0
0

Snad s výjimkou severu patří Aragonie k méně navštěvovaným částem Španělska. Skutečností ale je, že se zde nacházejí architektonické i přírodní skvosty, které se pravděpodobně dřív nebo později stanou oblíbenými turistickými cíly. Jedním z nich je městečko Tarazona, ležící asi devadesát kilometrů od aragonského správního centra Zaragozy.

Tarazona se pyšní přídomkem ciudad mudéjar, označujícím město postavené ve španělskomaurském slohu. Maurové, kteří sem přišli po Římanech a Vizigótech, tu skutečně po sobě zanechali mnoho stop, a to jak v dobách Córdobského chalífátu, kdy jejich moc na Pyrenejském poloostrově dosáhla vrcholu, tak i v dobách pozdějších.

Po takzvané reconquistě, v jejímž průběhu byli postupně z celého dnešního Španělska vytlačeni, totiž maurské stavitele nezřídka zaměstnávali křesťanští králové a šlechta. V každém případě má maurský původ řada zdejších světských i církevních budov včetně monumentální katedrály, kostela svaté Maří Magdalény (bývalá mešita), jehož věž tvoří charakteristickou dominantu celého města, a biskupského paláce (a příležitostné královské rezidence), který vznikl přestavbou maurského vodního mlýnu.

Tvář města ovlivnila také židovská komunita, která sice čítala pouhých několik stovek lidí, ale až do roku 1492, kdy byla po vzniku svaté inkvizice vypovězena, tu hrála poměrně významnou roli.

Její někdejší přítomnost dnes připomíná několik úzkých pitoreskních uliček židovské čtvrti (Judería).

Uličky staré Tarazony jsou trochu otlučené, ale mají své kouzlo.

Strašidelná procesí

Stará čtvrť, ve které se mudéjarský sloh mísí s gotikou, renesancí a barokem, se rozkládá na kopci nad levým břehem říčky Río Queilles, protékající centrem města. Na jejím pravém břehu převládá modernější zástavba, z níž největší pozornost budí neobvyklý obytný dům ve tvaru osmiúhelníku na náměstí La Plaza De Toros Vieja. Jak naznačuje španělský název, stojí na místě, kde se původně konaly býčí zápasy. Od roku 1870, kdy se aréna přestěhovala za město, však na velkém prostranství v jeho středu vládne zcela poklidná atmosféra – až na dny, kdy se zde konají slavnosti či přehlídky.

Na ty si ovšem obyvatelé Tarazony potrpí. Udržují staré tradice a rádi slaví náboženské i jiné svátky: například El Cipotegato, připadající na 27. srpna. Toho dne každoročně zaplní celé město davy lidí vyzbrojených tunami rajčat, kterými se trefují do jakéhosi chudáka navlečeného do žluto-červeno-zeleného šaškovského kostýmu. Velké oblibě se těší také celošpanělský předvelikonoční „svatý týden“ (semana santa), během něhož ulicemi v denních i nočních hodinách procházejí poněkud strašidelná církevní procesí – dospělí i děti, zahalení do hábitů a kukel s prostřiženými otvory pro oči, táhnou alegorické vozy s výjevy z Kristova ukřižování.

Kouzlo trosek

Dnes se historická část Tarazony opravuje, takže z panoramatu města na mnoha místech nevzhledně trčí velké stavební jeřáby. Generální opravou prochází například katedrála, která je bohužel dlouhodobě uzavřena a z větší části skryta pod lešením. Práce je tu doslova jako na kostele, což v nemenší míře platí i o mnoha jiných budovách. Většina domů starého města, plného romantických zákoutí a krásných výhledů, se nachází v polorozpadlém stavu. Je ale možné, že až odsud jednou zmizí všechny popraskané zdi, oprýskané omítky a šňůry s prádlem na omšelých balkoncích, zmizí s nimi i něco ze zdejšího genia loci.

Okres, se kterým to jde z kopce

Tarazona je centrem okresu, který na dvou stranách sousedí s vyhlášenými vinařskými oblastmi. Na západě je to již zmíněná Rioja a na východě Campo de Borja. Jeho jižní hranici tvoří pohoří Moncayo (od roku 1978 národní park), sahající do výše 2316 metrů nad mořem, zatímco na severu se rozkládá záplavová nížina kolem řeky Ebro. Dá se tedy říct, že jde o okres, který se ocitl na šikmé ploše či se kterým to jde opravdu, ale opravdu hodně z kopce.

Díky tomu se vyznačuje jedním z nejpestřejších ekosystémů v celé Evropě: na jeho poměrně malé ploše se totiž nacházejí vyprahlé stepní oblasti, stále vlhké lesy a háje i hory, po velkou část roku pokryté sněhem. Mezi Moncayem, jehož vrcholky za jasného počasí tvoří nádhernou přírodní kulisu, a Tarazonou se táhne zvlněná krajina, ze které ční řady větrných elektráren s mohutnými lopatkami (na své by si tu přišel Don Quijote, musel by si ovšem opatřit poněkud vyšší kobylu). Je po ní rozeseto několik středověkých vesnic, jejichž nedílnou součástí je vždy starý kostelík (románský nebo gotický) a castillo, tedy hrad nebo alespoň ruiny hradu. Nejromantičtějšími jsou asi trosky Trasmoz: díky své poloze na vysokém kopci jsou vidět široko daleko a váže se k nim řada více či méně pravdivých pověstí a legend o čarodějnicích, kouzelnících, penězokazcích a jiných svérázných obyvatelích.

Romantický ráz má i nejstarší aragonský cisterciácký klášter Veruela poblíž městečka Vera, na úpatí moncayského masivu. Dnes oblíbené výletní místo bylo založeno v polovině 12. století, ale výstavba kláštera pokračovala až do století 18. Mezi jeho opaty patřil Hernando de Aragon, vnuk sjednotitele Španělska, krále Ferdinanda Katolického.

V „kapli“, svými rozměry připomínající spíš chrám, můžete zapálit svíčku za mrtvé. Vlastně ne tak úplně – i sem se už totiž dostala moderní doba v podobě zařízení, na kterém se po vhození mince na několik minut automaticky rozsvítí elektrické světélko. Nezbývá než doufat, že v nebi to má stejný efekt jako klasická svíčka z vosku.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .