0
0

Celý rok jsem se těšila jen na jediné. Na dovolenou, někde u moře. Povalování na pláži, koupání, kdo by nechtěl? Když začaly prázdniny, tak jsme se dlouho dohadovaly s rodičema, kam by jsme mohli letos vyjet. Itálie, Bulharsko, Řecko, anebo znovu Chorvatsko?

Prohlíželi jsme si všelijaké katalogy a projížděli cestovní kanceláře v okolí. A jako správní Sherloci jsme se konečně dopátrali. Malý hotel na ostrově Hvar patřící k Chorvatsku. I když mi bylo známo, že přesně na tomto místě v horkých dnech se něco podpálí, těšila jsem se. Strach mě neodradil k tomu, abych si to neužila!

Cesta tam proběhla v klidu. V autě jsem si dala sluchátka do uší, spustila písničky a koukala z okna. Občas jsem si četla knížku od známé Petry Němcové a také luštila kdejaké křížovky. Samozřejmě nechybělo ani sesterské rivality. Za světla jsem fotila co se dalo. Někdy jsem dokonce i usnula. Probouzela jsem se s bolestí za krkem a nebo zad. Když jsme dorazili do Splitu, koupili si lístky na trajekt a čekali. Trvalo to dvě hodiny než se trajekt Jadrolinija dostavil. Všichni jsme si užívali výpravu lodí. Každý byl nakloněný z lodi a nechal si vítrem rozcuchat vlasy, dívali se jak ubíhá voda. Byl to nepopsatelný pocit. Za hodinu jsme dorazili na ostrov.

Taťka se strýcema vyjeli se svými auty přímo k nám. My nasedli a jeli dál. Konečně jsme dojeli do cíle, ale to jsme netušili co nás ještě čeká. Půl hodinu jsem se sestrama čekala v autě, kde bylo asi tak 30°. Když se vrátili rodiče, pověděli nám, že budeme bydlet jinde, protože tenhle není ještě dokončený. Bydleli jsme v nejluxusnějším hotelu na ostrově s bazénem, barem apod. Všichni jsme byli strašně nadšení a veselé tváře nás dětí rodiče naplňovali.

Já měla pokoj s mojí sestřenkou a také kamarádkou se kterou jsem si vždycky užila moc zábavy. Obě jsme si vybalily, všechno jsme zamkly a šli k moři. Na to, že je to moře, byla teplá voda a krásně modrá. Opalovaly jsme se, lenošily, plavaly. Na našem pokoji nás, ale čekalo velké překvapení! Zkráceně: ukradli nám paměťovky. Říkaly jsme si, co je to za blbost, ale to nebyla blbost. Hledali jsme je po celé místnosti, ale nikde jsme je nenašli. Další překvapení bylo, že nám někdo pokazil dveře od balkónu a jednomu mému strýcovi se spustila zničeho nic voda ve sprše. Měly jsme strach. To je poprvé co jsme měly z něčeho takového strach. Předtím jsme se dívaly na paranormal activity, takže náš strach se zvětšoval. Nechtěly jsme tam dál být. Hned jsme letěly do pokoje mojí mamky a všechno dopodrobna řekly. Ta jen odvětila, že to vyřešíme zítra a teď máme jít spát. Co jsme měly taky jiného dělat, šli jsme. Zapla jsem notebook, pustila komedii a dívaly se. Když bude Nika usínat, mám ji vzbudit a když budu usínat já, tak mě vzbudí. Film jel asi tak třicet minut (co si alespoň pamatuju já), probudily jsme se až ráno na snídani. Jasně, probudíme se! Od té doby co nám někdo vzal „paměťovky“ jsme všechno zamčely do skříně a klíč nosily s sebou.

Náš denní rozvrh byl: Probudit se, cestou na snídani jsme spolu nemluvili, protože jsme byli ospalé, potom jsme šli spát, dívaly jsme se na horor, oblékly jsme se do plavek a utíkaly k moři, navečeřely jsme se a zase koukat na horor, ven do města nebo tak a spát.

V pondělí po snídani jsme s Nikou ulehly do velké postele a usnuly. Probudila nás až uklízečka, když uklízela. Navlékly jsme na sebe plavky a šly k bazénu. Vzaly jsme si balón a já, Nika a Broňa jsme se dohodli, že uděláme bazénový rekord. Dali jsme se do toho a začaly počítat: „Jedna! REKORD! Výborně“ Takže bazénový rekord JEDNA. Broňa nám potom odešel a hrála jsem jen s Nikou. Musím říct, že ten den jsem dostala takovou šupu, že to není ani možné. Nikush mi to hodila dost daleko a zakřičela na mě: „Daj sííí.“ Potom jsem to hodila daleko já a křikla na ni to stejné, co ona na mě. Nějaký chlápek co byl za ní to uslyšel a myslel si, že je to na něho, balón si vypůjčil a dal mi smeč přímo do hlavy. Mně to samozřejmě přišlo strašně směšné. Další co se mi na tom dni líbilo bylo vidět jak si Laura, malá sestřenice, užívala své první plavání a také Riška, který navzdory svému postižení plaval v moři.

Krásné ráno v úterý jsme vyrazili k jinému moři. Už nevím jak se to jmenovalo, ale bylo to tam úžasně magické. Ty barvy a všechno. Pořád mám tu krásu před očima. Bylo to velmi zajímavé. Když jsme se všichni natřeli naším super krémem z konopí, tak dospělí chytali bronz, my „děti“ jsme zase hráli volejbal na rekord. Tentokrát to nebylo jedna ale dvacetpět. A také si dovoluji říct, že jsme asi hloupý, slepý a co všechno. Pár metrů od toho byla nuda pláž. Všimli jsme si toho až na zpáteční cestě. Na večeři jsme si musely přisednout ke staršímu páru, protože už nikde jinde nebylo místo. Byli to oba češi, takže jsme si i popovídali. Podivuhodné bylo, že jsme je pokaždé někde viděli. Ať už to bylo ve výtahu, tak i na večeři a ve městě. Po večeři jsme se dívaly na texaský masakr motorovou pilou a taťkovi to připadalo strašně vtipné, když z „polévky“ vypadly prsty. To jen my jsme se dívaly jedním očkem.

Ve středu nás vzbudila mamka, protože nám nezvonil budík. Oblékly jsme se a utíkaly na snídani. Dva kluci seděli přímo před náma a pořád na nás pokukovali. To měli být sexy pohledy? První by si je mohli alespoň naučit. Já a spolubydlící jsme se stejně pořád smály až jsme nemohly jíst. Dojedly jsme poslední kousky a šli zase spát na pokoj. Středa. To byl ten den, kdy se nám opravdu nic nechtělo dělat! Jenom jsme ležely na pláži, sem tam jsme si zaplavaly a někdy šnorchlovaly. Na večeři jsme si všimly, že jsou ti dva kluci opět blízko nás. To jejich kukuč mě už začalo štvát. No dobře, vtipné to bylo. Co nejrychleji jsme snědly, to, co jsme měly na talíři a navlékly jsme na sebe šaty. Čekaly jsme než pro nás někdo příjde, že jdeme do města. A dočkaly se.

V městě byly velké trampolíny, přístav, všelijaké obchody, restaurace a nějaké holky, které si vydělávaly zpíváním. A hádejte co tam ještě bylo. Wi-Fi! Takže je pochopitelné, co moje sestra udělala. Sedla si, zapla v mobilu internet a kontrolovala svého miláčka. Podotýkám, že mi to v tu chvíli přišlo zábavné. Celou dobu se těšila na to, že najde „wi-finu“ a napíše své lásce. Určitě psala jak je to tu strašné a že se jí stýská. Oh, jak romantické! Když jsme jeli zpátky, tak Nikol vezla malou Lauru v kočárku a já Riška na vozíčku. Teta nám za to slíbila pivo, které nám potom stejně nedala. Doběhly jsme na pokoj, ano „doběhly“, protože jsme byly večer sami a pořád štěkal nějaký pes a dítě, které křičelo. Jo, a potkaly jsme starý pár! Usnuly jsme a těšily se na další den.

Čtvrtek! Shrnu to. Ti dva „pošuci“ zase na nás civěli, jako na spasitele, u našeho volejbalu jsem skoro utopila malé dítě co šnorchlovalo, nevím tedy co šnorcholovalo v bazéně. Vylil si vodu z brýlí a ještě mi ukázal palec nahoru. Moje tety žádaly od chorvatů cigarety. Měly jste je vidět! Give me, a cigarrete, please? ONE! Sice měla vyptat dvě cigarety, ale prý si nevzpomenula, jak se řekne dvě anglicky. Ten den se stala ještě jedna věc. Na večeři si za náma sedl jeden z těch dvou kluků. Dobře zkažená večeře! Začal mluvit.. a mluvil..a mluvil – byl to čech. Robert. Zeptal se na číslo našeho pokoje. Nika chtěla říct pokoj mé mamky, ale nezpoměla si. Řekla to naše. Jeho kamarád si sedl, najedl sa a odešel. Robert by si z něho měl brát příklad. Víte co bylo dál? On za náma přišel na pokoj. Když se všichni dozvěděli, že u nás někdo je, tak tam nejprve přišla mamka. V pohodě. Potom taťka, potom ségra, další ségra, teta. Chudák se cítil jako vetřelec. Když odešel, smály jsme se ještě půl hodiny. Mamka nám přinesla Frisko a Nika ho z toho smíchu vyléla. Nečekané!

Pátek byl posledním dnem na tom ostrově. Většina lidí se už nekoupala. Ani já ne. Už se mi nechtělo. Robert a kámoš na nás koukali a měli se přijít rozloučit. Nerozloučili se. Už bylo načase jet domů. Jeli jsme hodinku k trajektu a strýc byl poslední auto, které na loď brali. Jaké štěstí. Přijeli jsme na pevninu, nasedli do aut a hurá domů. Zase jsem poslouchala přes sluchátka písničky a dívala se skrz okno. Najednou se mi zavřely oči a byli jsme na Slovensku. A z nenadání doma. Náš pes už na nás čekal. Jak se říká „všude dobře, doma nejlíp.“ Ale i tak. Tohle byla nejlepší dovolená, kterou jsem kdy zažila!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .