0
0

Začátek

Počátek všeho se mě zrodil v hlavě, když jsme byli s kámošema v Alpách v roce 2010. Vrtalo mě to dlouho v hlavě, jestli jsem schopen to dát, jestli to vydrží motorka, jestli to vydržím já? Na mysl mě padaly myšlenky jako: „Co když bude na severu pořád pršet? A má to smysl utratit tolik peněz sám, když mám rodinu a můžeme jet autem všichni někam do tepla? Nepojedeme někam jinam na mašinách, třeba do tepla?“. Bylo toho hodně, ale koncem roku 2010 jsem se rozhodl, že se pokusím to dát. Jezdí tam, kam kdekdo. Hodně Čechů tam bylo a hodně se jich tam ještě podívá. Tak proč né já? Domluvil jsem se doma a začalo se plánovat. Někdy v únoru 2011 jsem vyvěsil na motorkáře pozvánku, jestli se někdo nepřidá. Reagovalo hodně lidí, dost že pojede a taky dost že nepojede. Nedělal jsem si planý naděje a čekal jsem prakticky až do konce. Přihlásil se mě týpek z Prahy. Jmenoval se Matouš a spolu jsme prakticky stanovili termín odjezdu na 15. července a příjezd jsme nechali otevřený. Chtěli jsme se vrátit do konce měsíce a tak se taky nakonec stalo. Dva jsme byli jasný. Matouš sehnal Honzu a mě se přihlásil pár z Brna a to Roman s Terezou, kteří byli vloni s náma na GG v Alpách a jsou prostě v pohodě. A bylo jasno, že jsme komplet

Den 1 – pátek 15.7.2011

Roman a Terezka mě vyzvednuli ve Žďáře n. S., hodili si ke mně ještě nějaké věci a v 7:00 se vyjíždělo směr Praha, kde jsme měli sraz se zbytkem u „mekáče“ v 9:00 hod. Vše proběhlo dobře a z Prahy jsme jeli směr Sassnitz, přes Drážďany a kolem Berlína prakticky pořád po dálnici. Asi 100 km před kempem jsme šli do nepromoků a ejhle, první problém. Na SV pálil jen jeden válec. Po chvíli v klidu to už jelo po dvou, ale jisté obavy tady byly. Nakonec jsme se shodli, že asi voda. Kolem 19 hodiny jsme dojeli do NATURKEMPu nejblíže Sassnitzu. Já s Honzou jsme jeli domluvit ranní trajekt a zbytek zatím postavil stany. S domluvou trajektu je stále v bývalém východním bloku problém. Nikdo neví přesně, kde se to kupuje, kolik to stojí a tak nás nakonec odkázali ať si ráno přijedeme a snad se tam ještě čtyři motorky vejdou. To bylo fajn uklidnění, když jsme nevěděli jestli ráno odjedeme do Švédska, nebo ne. Vrátili jsme se do kempu, dali si pár posledních točených piv a šli spát. Věděli jsme, že s alkoholem bude ve Skandinávii problém… Já najeto asi 850 km.

Den 2 – sobota 16.7.

Ráno brzy vstávat, zbalit a valit na trajekt, na kterej jsme se bez problémů dostali. Cena 72 euro na moto a osobu. Doba plavby asi 4 hodiny s příjezdem do Trelleborgu ve Švédsku, kam jsem se již moc těšil. Z jihu Švédska je to na sever asi 2000 km a to po jedné silnici, kde mě GPS pravidelně hlásila vzdálenosti cca 300–500 km k další odbočce. Na jihu je kousek dálnic, ale jen kousek. Dále jen klasická trochu širší silnice, ale kvalitou připomínající dokonalost. Jízda prostě paráda. Vesnice většinou 60 km/h, mimo od 80–100 km/h. My jsme to dodržovali první den. Jinak jsme jeli trochu rychleji. První noc ve Skandinávii jsme spali zadarmo u jezera, kde jsme se vykoupali a poprvé napili tvrdého alkoholu, aby se nám dobře spalo. Komáři byli všude. Doporučuji repelent s min. 50% DEET. V lékárně ví. Dá se koupit a opravdu funguje. Tento den nepršelo a bylo krásně. Všichni jsme se drželi ve vzorné formaci za sebou. Výlet začal a nám se to moc všem líbilo a byli jsme zvědaví, co bude dál. Ujeto asi 600 km.

Den 3 – neděle 17.7.

Pak už to šlo ráz naráz. Dny se mě začaly slívat dokupy. Ráno klasika sbalit stany, vše narovnat na motorku a jede se. Mimochodem, to nabalování na moto mě štvalo celou naši cestu. Vždycky ráno to byla síla a hodina v p*deli. Každopádně další den jsme přespali opět pod stanem a šli jsme spát pozdě. Bylo to u nějakého jezera a už když jsme rozbalovali stany, tak kapalo. Ale co bylo horší, pršelo i ráno a vypadalo to že je to na celý den. V noci už bylo normálně světlo jako u nás, když je zataženo. To byla prostě bomba! Ujeto asi 250 km.

Den 4 – pondělí 18.7.

Ráno se nikomu nechce vylízat ze stanu do deště a balit se opět na mašinu. Museli jsme, prostě museli. Takhle se mě ještě nechtělo. Ještě jsem neměl suché věci z večera a zase do mokra? Pršelo celý den. Dávali jsme si kafe, ohřívali se po benzínkách, ale nebylo to k ničemu. Dali jsme jen 250 km ve vytrvalém dešti a usoudili jsme, že bude lepší najít chatku se sprchou a v klidu se osušit. Cíl směřoval k městečku Vilhelmina v severní části Švédska. Mimochodem, moc pěknej kemp. Tam jsme sušili, jedli a sprchovali se v teplé vodě a spali na posteli, nebo vlastně já na divanu, ale pohoda. Honza měl problém s nateklým lýtkem a řešil to s ČR. Ráno pojede s Matoušem do nemocnice zjistit, co a jak, a my budeme pokračovat s Romanem a Terkou přes Severní polární kruh, který budeme přejíždět někde u městečka Jokmok, a potom jim pošleme souřadnice GPS, kde skončíme. Vypili jsme nějakou dávku alkoholu a šli jsme spát. Zase mě fascinovalo to světlo v noci a komáři, kteří byli všude. Přemýšlel jsem, že už toho máme dost za sebou a zdaleka nejsme ještě nahoře a vzdalujeme se od domova stále dál a dál a dál a dál a dál… Každopádně to teprve máme všechno před sebou. Krajina, kterou jsme viděli do teď, byla hodně podobná jako v ČR, případně mě to připomínalo trochu Rakousko v podhůří Alp. Ale i tak to bylo zatím super, sem tam nějaká rozbouřená řeka, ale všude krásná silnice a místy i max. 100km/h povoleno a to se nám líbilo. Najeto asi 600 km.

Dny 5 a 6 – úterý a středa 19.-20.7.

Ráno krásně a tak jsme valili dle domluvy hledat večer nějaké ubytování, nejlépe v kempu, což se nám podařilo na hranicích Švédsko – Finsko u jezera v Natur campu, kde už bylo světlo celých 24 hod. Cestou mělo Romanovo SV problém a to ten, že tankvak, kterej měl přichycenej gumami na kufru nějak nevydržel a spad mezi kyvku a pneu. Což byl problém, kterej zablokoval kolo a kousek se jelo smykem s tím, že to tankvak nevydržel a začal se rozpouštět horkem a všechno co bylo uvnitř taky. Z mašiny jsme ho dostali a museli jsme ho nechat u krajnice doutnat. Bohužel v něm byly nepromoky dvou lidí a to mohl být časem velký problém. Tankvak byl novej a můj. Ach, ach. Ale co, musíme dál. Spali jsme nakonec pod stanama, všichni na krásný rovný krátce střižený trávě a tentokrát jsme si řekli, že budeme vstávat co nejdříve, ať toho ujedeme co nejvíc nahoru pod Nordkapp, kde přespíme. Tak jsme valili. Jelo se pěkně, i počasí přálo.

Tentokrát jsme spali v chatce v dost dobrým kempu asi 100 km pod Nordkappem, kde opět kromě perfektního sociálního zařízení nechyběla ani sauna a společenská místnost, kde se dalo třeba zahrát na kytaru, klávesy, nebo třeba pinec. Kromě těch kláves jsme vyzkoušeli vše. Tam už jsme dopili veškerý tvrdý alkohol a ráno mě bylo ouvej. Věděli jsme, že zítra pokoříme cíl naší cesty, na který jsem myslel půl roku, a s touto představou jsem usínal. My jsme spali v chatce všichni kromě Honzy, který chtěl Nordkapp vynechat a vydal se na „konec světa“ trochu více na východ a to na Nordkinn, nebo jak se to píše. Každopádně měl před sebou asi o 400 km více, ale zase ušetřil za vstup a tunel na ostrov. Přesto to podstoupil a dal to, ale to předbíhám…

V poledne jsme vyjeli vstříc dobrodružství na konec silnice. Jelo se relativně dobře, ale posledních 20 km byla strašná mlha a zima jako kráva, ale co by jsme neudělali. Zajímavé bylo, že u dlouhých tunelů byly akusticky vydávané zvuky kvůli zvěři aby nechodila do tunelu. Nikde jinde jsem to neviděl. Každý asi ví, že na ostrov Nordkapp vede tunel kterej klesá 212m pod mořskou hladinu. A bylo to divný jet dlouho dolů tunelem. Průjezd tunelem se platil až za tunelem, což je taky divný. Zpět logicky před tunelem J a výběrčí byli ještě úplně na konci naší cesty a taky chtěli NOKy. Výběžek leží asi 300m nad mořem a koukáš přímo dolů do vody. Nám při příjezdu nepřálo počasí. Strašná mlha, zima a byli jsme úplně promoklý. Ale asi po hodině se to probralo a stálo to za to. Být na konci světa a dostat se tam na motorce byla prostě paráda. Fotilo se, kamerovalo se, načali jsme malou Bohemku, pokoukali jsme a pomali jsme se vydali prakticky domů, akorát trošku delší cestou a to Norskem ale to bych předbíhal. S Honzou jsme se domluvili, že si dáme sraz někde v kempu pod městem Tromso. Honza tam byl dříve, tak zatím našel kemp a my jsme tam dojeli asi v 21:30. Byli jsme kaput. Měli jsme za sebou cíl naší cesty a asi 4000 km. Myšlenky jsem měl rozhozený. Daleko domů, o půlnoci světlo, spát se nedalo, z účtu mizeli Kačky dost rychle a to nebylo dobrý protože jsme byli v dražší zemi a čekali nás ještě tři trajekty, lofoty, město Sto, kde jsou k vidění velryby, dánské mosty a to vše stojí prachy. Aj aj aj aj. A v tu chvíli jsem raději usnul.

Den 7 – čtvrtek 21.7.

Ráno jeli Honza s Matoušem nakouknout do městečka Tromso a že nás potom dojedou, ale to už se nestalo. Tam jsme se prostě trhli a jeli jsme už jako 2 a 2 motorky. Viděli jsme se s nimi ještě ve vesnici Sto, ale potom už ne. Cesta po norském pobřeží byla tak emotivní, že to vezmu jen ve zkratce a popíšu místa na který nikdy nezpomenu. A je jich dost. Naše cesta vedla na sever souostroví Lofot do města Sto, dlouho nám po cestě pršelo a Roman s Terezkou neměli ty nepromoky, tak to byl docela problém. Bohužel kvůli větru na moři kapitán zrušil na dva dny výlety a my jsme nemohli čekat. Přespali jsme poblíž v luxusní chatě s výhledem na moře za 550 NOK na noc/chata, což je asi 1800,– Kč. Ale já jsem si vypral a pořádně se najedl. Motorky šlapaly bezvadně, nikde žádný problém. V noci zase světlo, sakra. Tam jsem si všimnul, že co tady v ČR jezdí supersportů, tak tam jsme potkávali samé HD. Zajímavé zjištění…

Den 8 – pátek 22.7.

Následovaly Lofoty. Podle National Geographic patří toto souostroví k nejhezčím na světě. Vůbec se jim nedivím. Prožíval jsem „motorkářský orgasmus“. Kdo to neviděl, neuvěří. Trocha fotek a video to prostě nenahradí. Krásné počasí celý den a jeli jsme 300 km úžasnou krajinu na jih Lofot, kde je vesnice jménem A. To je nejkratší název co znám, druhá je Aš:). Jeli jsme to v klidu celý den. Terezka fotila jako spolujezdec, takže fotek máme hodně. Nakonec trajekt nejel z A, ale trochu odjinad, ale do města Bodo jsme se dostali asi v 23:30 hod. To jsme neplánovali, ale prostě to vyšlo a hledali jsme kemp. Bodo jsme projížděli asi 30 km a dalších asi 30 km za Bodo jsme se asi v 1 hod. ubytovali v kempu u chlapa, kterej byl v ČR a zná Moravu, Kroměříž, Brno a Dolly Buster, tu asi jen z TV, ale kdo ví… Pokecali jsme a šli spát. Další perfektní den za náma. Terezka od něj dostala CD s českou kapelou, což byl docela úlet. Nastavili jsme si budíky na 6:00 hod. a šli spát.

Den 9 – sobota 23.7.

Ráno v 10:00 jsme vylezli ze stanů, zaplatili ubytování, zase všechno sbalili a vyrazili jsme. Ten den nešla wi-fi ani net, bylo to divné, ale později jsme se dozvěděli, že byl spáchán pokus o atentát na někoho vysoce postaveného v Norsku. Později jsme se dozvěděli více. Byl to divný pocit, nešly telefony, nejezdilo moc aut, prostě divné. Měli jsme před sebou 2× trajekt, ale jen krátký plavby a bylo dost hodin, tak jsme docela spěchali. Potřebovali jsme dojet do Jektviku a přejet trajektem na pevninu a zase se někde ubytovat. Po cestě jsme byli u moře, kde byla snad 10 km dlouhá písčitá pláž, kde se dalo koupat a voda byla relativně teplá. Asi to způsobuje Golfský proud. Zajímavé. Koupat se na úrovni Severního polárního kruhu, hmm. V chatě, kde jsme bydleli, nyní byly jen dvě postele, tak jsem spal na zemi. Nechal jsem si u motorky zapnuté vyhřívané hefty, ale na to jsem přišel až ráno. Usínal jsem s pocitem, že máme půlku výletu za sebou a že se těším strašně moc domů za ženou a za svýma malýma klukama, strašně moc, moc, moc!

Den 10 a 11 – neděle a pondělí 24.-25.7.

Ráno jsme zprovoznily moji AKU, která byla úplně prázdná, ale ještě, že jeden nalitej Nor, kterej provozoval ten kemp, měl u sebe rychlonabíječku, tak jsme ji použili a valilo se dál. Další cíl byl Trondheim. Všude po naší cestě jsme potkávali hromadu ochotných lidí, kteří rádi od srdce pomohli, případně poradili. Každopádně drtivá většina byla pod vlivem. Je jedno, jestli byla půlnoc, nebo poledne. Samozřejmě píši o majitelích kempů, případně o zaměstnancích. Ale je zajímavé, že se tvrdý alkohol prostě nedá, ale opravdu prakticky nedá koupit. Fakt nedá!!! Ale fakt ne. Každopádně jsme dojeli kousek za Trondheim, ubytovali jsme se asi 30km a to opět v chatce. Tentokrát pro pět lidí. Obloha byla taková všelijaká, ale byli jsme tři a bylo to za dobrý peníz, tak jsme to vzali. Sprcha stála 10 NOK asi na 6min, ale co se dalo dělat. Terezka to podstoupila, tak jsme tam vlítli taky. Ať se vedle sebe neválíme špinavý (každej na své posteli jsem myslel, samozřejmě). Kemp opět bez problémů. Kempy můžu vůbec vřele doporučit! Byli jsme unavený, tak jsme šli do hajan. Trondheim je pěkné město a měli jsme už chuť na hamburger, tak jsme jeli podle GPS přímo do mekáče. Parkoviště přímo pro moto přesně v centru a nikde se neplatí parkovné. To je taky zajímavé. Při focení u mekáče jsem si všimnul, že jsme přímo asi na hlavním náměstí, kde u takového vysokého sloupu dávali lidé poslední sbohem obětem teroristického útoku, co se stal. Šel jsem zapálit svíčku a bylo to hustý. Fotky, kytice, pláč…

Den 12 a 13 – úterý a středa 26.-27.7.

Další den byl v plánu přiblížit se do Lilehammeru. Tam jsme se chtěli podívat na olympijský skokanský můstek. Vše se tady odehrálo v roce 1994 a žije to tam prý do dnes. Ale ještě před tím navštívit nejvíce klikatou silnici Evropy, a to je Trolí stezka. Zajížďka to byla z trasy asi 250 km celkem, ale co to je, vždyť je to kousek. Je to u obce Rauma a opravdu to stojí za to. Silnice je opravdu klikatá, ale kdo si myslí, že si shodí bagáž a zajede si rychlo erzetu, tak se mýlí. Je to opravdu moc klikatý, úzká silnice a zatáčky na jedničku. Stoupá se až prakticky na vrchol hory a na druhou stranu směrem na západ už je to pozvolnější. Opět jsme neplatili žádné parkovné, ani na vyhlídce, ani na parkovišti, prostě nikde. Výhled super, asfalt super, vodopád 250 m dlouhý. Co bych povídal. Prostě paráda, která je potřeba vidět alespoň jednou za život. Každopádně jsme to až do Lilehammeru nestihli. Vyjeli jsme kolem poledne a zase se něco fotilo. Opět krásná příroda, vodopády, divoká řeka, hory, Trolí stezka. Ale bylo poznat, že čím jedeme níže, je krajina podobná té, co je ve střední Evropě. Chatka opět, vařilo se, kouřilo se a zase na kutě. Tentokrát už byla prakticky tma, což mě připomínalo to, že už se jede prostě domů. Původní plán byl dorazit domů v neděli 31. července, ale zbožné přání bylo dojet už v sobotu, což se nám nakonec podařilo. A dnešní nocí jsme se loučili s Norskem. Zítra spíme už ve Švédsku.

Den 14 – čtvrtek 28.7.

Lilemammer žije sportem dodnes. Zdržení asi 2 hod., ale stálo to za to. Vyšlapali jsme si na skokanský můstek K120 a zpět. V motorkářských botech a kalhotách za jasna byl super zážitek. Dále se pokračovalo do Osla. Pořád jsme tankovali asi za 48 Kč za litr a to už mě štvalo. Oslo jsme projeli centrem, kouknuli jsme se do přístavu a začali jsme se vymotávat směr Göteborg, který leží již ve Švédsku, a veděli jsme že už ušetříme. Marlboro jen za 150 Kč, plzeňská půllitrovka jen 40 Kč, …. a bylo dobře. Tentokrát stan, protože se finanční rezervy úžily a chtěli jsme další den dostat až někam k Hamburku a tam se najíst a hlavně napííííííít. Kempy jsou v jižním Švédsku strašně drahý. Opakovaně jsme slyšeli částku za stan 240 švédských korun, což je asi 650 Kč na noc, což jsme nakonec nedali, protože jsme se ubytovali o půlnoci a nikdo nevybíral. Ráno jsme nikoho nenašli, tak jsme jeli, protože jsme prostě museli. Jinak by jsme zaplatili, to je jasné. Dali jsme si tři Plzně a spát po tmě bylo taky super. Nějak jsem si na to nemohl zvyknout, ale nakonec jsem prostě usnul.

Den 15 – pátek 29.7

Následující den jsme si dali do těla. Dojeli jsme do Malmo a hurá přes dánské mosty, které stojí alespoň jednou za život přejet. Celé Dánsko a hurá dolů směr Německo – Hamburk. Hned v Německu jsme hledali dlouho do noci ubytování, které jsme nakonec našli v hotelu jednoho menšího městečka Buchen. Doporučuji. Tam jsme se trochu s Romanem zbořili. Byli jsme unavený a měli jsme žízeň. 100 euro bylo za pokoj a taky jsme něco vypili. Terezka byla rozumná a šla spát. My jsme nakonec taky našli ten správný pokoj a zalehli jsme. Dneska jsme ujeli 1000 km!!!

Den 16 – sobota 30.7.

Poslední den mě GPS hlásila 900 km do Žďáru, tak jsem si řekl, že to dáme jako prd, ale… V 9:00 hod. snídaně a v 10 hod. odjezd. Bohužel samá zácpa na dálnicích směr Berlín a dále i na Drážďany. To nás trochu zdrželo, ale co hlavně: celou cestu nám pršelo, celou cestu prostě ch*alo, ale jak!!! My jsme prostě potřebovali dojet domů, prostě se nám chtělo domů!!! Terezka i Roman neměli nepromoky, ty jim shořely, když Roman špatně připevnil cestou nahoru špatně bágl a prostě shořel i s nepromokama, jak jsem psal. Roman mě promine a Terezka bude kývat a usmívat se. Každopádně oni byli za 100 km úplně mokrý, Terka míň, ale Roman úplně. No nic, já jsem si oblékl nepromok, vyměnil jsem si rukavice za suché, pustil vyhřívané hefty a MP3 do sluchátek a jelo se. Teď trochu provokuji, ale to tak bylo:). V Praze jsme naposledy natankovali za pár korun, asi za 35,–/litr a rozloučili se. Nebylo to lehké, hodně jsme spolu prožili, popřáli si šťastných pár posledních km směrem domů a vyjelo se zase v dešti. Věřte nebo ne, ale prostě jsme to dali. Já jsem přijel asi ve 22 hod. na místo odkud jsem odjížděl a to úplně promočenej. I mezi půlkama, a když je člověk promočenej i tam, tak už to víc ani nejde, to mě věřte. Ten den jsme opravdu dali 900 km v dešti. A já na zadní gumě neměl prakticky žádný vzorek. O to to bylo horší. S příjezdem domů se mě trochu postesklo po půl roku plánovaným výletu s partou lidí, kteří to vidí stejně a najednou je po všem. Ale na druhou stranu jsem se těšil domů, moc, moc, moc. Všechno se povedlo, všichni přijeli vcelku a živí a co vím, nikdo neonemocněl. Matouš s Honzou to vzali trajektem do Rostocku a tak si to trochu zkrátili. No trochu… trochu víc. Jinak oni dojeli asi o dvě hodiny dříve. Dneska je to 14 dní po příjezdu co toto píši, ale je to ještě strašně moc čerstvé a rovnám si to stále v hlavě. Stále jsem ještě myšlenkami na severu. Hodně mě to dalo jako motorkáři, hodně i jako člověku. A jsem rád, že mě tuto zkušenost umožnila rodina a podpořila mě. Jsem rád, že jsem poznal bezva partu, která když někam pojede a budu pozvanej, tak nebudu váhat. Všechno bezva lidi. Všem dík, kamarádi!!! Jsem na sebe hrdej.

Technická data, zajímavosti a postřehy:

My s Romanem jsme najeli něco přes 9000 km, a „česká sekce“ nevím.

Za benzín jsem utratil v přepočtu asi 30 tis. Kč.

Ostatní výdaje na cestu asi 25 tis. Kč.

Příprava moto, jídlo sebou, spacák, stan, karimatka … 25 tis. Kč.

Spotřeba na mojí Yamaze byla 8 litrů.

Váha moto i se mnou při odjezdu: 545 kg!!!

Zhubnul jsem skoro 11 kg za 16 dní.

Polovinu jídla jsem dovezl domů.

Nešetřil jsem, ale taky jsem nerozhazoval!!!

Pršelo nám dokupy „jen“ tři dny.

Max rychlost podle GPS jsem měl 179 km/h na německé dálnici.

Nejdelší denní přesun byl 1000 km, ale až 15. den!!!

Nejkratší denní nájezd byl 250 km.

Každý den jsme jeli průměrně 562 km.

Benzín mě došel dvakrát.

Bez zastávky jsme jeli nejvíce 212 km v kuse.

U silnice jsem si nevšimnul ve Skandinávii ani jednoho billboardu, prostě tam nejsou.

Vyjádření v kostce od zúčastněných:

Terezka:

Nejlepší ze všeho byli sobi a losi a jejich apatie ke všemu! Pak taky vesnička Sto kde jsem si připadala jak na konci světa, hlavně ten průjezd těma močálama k ní. Úžasný byly ty mega ryby, který tahali rybáři z jezer a taky rorbu domečky. Krajina a tak byla nejkrásnější na Lofotech a Vesterálech. Záchody hezký všude a zadarmo. Všichni jsou na mol a to pořád a taky po 20hod večerní mají v obchoďákách zamčený regály s pivem a pod řetězem, nemluvě o tom, že tvrdej v supermarketu nekoupíš. Chleba stojí kilo, což je děs, ale je dobrej. Né jak ten náš toastovej rozpadavej. Lidi byli všude hrozně milí, všichni a nejsou zdaleka všichni tak blondatí, jak se povídá. Mají rádi čechy… všichni byli v Praze. Zadek mám pořád osezenej, tak snad to někdy přejde.

Matouš:

Zcela bezprecedentní zážitky překonávající moje očekávání ve všech směrech. Drsná a přitom fantastická příroda jako z Pána prstenů, která nemá jinde v Evropě konkurenci ani srovnání. Překrásné, čisté a divoké moře stále ještě plné ryb. Co holka, to nádherná baba jako z pohádky, která navíc vládne dokonalou angličtinou. Milí, ochotní a komunikativní lidé. Společnost, která překonává českou republiku na dekády dopředu. Ohromné vzdálenosti, špatné pivo a vysoké ceny prakticky za cokoliv. To je pro mě v kostce Skandinávie. Stojí za zopakování.

Já:

Nejhezčí vizuální zážitek, který jsem zatím prožil. Úžasná příroda, úžasný přístup lidí, Skandinávie se bude těžko překonávat. Zajímalo by mě, kde je to na světě pro motorkáře hezčí. Musím asi hledat. Úžasný silnice, pěkný holky, pěkně draho, nikde jsem neviděl policajta, všichni se chovají k motorkářům na silnici tak jak by se chovat měli, nikde žádný Bilboard, ale nikde. Super moře, všude čistý sociálky, atd. To se nedá popsat v kostce. Budu se sem rád vracet, když mě to dovolí zdraví a peněženka. A 16 dní je prostě málo.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .