0
0

7. července: Nice – Les Vaihles – 536 km

V tomto kraji snad ani neprší, takže ač brzo ráno, vyjíždíme za horkého slunce. Již den předtím padlo rozhodnutí, že vypadneme z pobřeží, protože jet další den zácpou je festivalem promrdaného času a paliva, tudíž vyrážíme směr dálniční most Millau, který chceme navštívit, ale jedeme okamžitě směr vnitrozemí na Marseille. Nejprve projíždíme nádherným asi 50 kilometrovým úsekem kopečků, zatáček a slabého provozu. Nic ostrého, ale všechny zatáčky krásně tažené, takže heft pomalu ani neubírám. Po tomto úseku dochází na předpokládanou nudu, neb zbytek země je jen jednou velkou nezajímavou plackou. Najíždíme tedy na dálnici a přejíždíme dálniční most Millau, jehož přejetí je zpoplatněno 4,30 eury. Navštěvujeme místní výstavu o historii kraje a podrobnostech výstavby. Poté se otáčíme a vyrážíme směr Pyreneje. Jelikož je Millau velkým údolím mezi dvěma kopci, využíváme toho a stoupáme po okresce serpentinami. Dále už po rovině dorážíme do kempu u jezera poblíž městečka Les Vaihles, za ubytování platíme 13 euro a po zbudování ležení míříme do bistra u jezera, které, jak se ukazuje, vede harlejář milující rock a bistro podle toho vypadá. Dáváme si pizzu ZZ Top, Led Zeppelin a francouzský chmelový nápoj připomínající pivo. Půda v okolí je úplně červená a já se vrhám do vody do jezera. Jack sedí ve stínu, protože jel poslední dva dny na frajera jen ve vestě a má spálené hnáty. Večer zjišťujeme, že hajzly jsou bez prkýnek, inu jiný kraj, jiný mrav. Špatné sociální zázemí jsme očekávali na východě a místo toho jej nalézáme na rádoby civilizovaném západě. WiFi je bezplatné, ale funguje jen kolem recepce. Po setmění zalézáme do spacáků a těšíme se na Pyreneje.

8. července: Les Vaihles – Axle des Termes – 506 km

Další slunný den v sedle, zpočátku dojíždíme po táhlé nudné silnici zpět k pobřeží, poté ke španělským hranicím směrem na Figueres. U moře potkáváme TGV a na rovince závodíme. S úsměvem mu natrháváme prdel a opouštíme ho při vjezdu do tunelu. Překračujeme čáru na španělskou stranu. Pěkná silnice začíná až v Ripoll, kde se okamžitě vrháme do Pyrenejí silnicí N-260, která je synonynem motorkářského edenu. Táhlé zatáčky s příjemným povrchem, na kterém nevadí občasné lepení, nás provázejí místními kopci s minimálním provozem asi po 40 km. Jen měníme neustále náklony, zanecháváme zde části stupaček a úsměvy v každé zatáčce, skoro z toho mám mokro v kalhotách. Následuje cesta do Andory přes La Seu d’Urquell, která je také parádní. V Andoře svačíme v „mekáči“ u benzínky a při pohledu na cenu 1.10 euro za litr si udílíme tituly z kravína, proč jsme tankovali před hranicemi. Naše cesta Andorou je spíše nudná, neb se sice jedná o hezké stoupání, ale celé v městské zástavbě (v podstatě lyžařské středisko), takže spíše koukáme do výloh na Porsche, Aston Martin a jim podobné. Všude jsou davy nakupujících, mizíme co nejrychleji pryč. Užíváme si až poslední úsek před překročením hranice do Francie, jež je výstupem na vrchol hory s nádhernou scenérií. Po průjezdu celnicí na vrcholku se nám naskýtá nádherný výhled, celá francouzská strana je zahalena jakoby ve šlehačce. Následně si uvědomujeme, že do toho marastu jedeme a tak se budeme muset rozloučit se sluncem. Klesáme tedy skrz mrak s viditelností 10 metrů ve šňůře několika aut, jejichž brzdová světla nám slouží jako vodítka, kudy vůbec jet a po pár desítkách kilometrů končíme v kempu za Ax-Les-Thermes. Nejprve jsme však zastavili v kempu Les Loules v Orlu , kde naše „Parle vu Angle?“ na nikoho neudělalo takový dojem, aby otevřel recepci. V dalším kempu Le Malezou v Savignac-les-Ormeaux se s námi anglicky již bavili, proto nebyl důvod nezůstat, přece jen se už začalo připozdívat. Naštěstí neprší, takže volíme stany, platíme 26 euro a zanedlouho již večeříme v místní restauraci za poslechu místní živé country kapely. Později zjišťujeme, že ani tady nejsou na hajzlech prkýnka. Ve Francii asi si buď každý nosí vlastní, nebo nevědí jak správně sedět na hajzlu.

9. července: Axle des Thermes – Torla – 360 km

Kemp opouštíme stále pod mrakem a jedeme směr severozápad do místního přírodního parku směr Seix. Projíždíme část trasy Tour de France, což je znát i podle nebývalého množství cyklistů na metr čtvereční, potících se na výstupu. Bohužel nemáme příležitost se jim smát, neb ani my si nějak extra neužíváme, silnice se místy podobá kančí stezce se špatným asfaltem, který místní cestáři zdárně záplatují a záplaty korunují jemným štěrkem, jak je poslední dobou hnusným zvykem. Tudíž jen nevěřícně vrtíme hlavami a cedíme nadávky na Frantíky. Obecně totiž nejhorší silnice západu zažíváme na francouzských stranách Pyrenejí i Alp. Po několika výstupech a průsmycích opět přejíždíme za Bagnères-de-Luchon hranici do Španělska a napojujeme se opět na nám známou N-260, která je naprosto stejná jako na začátku, za což děkujeme všem motorkářským pohanským bohům, neb je to pohlazení na duši a po návštěvě francouzské strany si připadáme, jako bychom vypadli z letadla bez padáků a přistáli na stohu slámy plném nádherných holek nahoře bez. Kvalitní asfalt, slabý provoz, ze zatáčky do zatáčky podél řeky Rio Cinca, to vše za jasného slunce a hlavně na neskutečně dlouhém úseku. Nelze si snad přát víc. Projíždíme přes Boltaniu a končíme u vesničky Torla v tom nejkrásnějším kempu za celou cestu. Kemp Rio Ara lahodí oku kamennými zídkami, anglickým trávníčkem, horskými scenériemi, záchody a sprchy lepší než ve spoustě hotelů, obchod plný potravin otevřený do devíti do večera a bar na posezení nad chlazeným pivem San Miguel či něčím ostřejším, WiFi zdarma (dosah jen kolem recepce), to vše bratru za 26 euro dohromady za nás oba, mašiny a stany. Skáču do Rio Ara se osvěžit, horská říčka má průzračnou tyrkysovou barvu a je i v létě ostrá jak žiletky, takže místo koulí mám dva hrášky a náhle disponuji velikostí jedné tisíciny Roberta Rosenberga. Po večerním chmelovém rituálu zalézáme do spacáku a těšíme se na zítřejší etapu.

10. července: Torla – Poitiers – 617km

Slunné Španělsko opouštíme ne jinak než po milované N-260, z které sjíždíme až před hranicemi a opět pokořujeme francouzské území. Již od vrcholku vidíme, že to je to veliká chyba, neb v dálce vztyčují prostředníček dešťové mraky a místní farmáři vyvážejí na horské pastviny hejna krav a ovcí. Vykládají zvířata z kamionů a ženou je po silnici, takže kličkujeme mezi zvěří a jejich výkaly, do čehož začíná pršet a naše mašiny i my jsme během několika minut doslova v nepěkných sračkách. Po výjezdu z hor nastává opět nudná francouzská placka a my už jen taháme za plyn nejkratší cestou směr Belgie. Abych tu nudu zpestřil, jako předtím s vidlicí, po zhodnocení vzorku zadní gumy je mi jasné, že na kordu a plátnu do Belgie asi nedojedu. Sjíždí se mi levá část pneumatiky, a tak ještě zkoušíme trik s utažením tlumiče na jedné straně, abych docílil opačného odklonu. To však nepomáhá, a proto začínáme hledat nějaký pneuservis. Po několika peripetiích a hledání údajných moto-servisů, které (pro nás už to není překvapení) neexistují, přijíždíme v Limoges k obchodu s nápisem MOTO. Uvnitř zjišťujeme, že ve Francii to znamená sekačky, traktory, čtyřkolky a jedno Virago. Potřebnou pneumatiku nemá ani v katalogu a 180 R16 je pro něj nestandartní rozměr. Nakonec nás odkazuje na Harley Davidson v nedalekém sousedním městě Poitiers. Nedaleké sousední město je 70 kilometrů po další nekonečné řadě polí, lesů a polí. Takhle si představuji cestování v Rusku a ne ve Francii – pole, pole, pole, pole, samota, pole, pole, pole, vesnice. Jelikož je pozdě večer, zajíždíme do kempu pár kilometrů od adresy servisu, stavění stanů a večeře v restauraci nad pivem je rutinou za cenu 28 euro, z které mě vytrhuje jen parťákův nasraný pohled, říkající, jaký jsem kokot, co musí pořád servisovat. Kontruji tím, že bez toho by to nebylo dobrodružství, za což si vysluhuji kroucení hlavou a několik vtipných bonmotů, proč jezdím na Hondě, když pak opravuji u Yamahy a Harley Davidsonu a další, mlčky je trpím a zapíjím pivem.

11. července: – Poitiers – Mons – 587km

Brzo ráno míříme na udanou adresu, abychom se z cedule na plotě a pohledu na prázdnou budovu dozvěděli, že obchod byl přesunut jinam. Necítíme se již překvapeni a tak se tomu smějeme. Naštěstí naproti je moto obchod ve stylu českého Bikers Crownu, který má servisní zázemí. Jsme ve Francii, a proto čekáme do 10 hodin, než otevře. Po krátké domluvě a inspekci skladu s majitelem jménem Fred nacházíme sice ne úplně přesnou, ale dostačující pneumatiku. Technik není k dispozici, tak neváháme, vytahujeme nářadí a pouštíme se do práce. Po dvou hodinách (díky mým výfukům to není taková sranda) je hotovo. Platíme, srdečně děkujeme za vytažení trnu z prdele, Fred za námi zavírá a odjíždí na oběd – ano správně, měl otevřeno 2 hodiny. Další cesta je už jen pokračující nudou na rovných francouzských okreskách. Jediným vzrušením je pouze průjezd dálniční sítí kolem Paříže, kde projíždíme konstantní 50 kilometrovou zácpou. Zde je snad jediná výjimka, kdy řidiči sami uhýbají a dělají nám volnou cestu, stejně tak jako zástupům scooteristů, kterým i my občas uhneme pro jejich dravost. V jednu chvíli dokonce používáme jako beranidlo pro průjezd zácpou policejní vozidlo na majákách, které vede nás a další motorkáře v zástupu, jako kačena své mladé. Do Belgie a konečné stanice Mons, kde parťák bydlí, dojíždíme před 22. hodinou. Usínáme naprosto vyřízení s otlačenými zadky a plechovkami piv v rukou.

12. července – Mons – 0km

Padlo rozhodnutí, že jeden den věnuji odpočinku a na cestu do Čech vyrazím až v pátek. Užíváme si pivo, whisky, doutníky, T-bone steak z grilu s bagetou a nohy na stole. Našim nomádským duším chybí to vrnění pod zadkem.

13. července – Mons – Tábor – 950km

Z nedostatku času a peněz volím přejezd Mons – Tábor po dálnici na jeden zátah. Ráno otvírám garáž a vítá mě letní belgické počasí, déšť jak sviňa a zima. Kontroluji meteoradar a přes celou Belgii a Německo leží jeden velký mrak. Pod kůži oblékám termo a navrch beru nepromoky. Déšť střídá intenzitu, a tak se mi postupně mění viditelnost v rozmezí 25 až 100 metrů, což je při mé jízdě 100 – 130km/h občas docela nebezpečná hra. Dělám nucené zastávky na zahřátí prstů, neb rukavice jsou dvěma rybníčky, kde by se zima dala krájet i s Rákosníčkem a prsty mi modrají. Na benzínkách jsem vždy středem pozornosti, protože se pohybuji jak Robocop a zatímco většina motorkářů čeká pod střechou, až se déšť přežene, já vždy jen natankuji, ohřeji si konečky prstů v kafi z automatu a pokračuji. Na jedné zastávce zjišťuji, že se mi utrhl závěsný šroub jedné brašny a ta mi visí k zemi. Odněkud z dáli slyším Jackův škodolibý smích. Ani to neřeším a po několika pokusech celou brašnu jen přichytávám gumicukem k cestovnímu pytli za zády, což sice vypadá, jako když převážím skříň, jenž mi sahá nad hlavu, ale zase si na druhou stranu mohu opřít celá záda a díky tomu jet rychleji. Déšť ustává asi 20 kilometrů za Rozvadovem a tak dorážím do Tábora již v poměrně suchém stavu. Po zaparkování a nutné horké vaně ulehám s pocitem vítěze a té nejlepší dovolené. Závěr Celkem najeto 8783 km, navštíveno 14 zemí, projeta 3 pohoří a nepočítaně kopečků a vrchovin. Vyzkoušeno nespočet druhů piv. Ač jsme narazili na spoustu zajímavých a nádherných úseků, rozhodně bychom chtěli vyzdvihnout Bosnu, která byla pro nás velkým překvapením a stála by za větší pozornost, i když tam určitě člověk nestráví tolik času jako v Alpách. Dále by určitě za zopakování stála silnice N-260 na španělské straně Pyrenejí, neb co my jsme měli tu čest, byl to jeden z nejlepší zážitků jako celek, nemluvě o ceně benzínu 1,30 euro za litr. Příjemným poznatkem celé cesty také bylo, že kdykoli jsme přišli do kontaktu s motorkáři, ať se jednalo o jakoukoli národnost, byli to super lidé, což potvrzuje teorii, že na motorkách potkáte pouze fajn lidi neb debily mezi motorkáři příroda vyřadí držkopády. Posledním poznatkem cesty jsou dvě poučení na nocování. Pokud bychom cestu dopředu plánovali, rozhodně je milejší vybírat menší rodinné kempy. Bývají hezké, s příjemnými ochotnými majiteli, sociální zařízení bylo vždy čisté a nebylo mu co vytknout. Jen bývá potřeba vlastních zásob potravin. Nižší cena je samozřejmostí, elektrika či WiFi zdarma. Větší kempy mají samozřejmě plné zabezpečení, ale také vás obírají o peníze za každou ptákovinu, co je napadne, nehledě na to, že bývají přelidněné až hrůza. Druhým poznatkem je mít sebou na dobíjení telefonů či dalšího vybavení elektrickou přechodku zásuvek „220 V tříkolík“ na klasickou domácí zásuvku. V 90% kempů mají přípojky připravené pro karavany vybavené tříkolíkovou zásuvkou, neb klasická domácí se nesmí venku umísťovat. Někde vám přechodku půjčí a někde pronajmou, ale je šikovnější a jistější jí být vybaven.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .