0
0

Nápad vyrazit na mašinách do Rumunska na Transfagaraš vznikl již v roce 2011, ale kvůli vlastní blbosti jsem měsíc před plánovaným odjezdem zaparkoval mašinu i sebe do německého pole. Místo výletu jsem mašině lízal rány. Díky nucené pauze uzrál nový, odvážnější plán, že není důvod držet se při zdi, když už někam pojedeme. Parťák Jack mi v lednu 2012 poslal mapu s návrhem trasy, jejíž červená linka se táhla z Čech do rumunského Fagaraše a pak na západ přes alpské Stelvio až do Pyrenejí a zpět do Čech s tím, že sjedeme, co po cestě bude vypadat zajímavě, jinak bez většího plánu a určených cílů. Žádné navštěvování památek, zbytečné obdivování cizích městeček a podobně. Prostě jen my, mašiny a to, co nám může poskytnout silnice. Kam dojedeme, tam dojedeme, najdeme nocleh a dál se uvidí. A že se vidělo…

22. června: Mons -Tábor – 1000km

Jack, který posledních pár let žije v Belgii, zahájil cestu přesunem z belgického Monsu do Tábora. Plánem bylo prostě si užít prvních 1000 kilometrů po hlavních silnicích mimo dálnice. Cestu si původně naplánoval na 2 dny, protože vyrážel v pátek odpoledne. A stejně jako v předchozím roce nás čekalo hned na začátku překvapení. Můj pes spolknul gumovou hračku a v sobotu jsem s ním musel k veterináři. I přes telefon jsem cítil, že to s parťákem asi sekne. Minulý rok jsem opravoval mašinu a on se rozhodl sám nikam nejet a strávil 3 propršené týdny v Čechách. A letos, když už je na cestě, nás potká jiný průser, vlastně spíš zácpa. Jack byl kousek od Frankfurtu a večer už byl na krku. Přesto se v tu chvíli rozhodl to urvat, dojet do Tábora po dálnici, získat titul „Ocelový zadek“ (1000 km jízdy v kuse) a v sobotu mi pomoci s čímkoli by bylo potřeba, abychom na cestu mohli skutečně vyrazit. V jednu hodinu ráno jsem ho uvítal vychlazeným pivkem. Vše bylo nakonec vyřešeno, takže v neděli jsme byli připraveni odstartovat.

24. června: Tábor – Liptovský Trnovec – 466km

Motory brumlají svou melodii hutného basu, poslední kontrola bagáže, přemýšlení, co jsme zapomněli a jdeme na to. Po obědě opouštíme Tábor a po chvíli už zdoláváme nejhorší část naší cesty. Mít to nejhorší za sebou hned je výhoda, přežíváme D1 a sjíždíme u Slavkova. Při vjezdu do Buchlovských kopců odpočívá policejní Passat na krajnici, a tak jimi projíždíme naplno. Proženeme se Slovenskem, kde je dálnice stejně jako u nás pro motocykly zdarma, a s jedním tankováním a se zapadajícím sluncem hledáme kemp u nádrže Liptovská Mara. Po vjezdu do Liptovského Trnovce se rozhlížíme po cedulích s kempinkem, než cokoli stačíme najít, z blízké restaurace vybíhá majitel a místo ukázání cesty nám nabízí nocleh pro nás i motorky. Původní nabídku 50 euro za pokoj bez větších dohadů srážíme na únosných 30, a tak si plácneme. Bagáž zůstává na motorkách v garáži a my si dáváme k večeři pstruha na másle, zapíjíme plzničkou. Celý první den naší cesty se nás drželo sluníčko a my potkali první malé kopečky završené různými zříceninami před vjezdem do Tater. Fajnový začátek.

25. června: Liptovský Trnovec – Debrecen – 437km

Z hotýlku odjíždíme v devět ráno. Snídáme na parkovišti obchoďáku a smějeme se, když okolo prochází mladý pár a borec s očividným zájmem jít se podívat blíže na naše mašiny je stržen zpět přítelkyní se slovy: „Nikam, tady budeš“. Z Mikuláše míříme na Štrbské pleso, kde nás vítají první mírné zatáčky s vcelku příjemným asfaltem bez větších kazů, což je hezké uvítání oproti zamračenému nebi. Zatáčky si užíváme i při sjezdu na Poprad, kde je okolí silnice lemováno vykáceným a polámaným lesem jak po výbuchu, což je dosti smutný a zvláštní pohled. Otáčíme se směrem k Maďarsku a na jednom z nájezdů mi podklouzává zadní kolo. Mašina se celá šine skluzem, s duší plochodrážníka otáčím řídítka do protisměru s myšlenkou na to, jak se mi mašina srovná a přizdvihne, strhnu to zpět a vyjdu z toho zadarmo, a to snad ještě dřív, než vklouznu do trávy mimo silnici. Myšlenka je to olympijská, leč provedení Dolní Lhota, převracím se tedy na druhou stranu a kloužu s mašinou po druhé straně ke krajnici, následně do trávy a prověřuji tak funkčnost padacího rámu. Než dorazí parťák, je již mašina na kolech a já na nohou. Kontrola ukazuje, že „padák“ fungoval na 100 procent a až na ztrátu cca 10x2cm plotny nejsou žádné jiné škody (teprve následující den zjišťuji, že to není tak úplně pravda). Maďarsko nás vítá zhoršením kvality silnice. Všude je spousta záplat, prasklin a asfaltových háďat. Nebyl by problém to přežít, ale narážíme zde na fenomén, který se nás držel i dále cestou na východ – vesnice nalepená na vesnici a všechny dlouhý jako špagety, takže se trmácíme 20 km padesátkou přes 5 na sebe navazujících vesnic a cesta se tak vleče. Projíždíme městečkem Miskolc a míříme do místní vysočiny Bükk, jediných pořádných kopců v Maďarsku. Přejezd do městečka Eger je dle naší zkušenosti asi tím nejlepším, co je motorkáři schopna nabídnout tato země. Starší, leč zachovalá silnice bez velkých vad, v délce zhruba 40 km se spoustou zatáček, esíček, minimem rovinek a skoro nulovým provozem byla skvělá, i když nám do toho začalo pršet. Není zde nic extra ostrého a zatáčky se dají jet plynule pod plynem a nádherně kopírovat, prostě zábava, jak má být. Bylo by lepší jet opačně z Egeru, neb z této strany je novější asfalt a čistější povrch, ale to je jen detail. Z počátečního jemného deště se stává mokré „ufoporno“, rozhodujeme se tedy dojet, co půjde a pak se vysušit na nějaké ubytovně. Vodu mám až za brýlemi umístěnými za štítem helmy, z pusy plivu směs vody, asfaltu a mušek ze štítu, navoskované kožené hadry dávno podlehly, v botách mám dva rybníčky a ruce promoklé jak kravský inseminátor bez rukavic. V tomto stavu dojíždíme po neplacené dálnici do města Debrecen a konečně projíždíme s parťákem kolem ubytovny, která má parkoviště na zadním uzamčeném dvorku. Ubytovna Minerva je olemována červenými neony a stojí před ní dvě ženské v minisukních s nohama jak antické sloupy, až se lekáme možného „hampejzu“ a toho, jak budeme za blbce, až půjdeme spolu na jeden pokoj. Recepční nás však uvítá bez koženého oblečku a bičíku, a i když neradi, platíme kartou 45 euro za pokoj se snídaní. Místo dotazované sušárny nás vybaví dvěma fény, takže po výtečné večeři si odnášíme piva na pokoj a snažíme se usušit, co se dá.

26. června: Debrecen – Sibiu – 408 km

V osm ráno nás budí asi pětiminutové hlasité zvonění z vedlejšího kostela. Hltáme snídani a okamžitě vyrážíme. Naštěstí na nás zase svítí „mozol“, takže je cesta veselejší. Po celkem lepené, houpavé a hlavně nudné silnici dojíždíme na hranice s Rumunskem. Po prvních rumunských kilometrech se mi vrací vzpomínky na Kosovo a přirovnání vůbec není liché. Silnice se ještě zhoršují a úseků s dobrým asfaltem ubývá, většinou se vyhýbáme dírám a lepeným částem, tlumiče pracují naplno a my si připadáme jak na houpacích koních. Vesnice jsou přehlídkou všech časů, vidíte drobné barabizny, jež by Potěmkin s radostí zakryl i tady, kontrastují s několika patrovými honosnými vilami a zdobnými kostely. Lidé v klidu vkračují do silnice bez rozhlížení, takže jsme po prvních zkušenostech opatrní a sledujeme vše možné včetně všudypřítomných toulavých psů. Místní jezdí většinou bezmyšlenkovitě, ale na nás jsou slušní a uhýbají. Kvalita silnic se pak průběžně mění od hrůzy po celkem solidní a část trasy jedeme po nové bezplatné dálnici bez odpočívadel, benzínek a jakýchkoli exitů. Asi 100 km před Sibiu se silnice stává peklem, co se týče povrchu a dopravy celkově. Při přestávce na benzínce zkoumám přední kolo zadělané od oleje, tečou mi simerinky na vidlici, a to fest, asi povolily po tom pádu na Slovensku. Nakonec v šest večer končíme v kempu Ananas za Sibiu. Po domluvě bereme za 56 lei chatku pro 3 lidi, vybavenou skromně, ale spaní fajnové. Za celý den nás nijak neotravoval hmyz, takže štíty zůstaly čisté. Jediní otrapové byli na benzínkách a podél cest, nabízeli zeleninu, skleničky a zcela zaručené pravé francouzské voňavky. Stačilo zastavit na menší oddech a odprdelnění a během pár vteřin jsme si připadali jak bakterie na penicilinovém večírku.

27. června: Sibiu – Aurel Vlaicu – 456 km

Vyrážíme před osmou, neb jsme nemohli dospat. Po nezajímavé lepené silnici vjíždíme do prvních zatáček a začínáme stoupat po Transfagarašské magistrále. Povrch na silnici není špatný, ale ideální také ne, což se dá říct o celém Rumunsku, kvalita silnic se dá odvodit od strojů, které zde jezdí. Je to ráj GS, KTM, Africa Twinů a jim podobných, občas potkáte choppera a velmi ojediněle naháče, ale to je vše. Prostě to není pro sportovce, ale také zde nejsou pouze polní cesty. Po svačině na vrcholku Transfagaraše pokračujeme dále tunelem k přehradě v údolí. Scenérie nádherné, tak jak vždy větší pohoří nabízejí. Kocháme se a postupně ubrušujeme stupačky. Přijíždíme k přehradě a udivuje nás, že nikde není možnost zastavit a dostat se k jezeru, které je zakryté po celou dobu jízdy lesem. I přes horší stav silnice to byla ovšem nádhera a těch skoro 100 km stálo za jízdu. Po opuštění údolí zamíříme na další vysokohorský přejezd, a to Transalpin. Po úmorných cca 90 km začíná ve vesničce Novaci ta pravá zábava a naše hlavní radost z této země – Transalpina 67C. O Tranfagaraši si přečtete skoro všude, je to takové rumunské Stelvio. A přitom jen o kousek dále je trasa ještě lepší. 130 km úseku vedoucí zprvu horami a pak hlubokými lesy, kde čekáte Drákulu za každým stromem. Čistý nový asfalt, zatáčky tažené až na vrchol, provoz minimální, scenérie maxikochací – co víc si může motorkář přát? Občas potkáme auto v protisměru nebo dělníky pokládající druhou vrstvu asfaltu, jinak je to území zcela panenské. Žádná svodidla, značky, čáry apod., jen my, mašiny, silnice a hory. V jedné části je dokonce budováno SKI centrum, ale uprostřed léta je zcela opuštěné, zanechává v nás dojem města duchů. Vřele tedy tuto trasu doporučujeme. Po opuštění nové silnice pokračujeme na sever směr Sebes. Zažíváme další zajímavou část cesty, neb silnice se také teprve buduje, a tak na úseku cca 100 km střídáme zcela nový asfalt s menšími enduro vložkami po kamenech, které na pokládku asfaltu teprve čekají. Za celou dobu potkáme jen dva náklaďáky, takže pocit, že jsme v divočině, je na místě. Cesta ústí do městečka Sugag a odtud pokračujeme do Sebese. Silnice kopíruje řeku a podle toho také vypadá, spousta krásných zatáček a solidní povrch z ní dělá další parádní zážitek do sbírky, začínáme být plní dojmů, ale pořád se toho do nás ještě dost vleze. V osm večer toho už máme dost a končíme tedy asi 30 km za Sebesí ve vesničce Aurel Vlaicu. Jeden místní borec zde má camping uprostřed vesnice na zahradě za barákem. Pevný bazén, spousta místa a ochotný pan domácí slibují velmi pěkné přenocování. Platíme 59 lei za nás dva a stany s motorkami. WIFI a elektrika zadarmo, tak jako ve všech dalších místních kempech, kde jsme byli. S pivem v pazouře hodnotíme den jako „kurevsky skvělý“ a rejpeme do sebe, kdo víc klopil.

28. června: Aurel Vlaicu – Minis – 402 km

Den útrap. Po večerní domluvě se vracíme kus zpátky na Sebes a pak směrem na Turdu. Provoz je dost hustý a tak s radostí uhýbáme na vedlejší silnici. Zkoušíme cestu podél řeky z Turdy do Stei. Na mapě se fajnově klikatí, ale bohužel střídání panelovky a lepeného asfaltu s tak úžasným tvarováním, na kterém si připadáte jak na houpacím koni upevněném na kolotoči, je opravdu hrůza, takže místo požitku jen chrlím slovosled, za který by se styděla i cikánka z bangkokského bordelu. Po cestě mimo dobré pizzerie a stoupáku do horského střediska není nic extra, tak jen týráme tlumiče a pneumatiky na kombinacích asfalt, panel, kostky, jemný štěrk, všechny možné typy povrchu a trpíme tento přejezd se znechucením. Do toho se ještě přidávají úseky (směrem na Arad), kde se cesta opravuje, provoz je jednosměrný a časování semaforů navrhoval někdo s cílem řidiče co nejvíce nasrat. Nicméně příští rok to může být zajímavé svezení. Stane se nám zde asi jediná úmyslná nepříjemnost za celou cestu – jeden fagan po nás hází šutr, ale mine a my pokračujeme bez zastavení dál. Končíme opět v menším pěkném rodinném kempu v obci Minis umístěném také v zahradě za domem. Místní frajer, který se sem přestěhoval z Nizozemí (asi tam musí být fakt zoufalí), nám nabízí jejich domácí víno a je fakt dobrý. Platíme 58 lei za nás oba a naše cajky. Obecně kempy, co jsme navštívili na rumunském území, byly rozlohou menší, zato ovšem služby jako elektrika, wifi byly zadarmo, sociálky byly vždy čisté, bazény a různé vyžití jako trampolíny pro děcka apod. dostupné, takže v tomto směru jsme neměli žádných námitek. Na druhou stranu, pokud by to někdo vyžadoval, neměli nikde žádnou restauraci, takže jídlo pouze ze zásob. Ale Čechy prý dobře znají, takže piv měli vždy v lednici dostatek. Už večer se ptám majitele, kde bych tu mohl opravit ty simerinky. Bohužel v okolí nic není, a tak Jack prochází maďarský internet a pokouší se něco najít. Honda je tady evidentně neznámá značka, ale pár tipů máme a vidlice snad vydrží. Lepší opravit ji teď, než zůstat viset někde v Alpách.

29. června: Minis – Szeged – 161km

V devět ráno vyjíždíme směr Maďarsko a jediným dnešním cílem je opravit moji přední vidli. Doprava se vleče jak šnek, tak předjíždíme po čáře, jak to jen jde. 20 km před maďarskou hranicí předjíždíme ve vesnici se vlekoucí Touareg, z křoví okamžitě vyskakuje do silnice policista a odstavuje nás u krajnice. Sebere nám řidičáky, pak jen mávne na každého z nás a hodí číslovkou 140 lei. Místní měna nám už skoro došla, takže rozměňujeme Eura v místní směnárně, vhodně umístěné jen kousek od stanoviště radaru (jak příhodné), platíme a jedem dál směr Szeged, kde jsme si den předem našli na internetu několik moto-servisů. Moje vidlice je na tom po tom včerejším asfalto-off-roadu velice bídně a olej mi stříká až na zadní válec. Na první hledané adrese nám borec z obchodu s brusivem oznamuje, že moto dílna tu již není a je přestěhovaná již 10 let. Dává nám adresu na místní Yamahu. Tam naštěstí umí anglicky a mají Česko rádi, jezdí do Brna na GP. Udělají mi místo venku před obchodem a zapůjčí zvedák na motorku, protože jejich dílna je plná. Ač jsem vidlici ještě nerozebíral, beru do ruky koule a nářadí s tím, že to nebude nic těžkého. Místní mi průběžně nosí vodu, parťák nakoupil proviant a osvěžení v místním Tescu, abych na sluníčku nezdechnul, jeden zákazník dokonce vyndá z dodávky zahradní paraple, které mě drží ve stínu. Nové simerinky měli v nedalekém obchodě, kam mi pro ně dojel Jack, takže po lehkých pěti hodinách je hotovo. Jednu vidli si dáváme nadvakrát, protože po prvním pokusu nalézáme na dně nádoby s olejem podložku, která by tam asi chyběla. Jako mechanik bych se tam prý neuživil, neb se to prý dá zvládnout za 2 hodiny, ale to mě netrápí. Mám pocit morálního vítěze. S velkými díky opouštíme Yamahu a dojíždíme do velkého místního kempu Sziksósfürdö Kemping západně od Szegedu, který nám v Yamaze doporučili. Platíme 4250 forintů za oba a vrháme se okamžitě do přírodního bazénu. Místní krámek nám oznamuje, že již nevaří a v 19 hod zavírá, kupujeme zásoby piva a dojídáme nákup z Tesca. Sociální zázemí je naprostým zklamáním a opět se potvrzuje – čím menší, tím lepší. Místní disco zábava duní do 4 do rána a Jacka ze stanu vyhání mravenci, kteří se rozhodli, že se jim u něho ve spacáku líbí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .