0
0

Chladné zimní měsíce, šedivé prázdné ulice, mráz, který zalézá za nehty, ponurá nálada, kterou na chvíli snad vylepší jen doušky hřejivého svařáku s dvojitou dávkou skořice. Tělo i mysl, nás slunce milných, touží vystavit se slunečním paprskům, nechat se prohřát až do morku kosti a uniknout lezavé zimě. A snad za to mohlo právě těch několik doušků horkého vinného moku navíc, které rozhodlo o naplnění našich snů a představ. Byli jsme dva, Jirka a Pavla a plán jsme měli jasný.

Sbalit kufr a hurá za teplem, jako čápi každý rok přelétají do Afriky. Měli jsme touhu poznávat, relaxovat, bavit se a přitom všem se taky trochu prohřát. Na druhou stranu nás limitovalo několik skutečností. Málo času ( musí zbýt přeci ještě nějaký ten týden na léto – a každý zaměstnavatel počítá dny dovolenky s přesností časované bomby) a peněz tak akorát (spíš míň na splnění všech našich tužeb). Nikdy dříve jsme nad touto možností nepřemýšleli, ale možná proto, že kladivo přepracování a únavy tlouklo na naše mozky a čas určený pro naše radovánky ostře lemovala modře vybarvená políčka na nástěnce s nápisem DOVOLENA v naší kanceláři, nedalo se jinak a museli jsme sáhnout do exotické nabídky našich cestovních kanceláří.

Náš čas bude vymezen, zorganizován a naplněn. S úlevou jsme tentokrát zatoužili být ušetřeni věčných starostí s ubytováním, přepravou, zbavit se dohadů s místními, leckdy těžko chápajícími domorodci. Chtěli jsme se nechat opečovávat a exotickou zemi poznat v klidu, obklopeni komfortem, jistotou a bezstarostností. Člověk je sice ošizen o řadu veselých, někdy až pitoreskních situací, na které dlouho dobu vzpomíná, ale zase jen málokdy se nám na našich cestách podařilo přesně dodržet doma plánovaný itinerář. Často se nám stalo, že tak jak sílila únava, snižoval se i počet navštívených míst a to co jsme na začátku cesty bezpodmínečně museli vidět na vlastní oči, jsme si ke konci hravě dokázali představit podle fotografie v průvodci. Mnohdy jsme dali přednost pokojnému posedávání v kavárničce či čajovně s tím, že jsme po vzoru starých unavených poutníku pozorovali, jak ten život líně kolem nás plyne. Ale tentokrát tedy ne. Mezi lákadly jednotlivých tropických zemí jasně zvítězila Srí Lanka. Nádherné moře, kokosové palmy, dávná historie, známý čaj, výborná kuchyně, vlídní domorodci. To vše sliboval katalog a pohádkové vyprávění těch, který tento ráj na zemi poznali na vlastní kůži. Samá plus. Navíc Srí Lanka, přestože tam od loňského roku létá i ČSA, není ještě, jak jsme doufali, zdaleka tak častým turistickým cílem a tak jsme se i těšili, že těch pár dní, které v rámci pobytu strávíme u moře budou skutečně naplněnou představou o romantice na liduprázdné pláži. Většina cestovních kanceláří, která má ve své nabídce Srí Lanku, se nejčastěji specializuje na pobyty, zejména v ne příliš atraktivním Negombu. Po dlouhém pátraní a porovnávání, které zabralo několik dalších večerů prosezených nad sklenkou horkého opojného moku, jsme nakonec vybrali a myslím, že naším výběrem i zvítězili. Našim požadavkům – poznat v krátkém čase co nejvíce a zároveň neprovětrat příliš našetřené úspory – nejlépe vyhovoval Velký okruh ostrovem cestovní kanceláře Planet Tours & Travel.

Ještě jednou díky, bylo to nezapomenutelně krásné…

1. den

Naše cesta začala tradičně na Ruzyňském letišti, pomyslné bráně do světa poznání a dobrodružství, jak se říká světa za hranice všedních dnů. Sešlo se nás 12 a milá průvodkyně Olinka. Vysvětlila nám vše potřebné ohledně odbavení a my jsme pocítili úlevu. Po všech těch zběsilých dnech před odletem, kdy člověk neví kam dřív skočit, jsme si byli jisti, že o nás bude postaráno. Posilněni posledními doušky plzeňského ležáku, jsme nastoupili na palubu našich aerolinií a pak přes Dubaj hurá do tropů, mezi slony, palmy a opice. Let trval dvanáct hodin a ze spánku a rozjímání nás vyrušovali jen letušky servírováním nápojů a občerstvení. V Dubaji, kde všichni museli z letadla ven, jsme si protáhli zdřevěnělé údy, potáhli ze zasloužené cigarety a po půl hodince pokračovali v letu. Na Srí Lance nás čekalo vlhké vedro. Ten samý pocit jako když člověk otevře dveře do páry u bazénu v Podolí. Celé tělo se v minutě orosí mazlavým potem, vlasy se v pomyslné přilbici přilepí na hlavu a za krkem dosahuje teplota u nás dlouhovlasých minimálně 50°C ve stínu. Člověk má pocit, že už se zhluboka nenadechne, protože si připadá, že s každým nádechem se mu do plic dostává i lok horké vody. Obzvlášť ten kontrast s lednovými teplotami doma je citelný. Nu což. Prohřát jsme se chtěli, tak tedy prohřívejme. Pasové formality se teď v ranních hodinách, kdy všichni toužíme zalézt do postele a trošku dohnat nepohodlný odpočinek v letadle neuvěřitelně protahují. Každý dostane do pasu vízum, tedy razítko zdarma. Platí celý měsíc. Konečně vycházíme ven před letištní halu. Olinka se vítá s prvním domorodcem, to bude asi náš průvodce a taky ano. Jmenuje se Rameš, je malý, na průvodce poněkud kulaťoučký, ale jeho úsměv je odzbrojující. Každému z nás s malou úklonou klade na krk věnec z živých květů. Tak tohle jsem viděla jen ve filmu, když Marlon Brando vystupoval co by vzbouřený kapitán ze svého slavného korábu Bounty a půvabné Tahiťanky, kladly věnce na mužné šíje námořníků. Srí Lanka si nás získala už teď. Tak se úplně zpocení v dlouhých kalhotách a svetrech, které byly v letadle potřeba, suneme k autobusu. Ovane nás závan puštěné klimatizace a pak nás autobus veze přímou cestou do Kolomba, hlavní města ostrova. Ostrov se pomalu probouzí. Ze tmy začínají pomalu vystupovat obrysy palem, nízkých domků, exotických rostlin a všechno to bují a bují. Jsme uneseni. Kdo do té doby tropy nezažil je ohromen. S přibývajícím sluncem jsou stále lépe vidět syté barvy stromů, stovky odstínů zelené, která se doplňuje se sytě hnědou barvou cest a neasfaltovaných silnic. My jedeme samozřejmě po široké dálnici, která z letiště do Kolomba vede. Dozvídáme se první informace o Srí Lance, ale únava je tak veliká, že mozek není schopen vstřebávat a tak snad zítra. Do postele v našem hotelu padáme jak zabití.

2.den

Druhý den nás čekala prohlídka města. Vlastně se ani nedá říci druhý den. Do našich postelí jsme ulehly kolem půl osmé a v poledne už řičel telefon a budíček. Ještě ne zcela probuzeni a už vůbec ne svěží, jsme se jali nastupovat do připraveného autobusu. Raméš nás vítal srdečným úsměvem. Sepjaté dlaně na prsou, prsty vzhůru, drobná úklona a slůvko ajubowan – naše singhálské první slůvko – dobrý den. Projíždíme ulicemi města, které působí, alespoň na první pohled příjemným dojmem. Nejprve zastavujeme u pevnosti Fort. Vrhne se na nás několik prodavačů kteří nabízejí různé drobnosti, pohlednice, náramky, prstýnky a další zaručeně originální suvenýry. Ne dnes ne, máme spoustu času. Pevnost byla nejdříve postavena Holanďany, proto aby si ochránili svůj prosperující obchod se slony, safíry, skořicí a slonovinou. Po té co na ostrov připluli Angličané a dobili Kolombo, začali nejen pevnost, ale i celé město přetvářet na prosperující přístav. I dnes můžete v pevnosti vidět jak se původní holandská architektura mísí s novější anglickou a v současné době i s moderní architekturou. Krásný je maják se zabudovanými hodinami, elegantní styl stavby připomíná britskou koloniální éru. Nechala ho tu zbudovat guvernérova manželka, aby těm nedochvilným podřízeným svého manžela, věž stále připomínala kolik je hodin. O 10 let později bylo na věž přidáno světlo a nově vzniklý maják pak sloužil městu až do roku 1950. Tehdy bylo kolem majáku vystavěno několik výškových budov, které ho oddělily od pobřeží a maják tak ztratil svojí funkci. Z venku jsme také viděli současnou prezidentskou rezidenci, krásnou bílou budovu z 18. stol., postavenou posledním holandským guvernérem. Před rezidencí stojí socha posledního britského guvernéra Sira Edwarda Barnse, který sjednotil zemi výstavbou sítě silnic po celém ostrově. Jeho socha je strážcem vstupní brány a vzdálenost ostatních měst a délka silnic od Kolomba je počítána z toho místa. Naproti je budova bývalé Hlavní pošty a také vládní budovy. Na závěr ještě shlédneme budovu Hlavního nádraží. Je to výchozí bod pro každého kdo odjíždí ale se i vrací do Kolomba. V blízkosti nádraží je známý bazar Petah, úžasné místo pro každého kdo má rád obchůdky, obchody, nákupy, dav a smlouvání. Protože ještě není ta pravá doba na nákupy, bazarové uličky jsou poloprázdné a tak můžeme bez shonu a tlačenice pokukovat po nabízeném zboží. Rameš vysvětluje, že i tento na první pohled chaos má svoje pravidla. Jedna ulice je vyhrazena zlatníkům, v jedné se prodávají především elektrické spotřebiče, v jiné zase hodinky a tak znalý domorodec ví, kam zamířit za nákupy. Mezi kamennými obchody nabízejí své zboží samozřejmě i pouliční prodavači a tak je o zábavu postaráno. Naše Olinka vidí, že skupina se pomalu začíná rozptylovat a tak dává raději organizovaný rozchod a my poněkud omámeni vším tím ruchem, vůněmi a hlavně stoupajícím teplem usedáme k šálku místního světoznámého čaje. Číšník s milým úsměvem nám za chvíli přináší to, co jsme si objednali. Netrpělivě čekáme, jestli chuť čaje bude skutečně výjimečná. Mladík obratně, s rukou za zády, jako správný majordomus v anglickém domě, před nás klade bílé porcelánové šálky, konev se silným černým vroucím čajem, cukr, mléko a horkou vodu, kterou je možné čajový odvar rozředit. Pro nás to není možné, ale přímo nutné. Čajový základ je skutečně velmi silný, až se po chvíli tlukot srdce dostává na nebezpečnou frekvenci. Ale výsledná naředěná kombinace s mlékem je lahodná. Po chvíli cítíme jak se nám do žil vrací ztracená energie a vyrážíme dál za poznáním. Čeká nás Národní muzeum, umístěné v koloniální bílé stavbě, postavené v roce 1877, aby v ní mohly být uchovány a dalším generacím zpřístupněny poklady posledního Sinhálského krále ale i další cennosti. Muzeum postavil muslimský stavitel. Tento zbožný muž požádal britské zadavatele, aby umožnili jeho dělníkům každý pátek mít volno na modlitby k Alláhovi. Tento jeho požadavek byl splněn a dodnes je Národní muzeum zavřeno každý pátek. V muzeu je kolekce Srí Lanského umění počínající sochou Budhy z Anuradrapury, přes bronzové sošky hinduistických božstev až po krásné taneční masky, které sloužili k léčbě nemocných během tajemných tanečních rituálů domorodců. Hlavním pokladem muzea je koruna, trůn a stolice na nohy posledního krále z Kandy. Tento poklad byl původně Angličany odvezen z Kandy do Británie a na Srí Lanku ho vrátili až v roce 1934. Na závěr jsme navštívili nádherný buddhistický chrám Gangarámaja, vyzdobený santalovým dřevem, zlatem a slonovinou. Je zde škola pro mladé mnišky. V únoru se v tomto chrámu pořádá Perahera – noční průvod desítek slonů v barevných maskách, ohňových tanečníků a dalších atrakcí. Hlavním městem těchto oslav je sice Kandy, kam také za několik dní dorazíme, ale i v Kolombu je podle Raméše možné si svátek vychutnat. Sloni jsou během oslav ozdobeni květinami, zvony. Jejich počet dosahuje i padesáti. Za slony jdou tanečníci a hudebníci, kteří hrají na bubny píšťaly a trumpety. Slavnostní barvou, která provází tyto oslavy je bílá a oranžová. Než jsme dokončili prohlídku chrámu, pomalu se setmělo a tak se vracíme zpátky do hotelu. Časový posun nás všechny válcuje a tak každý trošku klimbá. V hotelu nás čeká večeře, kterou si i přes notnou únavu pěkně vychutnáváme. Na návštěvu nočního města vzhledem k zítřejšímu brzkému budíčku raději rezignujeme.

3.den

Ráno jsme vstávali velmi časně, odjezd byl v šest a před tím se musel člověk probudit, upravit, napojit, nakrmit a ještě zabalit. No chtěli jsme být organizováni, tak nám nezbylo než spolupracovat. Olinka i Raméš nás očekávali s profesionálním úsměvem ve tváři a s několika povzbudivými slovy. A tak jsme nasedli a vyrazili vstříc starodávným ruinám. Čekala nás návštěva Anuradrapury, prvního hlavního královského města založeného v 5 stol. př.n.l. Měli jsme před sebou 205 km na úzkých srílanských silnicích, cca 6 hodin čistého času. Jakmile jsme vyjeli z města věděli jsme, že se naše cesta asi trošku protáhne. Okolní příroda a vegetace, nabízela takovou podívanou, že se střídavě v autobuse ozývaly výkřiky s požadavky o zastávku na focení. Vše kolem nás bujelo, každá rostlina, každý strom byl buď obalený sytě barevnými květy a nebo rozličnými plody, které jsme nebyli ani schopni pojmenovat. Rýžová políčka, mnohdy terasovitě vrstvená, byla obdělávána s velkou pečlivostí a vědomím, že musí nakrmit početné ostrovní obyvatelstvo. Raméš, kterému jistě náš zájem lichotil, zastavil u zeleninového a ovocného stánku na kraji silnice a jal se nás seznamovat s místními plodinami. Ananas, různé citrusy, ale i mango, rambutan a avokádo pro nás nebylo ničím neobvyklým. Nejprve nás zarazila ochutnávka 4 druhů banánů. Přestože na první pohled se od sebe banány lišily jen velikostí plodů, jejich chuť byla velmi odlišná. Od mírně nakyslé po sladce hutnou. Potom jsme postupně všichni ochutnali marakuju, papaju a nakonec tzv. jaickfruit. Ten byl nejzvláštnější. Byl to ohromný, zvenku bodlinatý plod zelenohnědé barvy, který když se rozkrojil byl cítit podivně nasládlou vůní. Chuť jeho dužiny se dá jen velmi ztěžka charakterizovat. Byla zvláštně sladce navinulá až lehce zasmrádlá, připomínající vůni zrajících sýrů. Po ochutnávce jsme si koupili pár vitamínů na cestu a jelo se dál. Ceylonské vesničky působily malebným dojmem. Nízké domky, před nimi úhledné zahrady s keři obsypanými květy. Možná, že to dělaly ty barvy, ale vše bylo pěkné, veselé a svěží. Kokosové palmy majestátně lemovaly silnice a Raméš vesele sliboval, že možná během cesty uvidíme i volně žijícího slona. Volně jich žije na ostrově asi 4000. To nás naladilo do vzrušeného očekávání. Další zastávka byla v tzv. zahradě koření. Pro nás něco velmi zajímavého. Zahradou nás provázel mladík, který nám ukazoval a vysvětloval jak vypadají ty rostliny jejichž plody, nebo sušené části známe rozemleté na prášek z našich obchodů. A tak jsme viděli na vlastní oči vanilku, pepř, zázvor, kakaovník, skořicovník, hřebíček, ale i ananas, papaju a další a další. Na závěr nám také předvedl produkty místní ayurvédy. Léčivé oleje, bylinné směsy a mastičky, přírodní zkrášlovací masky, různé čaje, směsy koření, především různé druhy curry. Ochutnaly jsme pravé horké kakao a léčivý čaj proti zimním chřipkám a nachlazení. Obtěžkáni balíčky a předsevzetím, že to všechno budeme používat a žít jen zdravě a v souladu s přírodou jsme o něco chytřejší nastoupili zpátky do autobusu. Po poledni jsme dorazili konečně do Anuradrapury. Anuradrapura byla hlavním městem pro 113 králů, domovem tisíce mnichů v desítkách klášterů. Bylo zde postaveno mnoho krásných paláců, zahrad a také dagob, jejichž úkolem bylo chránit nejcennější buddhistické relikty. Tolerantní buddhistická víra inspirovala tehdejší krále k myšlence náboženské svobody a výstavbě první nemocnice na světě. Bezesporu největším unikátem celého města byl zavlažovací systém, který pomáhal v rezervoárech zadržovat dešťovou vodu a systémem kanálu ji pak přiváděl na políčka a do zahrad, tak aby byla využitá každá kapka vody. Město založil ministr Anuradha a k největšímu rozvoji došlo v 5. stol př.n. l. za krále Pandukabhaya. Anurdhapura byla hlavním městem až do roku 1073, kdy se králové přesunuly do Polonnaruwy. V ruinách města se našlo mnoho Řeckých mincí, což dokazuje, že tehdejší králové obchodovali s Řeckem a možná, že i pár Řeků Srí Lanku navštívilo. Největším vývozním artiklem té doby byli sloni, drahé kameny a koření. Znovu byla Anuradrapura, tedy přesněji její trosky, objeveny Angličany v 19. stol. Město muselo být obrovské. Přejížděli jsme od jedné ruiny k druhé autobusem a snažili se představit si, jak to tu muselo vypadat za vlády králů. Krásné byly dva velké kamenné bazény, doklady důmyslnosti starého zavlažovacího systému. Zastavili jsme u několika dagob. Pokaždé jsme vystoupili k úpatí dagoby, sňali boty, což je na Srí Lance zvykem na všech posvátných místech a na místech do kterých člověk vstupuje s úctou. Ti z nás, kteří byli chytří jako já a nechtěli se potit v v ponožkách, teď skučeli bosi na žhnoucích kamenech. Tradičně sice Srilanští domorodci přebíhají po žhavém uhlí, ale pro naše choulostivá chodila to byl poněkud bolestný zážitek. Každou dagobu jsme obešli ve směru hodinových ručiček. Tak jako v Číně a Japonsku jsou pagody, v Indii stupy, na Srí Lance a pokud vím i v Tibetu mají dagoby. Mniši v nich uchovávají svá manuskrypta a někdy také ostatky zemřelých svatých. Největší dagoba v Anuradrapuře se jmenuje Maha Thupa v překladu Velká stupa. Je vysoká 55 m a má připomínat vzdušnou bublinu na hladině vody. Základna stupy je zdobena dnes již z velké části rekonstruovanými sochami slonů. Vypadá to jakoby drželi dno dagoby na hřbetech. Buddhisté podle staré mythologie věří, že sloni na svých zádech podpírají celou zeměkouli. Ze čtyř světových stran bývají podél dagoby vystavěné malé výklenky se soškami rozličných Budhů a božstev. Poutníci a svátečně oblečení návštěvníci přinášejí dary, peníze, které vhazují do pokladniček, ale také květiny a ovoce. Tělo dagoby má znázorňovat nebesa, někteří tvrdí že hlavu Budhy. Severně od Velké stupy je dagoba Thurapramaya,postavená králem Devanampiyatissou. Je menší, ale o to víc posvátná pro buddhisty. Je to od té doby co se věří, že je zde uložená pravá klíční kost samotného Buddhy. Současná podoba dagoby je výsledek rekonstrukce z 19. stol. Kolem stavby je řada podivně stojících sloupů, jejichž hlavice jsou zdobeny motivy ochranných ptáků – pravděpodobně hus. Dříve tyto sloupy podpírali původní konstrukci dagoby. Nejvyšší dagoba v Anuradrapuře měří 122 m a zabírá rozlohu 8 akrů. Nechal jí zde postavit král Mahasena. Na závěr se jdeme podívat na krásnou sochu meditujícího Budhy Samadhi. Socha stojí ve stínu pod kamenným stánkem. Z Buddhovi tváře na nás dýchne klid, ušlechtilost a vyrovnanost. Celé ruiny města jsou dnes porostlé hustou travou, bázlivými rostlinkami mimózy, které se zavírají před každým dotykem našich chodidel. Mezi starobylými ruinami se volně pasou stáda vodních buvolů, kteří líně přežvykují a chladí se ve stínu. Projdeme se také na místech, kde dříve stál klášter, ve kterém žilo na 5000 mnichů. Velkou atrakcí je také strom Bó, který údajně vzrostl z původního stromu Boddhi Gaya pod kterým v Indii procitl Buddha a dosáhl osvícení. Plni dojmů odjíždíme do našeho hotelu Giritale, postaveného na břehu nádherného jezera stejného jména. Dojíždíme za tmi a znaveni. Lehce vychutnáváme příjemný vánek, který fouká od vody. Hotel je na skále nad jezerem a z jeho restaurace i terasy, kde po večeři popíjíme silný cejlonský čaj, můžeme vychutnávat krásný výhled do přírody, pohodu a klid vlahé noci.

4. den

Hned po ránu nás čeká první osobní setkání s místní faunou. Náš krásný hotelový pokojíček má okna vedoucí přímo k jezeru a tak jsme ráno neodolali a okno dokořán otevřeli, abychom se nadýchali svěžího ranního vzdoušku. Pohodlně opřeni do křesílek jsme probírali dojmy z posledních dnů a uždibovali ze zbytku včera nakoupeného ovoce. A najednou, kde se vzala, tu se vzala byla mezi námi. Po střeše si to pomalu a rozváženě, ale s bystře pátravým pohledem skákala opice. Teda spíš opičák. Cílem jeho zájmu byli naše sladce vonící banány. Trošku nás to zaskočilo, takže jsme nejprve duo zakřičeli a představa opice poskakující po našich postelích nás přiměla k rychlému uzavření okna. Opička se na okně usadila a smutně a vyčítavě na naše banány koukala, a tak jsme jí nakonec jeden velmi rychle a velmi opatrně pootevřeným oknem podstrčily. Opic na Srí Lance všude volně poskakují celá hejna. Dopoledne nás čekala prohlídka Polonaruwy, druhého sídelního města, starých sinhálských králů. Celé město bylo obehnáno silnou, 6 km dlouhou obranou zdí. Místo bylo strategicky výhodné a tak zde bylo nejprve zřízeno strážní město, které kontrolovalo jižní provincie. V roce 993 Cholas vyplenil a spálil Anuradhapuru. V Pollonaruwě si založil svojí vojenskou základnu. Přesto, ale bouře a nepokoje na Srí Lance pokračovali a až teprve král Parakrambahu dobyl Pollonaruwa a ovládl celý ostrov. Pollonaruwa byla hlavním městem až do roku 1293, kdy bylo město opuštěno a zarostlo džunglí. Parakrambahu nechal ve městě vystavět Parakrama Samudra na rozloze 2.430 ha. Je to systém 11 kanálů, které svádějí vodu do systému zavlažovacích kanálků a nádrží. Panovník prý kdysi prohlásil : “ Ani jedna kapka dešťové vody se nedostane do oceánu bez toho, že by jí nejprve využil člověk.“ Prohlídka města začíná v Archeologickém muzeu. Zde jsou vystaveny některé předměty, které byly při archeologických vykopávkách v Polonaruwě nalezeny. Expozice je doplněna fotografiemi, na kterých jsou ruiny města před rekonstrukcí a po ní. Potom se jedeme podívat k soše krále Parakrambahu. Socha stojí uprostřed stromového hájku, král je na ní znázorněn stojící a čtoucí. Socha byla vytesána ve 12.stol. a výraz královy tváře je oduševnělý a moudrý. V těchto místech byla dříve královská knihovna, dnes po ní zbyly jen ruiny. Hlavní částí celého města je Dalawa Maluwa – terasa neboli chrám Budhova zubu, které jsou zde rovnou tři. První z nich, který jsme navštívili je jednou z nejstarších památek v Polonaruwě. Za staletí byl chrám poškozen. Po střeše dagoby, která zde původně stála, není ani památky. U schodů, které vedou na terasovité stupně střeží vchod figura krále obklopená hlavami sedmi kober, které chránili chrám před vším špatným. Zlatým hřebem celé prohlídky jsou krásné do žuly vytesané sochy Buddhů. Jsou zde tři a neznámý umělec zde do skály vytesal i kapli. Nejstarší socha znázorňuje Buddhu v žehnající pozici. Postava stojí na lotosovém květu, oči má mírně pootevřené, ruce má složeny na prsou. Druhá socha znázorňuje meditujícího Buddhu, který sedí na zemi, nohy má zkříženy a ruce volně spojeny v klíně. Jeho oči jsou zavřeny a tvář uvolněná a krásná vyjadřuje stupeň Buddhova osvícení. Na poslední soše a pro mě i nejkrásnější je Spící Buddha, tedy Buddha v poloze ležící, tak jak odpočíval před svými žáky než vyvanul a dostal se do Nirvány. Jednu ruku má volně podél těla, druhou složenu pod hlavou a jeho obličej je maximálně uvolněný, šťastný a spokojený. Socha je dlouhá 14 m a je to tedy největší socha svého druhu na Srí Lance. Budhův obličej vytesaný do kamene nás uchvátil. Bohužel z rozjímání nás vyrušily stáda rozběsněných opic, které vydráždila skupina místních návštěvníků. Opice, kterým byla odepřena pochoutka v podobě nakrájeného čerstvého manga, uraženě a podrážděně pobíhaly kolem a snažily se nepozorovaně sladce voníc pochoutku ukořistit vesničanům z ruky. Většinou se jim to ale nepodařilo a tak s divokými výkřiky pobíhaly ve skupinkách kolem nás a nevraživě sledovaly naše batůžky. Vzhledem k tomu, že středoevropan není přece jenom na divokého opa zvyklý, raději jsme se pomalu odklidili do chládku našeho klimatizovaného autobusu. Ještě jsme zastavili u krásného kamenného lotosového bazénku a na závěr už nás čekal jen bývalý klášter Tivanka. Klášter nebo spíše svatyně byla momentálně rekonstruována. Uvnitř jsme objevily nádherné fresky. Převažovala cihlově hnědá, žlutá, zelená a bílá barva. Místnosti byli dekorovány obrazy ze života Buddhy. Vnější zdi byly zdobeny motivy lvů a trpaslíků. Prohlídka rozlehlého města nás poněkud znavila a tak jsme se rozhodli pro krátkou pauzu. Rameš zastavil v malé hospůdce a tam jsme se občerstvili tak jak každý uznal za vhodné. Přestože, jsme byli splaveni horkem a pot se z nás jen řinul dostali jsme chuť okusit něco z místní kuchyně. A tak jsme si dali, kromě studené vody a již tradičního šálku teplého čaje – nejlepšího prostředku proti žízni a pocení – prosté jídlo místních domorodců – rýži a curry. Po chvíli nám usměvavá manželka majitele hospůdky naservírovala mísu rýže a různé malé mističky s rozličnými omáčkami. V horku jsme zvolili bezmasou verzi tohoto pokrmu, takže jsme si bílou rýži polévali luštěninovou omáčkou nebo spíš kaší ochucenou zázvorem a žlutým kari, pikantní obdobou luštěninové omáčky dochucené ale čili papričkami, zelenými fazolkami a pikantními cibulkami. Bylo to moc dobré a dožil se nám vlila čerstvá krev. Osvěženi jsme vyrazili dál do Sygirie, dalšího sídelního města Singhalských králů. Když jsme vystoupili z autobusu, v dáli jsme spatřili vysokou skálu připomínající svým tvarem ohromný zub vyčnívající v okolní rovinaté krajině. Tuto skálu si vybral král Kassyapa, který vládl na Srí Lance v letech 477 – 495 a hledal bezpečné místo, kde by mohl pobývat se svým dvorem. Skalní plošina, na které byly vystavěny královské paláce, lázně a zahrady je 180 m nad okolní džunglí. Během stavby sídla byla skála ozdobena kamennými tlapami lva a proto se místu také někdy říká Lví skála. Král Kassyapa byl synem krále Dhatusena a jeho nekrálovské manželky. Vědom si nebezpečí, které mu hrozilo od jeho bratra Moggallana, který byl sice mladší, ale královské krve, svého bratra nejprve uvěznil a později ho chtěl zabít, aby nepřišel o svou moc a bohatství. Moggallana ale uprchl do Indie a plánoval, že se zpět navrátí v čele početné armády. Kassyapa se tedy připravil na návrat svého bratra pečlivě. Přírodní zátarasy kolem skály byly zvětšeny tehdejšími geniálními stratégy. Byly zhotoveny příkopy. Jeho sídlo se stalo téměř nedobytným. V roce 495, 18 let po té, se Moggallana slavně vrátil a střetl se s nevlastním bratrem Kassyapou. Podle legendy se Kassyapa postavil do čela svého vojska na slonu. Ten ale nešťastnou náhodou zapadl do bažiny. Královy vojáci si pomysleli, že se Kassapa dává na ústup a rozutekly se. Když král Kassyapa zjistil, v jaké bezvýchodné situaci je, tasil meč a proklál si srdce. Král Kassyapa vystavěl monumentální pevnost a prý chtěl také všem symbolicky tímto sídlem prokázat právoplatnost jeho vlády a to se mu opravdu povedlo. Nejprve jsme prošli zahradní částí, která byla pod skálou. Zde údajně míval král své letní sídlo, tak aby jeho dvůr nebyl vystaven plnému slunci na vrcholku skály. V zahradě je několik bazénků a jezírek, a zároveň celá zahrada má stupňovitý charakter. V zahradách byly fontánky, jezírka čirá i s vodními rostlinami. Procházíme zahradami pomalu ke vstupu na skálu. Přestože už je odpoledne slunce pálí a vlhká, upocená trička se lepí na záda. Začínáme vystupovat po železných schodech zapuštěných do skály. Funíme strašně. Na první plošince se oddělujeme od davu a vystupujeme po točitém kovovém schodišti ještě výše, podívat se na světoznámé fresky. Ten kdo má klaustrofobii a trpí závratí, by raději měl svůj výstup zvážit. Schodiště je nalepené kolmo na boční stěně skály, obtočené drátěným plotem, místy děravým. Pod námi a vedle nás se otevře výhled do okolí. Jsme tak 100 m nad zemí. Podvědomě se chytněme pevněji zábradlí a zkoumáme jak držáky schodů moc pevně drží ve skále. Slečna před námi, pravděpodobně z Británie, s romantickým slamáčkem na hlavě, najednou usedne na schody a nemůže dál. Patová situace. Její přítel se jako pravý anglický gentleman snaží slečnu povzbudit, ale strach je silnější. Ze zdola i z hora se tlačí dav návštěvníků, dívka dostává mrtvolně bledou barvu a hrozí, že zkolabuje. Co teď ? Nakonec se mladíkovi přece jen podaří dívku povzbudit natolik, že se zavřenýma očima, s rukama kolem jeho krku, pomalu sestupují dolů. No a my jsme proklouzli do jakési chodby či jeskyně vytesané do skály. Z úst se nám dere :“ jé to je krásný“ a prohlížíme tak zvané nebeské dámy. Krásné prastaré fresky, do půli těla nahých žen. Některé jsou vyobrazeny samostatně, jiné ve dvojicích. Jejich obličeje a těla jsou žensky smyslně krásné. Jejich vlasy jsou zdobeny květinami, které někdy také drží v rukou či košících. Sinhálští umělci prý chtěli srovnat krásu ženské pleti s poupětem květiny. Původně prý tady bylo těchto maleb 500, ale do dnešní doby se jich dochovalo jen 23. Jen co se pokocháme touto krásou, funíme dál. Nejprve zpátky po točitém schodišti a pak vzhůru po dřevené lávce kolem skály až ke Lví bráně. Ta je také majestátní. Je to vstup na schodiště, které vede až na nejvyšší vrcholek. Před schodištěm je přírodní plošina, místo k odpočinku. Dá se tu koupit něco k pití ( samozřejmě za vysokohorskou cenu), pohlednice, knížky i drobné suvenýry. I my na chvíli spočineme a kocháme se výhledem do kraje. Větřík pofukuje a rozhled do kraje je nezapomenutelný. Za chvíli se zařezujeme do postupujícího zástupu funících návštěvníků. Vstupní schody jsou lemovány krásnými do skály vytesanými lvími tlapami. Tak proto Lví brána. A pak že je schody a schody, jedny vedou nahoru a druhá cestička nalepená hned na tu první je pro ty co už se vrací zpátky. Tak postupujeme vzhůru a rodinky s dětičkami s námi. Občas se přidržujeme skály a za chvilku jsme na hoře. Na vrcholku se necháme ovívat chladným větříkem a procházíme se mezi základy bývalých královských paláců. Celý palác má okolo 3 akrů a dělí se na vnitřní palác v západní části, vnější palác na východu a palácové zahrady na jihu, jejichž součástí je i do skály vytesaný bazén, zásobárna vody. Voda sem prý byla přiváděna trubkami, ale jak, to je nad míru naší fantazie a technické představivosti. A pak už jen okouzleni výhledem pomalu slézáme dolů a přes zahrady se vracíme zpátky do autobusu. Dnes nás čeká ještě jedna pamětihodnost a to sice Dambulla. Ze Sygirie jsme v Dambulle ani ne za hodinku. Raméš má pochopení pro naše unavené nohy a tak nezastavuje u hlavní brány, kterou zdobí socha zlatého Budhy ( moderní), ale veze nás až do půli cesty. A tak ke klášteru už stoupáme rozpálenou kamennou cestou jen chvilku. Je tu strašně opic. Posedávají kolem cesty v celých houfech, rodinky s mláďaty, některé se cpou darovaným mangem či jiným ovocem a některé nás sledují zadumanýma očima téměř lidské tváře. V Dambulle si buddhističtí mniši vytesali a vyzdobili svoje svatyně přímo do skal. Dambulla je jedním z nejnavštěvovanějších klášterů a myslím, že si pozornost návštěvníků zaslouží. Klášter má pět síní a je vytesán do skály, která tvoří pomyslnou střechu nad klášterem s okapovými linkami tak aby bylo uvnitř svatyní zachováno sucho. Fresky a výzdoba svatyní jsou vymalovány přímo na skále a působí podmanivým dojmem. Jakoby Vás najednou sledovalo tisíc očí. Na stěnách jsou postavy Buddhů, Boddhisatvů, úryvků z Buddhhoy života. Vše je barevné a malované občas jakoby neumělou rukou dítěte. Každá síň je zdobena sochami Budhů, která nám žehnají v mlčenlivém zástupu. Uvnitř jeskyní je vlhko, v těch menších i těsno nikde nechybí opojná vůně páleného kadila a vonných tyčinek. Věřící a poutníci se uklánějí a padají na kolena před svými modlami. Nejvíc nás zaujme skupinka mnichů v oranžových rouchách. Mezi mladými, sotva 15-ti letými mnichy jde důstojně starší mnich a na nádvoří si svojí vyholenou hlavu chrání rozevřeným deštníkem, neodoláme a pokusíme si ho nenápadně vyfotit. Usměje se. Focení mu nevadí a chlapci se s ruměnci ve tváři pochechtávají tomu zážitku. Evropanky v kraťasech jsou pořád ještě někde trošku za exoty.

Pak už se jen líně vracím zpět k autobusu a těšíme se do hotelu, kde tentokrát, jak si slibujeme okamžitě skočíme do bazénu. Náš hotel se jmenuje Queen a leží na břehu jezera uprostřed města Kandy. Naproti přes ulici máme chrám Buddhova zubu, poutní místo, jedno z nejnavštěvovanějších na Srí Lance. My už, ale máme dnešní prohlídky za sebou a tak jen relaxujeme. Náš hotel je typické koloniální sídlo z dob, kdy tu pobývali Angličané, a to mám ráda. Vysoké stropy, těžké závěsy na oknech, prostorné místnosti s krásným dřevěným nábytkem, velká okna a balkónek do zahrady, kde po nás pokukuje blankytně modré oko bazénu. Koupelna je oproti tomu nová, komfortní. No prostě paráda.

5. den

Ráno vyjíždíme brzy a tentokrát nás čeká den pro milovníky fauny a flóry. Nejprve ale navštívíme chrám Buddhova zubu. Jak sám název napovídá je v tomto chrámu uložen Buddhův zub. Na Srí Lance mají Buddhovy zuby zvláštní význam, byl to většinou symbol síly a moci sinhálských králů. Chrám se nachází uprostřed zahrady, kde se během oslav scházejí poutníci oblečeni většinou do bílé barvy. Mniši a buddhističtí mistři pak mohou vystoupit před shromáždění a přednést svůj proslov, který se často týká současných politických i ekonomických problémů. Chrám je celý krásně zdoben, nově rekonstruován plný květin a vůně kadidla. Návštěvníci, většinou poutníci z celého ostrova, organizovaně procházejí chrámem a spořádaně se řadí do fronty před schránou, která v sobě schovává Zub. Zub je uchován v prvním patře ve speciální schráně, která je otevřena jen jednou za den na několik minut, aby se návštěvníci mohli poklonit před touto vzácnou relikvií. My si asi tu příležitost necháme ujít, neb fronta se táhne jako ,,Dlouhá zeď,, a nikdo z nás si příliš nepotrpí na tlačenice. Již v dávných dobách se ve jménu této relikvii pořádaly války a kdyby měl Buddha mít tolik zubů, kolik bylo vystavěno chrámu na celém světě, musel by být jak několikahlavá saň. Ale každá kultura má své a tak s potěšením sledujeme zástupy bělovlasých babiček, které si drmolí svoje modlitby a klaní se před ještě uzavřenou místností. Zub je uložen v šesti soudcích, které do sebe zapadají jako dílky matrjošky. Ten největší vnější je ze stříbra a je vysoká 1,2m. Další jsou ze zlata. Buddhisté věří, že poté co Buddha zemřel, v budhistické terminologii vyvanul, bylo jeho tělo spáleno, ale truchlící a pozůstalí zachránili několik relikvií. Některé z nich byli z Indie odvezeny na Srí Lanku. Jako třeba výhonek vzácného stromu Bó ( Sri Maha Bodhi) pod kterým Budha procitl, jeho misku na dary, jeho klíční kost a loknu vlasů. Podle legendy Budhův zub přivezla na Srí Lanku dcera krále Guhasiva Hemamala. Chrám Buddhova Zubu v Kandy je centrem každoročních slavností Perahera, kdy se slavný Zub vozí na hřbetě bílého slona doprovázen veselým a barevným procesím. Tyto slavnosti jsou v Kandy každoročně v únoru. Bodle sinhálské tradice, ten kdo měl Budhův zub, směl na Srí Lance i vládnout V 16 stol. Portugalci Zub ukořistili a odvezli do Indické Goi. Tam byl údajně Zub rozdrcen na prach, spálen a vhozen do moře. Tak se ale podle obyvatel Srí Lanky dostal v pomyslné přikrývce z mořských vln zpět na ostrov. Po mocenském pádu Kandy, se dostal zub do rukou Britů, kteří se s údivem tuto 5 cm dlouhou relikvii prohlíželi. Připomínala spíš zub krokodýla než člověka. To ale zapomněli, jak s úsměvem dodává Olinka, že stopa na Adamově hoře, o které se tvrdí, že je Budhova, je dlouhá 1 m. Pak by tedy parametry odpovídali.

V zahradě si ještě fotíme skupinky bíle oblečených poutníků a pak už vyrážíme směr Pinnawela, sloní sirotčinec. A jsme tam tak za hodinku a půl. Tropická fauna nás stále uchvacuje, ale už to není takové jako první den. Přijíždíme právě včas, což je v poledne. A tak nás čeká sloní koupání. Cestou mezi domky jsme došli k řece a tam to bylo. Sloni a hlavně sloníci se rochnili ve vodě. Fotoaparáty cvakaly. Stáli jsme na kamenech nad řekou a pod námi, některá vzdálená i méně než 1 metr, se rochnila opuštěná slůňata. Ty nejmenší měli ještě dlouhá chlupyska kolem celé hlavy, chobotu i těla. Dováděli ve vodě, potápěli se a vystřikovali vodotrysky z chobotů. No prostě nádhera. Mají jich tady 64 a jsou to většinou opuštěná slůňata jejichž rodiče zabili v džungli pytláci a někdo z ochránců je našel. Sloni se poté, co dospějí stávají pracovními slony a pomáhají na stavbách, ale i při těžkých pracích v zemědělství. Raméš nám ve stádu ukazuje i jednoho slona co nemá dolní část tlapy, pravděpodobně uvízl v nastražené pasti a jednoho, který je slepý. Kolem stáda postávají chovatelé s dlouhými tyčemi, kteří chrání bezpečnost nás čumilů (protože, zejména některé slečny si přestávají uvědomovat, že slon je divoké zvíře a nejraději by se mu vyšvihli na záda a drbali ho za ušima). Chovatelé také větším slonům pomáhají s koupelí, drhnou jim záda, která sloni nastavují. Druhý břeh je zarostlí palmami a džunglí, takže celkové panorama je dokonalé. Nemůžeme odtrhnout oči. Přesně ve dvanáct, po půlhodině koupání, se ozve zvuk jakési trubky. A sloní stádo se dává do pochodu. Jsme nahnáni za zábradlíčka podél cesty a sloní stádo kolem nás vyráží zpět do svých budoárů. Sloni i sloníci kolem nás funí, pohazují choboty, vzdáleni na dotek natažené paže. Bylo to úchvatné. Občerstvili jsme se v přilehlé hospůdko-kavárničce studenou sodou s vymačkaným citronem a hurá do botanické zahrady. Ta je blízko Kandy. Procházeli jsme se v ní celé odpoledne. U vstupu jsme dostali mapku celé zahrady a pak už jsme se jen kochali. Jednotlivé úseky jsou rozděleny, takže je možné navštívit zahradu s kořením, to už jsme znali, zahradu léčivých bylin, orchiderárium, kaktusy. Viděli jsme krásné palmy rozličných druhů, liány, ohromný fíkovník, pod který se údajně vejde i 1.000 lidí. V jedné části zahrady na stromech vyseli ohromní ovocní netopýři a spali. Naštěstí dost daleko, ale vyfotit šli. Zahrady byli založeny během II světové války Lordem Mountbattenem jako základna velitelství Jihovýchodní Asie. Britský vliv je znát. Krásné anglické trávníčky sváděly k tomu, aby na nich člověk spočinul v klidném rozjímání. Po prohlídce botanické zahrady jsme se vrátili zpátky do Kandy. Večer nás čekala návštěva místního kulturního představní Kandijského tance. Hned po večeři kolem půl sedmé jsme vyrazili. Sál byl středně velký, asi tak pro sto lidí. Seděli jsme u stolečků, pili chlazené pivo a líně pokuřovali. Je vidět, že návštěva kulturního představení slibuje požitek se vším všudy. Program sliboval nejprve tradiční tance, jak dívčích tak mužských souborů a na závěr jako hřeb chůzi po žhavém popelu. Tanec má na Srí Lance náboženský základ a speciálně tradiční taneční školy v Kandy jsou proslavené. Během tance jsou tanečníci doprovázeni zvukem bubnů. Tanečníci většinou předvádějí svojí oddanost bohům, muži ukazují svojí sílu bojovníků. Atmosféra byla víc než srdečně, tanečnice byly drobné, velmi ženské a přitažlivě se usmívaly nejen na pánské publikum. Jejich pohyby byly ladné i když bylo znát, že tančí spíše pro radost než z profesionálním zanícením. Muži, kteří byli většinou oděni jako srílanští bojovníci a válečníci, doprovázeli rytmicky své tance na bubny, skákali salta přemety. Po krátké pauze, jsme se přemístili do přilehlého malého amfiteátru. Pomocníci rychle navrstvili na připravenou plošinu vrstvu žhavých uhlíků a pak už to šlo. Jeden tanečník za druhým přebíhali před našimi zraky po žhavém uhlí. Občas před sebe vhodili bílý prášek, který se okamžitě vzňal a vytvořil jakýsi ohňový plamenný hřib. Přestože mělo přestavení spíše turistický charakter, občas jsme se neubránili přidušenému výkřiku. K hotelu jsme se rozhodli jít pešky. A tak jsme sešli úzkými uličkami až na břeh jezera, která bylo zbudováno v centru města a je ve tvaru čtverce. Od jezera vedou obchodní uličky, po kterých jsme se vypravili. Naneštěstí už bylo kolem půl deváté a krámky začaly pomalu zavírat. A tak jsme prohlídli jen několik obchůdků s krásnými batikovanými oblečky. Po divokém smlouvání jsme jich několik zakoupili. Obtěžkáni balíčky a taškou s čerstvým ovocem, které jsme si koupili, jsme dlouho do noci u láhve nezbytné dezinfekce probírali naše barevné zážitky.

6. den

Druhý den nás opět čekalo brzké stávání. Hned po snídani, kterou jsme si vychutnali v hotelové restaurace s doširoka otevřenými okny do zahrady jsme vyrazili směrem do Nuwara Eliya, Města světla, horského letoviska oblíbeného především mezi Brity pro svojí nadmořskou výšku a příjemné klimatické podmínky. Nás tam ale nejvíce lákal proslavený cejlonský čaj, jehož keříky tam pokrývají terasovitá políčka a šikovné ručky sběraček plní obrovské nůše na svých zádech, abychom pak mohli vychutnávat zlatohnědý nápoj v teple svých domovů. A tak hurá vzhůru serpentýnami, které se točily jak kola centrifugy, a kdo měl slabší žaludek bez kinedrylu by nevydržel ani kilometr. Nuwara Ellyia je od Kandy vzdálena necelých 40 km, ale serpentiny a úzké silnice prodloužili naši pouť skoro na 3 hodiny. Ale my se máme stále čím kochat. Krajina je kopcovitá, stoupáme stále směrem vzhůru a zelenou krajinu občas protnou bělostné vody vodopádu. V půli cesty stavíme v motorestu. Nad výhledem z terasy se tají dech. Mechově zelené kopce a uprostřed nich sněhobílý vodopád, který spadá v několika kaskádách hluboko pod nás. Samozřejmě se všichni fotíme a také popíjíme čaj, který by jako s nadmořskou výškou získal tu pravou medovou barvu a aromatickou chuť. I zde platí pořekadlo našich babiček, na čerstvém vzduchu nejlíp chutná. Jak se dozvídáme od Olinky, původně se zde místo čaje pěstovala káva. Kolem roku 1860 napadla kávové keříky obilná sněť a farmářům nezbylo než přejít na pěstování čajovníků. Nakonec se ukázalo, že to byla geniální volba. Bohaté deště spolu s denním teplým sluncem a chladnými noci vytvořily ideální klima pro pěstování čaje. A tak se vlastně zrodil cejlonský čaj známý stejně jako brazilská káva, havanské doutníky a plzeňské pivo. Než jsme dojeli do Nuwara Elliya, navštívili jsme jednu z místních výroben čaje.. Krásná mlaďounká dívenka s nezbytnou tečkou uprostřed čela nás provádí továrnou. Dostáváme se ale jen do některých částí. Dozvídáme se pár podrobností o sbírání čaje a čajové kultuře vůbec. Sběračky se sem sjíždějí z celého ostrova. Jsou většinou velmi snědé. Je to z toho důvodu, že prý většina sběraček nepochází ze Srílanských rodin, ale přišla na ostrov z jižní Indie. Táhla je sem touha po lepším životě. Britové nabízeli tehdejší dobu dobré pracovní podmínky, bydlení, ale i školy pro děti. Dnes česačky sbírají kolem 20 kg denně. Je dána přesná denní norma, kdo nasbírá víc má prémie. A tak se česačky snaží. Ruční sběr je tradiční metoda a zaručuje tu nejvyšší kvalitu čaje. Stroje by to nezvládly tak jako člověk. Každý keřík čaje bývá asi tak po pěti letech seřezán nízko u kořene. Obnovuje se tak celý stromek. Každá sběračka má normu, metr, který umístí vedle keříků a do dané výšky lístky otrhá. Proto stromky vypadají jak kdyby byly ostříhány zahradnickým umělcem, všechny přesně stejně vysoké. Každý keřík roste a plodí asi 100 let. Otrhává se jednou týdně, v době dešťů jednou za 4 dny. Každý čajový lístek, který česačka vhodí do nůše na zádech, má svojí kvalitu, která se většinou řídí heslem čím mladší tím lepší. Kvalitu čaje také ovlivňuje nadmořská výška, ve které keřík roste. Zde platí čím výše tím lépe. Čajové lístky se nejprve suší, potom jsou nasypány do speciálních dlouhých kovových koryt, na jejichž dně je síto. Sítem proniká horký vzduch, který lístky vysušuje. V korytě zůstává čajový základ několik hodin. Myslím, že asi šest. Stroje, které nám dívka ukazuje, jsou anglické a technologie zpracování čajových lístků se od dob starých kolonialistů vůbec neliší. Až se lístky vysuší jdou do takzvané drtičky. Tento stroj krouživými pohyby jednotlivé lístky jaksi sroluje a pomačká. Čajová šťáva lístky obalí. To je základ fermentace. Čaj se nechá fermentovat, zhnědnout asi hodinu až dvě. Čím delší fermentace, tím je čaj silnější. Po té se čaj vkládá do speciální sušičky. Vše je automatizované a tak čaj projíždí na pásu a vysuší se a tmavne. Zároveň lístky propadávají sítem a dělí se podle své kvality. Suší se při 93°C. Jednotlivé druhy mají zvláštní jména a laik je okem i chutí rozezná jen ztěžka. Snad jen podle barvy odvaru a sily nápoje. Nejznámější jsou: pekoe, oranže pekoe, broken oranže pekoe fannings. Zbytky a prach se dávají do našich oblíbených čajových sáčků. Po té co je čaj hotov, přichází čas ochutnávek. Každý ochutnavač, sleduje barvu, vůni i chuť. Tu vychutnává s neopakovatelným pomlaskáváním. Čaj v prstech poválí na patře jako naši vinaři a pak vyplivne do speciální odlivky. Vzorky čaje bývají odesílány do Kolomba. Tam jsou znovu ochutnány je vypracován posudek, který určuje cenu na burze. Vše je precizně kontrolováno a organizováno. Sličná dívka nám ukazuje knihy se zápisy. Ví se co kdy přesně se s jakým čajovým lístek stalo, kdo a kdy ho nasbíral a kde skončil Neuvěřitelné. Britové tady skutečně položili základy precizní byrokracie. Po prohlídce i nás čeká ochutnávka. Některé druhy jsou vhodnější k pití bez přísad, jiné vyniknou až přidáním mléka či cukru.

Každopádně je to pití dam a gentlemanů. A tak posléze všichni nakupujeme čajové krabičky a balíčky za neuvěřitelně levné ceny. Mají tu i čaj s různými příchutěmi a tak si může vybrat snad každý. Pryč se sáčky čaj značky Piggy.

Čaj degustujeme na terase před továrnou, kde je krásný výhled na čajové plantáže. Jsme asi tak 1.200 m. nad mořem a vrcholky okolních mechově zelených kopců se halí do husté mlhy. Všichni už máme na sobě svetříky a šusťákovou bundu. Citelně se ochladilo a několika z nás se trošku motá hlava. Snad převýšením či změnou klimatu. Nasedáme a jedeme do městečka. To, že tady rádi pobývali Angličané si uvědomujeme na každém kroku. Bílé vily uprostřed anglických trávníků, typická budova církevní školy, dostihová dráha. Náš hotel je v centru města a je zařízen víc než vkusně. Vzhledem k nižší teplotě jsou na postelích místo obligátních prostěradel peřiny potažené bělostným háčkovaným potahem. V rohu místnosti je elegantní sofá, na kterém se skvěle polehává a u okna stojí nádherný psací stůl.

Osvěženi několika doušky alkoholového moku z našich zásob a převlečeni do teplejšího vyrážíme na pochůzku městem. Pravděpodobně tu jsou na návštěvníky dost zvyklí a tak nám nikdo nevěnuje příliš pozornosti. Začíná se pomalu smrákat a tak rychle probíháme několika uličkami s obchůdky než se setmí. Pouliční osvětlení je na Srí Lance téměř všude víc než sporé a tak za tmi člověk mnohdy nevidí ani na cestu. Krámky spíše, než suvenýry nabízejí běžné spotřební zboží a tak jen v knihkupectví kupujeme pár vkusných pohlednic a v samoobsluze několik pytlíků místního kari koření. Na mase je výtečné. Městečko je poměrně malé a centrum působí dost zanedbaným dojmem. Obchody jsou šedivé, chodníky úzké a po setmění je málokde vidíme barevné neony či jiné poutače. Ale obyvatelé jsou vlídní a večeře v hotelu výborná. Do peřin uleháme znavení jak Karafiátovi broučci před zimou.

7.den

Ráno v klidu a vydatně snídáme osvěženi spánkem na horském čerstvém vzduchu. Čeká nás sjezd z hor k národnímu parku Yala. Je to něco kolem 90 km a cest je plná serpentýn. Sjíždíme opět do nížiny na úrovně moře. Cestou máme štěstí. U silnice stojí zástup česaček čaje. Přinášejí své nůše a starobylou váhu a úředník zapisuje kilogramy. Zastavujeme a s úsměvem žádáme o fotografie. Česačky nás užasle pozorují, usmívají se, mozolnaté ruce složené před sebou. Přestože na dálku působí jako staré ženy, zblízka je vidět, že některé z nich ještě zdaleka nemají ani půlku života za sebou. To vítr a slunce vysušilo jejich pleť, která je na obličeji protkaná hlubokými vráskami. A tak si děláme pár fotografií a těm nejvíc přátelským vtiskneme do dlaně několik rupií. Úzká cesta se vine v zatáčkách a každým pohnutím volantu se našim očím otvírá úžasný pohled. Rajská zahrada. Tentokrát jsou jednotlivá políčka úhledně upravena a osázena snad tou nejšťavnatější zeleninou. Na úhledných teráskách, které spadají hluboko pod nás do údolí v pravidelných řádkách roste salát, zelí, mrkev, kedlubny, různé druhy luštěnin, cibule, česnek, kapusta a další a další. Některá políčka čekají teprve na obdělání a mají barvu světlé kávy. Jiná jsou doslova obsypána bující zeleninou a vesničané opatrně sklízejí nádhernou úrodu. Nad tím vším se tyčí temně zelené vrcholky hor. V dálce jsme na chvilku mohli zahlédnou známí Adamův vrcholek 2243 m, druhý nejvyšší vrchol na Srí Lance, opředený mnoha pověstmi. A to ještě není všechno. Občas okolní krajinu protne stejně jako včera pěnivý vodopád čisťounké horské říčky. Je to nádhera. Fotoaparáty cvakají a Raméš se snaží vyjít vstříc všem požadavků na focení. Jak pomalu sjíždíme do nížiny začíná se opět oteplovat. Slunce svítí, nebe je bez mráčku a my už se těšíme na slony a tygry. Do hotýlku nedaleko národního parku Yala, dojíždíme krátce po poledni. Hotýlků tady v okolí je v naší cenové kategorii jen několik a tak nás pokojíky poněkud zklamou. Již jsme si zvykli na větší pohodlí. Tmavé, jednoduše zařízené pokoje s jednoduchou koupelničkou. Nad každou postelí visí moskytiéra a na stěnách rozeznáváme zbytky komářích tělíček, kteří skončili svůj život v návalu zlosti nevyspalých hotelových hostí. Naše zklamání ale vynahrazuje výhled z balkónku. Přímo na jezero. Rozšafný majitel hotelu, který tráví většinu své pracovní doby v hotelovém baru na terase nám rozšafně tvrdí, že tu jsou krokodýli. Okamžitě mu věříme. Prý byli dneska ráno vidět. No teda. Zaměstnanci hotelu organizují také pro své hosty vyjížďky mezi krokodýli. Možná příště, nás čeká dnes opravdové safari. Olinka nás prozřetelně upozornila, ať se oblékneme do starších, či již zašpiněných šatů. Věděla proč. Návštěva Safari džípem, není procházka po Champs Elysee. Prach se výří kolem celého auta, je vedro, vlhko, upocené dlaně svírají držadla a v džípu nadskakujeme na všech nerovnostech a kamenech prašné cesty. Asi po půlhodině přijíždíme konečně ke vstupu do Národního parku. Nejprve procházíme místní „muzeum“, Jsou to dvě místnosti ve kterých vidíme několik vycpaných zvířat, která kdysi žila v tomto parku. K největším atrakcím patří samozřejmě leopardi. Po chvíli opět nasedáme do Jeepů a vyjíždíme vstříc nebezpečnému dobrodružství. Na fotoaparáty jsme nasadili silnější objektivy, každý má ten svůj přístroj připraven v pohotovostní pozici jako válečný reportér. Park se rozkládá na rozloze 1.300 km2. I samotná krajina, kterou jsme projížděli byla bizardní. V některý částech, jsme měli kolem sebe jen neprodyšnou houštinu. Jinde se výhled do široka rozevřel a spatřili jsme rozlitá jezírka přes vysokou trávu ze kterých vyrůstaly pahýly kmenů stromů. Stromy byly úplně holé a jejich kůra byla šedavě bělostná. Napětí ve voze houstlo, dozorce z parku a řidič v jedné osobě sliboval skvělou podívanou. Nadskakovali jsme v autě na nerovném terénu a očima hypnotizovali okolní houštinu. Tu a tam přelétl nějaký ptáček, ale nikdo z nás nebyl ornitolog a tak jsme mohli ocenit jen vizuální podobu ptáčků. Nejoblíbenějším ptáčkem na ostrově je ledňáček. Domorodci umí jeho jméno vyslovovat v několika jazycích. U jezírka jsme zahlédli krokodýla ležícího s otevřenou hubou a pár jeho bráchů se převalovalo v bažině. V houštině se mihl ocas leguána, ale zatím nic co by nás ohromilo. A potom se naše jeepy zastavily a kousek od nás propletené mezi keři stálo slůně. Řidič nám vysvětlil, že je staré asi dva měsíce a bylo nádherné. Všichni jsme ho se zatajeným dechem pozorovali. Mělo velké nevinné až nepřítomné oči, celé tělo porostlé dlouhými chlupy a chobotem si šikovně trhalo větvičky a strkalo se je přímo do úst. Našich aut si vůbec nevšímalo. Za slůnětem jsme v houštině slyšeli další zvířata, asi matku a sourozence. Ramesh nám vysvětlil, že sloni – samci žijí vždy o samotě a k samicím přicházejí jen v době páření. Samice se s mláďaty drží pohromadě. Po chvilce jsme se rozjeli dál. Viděli jsme několik antilop, pár opiček, krokodýli, plameňáky i pelikána. Bohužel jsme ale neměli moc štěstí. Možná to bylo tím, že nedávno bylo po období dešťů a zvířata měla dost vody i v džungli. A tak neopouštěla své lesní úkryty. Ale na závěr jsme přece jedno štěstí měli. Řidič snaživě projížděl uličkami a snažil se pro nás něco objevit. A najednou když jsme zahnuli za začátku tak tam stál. Velký sloní samec uprostřed cesty. Klidně si vykračoval po hlíně, chobot se mu líně kýval ze strany na stranu. A za ním z druhé strany se utvořila kolona aut. Za slonem jsme byli my. A tak jediné, co mu zbývalo ustoupit ke straně. Slon udělal několik kroků směrem k nám, otočil se jakoby chtěl zapózovat našim fotoaparátům a zůstal stát. Mohli jsme ho v klidu pozorovat, byl od nás jen asi tak metr možná dva. Ohromné tělo, chobot se mu zvedal a kolem samce se šířila zvláštní vůně pyžma. Podle řidiče byl slon právě na námluvách. V klidu jsme vychutnávali ten obraz všemi smysly. Pak se auto rozjelo a slon pomalým rozvážným krokem zašel zpátky do džungle. A tak skončilo naše dobrodružství na safari.

8.den

Dnes nás čekala návštěva poutního místa Kataragama a odpoledne už koupání v moři. Všichni jsme se moc těšili a tak nám cesta rychle ubíhala. Po chvíli jízdy jsme zastavili na malém parkovišti, bylo půl desáté a vše mělo začít v deset. Neměli jsme úplně jasnou představu o tom co se chystá. Parkoviště lemovali stánky s ovocem, jak jsme se dozvěděli nebylo jen tak obyčejné ovoce. Poutníci ho zde kupovali v umě nazdobených miskách, aby jej později mniši požehnali a ovoce se stalo posvátným s ozdravujícími účinky. Nekoupili jsme nic a vydali se za davem přicházejících poutníků. Katagarama, jehož poutní místo jsme měli právě navštívit není ani náboženství ani sekta, ale spíš životní styl. Jeho příslušníci mohou být Buddhisté, hinduisté, muslimové, křesťané, na náboženství příliš nezáleží. Poutníci se během společných návštěv poutních míst dostávají do tranzu a tak očišťují svoji duši i tělo. Byli jsme toho svědkem a stálo to za to. Pomalu jsme procházeli na malé nádvoří před svatyněmi, které se začalo zaplňovat poutníky. Většinou to byly celé rodinky, každý držel v rukou květinami ozdobenou misku s ovocem. Děti měli slavnostní výraz a šibalsky po nás pokukovali. Raméš nám vysvětlil, že každé ze svatyní je určena jinému náboženství. Uvnitř svatyně jsou mniši, kteří posvěcují ovocné mísy a každému, kdo vstoupí malují doprostřed čela tečku, či jiné symboly. U jedné svatyně hořel malý ohýnek na místě v jakési kadilnice. Poutníci přicházeli držíce v rukou kokosové ořechy. Každý se pak poklonil, tiše si cosi zašeptal a oběma rukama rozbil ořech o kamennou desku. Skořápky se rozevřely a dopadly na hromádku další ořechů. Pokud byly otevřené směrem k nebi, znamenalo to štěstí či kladnou odpověď, pokud to bylo obráceně nic dobrého to neznamenalo. Přesně v deset se rozezněly bubny. Poutníků jakoby přibývalo. Stoupli jsme si ke straně a užasle pozorovali vše to dění. Najednou jsme si povšimli, že několik poutníků, oděných především do šarlatové barvy, má propíchnuté tváře skrz na skrz jakýmsi šípem. Někteří nesly nad hlavou dřevěné obruče, většinou byli bosi a prý tak putovali z míst vzdálených i desítky kilometrů. Zvuk bubnů se zesiloval a poutníci se začali dávat do pohybu, rytmicky se pohupovali, tancovali, pobrukovali si, někteří doprovázeli na malé bubínky či jakási chrastidla. Najednou jsme si všimli, že pár mladíků provádí podivné úklony zaměřili jsme na ně pozornost a jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že mají do kůže na zádech zapíchlé háčky, ke kterým je přidělaná lanka. Tato lanka držel další poutník a jak se tanečník předkláněl napínal se kůže na zádech až k prasknutí. Zatočila se mi hlava. Přece jenom člověk není zvyklý na takovéto výjevy. Zvuk bubnu sílil a tanečníci se pomalu dostávali do extáze. Nebudu popisovat svoje pocity, lze to jen ztěžka, ale zážitek to byl neuvěřitelný. Za pár minut bylo po všem a poutníci se pomalu rozcházeli ke svým autům, k řece kde odpočívali, či se pomalu vydávali na cestu k domovu. Každý spravedlivě rozdělil mísu s ovocem, půlka patřila mnichům a půlku si nechávali a hned si na ní začali pochutnávat. My jsme také došli k mikrobusu a pomalu se rozjeli k vytouženému pobřeží do Hikkaduwi, kde nás čekalo pár dní strávených na pláži odpočinkem a vstřebáváním všech těch zážitků. Cesta utekla rychle a zachvěli jsme spatřili ráj – pobřeží. Mořské vlny se tříštily o bělostné pláže a palmy se skláněly obtěžkány trsy kokosových ořechů. Projížděli jsme rybářskými vesničkami a zhluboka se nadechovali mořského vzduchu. Tady na jihu mají i rybáři svojí zvláštní metodu rybolovu. V ranních hodinách či navečer vystoupí na speciální kůly které mají z těch účelů zapíchnuté u břehu. Na kůl pak rybář vyleze, má na něm přibitý klacek ve tvaru jakéhosi stupátka a pak stojíce na udici loví ryby. Při západu slunce vypadají rybáři v odrazech světla na hladině úžasně. Jako zvláštní velcí ptáci. Přes den se neloví, to je stejné jako u nás. Ryby netáhnou. Ale přesto pár rybářů šibalů se snaží alespoň obtěžovat v odpočinku chtivé turisty tak, že vyskakuje v pravé poledne na kůl a snaží se zaujmout pozornost fotekchtivých návštěvníků. Nikomu bych pak nepřála zbavovat se houževnatého staříka domáhajícího se svého vytouženého bakšiše. Hikkaduwa na první pohled působí jako příjemné letovisko s řadou kavárniček a obchůdků. V zimních měsících zde pobývá řada evropských důchodců, pro něž je pobyt v tropickém ráji příjemným osvěžením a zároveň je pobyt na Srí Lance vyjde levněji než např. doma v Hamburku. Ale nám nevadili. Nevadilo nám vůbec nic bylo tu krásně. Ubytovali jsme se v hotýlku Blue Corals, tedy modrý korál a těšili se, až si vychutnáme podmořskou řiši. Hotelové pokoje byli vkusně zařízeny ve smetanovém a světle hnědém odstínu, balkónek k bazénu prostě pohodička. A pak už tedy jen vzhůru na pláž. Koupání na Srí Lance je trošku ovlivněno blízkostí Indického oceánu, který sebou přináší někdy i několikametrové vlny. Záleží, kde se tedy člověk momentálně pohybuje. Ideální jsou malé zátočinky, kde je moře klidné. I u našeho hotelu tomu tak bylo. Rozverný hlavní manager s odzbrojujícím úsměvem nám to všechno vysvětlil. Oni moři u jejich pláže říkají přírodní bazén. A skutečně tomu tak bylo. Korálové útesy končili několik desítek metrů od břehu a tak hladina vody byla naprosto klidná. Kdo chtěl a patřil mezi zdatnější plavce, mohl se odvážit až za korálové útesy, kde ho čekala ta pravá krása podmořského života. Protože bylo moře celkem klidné, nasadili jsme šnorchl a brýle a vyrazili do pestrobarevného světa korálových útesů. Byla to krása. Člověk musí jen dávat pozor na to, aby na nějaký korál nešlápl, nedej bože si na něj nesedl. Nejen, že se tím korály poškozují, ale člověk si hlavně ublíží sám sobě, protože korály nechávají v lidské kůži popálené místo. Bolest připomíná 10x silnější spálení kopřivou, rána se může zanítit a celkově je to nepříjemné. Proto je lépe míti také boty do vody, ale samozřejmě každý správný ekolog by se měl vyvarovat šlápnutí na korály, protože jsou krásné, jejich málo a hrozně trpí. Nedej bože aby někdo korály řezal cestovním nožíkem. To je přímo odsouzení hodné. Kromě korálů rozličných tvarů jsme viděli také rybky, menší větší, barevné, duhové, dotěrné i plaché. Na zemi se povalovaly hvězdice a moře samotné mělo tu nejjasnější azurovou barvu ve všech odstínech, které dokáže zachytit snad jen malířská paleta Van Ghoga. Na pláži jsme mohli polehávat na bělostném písku, skláněli se nad námi kokosové palmy s bělostnými kmeny, ráj na zemi. Uvnitř hotelového areálu se dalo polehávat na lehátkách u bazénu

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .