Na skok v parku Doñana a býčí zápasy v Seville

Pokud se ze Sevilly vydáte po dálnici na západ a po padesáti kilometrech zahnete na jih na Almonte, čeká vás rozlehlá rovina dolního toku Guadalquiviru a jeho přítoku, říčky Guadiamar. Rozlehlé piniové lesy, uměle udržované pro dřevo a piniová semínka, se střídají s mělkými jezery, mokřady a bažinami. Na vyvýšeninách naopak můžete najít porosty bylin a nízkých keřů připomínající step. Část této oblasti je chráněna národním parkem Doñana.

Plány na brzké vstávání padly s pozdním nočním návratem ze Sevilly a tak, když jsme se okolo poledne blížili k návštěvnímu středisku El Rocina, bylo jasné, že z pozorování ptáků nic moc nebude – to bychom tu museli být za úsvitu.

Bažiny parku Doñana jsou totiž hnízdištěm mnoha druhů vodních ptáků a prameny udávají, že tu jsou k vidění i plameňáci. Ty ovšem slečna v návštěvním středisku hned na počátku rozhovoru zpochybnila: „U nás ne, to byste museli do bažin u Huelvy“. Vůbec působila dojmem, že se nás snaží přesvědčit, abychom se sebrali a jeli někam jinam, ať už to bude kamkoliv. Poděkovali jsme za radu a vydali jsme se na čtyřkilometrový vyhlídkový okruh. Dřevěný chodník vedl nejprve vysušeným piniovým lesem a pak se stočil k jedné z mělkých lagun, ukázal nám bažiny i suchou step a nakonec nás v pořádku vrátil k návštěvnímu středisku. Na břehu vodni plochy byly vybudovány rákosové chýše pro pozorování ptáků, nebylo však co pozorovat. V Praze na Vltavě toho je k vidění víc, než bylo dnes na naučné stezce.

Dojeli jsme po silnici až na břeh oceánu u Matalascañas. Vydali jsme se jednou ze značných pěšin na vysoké písečné duny a toulali jsme se mezi piniemi, kterými tu byly duny porostlé. Aniž bychom někoho potkali, dovedla nás pěšína na nehostinný břeh s nečekaně strohým novým majákem. Ač slunce nestínily žádné mraky, koupání nás díky chladnému větru vanoucímu od oceánu nelákalo. Blížil se také čas návratu do Sevilly. Máme přece lístky na býčí zápasy.

Auto jsme nechali v podzemních garážích a k aréně Plaza de toros de la Maestranza jsme došli pěšky. Jako včera, i dnes tu byly davy lidí, drožky, dámy ve slavnostních šatech. Přijali jsme program a zamířili ke vchodu. Chtěli jsme si prohlédnout arénu z úrovně první řady, uvaděči nás však nenechali ani nahlédnout. Prý můžeme jen do oddílu, kam máme lístky. Nezbylo nám tedy než najít bránu 11 a vystoupat až téměř nahoru. Rozlehlá kruhová arena byla vystavěna v XVIII. století.

Písečnou plochu se dvěma soustřednými kruhy vyznačenými červenou hlinkou obklopuje dřevěná bariera, na několika místech přerušená, aby zápasníci mohli v případě potřeby uniknout. Za ní je úzká ulička a další bariera odděluje aktéry od diváků. Asi sedmnáct stupňů stoupá vzhůru k arkádám, kde je pod střechou umístěno dalších deset stupňů. Ty už jsou užší, než dražší pořadí dole. Hlavní brána je směrována na jihozápad, k řece, a vchází se jí na místa vyhrazená oficiálním hostům, zástupcům města a provincie a předsedovi corridy. Nejlepší místa jsou v šest večer, když představení začíná, již ve stínu a sledují dění se sluncem v zádech. Před nimi se také budou odehrávat klíčové okamžiky zápasu. Přímo proti oficiálním místům je brána, kterou vcházejí toreros a kudy jsou vpouštěni býci.

Naše místa byla na severozápadě v horní části. Hlediště se pomalu zaplňovalo diváky rozličného věku, většina z nich byla slavnostně oblečena, ženy v šatech a muži v oblecích, u mládeže však tradiční oděv dodržovaly většinou jen dívky, kluci přišli podobně jako turisté v tričkách a džínách. Našli jsme naše čísla a usedli jsme na betonový schod. K našim nohám se usadily starší korpulentní dámy a pod zadek nám strčili špičky bot pánové sedící o schod výš. Bylo tu těsno a vždy poté, co obecenstvo vstalo, aby se rozloučilo s býkem a s matadorem, bylo obtížné se na schody složit.

Důležití hosté byli již na místech, matadoři u brány pózovali fotografům a za nimi se řadily jejich družiny. Zazněla hudba a aktéři se vydali na defilé kolem arény. Vpředu na koních dva heroldi s barevnými pery na kloboucích, za nimi tři matadoři, pak banderilleros, tři dvojice pikadorů na koních navlečených do ochrannných rohoží a za nimi pomocníci. Obešli kolo a opustili arenu, aby se do ní v zápětí vrátilo jen několik z nich. Před cestou do Španělska jsem se na návštěvu corridy nepřipravoval, takže mé představy o tom, co bude následovat, byly velmi mlhavé. Nevěděl jsem ani, zda se ještě v areně býci zabíjejí. Díval jsem se na čtveřici mužů s pláštěnkami na líci růžovými a na rubu žlutými v rukou, jak si ještě před vpuštěním býka zkoušejí ladné pohyby s látkou. A pak zazněla hudba, brána se otevřela a do areny vběhl černý býk. Zastavil se, rozhlédl a pak vyrazil proti jednomu z mužů. Ten uhnul a ukryl se za bariéru. Dřevo zadunělo pod nárazem býčích rohů. Býk se znova rozhlédl a rozehnal se proti dalšímu muži. To se opakovalo až do zaznění fanfáry, na jejíž pokyn vjeli do arény dva pikadoři na koních. Koně měli klapky na očích a zvolna mířili před hlavní tribunu, kde stáli připravení muži s muletami. Býk zaútočil na koně a sklonil hlavu, aby zvíře s jezdcem, které k němu stálo bokem, nabral na rohy. V poslední chvíli muž sedící na koni vrazil do hrbu na zádech ocelový hrot svého kopí a zapřel se o něj celou vahou. Býk zpomalil a stočil se bokem. jeden roh měl zaklíněný pod koně, který klidně stál a čekal na pokyny jezdce. Na hřbetě býka se objevila krev.

Pikador se opíral o kopí, které však nevniklo hlouběji do těla zvířete, než kolik mu dovolil kovový kroužek několik centimetrů za hrotem. Toreros postávali obezřetně okolo s pláštěnkami připravenými k odlákání býka. Opět zazněla hudba. Jeden z mužů s pláštěnkou přistoupil blíž a odvedl býkovu pozornost od koně a muže na něm. Uvolněný pikador opustil arenu a začala další část.

Tři toreros odložili pláštěnky a vzali do rukou banderillas, asi metrové hůlky s ocelovým hrotem ozdobené barevnými třásněmi. Jeden po druhém se snažili upoutat pozornost býka a když ten se proti nim rozběhl, vbodli mu do zkrvavených zad své banderillas a rychle uskočili stranou. Před útočícím zvířetem se zachraňovali za bariérou. Když z býkových zad trčelo všech šest banderillas, zazněla hudba, aby zahájila závěrečnou část. Na scéně zůstal jen jeden torero, matador, vedoucí týmu, ostatní ustoupili k bariéře. Prvním matadorem dnešního programu byl šestatřicetiletý Juan Serrano Pineda, zvaný Finito de Córdoba. Růžovou pláštěnku vyměnil za červenou muletu a začal s býkem předvádět serii figur. Zvíře sledovalo pohyby látky a snažilo se ji nabrat na rohy. Matador býka vždy provedl kolem sebe a potom totéž opakoval. Obecenstvo občas zašumělo, občas se ozvalo slabé „olé“. Po několika minutách matador vyměnil lehký mečík, který dosud používal k rozvinutí mulety, za tenký ocelový meč a postavil se proti býkovi.

Ten prudce oddychoval, po bocích mu stékala krev a hlavu už nedržel tak vztyčenou jako když vběhl poprvé do areny. Jako by to bylo jiné zvíře, než to, které před pár minutami dělalo třísky z bariér. Matador stál čelem k býkovi, meč držel vysoko a téměř vodorovně, namířený na jedno místo na býkových zádech. Býk se rozběhl proti matadorovi, ten mu vrazil meč do zad a uskočil. Netrefil se, zřejmě narazil na žebro. Musel pokus ještě dvakrát opakovat, než meč zmizel v býkovi celý. Zvíře ještě několik vteřin stálo, udělalo pár kroků, pak padlo na zem, převrátilo se na bok a vyhodilo kopyta k obloze. Jeden z torerů přiskočil a vrazil mu do páteře krátký nůž. Býk zůstal ležet. Finito de Cordoba širokým gestem vzdal hold hlavní tribuně a pak se otočil k celé areně. Obecenstvo nijak nejásalo. Do areny vběhlo trojspřeží vyšňořených koní, zřízenci zapřáhli býka na lano a poklusem odtáhli býka z arény. Muži v montérkách uhrabávali zkrvavený písek.

Tak už jsme to viděl, stačilo. Na programu ale byla tři jména: ještě měl přijít čtyřiadvacetiletý Francouz Sebastian Castella a o rok starší Jose Manzanares. Jejich výkony jsem nesledoval už tak pozorně, měl jsem dojem, že je to pořád stejné a nechápal jsem, co na tom Španělé vidí. Nerozuměl jsem gestům, kdy matador před zápasem hodil klobouk někomu v publiku, nebo jej položil na písek areny. Nerozuměl jsem reakcím publika. Při některých akcích to v hledišti zašumělo, jindy se ozval pískot, když torero provedl býka kolem sebe třikrát, čtyřikrát za sebou, ozvalo se „olé“. Stalo se i, že býk vytrhl torerovi pláštěnku a rozcupoval ji na kousky, jednou matador ztratil muletu, což bylo odměněno smíchem. Jednou se matador marně snažil upoutat pozornost býka, který čekal tvrdohlavě u hrazení, za které se schoval jeden banderillero. Při figurách někdy torero donutil býka kleknout, býk mohl sklonit hlavu před muletou tak, že zabodl rohy do země, jednou udělal regulerní kotrmelec. Viděl jsem několik kriticky vypadajících okamžiků, kdy býk téměř shodil pikadora z koně a situaci zachraňovali muži s pláštěnkami. Končilo to však vždy stejně: koně odtahovali zdechlinu. Stupeň, na kterém jsem seděl, mi začal připadat tvrdý a stále častěji jsem se díval na hodinky.

Pak přišel druhý býk Sebastiana Castelly, toho dne v pořadí pátý. Počáteční rozcvička, při které se zřejmě muži seznamují s povahou býka a jeho reakcemi, pak setkání s pikadorem, kdy vlastně pokaždé dojde k tomu, že býk má rohy vražené do rohoží kryjících koňské boky a sousoší podivného clinche doplňuje pikador nalehlý na kopí zabodnuté do býčích zad. Reakce publika při další části, při tanci banderilleros, však byly živější a tak jsem se probral z letargie a tačal sledovat dění před sebou soustředěněji.

Býk byl aktivnější než nebožtíci kolegové před ním a když nastoupil matador s červenou muletou, představení nabralo spád. S údivem jsem sledoval tanec, kdy výpad býka stíhal výpad, matador jako by stál na jednom místě a špičky rohů jej míjely o milimetry, „olé“ se ozývalo stále častěji a začínal jsem chápat, že obdivné vzdechy a potlesk nepatří vždy matadorovi, ale že obecenstvo oceňuje i chování býka. Muž a býk tančili v písku arény, písek odletoval od kopyt, ladné veroniky muže s muletou vždy odvedly býka stranou, ten se však plynule otočil a nepřetržitě sledoval červenou látku. Publikum šumělo. Pak se Sebastian Castella narovnal a spustil muletu, býk se zastavil.

Matador se k němu otočil zády a pokynul publiku. Ozval se potlesk. Skoro mi bylo líto, když si matador vyměnil meč, vydržel bych se na tanec dívat ještě déle a snad by se mi i podařilo odhalit drobné rozdíly ve figurách, které vyvolávaly tak rozdílné reakce publika. Nebo ještě lépe by bylo mít vedle sebe někoho, kdo by mě na ty drobnosti upozornil. Už se ale chystá estocada. Oba tanečníci, muž a zvíře, stojí proti sobě několik vteřin a upřeně se sledují. Castella dává meč trochu níž, býk sklání hlavu a chystá se vyjít mu vstříc. Matador vede muletou býkovu hlavu k zemi a v nejnebezpečnějším okamžiku celého představení mu vbodává meč do zad. Dlouhé ostří mizí celé v býkově těle. Býk couvá, dělá několik vrávoravých kroků, ztrácí orientaci. Matador mu pokládá ruku na záda, jako by říkal: byl jsi dobrý, kamaráde. Publikum vstává, tleská volá, mává bílými kapesníky. Býk si kleká, pak lehá na bok. Následuje rána z milosti a porota dnes poprvé přiznává trofej: Matador může býkovi uříznout ucho a absolvovat triumfální kolo kolem arény. Zatímco býk je tažen pryč, přicházejí matadorovi pomocníci a spolu s ním obcházejí podél hrazení, matador kyne divákům. Diváci tleskají, mávají, do arény létají klobouky a vějíře.

Poslední býk patří Jose Manzanarovi. Je živější než první čtyři, představení však není tak dobré jako předchozí. Pomalu se stmívá, na arenu už svítí reflektory a hned jak je býk odtažen, obecenstvo se rozchází.

Vycházíme na nábřeží a míříme k Torre del Oro, pozůstatku starého maurského opevnění. Kolem ní a dál na most míří i většina ostatních diváků z dnešní corridy, vede tudy cesta k arealu Feria de Abril. Za pár minut procházíme branou vyzdobenou žárovkami, procházíme ulicemi mezi stany a zvědavě sledujeme dění. Všude je vidět ženy v dlouhých šatech, tančí ve stanech i přímo na ulici. Co stan, to jiný styl. Hraje tu moderní i tradiční hudba, jí se a pije, rozpráví s přáteli. Mám dojem, že tohle by u nás nešlo: ve srovnání s Andalusany jsme studení čumáci, kteří se neumějí bavit. Bloumáme dál uličkami, ale jsme příliš studení čumáci, abychom vešli, dali si sklenici vína a zapojili se…

Po návratu domů jsem vyhledal v knihovně Hemingwayovu Smrt odpoledne. Je to zevrubný popis veškerého dění okolo býčích zápasů a jejich aktérů na počátku 30. let XX. století a byl bych rád, kdybych si byl býval přečetl alespoň několik úvodních kapitol předtím, než jsem vyrazil do Španělska. Zápasy se za ty tři čtvrtě století jistě změnily, základní scénář a jistě i mnohé figury zůstávají však stejné. A jestli jsem před zápasem byl jen zvědavý a v polovině corridy znuděný, pak to, co předvedli poslední dva býci ve mně vzbudilo zájem a šel bych se podívat znova.

Pooznámka: Pokud se cítíte pohoršeni zvrhlými krutostmi, které se dějí v poměrně vzdáleném Španělsku, doporučuji vaší pozornosti stovky můžů, kteří se u nás pravidelně oblékají do jakýchsi polovojenských mundůrů, chápou se střelných zbraní a vyrážejí do lesů, polí a parků a ohrožujíce široké okolí střílejí po všem, co se hýbe, aby posléze nad broky prošpikovanými zvířaty konali oslavné rituály. Na rozdíl od matadorů se nevystavují žádnému nebezpečí (jinému než že je postřelí jejich kolega), nepředvádějí žádný fyzický ani estetický výkon a jejich postřelené a nedohledané oběti umírají i několik dní. Činnosti těchto mužů se navíc říká „výkon práva“ a je zakotvena v našem právním řádu, který jim zajišťuje výsadní postavení vůči ostatním občanům.