Naše dovolená na Kubě (2006)

Co jsme všechno podnikli a viděli?

1. den – 17. 2. – odlet z Mnichova do Varadera a přílet do Varadera

2. den – 18. 2. – dopoledne Varadero, odpoledne cesta do Pinar del Río

3. den – 19. 2. – Pinar del Río a údolí Viñales

4. den – 20. 2. – Pinar del Río, výlety v okolí vesnice Soroa, cesta do Havany

5. den – 21. 2. – Havana

6. den – 22. 2. – Havana

7. den – 23. 2. – cesta do Trinidadu přes Santu Claru, Trinidad

8. den – 24. 2. – Trinidad a pláž Ancón

9. den – 25.2. – Trinidad a výlet do Topes de Collantes

10. den – 26. 2. – Trinidad, El Valle de los Ingenios, pláž Ancón, Cienfuegos

11. den – 27. 2. – Cienfuegos a cesta do Havany přes Zátoku sviní

12. den – 28. 2. – Havana

13. den – 1. 3. – dopoledne Havana, odpoledne cesta do Varadera

14. den – 2. 3. – slunění ve Varaderu

15. den – 3. 3. – Varadero, večer odlet do Mnichova

16. den – 4. 3. – přílet do Mnichova, cesta zpátky do Čech

Takže když to shrnu: přiletěli jsme do Varadera, vydali jsme se přes Havanu na západ do oblasti Viñales, pak zpátky do Havany. Z Havany jsme vyrazili na okruh na východ – Santa Clara, Trinidad, Cienfuegos, Zátoka sviní – a pak zase přes Havanu zpátky do Varadera. Ujeli jsme 1861 km.

Před cestou jsme se všichni navzájem neznali, tak jsem měla trochu obavy, jak to dopadne a jak spolu budeme vycházet. Třeba já jsem předem znala v podstatě jen Marka. Michala jsem před cestou viděla jen 3x a Dana jsem poprvé uviděla až cestou na letiště. Ale bylo to super, neměli jsme žádné problémy a na konci zaznělo i to, že by nebylo špatné podniknout ve stejném složení i další cestu.

První čtyři dny zápisků psali kluci se mnou (hlavně při večerním popíjení si diktování užívali), ale pak už to bylo jen na mně. Ale i tak mají kluci pochvalu, podíleli se na korektuře.

A proč Kuba?

Co se mě týče, nevím, jestli bych na Kubu jela, kdyby se tam neodstěhoval můj kamarád Danny z Zurichu. V květnu 2005 mi napsal, že má pro mě překvapení a časem jsem se dověděla, že to překvapení je, že se stěhuje ze Švýcarska na Kubu do Havany, aby tam pracoval v cestovní kanceláři. Danny mě pozval na návštěvu a tak jsem od června počítala s tím, že někdy kolem nového roku vyrazím na Kubu. (A neplést si Dana a Dannyho J))))

V polovině ledna jsem potkala Michala, který se mě zeptal, kam se chystám na příští cestu. Řekla jsem mu o svém plánu jet na Kubu. To jsem ještě nevěděla, že Michal s Danem se v prosinci bavili, že by někam vyrazili a že uvažovali i o Kubě. Proto jsem byla překvapená, když po týdnu začal Michal opravdu všechno plánovat a organizovat. ………a za měsíc se letělo. Marek se rozhodl až na poslední chvíli. Já jsem se dověděla, že letí taky, až když byly reservované letenky.

A pro ty, co by nám chtěli vyčítat, že jsme svým výletem akorát podpořili komunistické zřízení na Kubě a režim Fidela Castra, poznamenávám, že my to vidíme jinak. I s Dannym jsem to rozebírala a je to tak, že bez turistického ruchu by obyčejní Kubánci na tom byli ještě mnohem hůř. Člověk nedává peníze jen Fidelovi, ale taky obyčejným lidem.

Kuba rozhodně není levná země, a tak to pro všechny z nás byla nejdražší dovolená v našem životě. 625 EUR (18 100 Kč) stála zpáteční letenka Mnichov – Varadero, v ceně letenky bylo i kubánské vízum (630 Kč) a letištní poplatek – odletová taxa (25 CUC). Oproti letence ČSA, která také lítá na Kubu, jsme ušetřili asi 8000 Kč. A pak jsme utratili za půjčení auta a benzín, hotely, vstupné, jídlo, pití. Na druhou stranu jsme si za ty peníze taky pěkně užili. Byla to první dovolená, kde jsem si užívala výhod all inclusive, čtyřhvězdičkového hotelu a zároveň pohodlí cestování vlastním autem. Několikrát jsme diskutovali, že s klasickou batůžkářskou dovolenou ta naše až tak moc společného neměla J.

Peníze na Kubě

Tak to je zcela samostatná kapitola. Před odjezdem jsem byla z kubánských měn dost zmatená. Naštěstí mi Danny poslal z Kuby aktuální informace a podařilo se mi to pochopit. Na Kubě v současné době totiž platí dva druhy měn – konvertibilní peso – peso convertible (CUC) a kubánské peso – peso local – peso cubano – moneda national (CUP).

1 CUP je asi 1 Kč. Kdyby se na Kubě dalo za cupy něco nakupovat, byla by to pro nás celkem dobrá a levná země. Ale ono se tam toho v cupech moc pořídit nedá. My jsme cupy utráceli hlavně za pizzu, obložené housky, zmrzlinu a pití v pouličních stáncích. Pokud se dalo něco platit v cupech, bylo to vždy úžasné. Třeba sýrová pizza stála obvykle 5 CUP, šunková 10 CUP, zmrzlina 1 CUP.

Za 1 EUR bylo 1.0566 – 1.066 CUC. Takže já jsem si pro zjednodušení řekla, že CUC je to samé co euro. Většinu věcí jsme museli platit v cucech. V cucech musí platit většinu věcí i Kubánci.

Vstupné bylo vždy uvedené v cupech i cucech. My jako cizinci jsme ale neuvěřitelně levnou cenu v cupech platit nemohli (i když jsme cupy měli) a museli jsme platit v cucech. To je už pak solidní rozdíl, když místní zaplatí za vstup 5 CUP a my 5 CUC. Jinde ale dvojí ceny nebyly.

Když jsme přijeli, museli jsme vyměnit eura na CUC a potom jsme měnili CUC na CUP. Za 1 CUC jsme dostali 24 CUP.

V obchodech a restauracích bylo jen zřídka napsané, v jaké měně mají ceny. Časem jsme se ale naučili odhadnout podle situace, vzhledu obchodu či restaurace nebo občerstvení a taky podle nabídky, jestli jsou ceny v CUC nebo CUP. Bylo jasné, že 2 nebo 3 u ceny pizzy v občerstvení typu Mc Donald znamená CUC a že 5 až 10 u pizzy na ulici znamená CUP.

Abychom to s placením měli jednodušší, vytvořili jsme si 2 fondy, ze kterých jsme všechno platili. Marek byl správcem fondu CUC a Michal fondu CUP. Všichni jsme měli prakticky stejnou útratu, i v restauracích jsme si často dali stejné jídlo, tak to nebyl problém. Ono totiž nebylo, moc z čeho vybírat.

Vzhledem k cenám a k tomu, že většina Kubánců má oficiální měsíční plat 20 CUC, jsme nějaký čas nechápali, jak můžou Kubánci vůbec přežít, jak to tam chodí a jak si můžou dovolit chodit do občerstvení a restaurací, kde se platí v cucech. Po debatě s Dannym jsem to trochu pochopila. Většina Kubánců má příbuzné někde v zahraničí a ti jim posílají peníze. To je pro řadu z nich zcela zásadní příjem. Hodně peněz mají taky ti, co se pohybují v oblasti turistického ruchu – taxikáři, recepční atd. Každý zná někoho, kdo má peníze, a tak jeden člověk, který má k penězům přístup, zabezpečuje obživu i pro několik dalších lidí. Další věc je, že Kubánci neplatí nájem za bydlení a základní potraviny dostávají zdarma na lístky v rámci přídělového systému. Prakticky nikdo tedy nemá příjem jen těch oficiálních 20 CUC. Důsledkem toho všeho je to, že se Kubánci snaží turisty okrást, kde to jen jde. V našem případě šlo většinou o špatně spočítané účty v restauracích a obchodech. Nejlepší ale byla paní ve směnárně na letišti, která nás zkusila okrást o 5 euro a 2,5 CUC. Ty cucy jsme jí nechali. Taky jsme často nedostávali lístky, když jsme někde zaplatili vstupné nebo nám lístky zcela nepoškozené zase vzali 5 metrů od pokladny. To pak bylo jasné, že jdou peníze do kapsy těm, co u turistické zajímavosti pracovali. Třeba to tak bylo se vstupem do jeskyně, kde jsme platili dohromady 20 CUC. Paní díky nám získala během pár minut celý měsíční plat.

To, co mě před odjezdem hodně mátlo, byly dolary. Ve všech průvodcích byly ceny uvedené v amerických dolarech a psali tam, že se na Kubě dá bez problémů platit i v amerických dolarech. Lucka, která na Kubě byla před rokem, mi ale doporučovala vzít si eura, protože jsou dolary nevýhodné. Pravda je taková, že USD na Kubě od konce roku 2004 nejde vůbec používat a i vzít si je tam na výměnu je hodně nevýhodné. 1 CUC totiž stojí 1.08 USD a k tomu ještě člověk zaplatí 10% daň, za to, že si dovezl takovou hroznou imperialistickou měnu. Kluci si sebou původně chtěli vzít dolary a nějak se mi nedařilo je přesvědčit, že to není dobrý nápad. Až vysvětlující e-mail od Dannyho je přesvědčil a všichni jsme si vzali eura. A aby toho matení nebylo málo, říkají Kubánci konvertibilnímu pesu (CUC) taky dolar a má stejnou značku jako USD.

1. den – pátek 17. 2. – odlet z Mnichova do Varadera a přílet do Varadera

V pátek jsem se asi do 1 h ráno balila a tak jsem toho moc nenaspala. Ve 3,15 jsem vstávala a ve 4 ráno mě kluci vyzvedávali před domem. Kluci na tom byli se spánkem podobně. Nejhůř na tom byl Dan, který vstával už v půl třetí a vyrážel z Liberce do Prahy.

Danovým autem jsme tedy vyrazili do Mnichova na letiště. Samozřejmě, že jsme mohli také letět z Prahy, ale kvůli uspořeným 8000 Kč na osobu se vyplatí dojet i do Mnichova.

Cestou jsme se koulovali, abychom na to pak mohli na Kubě na pláži vzpomínat J. V 9 hodin jsme dorazili do Mnichova. Nechali jsme auto na letištním parkovišti a vyrazili letištním busem na letiště. V letních bundách to v té zimě moc fajn nebylo. Naše batohy se na přepážce nějak nezdály, tak jsme museli k tunelu pro rozměrná zavazadla J. A přitom jsme toho až tak moc neměli. Batohy vážily mezi 14.5 a 18 kg. Vyřídili jsme u německé cestovky naše poukázky na Flexi drive (auto a ubytování) a pořád jsme měli dost času do odletu.

Plánovaný odlet byl 11,20 h, ale odletěli jsme až ve 12 hodin. Ani nevíme, proč jsme měli zpoždění. LTU rozhodně nepatří mezi luxusní letecké společnosti, ale špatné to nebylo. Jediné co nás opravdu zarazilo, bylo, že chtěli několik euro za prodej sluchátek, bez kterých nešlo sledovat televizi. Za sluchátka jsme utrácet nechtěli a tak jsme celou dlouhou cestu prokecali a chvílemi jsme spali. Stejně byl televizní program opravdu mizerný. Let trval téměř 11 hodin a byl skoro bez turbulencí J. Asi jsem málo chodila, protože mi v letadle zcepeněla noha a 4 dny jsem kulhala.

Když jsme přistávali ve Varaderu, oznámili nám v letadle, že je 17:45 hodin kubánského času. A to pak mělo další důsledky ………….

Potom nás čekala hraniční kontrola a předložení vstupního formuláře. Vybrali jsme si bohužel špatnou frontu a kontrolou jsme prošli téměř jako poslední – zhruba po hodině. Asi jsme měli moc pečlivou imigrační úřednici. Dan už na Kubě byl před rokem a tak se ho ptala, proč tam chce být znova a co dělá v Čechách. Asi měla strach, aby nechtěl zůstat na Kubě a vydělat si tam úžasné jmění J))))). Mne se taky ptala, čím se v Čechách živím. Hrozně dlouho si tam cosi hledala v počítači a něco vyplňovala, nevím, co to bylo. Taky se paní nějak nezdálo, že jsme Češi a přilítáme z Německa.

Potom jsme si šli pro auto. Čekal na nás VW Bora, alias „Bořík“, jak jsme mu po pár dnech začali říkat. Půjčení bylo předem dohodnuté, objednané a zaplacené přes německou cestovku. Proto nás překvapily další náklady, které jsme museli zaplatit. 20 CUC na den stálo pojištění (280 CUC), 10 CUC stála možnost mít ve smlouvě uvedeného druhého řidiče. Museli jsme zaplatit depozit 200 CUC na nepoškození auta, 50 CUC na neztracení smlouvy (zapisují se do ní totiž případné pokuty, které se neplatí policii, nýbrž autopůjčovně) a 66 CUC za plnou nádrž.

Mohli jsme ušetřit, pokud bychom měli menší auto, ale my jsme potřebovali auto, do kterého se nám vešly všechny batohy, tak aby nebyly vidět. Na Kubě se totiž cokoliv je v autě vidět ukradne. Auta se vykrádají i kvůli věcem, které jsou pro nás téměř bezcenné, jako je mapa.

Při výjezdu od letiště jsme zaplatili 1 CUC a pak ještě 2 CUC mýtného za to, že jsme mohli dojet do Varadera – asi daň za to, že jsme dost bohatí na to, abychom se mohli ubytovat ve Varaderu – nejvyhlášenějším kubánském pobřežním letovisku.

Hotel Oasis, ve kterém jsme měli reservaci, byl úplně prvním z řady varaderských hotelů a tak jsme při první návštěvě ze samotného Varadera moc neviděli. Přestože jsme měli Flexi (tedy zaplacené ubytování), museli jsme někdy něco připlatit. V Oasis jsme zaplatili každý 10 CUC za all inclusive. Díky tomu jsme se pořádně navečeřeli a potom jsme si na baru dávali kubánské míchané drinky – cokoliv jakkoliv, ale hlavně s kubánským rumem. Na recepci nám řekli, že bar je otevřený do 22 hodin, ale zavřel už ve 21 hodin. Kluci z toho byli pěkně rozčílení. To jsme ještě netušili, co se za tím skrývá J)))). Mimochodem v tomhle hotelu měl svoje klienty také Čedok. Ještě nikdy jsem na cestách nebydlela v takovém hotelu, do kterého by se odvážila poslat svoje klienty nějaká cestovka J.

Po krátké procházce na pláži jsme pokračovali ve vypalování červa a dali jsme si moji slivovici. Večer měl pěknou dohru………Naše terasy venku odděloval nízký živý plot – Dan se přes něj už ani nemohl dostat. Marek zase v noci zkusil projít zavřenými dveřmi do koupelny. Byla to taková rána, že jsem se probudila J.

2. den – sobota 18. 2. – dopoledne Varadero, odpoledne cesta do Pinar del Río

Po snídani jsme vyrazili hledat naši cestovní kancelář a Franka Herreru, který nám měl zajišťovat na Kubě ubytování. Přestože jsme Frankovi několik dní před odletem poslali náš itinerář, měli jsme potvrzenou jedinou reservaci a to hotel Oasis na jednu noc. Museli jsme s Frankem vyřešit, kde budeme dál spát. Ale to je prostě Kuba. Tak to tam chodí. Víme, že Frank opravdu dělal, co mohl.

Z Varadera jsme chtěli jet na 2 dny do Havany, ale Frankovi se nepovedlo nám tam sehnat ubytování, tak jsme museli jet do Pinar del Río, kde se hotel podařilo sehnat. V Pinar del Río jsme bydlet nechtěli, ale ve Viñales bylo plno, tak jsme museli vzít, co bylo relativně blízko. Do Havany jsme mohli až po Pinaru. Museli jsme si tedy na místě vytvořit nový cestovní itinerář. Po návštěvě Franka jsme měli většinu reservací, ale pořád jsme nevěděli, jak to bude s Trinidadem a Cienfuegos.

Jak psal Danny, když se to dověděl: „That´s Cuba.“ (To je Kuba.). Tohle prohlášení se stalo mottem naší cesty. Na Kubě je opravdu dost věcí speciálních. Hotely nemají o reservace zájem. Protože neexistuje mezi nimi konkurenční boj, je jim jedno, jestli se u nich někdo ubytuje nebo ne. Časem jsme pochopili, kolik práce Frank musel s reservacemi mít, kolikrát tam musel volat, psát a urgovat.

Ve 12 hodin jsme měli check out v hotelu, tak jsme se na hodinku a půl vydali k moři. Moc dobré místo jsme si ale nenašli. Vstup do moře byl plný kluzkých kamenů. Ukopla jsem si tam nehet na palci. Dan si palec narazil. Mára: „vběhl jsem do moře a hned jsem si dal na držku, nečekal jsem, že tam budou kameny“. První dojem z varaderských pláží nic moc, naštěstí si to u nás Varadero na konci spravilo.

Kolem 12 h jsme se bleskově osprchovali a sbalili, spěchali jsme, abychom neměli problém nebo nemuseli platit za pozdní odhlášení. Jak se později ukázalo, byl náš spěch stejně zbytečný…..

Hodinku jsme čekali, až začne čas oběda a zase popíjeli zdarma drinky – konečně jsme našli něco, co nám opravdu chutnalo – bananas. Po obědě (zase jsme splácali páté přes deváté) jsme vyrazili přes Havanu do Pinar del Río. Cesta do Havany byla v pohodě. Na dálnici – autopistě se nebylo, kde ztratit. Cestou jsme přejeli přes nejvyšší most na Kubě – pěkný výhled. Kvůli jakési šíleně rychlé koloně luxusních aut nás zastavil policajt na „cinco minutos“. První jela Lada asi 150 km/h. To byl ďábel. Oproti ní limuzíny vypadaly, že jedou pomalu. Taky nás cestou pobavily mosty, co vedly odnikud nikam, nic nespojovaly. Asi to měly být nadjezdy nad autopistou a pak už nebyly peníze na dostavbu. Prostě byl nad dálnicí most a široko daleko nic. Těch mostů tam byly mimochodem desítky.

Řidič Dan obdržel obrovskou pochvalu za své znalosti kubánského dálničního systému (získané podrobným studiem před rokem). Už před Havanou odbočil na neznačené odbočce směrem k havanskému Malecónu. Pak sice i přes znalost situace odbočil u moře špatně, ale i tak dobrý. Po 100 metrech jsme se vrátili do správného směru. Mimochodem na té křižovatce u Malecónu jsme odbočili špatně asi ještě 3x v dalších dnech J. Dan si to vyžehlil tím, že pak našel neoznačenou dálnici do Pinaru J.

Značení obecně je velká slabost Kubánců. Velmi nás překvapilo, že jsme se nikdy nijak podstatně neztratili. Buď se prostě nějaká cedule našla nebo jsme to zvládli díky vrozenému orientačnímu smyslu a speciálnímu navigačnímu systému MIMÁJA (Michal, Marek, Jana). MIMÁJA byl velmi výkonný a specializovaný navigační systém založený na interaktivním působení jednotlivých složek na řidiče a mezi sebou navzájem. Specializace jednotlivých složek byla dána plněním specifických funkcí. Složka MA měla především funkci výkonnou, složka MI funkci kontrolní a složka JA funkci sankční a represivní. Další významnou pomůckou při několika cestách Havanou byla „mapa Tallinu“ (vysvětlivka – neexistující mapa). Vzhledem k tomu, že jsme neměli mapu Havany, mohli jsme se klidně orientovat podle mapy Tallinu a vyšlo to nastejno. Musím říct, že projet tak obrovské město jako je Havana s mapou centra, s mapou Tallinu a s mapou Kuby a jen s jedním maličkým zablouděním, považuju za skutečně mimořádný výkon. Měli jsme s sebou radši i buzolu, ale nakonec jsme ji ani jednou nepoužili.

V Havaně jsme počítali s tím, že to pohodlně projedeme po Malecónu po nábřeží, ale byla tam uzavírka a museli jsme se vydat dovnitř do města. Ale zvládli jsme to, a dokázali jsme se dostat zpátky na Malecón přesně na konec uzavírky a to bez značení. Usoudili jsme, že uzavírka na Malecónu byla kvůli spoustě černých vlajek, ale nevěděli jsme, co to znamená. Za pár dní jsme se na to ptali Dannyho a ten nám řekl, že v těch místech je americké velvyslanectví. Amíci si před velvyslanectví nainstalovali světelnou tabuli hlásající protikubánská hesla a aby si to Kubánci nemohli číst, dal Fidel před tu tabuli nainstalovat spoustu černých vlajek – asi za Kubánce, co se utopili při snaze doplout na Floridu. Taky u velvyslanectví bylo velké shromaždiště, kam chodí Kubánci protestovat proti USA. Proto jsme tam nemohli jet – aby mohli bezpečně protestovat. Řada Kubánců prý myslí ty protesty vážně a jsou spokojení s tím, co mají. To my už jsme ovlivnění kapitalismem J. Mockrát jsme rozebírali, že to tam už dlouho nemůže vydržet a jak tam budou potom úžasné podnikatelské možnosti J.

Při cestě Havanou jsme dokonce projeli i kolem českého velvyslanectví. Danny se trochu divil, jak jsme se tam dostali J. Ale ona tam výjimečně byla směrovka, tak jsme se projeli diplomatickou čtvrtí.

Kluci cestou sledovali a hodnotili „matroš“. Užili si hlavně v Havaně a Varaderu. Dobrým studijním materiálem byly taky hromady stopařek. Hodnotili ale taky auta a tak jsem si někdy nebyla jistá, jestli se to nadšení týká nějaké Kubánky nebo protijedoucího auta J. Stará auta kluci hodně obdivovali. Potěšila je taky octavia – stará dáma v tuningu.

Když jsme se propletli Havanou, pokračovali jsme po další dálnici – autopistě do Pinaru. Dokonce tam byly značené některé odbočky.

Na Kubě jsou jen 2 dálnice a tak se jmenují prostě jen dálnice J. Autopisty jsou poněkud předimenzované. Asi se někdy v minulosti počítalo s tím, že Kubánci zbohatnou a budou mít na to, aby si koupili auta. Na autopistě byly v každém směru 3 až 4 pruhy, samozřejmě bez dělících čar. Pruhy se tak nějak odhadují. Někdy jsme neviděli žádné auto několik kilometrů před námi ani za námi. Zrovna nebylo nikde nic v dohledu, když jsme jeli přes část, která měla asi sloužit jako letiště, takže neměla uprostřed dělící pruh trávy. Nešlo odolat – projeli jsme se na osmiproudé dálnici v protisměru. To by nám jinde určitě nemohlo podařit J.

V Pinaru jsme hned na kraji města našli náš hotel – hotel Pinar del Río. U hotelu už na nás čekal „pajdavý somrák“ a pár nadháněčů na kolech, co neměla ani brzdy. Ubytovali jsme se a vyrazili jsme do města. Byl tam nějaký veletrh knih – messa de libre. Podobný trh jsme pak viděli i v několika dalších městech. Danny říkal, že je to časté, protože Kubánci hrozně rádi čtou. No co jim taky zbývá, když televizi nemají všichni a je v ní jen Fidel.

Taky nám tady a všude jinde nabízeli černý prodej zaručeně značkových doutníků J. V Pinaru šlo o „pravé Cohiby“ v naprosto neadekvátní dřevěné krabičce s vypáleným nápisem Cohiba.

Kluci zase pozorovali ženský a hodnotili, že i já celkem budím pozornost a že jsem pro Kubánce exotika. Prý na mě čuměl každý, koho jsme potkali a řada se i otáčela. J Pak jsme šli kolem hodně osvětlené budovy a Dan usoudil, že jsou to koleje. Měl pravdu a kluci pak řešili, jak se dostat dovnitř ke studentkám J.

Večer jsme byli v hotelové restauraci. Překvapení – v restauraci měli 2 ceníky. My jsme měli naštěstí ten levnější. Ale obsluha byla poněkud nervózní, když viděla, že jsme si sami vzali jídelní lístek. Jídlo bylo nic moc. Za všechny 4 jsme platili 21 CUC, a to nám ještě zapomněli naúčtovat 2 piva. Mára utratil jen 0,75 CUC, protože jako jediný nejedl. Objednal si fruit coctail a všichni jsme se bavili, když mu donesli malé ovocné fruko J.

Španělština by se nám hodila. Vyhodili nás z pizzerie a my doteď nevíme proč. Mimochodem španělsky nikdo z nás neuměl. V podstatě jsme z toho ale neměli žádné problémy. Co jsme potřebovali, jsme vždycky dokázali pochopit a nějak vysvětlit. A naučili jsme se pár základních slovíček, hlavně gracias, hola, 1 – 8, agua, arroz, pollo, refresco J))). Taky nebyla výjimka narazit na Kubánce s alespoň základní znalostí angličtiny. Navíc Dan prokázal mimořádné jazykové nadání a základní věci, třeba číslovky, rozuměl lépe než my ostatní. Trochu nás ale mrzelo, že jsme si nemohli s Kubánci povídat. Asi by pak náš výlet vypadal trochu jinak.

Taky jsme se rozhodli, že musíme proniknout do tajů jídelních lístků. Na lístku byla maximálně 3 – 4 jídla, ale lidi kolem jedli něco úplně jiného. Jak to udělali?

Pak jsme šli spát. Mára se učil španělsky. Michal poslouchal hudbu a chrápání Dana. Já jsem díky hudbě taky docela dlouho usínala.

3. den – neděle 19. 2. – Pinar del Río a údolí Viñales

Po snídani jsme vyrazili do Viñales. Tam se konal Día de la Defensa, asi den obrany. Hromada lidí nás tak zaujala, že jsme se po Viñales prošli. Parkovali jsme před domečkem energetických závodů – 0.3 CUC za 100 kWh. Cena se zvyšovala až na 1.33 CUC za 300 kWh. Pěkná úměra, motivace k šetření elektřinou. Byla tam i česká liazka. Pozorovali jsme, jak Kubánci dostávali příděly jídla z náklaďáků.

V místním tuzexu – TRD Caribe reprezentovaném průchodem do domu a znuděnou slečnou – jsme za 1,35 CUC koupili Friendy Colu a za 5,25 CUC jsme zakoupili dvouletý bílý Havana Club. Stačil nám nejmladší bílý rum. Kluci usoudili, že staršího by byla škoda, když ho stejně večer vychlastáme.

Potom jsme jeli do Cueva del Indio – Indiánská jeskyně (vstup 5 CUC). Naše lístky už před námi někdo evidentně použil. Nám ale nevadilo, že na nás vydělá pokladní. Jeskyně moc úchvatná nebyla. Překvapilo mě, že nás prostě vpustili dovnitř a nikdo nesledoval, co děláme a kam jdeme. Po chvíli jsme došli k přístavišti loděk a projeli jsme se trošku po podzemní řece. Po popisu v průvodci o největší a nejnavštěvovanější atrakci v údolí jsem byla poněkud zklamaná.

Pak jsme jeli k šílené Fidelově stěně – Mural de la Prehistoria. Prý si tu šílenost objednal Fidel v 60. letech a dnes je z té příšernosti turistická atrakce. Je to obří malba – 120 x 180 metrů a zachycuje vývoj života na zemi. Až ke stěně jsme nešli, protože jsme nechtěli platit vstupné. Ono to zdálky bohatě stačilo J.

Potom jsme začali hledat dvojčata – Mogotes dos Hermanas. Vtip byl v tom, že ty mogoty (kopce připomínající obří kameny) stály za námi. Nás ale ani nenapadlo, že ty 2 kopce za námi jsou ta turistická atrakce. Nijak úchvatně to nevypadalo. Ten člověk, co jsme se ho ptali, kde jsou ty mogoty, se musel dobře pobavit….

Další naší zastávkou byla Gran Caverna de Santo Tomás – další jeskyně. Má jít o největší jeskynní podzemní systém na Kubě – 46 km, 8 pater. Takhle jeskyně byla vážně super. Vstupné bylo sice vysoké – 8 CUC, ale stálo to za to. Dostali jsme helmy na hlavu (opravdu se hodily) s čelovkama (moc ale nesvítily). Takovou prohlídku jeskyně jsem ještě nezažila. V jeskyni nebyla zavedena elektřina a tak jsme si na cestu svítili sami a průvodce měl plynový kahan. Nebyly tam připravené skoro žádné cestičky. Mohli jsme šlapat, kam jsme chtěli a sahat, na co jsme chtěli. Jen na několika místech byly dřevěné schody. Jeden z příkrých úseků jsme zdolávali pomocí lana. Fajn bylo, že průvodce uměl perfektně anglicky. Marek tam natáčel na kameru a logicky nejvíc natáčel průvodce Abela, protože ten měl nejlepší světlo. Průvodci se to nějak nelíbilo a měl na to několik poznámek. Asi tam neprováděl legálně. Průvodce byl i vtipný, tak jsme mu na konci dali pěkné dýško – 3 CUC. Abel nám dokonce hrál na krápníky, to si v Čechách nedovedu představit. Souhlasím s tím, co jsem se dočetla v jednom cestopise – něco podobnýho zkusit v Macoše, tak nás zastřelí pro výstrahu. Taky jsme si klasicky vyzkoušeli pravou jeskynní tmu a kochali se krásnou lesklou kalcitovou stěnou. Po prohlídce jsme se chtěli projít po okolí, ale průvodce se bál nám poradit, kde ten trek začíná.

Hledání začátku treku jsme vzdali a prošli jsme se po blízké vesnici El Moncada. Byla to jedna z nejupravenějších vesnic, co jsme na Kubě viděli. Zřejmě tam všichni žijí ze vstupného do jeskyní a poctivě se o něj dělí. Kluci zakončili prohlídku vesnice procházkou po kruháči, byli dost ostrý, protože to vzali v protisměru J))) v „tamním rušném provozu“. Kolem památníku lidových milicí jsme radši jen projeli autem. Nemusíme mít úplně všechno.

Jeli jsme zpátky k šílené Fidelově stěně a dali jsme si tam oběd. Špagety a Tu Cola (kubánská cola – naše oblíbená značka) – 15 CUC za všechny.

Nechali jsme auto u restaurace a vyrazili na „trek“ po místních samotách a mezi poli, chýšemi a mogoty. Už jsme začínali mít výčitky svědomí, že nepodáváme žádné fyzické výkony. Kubánci nám dokonce chtěli půjčit na cestu velbloudy. Doteď pochybuju, jestli jsme správně rozuměli. U každé samoty byl solární panel, aby Fidel ukázal světu, že každá vesnice má elektřinu. U jiné samoty byl naposledy viděn Michalův stativ. Viděli jsme, jak se suší tabák. Marka zaujala tabáková plantáž a ve filmařském zaujetí prolezl i tabákovou chýši. My ostatní jsme se bavili jeho komentáři při natáčení J. Cestou jsme se museli vyhýbat kravám a prasatům. Jedno místo jsme museli překonat po stromě. Celkově jsme se asi 2 hodinky procházeli po kubánském venkově a bylo to moc fajn, pohodička.

K večeru jsme jeli do Viñales do restaurace San Tomas. Dali jsme si vepřové kousky, hranolky, rýži s fazolemi a refresco (Tu Cola) – 27 CUC celkem. Oproti jídelnímu lístku nás překvapila gramáž. Mělo to být 261 g, ale dostali jsme jen 4 kousky masa. Jinak to bylo ale moc příjemné posezení. Škoda, že hudba začala hrát, až když jsme odcházeli. Jo a refresco national je místní nealkoholický nápoj, my jsme nejčastěji dávali Tu Colu. Opravdu nám chutnala.

Už se stmívalo, když jsme vyrazili zpátky do Pinaru. Cestou jsme viděli několik desítek UMO (unlightened moving object). Neplést s UFO. UMO představovali neosvětlení cyklisti, motorkáři, koňské a volské povozy a samozřejmě chodci. S UMO jsme se ohromně pobavili, nebylo vždy snadné je odhalit. Pochvalovali jsme si, jak máme šikovného řidiče a taky kvalitu navigačního systému MIMAJA. Ono se prý na Kubě nemá v noci jezdit autem, že je to nebezpečné, právě kvůli UMO. Když jsme o naší noční cestě říkali Dannymu úplně se vyděsil, asi nechápal, že jsme přežili nebo že přežila všechna UMO.

Na hotelu jsme se původně chtěli jít osprchovat a pak si dát Cuba libre – rum s colou. Nakonec jsme se rozhodli, že dáme na terase u pokoje aspoň jedno kolo. No nakonec jsme vypili tu litrovou flašku celou, pro každého 3 pěkné panáky. Barman Marek totiž míchal rum a kolu 1:1, tak na každého vyšly jen 3 skleničky a byli jsme „lehce lízlí“. Na hotelovém dvoře hrála kubánská hudba a tak jsme si i pěkně zatancovali.

4. den – pondělí 20. 2. – Pinar del Río, výlety v okolí vesnice Soroa, cesta do Havany

Jako každé ráno jsme vstávali kolem 7 hodiny, abychom byli včas na snídani a dostali se k jídlu dřív než nám ho ostatní snědí. Na Kubě to opravdu bylo potřeba. Kdo přišel pozdě, neměl už z čeho vybírat. 7:15 se otvírala jídelna, 7:30 jsme přišli my a zase bylo skoro všechno sežrané. Já přišla 7:45, protože jsem si myla vlasy, a už jsem neměla ani džus a byla jsem ráda, že jsem ulovila jednu z posledních baget. Mára a Dan dostali ještě 2 kousky, Michal po 5 minutách už jen jednu. Housky byly dokonce na lístky (vyzkoušeli jsme tím kubánský přídělový systém J)))).

Vzhledem k přetrvávajícímu nedostatku jídla, jsme začali uvažovat, že něco není v pořádku. Jak je možné, že má snídaně trvat 3 hodiny a po 15 minutách není co jíst? A pak nám to došlo! V jídelně byly hodiny, které ukazovaly o hodinu víc. My jsme měli špatný čas a 4 dny jsme úplně všude byli o hodinu později. Vtipné na tom je to, že kdyby byl na Kubě dostatek jídla, přišli bychom na to asi ještě později.

A mohla za to LTU, naše letecká společnost, která nám v letadle řekla špatný místní čas. Fór je v tom, že na Kubě se má měnit letní a zimní čas, ale při poslední změně času, byl zrovna hurikán a tak se na změnu času vykašlali a je tam furt jeden čas. To by ale LTU měla vědět. Proto nám zavřeli bar v hotelu dřív, proto jsme neměli co jíst atd. atd. To vysvětlilo řadu věcí.

V průběhu dne jsme si ověřovali naši teorii šmírováním hodin lidí kolem a podobně a ověřili jsme si, že vážně žijeme v jiným čase. Od dnešního dne pro nás bylo vstávání o něco těžší.

Po snídani jsme jeli do továrny na výrobu doutníků – Fábrica de Tobacos Francisco Donatién. Vstupné 5 CUC. Kluky prohlídka ruční výroby doutníků zaujala mnohem víc než mě a taky je zaujaly pracující Kubánky. U fabriky jsme výjimečně parkovali zdarma. Všude jinde stálo zastavení 1 CUC.

Po prázdné autopistě jsme vyrazili do okolí vesnice Soroa. No i když úplně prázdná ta autopista vlastně nebyla. Nebyla na ní auta, ale byla tam spousta stopařů. Autostop na Kubě je taky samostatná kapitola. Funguje tam něco jako státní autostop. Na stopovacích místech je státní zaměstnanec – žlutý amarillo, který stopuje auta a usazuje do nich Kubánce. Dospěli jsme k názoru, že Marek pravděpodobně hodlá uvést novou reality show „Hitchhiking in Cuba“ – Stopování na Kubě. Na autopistě natočil 60% všech dosavadních záběrů. Potom natočil naši druhou jízdu na autopistě v protisměru.

Na dálnici kluky zaujala krásná Kubánka v autě, co jsme předjížděli. Chtěli si ji za jízdy vyfotit, ale pak byli rádi, že se jim to nepovedlo, protože všechny cesty vedou do Soroy. I ta Kubánka tam jela. Z jejího kubánského přítele měli kluci přece jenom trochu strach.

V Soroy jsme zaplatili 1 CUC za parkovné a vydali jsme se pohodovou cestou k vodopádu El Salto – vstup 3 CUC a za vstupenku jsme pak dostali refresco. Vodopád vypadal mnohem lépe než jsme podle průvodce čekali. Marek k němu původně za ty peníze ani nechtěl jít, ale fakt to nebyla škoda peněz, nakonec nelitoval. Potom jsme se vydrápali na vyhlídku – El Mirador. Na vyhlídku byl ukazatel 1,25 h, ale my jsme to zvládli za 27 minut. Pobavilo nás prohlášení v průvodci, že se cestou dá snadno zabloudit. Tam se fakt nedalo ztratit J. Z vrcholu kopce byla opravdu nádherná vyhlídka na široké okolí, kopce, autopistu. Taky tam bylo hodně supů. Jmenovalo se to tam vyhlídka lásky (Mirador del Amor) nebo tak nějak. To se klukům nějak nezdálo vzhledem ke složení naší skupiny J.

Cestou ze Soroy jsme hledali nějakou restauraci. Nakonec jsme skončili v neskutečně pohodové malé restauraci nedaleko u silnice. Podařilo se nám objednat si jídlo i bez jídelního lístku a u číšníka, který uměl jen španělsky. Oběd byl opravdu fantastický – měl 4 chody. Talíře se nám ani nemohly vejít na stůl. Útrata 29 CUC dohromady.

Po obědě jsme pokračovali v cestě do Havany. Zase jsme využili mapu Kuby, mapu Tallinu a MIMAJU a bez problémů jsme našli hotel El Bosque (7 km od centra na kraji čtvrti Miramar). Ono to sice znamená les, ale my jsme si to přeložili jako polibek (slovensky bozk). Po vyhlídce milenců jsme bydleli v hotelu polibek J))).

Po ubytování a vykoupání jsme vyrazili autem do centra Havany. Myslela jsem, že máme dost času a tak jsem byla v koupelně přes půl hodiny. Marek se pak skoro nestihl vykoupat a předhazoval mi moje koupání zbytek cesty J)))). V 19 hodin jsme měli u Kapitolu sraz s mým kamarádem Dannym, který v Havaně pracuje. Ještěže jsme ráno zjistili, že máme čas o hodinu špatně. To by se tam na nás Danny načekal. Mimochodem Danny nám říkal, že ten špatný čas sdělují letecké společnosti běžně.

Danny nás provedl uličkami staré Havany – Habana Vieja. Nejdřív se kluci trochu báli, kudy nás to Danny tahá. Uličky byly opravdu temné. Danny nás ale ujišťoval, že je to absolutně bezpečné a že tma je tam jen proto, že na Kubě je nedostatek elektřiny. Rychle jsme si na to zvykli a v zbytek pobytu jsme běžně chodili temnými uličkami kubánských měst.

Byli jsme posedět v restauraci na Malecónu. Nalákalo nás tam mojito za 1,65 CUC, ale nakonec za něj číšník chtěl mnohem víc, protože ho prý namíchal silnější. Kluci si dali večeři, já salát. Z fondu jsme pozvali i Dannyho – celkem 34 CUC. Potom jsme se přesunuli do další restaurace pod širým nebem na náměstí, kde nám Danny objednal pivo ve skleněné rouře s pípou (co jiného pro Čechy). Napřed nás příjemně překvapilo množství piva, ale pak jsme zjistili, že uvnitř válce je trubice s ledem. V restauraci hrála hudba a tak si jí Michal konečně mohl užít. Po pivku jsme vyrazili autem zpátky do hotelu.

5. den – úterý 21. 2. – Havana

Ráno jsme se odhlásili z hotelu El Bosque a přestěhovali jsme se do hotelu Deauville. Přestěhování do Deauvillu mělo 2 důvody. Za prvé Deauville stál na stejné ulici jako bydlí Danny (Avenida de Italia nebo taky Galiano) a tak to bylo lepší místo z hlediska vzájemných návštěv. Za druhé byl Deauville v centru Havany a tak jsme nemuseli jezdit autem do centra a Dan mohl taky pít (nemusel řídit).

Cestou do Deavillu jsme natankovali benzín – 48 CUC za 50 l benzínu. Na benzínkách se prý na Kubě dost šidí. Člověk si nemůže natankovat sám. Na tankování jsou tam lidi a ti vědí, jak to udělat, aby si vydělali. Dokážou narvat do nádrže i víc litrů než je její objem J. Dan tohle věděl a tak rychle skočil po hadici a začal tankovat sám. Kubánce tím viditelně rozladil a hadici mu rychle sebrali. Už ale nemohli udělat ten fígl, aby nám to ukazovalo víc.

V Deauvillu (prý to je jediný nábřežní hotel v celé čtvrti Centro Habana) nás ubytovali v 10. patře a tak jsme měli pěkný výhled na Malecón (havanské nábřeží) a na město. Za každý den jsme ale museli zaplatit příplatek 5 CUC na osobu a to nás nemile překvapilo. Samozřejmě nás taky zkasírovali hlídači na parkovišti před hotelem – za každý den 1 CUC.

Po ubytování jsme na doporučení Dannyho vyrazili ještě jednou na procházku centrem – čtvrtí Habana Vieja. Tentokrát za světla jsme si procházeli uličky Staré Havany – okolí Capitolia, Parque Central, Plaza de la Catedral, Plaza de Armas. Havana je vážně nádherné město a ještě hezčí by to tam bylo, kdyby někdo našel peníze na opravy a rekonstrukce domů.

Poprvé jsme uviděli pouliční stánek s občerstvením za cupy. Rozhodli jsme se, že si na zkoušku dáme jednu pizzu dohromady a uvidíme. Pizza byla dobrá (13 CUP). Rozhodli jsme se, že musíme trochu snížit náklady cesty a víc jíst na ulici za cupy.

Taky jsme se bavili pozorováním havanské MHD. Jako MHD tam slouží tahače (americké) se speciálními návěsy na přepravu lidí (evidentně kubánské výroby) – camellos. Říká se jim velbloudi, protože mají vážně hrb. Marek se bavil lovením fotek „kamilů“ pokaždé, když jsme byli v Havaně. Dalším jeho objektem, který lovil celou dobu, byl prodloužený žigul. Měl totiž 3 řady sedadel a jezdilo to jako taxík.

Hlavním dnešním cílem bylo, jak nám doporučil Danny, muzeum rumu Havana Club – Fundación Destilera Havana Club. Cestou k muzeu jsme se rozhodli, že to nevezmeme tou klasickou hlavní turistickou cestou, ale o pár uliček vedle – tam už byly klasické kubánské ulice. Zanedlouho si Marek všiml, že nás někdo sleduje. Všiml si chlápka, co šel pořád za námi. Ověřovali jsme si, jestli ten chlápek jde vážně za námi a jestli nás sleduje. Třeba jsme se zastavili a dělali jsme, že studujeme průvodce…. Taky se vždycky zastavil. Bylo nám jasné, že máme společnost. Jenom jsme netušili a dodnes netušíme proč. Buď to bylo pro naši bezpečnost – třeba jsme zvolili špatnou cestu – nebo na té ulici bydlel třeba nějaký disident a chlápek čekal, jestli se u něj stavíme na návštěvu. Před odjezdem jsem skoro od každého slyšela, ať na Kubě hlavně nefotím v chudinkých čtvrtích, ať neskončím ve vězení jako modelka Houdová. Na tuhle zkazku jsme si samozřejmě vzpomněli, ale Michal s Markem se rozhodli, že i tak budou fotit dál, i když nás sledovali. Snažili se ale fotit nenápadně, rychle a nezávadné věci. Michalovi se i podařilo vyfotit toho chlápka zezadu, když nás jednou na chvíli předešel. Vyfotit si ho zepředu nám připadalo přece jen trochu provokativní. Říkali jsme si, že kdyby něco, tak přece máme jasný cíl – muzeum rumu – a budeme tvrdit, že jsme jenom zabloudili. Na dalším policejním stanovišti se chlápek zastavil, něco říkal policajtovi a dál už za námi nešel. Sledovali jsme, jestli ho někdo nenahradil, ale už jsme si nikoho nevšimli. Takže se nám vůbec nic nestalo.

Bez dalších problémů jsme došli k muzeu rumu – vstupné 4 CUC na osobu. Vyplnili jsme tam i lístek pro soutěž o flašku 15-tiletého rumu a tak jsme zvědaví, komu z nás poštou přijde. Průvodkyně v muzeu uměla skvěle anglicky. Prohlídka byla moc zajímavá (viděli jsme jednotlivé fáze výroby rumu) a nejlepší na ní bylo to, že nám na konci dali ochutnat 7-miletý rum. Chuťově se to s dvouletým rumem, který jsme pili my, opravdu nedalo srovnat.

Součástí muzea byl i Bar Havana Club. Dan se neustále snažil najít někde opravdu dobré mojito. Usoudili jsme, že přímo v baru Havana Clubu by mohli mít ono skvělé mojito a tak jsme vyrazili na drinky, i když bylo teprve něco kolem poledne. Původně jsme chtěli dát každý jen jeden drink, ale protože nám tam chutnalo, dali jsme i druhé kolo. Barmani byli opravdu šikovní a drinky i na pohled vypadaly skvěle – otestovali jsme x různých drinků a byli jsme opravdu spokojení. S drinkem pro mě si dal barman víc práce než s drinky pro kluky a během přípravy se na mě culil. Výjimečně tady měli dobrý přístup k zákazníkům J. Navíc v baru hrála živá kubánská hudba a tak byla dokonalá atmosféra. Dohromady jsme utratili 26 CUC.

V dobré náladě jsme vyrazili znova do havanských ulic. Abychom zmírnili účinky alkoholu, vyrazili jsme na oběd na pizzu. Dali jsme si pizzu z pouličního stánku – 1 kus za 2 CUP. Každý jsme si, stejně jako domorodci, vzali rovnou 2 kusy (dohromady 16 CUP). Byla to nejlevnější pizza za celou cestu, ale chuťově to bylo slabé. Přídavek si dal jen Marek. Dan s Michalem místo přídavku radši vyrazili na zmrzlinu – měla stát 3 CUP, nakonec chtěli jen 1,50 CUP. Samozřejmě, že zmrzlina se na takových cestách jíst nemá, ale za ty peníze kluci nemohli odolat.

Potom už jsme byli nějak utahaní a vyrazili jsme si na chvíli odpočinout zpátky do hotelu. V hotelu byl v 6. patře bazén a tak jsme se slunili a koupali. Brzy nás ale vyhodili, že bazén zavíral. To nás naštvalo.

K večeru jsme vyrazili na procházku po Malecónu a pozorovali Havanu a moře při západu slunce. Došli jsme až k místu, kde byla ta spousta černých vlajek. Na shromaždiště ale pouštěli jen lidi s rudými průkazkami a tak jsme radši neprovokovali a jen jsme to chvilku z povzdálí pozorovali. Při hledání restaurace jsme viděli spoustu policejních autobusů a dodávek plných policajtů vybavených a připravených zasáhnout. Jídlo jsme si radši dali až o kousíček dál. V pěkném občerstvení u Malecónu jsme si dali kuře (jen 1.75 CUC) a pivo. Chtěli jsme si k tomu dát rýži nebo brambory. Nic z toho ale neměli a tak jsme dostali banánové chipsy – ty slouží jako příloha, když není nic jiného. Dohromady nás to stálo 16 CUC.

Ve 20 h jsme měli v recepci hotelu sraz s Dannym. Díky večeři jsme však nezvládli přijít včas. Dannyho ale 15 minut čekání nerozhodilo. Já si povídala s Dannym a kluci mezitím skočili pro flašku Havana Clubu a colu a vyrazili jsme k Dannymu domů. Opravdu bydlel sotva 5 minut chůze od našeho hotelu. Aspoň jsme viděli, jak to vypadá v havanském domě a taky jak šeredně může vypadat výtah, který je 3 měsíce nově natřený. Vypadal, že ho natírali před x lety. Danny nás provedl po bytě a ukázal nám třeba jakési sošky, masky, misku s vodou pro duchy a vázu s popelem kohosi zemřelého, které patří jeho pronajímateli. Taky nám říkal, že než začneme pít, musíme z flašky trochu vylít na zem jako úlitbu bohům. Kubánci to opravdu vždycky dělali. Když Danny zjistil, že nemáme pořádnou mapu Kuby, tak nám radši půjčil tu svoji J. A hodila se nám. Zbytek večera jsme seděli u Dannyho na balkóně, popíjeli Cuba libre a kecali. Danny nám líčil, jak je těžké cokoliv na Kubě sehnat (třeba měl 3 barové stoličky a každá byla jiná, stejné nešlo sehnat), jak je složité zařizovat ubytování pro klienty jejich cestovky atd. Danny jako cizinec si tam například ani nemůže pronajmout byt, ale bydlí v casa particular stejně jako kterýkoliv jiný turista. Casa particular je ubytování v soukromí doma u Kubánců.

6. den – středa 22. 2. – Havana

Snídaně v hotelu Deauville nás vůbec nenadchla. Pro mě a Marka to byla nejhorší snídaně za celý pobyt a bylo nám z ní špatně. A to mi nikdy na žádné cestě ještě špatně nebylo. Dan s Michalem to nesli líp.

Z recepce hotelu jsme telefonovali Frankovi do Varadera, jak to vypadá s naším ubytováním. Pořád jsme ještě nevěděli, kde budeme bydlet v Trinidadu a jestli máme hotel v Cienfuegos. Frank nám mohl potvrdit jen Trinidad. No jo: That´s Cuba. Telefon byl pekelně drahý – 3 minuty 3 CUC.

Dnes jsme naplánovali výlety autem. Nejdřív jsme jeli na druhou stranu zátoky, naproti Habana Vieja. Tentokrát jsme přece jen trochu bloudili. Dojeli jsme, kam jsme potřebovali, ale o dost delší cestou.

První zastávkou byla socha Cristo de la Habana – 17 m vysoká socha Ježíše Krista. Zaplatili jsme u sochy parkovné – 1 CUC a opravdu se nám pak nechtělo ještě platit vstupné k soše. Stačilo sejít kousek dolů po silnici a sochu jsme viděli zdarma a ještě líp, než kdybychom stáli přímo u ní.

Potom jsme šli pěšky k pevnosti Fortaleza San Carlos de la Cabaňa. Vstupné 4 x 4 CUC. Pevnost byla navržena jako nejsložitější a nejdražší obranná stavba na celém americkém kontinentu. Byla vážně obrovská. Odpočinek na hradbách uvítali všichni. Byli jsme utahaní i ze sluníčka, dost pařilo. Z hradeb byl super výhled na Habana Vieja i na moře. Sedělo se tam moc fajn, ani se nám nechtělo dál. Na vedlejší pevnost El Morro už se nám pak nechtělo a šli jsme zpátky k autu. El Morro je prý navštěvovanější, ale ta naše pevnost je prý lepší a klidnější J.

Potom jsme jeli k Plaza de la Revolución. Na tomhle náměstí stojí památník – Memorial Ernesto „Che“ Guevara a Memorial José Martí a Museo José Martí. Zrovna se na náměstí nekonala žádná demonstrace nebo shromáždění a tak tam byla nuda. Byla to prostě obrovská vybetonovaná plocha, kde se scházejí kubánští soudruzi, aby vyjádřili podporu Fidelu Castrovi.

Byli jsme v muzeu José Martího (novinář, básník a bojovník za nezávislost). Tady jsme se vydávali za studenty, vstupné bylo i tak 3,5 CUC. Prohlíželi jsme si tam fotky a zkoušeli jsme odhadovat, co znamenají španělské popisky. S Danem jsme se tím dobře bavili. Ona ta španělština není až tak těžká a dost věcí jsme pochopili. Po prohlídce jsme vyjeli výtahem nahoru na vyhlídku – je to nejvyšší vyhlídka v celé Havaně. Ve výtahu nám řidička výtahu dala diplom za návštěvu muzea – že by za odvahu si to prohlížet? J Kluci si ze mě dělali legraci, že já mám ten diplom za odvahu, že jsem do toho výtahu vůbec vlezla J)))). Z vyhlídky byla skvěle vidět celá Havana. Na zemi byly napsány vzdálenosti do řady měst světa a směry, no Praha tam nebyla. Taky jsme fotili ocelovou repliku fotografie Che Guevary – zabírá celou jednu stěnu domu.

Potom jsme se stavili v pizzerii. Výjimečně jsme si dali pizzu v opravdové pizzerii a ne na ulici. Dali jsme si 2 family pizzy a pití za 13 CUC dohromady.

Naproti pizzerie byl hřbitov – další cíl naší cesty. Necropolis de Colón -vstup 4 x 1 CUC. Je to prý jeden z největších hřbitovů Ameriky. Nám se hřbitov každopádně nezdál tak velký, jak psali v průvodci. Procházeli jsme se mezi hroby a hodnotili náhrobky. Mě zaujala např. pyramida a náhrobek tvořený kusem mořského dna. Hledali jsme hlavně hrob, na kterém byla kopie Michelangelovy Piety a hrob Amelie Goyri de la Hoz a jejího dítěte. Tato „Zázračná žena“ má prý uzdravovat. Pohřbili ji a vedle ní její dítě, při exhumaci ale dítě objímala – prý byla příčinou změny polohy dítěte neskonalá láska matky. Proto lidé věří v její léčitelské schopnosti.

Potom už jsme vyrazili zpátky do hotelu. Dan měl cestou úžasnou hlášku, která nás všechny pěkně pobavila. Začal řešit, že dneska jsme ještě nekoupili žádný rum. Ani ho nenapadlo, že bychom rum dnes nekupovali J))).

Šli jsme na Malecón pozorovat západ slunce. Na rozdíl od Kubánců jsme sebou neměli žádnou flašku.

Večer jsme zase bloumali uličkami Habana Vieja. Toho se člověk hnedtak nenabaží. No přiznám se, že naším hlavním cílem bylo najít nějakou restauraci. A to nebylo jednoduché. Chtěli jsme jít do restaurace, kterou nám doporučil Danny, ale z jídelního lístku měli ve skutečnosti sotva ¼ jídel. V další batůžkářské restauraci to bylo to samé. Došli jsme k názoru, že na jídelních lístcích restaurace mají všechno, co se tam může v průběhu roku objevit, ale v praxi z toho mají tak 3 jídla. Nakonec jsme skončili zase na pizze v pizzerii a k tomu jsme si dali pivko – dohromady 20 CUC. Potom jsme vyrazili ještě na noční Malecón a sedli jsme si tam do nábřežní restaurace na mojito – 7 CUC dohromady. Klukům se tam vnucoval jakýsi karikaturista. Jeho karikatury ale byly fakt hrozné. Michal ani Marek se sobě nepodobali.

A potom jsme šli spát. Dnes jsme s Dannym nebyli domluvení. Měl moc práce, protože na Kubě je v téhle době nejvyšší turistická sezóna.

7. den – čtvrtek 23. 2. – cesta do Trinidadu přes Santu Claru, Trinidad

Ráno jsme si dali zase nic moc snídani v Deauvillu a zase jsme volali Frankovi, jak to vypadá s naším ubytováním v Cienfuegos. Nechal nám totiž vzkaz, ať se ozveme. Klaplo to, a máme v Cienfuegos, kde bydlet. Tentokrát stál hovor jen 1 CUC. Přemýšleli jsme, jestli nás minulý recepční neobral. I když je fakt, že tenhle rozhovor byl o něco kratší než ten minulý.

Vyrazili jsme do Trinidadu. Zase jsme se vydali Havanou s mapou Kuby, Tallinu a za pomoci MIMAJI a hledali jsme druhou ze dvou kubánských dálnic. Samozřejmě, že cestou nikde nebylo značení, ale věděli jsme, že chceme na východ. Na jednom neoznačeném křížení dvou dost širokých silnic jsme odbočili a doufali jsme, že konečně jedeme po té správné silnici a že je to dálnice. Usnesli jsme se, že silnice je dost široká na to, aby to byla autopista. Jinak se to nedalo poznat. Správnost naší volby jsme si ověřili tím, které vesnice jsme pak míjeli. Autopista byla jako vždy skoro prázdná. Bez problémů jsme dojeli do Santa Clary. Dokonce tam byla směrovka a tak jsme věděli, kam máme jet.

Nejdřív jsme se mrkli do Museo Memorial al Che (Ernesto „Che“ Guevara) – zdarma a Plaza de la Revolución. Plaza byl zas jen velký plac, na kterém se scházejí kubánští soudruzi, aby podpořili revoluční myšlenky. Do posvátného muzea nás nechtěli pustit s batohy, to nebylo nic neobvyklého. Batohy jsme museli co chvíli nechávat v nějaké úschovně. Tady nám ale nedovolili vzít ani taštičky s doklady a penězi. Paní nás od vchodu nekompromisně vrátila zpátky k úschovně zavazadel.

V muzeu jsme si prohlídli spoustu fotek Al Che, nějaké zbraně a další věci, o kterých jsme netušili, k čemu byly, protože popisky byly zase jen ve španělštině. Je fakt, že paní hlídačka se na nás dívala nevraživě, když zjistila, že neumíme španělsky. Asi se jí dotklo, co tam vůbec lezem. Kluci pořád obdivovali Kubánky a ptali se mě, kdo se líbí mě. Dnes se konečně dočkali, když jsem prohlásila, že Che vypadal fakt hodně dobře J.

Potom jsme byli vpuštěni do druhé síně – památeční. Doufali jsme, že tam najdem nabalzamovaného Che – něco jako Lenina v Moskvě, a ono nic. Zklamalo nás to. V temné místnosti byla spousta hrobek bojovníků padlých během revolučních bojů a taky hrobka Che. K tomu tam hořel asi věčný oheň a byla tam fakt pietní atmosféra. Celkově bylo vidět, že Che tady hodně prožívají.

Potom jsme vyrazili do centra Santa Clary. Cestou nás pronásledovali nadháněči na kolech, ale všem jsme ujeli. Beztak nás chtěli nalákat do nějaké restaurace a pak shrábnout provizi. Prošli jsme se po hlavním náměstí Parque Vidal. V průvodci to dost chválili, ale nás to moc nezaujalo. Nuda. Navíc jsme nenašli žádné občerstvení v cupech, i když jsme náměstí obešli 2x a prošli jsme i boční uličky. Tak jsme museli na oběd za cucy do El Rápido (kubánského McDonalda) – dali jsme si 2 pizzy a 2 špagety + pití – 7,80 CUC. Pak jsme si ještě zašli na zmrzlinu. Za 1 CUP se nedalo odolat.

Trochu se nám nedařilo se vymotat ze Santa Clary. Nebloudili jsme nijak zásadně, jenom jsme to vzali delší cestou. Potom už jsme jeli po okresce do Trinidadu. Jeli jsme přes hory Sierra del Escambray. Cestou jsme viděli několik skvělých výhledů na hory. Pohled na jezero Lago Hanabanilla byl tak super, že jsme si tam dali přestávku a kochali jsme se tím nádherným pohledem. I v průvodci psali, že v těhle horách jsou nejkrásnější, ale taky nejnebezpečnější silnice na celé Kubě.

Tady jsme začali fotit fidelboardy. Na Kubě se logicky nedá mluvit o billboardech J. Kolem silnic bylo dost fidelboardů s revolučními hesly.

Cestou jsme se ještě stavili na miradoru – vyhlídce. Donutili jsme se vyšplhat se po příkrých schodech až nahoru a pohled stál opravdu za to. Viděli jsme nádherně předhůří pohoří Sierra del Escambray, Trinidad a poloostrov Península Ancón.

V Trinidadu jsme se ubytovali na 3 noci v hotelu La Ronda. Byl to bezkonkurenčně nejhorší hotel z těch, ve kterých jsme bydleli. Kluci to řešili co chvíli, jak se jim tam nelíbí. Mně to asi vadilo o něco míň. Každopádně pokoje byly malé, tmavé a bez oken. Hotel měl problémy s vodou, skoro netekla. Danův a Michalův pokoj podle nich byl cítit plísní a při návštěvě WC musel mít člověk nohy ve sprchovém koutu. A to se nás ještě člověk, co nám ukazoval pokoje ptal, jestli se nám ty pokoje líbí. To si z nás asi musel dělat srandu….

Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku města a na lov jídla. Hned první den tady jsme našli naši oblíbenou pizza křižovatku, chodili jsme na ni pak každý den. Na téhle křižovatce byla 3 občerstvení za cupy. Na každém rohu jedno a stačilo si vybrat, super. Sýrová pizza stála 5 CUP, cibulová 7 CUP a šunková 10 CUP. Ananasové refresco stálo 1 CUP. Dan si teda původně myslel, že je to borovicový nápoj. Ono tam totiž bylo napsáno piňa. Další dny jsme si z něj dělali legraci, že si zajdem na tu borovicovou J. A taky tam měli výborné housky s uzeným. Pizza tam byla opravdu výborná, nejlepší z celé Kuby. Tam jsme si užili. Někdy jsme si dali i 2 kousky pizzy najednou.

Potom jsme se prošli nočním Trinidadem a jeho uličkami. Trinidad je prý nejlépe zachované koloniální město v celé zemi. Jezdí tam dost turistů a potkali jsme tady nejvíc Čechů (asi nějaký zájezd). Město je dokonce na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Večer jsme si dávali v hotelu Cuba Libre, opět Havana Club a cola z vlastních zdrojů. Marek šel brzo spát, ale my ostatní jsme celkem dlouho kecali. Ještěže měl ten hotel skvělé posezení ve společných prostorech a nemuseli jsme sedět v našich kobkách J.

8. den – pátek 24. 2. – Trinidad a pláž Ancón

Ráno jsme vyrazili na snídani. Vstávali jsme jako vždy po 7 hodině, aby na nás zbylo nějaké jídlo. Tady to ale nebylo tak potřeba, protože to byl první hotel, kde nebyly švédské stoly. Tady jsme se nemohli přecpat, ale museli jsme si objednat, co jsme chtěli a mohli jsme si vybrat jen jednu věc. Většinou vyhrála houska nebo vaječná omeleta.

Po snídani jsme vyrazili opět na prohlídku trinidadských uliček. Taky jsme vylezli až k hotelu Las Cuevas. Tam jsme teoreticky taky mohli bydlet, ale nevyšlo to. Škoda, tohle by bylo o 2 hvězdičky luxusnější. Z areálu hotelu byl skvělý výhled na Trinidad a pobřeží. Cestou se klukům nabízely Kubánky, ale nebyly pěkné, tak o tom kluci ani neuvažovali J.

V obchodě nedaleko od hotelu jsme zkusili nakoupit vodu, colu a rum, ale nepovedlo se to. Prodavač nás chtěl obrat o několik cuců a tak se kluci naštvali, nákup mu tam nechali a odešli. Prodavač to totiž udělal tak, že nechal namarkovaný poslední nákup (to bylo 10 CUC) a k tomu přihodil asi 5 CUC a pak chtěl 15. Mělo to stát kolem 11.

Kolem poledne jsme vyrazili na poloostrov Península de Ancón na pláž. Tyhle pláže patří k nejlepším na Kubě a Karibské moře bylo opravdu teploučké. Našli jsme si fakt pěkný kousek pláže, kde skoro nikdo nebyl, a celé odpoledne jsme se slunili. Kdo tam ale samozřejmě byl, byl hlídač, který od nás vyinkasoval 1 CUC za hlídání auta. Vysvětloval nám, že na pláži skoro nikdo není, protože pro Kubánce je teď zima a k moři chodí jen v létě. Mimochodem bylo přes 30 stupňů J a slunce pralo. Cestou z pláže se nám povedlo udělat nákup.

Říkali jsme si, že už by bylo na čase poslat domů nějaký e-mail. Jenomže v hotelu po nás chtěli zaplatit minimálně hodinu internetu a to za 6 CUC. Nepovedlo se nám je ukecat, že by nám stačilo 30 minut. Prý si musíme koupit kartu na přístup a ta se prodává jen na hodinu. Nevěřili jsme jim, že pak kartu budeme moct použít i jinde. Už jsme věděli, jak to na Kubě chodí. Tak jsme se šli podívat do internetové kavárny, ta už ale byla zavřená (šlo tam platit po 10 minutách, ale cena byla stejná jako v hotelu). V kavárně nám doporučili nějaký další hotel s internetem, ale ten se nám nepodařilo najít. Tak jsme to vzdali a maily se nekonaly.

Při bloudění městem jsme potkali pár totálně ožralých Čechů. Hodnotili, jak by si to se mnou užili a netušili, že jim rozumíme. My jsme se tím dobře pobavili, ale neřekli jsme jim, odkud jsme. Oni byli stejně mimo.

Večer už byla zavřená pizza křižovatka a tak jsme hledali něco k snědku jinde. Nějak se nám nedařilo. Nakonec Michal s Danem pokračovali v hledání restaurace a já s Markem jsme vyrazili do stánku s houskami s uzeným. Jedna houska stála 5 CUP. Dali jsme si asi 4 kousky a stačilo to. Naše útrata byla asi 20 v cupech, zatímco Michal s Danem to měli v restauraci taky zhruba za 20, ale v cucech.

Housky jsme si dali na náměstí Parque Céspedes. Kolem nás tam běhala spousta hladových psů. Psi vrčeli, a tak tam Marek radši nechtěl sedět. Až později mu došlo, že nevrčeli na nás, ale na sebe. Každopádně psi nás i tak pronásledovali a čekali, kdy nám upadne kousek housky. Na náměstí bylo i kino. Škoda, že ve dnech, kdy jsme byli v Trinidadu, nehráli nic dobrého. Vstupné totiž bylo jen 1 CUP. Den po našem odjezdu dávali „Batman se vrací“ a na to bychom za kačku šli klidně i ve španělštině, protože jsme to už viděli.

Po večeři jsme šli na hotel a čekali jsme na Michala s Danem. Udělali jsme ovšem zásadní chybu, když jsme nechali rum a kolu u nich na pokoji. Nemohli jsme pít Cuba libre, a tak jsme aspoň dorazili Markovu becherovku. Když přišli kluci z večeře, sedli jsme si zase k našemu oblíbenému stolečku a popíjeli jsme.

9. den – sobota 25.2. – Trinidad a výlet do Topes de Collantes

Po snídani jsme vyrazili na výlet do Topes de Collantes. Některým z nás nebylo po včerejšku zrovna nejlíp, a tak cesta nebyla moc příjemná. 25 km mezi Trinidadem a Topes de Collantes totiž bylo plné zatáček, do kopce a z kopce a silnice byla místa hodně hrbolatá.

V Topes jsme zaparkovali a vyrazili do národního parku Topes de Collantes k vodopádu Salto del Caburní. Vstupné 6,50 CUC na osobu. Pokladnu sice šlo obejít, ale Kubánci vždycky všude kontrolovali lístky, tak jsme si je radši koupili. Tentokrát nám lístky nekontrolovali, ale to jsme nemohli vědět. Cesta byla skvěle značená, nedalo se zabloudit. K vodopádu jsme šli pěkně z kopečka, ale nahoru už to bylo trochu náročnější. Vodopád (62 m vysoký) nás vůbec nenadchl, ale zato jsme se pěkně prošli. Marek si v jezírku u vodopádu i zaplaval. Prý to měla být náročnější trasa, ale zvládli jsme to i v sandálech.

Potom jsme se stavili na obědě – špagety, hranolky a refresco. Restaurace byla absolutně prázdná a ani kvůli nám se obsluha zrovna nepřetrhla. Zaměstnanců tam ale bylo jako much. No tak to chodí, když jsou restaurace státní. Je jim jedno, jestli mají zákazníky nebo ne.

Dalším cílem byl vodopád Vegas Grandes. Doporučila mi ho Lucka, která byla na Kubě minulý rok a na fotkách vypadal vážně skvěle. Kdybych vodopád na fotkách neviděla a kluky nepřesvědčovala, že je ten vodopád fakt dobrej, tak bychom na něj nešli. Poměrně dlouho jsme jezdili po hlavní silnici v okolí Topes a nemohli jsme najít, kudy k vodopádu. Nakonec nám poradil jeden Kubánec. Dojeli jsme do jakési díry po granátu a tam nám znova museli poradit, kudy se máme vydat do lesa. Značení tu nebylo vůbec žádné. Šli jsme nějaký ten kilometr po široké lesní cestě a už jsme začínali pochybovat, že jdeme správně. Potom jsme ale uviděli dřevěnou směrovku, tak jsme si řekli, že pokud nedojdeme k vodopádu, tak dojdeme aspoň k něčemu jinému, co by mohlo být zajímavé. Potom jsme došli k zavřené ohradě, tam bychom to asi otočili, kdyby za ohradou nebyla druhá směrovka. Tak jsme vlezli do ohrady a pokračovali dolů z kopce. Kopec už byl