0
0

30. června: Szeged – Jajce – 501 km

Včerejší zdržení rozhodlo, že Balaton vynecháme a budeme pokračovat nejkratší cestou směr Jajce v Bosně. Ráno vyrážíme na západ po „nic moc“ silnici, bojujeme se spoustou kamionů a ucpanými silnicemi. Vyhýbáme se Srbsku a do Bosny míříme přes Chorvatsko. Krajina je zde placatá a provoz silný, proto v Osijeku najíždíme na dálnici, která nás stojí 39 kun za oba na zhruba 130 km (až do Okučani). Jízda je již příjemná, bez drncání, a tak odpočíváme za jízdy po předešlém útrpném výkonu. Po hodince a půl opouštíme Chorvatsko a vítá nás Bosna příjemnou silnicí. Na hranicích chtějí vidět zelené karty, ale vše je během minuty vyřízeno. Spokojeně taháme za hefty a míříme do místní vrchoviny směr Banja Luka nevěda, co nás čeká. Tom Tom navigace má jen omezené údaje, poskytuje jen hlavní trasy a jen málo detailů, odhadujeme, že je to následek válečných útrap a snaha chránit se. Trošku směšné v době Google Maps. Do Banja Luky je to samá vesnice a omezení, v jedné z nich vybíráme z bankomatu místní marky. Zato úsek Banja Luka – Jajce je jednou velkou nádherou. Projíždíme celý kaňon podél řeky po čisté silnici bez chyb s táhlými zatáčkami, pěkně pod plynem a do toho se stačíme kochat tou scenérií vzniklou z kombinace skal, řeky a silnice. Je to jak výjev z Vinnetoua, jen ti Hatátitlá a Ilči pod námi jsou jiní. Již poněkolikáté zažíváme to správné motorkářské blaho. Pár kilometrů za Jajcemi parkujeme v kempu vedle soustavy jezer, jmenuje se Plivsko jezero. Za ubytování platíme 20 marek a po zbudování stanů okamžitě míříme na koupel. Voda teplotou skutečně jezerní, ale po horkém dni je to spíše vítáno. Několikrát se přistihnu, jak hledím s překvapením na dno a přitom, abych se jej dotknul, se musím potopit několik metrů, voda je průzračná. S černým vzezřením našich rybníků se to nedá srovnat a určitě by stálo za to zde strávit víc než jednu noc. Večer končíme v kempové restauraci se zahrádkou. Objednáváme si gril mix pro dva se salátem, k tomu několik místních piv a následně několik rakijí s francouzskými bikery od vedlejšího stolu. Posíláme šéfkuchařce poděkování, neb žranice to byla řádná a chuťové buňky měly pohotovost Defcon 2. Platíme 72 marek dohromady za vše a míříme do stanů.

1. července: Jajce – Starigrad – 355 km

Ráno nám sluníčko fandí, takže si neodpouštíme ranní koupel v sousedním jezeře, které disponuje pláží, ale naskýtá celkem smutný pohled. V krásném zátiší jezírka s vodopády jsou všude na zemi ve velké míře poházené odpadky, jak je lidé ponechali svému osudu poté, co jim vypadly z pracek. Vyrážíme směr Bihač, cesta je příjemná, žádný velký provoz, silnice jak dětská prdýlka (tak hladká, ne tak posraná) s táhlými zatáčkami a vesničkami typickými pro vnitrozemní Balkán. Po kontrole mapy nakonec měníme směr z Bosanski Petrovaci na Bosansko Grahovo, neb se jeví klikatější. Ještě nevíme, jak prozíravý a moudrý tah to byl. Jen odbočíme, tyčí se před námi kopce, kopečky a hory. Následující cesta až na chorvatské hranice je jediným dlouhým orgasmem, něco jako údajně mají ženské, jen prostě ještě lepší a delší, myslím. Nulový provoz, povrch cesty sklízí jen mé díky a cestu jako takovou určitě navrhoval motorkář. Stoupání i klesání se nesou v duchu „neboj se, toč heft a levá, pravá, levá, pravá, levá…..“, zatáčky nejsou nijak ostré, právě naopak a tak se všechno dá jet nádherně pod plynem. Rovinky se tu nenosí a tak zbývá jen překlápět se a bavit, orgasmatron, štěstí, láska, nádhera, vyber si, co chceš, ale nic z toho ten zážitek nepopíše. Nač hledat slova, stačí jen znát ten pocit, kdy na celé zemi existuje pouze, silnice, slunce, my a zvuk broušených stupaček na pozadí brumlání našich bitevníků……k nezaplacení. V půli cesty vidíme ukazatele na místní motosraz, ale vzhledem k tomu, že je neděle a všichni odjíždějí, ani nezastavujeme a pokračujeme po silnici, na jejímž konci u hranic jí děkuji a líbám ji. Upozorňuji, že cesta ani místy nebyla v navigaci Tom Tom. Po vjezdu do Chorvatska se silnice jen mírně zdrsní, ale je stále příjemná oproti maďarským vyjetým kolejím a rumunským děrám a plátování. Zastavujeme v městečku Knin a dáváme si pizzu. Majitel dokonce kvůli nám otevírá o půl hodiny dříve, když nás vidí mlsně se rozhlížet po „zahrádce“. Nabízí nám pizzu „jumbo“, která s přehledem zakrývá celou plochu klasického stolku v kavárně. S úsměvem odmítáme a dáváme si jeho normální velikost, kterou naše tuzemské pizzerie považují za XXL. Povolujeme opasky a přemýšlíme o kšandách. Další cesta je zajímavá spíše svým okolním vzhledem, jedeme několik hodin jen mezi křovisky a měsíční kamennou krajinou, kde nepotkáme ani živou duši. Náhle nás však vítá moře pěkným výhledem a my nacházíme útočiště v kempu přímo u moře v městě Starigrad poblíž Jasenice. Nečekali jsme ani nic jiného, auto na autě, karavan na karavanu, Čech na Čechovi. Chvíli vymýšlím, jak se vyspím na té kamenité půdě všude okolo, ale nakonec prostě vyprazdňuji cestovní pytel a používám obsah jako matraci. Při dotazu na WiFi a po odpovědi, že to dělá 20 kun na jednu hodinu, se s úsměvem otáčíme neb už tak jsme dali 174 kun za ubytování a s vděčností vzpomínáme na free WiFi v Rumunsku a Bosně. Holt už jsme v zemi zaslíbené plně kapitalismu. V místním krámku kupujeme něco, do čeho strčíme chrup, nutné chmelové pomazání jazyka a řítíme se do moře. Po menší poradě, propočtu času a následujících kilometrů se rozhodujeme, že zrušíme průjezd rakouskou částí Alp, neb tam se z ČR vrátíme kdykoli snadno, a tak si následující den mákneme a přejedeme rovnou do italské Verony k jezeru Lago di Garda.

2. července: Starigrad – Lago di Garda – 571km

Ráno brzo po osmé prcháme z kempu, a jelikož jsme na Jadranské magistrále, pokračujeme po ní na sever. Magistrála celou dobu kopíruje pobřeží moře, je to symfonie spousty zatáček po krásné čisté silnici se středním provozem, alespoň hned po ránu. Jsme zase v ráji a užíváme si vyhlídkovou jízdu necelých 200 kilometrů, pak se silnice odpoutá od moře a povrch se mírně zhorší, ale stále to stojí za to. Slovinským výběžkem jen profrčíme a v italském Trieste najíždíme na dálnici směr Verona, kterou trpíme necelých 300 kilometrů. Po cestě nás zastihne několik variant deště od mírného až po průtrž, kdy pořádně ani nevidíme před sebe, ale co je horší, mokne fotobrašna přidělaná kvůli lepšímu přístupu na boku bagáže. Situaci řešíme zastávkou na benzínce, Jack vylévá vodu z brašny a jede se dál. Na konci dálnice platíme 18 euro. Dálnice nás obrala o dost sil, a tak v šest večer vyčerpaní vjíždíme do Camping Village Del Garda. Za plácek, kde si budujeme stany a parkujeme mašiny, platíme 40 euro. Internet za 2 euro na hodinu s klidem oželíme, ale zjišťujeme, že ten mobilní, který vezeme jako zálohu, už také nefunguje (později doma Jack zjišťuje, že Bosna, jelikož není v EU, má datové tarify asi jako by jste letěli na Měsíc a jeden večer brouzdání a hledání tras ho stojí asi 5.000 Kč. A to může být rád, že jej pak operátor pro jistotu odstřihl. Horší je, že služby už po návratu do EU obnoveny nebyly a tak musíme spoléhat na WiFi připojení). Jinak je kemp obrovským zklamáním. Čest názvu Village dělá do písmene, neb si zde připadáme jak na sídlišti, jen místo paneláků tu jsou bungalovy a předpřipravené obytné stany. Vše umístěno co nejblíže sobě, aby toho mohlo být co nejvíce na co nejmenší ploše – maximální vejvar. Pokus o nákup večeře v místním obchodě nevyšel, protože obchod je otevřen pouze od 8 hod do 12 a po polední pauze od 16 do 19 hod. Když jsme viděli dva veřejné bazény, hodlali jsme je vyzkoušet, ale byli jsme odesláni do jezera, neb u bazénu musí být plavčík a ten je tam pouze od 11 do 17 hod a jinak jsou bazény uzavřené. Takže pro stálé návštěvníky to není asi moc problém, ale nás „přijeď, sežer, vypij, vykoupej a vypadni“ to dostalo. Po příjemné koupeli v jezeře s teplotou kafe jsme navštívili jednu ze dvou místních restaurací a zopakovali rituál s mix grilem pro dva, zeleninovými saláty a pivem. Opět pochoutka hodna našich kachních žaludků. Návštěva záchodů nás moc netěší neb disponují pouze jednou klasickou mísou a řadou stupaček u obojího s průměrnou čistotou. Při příchodu ke stanům spatřujeme dva haryky s britskými značkami parkující přímo naproti našemu ležení. Jde o Poláky, co v Británii makají, právě mašiny koupili, a tak je zajíždějí cestou domů. Asi trošku ztratili směr, nebo moje mapa lže a Polsko je víc na jih. Po menší výměně cestovních zážitků, zkušeností a vzájemných ujištění, že máme nádherné stroje, se odebíráme na kutě.

3. července: Lago di Garda – Prato allo Stelvio – 280 km

Po deváté opouštíme campingové sídliště a míříme na Stelvio. Počasí je příjemné a občasné mráčky nám nijak nevadí. Postupně vjíždíme do scenérie Alp. Nikdy se nenabažím té krásy obrovských hor, jejichž úpatí jsou lemována vesničkami a táhlými vinicemi. Taková nádhera mě vždy dokáže uchvátit. Zmiňovat průjezd několika „passo de něco“ nemá cenu, silnice pěkné a každý výstup a sestup je malou úžasnou epizodou alpského seriálu. Na jedné pasáži přes Passo Tonale do Bormia stoupáme dokonce po silničce, kde se tak tak vejdou vedle sebe naše bitevní lodě a když nás míjí osobák, musíme se natlačit až na krajnici. Poté, co v zatáčce potkáváme skříňovou dodávku, dojde na vzájemné WTF pohledy a klepání na čelo. Výstup od vesničky Bormio na Stelvio se nese v duchu mírného deště, což se dá v pohodě snášet, hefty neubíráme, pneumatikám věříme a proto opět brousíme stupačky. Tento směr pro cestu nahoru doporučujeme vzhledem k jeho roztaženosti po celém úbočí kopce a ne tak ostrým zatáčkám jako jsou z druhé strany, proto se dá jet svižněji. Na vrchu probíhá povinná fotka a nějaký ten suvenýr. Než stačíme odjet, parkuje před námi Ferrari a to tak šťastně, že si navzájem musíme pomoc vytlačit mašiny ze stání, když jsme si je postavili tak blbě z kopce. Několik mlsných pohledů na cestu dolů a vyrážíme. Kdo byl, jistě zná – zatáčka, 100 metrů rovina, zatáčka a tímto stylem myslím zhruba 81krát. Sorry, stupačky. V polovině sestupu potkáváme partu asi 15 Čechů pokořujících Stelivo na nablýskaných a vyšperkovaných ČZtách 175 a Jawách Californian a Kývačka. Hrdě jim salutujeme za ten projev odvahy a plně chápeme jejich safetycar stojící pod kopcem. Před švýcarskou hranicí vjíždíme do města Prato allo Stelvio. Tam nás mrská již silný déšť a při pohledu na hodinky zjišťujeme, že už je po páté a konstatujeme, že zítra je taky den. Nalézáme ubytování v místním hotelokempingu Sägemühle. Stavět stany v tom marastu odmítáme a tak přes zvuk skřípajících zubů bereme karavan, kde by si lehla celá rodina i se strýčkem Fidem za 65 euro. Hotel je vybaven krytým bazénem s masážními tryskami, tak po ubytování máme o relax postaráno. Následně míříme do nedaleké restaurace neb hotelový obchod je z jídla vykraden. Za velmi dobrou pizzu, steak s kroketami, butylku vína a tři piva platíme i dýškem 35 euro a spokojeně usínáme na teplých postelích.

4. července: Prato allo Stelvio – Brig-Glis – 387 km

Vstáváme do slunného dne a v devět vyrážíme. Vzhledem k tomu, že jsem minulý den sjížděl Stelvio s vypnutým motorem, leč rozsvícenými světly, hrajeme místním menší divadlo, když mě Jack roztlačuje, aby mi naskočila mašina. Ještě že jsem ho vzal s sebou. Hranice do Švýcarska překračujeme bez zdržení, celník nám jen mávnul rukou „nazdar a už padejte“. Ani si nevšimnou mých výfuků, plyn pro jistotu jen tak lechtám. Jedeme trasu přes St. Moritz a pak do Bonaduzu. Silnice příjemná s občasnými lepeními a opravami, avšak nic vážného, rychlost je ale omezena na 80 km/h a podle varování jednoho známého z této země je zde dost radarů. Opět si užíváme nespočet nádherných silniček, zatáček a průsmyků, jež vedou naši cestu touto vpravdě malebnou zemí. A tak jak je to v Alpách pořád dokola, tohle prostě neomrzí. Narážíme na menší problém v uzavření průjezdu jednoho průsmyku, který nás má dovézt blíže cíli, a tak nacházíme alternativní cestu jiným průsmykem, akorát s navýšením o nějakých 100 km navíc. Před Oberalppass nás zdržovaly autobusy, které nakonec předjíždíme, ale déšť nás donutil navléci i kožené bundy, a tak si kratochvíli s autobusy musíme zopáknout. Po celé trase je hodně prací na silnicích, na rozdíl od našich cestářů si uvědomují, že co nestihnou do zimy, už nedodělají. Passo Della Novena je také uzavřen, vracíme se kousek a na západ míříme přes Furkpass. U naší cesty je zajížďka v podstatě milá a nijak nevadí, leč nevýhoda druhého průsmyku je v tom, že v něm hustě prší, a to se nás bohužel drží několik hodin skoro až cíle, kterým je městečko Brig-Glis. Kolem šesté večer nalézáme kemp Geschina, za který platíme 25 švýcarských franků, na večeři si kupujeme v kempovém obchůdku každý jednu plechovku raviol za 4,40 franků, které vzápětí bublají v ešusech. Nad kempem se tyčí dálniční most, ale o provozu vůbec nevíme, neb kolem teče horská divoká řeka hrající vodní fortissimo. Sprchy a záchody jsou čisté a bez vady. Navečer chvíli klábosíme o možných pěkných cestách v okolí se Švýcarem na haryku a dopíjíme nějaké to pivečko z recepce.

5. července: Brik – Val d’Isere – 309 km

Ráno nás vítá sluníčko, čímž se zlepšuje naše nálada a chuť pokračovat dál. Prvním cílem je Great St. Bernard Pass, kde nám opět začíná pršet. Už si zvykáme, že v Alpách zkrátka musíme každý den zvlhnout jak puberťačka na koncertu Luneticů. Odtud se vydáváme přes Aostu směr Bourg-Saint-Maurice. Bohužel omylem najíždíme na dálnici (nevýhoda jízdy podle navigace, když ji špatně nastavíte), která nás zavede až skoro do Francie, urychleně sjíždíme a hledáme nejbližší odbočku. Průsmyk San Bernardo je, jako vždy, naprosto k sežrání. Povrch silnice na francouzské straně se výrazně zhoršil. Vyhlídkově nádherná místa s malým provozem, jen škoda té silnice. Na jednom úseku je dokonce k našemu údivu přes celou cestu asi 25 metrový sesuv sněhu, nad čímž by zaplesali krosaři. Naštěstí se to zřejmě stává pravidelně, neb je zde vyasfaltovaná miniobjížďka. Dostáváme se až do střediska Val d’Isere a z něj míříme nahoru. Jinam to ani nejde a ani nechceme. Tohle stoupání je i přes občasné lepení na silnici jedním velkým labůžem s táhlými i ostrými, správně přiklopenými zatáčkami a nádhernou scenérií, doporučuji oběma mými válci. Na vrcholu nás však čeká nemilé překvapení v podobě silničního bloku a cedule zákaz vjezdu. Setkání WTF pohledů. Po kontrole mapy a navigace zjišťujeme, že náš cíl je od nás vzdálen 30 km, ale nejkratší objížďka činí 270 km. Usilovnější WTF pohledy. Minutová porada rozhoduje – NO BALLS, NO FUN, a tak blok objíždíme s vyhlídkou pouze vyfrézované silnice nebo rozkopaného asfaltu což zvládneme. Po 5 kilometrech však narážíme na cestáře a skutečný silniční blok v podobě sesuvu skály přes celou silnici přesně v tom nejužším místě s mostkem, tudíž nemožností to objet. Jelikož cestáři neumí ani česky ani a little anglicky, moc informací nezískáme. Během chvíle však doráží postupně několik vln motorkářů různých jazykových schopností, co se také nebáli to zkusit a tak se postupně dozvídáme, že je již na místě bagr. Pokud bude schopen unést spadané kusy, tak bude cesta volná do pár hodin. Obloha a naše zadky ohlašují podvečerní hodinu a tak dáváme šanci buldozeru. Dalším důvodem je, že Jack vsadil vše na jednu kartu, pod kopcem netankoval a teď mu v nádrži šplouchá poslední litr benzínu. Ve volné chvíli si vaříme v ešusech na lihových kostkách večeři (čemuž se Němci, nevím proč, diví a smějí) a čekáme, až se technika popere s přírodou. Bagr přijíždí, zvedá radlicí první balvan, čímž zvyšuje naše očekávání. Pak ovšem z ničeho nic zhasne motor a na další pokusy už nenastartuje. Bagrista v klidu zvedá telefon a volá, patrně šéfa, že to je rozbitý, než aby se pokusil podívat, co tomu je. Po pár minutách, kdy jen tak sedí a klábosí, se opětovně dotazujeme na stav prací. Bagr je rozbitý, další bude možná za několik hodin a cesta bude volná až někdy zítra. Na to není co říci, a tak měníme plán. Pojedeme zpět do Val d’Isere, kde najdeme bydlení s garáží, neb zase začíná pršet. Všechny věci zůstanou na motorkách, ať se ráno nezdržujeme s balením a můžeme brzy vyrazit a absolvovat tu nádhernou objížďku, polovinu z ní jsme jeli již sem. Ve Val d’Isere bereme nejbližší hotel s garáží, což nás stojí bez snídaně 86 euro, z čehož se nám otáčí oči až na zátylky, ale holt jsme se tak rozhodli. V pokoji je však ve vaně vířivka plus masážní trysky, což okamžitě využíváme i s voňavou pěnou do koupele. Vrcholem všeho je automatický záchod s bidetem s nastavitelnou teplotou a intenzitou proudu, z čehož si můj zadek připadá navýsost královsky, obzvláště poté, co je potom osušen vlahým větráčkem. Celý pokoj prostě budí dojem, že za ty peníze stojí.

6. července: Val d’Isere – Nice – 494 km

Ráno vyrážíme brzy za rozbřesku, už kolem půl sedmé, a jedeme z Val d’Isere zpět po našich stopách, opět zdravíme San Bernardo. Je celkem kosa. Plánem je dostat se někam k Nice přes Monako. Míříme tedy přes Aostu do Torina. Jelikož je lepší počasí, cesta ubíhá a dá se přirovnat k jakékoli silnici první třídy u nás. Prostě běžná jízda s běžným provozem. Za Borgo San Dalmazzo začíná krásné stoupání se solidní silnicí až k hraničnímu přechodu tvořenému jedním dlouhým tunelem. Takže do hory vjíždíme jako Taliáni a vyjíždíme jako Frantíci. Zde začíná klesání do Monaka, které se táhne přes 60 kilometrů a je dalším výtvorem motorkářského božstva. Celou dobu jsem litoval, že nebyl čas si to projet nahoru pěkně pod plynem, neb to byl opravdu nádherný úsek a stál by za další návštěvu. Táhlé zatáčky na čistém povrchu, které kopírují říčku, přes několik městeček až do města Menton. Zde nás vítá moře a Francouzská riviéra, ale také neskutečné peklo. Naším průjezdním bodem je Monako a co největší část trasy Formule 1. Bohužel nemáme čas si všímat okolí, neb to, co zažíváme, je zdejší normální městský provoz rovnající se té největší dopravní zácpě, jež je schopna Praha či České Budějovice poskytnout. Do toho vidím, že Francie dle mého mínění je země s největším obsahem idiotů za volantem. Každý se tlačí, kam může, bez ohledu na provoz okolo, většinu situací řeší jen troubením či křikem, před kruhovými objezdy, jež mají zvýšit plynulost dopravy, jsou dlouhé fronty, protože i když je kruhový objezd veliký pro tři kamiony vedle sebe, pohybuje se po nich vždy jen jedno vozidlo, jízdní pruhy totiž nikdo neuznává. Naše koráby se těžko proplétají mezi stojícími auty, neb úzké uličky neposkytují dostatek místa, a tak jedinými štikami v této řece jsou scooteristé a majitelé naháčů, kteří zdatně kličkují v mezerách. Po chvíli vzdáváme hledání známých míst, nebo čehokoli, co by připomnělo F1 a pokračujeme po pobřeží. Podél pláží je nádherný výhled na moře a to nezmiňuji ty mraky zástupkyň něžného pohlaví v bikinkách či bez, a to takových, že i zdejší babičky, jimž odhadujeme 50 a více, mají figury lepší než leckteré náctileté u nás. Narazit na ošklivou ženskou tu je opravdu problém. Nicméně tím celá krása končí. Dopravní zácpa, i když se již více hýbe, stále trvá, ač se jedná o tříproudou silnici. Navíc díky přechodům na pláž a odbočkám do města jedeme 30 kilometrový úsek od semaforu k semaforu, které jsou každých 50 metrů. Neustále jsme v městě a jen se mění cedule s jejich názvy. Takovýmto stylem přijíždíme do Nice zcela vyčerpáni. My i naše motorky se přehříváme a hledáme nejbližší kemp. Ten nacházíme na navigaci 6,5 kilometru daleko, nicméně nám to ve zdejším provozu trvá 25 minut. Po šesté jsme konečně na místě. Za nocleh ve stanech platíme 27 euro a jsme upozorněni, ať ráno netúrujeme motorky. K moři docházíme po nějakých 700 metrech a okamžitě se chladíme. Restaurace na pobřeží nevykazují naši cenovou skupinu, neb jen za vstup vybírají 20 euro a na jejich parkovištích stojí Hummery, Maybachy, Ferrari a jim podobné. A protože v kempu není obchod ani restaurace (personál nás odkazuje na automaty u brány), dáváme si pizzu nedaleko kempu s povinným pivkem a pak okamžitě do říše snů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .