0
0

Světe div se, česká klávesnice není v dobře vybavené vysokorychlostní internetové kavárně v Bangkoku vůbec žádný problém, stejně jako USB port – a musím připustit, že linuxové desktopy by si zasloužily, aby doinstalování klávesnice za chodu bylo stejně triviální jako ve Windows XP… :-/ Legračním handikapem v tomto ohledu trpí „tradiční“ cestovatelské kavárny poblíž Thanon Khao Sarn – před lety šlo zjevně o průkopniky Internetu – ale dnes jejich zastaralá ATXová PC s 14″ a 15″ monitory, Win 9x a většinou bez USB portu nemohou konkurovat (pravda předraženým) modernějším internetovým kavárnám v komunistickém Laosu (sic!) – a nebo o pár ulic vedle v levnější části čtvrti Banglamphu (kde právě teď sedím).

Ale zpět k návodu na levné a pohodlné cestovaní nebo zkrátka pobývání v Laosu a v Thajsku:

Vang Vieng je příjemné místo uprostřed Laosu, zaměřené hlavně na západní cestovatele. Nachází se v krasové oblasti, a původnim cílem turistů byly zjevně místní krasové jeskyně – teď je ale letovisko zaměřené spíše obecně na nízkorozpočtové západní baťůžkáře, a nabízí i další povyražení typu jízda po řece na kajaku či v pneumatikách (neodzkoušeno, ale vypadá to zábavně), koktejly s levným laoským alkoholem, normální houbové čaje či palačinky nebo polévky (a krome hub též konopné, označované jako „happy“ či „fun“ – pokud restaurace speciality nabízí, mají vyhrazenou extra stránku v jídelníčku…).

Co se jeskyní týče, tak ty je možné doporučit spíše dobrodružným povahám (tedy aspoň pokud si na místě nedomluvíte u některé z nespočetných cestovek výpravu s průvodci). Nenechte se zmást různými pastmi typu jeskyně Chang, což je osvětlený a betonovými chodníčky a můstky zpřístupněný prostor charakteru zhruba Koněpruských jeskyní, nebo dokonce ještě menšími neosvětlenými jeskyněmi, kam vás za několik tisíc kipů až příliš ochotně zavedou místni vesničané. Hlavní atrakce leží 6 km za Vang Vieng. Jde o obrovskou neosvětlenou a nevybetonovanou krasovou jeskyni, poblíž vchodu osvětlenou několika velkými přirozenými okny. Do této jeskyně je dobré vydat se s několika nezávislými zdroji světla, a pokud je jedním ze zdrojů světla svíčka, tak s několika sadami baterií do baterky. Moderní akumulátorové baterie mají tu vlastnost, že se po čase vypnou prakticky během sekundy, místo aby baterie postupně žloutla a pohasínala – resp. s tím, jak si oči přivyknou temnotě, si vlastně pohasínání světla ani nemusíte všimnout. Pokud jsou jediné další náhradní baterie ve fotoaparátu – nota bene vyčerpaném neustálým focením okolních překrásných krápníků (s bleskem), tak vás takový speciální efekt dokáže docela vystrašit. V kombinaci s tím, že do jeskyně vede jediná schůdná cesta, která se uvnitř různě zajímavě větví (takže vůbec není jasné kudy jste vlastně přišli) a s přihlédnutím k tomu, že v jeskyni číhají různé nenapádné, ale zřejmě docela hluboké a potenciálně asi docela fatální komíny, do kterých by asi nebylo těžké spadnout, ve vás může náhlý nedostatek světla docela nepříjemně překvapit. I když se u vchodu vybírá vstupné, tak v zadní části jeskyně nebývá zas tolik turistů současně – většinou cestou dovnitř potkáte vyděšené průzkumníky s pohasínajícím baterkami, kteří vás varují, že se uvnitř dá snadno zabloudit. Po adrenalinovém zážitku v jeskyni můžete ještě smýt pot v přilehlé „modré laguně“, a násleně nastydnout a zalehnout na další den ve Vang Vieng s horečkou. Nicméně přese všechny tyto nástrahy je jeskyně zajímavá i když ji nechcete detailně prozkoumávat – krásná je i první místnost, osvětlená dením světlem, ve které panuje jakési nazenalé přítmí a je v ní malá socha ležícího Budhy. Celkově toto místo hodnotím jako daleko zajímavější, než jeskyně Pak Ou u Luang Prabangu, které jsou v Luang Prabangu vnucovány jako velká turistická atrakce…

Pro okolí Vang Vieng je typická vynalézavá snaha zpoplatnit cokoliv, co se tam západní turisté snaží podnikat – tak např. při cestě ke zmiňované velké jeskyni se kromě vstupného platí na jakýchsi chatrných dřevěných můstcích skutečné mýtné – odstupňované podle toho, jestli jdete pěšky, na kole, nebo na motorce. Druhý můstek se dá obejít přes brod, ale ne na motorce. Obecně se dá říct, že cestovatelé v průměrné fyzické kondici by těch 6km na kole ujet mohli – na druhou stranu Vang Vieng je zajímavé tím, že se tam ta motorka na rozdíl od Luang Prabangu vůbec dá půjčit.

Ceny ve Vang Vieng: bydlení téměř jednotně 3 USD, a v rámci konkurence je navíc možné najít guest house s kávou zdarma. Relativně drahé (ovšem nikoliv oproti Evropě) jsou cestovatelské restaurace – cca 1-2 USD za běžná (dobrá) jídla, levnější jsou jen klasické nudle a rýže – nicméně není problém najít restauace pro místní, s cenami typu 0.4 USD za výbornou nudlovou polévkou s bambusovými výhonky. Motocykl stojí cca 5 USD na den, benzínu nespotřebujete víc jak za 1 USD, kolo se dá sehnat i pod 1 USD, ale pozor – kvalita některých zdánlivě pojízdných bicyklů je úděsná – ošem asi není problém si mezi mnoha půjčovnami najít nějakou, která půjčuje něco pojízdného. Ve městě působí řada cestovek nabízejících autobusové lístky prakticky kamkoliv, na druhou stranu není jasné proč platit např. za autobus do Vientianne 3.5 – 4.5 USD, když sawnthaep (tak se tomu ale říká spíš v Thajsku – jde prostě o nákladní dodávku se stříškou a dvěma řadami lavic na korbě) odjíždí z místního autobusového nádraží snad každou půl hodinu či hodinu a těch 160 km překoná za pohodlné 3 hodiny za pohých 1.5 USD (ty se platí bez ohledu na ujetou vzdálnost).

O Vientane, hlavním městě Laosu, nemůžu podat žádnou zprávu, protože zrovna v době naší cesty bylo uzavřené pro západní cestovatele kvůli konání summitu ASEAN (sdružení desítky zemí jihovýchodní Asie, vzácně tolerantní – jeho členské země jsou cokoliv od království a sultanátů, přes ekonomicky tolerantní komunistické totality typu Laos a Vietnam až po brutální vojenské diktatury typu Myanma (Burma) – snad je normální demokracie v tom sdružení není jedna, možná s výjímkou Singapuru, kde vám ale zase mohou dát pokutu i za žvýkání žvýkačky, takže si moc nepomůžete). Schůzku asijských papalášů jsme v uctivé vzdálenosti objeli předraženým túk-túkem (2 USD za osobu !!), a stihli neuvěřitelně levný dálkový autobus až na jih do Pakse (asi 650 km).

Ukázalo se, že autobus do Pakse má jeden háček. Ještě v Savanakhetu (asi 450 km od Vientiane) jsme nevěřili, že cesta bude trvat 14 h jak píše Lonely Planet, protože autobus jel neustále snad stovkou, po kvalitní téměř přímé silnici s minimem dopravy, apod. – cesta do Savankhetu také trvala asi 5 1/2 h, takže jsme očekávali že zbylých 200 km urazí podobným tempem, a ještě večer si najdeme ubytování v Pakse. Omyl. Cesta se změnila v absurdní popojíždění mezi podivnými zastávkami, z nichž některé byly snad policejní kontroly (?), na jiných se možná čekalo na cestující (?) a na dalších se prostě jen hodinu stálo v příkopu (díky čemuž se člověk aspoň trochu vyspal). Nicméně přijet do Pakse ve 4 ráno bylo krajně nepraktické.

Cestou přes Laos jsem viděl skutečné grilované netopýri na špejli, hned vedle grilovaných slepičích pařátu na špejli. Protože nejsem zrovna strávník – hrdina, šel jsem střední cestou, a vyzoušel jakousi opečenou sekanou na špejli. V lepším případě to bylo vyrobené z mletých netopýrů a slepíčích pařátů, horší případ se mi nechtělo domýšlet, každopádně zatím žiju.

Hlavní atrakcí Laosu je Si Phan Don – neboli 4000 ostrovů. Jde o jakousi falešnou deltu Mekongu, kde se řeka mezi různými ostrůvky rozlévá do šířky až asi 18 km – a do Kambodži řeká odtéká přes řetězec malebných vodopádů. Z toho mimochodem vyplývá, že tento veletoku je splavný jen uvnitř Laosu, což se francouzští kolonizátoři snažili vyřešit stavbou úzkorozchodné železnice, ze které se do dnešních dob dochoval jen násep a malebný mostík přes jedno z ramen Mekongu.

Hlavní chybou je jet z Pakse na ostrov Don Kohong, resp. do osady Muang Kong. Je zde sice kvalitní ubytování, ale jinak vcelku nic až tak zajímavého – a loď dále na Don Det stojí min. 3 USD, podle počtu osob až 15 USD pokud nejede nikdo další). Všechno podstatné – tzn. bungalowy za 2 USD na noc, zbytky železnice, vodopády mekongu, irrawadajští delfíni i jízda k nim na předraženém motorovém motorovém člunu skrz neuvěřitelný lužní les ve kterém stromy rostou přímo z hladiny Mekongu – se nachází až úplně dole na jihu u kambodžských hranic. Místo, kam je potřeba jet z autobusového nádraží v Pakse aby se člověk dostal na Don Det se jmenuje Nakasan, ne Don Khong – což naše vydání Lonely Planet taktně zamlčelo. Cesta z Pakse stojí 3 USD za osobu.

Zajímavostí Pakse jsou pěkné, ovšem nijak vyjímečné vodopády jenom kousek (200 m) od jižního autbusového nádraží. Projížďka z centra k vodopádům ovšem stojí 10 USD – zatímco odvoz na autobusové nádraží jen 1 USD. Motorka se v Pakse dá půjčit za asi 6-8 USD na den – nebo za 1 USD/2 h, což např. pro prohlídku vodopádů (8 km od centra) docela stačí 🙂

Z Pakse se dá přejet do Thajska přes hraniční přechod Chong Maek (1 USD), dále v Thajsku se místními sawnthaep za 25 a 20 b dá po etapách dojet do Ubon Ratchattani, kde nevíme, jestli něco je, ale je tam minimálně barvitý trh a internet za 15 b za hodinu, a otamtud jezdí už vlaky přímo do Bangkoku, přes Ayuthayu – což je přední thajské archeologické zbořeniště a vyplatí se ho při té příležitosti vidět. 3. třída stojí v Thajsku zcela zanedbatelně (Bangkokg – Ayuthaya asi 100 km za 2 bahtů), z Ubonu do Ayuthay jsme ale volili spací vlak, který je na místní poměry sice drahý (350 b lehátko nahoře, 400 lehátko dole), ale je vážně pohodlný (hlavně lehátko dole). Vlak navíc jede opravdu dlouho (Ubon-Ayuthaya asi 9 1/2 h). Železnice jsou v Thajsku jaksi lehce úzkorozchodné (těžko říct kolik, možná něco přes metr), takže i když vlaky jezdí odhadem tak 40 km/h, různé zvukové a pohybové efekty nijak nezaostávají za českými drahami.

V Bangkoku existuje téměř neomezená škála možností jak se ubytovat apod. – při třetím příjezdu jsme objevili asi 20 min chůze od Khao Sarn pěkný čisty P.S.Guest House s pokoji za 190 b a s ještě lepším poměrem cena/výkon než cokoliv před tím. Mysleli jsme, že na Khao Sarn je výhodné kupovat alespoň lístky na autobus – ale v téhle časti Banglamphu jsme nakonec objevili levnější prakticky všechno, včetně cestovky prodávající autobusové lístky na Koh Phangan o 50 bahtů levněji, než nejlevnější cestovka na Khao Sarn (kde jsme lístek koupili my). Tudíž je možné celé Khao Sarn kvalifikovat jako past na turisty, kde se vyplatí max. tak vyměnit peníze a udělat si přehled o cenách 🙂 Na druhou stranu, většina věcí které na Khao Sarn vyřídíte během deseti minut potřebujete v okolních uličkách strávit tak dva dny, abyste se vůbec zorientovali. Zatím jsme objevili cosi jako „prádelní a masážní čtvrť“, a dále „obytně-jídelní čtvrť“. Ale na Khao Sarn se samozřejmě dá užít víc rámusu, světel, techna, masových lízátek (kromě nudlí Pad Thai základ stravy každého cestovatele – moc dobré grilované cosi na špejli za 3-10 b, s tím že slabým povahám se nedoporučuje přemýšlet, co to vlastně je). za českými drahami.

Pro Thajsko v podstatě vůbec nemá cenu psát žádné cestovatelské návody, protože je to země jednoduchá, kromě písma a jazyka vcelku srozumitelná, převážně neškodná, teplota už klesla z 36 na příjemných 30 stupňů, je tu levno, domluvíte se rukama a nohama, a pokud nepašujete drogy tak vám zřejmě vůbec nic nehrozí. Proto se nyní odjiždím válet k moři, a tento seriál pravděpodobně víceméně ukončuji.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .