Naše malá cesta do velké Číny

24.10 – 29.10.2005

Už je tomu týden, co jsme se s Tesou vrátily z Pekingu, tak je na čase, abych napsala cesťák, abych unikátní zážitky nezapomněla. Když se někdo vrátí z výletu, tak mám ve zvyku se ptát na nejlepší a nejhorší dojem, takže jako by se stalo a někdo se mě zeptal, nejhorší nebyl absolutně žádný, snad jen občasné divné výpary z přípravy jídel na ulici i v našem hotelu, což ale má pozitivní dopad, protože, když si na ně vzpomenu, tak mě přejde chuť na oběd a dobře mi to nastartovalo hubnutí.

Mimochodem, neviděla jsem tam jedinou tlustou Číňanku a ani jednu těhotnou. Nejlepší dojem jsem měla samozřejmě z Velké zdi, kvůli které jsme tam hlavně jely, ale obrovským překvapením byli milí Číňané a jejich přívětivé chování.

Musím to vzít pěkně po pořádku. Všechno začalo na začátku října 2005 nápadem Tesy, že bychom si zaletěly do Číny. Tak jsem se dala očkovat, Tesa zařídila víza a různé letenky, aby se dalo z čeho vybírat a v pondělí ráno 24.10. na letišti rozhodla, že poletíme s Finnairem přes Helsinky, protože se tam uvolnilo pár míst.

Úterý 25.10.

V sedm ráno čínského času (sedm hodin je časový posun) jsme se ocitly v Beijingu (Pej-ťing) na letišti, vyměnily pár dolarů na jeny (1 yuan= 3,5 CZK) , aby bylo na taxi a vyrazily. Tesa s průvodcem Lonely Planet s prstem na mapě, kde byl čínský název hotelu, který vybrala.

Před letištěm stála dlouhá řada taxíků a vojáci tam směrovali turisty. Pochopili, kam chceme jet, vysvětlili to taxikářovi a za sto jsme frčeli. Konverzace žádná, protože taxikáři rozumí jen one nebo two hundred. Hotýlek se ale nacházel v rekonstrukci, nicméně pohotová recepční nás hned odvedla do jiného, zřejmě byli domluvení, bylo to asi stejné úrovně, dvě** znamená nic moc koberce, jinak to samé jako by bylo ve ***, ale 2x tak drahé. Stejně jsme ráno v sedm odcházely a vracely se až po desáté. Každý den jsme dostaly kartáček na zuby, pastu, šampónek, hřebínek, hygienické pantofle a sáček čaje a na pokoji byla varná konvice. Pas, peníze a letenky jsem pro jistotu nosily sebou, jak nám Lubošek nakázal, v taštičkách na těle. Tesa si v Helsinkách koupila moc praktickou, jakoby placatou ledvinku tělové barvy, jo a taky jsme se tam v duty free shopu pěkně navoněly a nalíčily, to v Osíku nemáme.

Před polednem prvního dne jsme byly ubytované, měly jsme objednaný výlet na Zeď a že před vycházkou něco pojíme v restauraci v rekonstrukci. Nikdo tam neuměl anglicky, takže vydolovat z nich kuře a nudle, byl docela zážitek. Ostatně ty pak byly jeden za druhým, myslím, že jsme se Číňanům líbily, protože jsme se pořád smály a nic nebyl problém. Problém nebyl dle mého názoru hlavně proto, že Tesa se fakt ve světě vyzná a má vynikající orientaci, neustále jsem ji chválila a kmitala za ní. Tam jsme poprvé dostaly hůlky a papej, číšníků a číšnic tam bylo víc než hostů, ke každému stolu jeden, takové dětičky, učily nás používat hůlky, fotily se s námi, srandy kopec, jedna si z průvodce opisovala, jak se co řekne anglicko-čínsky.

Nacházely jsme se v centru a na Náměstí nebeského klidu (Tchien-an-men, angl. Tian An Men Square) to bylo pět minut. Prošly jsme branou s obrovským portrétem Mao Ce-tunga, který vládl v Číně od roku 1949 celých 27 let. Mauzoleum má větší než Lenin a dlouhatánské fronty jen fičí, téměř utíkají mladí, staří… Na největším náměstí světa nebylo moc cizinců a kdekdo se s námi chtěl fotit a my pak s nimi na oplátku taky. Nejhezčí jsou čínské děti, ty školní chodí ve stejných teplákových soupravách, zrovna jich tam byla celá žlutá armáda s pionýrskými šátky a asi tam měly sportovní odpoledne.

Po návštěvě WC u mauzolea (šlapky tady nic moc, někde měly dokonce splachování na fotobuňku) jsme metrem a busem jely do největšího parku v Beijingu Parku Chrámu Nebes (Temle of Heaven Park, čínsky Tchien-tchan), to už jsem pospávala v buse a pak i za chůze. Vzpruha přišla díky protažení v tělocvičnému koutku, kde se cvičí na nářadí z různobarevných trubek podobných těm, co bývaly u nás na zahradách mateřských školek. Záda, břicho, nohy takto na spoustě míst posilují mladí, staří a ti jsou obzvlášť v kondici! Mysl si udržují svěží taoistickými cviky ve skupinách v parcích, jednotlivě třeba na zastávce busu. V tomto parku se relaxuje i hraním na hudební nástroje, zpěvem, hraním karet, kostek, atd., všechno v pohodě v blízkosti posvátného chrámu Úrody a hojnosti, prý skutečného skvostu čínské architektury, kde nebyl použit jediný hřebík, my ho neviděly, je v rekonstrukci.

Na zpáteční cestě do hotelu jsme dosedly ve vagóně v metru a vedle nás zakotvily taky mladá a stará, která mě trošku šťouchla kabelkou, tak jsem česky něco pronesla a ona si to asi uvědomila a začala navazovat omluvný kontakt, jako že jestli mi není zima, ona měla totiž kožíšek a já tričko s krátkým rukávem a já že dobrý a nabídla jsem jí svoji dlaň, ať si sáhne. To bylo něco na ně, ony na nás, jestli jsme taky mother a daughter, čínská dcera uměla trochu anglicky, tak jsme si navzájem řekly, kolik máme roků a jak se jmenujeme, přičemž když jsem naostro nahlas opakovala jejich číňanská jména, sklidila jsem úspěch celého vagónu. Nakonec foto a hurá na autobus, ale nějak se nedařilo najít ten správný, proto se Tesa zeptala dvou studentek, které uměly anglicky a ony s námi ochotně strávily skoro dvě hodiny, aby nás dovedly k hotelu – příklad jejich ochoty. Na ulici před hotelem nás čekalo podvečerní překvapení v podobě řady desítek stánků s jídlem všeho druhu. Daly jsme si maso na špejli za 5 a pak zeleninu s masem zabalenou do tenké skoro průhledné rýžové omelety.

Každý večer jsme se stavovaly do jednoho krámku pro sedmičku červeného značky jak jinak než Great Wall a pro pití a jídlo na druhý den, protože když se chce za pět dnů něco stihnout, tak se jí za pochodu. Až poslední večer jsme zjistily, že nás celkem úspěšně okrádají a s úsměvem.

Dalším naším oblíbeným krámkem bylo „vše za 10“, kde jsme byly taky oblíbené, protože nám nevadily jejich srandičky typu balíčku žvejkaček, na který, když sáhneš, tak dostaneš el.pecku. Koupily jsme tam našim hochům dárečky, průhledné sáčky s něčím červeným, co po zmáčknutí kovového plíšku změnilo konzistenci a krásně hřálo. Ovšem dárečky jim v letadle asi tlakem ztvrdly, asi na furt.

Ceny za potraviny a spotřební zboží tam jsou nižší než u nás, nájmy mají Číňané za pakatel, asi jak to bylo u nás za totáče. Průměrná měsíční mzda je tam 150 Y, pracují 10 hodin denně 6 dní v týdnu. V Pekingu jsou všude hlídkující vojáci, u nemocnic, bank, v podchodech, u vstupu do parků, na náměstí a odpoledne v době dopravní špičky se ještě přidají policisté s červenými praporky a řídí dopravu. Je to cvrkot, autobusy chrlí cestující, taxíky soukromé i státní, spousty aut, rikšáků a cyklistů, kteří často jezdí ve dvou, dáma v podpatcích s úhledně překříženými nožkami sedí na nosiči. Před hotely hlídkuje personál, v restauracích stojí u každého stolu, i prázdného, číšník nebo čísnice. Jednou jsme napočítaly nad jedním kopáčem na ulici 14 přihlížejících.

Středa 26.10.

Druhý den jsme vyrazily s cestovkou na Velkou čínskou zeď (Great Wall, Wan-li Čchang Čcheng) na pevnost Pataling (Badaling) a nutno podotknout, že pro velký úspěch jsme na zeď vyrazily ještě 4.dne pobytu, pro změnu do Mutchien-ju (Mutianyu).

Ráno si pro nás do hotelu přišla čínská průvodkyně v šedé teplákovce a odvedla nás do mikrobusu, kde už seděli dva postarší manželé. Průvodkyně mluvila perfektně anglicky, jak když si pustíte zprávy CNN, a mluvila a mluvila…. Pak jsme nabrali jednoho borce a další manžele. To byla celá naše skupinka. Čechy jsme moc nečekaly, tak jsme se s Tesou vesele bavily česky, průvodkyně nás vyzvala k představování a odkud jsme, takže Jošo Francie, Autralani a ti za námi Milo a paní XY z Chile! My jak na povel se na ně otočili a že „z Chile?, ze Santiaga?“ a pan M. na nás česky „mluvíte česky?“ a my jestli zná Moniku Dvořákovou a on, že samozřejmě, že je Miloslav Heran!! Kdo dostává maily od Moni, jako my, tak pana Herana vlastně zná z dejchánků české komunity. To byla pecka, hned jsem psala sms Mileně a Moni, jak je ten svět malý, že jedeme na Zeď s Heranovýma.

Zanedlouho se ukázalo, že Jošo i pan Heran jsou stejné krevní skupiny co my, čili žádní suchaři. Na zdi byla docela mlha, ale viděli jsme všechno. Byli jsme tam do výborného oběda v nedaleké restauraci, kde na cizince byli zvyklí, dali i vidličky.

Dalším bodem programu byla návštěva hrobky Ming, kde jsme museli jít do muzea a vůbec nás to tam nebavilo, tak jsme dělali blbosti a vyvrcholením všeho bylo, když si pan Heran nasadil čínský slaměný klobouk, stoupl si pod strom, sepjal ruce a začal jakoby číňansky zpívat, Tesa a Jošo ho fotili a průvodkyně nás přišla jako malé haranty napomenout. A pak nás mikrobusek zase někam vezl a my s Tesou už jsme nevěnovali pozornost kam. Po zastavení a vystoupení jsme vešli do nějaké budovy, kde to smrdělo špitálem, myslela jsem si, že je to dezinfekce ze záchodu. Pak nás zavedli do místnosti, kde byly židle jako v kině a my koukali na anatomický průřez mužským tělem, přesně takový, jako z kabinetu základní školy roku raz dva. A nezadržitelný záchvat smíchu jsme měly s Tesou taky raz dva, vyšitý jak ze základky při vyučovací hodině, když se žák nesmí smát. Vyvrcholilo to, když přišla strašně vážná čínská doktorka v bílém munduru a začala něco povídat, tak jako první vystřelila z místnosti Tesa a za chvíli po ní s nezadržitelnými slzami smíchu i já. Když jsme se zklidnily, bylo po všem a vyšetřovali nás ohledně tepu. Tese řekli, že nemá energii, na což jim odvětila, že se nediví, protože 4 noci pořádně nespala. Pro nezasvěcené, v neděli před odletem do Pekingu se vrátila služebně z NY, takže prodělala časový posun 6+7=13 hod..

Když jsme se vrátili do busku, tak se průvodkyně ptala Joši, co mu řekli a on jí odvětil, že „za 3 dny zemře“. Jošo nás naučil říkat čínsky „děkuji nechci (pu sie sie)“ a když jsem to vyslovila pěkně měkce s úsměvem (puia šie šie), tak mě pouliční nabízeči pochopili. S Heranovými a Jošou jsme strávili zbytek dne opět na největším náměstí světa, v noci vypadá taky dobře, je to krásně osvětlené.

S dojetím a objetím jsme se rozloučili a my s Tesou vyrazili do obchodů a pro něco k jídlu na špejli. Cestou jsme se ještě daly zlanařit na čínskou masáž. Prý jestli chceme masírovat hlavu, tělo nebo chodidla, Tesa dala móc šikovně všechno za půl hodiny. Úplně to stačilo, čelo bolelo ještě dva dny. Holky masérky nás tahaly za vlasy, za prsty, rolovaly uši, mačkaly různé body a údy. Relaxaci jsme potřebovaly a to jsem ještě netušila, jaký maratón po chrámech mě čeká následující den a poslední den znovu po Zdi sem a tam.

Čtvrtek 27.10.

Třetí den pobytu jsme měly v plánu Zakázané město (Ku-kung, Gurong), Lámaistický chrám (Jung-che Kung, Lama Temple) a Konfuciův palác (Kchung-c´Miao, Temple of Confucius). Vše bylo splněno a za odměnu jsme si večer zašly na pekingskou kachnu. Dalo nám práci, než jsme personál přesvědčily, že celou kachnu vážně nesníme, na stůl nám připluly talířky s plátky kachny s výbornou kůrčičkou, okurky, hnědá omáčka, jakási zelenina – asi bambusové výhonky a rýžové skoro průsvitné omelety, o kterých jsem si nejdřív myslela, že to jsou ubrousky a čekala jsem na přílohu.

Servírka viděla naše rozpaky, tak si navlékla jednorázové igelitové rukavice a předvedla nám, jak na to. Omeletu natřela omáčkou, na to dala maso a zeleninu, pak zabalit, ohnout konec, aby nevytékal obsah a papat.

Druhý večer jsme si v téže restauraci vymručely rýži, jakési rizoto s vajíčkem. V Pekingu rýži moc nejedí, je to prý jídlo spíše jihu, takže nudle a rýžové omelety.

Pátek 28.10.

Poslední den našeho pobytu jsme si vzaly přes cestovku auto s řidičem za 600 Y a vyrazili do 90 km vzdáleného Mutianyu na Zeď. Bylo krásně, takže vyšly fotky a protože jsme vyjeli už v sedm, tak dvě hodinky na Zdi byly i bez návalu turistů. Zeď je fantastická, každého zaujme a turistiky tam bylo jako v Tatrách.

Ovšem cesta autem byla skoro celá tam i zpět ve velmi hustém provozu, někdy přímo v zácpě.

Stojí za to zmínit se o pekingské dopravě. My svítíme celý den a oni až v hluboké tmě, někdy ani to ne a rikšáci a kolisté nemají světla vůbec. Na tříproudé silnici si vytvoří třeba pět pruhů, když je to třeba. Nejezdí rychle, ono to ani nejde a velmi často a účelně používají klaksony. Když někdo zatroubí, tak to znamená „pozor, jedu“ a ostatní ho respektují, jsou velice slušní a šikovní řidiči. Strávily jsme v jejich dopravě celkem za pobyt kolem 10 hodin a neviděly jsme ani jednu kolizi, natož havárii, ani žádnou houkající sanitku, asi jsou tak zdraví.

Docela komické bylo, když jsme přijeli na parkoviště v Mutianyu a úplně totálně přestalo jet našemu řidiči auto. Nevím, jak to dokázal spravit, ale zpátky jsme dojeli. Ze Zdi dolů jsme jely na bobech v plechové dráze, pořád na mě volali „go, go“, vůbec mi to nejelo, ale jinak super.

Na zpáteční cestě jsme se stavili do Letního paláce (I-che-juan, Yibeyuan), kde je veliké jezero a spousta chrámů, však to má 290 ha.

Tesa tam dostala chuť na párek na špejli, který nám prodavačka u stánku prodala se slovy „hot dog“. Bylo to docela sladké a zvláštní maso, snažila jsem se Tese namluvit, že to je s kečupem. Nějak to nemohla strávit, že jsme jedly teplýho psa a tak na zpáteční cestě mámila z prodavačky z čeho ten párek byl. Porozuměla, až když Tesa zachrochtala jako prase a že prý je to „pork“, což nás částečně uspokojilo. Faktem je, že za celou dobu jsme neviděly normálního psa, jen několik málo maličkých hubených chlupatých gaučáků, jednu kočku, žádného potkana, zato hady a brouky k jídlu na špejli. V Číně se jí vše.

Možná by stálo za to se zmínit o tom, že jsme tam taky neviděly žádného smrkajícího člověka, to ne, že by neměli rýmu, ale oni místo smrkání popotahují a pak kolem sebe házejí kemry, je to docela komické, když si vystrojená dáma na podpatcích hlasitě odplivne. Není divu, že na největší náměstí světa o půlnoci nastoupí uklízecí čety a celé ho umyjí. První dva dny jsme smrkaly jen když nás nikdo neviděl, ale pak už jsme to taky tahaly do sebe. Když jsem u těch lahůdek, tak tedy: malé děti nosí kalhoty na zadečku rozpárané, asi to má nějaké praktické důvody, ale v říjnu? Když rodiče jsou v kabátě a rukavicích? Nejdřív jsem si myslela, že kalhotky děťátku praskly na procházce…

Sobota 29.10.

V sobotu ráno jsem se probudila do tvrdé reality, jede se na letiště. V půl sedmé jsme se bleskově odhlásily na recepci v hotelu a kde se vzal, tu se vzal, po chodníku mezi židličkami se k nám řítí taxík, že by náhoda? Taxikář otevřel kufr a rukou naznačil vzlétající letadlo, my pokývaly hlavami a na naše one hundred pokýval zase on a už jsme frčeli. Někteří taxikáři kouří a při tom si ještě čistí uši.

Měly jsme jídlo a pití na přežití, letenky tří společností, reference ještě z ČR, že je všechno plné a navíc právě zrušili plný let do Mnichova. To už jsme byly za pasovkou a nebylo návratu, protože jsme měli vízum na jeden vstup.

Seděla jsem před Korean air hlídala kufry a pozorovala, jak si evropské manželské páry odváží adoptované čínské asi tak roční děti, bylo jich plné letadlo…Až doma jsem si na netu zjistila, že čínské sirotčince prodávají dítě za 20 tis.USD. Číňané mají povoleno jedno dítě, když se jim narodí druhé, tak jim seberou přídavky i na to první a při třetím platí pokutu.

Když otevřela Lufthansa, tak se šla Tesa nahlásit a průběžně mě informovala, takže jsem to viděla na nocování na letišti. Ovšem to by nebyla Tesa – šikulka, u zavazadel (ejhle!) potkala piloty Jumba od Lufthansy a zeptala se kapitána, jestli by nás vzal na jump seat a on že sice tam má 5 čínských zaměstnanců, ale když ji vidí, tak ji i s mother bere.

Nevěřila jsem svým očím, když se ke mně Tesa vracela se zdviženým palcem, že to vyšlo. Dostaly jsme super obrovská sedadla hned za kokpitem v prvním patře Jumba, vedle byla první třída, letušky nám pořád snášely nějaké mňamky. Po usazení v jump seatech nás přišel kapitán největšího letadla na světě osobně přivítat a pozval Tesu do kokpitu na vzlet i přistání, takže viděla Zeď potřetí. Pak jsme dostaly šampáňo a jídlo z první třídy a celou 9 hod cestu jsme hrály žolíky. Posádka k nám byla moc milá, pořád se nás ptali, jestli něco nepotřebujeme. Když jsme opouštěly palubu, tak nám letuška dala pugét posbíraných růží z jedničky a my hurá na letadlo z Frankfurtu do Prahy. Měli jsme na přesun do letadla půl hodky a málem to nevyšlo, protože zrovna z nějakých vážných důvodů zavřeli vchod C a posílali nás od čerta k dˇáblu. Bylo nás víc postižených, 3x jsme prosvištěli pasovkou a už jsme jednu chvíli rezignovali, že poletíme za šest hodin dalším spojem, když Tesa rozhodla, že si dáme ještě jedno kolo. Jaká radost, céčko zrovna otevřeli a my utíkali k letadlu, zralé na deodorant, ale s poznáním, že trpělivost v obíhání po letišti růže přináší.

Lubošek nás očekával s pizzou, kterou jsme zapili pro změnu bílým vínkem a ráno jsem byla odvedena na perón k vlaku, kde mi Tesa ukázala „tam do toho kupé si sedni“. Co řekla, to jsem jako vždy udělala a když mě opustili, do kupé přišli tři šikmoocí a na mě v tom momentě lezl záchvat smíchu jak ve vyšetřovně, hned jsem jí psala sms. Cesta rychle uběhla povídáním s ostravskými novomanželi, kteří byli poprvé v Praze, a to na svatební cestě. Ve Třebové mě čekal JJ pro změnu s růží a začal můj rychlý návrat do reality.

Tese jsem moc vděčná za výlet a kdyby mi zavolala „hele, mother, nejela bys na Mars?“ tak bych se už vůbec ničemu nedivila.