0
0

Nejvíce památek města je soustředěno v západní části Santiago de Cuba, v zásadě nedaleko nábřeží zátoky. My jsme se však prvního dne vypravili na opačnou stranu, hlavně z toho důvodu, že jsme si chtěli včas zabůkovat jízdenky na autobus, který nás měl za 4 dny odvést do Trinidadu. První zastávkou na naší cestě bylo náměstí Plaza de Marté nacházející se pár desítek metrů od místa našeho ubytování. Toto náměstí zdobí památník veteránům bojů za nezávislost zkrášleny několika děly, což má jistou symboliku v tom, že za španělské nadvlády bylo využíváno jako veřejné popraviště. Dnes nabízí náměstí množství laviček rozmístěných pod věkovitými stromy, které nabízejí možnost k příjemnému posezení (teda pokud vám nevadí silný automobilový provoz a velké množství jineteros dohazujících zde hlavně taxíky).

Z Plaza de Marte jsme se vydali na východ po ulici Garzon, kde po levici zaujme rozsáhlý poměrně velmi dobře udržovaný nemocniční komplex (vůbec nemocnic je v Santiagu a vůbec na celé Kubě velké množství). Po cca 150 jsme narazili na třídu Avenida de los Libertadores směřující doleva, která nás dovedla k místům úzce spjatým s novodobou historií Kuby. Tato široká rušná silnice je ve své první části lemovaná desítkami bust slavných osobností kubánského odboje. O kus dál se po pravé straně nacházejí kasárna Cuartel Moncada s Museo Histórico 26 de Julio (1 CUC/os.). To přibližuje ve své spíše nudné expozici slavný, ale nepříliš úspěšný útok Fidela Castra 6.července 1953 (viz historie), jakož i poněkud krvavá expozice zobrazující brutální vypořádání se s rebely. Samotná budova je nepřehlédnutelná okrovobílá stavba lemovaná několika bustami. Naproti Moncadě stojí na betonové ploše hrdě nazvané Parque Histórico Abel Santamaria dnes bohužel hodně zchátralý pomník tomuto hrdinovi odboje (betonové tváře Santamaríi a Martího s nápisem „Morir por la patria es vivir“ – Zemřít za vlast znamená žít). Jeho ubohý stav dokládá zejména nefungující fontána, která jej původně měla obklopovat.

Ještě dále směrem na sever po Avenidě de los Libertadores se lze dostat na náměstí Plaza de la Revolución s památníkem Antoniu Maceovi, hrdinovi boje za nezávislost, což je obrovský uměle navršený kopec s 16m vysokou jezdeckou sochou znázorňující Titána a těžko definovatelnou ocelovou konstrukcí svařenou z mohutných traverz, kterém má údajně symbolizovat les mačet. Pod pomníkem se nachází skromná expozice věnované této osobnosti kubánských dějin (1 CUC/os.) Na tomto náměstí se rovněž nachází stanoviště Viazul (nenápadná modrobílá budova cca 50m po levé straně za světelnou křižovatkou).

Z tohoto náměstí doporučujeme zabočit doleva (za západ) a projít neturistickou, ale zároveň dostatečně zajímavou, částí města až k santiagské železniční stanici. V této oblasti je možné najít řadu zajímavých domků v poměrně chatrném stavu, které jsou však stále obydleny svými obyvateli, jakož i spleť širokých boulevarů a úzkých uliček. Od nádraží je možné se vydat buď na místní hřbitov Cementerio Santa Ifigenia s hrobem Manuela Cespédese a mauzoleem José Martího (1 CUC/os.), nebo podél nábřeží směrem na jih, kde lze spatřit nepříliš kladné stránky města – zanedbanou a ze značné části opuštěnou průmyslovou část (poblíž nádraží se nachází přístaviště s překladištěm) a rozpadající se, kdysi důstojnou pobřežní promenádu s vybydlenými zdevastovanými koloniálními domy. Za pozornost stojí několik set metrů dlouhá betonová zeď celá pomalovaná revolučními plakáty. Na nádraží je možné najmout si soukromé černé taxi – my jsme tak učinili a pro vyjížďky po okolí si najali 50 let starý světle modrý Chevrolet „pilotovaný“ věkovitým málomluvným řidičem Alfonsem doprovázeným jeho dohazovačem tmavé pleti Reném. Vůz je sice v katastrofálním stavu, ale cesta vněm určitě stojí za to, zároveň se dá usmlouvat příhodnější cena, než v některém z oficiálních žigulíků a ještě má člověk pocit, že dal vydělat lidem, kteří si to narozdíl od některých zbohatlíků zaslouží (Alfonso každodenně parkuje před budovou nádraží na sjezdu na pobřežní Avenidu a po domluvě pro vás přijede i přímo do vaší casy).

Z nábřeží je to už jen pár set metrů do centrální historické části města, ke kterému ostře stoupá několik strmých uliček (doporučujeme jít ulicí Heredia nebo Aguilera). Parque Céspedes je vlastně náměstí vzdáleně podobné parku s udržovanou zelení, kovovými ručně tepanými lavičkami, na kterých si s chutí odpočinete po náročných zkoumání památek. Nikdy zde neutichá ruch – vždy se tady najde skupinka hudebníků ochotných Vám zahrát něco z kubánských rytmů, občas se zde objeví jineteras – zdejší prostitutky bažící po Vašich naditých peněženkách. A také místní děti, které budou požadovat jakýkoliv suvenýr – populární jsou propisky, mýdla, zubní pasty, ale pozor – jakmile jednou začnete rozdávat, jen těžko se rostoucího hloučku zbavíte. Na náměstí se nachází památník Carlose Manuela de Céspedes (jeden z prvních Kubánců, který se postavil bojem proti španělským kolonizátorům). Na straně za pomníkem se tyčí dominanta náměstí a de facto i celého Santaga Catedral de Nuestra Seňora de la Asunción, což je zvenčí i zevnitř bohatě zdobená budova se dvěma zvonicemi nad jejímž průčelím se tyčí okřídlená socha. V době naší návštěvy bylo vzhledem k vánočnímu období průčelí vyzdobeno betlémem. Samotná katedrála pochází z roku 1818, nicméně na jejím místě stály kostely již od počátku 16. století, jenomže byly jeden za druhým ničeny požáry, drancováním pirátů a zejména mohutnými zemětřeseními, které oblast stíhaly zejména na přelomu 18. a 19.století.

Na východní straně náměstí stojí Hotel Casa Granda, z jehož baru na balkónu hotelu můžete pozorovat při popíjení kubánského míchaného nápoje okolní zástavbu a ruch panující na náměstí. Naproti katedrály stojí nově zrekonstruovaná bělostná budova radnice Ayuntamiento (bývalý guvernérský palác ze 16. století), ze které v roce 1959 Fidel Castro pronesl svou vítěznou řeč. Bohužel není tato skvostná budova veřejnosti přístupná.

Museo de Ambiente Cubano (nejstarší obytná stavba ostrova) – na západní straně náměstí zaujme za 2 CUC/os. sbírkou koloniálního nábytku – my jsme si ji, ale bohužel neměli možnost prohlídnout, přišli jsme poslední den našeho pobytu zrovna o polední pauze. Naproti této jinak nenápadné budově hned vedle Casa Grandy stojí Casa de Cultura, která je zajímavá především svou sloupovou světle žlutou fasádou, ale jejíž zchátralý interiér za prohlídku ani nestojí.

Z Parque Cespédes je možné se vydat zpátky nahoru několika ulicemi – většina průvodců bude vehementně prosazovat Calle Heredia – prý je lemována množstvím stánků a kypí původním kubánským životem. My jsme ji však seznali jako poměrně nezajímavou, zanedbanou a špinavou (chcete-li navíc zažít skutečně tradiční uličky doporučujeme jednoznačně El Tivolí – viz dále). Neurčitý dojem nepomohou napravit ani vcelku nezajímavé Museo de Carnaval nebo Casa Natal de José María Heredia.Daleko zajímavější je vydat se na západ po rušné Enramadě, která nejenže kypí životem (pozor na pouliční zloděje), ale nabízí i možnost pozorovat prosté Kubánce v kontrastu s dolarovými obchody, jimiž je tato ulice přeplněna. Nutno dodat, že ceny v těchto nákupních místech jsou pořádně přemrštěné i z pohledu západoevropana, a tak se není co divit, že většina Kubánců jen závistivě přešlapuje před výlohami s pro ně zcela nedostupným zbožím. V ulici je rovněž možné zahlédnout vývěsní štít kdysi nejluxusnějšího santiagského hotelu Imperial – dnes je tato honosná budova z větší části rozpadlá.

Na paralelně stoupající ulici Aguilera je asi nejzajímavějším objektem Muzeum Bacardiho (Museo Emilio Bacardí Moreau), najdete jej na rohu ulic Aguilera a Pío Rosado. Dle našeho názoru je to jediné muzeum, které stojí v Santiagu za shlédnutí (vstupné 2 CUC + příplatek 1 CUC za fotografování). V expozici najdete množství starožitností z koloniálního období, sbírku kubánského užitého umění. Průvodce uvádí, že zde najdete rovněž egyptologickou sbírku, ale ať jsme procházeli všechna zákoutí, nic podobného jsme nenašli. Zakladatelem muzea byl podle názvu Emilio Bacardí Moreau, patriarcha rumové dynastie Bacardíů. Základem zdejší sbírky se stala jeho soukromá sbírka předmětů, které shromažďoval desetiletí (zbraně, přílby, domácí potřeby, podložku k usekávání rukou a nohou otroků, tiskařský lis, sochy a obrazy zdejších občanů, z nich některé opravdu stojí za pozornost a spoustu dalších artefaktů vztahujících se k historii města.

Ať již půjdete po Enramadě nebo Aguileře, obě vás dovedou na náměstí Plaza Dolores, jehož centrální zelený pás s lavičkami a pomníkem Franciscu Aguilerovi přímo vyzývá k odpočinku po celodenním poznávání památek. Připravte se ale asi na nejintenzivnější „napadání“ ze strany jineteros a různých prodavačů všeho možného. Zde jsme neodolali a zakoupili od místního prodejce knihy o Fidelu Castrovi (staré ohmatané knihy, ovšem za babku – vhodný suvenýr z cesty). V parných dnech je osvěžující v některé z venkovních restaurací popíjet mojito, popř. jiný nápoj za zvuků salsy linoucích se od různých pouličních skupin, zde prezentujících své umění. Budete-li pokračovat z náměstí po Aguileře nahoru dostanete se kolem pošty zpátky na Plaza de Martes.

Z Parque Cespédes se rovněž naskýtá možnost vydat se jižním směrem do čtvrti El Tivolí, která je více než kterékoli jiné místo v Santiagu nezasažena turistickým ruchem, takže se návštěvník může nerušeně procházet spletitými uličkami s více či méně zachovalými domky. Tato čtvrt původně založená bohatými francouzskými plantážníky evidentně kdysi zažívala lepší časy, o čemž svědčí třeba i zbytky tramvajových kolejí v jejich strmých ulicích. My se do čtvrti vydali poslední den pobytu v Santiagu a určitě jsme toho nelitovali. Strmé více než pěti set stupňové schody Padre Pico Escalinata nám sice daly značně zabrat a Museo de la Lucha Clandestina (1 CUC/os.) je spíš karikaturou revolučního místa (pokud budete i v Havaně, uvidíte, že ani zdaleka nesnese srovnání se skvělým Museo de la Revolucion), nicméně výhled od něj na zátoku je opravdu krásný a přímo vybízí k usednutí na lavičku a kochání se s pohledem. To však není ještě nic proti tomu, vydáte-li se ulicí Santa Rica směrem do kopce na západ (cestou narazíte na řadu pěkných casach particulares, ve kterých může být vzhledem ke klidu velmi příjemný pobyt). Těsně před křižovatkou s Avenidou de 24 febrero (Trocha), v nejvyšším bodě ulice a pravděpodobně i centrálního Santiaga stojí základní internátní škola Luise A. Moralese Musteliera z jejíhož nádvoří snadno přehlédnete celé město se všemi jeho dominantami, záliv i značnou část pohoří Sierra Maestra. Jediné co výhled trochu kazí je neustálý příkrov smogu. Pro nás to byla vydařená cesta za Santiagem.

Třetího dne pobytu jsme se pronajatým Chevroletem (viz výše) vypravili k dominantě zálivu pevnosti El Castillo del Morro San Pedro de la Roca. Na zkoumání této gigantické pevnosti budete potřebovat minimálně půlden a spoustu sil na zdolávání stovek schodů spojujících jejich několik úrovní. Za cestu tam a zpět a čekání na místě jsme Alfonsovi zaplatili 15 CUC, ale je pravděpodobné, že by se dal umluvit i na deset. Vstupné do pevnosti vás přijde na cca na 3 CUC + 2 CUC příplatek za focení + další drobné na samozvané výklady nejedné ochotné průvodkyně z řad posedávajících „úřednic“. Samotná pevnost však za to nesporně stojí, vždyť pro svou historickou hodnotu byla zapsána na seznam památek UNESCO.

Pevnost stojí na vysokém útesu cca 8 km jižně od města. Je pojmenována po guvernérovi Santiaga, zkráceně se jí ale říká El Morro. Byla postavena v letech 1633 až 1639 (což je vzhledem k její velikosti téměř neuvěřitelné) podle návrhu italského architekta Juana Bautista Antonelliho a jejím úkolem bylo bránit vjezd do zátoky zejména proti útokům pirátů. I přes hluboký příkop, padací řetězový most a spoustu děl, nebyla nedobytná, o čemž se obyvatelé města přesvědčili v roce 1662, kdy se celkem snadno zmocnil anglický pirát Christopher Myngs.

Stavba se skládá ze tří pater – úrovní, které jsou propojeny množstvím schodů a uliček. Je z ní malebný výhled na oceán a celou zátoku Santiaga, takže srdce fotografa rozhodně bude potěšeno možností pořídit opravdu úchvatné záběry. V pevnosti samotné najdete Museo de la Piratería, věnované pirátským útokům na město, sbírku historických zbraní, jakož i rozměrnou nástěnnou mapu věnovanou námořní bitvě mezi španělskou a americkou flotilou, ze které odešli papírově silnější Španělé na hlavu poraženi.

Po prohlídce pevnosti asi neminete bez povšimnutí místní restaurace, kde Vám rádi poskytnou občerstvení (za poněkud přemrštěné ceny). Vašemu unavenému tělu to ovšem nebude moc vadit. Doporučujeme využít i nabídku hudebních nosičů v jednom ze stánků, jejich ceny zde vůbec nejsou vysoké ve srovnání s jinými kubánskými lokalitami.

Budete-li chtít strávit den na pláži a budete-li na to mít čas, doporučujeme vypravit se na některou z krásných pláží na jižním pobřeží (zvláště v zimním období je zde daleko vyšší pravděpodobnost příjemného koupání než na severu, kde je klima silně ovlivňováno studenými frontami). Průvodci doporučují některou z oficiálních pláží z nichž nejslavnější je Playa Siboney, ale my jsme raději využili nabídku Reného s Alfonsem a nechali se odvézt cca 20km západním směrem do poklidné zátoky (25 USD), kde jsme kromě příjemného koupání bez rušení rozvernými turisty mohli pozorovat volně se pohybující se malá selátka, kozy a jiné domácí zvířectvo. Naši průvodci nám rovněž zařídili konzumaci čerstvě ulovené ryby v jednom z místních vesnických domků, která sice byla malá a kostnatá, ale aspoň jsme poznali interiér obydlí zdejších vesničanů. Pokud byste se dostali do podobné situace, doporučujeme tvrdě smlouvat – ceny jsou nesmyslně nadsazené – přijatelná je tak polovina. A nedejte se zastrašit nevraživými pohledy.

Odpoledne posledního dne jsme se taxíkem nechali odvézt na stanoviště Viazulu, po čemž následovala celonoční cesta do naší další zastávky Trinidadu.

http://www.desperado.cz/kuba/santiago-de-cuba-%E2%80%93-cast-prvni/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .