0
0

Vše jednou končí a jak jsem zjistil, tak končí to příjemné stejně jako to méně příjemné. I když, zase tak nepříjemně mi ve staré vlasti nebylo. Procházky starou Prahou, Dubliner v Ungeltu, návštěva několika známých míst včetně Hradu, dvakrát zubař, šunkové chlebíčky, přítomnost všech mých nejbližších, posezení s daňovým poradcem, trocha nostalgie a k tomu několik (několikrát) piv (nejlepších na světě) u Pinkasů. No neberte to.

Tu několikatýdenní návštěvu rodné hroudy jsem nazval intermezzem, tedy vsuvkou, vložkou, to proto, že to bylo pár týdnů vložených mezi měsíce a týdny které trávím na Gran Canaria.

Cestu zpět bych měl tedy logicky nazvat – Návratem. Vlastně jde při směru návratu o to, pokud bych se měl pustit na tenký filosofický led, kde se člověk cítí doma. A jak již říkala má babička, doma se člověk cítí jenom tam, kde je mu dobře, u srdce i na duši. A to je zde na GC, přes všechna ta negativa týkající se převážně aktuální ekonomické situace španělského království.

Takže tedy Návrat, jak vznosné, přitom to bylo jen klidných nočních 5 hodin v letadle. Návrat od dne D (nebo spíše P – přestěhování) první, rozhodně ne však poslední, takže těch Intermezz a Návratů se ještě dočkáte povícero, což mnohé potěší a některé zklame :-).

Stověžatá se se mnou, jako celá vlast, loučila chladným, uplakaným a chmurným počasím, tak typickým pro listopad v české kotlině. Ruzyň, dovolím si zůstat u tradičního pojmenování, se zase loučila prázdnotou, tak typickou pro noční odlety. A já si tak, jako pokaždé, řekl, proč musí svítit celá hala, když v ní nikdo není, proč svítí všechny chodby, když byl po půlnoci naplánován vlastně jeden let až o půl druhé, proč svítí celé zázemí včetně všech toalet a vůbec, prostě to svítilo moc. A těch lidí, kteří tam museli být kvůli pouho pouhým 84 cestujícím, ještě že jsem neměl náladu spočítat, kdo je vlastně v převaze.

V Gandu na Gran Canaria spěchám vždy na střechu, omrkávat letištní plochu, to Ruzyně mi moc šancí na výběr nedává. Restaurace a sky shop, jediné dvě otevřenky v tuto noční hodinu v „prstu D“ dávaly tušit, kam se budou ubírat nohy (některých) cestujících. Logicky, když pivo stojí 150 káčé, tak se tady našlo jen nohou pár, ale proč si nedat jedno pivko, když je na dlouhou dobu poslední, alespoň co se kvality týká. S vidinou Tropicalů či jiných piv většinou německé provenience si člověk musí udělat malou zásobu. A jak jsem tak čekal na nejdražší pivo na světě, snažil jsem se okouknout těch pár odvážných, co se rozhodli jet v měsíci nejvrtkavějšího počasí na Gran Canaria.

Již v Intermezzu jsem psal, že se rád seznamuji, alespoň vizuálně, s lidmi, se kterým strávím let a jak si tak mé oči začaly zvykat na šero restaurace, snažil jsem se identifikovat kontury skupinky po mé levici. A když pak prošel číšník a průvan, který způsobil, rozhrnul závoj cigaretového dýmu, začal jsem litovat, že deníček „s“ a „pro“ podpisy slavných mám v zavazadlovém prostoru v kufru. Skupině výborně se bavících lidí vévodil idol mých mladých let, Pan herec Bartoška. Ani jsem si nestačil pořádně loknout piva, když se z jeho úst ozvalo : „kam běžíš prezidente?“. A vzápětí ve mně hrklo podruhé a já si uvědomil, že druhým vipákem v letadle bude prezidentský kandidát Vladimír Franz, takže naše OK-TVV se stane na pět hodin takovým skoro Czech Air Force One. Alespoň cvičně, i když,kdo ví. Upřímně, byl jsem překvapený, jak normální člověk pan Vladimír je a soudím tak nejen podle pár desítek minut v restauraci, ale i následně v letadle. Vůbec se nedivím, že je tak oblíbený a budu mu moc držet v lednu na dálku palce. Snad u nás na Gran Canaria nabere dost sil na závěrečný boj, kdy budou, tak jak je u nás zvykem, létat kýble se vším možným na všechny možné strany.

Přiznám se, že jsem nepotlačil touhu a ve snaze nahradit si nedostupný zápisník s podpisy známých lidí, uchopil jsem mobil a pořídil pár fotek. Po dlouhém přemýšlení je však nezveřejním, ne proto, že bych nechtěl zvýšit atraktivitu mého blogu, ani proto, že by se nepovedly, ale prostě proto, že ctím právo lidí si alespoň na dovolené trochu odpočinout a bulvár je mi tak nějak cizí.

Boarding proběhl spořádaně, je to přeci jen citelný rozdíl, když je letadlo naplněno jen z poloviny, novin bylo dost, posádka usměvavá, letadlo nové, vítr žádný, nebe nad Evropou prázdné, a turbulence? Ty jsme nechali jiným, ať si je užijí. Takže pohodička jako ze žurnálu. Řada lidí té selanky po startu hned využila, různě si polehala a dala jasně najevo, že bude-li let bez turbulencí, bude se zbytek muset obejít bez nich. Jídlo bylo s ohledem na perspektivní spáče servírované brzy, bylo opět poživatelné, economy tentokrát nechalo těch pár cestujících v byznysu na pokoji a spokojilo se s toaletami v zadní části, takže i slavný exčlen ještě slavnějšího Pražského výběru Ondra Soukup mohl v klidu a pohodě užívat výhody první řady, vybraných nápojů i jídel na porculánu. Obsluha byla ale příjemná i u nás, červeného vína byla jako vždy dostatečná zásoba a já se tak mohl, nikým a ničím nerušen (zbytek cestujících usnul po jídle), v pohodě a pololeže soustředit na svůj notebook, bezvadnou Musilovic rodinu a moravské červené.

Gran Canaria mě přivítala podmračeným ránem, naštěstí ale bez bočního větru a tak přistání bylo velmi příjemné. Kufry přijely jako obvykle brzy a nepoškozené a mí spolucestující včetně pana budoucího prezidenta se za chvilku vypařili jako pára nad hrncem. Já byl snad totiž jediný, kdo nejel busem s cestovkou, pohrdl taxíkem nebo pro něj někdo nepřijel a rozhodl se vyčekat si autobus. Noční linky už dojezdily, denní ještě nezačaly a tak mi nezbývalo než si hodinku počkat a okouknout, jak pokročila přístavba nových odbavovacích hal. Čekání se ale vyplatilo, osobně mohu jen doporučit, krásná ranní projížďka probouzejícím se ostrovem přes ospalý San Augustin a zmlklou Playa del Ingles s cílem u majáku v Maspalomas stojí za to. Ale stačí jen jednou, autobus sice více než slušný, ale kávu v něm neměli. A to byla po probdělé noci vážná chyba.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .