0
0

Cesta do Skandinávie se zrodila zhruba někdy v dubnu 2009, kdy jsem hledal levné nízkonákladové lety na výlet na letní prázdniny a narazil jsem na společnost Wizzair..

Její nabídku letenek Praha – Malmo za 399 Kč. Na tu dobu skvělá cena a já začal zjišťovat, jak se dále co nejlépe dostat do Stockholmu a Osla, jelikož mně severská hlavní města už delší dobu lákala. Mimo jiné jsem tak zjistil, že samotné Malmo je mostem spojené i s Kodaní, takže jsem navíc svoji sbírku hlavních měst mohl rozšířit ještě i o dánskou metropoli.

Do mých plánů však zasáhla kamarádka Věrka, která mi řekla o svých známých, kteří procestovali Norsko v autech a prý to bylo úplně parádní. Začal jsem se teda zajímat o možnosti pronájmu auta na pár dní a především o to, co norská příroda nabízí. Již od mala jsem slýchával, že v Norsku je krásná a zachovalá krajina a také samozřejmě o fjordech. To, co jsem ale našel, zdaleka předčilo mé očekávání. Po přečtení několika cestopisů a zejména shlédnutí několika téměř až neskutečných fotek jsem byl tímto „donucen“ přeplánovat celý výlet a změnit ho tak na expedici Norsko.

16.7. – Den nula

Konečně jsme se dočkaly. Už 16.7., den před odletem se scházíme v Brně. Slovy Radky: „Je vedro jak blázen, cesta do Brna byla umorná.“ Dáváme poslední české pivo a vepřového vrabce, jedeme nakoupit (výsledná cena nákupu necelých 2 tis. Kč – 24x Dobrý hostinec, 32x paštiky, 8x guláš v konzervě, 18x Tang, 18x Vifon, atd. – vystrašení údajnými obrovskými norskými cenami – nakonec byly ceny v Norsku ale docela v pohodě) a do Prahy přijíždíme ve 2 hod. ráno. Na letišti se všichni snažíme aspoň na chvilku pospat.

zoomcat catid=206

17.7. – Den první

Už v šest ráno nám letí letadlo do Malmo, takže spánku nic moc, ale v 7:30 jsme již ve Švédsku. Je krásně a teplo. Autobusem přejíždíme do centra, kde se potkáváme s Hančou (Radčina sestra). Radka a Hanča jdou něco málo nakoupit a pak k ní na byt, my ostatní si jdeme na pláž užívat si severské slunce. Párkrát se i koupeme a relaxujeme. Když se začne na večer trošku ochlazovat, postupně balíme věci a vydáme se na obhlídku okolí a zejména hledat nějaké vhodné místo pro stan. Našli jsme jich hned několik, to nejlepší nám ale obsadila místní mládež, která si na louce mezi stromy rozhodla udělat menší techno párty. Nám tak zbyla druhá možnost, a sice nuda pláž. Místo pro stan sice trošku nezvyklé, a i když jsme museli počkat ještě na poslední exhibicionisty-otužilce, nakonec jsme stany rozložili zde a spalo se nám výborně. Naneštěstí jsme ale ani nestihli dojíst večeři (dobrý hostinec – jak se ukáže, velice tradiční jídlo naší výpravy) a začalo pršet. Docela brzo jsme tedy zalezli do spacáků a těšili se na další dny.

18.7. – Den druhý

Ráno vstáváme pěkně brzo, jednak bylo nutné sbalit stany a taky už se začínali sbírat i místní nudisti. A to i navzdory tomu, že trošku poprcháválo. Nám se naštěstí podařilo navázat kontakt s Radkou a domluvily jsme se, že další noc strávíme u její sestry na bytě. Postupně jsme se tam teda doplahočili a hnedka se pustili do přípravy obědu (tentokrát opět dobrý hostinec spolu s fazolema). Po obědě pak všichni do města na prohlídku. Malmo se nám docela líbí, takové nepříliš uspěchané městečko s pěknou architekturou a dominantou – vysokým mrakodrapem Torso building.

Večer jsme dost unavení a tak jde větsina opět brzo spát. Já, David II. a Radka ještě vyrážíme do přístavu a na ostrov, vyfotit most Orresund do Kodaně a podivat se tak, kudy zítra pojedme.

19.7. – Den třetí

20.7. – Den čtvrtý

Všichni kromě Radky vstáváme do třetice brzo, jdeme na nádraží vyzvednout Majku a pak na vlak do Kodaně. Radka jede místo toho se ségrou do univerzitního městečka Lund. V Kodani nám počasí bohužel nepřeje a je zamračeno s přeháňkami. Náladu nám to ale nekazí a snažíme se podívat na všechny zajímavosti, které toto hlavní město Dánska nabízí. Téměř dvě hodiny navíc ztratíme v asijské restauraci „all you can eat”, která je častou součástí mých výletů, a jíme až do prasknutí. Na druhou stranu to ale i tak všechno vychodíme, celou Kodaň projdeme totiž pěšky. Stíháme vyhlídku, hrad, museum a samozřejmě i malou mořskou vílu. Podvečerní návrat zpátky do Malmo se nese ve znamení očekávání dalších dnů, protože je před námi noční transport do hlavní části našeho výletu, Norska. Já ještě ve vlaku začínám účtovat a této funkce se držím po zbytek výpravy.

Po návratu do Malmo ještě stíháme koupit plynové kartuše, které v dalších dnech hojně užijeme. Ve 22:15 večer nám jede bus do Osla. Odjíždí ale zhruba 500 m od vlakového nádraží, co jsme si naštěstí byli ověřit předem. Po cestě k stanovišti si užíváme nádherný západ slunce. „Nalodění“ do autobusu je bez problému, systém jako u nás Student Agency, stačí jméno a kódy z internetu. Celá noc poté je ale náročná a spát se v těsnotě autobusu opravdu moc nedá.

Nějak po páté ráno dorazíme na autobusák v Oslo. Původně jsme se chtěli dospat přímo tam, ale nakonec se přesouváme na hlavní nádraží. Tam se sotva uložíme a už je u nás místní securiťák, že tu ležet a spát nesmíme. Únava je ale silná, takže spíme i v sedě. 😀

Po krátkém spánku se vydáváme na nakonec docela strastiplnou cestu, vyzvednout objednaná auta. Podle vytisknuté mapky jdeme celkem dlouho na sjednané místo, a to jen aby jsme nakonec zjistili, že na dané adrese autopůjčovna Avis určitě už několik let nesídlí. Trocha nervozity, telefonát na centrálu agentůry, která nám to zprostředkovala to ale spraví. Máme prý dojít na nedalekou benzinku Shell. Samotné předání aut je opravdu docela netradiční – nejdřív si nás spletli s týpkama, co měli objednané Volvo a my už jsme se předčasně radovali, nakonec se to ale vyřešilo a za chvilku přijely dvě auta s řidičema na pumpu a došlo i na samotné vyřízení papírů. Auta máme hezké, nové a při kontrole jsme neobjevili žádný nedostatek. Na popelnici (a to doslova) jsme podepsali papíry a Terka s Hansim už berou Toyotu Yaris. Radka s Davidem II. Golfa, do kterého nasedám i já (ještě tuhle noc dostávají přezdívky Jaruna a Olfík).

Výjezd z Osla je lehce chaotický, Ďurova GPSka si neví příliš rady s hustou městskou sítí, Radka si zvyká na nové auto a navíc naviguje Ďuro. Hansi za námi se nás minimálně v duchu určite snažil přizabít, musel kvůli nám projet asi na dvě červené. 😀 Když se na po třetí vymotáme z města, už to jde v pohodě. Hnedka na druhé benzince na dálnici dáváme občerstvovací pauzu. Cestou se zastavujeme v Lillehameru. Testujeme auta v prvním ostřejším kopečku a nahoře si prohlížíme skokanské můstky. Bohužel už v silném dešti. Počasí je vůbec celé ošklivé, prší a fouká vítr. To nám tak brání si na plno vychutnat všechny krásy okolní přírody a rušíme i plánovaný trek v pohoří Rondane.

Pokračujeme dále na sever do krajiny Romsdal a údolí, ve kterém se v zápětí ocitáme a jedeme ním dobrých 60 km, nedokážeme popsat jinak než jen otevřenou pusou. Pro svoje potřeby jsme si ho nazvali údolím vodopádů, jediné, co nám to kazí je ale náš oblíbený kamarád déšť. 🙁

Jarunu a její posádku po cestě málem přejede cisterna, a to když odbočujeme kvůli focení vodopádů docela na rychlo a cisterna za Jarunou tak rychle brzdit neumí. Naštěstí ale její řidič zachoval chladnou hlavu a Jarunu objel. Fotíme i navzdory dešti.

Déšť nám kromě kochání komplikuje i situaci se spánkem. Podmínky pro stanování jsou opravdu docela kruté a my se tak rozhodujeme pro chatku v kempu. Jelikož je ale sezóna a už skoro deset hodin večer (pořád ale relativně světlo), po několika marných pokusech nacházíme až kemp u městečka Andalsnes, kde mají volný poslední pokoj v super chatce i s koupelnou, záchodem a televizí! Nadšeni to bereme, co na tom, že je to pokoj pro čtyři. Dva lidi spíme na zemi, dva na gaučích, hlavní je, že v suchu. Cena byla navíc více než příjemná, 400 NOK dohromady. 🙂 Ulehčujeme taktéž Majkiným zásobám slivky, co přivezla (my ostatní jsme nedovezli nic, protože letištní non-stop v Praze nebyl zas až tak non-stop, jak psali).

21.7. – Den pátý – Trondheim

Ráno jdeme nakoupit a dohadujeme se na dalším postupu. Nakonec měníme celý plán a místo trolí stezky jedeme dále na sever, v plánu je až daleký Trondheim, kde má být podle předpovědi počasí už hezky, jak nám řekli na recepci. Celý den je ale po cestě zataženo. Z auta se skoro nehneme, řídíme s malými pauzami na sever. Dokonce i plujeme na prvním trajektu a vydáváme se po Atlantic road. Zde zastavujeme u moře na krásných pobřežních skalách a užíváme si výjmečné chvilky bez deště.

Cestou se stavíme i v Kristiansundu. Je to hezké přímořské městečko, které se rozprostírá na třech ostrovech, které jsou spojeny mosty. Vrcholem prohlídky města se stává jednoznačně oběd, který si vaříme u městských děl na vyhlídce na celé město a za dohledu racků.

Rozhodujeme se řídit na sever až do Trondheim ještě dnes. Bohužel nám ale před nosem ujede trajekt, náhradní silnice, kterou jsme chtěli jet je zavřená, ale alespoň vidíme malého losa a později i mohutnou losici ve volné přírodě. Čekání na další trajekt si zkracujeme hraním hry se zaplétaním lidského řetězu a samozřejmě slivovicí. Taktéž jsme svědky nádherného západu slunce, které se pomalu noří do fjordu, přes který se chceme přepravit.

K Trondheimu se dostáváme až pozdě večer (resp. v noci, bylo asi jedenáct hodin), do města ale nejdeme a hledáme místo pro stany. Je skoro půlnoc a vidět je asi tak jak u nás v devět. Stany nakonec postavíme u nějakého lomu, pár km před městem, a usínáme zhruba kolem jedné hodiny ranní, za světla letní polární noci.

22.7. – Den šestý

23.7. – Den sedmý – Geirangerfjord

Ráno skládáme stany s výhledem na továrnu a jedeme do Trondheim. Počasí zde na severu je opravdu lepší. Dokonce svítí i sluníčko. Na pumpě si nabíráme vodu a myjeme se (je to ostatně už taková tradiční ranní rutina – na benzince načepovat vodu do PET lahví, umýt zuby a provést základní hygienu).

Pak jdeme na prohlídku města a hlavně obrovské a krásné katedrály s Olafem, který má podle Radky blažený úsměv na tváři. Jdeme se podívat a vylézt až do kostelní věže, odkud je pěkný výhled na celé město. Procházku po městě pak ještě zakončíme norskou specialitou – sušenou treskou.

Po prohlídce Trondheimu a samozřejmě rozsáhlé fotodokumentaci se pomalu vracíme na jih. Cesta je teď o něco rychlejší, dokonce stíháme i trajekt. Volíme ale trošku jinou cestu a odbočujeme na Dombas, aby jsme se dostali do národního parku Dovrefjell. Cesta údolím uprostřed parku je opět nádherná a tak stavíme ve vesničce Kongsvoll u motorestu, odkuď se chceme vydat na první trek v Norsku. Podle mapy v restauraci volíme za cíl naší cesty jezero, které by mělo být za kopcem, na který se chceme dostat. V Norsku bohužel turistické značení nefunguje až tak úplně jako u nás, cesty jsou značeny jenom červeným T (a to ne ve všech případech) a malými mohylami z kamenů (tzv. trolíci). My jsme T-čko ztratili už asi po pěti minutách a tak jsme šli relativně naslepo, prostě za nosem. Kopec se nakonec ve skutečnosti jeví vyšší než jsme mysleli a tak za náhradní cíl volíme obrovský kus kamene, který vidíme už ze zdola. Cestou k němu se procházíme po pěkném mechovém a lišejníkovém podloží, ve kterém musíme hledat aspoň trošku vyšlapané cestičky. Otevírají se nám nádherné výhledy na okolní krajinu, které vyvrcholí v momentě, když vyšplháme na velký kámen. Lišejníky a mechy na okolních kopcích vytvářejí překrásnou scenérii.

Při sestupu nás opět dohnal déšť. K autům dorazíme komplet promočení, převlíkáme proto do suchého a odjíždíme dále na jih. Vyhříváné sedačky v autech s nadšením vítáme.

Počasí se ale vůbec nelepší a tak nám zůstává jedině opět najít nějakou útulnou chatku. Zase je ale hodně hodin a tak se nám daří najít něco až na pátý pokus v Dombase. Musím říct, že i tak je to úlovek luxusní, velká chata pro osm lidí jen za 600 NOK dohromady. Dáváme sušit mokré věci, konečně se zase sprchujeme v teplé vodě, vaříme rýži s kari a kečupem a hrajeme městečko Palermo.

Donbasem jsme už jednou projížděli, a to když jsme vcházeli do údolí vodopádů. Dnes si tuto cestu zopakujeme, počasí už je ale mnohem vlídnější a svítí nám dokonce sluníčko. Tentokrát stavíme u pěkného kostelíku a také pod nejvyšší kolmou stěnou v Evropě – Trollveggen (Trolí stěna – 1100 m vysoká skalní stěna). Samozřejmě fotíme. Hlavním lákadlem pro dnešní den jsou ale serpentíny Trolí stezka (Trollstigen – 11 serpentín překonává převýšení cca 900 m), která je super úzká, ve většině jenom pro jedno auto. „Řídit bych tady vážně nechtěla!“, říká bojácně Radka při pohledu z okýnka. Těsně před vrcholem stezka prochází i ponad hezkým vodopádem Stigfossen a poté už se dostáváme až skoro k vyhlídce. Nahoře je to bohužel jedna velká turistická atrakce a hromada stánků se suvenýry a množství turistů se nám až tak nelíbí. Nebe už je opět zatažené, a tak rušíme plánovaný a údajně nádherný trek až k okraji Trolí stěny, tentokrát ale shora. Necháváme si tak alespoň něco i na příště.

A tak se postupně přibližujeme k cíli dnešního dne – prý nejkrásnějšímu ze všech fjordů – Geirangerfjord. Klesáme po děsivé – tentokrát Orlí – cestě a to se skoro podepíše na zdraví našeho auta. Radka ho málem rozbila o svodidla. Z druhé strany na uzounké silnici vyjelo ze zatáčky celkem rychle Volvo a pří úhybném manévru se nám podařilo zavadit o tyto svodidla. Dole situaci kontrolujeme a máme neuvěřitelné štěstí. Tím, že jsme zatočili, jsme do svodidel narazili jenom kolem a odřená je tak jen pneumatika! Mohlo to ale skončit mnohem hůře. S úlevou tak dojíždíme do městečka Geiranger na okraji Geirangerfjord, vaříme u Fjordsentra večeři a pak se jdeme podívat na vyhlídku. Neviděli jsme sice všechny fjordy v Norsku, tento je ale opravdu překrásný. V kopci nad fjordem nalézáme malou rovinku a okamžitě ji využíváme na postavení stanů. Už to máme celkem nacvičené, takže je to za chvilku hotové a můžeme se brzo uložit k spánku.

24.7. – Den osmý – Dalsnibba

Balíme stany, snídáme zase u Fjordsentra a popoháníme se na vyhlídkovou loď po fjordu. Je to fajn, i když ke konci už trochu monotónní: hora, vodopád, hora, vodopád, farma v prudkém kopci …a tak stále dokola. Na tu nádheru jsme si tak jaksi už zvykli a už to není jako první dva dny, kdy neustále někdo křičel: „Woow, vodopád…“ Ale aspoň jsme si trochu odpočinuli od auta. 🙂

Po u nás, kluků, velmi “oblíbené” návštěvě obchodu se suvenýry jedeme autama na vyhlídkovou horu Dalsnibba (asi 1500m n m.). Cesta vede až přímo na vrchol. Tam je sníh a krásný výhled. Počasí nám tentokrát přeje, a to já a Hanzi využíváme ke koupeli v ledovcovém jezírku, ve kterém ještě pořád plavou kusy sněhu. Musíme si přece Norsko pořádně užít. Otatní stojí kolem, což poutá pozornost kolemjedoucích, kteří nám mávají z aut. Po asi pěti minutách dovádění je toho už na naše těla ale víc než dost, tak utíkáme k autům a jede se dál.

Naše další trasa vede k ledovci Nigardsbreen. Abychom se k němu dostali, projíždíme kolem pohoří Jotunheimen (v norštině Pohoří obrů), ve kterém leží i nejvyšší vrch Galdhoppigen. Uvažovali jsme i o jeho zdolání, ale počasí nebylo úplně ideální a tak si i tento výletík necháváme na příště. Cesta podél pohoří je ale sama o sobě zajímavá, jedeme ve výšce přes 1500 m.n.m. a kolem nás ční zasněžené vrcholky okolních hor. To ještě nevíme, že v rámci sestupu nás čeká klesání až k mořské hladině Lustrafjordu, a to celé v průběhu půl hodiny, takže naše ušní bubínky dostávají docela zabrat. Těsně před ledovcem ještě stavíme u ne příliš bezpečně působícího mostu přes rozbouřenou ledovcovou řeku. Přejít ho byl celkem adrenalin, říkali ostatní. Já jsem se ale zdržel focením a sám jsem se pak už neodvážil. V samotné řece jsme se ale já a Hansi později v noci stejně vykoupali 🙂

Už relativně pozdě večer přijíždíme dle našeho hesla „jak nejdál to autem jen jde“ k informačnímu středisku ledovce Nigardsbreen. Zbytek musíme pěšky. A vyklube se z toho skoro hodinová „tůra“. Cesta vede podél nádherného ledovcového jezera, přeskakujeme po ní spoustu kamenů a dokonce si dáváme ledovcové nanuky (kousky ledu, které v jezeře plavou a vypadají jako nanuky). Když dojdeme k ledovci, je to ohromné. Atmosféru ještě doplňuje skutečnost, že jsme tady úplně sami. Je sice už opravdu pozdě, nicméně jsme naštěstí na severu a tady je světlo až dlouho do noci. Vydáváme se i za provazy, což je zakázané, ale dotknout se ledovce za to nepochybně stojí. Fotíme jak o závod a vychutnáváme si tyto úžasné chvíle. Pro mě asi největší zážitek z celého výletu.

Stany rozbalíme na mýtince, kterou jsme si předtím vytipovali po cestě z auta. Je to blízko i k řece a tak ještě před spánkem vaříme rýži s kari a kečupem. Mezitím se jdeme já s Hansim „osprchovat“ do řeky, docela se nám to předtím na Dalsnibb-ě líbilo, v řece jsme ale museli zůstat delší dobu, abychom se pořádně umyli, a tak nám přišla mnohem mnohem studenší. A hlavně byla asi tak jedna hodina v noci. 🙂

25.7. – Den deváty – Bergen

Ráno po tradičním rituálu sbalení všeho a narvání do kufrů, umytí zubů a posnídaní zbytků z předešlého dne vyrážíme směr Bergen. Nakoupíme po cestě v jednom z levných supermarketů Remi. Kupujeme párky na oběd a dokonce (na Ďurovo naléhání) i kousek zmražené velryby. Poté zastavujeme v kempu, kde se jako ve většině norských kempů můžeme osprchovat (i když za 5 NOK na 5 min.) a uvaříme si. Po párcích si dáváme jako třešničku velrybu na másle s cibulí. 🙂 Byla to opravdu delikatesa, po úvodním ostychu se do toho s chutí pustili i holky a chtěli dokonce přidat.

Odpoledne konečně přijíždíme do Bergenu. Parkujeme v podzemních garážích a vyrazíme na prohlídku města, ve kterém údajně 360 dní v roce prší. Docela zvláštní. Nám, kterým všude prší, se totiž podaří mít hezké počasí! Prohlížíme si pevnost, přístav, kupujeme zmrzku a stoupáme i na vyhlídku. Jde se tam sice těžce, ale stojí to za to! Výhled se líbil všem.

Aspoň jednou si taky chceme vyzkoušet norský noční život a tak „zaparkujeme“ do místního podniku Garage, kde si dáváme pár piv a místní alkohol – aquavit (nutno podotknout,že za “oslnivé” ceny – jedno pivo 50 NOK). Efekt se ale dostavuje, opijeme se za stejnou cenu jako u nás (i když z asi 10x menšího množství) – až na Radku a Terku, které se rozhodly řídit. Nevím, jak v Jaruně, ale v našem autě byla cesta k místu na stanování velice zábavná. David II., který Radčino řízení většinou nechává bez komentáře, se osměluje a nahrazuje tak Ďura v jeho pozici kritika. Celou cestu kritizuje a my se tak můžeme počůrat smíchy. Zaléháme u dvou rybníků a velmi rychle usínáme.

26.7. – Den desátý – Stavanger

Dnešním dnem opouštíme severozápadní část Norska a řídíme daleko na jih, až do Stavangeru. Všichni se už někdy od prvního nebo druhého dne těšíme na místní muzeum sardinek, o kterém se zmiňoval můj knižní průvodce. Samotné muzeum je celkem fajn, mě osobně se líbí. Po krátké prohlídce muzea okamžitě vyrážíme využít pěkné počasí na Kazatelnu.

K večeru, jak je naším zvykem, přijíždíme k výchozímu bodu pro výstup na Kazatelnu, neboli norsky Preikestolen, což je plošina cca 20×20 m, tyčící se přesně 609 metrů nad hladinou moře, Lysefjordem . Příjezd tam je sám o sobě relativně adrenalinový zážitek – úzká silnice, na které ještě všude parkují auta. Kličkujeme jako zajíci a podruhé na tomto výletě máme možnost cítit “vůni” pálící se spojky :-D. Množství aut po stranách silnice ale bohužel dává tušit davy turistů, kteří se na tomto atraktivním místě vyskytují.

Samotný výstup na Kazatelnu je konečně pořádný výlet. Počasí máme dobré a jde se hezky. Cesta nahoru nám trvá necelou hodinku a půl, dá ale zabrat. Naštěstí se už ale připozdívá a tak potkáváme mnoho lidí, kteří se z výletu již vrací. Na samotné plošině tak jsme téměř sami. Opět. Já a Majka jdeme až na vrchol, který je asi ještě o 50m výše, ať si můžeme říct, že jsme zdolaly alespoň jeden v Norsku. Trvá nám to ale déle, než jsme čekaly, ostatní na nás už netrpělivě vyčkávají. Za dobu, co jsme byly pryč, natočili/nafotili několik srandovních videí.

Po sestupu dolů využíváme místních sprch a laviček na vaření večeře (opět oblíbená připálená rýže) a později spíme jen pár set metrů dole u jezera.

27.7. – Den jedenáctý

My „turisti“ máme budíček už v pět hodin ráno a po sbalení věcí nasedáme do Jaruny a upalujeme na trajekt, který jede něco málo po šesté. Má to být nejlevnější způsob přepravy na opačný konec Lysefjordu, pozdější velké trajekty jsou dvakrát dražší (i tak ale platíme 900 NOK za 4 osoby a auto). Trajekt je to opravdu maličký, možná tak pro 4 auta maximálně. Jsme tu jen my a asi další dva lidi. Paluba vevnitř je ale docela luxusní. Umyjeme si tu dokonce i zuby a poté ulehneme ke krátkému spánku, plavba trvá asi hodinu. Já se na chvilku ještě budím, abych si vyfotil východ slunce nad fjordem. Chvilku potom ale už připlouváme do vesničky Lysebotn a vyrážíme vstříc kamenu Kjeragbolten.

Několik minut nato nás ovšem zarazí blikající kontrolka benzínu v nádrži a upozorní nás na nutnost dotankování. V těchhle končinách horko těžko nalézáme benzinku, která ale otevírá až v devět hodin. Do té doby kupujeme čerstvý a ještě teplý chléb a zbaštíme ho celý na posezení s džemem. Hlavně Majka. Poté si v rámci možností ještě schrupneme v autě a po natankování už snad definitivně vyrazíme do kopců. Autem dojedeme až k vyhlídkové chatě

Orlí hnízdo, odkud musíme dál pěšky. Samotný kámen Kjeragbolten, který je jakoby uvíznutý v skalnaté průrvě, se nachází kousek pod vrcholem Kjerag. Trek ke kameni je docela obtížný, podle průvodců má trvat čtyři hodiny. My ho stíháme za tři a to i naproti velmi kluzkému terénu a skutečnosti, že začalo docela dost pršet. Na to jsme si už ale zvykly a tak nám úplně promočené svršky až tolik nevadí. U kamene nejsme sami, na naše překvapení jsme i v takovýchto podmínkách potkaly hodně turistů a dokonce i pár vrcholových běžců. To teda respekt. Jako první se na kámen odváži vystoupit Majka. Jeho plocha je cca 1×2 metry, takže relativně velká, ale je nutné udělat jeden dlouhý krok. A to ve výšce tisíc metrů přímo nad fjordem a v dešti a větru. Majka to ale zvládá bravurně a po zdokumentování je na řadě Vierka a Hansi. Ten má ale z výšek strach a tak nakonec svůj boj se strachem vzdává. Já se na kámen taky dostanu, ale udělat ten jeden dlouhý krok bylo opravdu těžké. Mám tak alespoň fotku na památku na celý život. Dolů to už jde o něco rychleji, musíme akorát dávat pozor na kluzké skalní plotny, kde je nutné se i přidržovat řetězů. Pršet nám přestane jen na chvilku a to stejně až jak jsme skoro úplně dole.

Opět si vychutnávám možnosti vyhřívání sedadel v autě a řešíme, jak se co nejdříve setkat s ostatními. Volíme město Sandnes, kde se kolem páté setkáváme s druhou skupinkou.

Schyluje se k večeru a my tak hledáme místo na spaní. Všechno máme promočené a rozhodujeme se tak, že si uděláme pohodlí v nějaké chatce. Ani tady na jihu se o nedostatek turistů bát nemusí a tak asi až na čtvrtý pokus nalézáme něco volného a levného. Všechno dáme usušit a užíváme si předposlední večer v Norsku. Hrajeme Macháčka a padnou tak poslední zásoby alkoholu z domu a taky nakoupený aquavit.

28.7. – Den dvanáctý

Vzbudili jsme se všichni sice v pořádku, ale až v jedenáct hodin. Což bylo oproti plánovaným devíti docela posun. Hlavně proto, že před námi bylo asi 9 hodin řízení až do Osla. Proto bylo nutné co nejdříve zabalit, naplnit kufry a vyrazit na cestu. Počasí je kouzelné – je teplo a neprší. Škoda, že až teď. Obě auta jsou obložená sušícími se věcmi. Na oběd konečně došlo i na guláše z konzerv, na které jsme se těšili a básnili o nich už od začátku. Byla to opravdu lahoda a my jsme si tak naplno vychutnali pravý nedělní oběd. Postupně se dostáváme i na dálnici, kde je mimo jiné dovolena „až“ stovka. V Oslo jsme až večer a zdržíme se mytím aut (nakonec volíme hand-made na jedné pumpě – je to zadarmo). Jelikož se mi celý den nepodařilo dovolat na půjčovnu a jejich spřátelená půjčovna, kam jsme měli auto vrátit v případě problému, již byla zavřená, rozhodli jsme se si auta nechat ješte přes noc. Stihli jsme tak i pozdní (jak jinak) Vigelandův park se spoustou soch od tohoto autora. Fotíme opravdu hodně a při západu slunce si užíváme poslední večer.

Díky autům nemusíme metrem k jezeru Sognsvaten, kde se podle internetových cestopisů dá pohodově stanovat a nemusíme platit drahé hostely v Oslu. Přijíždíme už za tmy, ale vypadá to zde opravdu jako v kempu, stanuje tu hodně lidí kromě nás. Postavíme naposledy v Norsku stany a dojídáme zbytky lunchmeat-u. Ráno ještě koketuju s myšlenkou vstát a nafotit východ slunce, ale rychle ji zavrhávám a spím dál.

29.7. – Den třináctý

Poslední den v Norsku. Auty odjíždíme až k nádraží, kde si uložíme krosny v odkladních boxech. Poté se s Terkou a Radkou vydáme vrátit Jarunu a Olafa, s čím nebyl nejmenší problém (na rozdíl od hledání lístku za parkování, který se záhadně ztratil v mém průvodci). Vrátily jsme klíčky, dostaly podepsané papíry a hotovo.

O auta lehčí se jdeme nasnídat. A když už, tak přímo na národní operu, resp. na její střechu. Pak jedeme lodí na ostrov do musea Fram, které popisuje cesty této světoznámé polární lodi a mně se opravdu líbí. Ještě se trochu pokoukáme po městě, vyzvedneme věci a pomalu se vydáme na autobus na letiště. Máme zase jednou velké štěstí! Řidič autobusu je Slovák a tak trochu pokecáme a místo 250 NOK-ů na osobou nás nechá jet za 2000 českých dohromady (čili cca 550 NOK pro 8 lidí). Na oplátku mu v autobuse necháme jednu celou plynovou kartuši, kterou nám do letadla nevezmou a on ji tak může alespoň dát nějakým dalším turistům.

Pak už jen odbavit se, přežít detailní prohlídku mého batohu a nutnost vyhodit podezřelý jahodový džem, na který jsem zapomněl, navštívit tax-free shopy a letíme domů. Na letišti v Praze jsme kolem 11-té večer. Dáme si věci na nádraží zase do skříněk a pak už hurá do noční Prahy zapít všechny zážitky českým pivem.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .