První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.
Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.
SVÉRÁZ VIETNAMSKÉ POZEMNÍ DOPRAVY
Podobné kličkování si v Saigonu moc neužijete. Bulváry v centru jsou široké, což platí i pro velikosti chodníků. Pouliční prodejci tu nejsou zdaleka tak častí jako v Hanoji a opravovat třeba kola přímo na chodníku by tu zřejmě nikoho nenapadlo. Tu a tam stojí odstavená motorka, ale to chodce nijak neomezuje. Člověk se tady cítí bezpečněji, libuji si. To jen do chvíle, než kolem mě profrčí motorka. Za chvilku z protisměru prolétne druhá. A brzy se jen mihne další. Skútristé totiž zneužívají toho, že chodník tady není překážkovou dráhou, a jakmile se na silnici začnou tvořit zácpy, mají ho za zkratku. I tak se dá popsat rozdíl mezi vietnamskými velkoměsty. Hanoj, to je milý chaos tradiční Asie, Saigon, to je síla a sebevědomí, které jsou v posledním desetiletí pro tento kus světadílu tak typické. Když se štrúdl skútrů, kterých je vedle sebe v jednom jízdním pruhu napěchováno třeba osm, dá na zelenou mezi věžáky s neonovými reklamami světových firem do pohybu, vyvolává masivní had mražení po zádech. Ve vzduchu je cítit, jak se městu pod nynějším dravým kapitalismem, stále nosícím komunistickou škrabošku, daří. Hanoj sice také hospodářsky roste tempem sprintera Usaina Bolta, přesto tu na cizince doléhá jiné sebevědomí – vojenské a politické. Jedny uniformované muže potkávám při nácviku pochodu v parku pod sochou Vladimíra Iljiče, který se ve zdejší transkripci z našeho hlediska legračně píše Lê-nin. Na další cvičící špalíry stejnokrojů narazím přímo před mauzoleem vietnamského vůdce bojů za nezávislost a komunistického diktátora Ho Či Mina.
NA NÁVŠTĚVĚ U STRÝČKA HO
Jeho podobiznu drží v rukou i malí pionýři, kteří na shromáždění ve starobylém Chrámu literatury přísahají věrnost socialistickému zřízení. Portréty tohoto muže s jeho citáty o nutné skromnosti a píli při výstavbě marxistického ideálu jsou vidět na billboardech po celé zemi. Ač už je více než čtyřicet let mrtvý, současná vládní garnitura se za ním úspěšně schovává. Následkem toho je pro planetární obecenstvo naprosto neznámá, na rozdíl od soudruhů z Číny, Severní Koreje nebo Kuby. Co by si asi učený muž, jemuž se ve Vietnamu dodnes říká strýček Ho, myslel o tom, kam následníci jeho dílo přivedli… Zbyla z něj jen propagandistická slupka, to ostatní je kapitalismus nejhrubšího zrna, kde úspěšný převálcuje méně šťastného. Ze stranických funkcio¬nářů jsou velkopodnikatelé. Dickens by tu mohl získávat nové náměty na své sociální romány. Raději jdu do mauzolea překontrolovat, zda Ho Či Minova mrtvola z hrůzy nad činy svých pohrobků nepřevrátila vitrínu, ve které je vystavena. Kdepak. Leží tu zcela spořádaně a nechá se okukovat davy spoluobčanů, kteří v určených hodinách pět dní v týdnu v dvojstupu stojí dlouhou frontu. Nad mumií se nelze zastavit. Jedna z návštěvnic to udělá a dohlížející voják decentně sykne, ať se pohne dál. Nejsou tu vidět žádné slzy dojetí, ale ani posměšky, který by se takové panoptikální atrakci dostalo od teenagerů v Evropě. Těžko říci, kolik procent z návštěvníků sem žene láska a respekt k nejznámějšímu Vietnamci všech dob, kolik prostá zvědavost spatřit ho na vlastní oči a kolik sem přijede s organizovaným zájezdem z venkova, který je spojen i s oblíbeným nakupováním ve velkoměstě. Přijíždějí sem i lidé z Ho Či Minova Města. Ano, správně. Tak se od dobytí v roce 1975 metropole Jižního Vietnamu, jehož režim se dlouhá léta držel jen díky masivní vojenské a finanční pomoci z USA, oficiálně nazývá. Ale místním to nějak nejde přes rty. Stále ho nazývají postaru Saigon, takže já s nimi v tomto textu držím basu. Koneckonců i v letecké dopravě zůstalo letišti v Ho Či Minově Městě původní zkratka SGN.
OD NEZÁVISLOSTI KE SJEDNOCENÍ
V Saigonu bylo takových ideologicky zabarvených záměn názvů více. Nejpatrnější a zároveň nejlogičtější je to v případě nápadité stavby uprostřed zeleně, kde sídlili jižanští prezidenti. Než komunistický tank 30. dubna 1975 prorazil jeho bránu, jmenoval se Palác nezávislosti. Dnes nese název Palác sjednocení. Kolem něj jsou rozmístěny již vysloužilé severovietnamské tanky, jejichž hlavně výhružně míří na nepřítelův hlavní stan. Jako by říkaly, že jakýkoliv odpor proti naší vládě je vyloučen. Budova dnes slouží jen pro různé konference, protože prezident země bydlí a zahraniční návštěvy přijímá v bývalém guvernérském paláci v Hanoji. Průvodce zavede návštěvníky mimo jiné do prezidentské pracovny, aby ukázal na rozdíl ve zhýralosti proamerického diktátora s asketičností Ho Či Mina. Vysvětluje také, proč měl jihovietnamský autokrat na stole tři barevně odlišené telefony. Jeden pro záležitosti státní, druhý pro manželské a třetí pro milenecké. Pak průvodce pustí film, kde se západnímu turistovi, navyklému na americký výklad historie, dostane mnoho informací o tom, jak na tento klíčový konflikt lidských dějin nahlížejí jeho vítězové. V Saigonu je to ideální předkrm před návštěvou blízkého a fascinujícího muzea války.
UKÁZKOVÁ PROPAGANDA V PRAXI
V podstatě ho tvoří jen zbraně a fotografie. Jenže snímky mají takovou sílu, že si člověk při prohlídce musí hlídat žaludek. Od napalmu popálení vesničané, děti zmutované kvůli nasazení chemické zbraně Agent Orange, hromady mrtvol, americký voják chlubící se torzem protivníka jako nějakou trofejí, shazování mrtvol z vrtulníků… Z profesionálního hlediska dokonalé snímky, které si ovšem pro svou zjevnou brutalitu nenajdou cestu na přední stránky přejemnělých západních novin, ukazují Američany jako viníky všeho zla. To dokreslují i pečlivě vybrané fotky, na kterých všichni ve Vietnamu zaangažovaní prezidenti USA vypadají jako kmotři mafie. Zručná propaganda nepochybnými a neomluvitelnými zločiny amerických vojáků ospravedlňuje své vítězství, kterého bylo dosaženo za stejně krutých metod. Jenže o těch v tomto muzeu samozřejmě nepadne ani slovo.Obrácenou stranou propagandy je dnes již nefunkční věznice Hoa Lo v Hanoji. Odtud si Obamův republikánský protikandidát na prezidenta John McCain, jehož bombardér v roce 1967 sestřelili nad severovietnamskou metropolí, po mučení odnesl doživotní handicap – nemůže zvednout ruce nad hlavu. Nicméně v bývalých kobkách vyvěšené fotografie, na nichž rozesmátí američtí zajatci hrají volejbal, mrazivě připomenou propagandistický trik z nacistické éry, označující Terezín za město, které Führer věnoval Židům.
STAŘENA HANOJ A MLADÍČEK SAIGON
Více než „hanojský Hilton“, jak váleční zajatci Hoa Lo sarkasticky přezdívali, se v metropoli vyplatí obíhat její pagody plné soch draků a vousatých císařů, modlících se mnichů s hladce oholenými hlavami. Všechny svatostánky ale rozhodně nestihnete. Je jich tu nejméně šest stovek. Však na to měli jejich stavitelé tisíc let – své milénium občané oslavovali loni v říjnu. Staletý vývoj se na tváři Hanoje odráží. Přestože se tu nové věžáky staví o sto šest a město je zahlcené novými skútry, zachovává si jistý klid. Asi za to mohou šlapadla ve tvaru labutí na početných jezerech, která více než šestimilionové město obklopuje. Dávají smogem zahlcené Hanoji dotek pohody a také zeleně, která Saigonu, až na reprezentativní místa kolem Paláce sjednocení, úplně chybí. Za tisíc let existence byla Hanoj několikrát centrem říše, několikrát podle rozmaru vládců měnila jméno. To dnešní znamená něco jako Meziříčí, ale dřív se honosila i tak poetickými názvy jako Vzlétající drak, Východní brána nebo Severní citadela. Na původu slova Saigon se historici nemohou shodnout, ale vědí, že až do 17. století byl jenom větší rybářskou vesnicí. Teprve když severovietnamští císařové definitivně vyhnali na Indii orientované Khmery, začal jeho rozmach. Ještě posílený potom, když Indočínu ovládla Francie a ze Saigonu udělala svou vstupní bránu do oblasti. To se odrazilo i v urbanistice. Kvůli francouzskému vlivu se Saigonu přezdívá Paříž východu. Má kosmopolitnější ráz než tradicionalisticky a usedleji působící Hanoj. V jejím centru je v noci poměrný klid a šero, zato v byznysově orientovaném Saigonu září neonové nápisy do všech stran. V Hanoji kromě cestovních kanceláří málokdy narazíte na člověka, který by uměl anglicky. Po Saigonu bělocha nahánějí mladíci, kteří se seznamují univerzální větou „Where are you from?“ a chtějí se vetřít do přízně jako průvodci. Ještě vlezleji se mužům nabízejí se sexuálním servisem početné zmalované dívky, zatímco v centru Hanoje na jejich nabídku prezentovanou jednoznačnými citoslovci „Bum bum“ narazí turista velmi zřídka.
MÓDA NA SILNICI
Obě města jsou plná známek globalizace. Platí to o oblečení, vozidlech nebo třeba jídle. Koho by před lety napadlo, že si na tržišti vedle pouliční vývařovny rýže může objednat Döner kebab? Zároveň si přes všechen prudký rozvoj udržují tradiční asijskou tvář – zvláště v Hanoji není nic neobvyklého potkat lidi s kónickými klobouky na hlavě. Saigonské ženy se zase často pohybují v elegantním kalhotovém kostýmu ao dai, u nějž je s podivem, že ještě v masivní míře nepronikl do skicáků západních návrhářů. Z tohoto hlediska je inspirativní i motocyklistická móda. Většina dívek řídí s rouškou přes ústa, kterou chtějí zabránit přílišnému vdechování zplodin. Ale dotázané ženy za hlavní důvod nošení tohoto pruhu látky uvádějí ochranu před slunečními paprsky. Potvrzují to i dlouhé rukavice, jež mnohdy sahají až k ramenům. Místní dívky si přejí být co nejsvětlejší. Jako hvězdy Hollywoodu. Jenže slunce nesvítí pořád a lijáky tu jsou obvyklou záležitostí. Každý řidič je proto vybaven velkou pláštěnkou, která v případě nutnosti nechrání pouze jeho, ale i spolujezdce. Davy zakuklených motocyklistů na deštěm zkrápěných ucpaných ulicích vyvolávají otázky. Jak dlouho vydrží bohatnoucí Vietnamci moknout na motorkách? Nepřesunou se tak rychle, jako z kol na skútry, raději do pohodlí automobilů? Ani pak by se ale tradiční soupeření dua Hanoj – Saigon nezastavilo. Vždyť jejich rivalita je motor, který pohání Vietnam ke stále vyšším metám ekonomického úspěchu. Přes všechny protiklady se tato centra vhodně doplňují, aby vytvořila v duchu dálněvýchodní filosofie všeobecně prospěšnou harmonii.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
