost. Zvláště v parkovacích automatech nám žádná karta nikdy přijata nebyla. Na benzínových pumpách většinou karty přijaty byli. Na trajektech jak kdy. V obchodech většinou ano. Měli jsme karty Visa a Visa Elektron, z nichž Visa byla přijata častěji.

Na pumpách bych doporučil je-li to možné raději platit u obsluhy, než u automatu. Ty jsou mnohdy jen v Norštině a i když je ovládání často intuitivní, vyhnete se tak možným nepříjemným překvapením, které potkaly i nás.

Ceny jsou u většiny zboží vyšší než je tomu u nás, někdy vyjde nákup až třikrát dráže a jindy jsou ceny s našimi rovnocenné. Podrobnější informace se dočtete níže u jednotlivých položek a rovněž v jednotlivých kapitolách popisujících samotnou cestu.

V průvodcích byli doporučené různé dražší a levnější značky obchodních řetězců, avšak dle našich zkušeností byli ceny ve všech celkem vyrovnané a dalo se tam najít i zboží o celkem rozumných hodnotách.

I přes relativně vysoké ceny lze i Norsko tak jako většinu zemí procestovat za poměrně nízké náklady. Jde jen o vaše nároky a potřeby.

Silnice

Po norských silnicích se cestovalo celkem dobře, mimo dálnice byli mnohdy poměrně úzké, ale nejezdilo po nich mnoho aut a většina z nich dodržovala stanovenou rychlost, která je 80 mimo město a 50 po městě. Tyto hodnoty jsou i tak často regulovány značkami, které mají ještě nižší hodnoty. V menších městech je obvyklá rychlost 30 km/h a spousta retardérů. Velmi časté jsou kruhové objezdy. Nezřídka se rovněž střetnete s označenými úseky s kamerami měřícími rychlost.

Předjíždění v členitějším terénu je většinou díky řadě zatáček a kopečků celkem nesnadné a především nebývá příliš platné. Většina řidičů totiž striktně dodržuje předpisy a předjetí jednoho pouze znamená narazit po pár kilometrech na dalšího.

Dálnice byli na delších úsecích řešeny střídáním klasických dvoupruhých úseků a poté delších jednopruhých úseku, kde se většinou nedalo předjíždět.

Dalším jevem který je o poznání častější než je tomu u nás jsou úseky silnic kde hrozí významné nebezpečí střetu s velkou zvěří. To je zřejmě také jeden z důvodů proč má většina Norů nainstalovány na svých autech výrazná mlhová světla. Výrazným znakem norských vozů bývá rovněž výrazná anténa.

Spěch je tak na norských silnicích většinou odsouzen k nezdaru a vzhledem k velkým vzdálenostem nemá ani žádný větší význam.

Mýtné a systém Autopass

Většina dálnic v Norsku je zpoplatněných. K výběru těchto poplatků existuje řada variant. Jednou z poměrně častých je systém Autopass. Ten pracuje buď na principu elektronického vysílače obdobného jako je zaveden u nás v kamionové dopravě, nebo na systému kamer, který snímá SPZky a na jejich základě by mělo být dále doručeno vyúčtování. Platit je možné buď v místních obchodech kde vám vydají onen vysílač a nejspíše je možná i platba přes internet. My jsme po zvažování zvolili variantu nechat věc osudu a vzhledem k tomu že zatím žádné vyúčtování nepřišlo, mám za to že systém zasílání dle SPZ funguje pouze pro severské země. Každopádně tak soudím pouze na základě naši zkušenosti a možná jsme měli jen štěstí. Stavění policií jsme nikdy nebyli. Jednou jsme za dálnici zaplatili a to částkou 100 NOK.

Nafta

Nafta nás celkově vyšla na cca 13400 kč. Ceny nafty byli v době kdy byla výprava uskutečněna na obdobné úrovni jako jsou v ČR nyní (konec r. 2011). Tzn. v průměru snad něco přes 32 kč na litr.

Lodní přeprava

Pluly jsme dohromady na devíti trajektech, z čehož jsme platili 8. Platí se za auto a počet pasažérů. Největší výdaje byli samozřejmě na trajekty mezi Německem a Švédskem. Dohromady jsme tak za trajekty zaplatili cca 11360 kč, avšak několikrát nás nezapočítali všechny což částku snížilo. Žádné rezervace dopředu jsme si neopatřovali a nebylo to ani potřeba.

Nezanedbatelným výdajem byla rovněž cesta lodí za velrybami, která nás každého vyšla na 2042 kč.

Jazyky

S valnou částí obyvatel se lze dorozumět anglicky. Popisky téměř všeho jsou však většinou pouze v Norštině.

Ubytování a stanování

Ceny za nocleh jsou mnohdy na celkem přijatelných úrovních. Odvíjí se od lokace a způsobu ubytování. V turistických oblastech nás vyšlo přespání dvakrát tak dráže, ale kvůli počasí občas kvůli promočené půdě nelze stanovat a tak není na výběr.

My se snažili využívat především možností stanování mimo kempy. Jednou jsme se ubytovali v hostelu za 600 NOK a dvakrát v kempových chatách za 300 NOK. Ve dvou případech se jednalo pouze o čtyřlůžková místa.

Místo na stanování vždy není zase tak lehké najít, dost často jsme byli na místech která k tomu nebyla přímo určena a párkrát se taky stalo že jsme museli místo urychleně opustit.

Voda a hygiena

Sprchy a veřejné záchody mnohdy zpoplatněny 5-10 NOK. Pitná voda je takřka všude k dostání. My sebou měli barel s vodou, avšak většinu cesty byl nevyužit zaházen zbytkem věcí v kufru. V horských rezervacích lze pít i vodu z potoků.

Hranice

Po cestě si mnohdy hranic ani nevšimnete. Jediná výraznější je tak moře mezi Německem a Švédskem. V průběhu cesty nás nikdo ani jednou nezastavil ani nekontroloval.

Zásoby a počasí

Naše zásoby byli opravdu značné, řekl bych že až příliš. Je dobré dát si pozor na dovozní regulace, i když není příliš pravděpodobné že by vás někdo kontroloval. Tato omezení jsou popsána zde.

Doporučil bych možná mít sebou několik vrstev oblečení, které můžete snadno svlékat a zase navlékat. Mnohdy se totiž podmínky dost prudce mění zejména pak v horských oblastech při ustavičném stoupání a klesání. Počítat se musí s deštěm, vlhkem a tomu přizpůsobit i odění a především obuv. Osobně jsem měl jen obyčejné vybavení i oblečení. Mokro v botách jsem tak měl celkem často, ale v některých oblastech to bez gumáků tak jako tak bylo nevyhnutelné.

Ve výše položených oblastech se často setkáte i s řadou říček a potoků, které někdy budete muset překonávat. To je možné buď jejich přebroděním pro někdy poměrně krkolomnými skoky.

Alkohol

Díky státní regulaci drahý a poměrně nedostupný. My měli své zásoby.

Čas a trasa

Na cestu jsme měli vytyčených čtrnáct dní. Původně jsme chtěli dojet mnohem dále na sever i když jsme si trasu vymezovali až v průběhu cesty. Brzy nám ale došlo že i souostroví Lofoty budou za tuto dobu velmi nesnadným cílem. Nakonec byla cesta velmi vyčerpávající a alespoň z mého pohledu řidiče by zasloužila alespoň o týden navíc.

Světlo

V létě je je člověk zaujat dlouhým dnem, kdy teprve až kolem jedenácté padlo šero. Tma i potom nebývá tak černá jako u nás a trvá jen krátce.

Rádio

Lekcí pro mě bylo spoléhání se jen na rádio pro reprodukci hudby, to je v řadě oblastech nedostupné, případně pouze s mluvením či vážnou hudbou. Zvláště jede-li člověk delší úsek je ticho v autě celkem dost uspávající. Doporučuji si tak vzít zdroj vlastní muziky k přehrávání. S hudbou, alespoň tiše v pozadí, se prostě jede vždy lépe.

Další země po cestě

Polsko

Kvalita Polských silnic je celkem rozmanitá, některé useky silic bývají celkem v dezolátním stavu a to dokonce i u rychlostních silnic. Všude změť značek, jejichž vysoký počet přehlednosti spíše ubírá, než naopak. Jinak lze ale cestovat obdobně jako v ČR.

Německo

Lze jezdit velmi rychle a díky velmi dobrému stavu silnic také relativně bezpečně. Občas člověka jen poněkud překvapí když se kolem něj při 160ti kilometrové rychlosti na dálnici prořítí jiné vozidlo a za několik okamžiků je v nedohlednu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .