Naše cesta po Paříži 2008

Naše cesta po Paříži 14.8.- 17.8.08

Ve čtvrtek jsme odpoledne v 16.30 usedli do letadla společnosti ČSA a letěli jsme hodinu a půl do Paříže. Cesta probíhala bez problémů.

Na letiště Charles de Gaulle jsme přilétli v 18. hodin. Čekala na nás již delegátka a odvezla nás do hotelu. Ještě předtím s námi projela okružní jízdu Paříží.

Ubytovali nás v hotelu Fiat v ulici pod Moulin Rouge. Hotel byl 2*, ale na přespání stačil. Jediné, co bylo špatné, byla postel. Dvojlůžko bylo zhruba tak 140 cm široké, takže v noci se nedalo moc dobře spát.

Ráno jsme vstávali okolo půl 7, připravili jsme si věci na celodenní výlet a v 7.30 jsme šli na snídani. Snídaně byli kontinentální, houska, sýr, croissant , džem a výborná kobliha. Káva, čaj a džus.

V 8.30 pro nás přijel autobus, čekali jsme na něj u Moulin Rouge. Byli jsme tam pouze sami. Večer je plná lidí čekající na vstup do kabaretu. Vstup je možný pouze ve společenském oblečení.

Přijeli jsme do Versailles v 9.00 hodin. Začali pomalu přijíždět turisté, takže fronta na vstupné nebyla, tak velká, ale určitě doporučuji přijet okolo 9 hodiny.

Vstupné do zámku činí 13 Euro. Právě probíhala rekonstrukce, takže zámek nebyl zcela přístupný. My jsme zvolili prohlídku zahrad a zpívajících fontán. Cena 8 euro.

Návštěvníci procházející obrovským zámkem a rozlehlými zahradami určitě pochopí, proč bylo toto místo pýchou krále Slunce.

V roce 1668 začal Ludvík XIV. budovat z otcova loveckého zámečku největší palác v Evropě, kde mohlo najednou bydlet až 20.000 hostů.

Zahrady jsou uspořádány do pravidelných obrazců, tvořených chodníčky, hájky, živými ploty, bazénky a fontánami.

Hlavní budovy Versailles

– dnešní zámek postupně vyrůstal v sériích budov, které obklopovaly původní lovecký zámeček, jehož cihlovou fasádu lze ještě zahlédnout ve středu komplexu. V 60.letech 17. stol. Vybudoval Louis Le Vau první trakty, které vybíhaly do stran kolem zvětšeného nádvoří. Nádvoří bylo lemováno mramorovými sochami, antickými dekoracemi a pozlacenými střechami. Na straně obrácené k zahradám přibyly u západního průčelí sloupy a v prvním patře byla vytvořena velká terasa. V roce 1678 převzal stavbu Mansart a přidal rozsáhlé severní a jižní křídlo a dostavěl Le Valovu terasu, z níž vznikl Zrcadlový sál. Navrhl kapli, která byla dokončena v roce 1710. Budova opery ( L´Opera ) vznikla za vlády Ludvíka XV. V roce 1770.

Kolem Mramorového nádvoří jsou soukromé pokoje krále a královny. Na straně obrácené k zahradám byly místnosti, kde se odehrával oficiální dvorní život. Vyvrcholením je Zrcadlový sál se 17 ohromnými zrcadly odrážejícími vysoká klenutá okna.

V roce 1687 si Ludvík XIV. nechal postavit Velký Trianon, malý palác z kamene a mramoru, aby se mohl ukrýt před dvorem a těšit se ze společnosti své milenky Madame de Maintenon.

V roce 1762 si nechal Ludvík XV. postavit zámeček Malý Trianon , který si později oblíbila Marie Antoinetta.

Ve 12 hodin jsme měli odjezd z parkoviště. Za tři hodiny jsme si prošli zahrady, došli až k Malému a Velkému Trianonu. Poslechli si krásně zpívající fontány a nechali se unášet tou krásou a pohodou, které zahrady nabízí.

Pokud bychom šli i do zámku bylo by potřeba více času na prohlídku.

Dále jsme navštívili obdivuhodný zámek Fontainebleau uprostřed anglického parku, který navrhl André Le Notre.

Do tohoto renesančního zámku postaveného za Františka I. (1515–1547) a Jindřicha II. (1547–1559) za přispění bezpočtu italských řemeslníků a umělců, se vchází skrze Dvůr bílého koně – Cour du Cheval Blanc, který je na památku rozloučení Napoleona s jeho armádou v roce 1814 rovněž nazýván Dvorem loučení – Cour des Adieux. V interiéru je nejkrásnější Galerie Františka I. s alegorickými malbami, girlandami s ovocem a květinami, bohatým štukováním a sochami a dále bohatě zdobený taneční sál. Jedná se o dvě mistrovské ukázky francouzské renesance italského původu.

Všichni králové se ve Fontainebleau cítili velice dobře a zámek stavebně upravovali: Kateřina Medicejská obývala celou řadu zdejších komnat, své pokoje si zde upravili i Marie Antoinetta a Ludvík XVI. Na tomto nádherném loveckém zámku uprostřed 25 000 hektarů lesa se často zdržovali i Napoleon a Josefína a před nimi také Madame de Maintenon, milenka a pozdější druhá manželka Ludvíka XIV.

Budete-li mít dostatek času, zajeďte si pak ještě do Barbizonu na západním okraji lesa. V této kolonii umělců proslavené pod názvem „Barbizonská škola“ žili a pracovali kolem roku 1830 francouzský krajinář Théodore Rousseau, Camille Corot a Jean-Francois Millet. Ateliéry Rousseaua a Milleta jsou přístupné veřejnosti.

Večer jsme jeli ještě na jeden výlet. Nenechali jsme si ujít plavbu lodí po Seině. Cena se pohybuje okolo 11 Euro, ale my ji platili 190 Kč naší delegátce.

Plavba začala ve 20.00 hodin. Pluje se po lodi, která má vyhlídkovou palubu, takže výhled na památky je úchvatný obzvlášť večer, kdy je vše krásně osvětlené.

Žádné jiné evropské město není tak charakterizováno řekou jako Paříž.

Seina představuje základní a důležitý bod ve městě – měří se od ní vzdálenosti, určují se podle ní čísla domů a řeka také rozděluje hlavní město na dvě charakteristické části : Pravý břeh ( směr sever ) a Levý břeh ( směrem na jih od řeky ). Obě tyto části mají přesné hranice.

Téměř všechny významné budovy v Paříži se nacházejí u řeky nebo alespoň nedaleko.

Plavba trvala 70 minut. Nejkrásnější byl pohled na osvětlenou Eiffelovu věž, která je nyní modře osvětlená a jsou na ní žluté hvězdy – znak EU. Od 22.00 hodin začíná i blikat. Doporučuji navštívit.

Tím, jak jsme byli okouzleni osvětlenou Eiffelou věží, tak jsme se rozhodli, že po návratu zpět na Moulin Rouge, se vydáme pěšky k Sacré – Coure, odkud je krásně vidět na Eiffelovu věž.

Cesta trvala zhruba 20 minut do kopce. V uličkách bylo spousty krásných obchůdků, taveren, kde to tak lákavě vonělo a lákalo k posezení. Když jsme došli k Sacré – Coure bylo něco málo ke 23.00 hodině. Na schodech pod Sacré – Coure seděly spousty mladých lidí a poslouchali muziku. Bylo to hezké. Přesně ve 23 hodin se rozblikala Eiffelova věž a tím jsme dnešní den zakončili.

Ráno 16.8. nás autobus dovezl přímo pod Eiffelovu věž. Na místě jsme byli před 9 hodinou. V 9 hodin se otevřou pilíře ke kasám. Doporučuji tam být před 9 hodinou, neboť i tak jsme stáli zhruba ¾ hodiny frontu na kasu. Jsou celkem 4 kasy. Jedna je pouze pro pěší, kde si mohou turisti vyšlápnout 700 schodů do 2 patra E.V. Cena vstupného výtahem do 3 patra je 13 euro.

Prošli jsme přes kontrolu detektorem a již nastoupili do výtahu. Nyní vidíte, jak míjíte ocelovou konstrukci a stále stoupáte výše a říkáte si, jen ať se nezasekne.

Výtah nás vyvezl do 2 patra a tam jsme přestoupili na další výtah, který nás doveze do 3 patra. Ten je poněkud menší a vše lépe vidíte. Ta výška je neskutečná, kdo nezažil, nedokáže si to přestavit. Máte pod nohama 290 m. Celková výška je 324 m včetně antény.

Když jsme vystoupili z výtahu, byli jsme mile překvapeni, že všude kolem dokola jsou skleněná okna, takže ta výška nebyla tak strašná. Když jsme si to obešli dokola a již se zžili s tou výškou, dostali jsme odvahu vyjít další schody, kde už byl výhled bez skel a jen Vás chrání kari sítě a plot. Docela tam foukalo. Ale stálo to za to. Ten přímý výhled byl fascinující. Vše máte, jako na dlani. Vítězný oblouk, náměstí Trocadéro, Buloňský lesík, Invalidovnu a jiné.

Tato stavba měla silně zapůsobit na návštěvníky Světové výstavy v roce 1889 a zároveň přispět k modernější tváři Paříže.

Stavba, kterou navrhl Gustav Eiffel, byla ostře odsouzena estetiky 19. století. Básník Paul Verlaine dokonce věž objížděl, aby se na ní nemusel dívat.

Do roku 1931, kdy byla dokončena Empire State Building v New Yorku, to byla nejvyšší stavba světa.

Zajímavosti:

– za horkých dnů je díky rozpínavosti kovu o 18 cm vyšší

– do třetího patra vede 1665 schodů

– konstrukci spojuje 2,5 mil. Nýtů

– vychyluje se max o 7 cm.

– Váží 10 100 tun

– Každých 7 let se natírá 60 tunami barvy

– 2 patro vy výšce 115 metrů dělí od 1 patra 359 schodů, nebo několikaminutová jízda výtahem

– 1 patro je ve výšce 57 metrech a dostanete se sem pěšky po 360 schodech. Je zde pošta.

Na zpět jsme chtěli také okusit, jaké to je sejít 700 schodů. Bylo to nekonečné, ale po 10 minutách jsme stáli u busty Gustava Eifella a kochali jsme se tou výškou. Udělali jsme posledních pár fotografií a vydali se pěšky k Vítěznému oblouku.

Po svém největším vítězství v bitvě u Slavkova v roce 1805 slíbil Napoleon svým mužům, že se vrátí domů pod vítěznými oblouky. Následujícího roku byl položen základní kámen jednoho nejslavnějších Vítězných oblouků světa.

Avšak poničením plánů architekta Jeana Chalgrina a Napoleonovou demisí se dokončení stavby posunulo až na konec roku 1836.

50 metrů vysoká stavba se stala tradičním výchozím bodem slavností vítězství a vojenských přehlídek.

Nahoru žádný výtah není pouze pěšky po kulatých schodech, kterých napočítáte 290.

Výhled je opravdu kouzelný. Vidíte zpět na Eiffelovu věž, nejznámější ulici Champs – Elysées, Invalidovnu, Nové město a jiné krásné památky.

Z Vítězného oblouku jsme si prošli Champs – Elyséés, která je zhruba 2-3 km dlouhá. Rovněž chodníky jsou neskutečně široké plné obchůdků, taveren, kin a přitahují davy turistů. Ti se sem přicházejí najíst či za nákupy, nebo se jen podívat.

Francouzské zahrady, lemující Champs – Elysées od Place de la Concorde až k Rond – Pointu, se od roku 1938, kdy byly navrženy se moc nezměnily.

Cestou ze Champs – Elysées jsme došli až k Placa de la Concorde ( náměstí Svornosti ), která svou rozlohou více jak 8 ha. patří k nejkrásnějším historickým náměstím v Evropě. Na vznešenosti mu v 19. stol. přidal 3200 let starý obelisk z egyptského Luxoru, dvě kašny a osm soch symbolizujících francouzská města.

Odtamtud jsme prošli zahradami do geometrických tvarů, jsou součástí parkově upravené oblasti táhnoucí se podél Seiny od Louvru až k Champs – Elysées a Vítězného oblouku. Zahrady založil královský zahradník Ludvíka XIV.

Došli jsme přímo před Louvre.

V roce 1190 zde nechal král Filip August vybudovat pevnost, která měla chránit Paříž před nájezdy Vikingů. Za vlády Františka I. 1515-1547 byla přebudována v robustní palác. Další čtyři století tento komplex rozšiřovali a zvelebovali francouzští králové. Jednou z posledních úprav byla stavba skleněné pyramidy, odkud je přístup do všech galerií.

Poklady Louvru mají základ ve sbírce Františka I., který zakoupil mnoho italských maleb včetně Mony Lisy.

Louvre byl otevřený pro veřejnost v roce 1793 po Velké francouzské revoluci a od té doby se jeho sbírka rozrůstá.

Po zhlédnutí jsme se vydali na metro a jeli na hotel a na večeři.

Poslední den našeho pobytu jsme věnovali Luxembourským zahradám, Panthéonu, prohlídce katedrály Notre – Dame a Pompidouovu kulturnímu centru.

Nejprve jsme zhlédli Panthéon, kdy nechal Ludvík XV. roku 1744 postavit kostel, na počest sv. Jenovéfy, že se vyléčil ze smrtelné nemoci.

Po revoluci se, ale z kostela stal panteon – místo posledního odpočinku hrdinů a velikánů Francie.

Z Panthéonu jsme došli k Luxembourským zahradám, kde mnoho Pařížanů sní o bydlení v této oblasti – tiché, zelené čtvrti. Tato čtvrť patří mezi nejúchvatnější místa hlavního města. Je zde plno studentů, za letních dnů se staří pánové scházejí pod kaštany, aby zahráli šachy nebo tradiční hru boules.

Na západě stojí veřejné budovy, senát a jiné, které jsou stíněné vysokými kaštany. Uprostřed je jezírko, kde si děti s rodiči pouští plachetničky a vše dokola krásně kvete a spousty lidí tu hledá útočiště, kde odpočívají a jiní běhají v uličkách zahrad.

Také je zde postavená Fontána de Médicis ze 17. století ve stylu italské přírodní jeskyně.

Poté jsme se vydali na nejstarší ostrůvek Ile de la Cité, který má také pestrou historii. Když se v r. 53 př. n.l. objevil dobyvačný Julius Caesar, byl tento ostrov pouhou zaostalou vesnicí. Starověcí králové z něj později vytvořili sídlo politické moci a ve středověku i centrum náboženského života a soudnictví.

V současnosti takový význam nemá, ale turisté sem dodnes přicházejí obdivovat katedrálu Notre – Dame a Conciergerie .

Conciergerie byla upravena na věznici a „ concierge“ správce královského paláce, se stal hlavním žalářníkem. Byl tu vězněn a mučen i vrah Jindřicha IV.

V době Velké francouzské revoluce zde bylo drženo 4000 vězňů, kromě jiných i například Marie Antoinetta, která až do své popravy obývala malou celu a Charlotte Cordayová, jež probodla ve vaně vůdce revoluce Marata.

Stali zde i soudci revolučních tribunálů Danton a Robespierre.

V budově se dochovala i mučírna z 11.století.

Po břehu Seiny jsme došli ke katedrále Notre – Dame.

Základní kámen pro výstavbu katedrály nechal položit v r. 1163 papež Alexander III. V roce svého dokončení 1330 byla katedrála dlouhá 130 m. a měla opěrný systém, prostornou příčnou loď, hluboký chór a 69 m. vysoké věže.

Nejvýznamnějšími prvky hlavního průčelí jsou tři portály s překrásnou sochařskou výzdobou a rozetové okno. Jižní rozetové okno má neuvěřitelný průměr 13 metrů.

Akorát v katedrále probíhala mše, takže jsme mohli slyšet mši a zpěv sboristek a nádherné tóny znějících z varhan.

Po tomto krásném zážitku jsme ještě vydali procházkou k Pompidouovu kulturnímu centru.

Pompidouovo centrum vypadá jako budova obrácený naruby : eskalátory, výtahy, barevné vodovodní a vzduchová potrubí a dokonce i masivní ocelové příbory, jež tvoří konstrukci stavby, jsou umístěny zvenčí. Obří bílé komíny jsou větrací šachty podzemních prostor.

Mezi směry, exponáty zastoupenými v muzeu, jsou fauvismus, kubismus a surrealismus.

Venku davy turistů sledují vystoupení pouličních umělců.

Pompidouovo centrum, kde je umístěno přes 50 000 prací od více jak 42 000 umělců, pokrývá všechny směry umění – malířství, sochařství, grafika, architektura, fotografie, film, design a jiné.

Tím jsme zakončili naší návštěvu v Paříži. Jsou zde spousty jiných, krásných míst,které jsme nezhlédli. Alespoň nám zbyly další místa pro příští návštěvu krásné a romantické Paříže.