0
0

„…a už o tom nechci slyšet! Jak si vůbec můžeš dovolit vyslovit tak nehoráznou prosbu! Zpátky domů…!!“

Podmračený Zeus se otočil a dal tak jasně najevo svůj postoj k mé touze. Pomalu odcházím řadou sloupoví, hlavu sklopenou.

„Pssst, Odysee!!! Možná bych věděla, jak ti pomoci!“

Kirké… čarodějnice proradná, co ta může vědět o přání námořníka, o mé lásce. O tom, jak mi schází vůně moře, barva nebe nad vodami. Jak jen může žena pochopit, jaký je rozdíl mezi solí v slzách a solí v mořské vodě v mých dlaních…

Pomalu se blíží, zvedá dlaně, pohled upřený do mých očí – začínám se topit v hlubinách jejího upřeného pohledu, ty hlubiny se mění v blankytně modrou hladinu, och – bohové, stůjte při mě!!!

…. najednou jsem se ocitl na palubě zvláštního člunu… plavidlo řvoucí, zvláštně páchnoucí dýmem a kovem – nic však nemohlo pokazit ten slastný pocit, zakusit opět rozkoš znovu se houpat na mořské hladině! Ten jemný hlas vln a oblázků, jenž se pode mnou líně převalují v rytmu moře….Ó Die – o tohle jsi mě chtěl připravit!!!!

„Slyšíš, Odysee? Máš dva dny, celé dlouhé dva dny…!!!“

…pouhé dva dny? Tak tedy vzhůru, shlédnout, jak vzkvétá mé království. Ta lasička Kirké mě obdařila podobou cizince, jenž neznaje rodné řeči je odkázán pouze na vzpomínky dávno zasunuté do podvědomí. Sic znaje svou zemi, musím ji znovu nalézt. Mé srdce se chvěje štěstím, neboť v dáli již ční silueta mé vlasti, mé milované Ithaky.

Nechávám se tedy svézt člunem do první zátoky, do přístavu, jenž dnes nese jméno Frikés. Nádherný kus země, jenž mě branou z oceli vítá jak ztraceného syna . Nad zátokou ční městečko Stavros, kde jsem našel svoji podobiznu do kamene vytesanou… tedy alespoň nápis tak hovoří, sám sebe bych asi v kameni nenašel….

…KRÁTCE PO PŘISTÁNÍ NA ITHACE DBAL ODYSEUS RADY SVÉ OCHRÁNKYNĚ ATHÉNY A NEVEŠEL ROVNOU DO MĚSTA, NÝBRŽ V ODĚVU PROSTÉHO TULÁKA VYHLEDAL ÚTOČIŠTĚ U PASÁKA VEPŘŮ EUMAIOSE, JENŽ S POHOSTINNOSTÍ A VLÍDNOSTÍ HO PŘIJAL VE SVŮJ DŮM. PŘI VEČEŘI NAD PEČENÝM VEPŘOVÝM ROZPOVÍDAL SE PASÁK O POMĚRECH V PALÁCI A ŘEČ SVOJI PROLÍNAL VELEBENÍM ZTRACENÉHO PÁNA. ODYSEUS TAK ZVĚDĚL MNOHÉ O PRORADNÝCH NÁPADNÍCÍCH, JENŽ SPOLÉHAJE NA JISTOU SMRT JEHO DO PŘÍZNĚ VLÁDKYNĚ ITHAKY VTÍRAJÍ SE. PENELOPÉ, POD ZÁMINKOU ZHOTOVENÍ POSMRTNÉHO RUBÁŠE PRO ODYSEOVA OTCE LAERTA, ODDALOVALA POTUPU SVOJI TÍM, ŽE PO TŘI ROKY PŘI SVĚTLE LOUČE ROZPLÉTALA DÍLO SVÉ VE DNE UTKANÉ.

MEZITÍM NAVRÁTIL SE NA ITHAKU Z PÁTRÁNÍ PO OTCI ODYSEŮV SYN TELEMACHOS, JENŽ PO DOBU ODYSEOVY NEPŘÍTOMNOSTI ZMUŽNĚL A VYROSTL VE STATNÉHO MLADÍKA. PO ODCHODU EUMAIOSE ATHÉNA DALA POZNAT SYNU OTCE, PADLI SI TITO V SLZÁCH V NÁRUČ A USNOVALI PLÁN NA NÁVRAT PRAVÉHO VLÁDCE ITAKY NA DO PALÁCE…

…Nicméně, času není nazbyt, vydávám se tedy na cestu podél západního pobřeží, z výšin se kochám pohledem na zátoku Polis , plnou lelkujících lenochů , procházím vesničkami Lefki a Aghios Anargiri, kde se spouštím až k samotnému moři a pod osadou Aghios Ioannis se pod rozpadlým větrným mlýnem vylupuje ze skal pláž Komninou – démant západního pobřeží korunovaný výhledem na Ostrov hlavy – Kefali . Jen těžko se loučím s tímto skvostem a mířím do kopců ke klášteru Katharon. Cesta do hor je strmá, lemovaná skalisky a polorozpadlými usedlostmi, zpestřená je ale pohledem na vesnici Agros a pláž Aspros gialos pod ní . Blízko kláštera potkávám kozí stádečko , pastevectví na Ithace tedy nezaniklo! I za zdmi kláštera , jenž je zasvěcen Bohu mě neznámému, je slyšet neustálé klinkání kozích zvonců, ten zvuk budu slyšet až do skonání věků. Náhle znovu nacházím stopu odkazu mé spjatosti s tímto všemi bohy milovaným ostrovem … A obraz na jižní část Ithaky, jenž se mi naskytl z vyhlídky u kláštera – ten ze svého srdce již nikdy nevymažu. Nalevo zátoka Schinos, uprostřed krytá zátoka, ve které se ukrývá hlavní město Vathi a ostrůvek Lazareto.

Vydávám se tedy zpátky dolů k moři a procházím úzkou šíjí, která spojuje obě části Ithaky, šíjí Paliokastro. Sestupuji do zátoky Mpros Aetos a putuji podél pobřeží dále až do přístavu Vathi . Procházím nábřežím a konečně nacházím svoji milovanou Penelopé. Vládneme tedy symbolicky i dnes celé Ithace – já svojí kamennou podobou na severu, má Láska pevně odlita do kovu na jihu. Puzen nedočkavostí, chvátám však dále, hledaje svůj přístav, zátoku Filiatro. A nezklamal jsem se – můj rybářský člun se stále houpe na vlnách , stále připraven k ukrácení královské kratochvíle trochou toho rybolovu ve zdejších bohatých vodách. Pravý smaragd mezi všemi zátokami na Ithace je však nedaleko – zátoka Sarakiniko . Průzračné moře jemně naráží na muří nohy mola, jenž přímo zve k procházce po hladině , jenž vám připadá jako čiré sklo úžasných barev. Moře , jenž i dnes dává obživu nejedné rodině . Cestou zpět do Vathi neodolám a prašnou cestou necestou objevím i zátoku Skinos a téměř nedostupnou pláž Minimata , jenž však pouze zbohatlým určena jest a dobře hlídána kýmsi ukřičeným se psy po boku…

Táhne mne to ale do kopců a náhle jsem doma – v místě královského domu, v Alalkomenes . Nečeká mne však milovaná Penelopé, jen rozvaliny a pastevecká chýše namísto manželské ložnice… Zmožen únavou a dojmy usínám pod bezedným řeckým nebem , zdobeným miliony hvězd, pod nebem tak hlubokém, jak jen na Ithace dokáže být a do snů o mé milované mě doprovází neutuchající píseň cikád…

…PODLE PLÁNU DOPUTOVAL ODYSEUS DO MĚSTA VE SPOLEČNOSTI PASÁKA VEPŘŮ, VYDÁVAJÍC SE ZA ŽEBRÁKA, JENŽ CHCE VYUŽÍT ŠTĚDROSTI NÁPADNÍKŮ. TI VŠAK DOMĚLÉHO ŽEBRÁKA URÁŽELI SLOVEM I ÚSTRKY. VŠAK VĚRNÝ PES ARGO, POZNAJE HLAS PÁNA SVÉHO,Z POSLEDNÍCH SIL SE PŘIPLAZIL, POHLÉDLI SOBĚ DO OČÍ A ODYSEŮV VĚRNÝ DRUH SKONAL ŠŤASTEN, ŽE MOHL PÁNA SVÉHO PO DVACETI DLOUHÝCH LETECH NAPOSLEDY SPATŘITI. VE CHVÍLI NEJHRUBŠÍCH URÁŽEK OKŘIKLA PENELOPÉ NÁPADNÍKY A ŽEBRÁKA SE ZASTALA. POTÉ, CO SE PODROUŠENÍ NÁPADNÍCI ODEBRALI DO SVÝCH DOMOVŮ, SEZBÍRAL ODYSEUS SPOLEČNĚ S TELEMACHEM V PALÁCI VŠECHNY ZBRANĚ. PENELOPÉ, JIŽ ŽEBRÁK STÁLE ČÍMSI ZVLÁŠTNÍM PŘTAHOVAL, VYZNALA SE ODYSEOVI ZE ZVLÁŠTNÍHO SNU – Z HOR SNESL SE MOCNÝ OREL A ZARDOUSIL DVACET HŮSÍ V PALÁCI. ŽEBRÁK PENELOPÉ UJISTIL, ŽE OREL JE VE SKUTEČNOSTI ODYSEUS, JENŽ JE NEDALEKO A V BRZKÉ DOBĚ ZARDOUSÍ ONĚCH DVACET TUPÝCH NÁPADNÍKŮ…

…S prvními ranními paprsky se pohledem rozloučím s Kefalonií , která ční naproti zátoce Piso Aetos, tam, kde se dnes nachází molo pro ona řvoucí a páchnoucí plavidla přibyvší z Kefalonie. Vracím ale se zpět na sever a mezi kopci procházím kouzelnými vesničkami Platrithias a Aghios Saranta. Mým cílem je další skvost na mé královské ostrovní koruně – zátoka Afales . Obklopená skálami, s výhledem na Bílý ostrov Lefkas, vyhřívá se na výsluní zájmu mého lidu. Vždyť historie Řecka byla od počátku věků psána pádly na mořskou hladinu … a moji hrdí Řekové znovu a znovu s láskou čtou tyto řádky…

…PENELOPÉ, POVZBUZENA ŽEBRÁKOVÝMI SLOVY VYHLÁSILA, ŽE SE PROVDÁ ZA TOHO, JENŽ PROSTŘELÍ ODYSEOVÝM LUKEM DVANÁCTERO SEKER V ŘADĚ. JEDEN KAŽDÝ NÁPADNÍK ZE VŠECH SIL SNAŽILI SE LUK NAPNOUTI, VŠAK ŽÁDNÝ NESAHAL V SÍLE ODYSEOVI ANI PO PATY. PŘIHLÁSIL SE TEDY ODYSEUS A PO UMLČENÍ NÁPADNÍKŮ, JENŽ OPĚT ŽEBRÁKA URÁŽELI, POSLAL TELEMACHOS SVOJI MATKU DO KOMNAT. V JEJÍ NEPŘÍTOMNOSTI UCHOPIL ODYSEUS LUK, JEMNĚ ZABRNKAL NA TĚTIVU POHŘEBNÍ MELODII A PROSTŘELIL VŠECH DVANÁSTERO SEKER TAK, JAK JIŽ MNOHOKRÁTE PŘEDTÍM. POTÉ SE NECHAL POZNAT A VŠECH DVACET NÁPADNÍKŮ ZA POMOCÍ TELEMACHA A BOHYNĚ ATHÉNY POZABÍJEL. STARÁ SLUŽKA EURYKLEIA VZBUDILA PENELOPÉ, KTERÁ CELOU BITVU PROSPALA OMÁMENA KOUZLEM ATHÉNINÝM. TA ZPRVU ZDRÁHALA SE UVĚŘIT, ŽE ŽEBRÁK JE VE SKUTEČNOSTI JEJÍ TAK DLOUHO OPLAKÁVANÝ MANŽEL, PŘIKÁZALA VŠAK EURYKLEI VYSTĚHOVAT Z LOŽNICE MANŽELSKOU POSTEL. OBOŘIL SE PAK NA NI ODYSEUS, ŽE PŘECI NENÍ MOŽNÉ VYSTĚHOVAT POSTEL, JIŽ ON SÁM OKOLO OLIVOVNÍKU VYSTAVĚL. TU POZNALA PENELOPÉ KONEČNĚ ODYSEA A SPOČINULI SI NAVZÁJEM V NÁRUČÍ. ODYSEUS PAK VYPRÁVĚL PANÍ SVÉ VŠECHNA PROŽITÁ DOBRODRUŽSTVÍ… PŘÍBĚHY, NOC ANI LÁSKA NEMĚLI KONCE, NEBOŤ BOHYNĚ ATHÉNA ZDRŽOVALA ÚSVIT VE VLNÁCH JÓNSKÉHO MOŘE…

…Z vypůjčeného času již však zbývá jen zlomek, proto tedy za tím nejcennějším, co na mne ještě čeká, na místo, jenž je mému srdci nejbližší – do přístavu Kioni. Již cesta podél pobřeží naskýtá pohled na nesčetné bezejmenné plážičky v zátoce Schinari, bezpočet motýlů, těch malých krasavců vystavujících nedbale svůj půvab pro potěchu očí lidských i božských… S bušícím srdcem projdu vesnicí Rachi a nijak nemohu zabránit vláze v mých očích, aby při pohledu na Kioni z výšin vyryla dvě brázdy v prachu mých tváří. Stejně jako osamocená perla v prosté čelence lemující tvář mé milované Penelopé, stejně tak Kioni září v odpoledním Řeckém slunci. Pomalu procházím celým nábřežím a nikým nepoznán, cizincem ve vlastní zemi , vrývám si tento obraz navždy hluboko do svého nitra. Ještě tedy poslední ohlédnutí…

Již ve chvatu míjím další a další místa , jenž přímo vybízejí k zastavení a polaskání. Z hlubin věků však ke mně pomalu doléhá temné dunění boha Chronose, jenž mě odměřuje poslední zrnka času v této době, na tomto božském místě. Nazpět tedy do Frikés pod rozpadlý větrný mlýn , zoufalý, že mě byl vyměřen tak krátký okamžik návratu, zároveň však neskutečně šťasten, že jsem mohl tento okamžik vstřebávat každou minutou, každou nepatrnou sekundou, celým svým tělem . S pohledem upřeným na vzdalující se Ithaku přísahám – já se vrátím, určitě se zase jednou vrátím…!

SOUVISEJÍCÍ VIDEO:

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .