Na skok na ostrově slonů a čaje - Srí Lanka červen 2001

Ani jsem se nenadala a je tady den, kdy začíná má cesta do nejvzdálenějších a zároveň nejexotičtějších končin jaké jsem kdy ve svém životě navštívila. Přišlo to tak náhle a nečekaně. Stále si ještě nedokážu představit a dostatečně uvědomit, že během pár hodin se budu nacházet tisíce kilometrů daleko od svého domova. Že se můj sen pomalu stává skutečností a já poprvé na vlastní kůži okusím tropy. Jaké to je koukat do vln Indického oceánu, schovávat se ve stínu kokosových palem, hladit si slony nebo se jen tak procházet čajovníkovými plantážemi. Je tady velký den „D“, kdy se sny stávají skutečností a já jsem plná nejistoty a očekávání jaké to vlastně bude…

Všechno začalo v březnu. Od mého kamaráda z Prahy Radka mi přišel zcela nenápadný majlík. Psal mi, že od firmy, pro kterou pracuje dostal jako zaměstnanec speciální nabídku na dovolenou na Srí Lanku. Sebou si prý může vzít jednoho spolucestujícího, a tak jestli nechci letět s ním. Jůva, kdo by nechtěl. Samozřejmě, že chci. Je to šance, která se už nemusí nikdy opakovat. Byl by to hřích toho nevyužít. Počítej semnou. Peněz ani dovolené není nazbyt, ale já to nějak udělám. To je tak, když si člověk dovolenou rozplánuje dopředu, a když se mu pak naskytne nečekaná příležitost někam vycestovat, tak to málem zhavaruje na nedostatku volného času. Tento rok mám pěkně přeplněný různými aktivitami – zimní Mallorca, rafty ve Slovinsku, konec léta na Sicílii a teď ještě Srí Lanka. Nezbývá než jít za šefíkem s prosíkem o neplacené volno. Ještě, že má pochopení. Mé přesvědčovací argumenty byly asi dost silné, že po chvilce rezignuje se slovy: „ Tak si jeď, ale ať tě tam někde neunesou nebo nezastřelí Tamilští tygři! „ Díky šéfe. Volno by tedy bylo. Na Tamily já teď nemyslím. Vždyť je tam tolik krásných věcí. Proč hned myslet na nejhorší!!!

Ovšem každá taková skvělá nabídka má i svoje „ ale“. Ubytování na ostrově nám potvrzují do týdne. Máme bydlet v hotelu Kosgoda Beach Resort. Je to prý jeden z nejlépe položených hotelů na ostrově. Z jedné strany jej obklopuje pláž s Indickým oceánem, z druhé strany dlouhá sladko-slaná laguna. Sám hotel je posazen ve veliké tropické zahradě. Jeho areál tvoří několik vilek postavených ve starém anglickém koloniálním stylu. Hotel nám tedy potvrdili skoro ihned, horší to, ale bude s dopravou. Na to zda opravdu odletíme na ostrov snů si musíme počkat čtrnáct dnů před odletem. Do té doby můžeme jen spekulovat kolik lidí bude chtít v našem termínu letět na Srí lanku a jestli pro nás zbudou dvě místečka. Pevně věříme, že to dobře dopadne a tak si dobu očekáváni vyplňujeme vyhledáváním různých informací o ostrově. Brouzdám po internetu a navazuji kontakty s lidmi, kteří již ostrov v minulosti navštívili a své zážitky uveřejnili. Dopisuji si s Michalem z Rožnova, který byl na ostrově před několik léty s kamarády a tak mě zásobuje cennými radami a překrásnými fotografiemi. Asi jednou z nejdůležitějších věcí, která by se měla udělat je, že se necháváme očkovat. Na Hygieně mi doporučili očkování proti žloutence a břišnímu tyfu. Žloutenku jsem si chtěla nechat naočkovat již dříve, a proto využívám akce na očkování proti žloutence typu A i B. Celá procedura sestává se tří dávek očkování. První injekce se aplikuje měsíc před odjezdem, druhá těsně před odjezdem a třetí po půl roce. Člověk by měl pak být vůči žloutence imunní patnáct let. Pak už jen stačí jedna dávka a na další roky je klid. Každá z dávek stojí 1300 Kč ( takže celé očkování přijde na 3900 Kč ), jelikož, ale probíhá akce, tak je třetí dávka zdarma. Jedna dávka očkování proti břišnímu tyfu stojí 400 Kč a vydrží cca 3 roky. Vystavení mezinárodního očkovacího průkazu přijde na 50 Kč. Další doporučovanou a myslím si, že i nezbytnou věcí na cestu jsou antimalarika. Malárie se na ostrově vyskytuje sice jen v některých oblastech, ale prevence je prevence. Raději zaplatit nějaké peníze za léky navíc, než pak celý život zápasit s malárií. Jedním z nejlepších a u nás dostupných léků proti malárii je Lariam. Balení, které obsahuje osm tabletek stojí cca 750 Kč. První tabletka se bere týden před odjezdem do tropů. Druhá se bere po příjezdu, pak vždy jednu týdně během pobytu a potom ještě dvě tabletky po příjezdu domů, každý týden jedna.

Pokud nám potvrdí místa v letadle, tak budeme odlétat z Berlína – z letiště v Schönefeldu. Proto raději už teď zjišťujeme všechna možná spojení, jak se tam na čas dostat. I když je Berlín poměrně blízko s dopravou do něj to není moc veselé. Vypadá to, že to bude trochu problém. Letecké spojení Praha – Berlín vylučujeme jako první. Letadlo sice letí, ale do Berlína přilétá až čtyři hodiny po odletu našeho letadla na Srí Lanku a za druhé je to hodně drahé. Jako druhá možnost se jeví jízda vlakem. Vlak vyjíždí ráno z Prahy, ale do Berlína na letiště dojíždí necelé dvě hodiny před odletem. Teoreticky by se to mělo dát stihnout, ale vlak se může kdekoliv na trati zdržet ( mé poslední zkušenosti to mohou jen potvrdit ) a pak nám zbudou jen oči pro pláč a smutný pohled na ujíždějící „chobot“ a startující letadlo. Takže od této varianty také upouštíme. Jednou z posledních možností je doprava autobusem. Jedno spojení by tady bylo, ale autobus do Berlína dojíždí ve dvě hodiny v noci a letadlo nám startuje až po druhé hodině odpolední. Takže to čekání na odlet by bylo hodně kruté, ale v nejhorším případě se dá s touhle dopravou počítat. Naší záchranou se stává Radkův kamarád Jáchym, který se nabídl, že nás na letiště odveze svým autem. Vše je zařízeno. Ještě ta místa v letadle a můžeme vyrazit.

Začínám počítat dny. Už by nám měli potvrdit místa v letadle a pořád nic. Jestli je nedostaneme, tak budu strašně zklamaná. To mi nemohou udělat. To bych asi nepřežila. A je to tady. Přišel mi majlík. Trochu s obavami jej otvírám. Teď to přijde. Bomba!!! Letíme!!!!

Odlétáme z Berlína – letiště v Schönefeldu

4. června 2001 ve 14:15 se společností Srilankan. Je to let s mezipřistáním v Dubaji. Cesta do Arabských emirátů trvá cca 6 hodin. Z Dubaje se pak po hodinové přestávce pokračuje dále na Cejlon , cca 5 hodin letu. V Colombu budeme přistávat okolo šesté hodiny ranní místního času. Zpět budeme odlétat v pondělí 11. června 2001 v pět hodin ráno. Znova budeme mít mezipřistání v Dubaji a v Berlíně bychom měli přistávat ve 13:30 středoevropského času. Do Prahy pojedeme již vlakem, který odjíždí za dvě hodiny po našem přistání přímo z letiště.

Náklady na cestu se trochu vyšplhaly, ale zdaleka se to nedá srovnat s cenami, které nabízejí cestovky. Tam se náklady pohybují nejméně o dvacet tisíc na osobu výše:

Zatím si to stále nepřipouštím, že odlétám tak daleko. Naši mě odprovázejí na vlak. Kufr má přijatelných patnáct kilo. Do Prahy odjíždím již v neděli navečer. U Radka budu přespávat. Brzy ráno nás vyzvedne Jáchym a zaveze na letiště do Berlína. Vlak do Prahy přijíždí na čas. Nastává loučení. Však za týden jsem doma jako na koni. Je to krátká doba, ale stejně se za těch pár dní hodně změní. Budu o něco zcestovalejší, bohatší a možná i moudřejší. Cestou do Prahy vlak nasbíral asi půl hodinové zpoždění. Na Hlaváku mě již čeká Radek. Jdeme ještě na večeři, ale pak hned domů. Zítra budeme vstávat už ve čtyři hodiny ráno. Stejně se , ale do postele nedostáváme před půlnocí, a tak nám zbývají jen slabé čtyři hodinky na odpočinek. A stejně i ten krátký čas, kdy bych měla spát se neustále nervózně vrtím pod peřinou, pořád koukám na budík a hlavou mi běhají myšlenky sem a tam. Jaké to tam vlastně bude ? Však už to brzy poznám na vlastní oči i kůži .

1.DEN – PONDĚLÍ 4. června 2001

Odjezd z Prahy do Berlína. Odlet na Srí Lanku.

Ráno nás budí budík ve čtyři. Vstávám spíše nevyspalá

a uvnitř cítím, že se nervozita ze včerejška ještě zdvojnásobila. Jáchym i se svou přítelkyní Lídou pro nás přijíždějí ve 4:45. Nakládáme batožiny a vyrážíme směr Berlín. Počasí je všelijaké. Čím více se blížíme k Německu, tak jsou větší a černější mraky a začíná hustě pršet. Libujeme si, jak je nám dobře, že se vezeme autem a že jsme nemuseli jet autobusem a mrznout někde od noci někde v Berlíně. Celní kontrola na hranicích je bez problémů a tak cesta plynule pokračuje dál. Stále prší, ale jinak cesta probíhá hladce. Na letiště dojíždíme po desáté hodině. Jdeme si vyzvednout letenky – vše bez problémů. Loučíme se s Jáchymem a Lídou. Bereme si batožiny a odcházíme do letištní haly čekat na letadlo. Letiště Schönefeld je bývalým letištěm Východního Berlína. Moc toho odtud již nelétá, takže budovu máme v krátké době celou prohlídnutou. Usazujeme se na přehledném místě a vyhlížíme, kdy se budeme moci jít odbavit. K našemu velkému překvapení začíná „ check in „ již tři hodiny před startem letadla a ne dvě, jak je všeobecným zvykem. Jdeme se odbavit mezi prvními ať dostaneme dobrá místa u okýnka. Letíme Airbusem A330-200 ( řazení sedátek 2 – ulička – 4 – ulička – 2 ). Dostáváme palubní vstupenky s čísly 32 A a C ( takže okýnko a místo hned vedle něj ).

Zrovna, když jsem konstatovala, že všechno probíhá až neuvěřitelně klidně, tak Radek zjišťuje, že někde nechal paraple. Naštěstí jej po chvíli nalézá a je opět všechno ok. Po pasovém odbavení natáčíme první záběry z cesty. Kam vlastně jedeme a co tam budeme dělat. Aby pak všichni ti, co se boudou na video dívat věděli hned od začátku na co to vlastně koukají J. Pár minut po třinácté hodině přistává naše letadlo. Přilétá ze Srí Lanky, touto linkou se budeme také vracet, ale až za týden. Vše zachycuji na videomateriál. Letadlo se k nám blíží blíž a blíž. Už to není takový mrňousek, jako se nám zdál, když dosedal na vzdálené ranveji. Jede k nedalekému „chobotu“. Čumák je větší a větší. Není to žádný trpaslík, kde se na něj hrabou všichni „bulíci“, kterýma jsem předtím letěla. Pro dokumentaci si obříka fotím. Když vystoupili všichni přiletivší pasažéři, tak nastupuje do letadla „rychlá rota“ uklízeček v červených kombinézkách. Nakládají se zavazadla a papáníčko na cestu. Kufry se nenakládají po jednotlivých kusech, jak jsem zvyklá z jiných cest, ale k letadlu přijíždějí dva obří kontejnery. V jednom jsou zavazadla cestujících do Dubaje a v tom druhém do Colomba ( pevně věříme, že tam jsou i ta naše J ). Asi ¾ hodiny před plánovaným startem začíná nástup na palubu letadla. U dveří nás vítají letušky v typických indických oděvech ( zelená sárí s motivy pavích pírek ), jsou zde také „letušáci“ , ale ti mají jen červená saka a černé kalhoty. Žádné sukýnky nebo turbany J. Všichni jsou milí a usměvaví. Naše místa jsou několik řad za levým křídlem. Radek si sedá k oknu. Cestou se budeme střídat, takže z Dubaje sedím u okýnka pro změnu já. V každém opěradle sedadla je zabudovaná malá televize. Během letu v ní běží několik filmů. Let si lze zpestřit také pozorováním záběrů ze dvou kamer. Jedna je zabudována na přídi u čumáku a druhá u podvozku. Zajímavý je také kanál, na kterém se po celou dobu letu zobrazuje mapa cesty, je v ní zakresleno naše letadlo v místech, kde se právě nacházíme. Dále se zde ukazuje výška, ve které letíme. Rychlost a venkovní teplota. Dále pak přesný čas v kolik jsem vzlétli, doba a kilometry kolik nám schází ještě uletět do destinace a přesný čas přistání. Koho nebaví koukat na televizi, tak si cestu může zpříjemnit poslechem hudby. Je zde možnost si vybrat z několika hudebních kanálů. Přes typickou srílanskou muziku, arabské hity, klasiku, árie až po evropské disko. Letadlo začíná pomalu rolovat na start. Na obrazovkách malinkých televizorů probíhá nezbytná bezpečnostní instruktáž. Motory řvou, pilot pouští brzdy a my se rozjíždíme. Je přesně 14:45 a my se odlepujeme od země. Takový kolos a jak lehce se vznesl do oblak. Až je to neuvěřitelné. Na přivítanou dostává každý drink. Já si dávám Cinzano sweet a Radek Capari. Tak na krásnou dovolenou! Cink!!!

Letušky nám rozdávají Jídelní lístky se zlatou stuhou. Zjišťujeme, že na cestě do Colomba nás čekají tři jídla. Máme možnost si vybrat ze dvou hlavních jídel. Abychom vyzkoušeli obojí a taky proto, že každý máme trochu jiné chutě si bereme každý něco jiného. Předkrm je pro všechny stejný:

Smoked chicken with mushroom salad ( tři uzené plátky kuřete s houbovým salátem

a zeleninou ) – Radek říká, že to jsou lisohlávky J, já fakt nevím, ale žampíky to nejsou.

Moje hlavní jídlo: Sauteed chicken in wild mushroom souce, green pea a la flamande, buttered noodles – moje oči a chuťové buňky by to přeložily asi takhle – kousky kuřete se šťávou a žampíky, zelený hrášek v bílé omáčce a dlouhé široké máslové nudle. Až na hrášek, který fakt nemusím to bylo vynikající.

Radkova krmě: Fish mustard curry, oriental vegetables , steamed rice – přeloženo

a viděno asi jako rybí kousky v pikantní omáčce, dušená mrkvička a fazolové lusky, bílá

rýže. Radek říká, že se v letadle ještě tak dobře nenadlábnul.

Celá tahleta dobrota je zakončena vynikajícím Cherry strudle with vanilla sauce ( višňový štrúdl s vanilkovým krémem).

K jídlu dostáváme bílé nebo červené víno a stolní vodu. Nechybí také káva nebo čaj. Celý let sledujeme na monitorech. Přepínám mezi kamerami nebo mapkou. Sem tam taky zabrousím na některý z video kanálů. Nakonec to u mě vyhrává „Uprchlík“ s Harrisonem Fordem v hlavní roli.

Letíme ve výšce 12 496 m.n.m.. venkovní teplota se v této výšce pohybuje mezi – 46 až – 54 stupni celsia. Do Dubaje bychom měli dorazit ve 22:36 místního času / u nás je o dvě hodinky míň /. Náš obřík letí rychlostí 905 km/h a sem tam si s ním lehce zahrávají turbulence.

Let je super, jen toho jídla, kdyby bylo méně. Asi je to tím, že jsem unavená a i když si to nepřipouštím, tak i stále nervózní. A tak, když hodinu před příletem do Dubaje přede mne pokládají tácek s dalším jídlem jen s nechutí prozkoumávám co to vlastně mám jíst. Dostali jsme tři sendviče – krevetový, šunkový a s tvarohovou pomazánkou. Krevetkovému nedokážu odolat, zbylé dva s radostí přenechávám Radkovi. Oba v něm mizí jako by nic. Kdyby let trval několik dní a nás tady pořád tak vydatně a dobře krmili, tak bych po přistání určitě neprošla uličkou natož dveřmi. Těsně v závěsu za sendviči jde pravý cejlonský čaj – ta barva a co potom ta chuť ! Odpočítávadlo na obrazovce ukazuje, že za 45 minut budeme přistávat. Zrovna kapitán hlásí, že jsme začali přibližovací manévry k letišti v Dubaji. Oznamuje nám také aktuální teplotu 32 stupňů a to je skoro deset hodin večer !!!!!

Ve 22:30 již rolujeme po Dubajské ranveji k jednomu z mnoha chobotu. Z letadla vystupuje část spolucestujících, kterým tady cesta končí a zároveň začíná dovolená. K nám do letadla za chvíli přistoupí noví človíčci, kteří poletí s námi na Srí Lanku. Do tranzitu nás nepouštějí. Celou hodinku než vzlétneme strávíme v letadle. Do letadla napochodovala „rychlá rota“ tentokrát celá v bílém a samí chlapi. Jako pilné včelky luxují a vynášejí odpadky. Hold mají to už pěkně namakané. V mžiku je letadlo opět jako ze škatulky. Venku se začíná stmívat. Pomalu přicházejí naši noví spolucestující. Poloprázdné letadlo se začíná pozvolna naplňovat Indy, Araby, Srílančany a kdo ví čím ještě. Připadáme si jako opičky ve vitrínce. Nově příchozí na nás vyjeveně koukají a my zase na ně. Každý má sebou jako příruční zavazadlo nejméně tři igelitky. Jeden si dokonce nese mírně rozebranou minivěž. Cejlóňané se vracejí domů. Do emirátů si jezdí trochu přivydělat a teď, když už něco mají v kapse se vracejí zase zpátky na ostrov. Někteří mi připadají pěkně zmatení. Letuškám dá dost práce než je všechny usadí. Obdivuji, jak všechen ten zmatek zvládají s úsměvem. Startujeme pár minut před půlnocí dubajského času. Už nám to nejde, tak lehce jako v Berlíně. Letadlo je téměř plné, tak nám chvíli trvá než se odlepíme od země. Ale již jsme ve vzduchu a nabíráme směr Srí Lanka. V Colombu bychom měli přistát za čtyři hodiny letu. Takže se zemí se opět setkáme v šest hodin ráno srílanského času ( 02:00 našeho). Do cílové destinace nám zbývá ještě uletět 3266 kilometrů.

V skrytu duše doufám, že nás hned po startu nezačnou mučinkovat jídlem. Hned po startu nezačali. Počkali si tak hodinku, ale pak si na tom dali záležet. To mám za to, že jsem před odletem pořád strašila, že tenhle let je bez jídla. Někde na Netu jsem si našla tuhletu přihlouplou informaci a asi mě někdo slyšel a na důkaz toho, že to není pravda nás tady teď přecpávají k prasknutí. Můžeme si opět vybrat ze dvou jídel – jehněčí musaka a nějak upravené kuře. Je nám to vcelku jedno. Jen to kuře vypadá, že je bez dušené zeleniny a tak si říkáme o něj. Ale raději jsem to neměla dělat už při pouhém pohledu na něj se mi dělá pěkně špatně. Hold kuřátko pa, pa . Vracím jej zpátky. Usnout se nám stále nedaří. Jen těsně před přistáním upadám asi do dvou mikrospánků. Přesně v šest hodin místního času dosedáme na letišti kousek od hlavního města Colombo. Ven z letadla se nejdříve hrne místní tmavé obyvatelstvo, v závěsu za nimi trochu zmatení běloši J.

2.DEN – ÚTERÝ 5. června 2001

Přílet na Srí Lanku. Transfer z letiště. Hotel Kosgoda Beach Resort. Noví domorodí přátelé. Koupání v rozbouřeném moři. Pěší výlet na želví farmu.

K letadlu přistavují schůdky, takže nebudeme vystupovat chobotem. Když se otevřely dveře začíná být najednou v letadle nějak dusno. U dveří zjišťuji, že to je úplně normální klima na Srí Lance. Veliké horko a vlhko. Asi tak jako ve velkém tropickém skleníku, ze kterého není úniku. Nastupujeme do autobusu, který nás odváží k odbavovacímu terminálu. Pasová prohlídka probíhá v pohodě. Ještě štemplík a už jsem i úředně na Srí Lance. Před námi je další ze zkoušek. Jdeme si pro zavazadla. Jak jsem si již předem zjistila ztráta zavazadel na této lince není žádná neznámá a tak netrpělivě očekáváme, jestli se naše batožiny objeví na gumovém pásu. Nejdříve vyjíždějí obří zavazadla všemožně ovázaná. Podle toho usuzujeme, že se nejdříve vykládá kontejner z Dubaje. Začínáme trošku nervózně přešlapovat, ale když se tak koukám kolem sebe, nejsme jediní. Trochu na trní jsou asi všichni co letěli z Berlína. Náhle jsou všechny obavy zažehnány. Naše zavazadla – kufr a batoh právě přijíždějí. Vše je ok. Nakládáme je na vozík a jdeme si vyměnit nějaké peníze. Je tady spousta směnárniček, ale při zběžné prohlídce zjišťujeme,že je u všech stejný kurz. Pro začátek si měníme každý 100 dolarů. Za ně dostáváme každý 8974 rupií. Vyrážíme k východu, kde by nás měl již čekat zástupce místní spřátelené CK. Mužíčků s cedulkami je tady nepřeberné množství, ale žádná cedulka nenese naše jména nebo aspoň název cestovky. Nakonec se „něco“ jako náš odvoz vyklube úplně z jiného názvu a cedulky než jsme předpokládali. Mužíček s mobilem si bere náš voucher na odvoz a několikrát mizí a zase se objevuje. Mobil má neustále u ucha. Vypadá to, že se snaží někam dovolat, ale dle výrazu tváře se mu to stále nedaří.

Když jsme u těch mobilů, tak můj Paegas se tady spřátelil s místním operátorem SRI DALOG. Jak jsem později zjistila SMS–ky se odesílají, i když se na displeji objeví hláška „ odmítnuto“. Odeslání jedné SMS zprávy do ČR stojí 18 Kč. Jedna minuta hovoru přijde na nějakých 145 Kč + 15 Kč spojovací poplatek. Tuhletu kratochvíli, ale 100% potvrdit nemohu, protože jsem si to štěstí telefonovat z ostrova nedopřála.

Náš „mobilista“ konečně natrvalo zakotvil u nás a oznamuje nám, že je vše ok. Máme následovat jeho kolegu, který nás odvede k autu. Tak fakt nevím, že nás unesou hned na letišti, to úplně předčilo má očekávání J. Ale ne, to si jen dělám srandu. K chodníku přistavuje trochu, no spíše hodně odrbaná Toyota. Do jejich útrob nakládáme batožiny a vyrážíme k hotelu. Zažíváme první dobrodružství z jízdy po ostrově. Jednou z prvních velkých neznámých je fakt, že se zde jezdí vlevo. Já to spíše vidím tak, že si jezdí každý jak chce. Panuje tady neskonalý zmatek, ale jak je vidno místní se v něm skvěle orientují. Je nutno zachytit vše na video hezky od začátku a tak vytahuji kameru a začínám točit. Ale ouha. Kamera tady dostane asi pěkně zabrat. Přes hledáček není nic vidět. Objektivy jsou úplně zamlžené. Přechod z klimatizovaného letadla do „neklimatizovaného“ klimatu Srí Lanky bude pro tuhletu mašinku pěkný oříšek. Naštěstí řidič pouští klimatizaci a tak je horko a vlhkost za chvíli pryč a já můžu natáčet. Projíždíme předměstím hlavního města Colomba. Míjíme nárožní sochy Buddhů a několik chrámů. Podél cest a na chodnících volně pobíhají krávy. Jsou zde posvátné, takže tady můžou pobíhat jako psy či kočky. Stojí u patníků a něco přežvykují. Jiné si lebedí na smetištích. Mezi tím vším žijí lidé v cihlových domech, ale převážně v chatrčích. Od řidiče se dovídáme, že zde mají každý úplněk státní svátek a jelikož je úplněk dneska, tak se bude večer pěkně slavit. Mohli by to u nás taky zavést. Myslím si, že by nebyl nikdo proti J. Na jedné křižovatce náš řidič hbitě vyskakuje z auta. Zvenčí začíná ručně tlakem nahoru vytahovat okýnko. Až je zavřené, tak opět naskakuje do auta a jedeme dál. Svérázný způsob zavírání oken , ale hlavně když to funguje J.

Začíná na mě totálně doléhat únava. Nesnesitelně mě bolí hlava a se žaludkem to taky není nic moc. Hold ty dvě probdělé noci se začínají hlásit. Cesta do hotelu se mi zdá nekonečná. Ale všechny útrapy jednou skončí, tak i ty naše a my po dvou a půl hodinách konečně zastavujeme na recepci u našeho hotelu. Vykládáme zavazadla a s řidičem si ještě měníme telefonní číslo pro případ, že bychom jej potřebovali za týden k transferu na letiště. Teď se nás ujímá recepční a usazuje nás v pohodlných sedátkách. Vyplňujeme přihlašovací lístky. Pokoj ještě není připraven a tak si můžeme zajít na snídani nebo se jen tak rozhlédnout po okolí. Nestíháme, ale vůbec nic, protože po chvilce se objevuje recepční a již nám nese klíče od pokoje. Pokoje? Spíše domečku číslo 6. Je to malá vilka u laguny. Z terásky bychom na ní přímo koukali, kdyby nebyl výhled zarostlý hustou tropickou vegetací ( banánovníky, bambus, a kdoví co ještě ). Pokoj je prostorný, zařízený nábytkem z tmavého dřeva. Součástí pokoje je klimatizace, stropní ventilátor a již zmiňovaná teráska. Ovšem nad tím vším vévodí koupelna, která je částečně nekrytá a zvenčí sem probleskuje sluníčko. V nekryté části je písek a v něm zasazené květiny. Zbytek koupelny tvoří velká obkládaná vana, umyvadlo, zrcadlo, zabudovaná skříň a samozřejmě toaleta. Je tady jako všude jinde v tropech vlhko, ale teplo, takže to až tak nevadí. Ani se nám nechce vybalovat kufry. Radek si nedočkavě oblíká plavky a vyráží k moři. Já si beru budíka, natahuji jej na dvě hodinky spánku a jdu si lehnout. Snad mě to postaví na nohy a pak již budu vpořádku a budu se moci oddávat sladkým tropům J. V poledne mě přichází Radek vzbudit a nadšeně mě informuje, jak je to tady všude. Moře má asi tří metrové vlny. Navázal první kontakty s domorodci. U jednoho byl dokonce doma. Dostal od něj plno mini banánů a předběžně domluvil dvoudenní výlet do Kandy. To by člověk nevěřil, kolik se toho dá stihnout za necelé dvě hodinky.

Již je mi podstatně lépe a tak neváhám. Oblékám si šortky a vyrážím na první průzkumnou výpravu po okolí. Hned u našeho domečku roste vysoký strom kvetoucí nádherně vonícími bílými květy. Celý hotel je posazen v tropické zeleni. Centrem všeho je velký členitý bazén obklopený kokosovými palmami. U něj je malá útulná volně průchozí restaurace otevřená do všech stran. Žádná skleněná okna ani dveře, jen volný prostor. Na pláži mě odchytává mužíček v modré sukni.

Prý určitě patřím k tomu klukovi co se s ním bavil před chvílí:

-Jo, to víš, že patřím k němu.

-Tak to určitě víš, že semnou jedete na výlet do Kandy.

-No, něco jsem už slyšela, ale ještě se domluvíme.

-Dobrá, tak pojďte ke mně domů a na všem se domluvíme.

-Ok, jen co přijde Radek. Zatím se tady jen rozkoukávám

a chci mít chvilku klidu a prohlédnout si moře.

Slyšela jsem, že jsou domorodci milí, družní a přátelští, ale že to bude tak silné jsem netušila. Člověk český je značně podezřívavý a nevěřícný, a tak ve mně začínají hlodat pochybnosti. Ale raději to házím za hlavu a nechám se unášet pohledem na pustou písečnou pláž lemovanou kokosovými palmami. Jako bych koukala na jeden z těch úžasných obrázků z katalogů cestovek, u kterých se tají dech a krásně se sní. Jenže já nemusím snít ono je to skutečnost. Ještě pro jistotu se štípu do ruky, jestli opravdu nespím. A ne, ono je to opravdu opravdové!!! U každého moře má písek jinou barvu, tady je zbarvený cihlově. Radek nelhal, vlny jsou opravdu obrovské. Není se čemu divit, za týden má vypuknout monzun a to tu potom bude jen pršet a pršet. Musíme doufat, že si nepospíší. My chceme sluníčko a né déšť!!! Toho máme doma dost. Určitě není tak teplý, ale mokrý je stejně J. Mé tiché rozjímání nemá dlouhé trvání. Přichází zamnou domorodá dívčina a začíná mi nabízet různé sukně ke koupi. Je hrozně neodbytná. Nedokáže pochopit, že nezačnu utrácet své dolárky ihned po příjezdu. Nakonec ji odháním slibem, že než odjedu, tak se na ty její sukně určitě kouknu.

Přichází Radek. Človíček v modré sukni to ihned zmerčil a tak se za veselého vyprávění ubíráme k jeho domovu. Je to nedaleko, hned za branami hotelu. Na místní poměry je jeho dům ten z lepších, na ty naše je to barabizna. Malá cihlová stavba, první patro je nedokončené a bez střechy. Na zápraží nás vítá fenka Ola. Je strašně milá a přítulná. Uvnitř domku jsem usazeni do židliček a dostáváme oplatky na uvítanou. Z mužíčka se nakonec vyklubal člověk, který se nás ujal a celý týden se o nás staral a plnil naše přání. Díky němu jsme poznali mnoho zajímavých míst ostrova a okusili různé tropické ovoce. Človíček se jmenuje Ruah. Výlety pro turisty již pořádá několik let, je to vlastně jeho živobytí. Zkrátka kolik si uloví turistů, tolik bude mít peněz. Je to taková ostrovní specialitka. Najmout si na určitou dobu auto i s řidičem a mít předplacené i ubytování po ostrově. Většinou toho využívají lidé, kteří přijíždějí na ostrov bez předem zajištěného ubytování. To ovšem není náš případ a tak si domlouváme dvoudenní výlet do Kandy , sloního sirotčince a na čajovníkové plantáže. Na další den pak výlet na jižní pobřeží za šnorchlováním a poznáváním zdejších pláží. Dneska později odpoledne nás Ruah zavede na nedalekou želví farmu. Na rozloučenou dostáváme balíček banánů a manga. Loučíme se pro teď s Ruahem a jeho ženou a jdeme zpátky na pláž. Je nejvyšší čas, abych vyzkoušela obří mořské vlny i já. Hurááá do vln. Přímo u hotelu jsou u břehu kamenná plata, při tak velkých vlnách by mohla být nebezpečná a tak jdeme po pusté pláži kousek za hotel. Kde jsou sice také velké vlny, ale žádná skaliska, jen písčité dno. Díky vlnám se v moři nedá vůbec plavat. Sotva vlezu do moře, tak mě přelije vlna a já jsem opět na suchu. Vlny jsou tak silné, že až strhávají plavky. Nedá se jim nijak vyhnout ani jimi umně proskočit. Vlny nemilosrdně srážejí na kolena. Zkrátka jsou silnější než my, a tak po čtvrthodince intenzivního boje s mořským živlem vylézáme úplně vyčerpaní na břeh. Odpočinek je nezbytný. Vlny burácejí. Sem tam špička některé z nich dosáhne až k našim nohám. Hezky se do nich kouká. Ještě jedno ráchání v moři a jdeme vyzkoušet bazén. V bazénku se dá konečně i plavat. Voda je příjemně teplá ( v moři samozřejmě taky, ale tady je ještě teplejší ). Je to super pocit čachtat se pod kokosovými palmami a zároveň poslouchat a pozorovat Indický oceán. Pomalinku začínám zjišťovat, že zdejší sluníčko je pěkně zrádné. Svítí přes mraky, ale přesto má ramena říkají, že i ta půlhodinka bez pořádného namazání byla na ně moc.

Vlasy mám plné písku, nemluvě kolik mi jej vypadlo z plavek J. Ještě, že v koupelně máme zahrádku z pískem, aspoň jej mám kam odklidit.

V pět hodin nás již čeká nový domorodý přítel Ruah i se svým malým synkem na pláži. Podél pláže nás vede na malou želví farmičku. Palmové scenérie na pobřeží jsou úchvatné. Nezbývá nám než fotit a točit , točit a fotit a zase točit. Na pobřeží jsou nejen palmy, ale i jiná tropická vegetace. Plody některých stromů připomínají plody ananasu. V trávě jako plevel tady jen tak roste „netykavka“. Vlny si ledabyle pohrávají s kokosy, které spadly z vysokých palem do moře. Je jich tady plno.

Je to zajímavé. Člověk by měl nad tím vším stát v němém úžasu. Vždyť to vidí poprvé v životě. Aspoň tak nějak jsem si to představovala, ale skutečnost je úplně jiná. Fascinuje mě to, je to nádherné, ale připadá mi to nějak známé, jako bych to už někdy viděla a zažila. Až je to neuvěřitelné, ale všechna ta krása kolem mi přijde najednou normální. Nedokážu ji v tuto chvíli dostatečně vychutnat, i když se snažím sebevíc. Ono je to tak semnou, ale vždycky. Na dovolené má člověk plno nových zážitků a vjemů, že to nedokáže na místě ihned zpracovat a dostatečně si toho užít. To až doma v klídku nad fotkami a zápisky bloudí pamětí a vzpomíná, jak to bylo nádherné a neskutečné. Často sníme o dalekých krajích, pak to najednou přijde, sen se stává skutečností a já najednou nevím, jak se s tím poprat. Jak si toho uchovat v paměti co nejvíce. Škoda, že nejdou nahrávat pocity a chvilková rozpoložení duše, když sedíte u zvlněného oceánu, vítr si vám hraje s vlasy a vy jen blaženě koukáte do jeho vln. Je to balzám na duši. V tuto chvíli nemyslím na nic. Neexistuje minulost ani budoucnost. Je jen krásná přítomnost. A právě tyhle ty pocity mít někde uložené v paměti. Pak, když je člověk utrápený a znechucený třeba z práce, by jen stačilo zmáčknout čudlík a bylo by zase moc hezky.

Procházíme vesničkou zasazenou ve šťavnaté zeleni. Rostou tady banány a krotony, které doma pracně pěstujeme v květináčích o barevných kopřivách nemluvě. Domky spíše chatrče jsou postaveny z palmového listí, ale najde se tady i pár světlých vyjímek z cihel. Obyvatelé vykukují z domků. Přímo na sobě cítím jejich pohledy. Připadám si jako cvičená opička, kterou si její majitel vede na provázku a ona svým výstředním zjevem ( světlá pleť a vlasy ) dráždí okolí.

A již vidíme ručně malovanou tabuli se želvou. Majitel farmy se nás ihned ujímá. Říká nám, které želvy žijí v oceánu okolo ostrova a jaké velikosti a váhy dorůstají. Je zde několik nádrží. První je plná želvích miminek a mrňousků. Čerstvě vylíhnutých až jednotýdenních. Můžeme si je vzít do rukou. Jsou roztomilé. Bezbranně klepou nožičkami. Nechci je mučit a tak je vracím zpět do jejich bazénu. Učíme se rozeznávat holčičky od chlapečků. V druhé kádi jsou již odrostlejší želvy, asi tak 25 cm dlouhé a ve třetí kádi nás čeká překvapení. Mají tady želví raritu – želvu albínku, chloubu majitele želvinária. V poslední kádi bydlí asi 25 kg želví macek. Po mackovi nám ukazují želví vajíčka. Jsou asi velikosti pingpongových míčků. Donesli je sem rybáři dneska ráno. Máme tu čest je zahrabat zpátky do písku. Na malém plácku, kde je již několik hromádek s cedulkami, Radek s „želvím otcem“ vyhrabávají díru do niž kladou asi 40 želvích vajíček. Hromadu zahrabávají a na její vrchol zapichují cedulku s dnešním datem. Za několik dní se z hromady vyklube spousta želvích miminek.

Na farmě se neplatí vstupné, ale prodávají se zde ručně dělané želvičky z mušlí. Z jejich prodeje prý majitel financuje chod celé farmy. Teda, tak nám to aspoň říkal. Chtěla bych tomu věřit a jelikož tomu věřit chci, tak si jednu kupuji a Radek taky. Jsou na místní poměry dost drahé, 200 rupií jeden kousek, ale když je to pro dobrou věc, tak proč ty peníze nedat. Pomalu se po pláži vracíme zpátky do hotelu. Sbíráme úlomky mušliček. Někdy nalézáme fakt pěkné kousky. Slunce tady zapadá pro nás nezvyklým způsobem. Pořád si stojí vysoko na obloze, pak si najednou řekne, že je už čas jít spát a kolmo si zapadne do moře. Žádná dlouhá dráha po obloze a pomalé ukládání do peřin. Ne, ne. Šup a už je dole. Však jo. Vždyť jsme jen pouhých šest stupňů od rovníku. Slunce tady večer zapadá v 6:45 a ve stejný čas ráno také vychází. K naší velké smůle sluníčko dneska zapadá do mraků, takže úchvatný rudý a romantický západ se nekoná. Ale i tak to má své kouzlo.

O půl osmé začínají v hotelové restauraci podávat večeři. Dneska je tematický bufet – italské variace – torteliny, ravioly, boloňské špagety a spousta jiných dobrůtek. I když recepty jsou italské nezapřou nádech orientální kuchyně. K večeři nám hraje živá hudba, koukáme na osvětlený bazén a z dáli k nám doléhá burácení oceánu. Radek si objednává na zkoušku místní pivo. Jmenuje se Lion. Je baleno v nezvyklých 625 ml lahvích. Samo o sobě není nic moc a za cenu co za něj chtějí ( 185 rupií ) mi už vůbec nechutná J. Za to láhev Spritu je za přijatelnou cenu 45 rupií.

Po večeři jdu na naši terásku sepisovat postřehy z dnešního dne. Radek si bere baterku a vyráží na pláž hledat želvy. Ta dnešní návštěva farmy ho nějak vzala . Pevně věří, že uvidí dneska v noci nějakou tu želvu přímo v akci. Já tomu moc nevěřím, ale běž si , třeba toho budu litovat. Ale hlavně dej pozor ať tě neunesou nějací Tamilští tygři nebo neklepne některý z hotelových hlídačů J. Píšu si píšu. Na mobil mi začínají pomalu chodit SMS-ky z domova. U nás je zrovna pět odpoledne. Děcka končí v práci a ještě na poslední chvíli než odejdou domů posílají pozdravy z Čech:

„ Ivko, fakt ti to tady všichni upřímně přejem :o))). Hlavně čisti zamlžené objektivy ať i my ostatní z toho něco máme! Jinak je všechno v poho? :o))) Tak se tam hlavně opatruj ať se nespálíš nebo tě někdo neunese. Netrpělivě čekám na další informace z cest!!! Pozdravuj ode mě slůňata a moře !!! „

Vrací se Radek. Je zklamaný. Želvu neviděl ani jednu. Hold dneska si žádná v tuhletu hodinu neusmyslela, že vyleze na břeh a naklade vajíčka. Snad zítra. Na terásce s námi dává řeč noční hlídač. Celkem je jich tady deset a hotel hlídají ve dne v noci … Není se čeho bát !? J

http://www.turistika.cz/cestopisy/na-skok-na-ostrove-slonu-a-caje-sri-lanka-4-6-11-6-2001-1-cast