0
0

Poprchává, což v Galicii na severozápadě Španělska není nic výjimečného. Ani špatné počasí však neodradí stovky žen a pár mužů, kteří vyrážejí hned zrána za odlivu „do moře“na škeble, hřebenatky, srdcovky… Činí tak od nepaměti, i když za posledních pár desítek let se leccos změnilo. Nezměnil se však tradiční způsob ručního sběru.

Je půl osmé ráno. María José, jedna z mariscadoras, žen zabývajících se sběrem mlžů na plážích u městečka Cambadosu, nás s úsměvem pozoruje, jak se neobratně soukáme do nezbytných gumových bot až pod zadek a oblékáme si nepromokavý plášť. „Dnes je to nutné, je malý odliv a bez nich byste se daleko nedostaly,“ poznamenává a pak se už vmísíme mezi desítky jejích kolegyň vybavených vozíky typu „udělej si sám“, kbelíky a hráběmi a vydáváme se husím pochodem do moře. Před námi je až k horizontu široširý prostor zvící dvou kilometrů čtverečních, který částečně odkryl odliv. Za chvíli už ho zručné ruce žen začnou prohrabávat a vytahovat z písku bohatství, na které netrpělivě čekají zákazníci nejen ze Španělska.

Bez koncese to nejde

Před necelými třemi desítkami let si mohl kdokoliv bez problému nasbírat na galicijských plážích pár škeblí k večeři. Bylo to jako jít do lesa na houby. Místní ženy je sbíraly jednak pro vlastní potřebu, ale část svého úlovku prodávaly, aby tak přispěly do rodinného rozpočtu. Neměly žádná práva, ale taky žádné povinnosti. V roce 1995 však byl sběr mlžů na galicijském pobřeží upraven zákonem. Vynutily si ho samotné sběračky. Mnohé z nich si totiž začaly uvědomovat, že pokud nebude do této činnosti vnesen nějaký řád a určitá regulace, je populace mlžů ohrožena, v tom horším případě by mohlo dojít až k jejímu vyhubení.

Dnes se může této práci věnovat jen ten, kdo vlastní tzv. permex, což je koncese, kterou vydávají na návrh svazů sběračů mlžů jednotlivé rybářské cechy, pod něž tyto svazy spadají, a která se musí každý rok obnovovat. „Naše sdružení má v současné době dvě stě dvacet členů, z toho jsou tři muži,“ říká naše průvodkyně María Ángeles. „Než člověk dostane koncesi, musí absolvovat dost náročný kurz, který z každého udělá opravdového profesionála, který ví o mlžích snad úplně všechno. Nový kurz se vypisuje tehdy, chceme-li přijmout do našich řad nové členy. Dochází k tomu, když někdo odejte do důchodu nebo přestane tuto práci z nějakého důvodu vykonávat.“

Práce na poloviční úvazek

Ženy se rozprskly do prostoru. Zastavujeme se u jedné ze skupinek. „Vydržet takto shrbeně a vyhrabávat škeble v písku, to musí pěkně bolet v zádech… Není to tak hrozné,“ odpovídá jedna z nich. „Ta čtyři kila, což je maximální denní kvóta, se dá zvládnout za dvě až čtyři hodiny. Tohle? To je měřidlo na škeble. I když už mám jejich velikost v oku, když si nejsem jistá, raději měřím. Žádná nesmí mít pod čtyři centimentry, jinak musí zpět do moře.“ Pravidlo stanovené kvóty je dovedeno ad absurdum. Při sběru nemůže pomáhat ani vlastní rodina, třeba děti o prázdninách. A chce-li si některá z mariscadoras nechat pár škeblí pro vlastní potřebu, nemůže si jen tak nasbírat něco navíc, jak by člověk předpokládal, ale musí si toto množství odebrat ze své vlastní kvóty. Nikdo si nedovolí toto pravidlo obejít, protože by mohl přijít o koncesi, a to si nikdo nepřeje, protože tato práce docela slušně vynáší. Průměrný výdělek je kolem 9000 € ročně, přičemž jde vlastně o poloviční úvazek za 14 dnů práce v měsíci.

Profese s právy i povinnostmi

V roce 1998, kdy už byl volný sběr mlžů do jisté míry regulován, se věnovalo této činnosti na dvanáct tisíc žen. Část z nich se už jako členky jednotlivých svazů sběraček mlžů od začátku zapojila do programu, jehož cílem byla profesionalizace sektoru a jeho ekonomický rozvoj. Znamenalo to ponechat stranou pouhý kvantitativní sběr a zaměřit se na ty nejkvalitnější druhy, o které je na trhu největší zájem a které tudíž přinášely i více peněz. A začít pečovat o jejich výskytiště a trochu tak přírodě pomoci.

„Začátky byly obtížné,“ přiznává María Ángeles. „Člověk většinou nemá chuť měnit něco, na co je odjakživa zvyklý a co jakž takž funguje. Nejtěžší bylo změnit mentalitu hlavně těch starších a přesvědčit je, že aby se něco změnilo k lepšímu, nestačí jen chodit na pláž. Vydělaly sice sběrem kolem 1200 € ročně, ale to bylo všechno. Nebyly nijak zajištěny, kdyby se něco stalo, a byly vydány obchodníkům napospas. Ale i ty postupně pochopily, že zmohou daleko více, budou-li vystupovat společně, a neprodělají, budou-li o toto své přírodní bohatství pečovat. To znamená čistit pláže, zbavovat je řas, pomáhat při hlídkování dané oblasti před nenechavci či turisty mnohdy netušícími, že není možné z pobřeží sebrat vše, co na něm volně leží.“

Dnes je v celé Galicii registrováno skoro třiadvacet tisíc koncesí pro různé způsoby sběru mlžů. Téměř šest tisíc patří „pěším“ sběračům, z nichž celých 90 % jsou ženy. Koncese je nepřenosná a platná jeden rok. Neprodlužuje se automaticky, ale majitel musí prokázat, že si splnil své povinnosti, to znamená, že musí mít odpracováno 70 % dnů sběru podle kalendáře vypsaného jednotlivými cechy a 100 % dnů určených k čištění pláží. Všichni si jako u každého jiného zaměstnání platí sociální pojištění, takže mají právo na důchod i nemocenskou, jsou uznávány i nemoci z povolání, což bylo před rokem 1995 naprosto nemyslitelné.

Z kontrolní haly k dražbě

Blíží se jedenáctá, a protože María Ángeles má práci v kontrolní hale, zamíříme s ní ke břehu. Na jednom místě uprostřed tohoto velkého prostoru si ještě stačíme všimnout jakýchsi zvláštních políček. „Tady trochu pomáháme přírodě. Jsou to chráněná místa, něco jako školky v lese, kde škeble v bezpečí vyrostou do patřičné velikosti. Musí být chráněny hustou kovovou sítí, protože některé druhy mlžů jsou pěkní kanibalové, kteří se dokážou provrtat slabými skořápkami a zcela je vysát. Až škeble trochu povyrostou, vracíme je do moře.“

V kontrolní hale je vše připraveno. Přicházejí první ženy se svými úlovky a začíná mumraj. Nejprve k měřícímu zařízení, které se po spuštění pořádně natřásá, a otvory pak propadne vše, co nedosahuje té správné velikosti, pak do přepravek či síťových pytlů, na váhu, vloží se cedulka s označením druhu, jména sběračky, počtu kilogramů a šup s tím do náklaďáčku. Ten se už za chvíli vydává na cestu do lonjy, místa, kde se koná dražba. Je půl jedné a sběračky se rozcházejí do svých domovů. Jejich práce dnes skončila. Na dražbě mají své spolehlivé zástupce a o svůj výdělek se nemusejí obávat. I to je velká výhoda, dříve se musela každá z nich postarat o prodej sama a byla odkázána na blahovůli kupců. Dnes už si mohou podmínky částečně diktovat samy.

V pět odpoledne jsou v dražební hale seřazeny přepravky a pytle s patřičně označeným obsahem, na místě jsou i kupci, kteří si už obhlédli, co je dnes k mání. Jsou stanoveny počáteční, to znamená nejvyšší vyvolávací ceny za kilo pro jednotlivé druhy mlžů. Dražba může začít. Ten ze zájemců, který první vysloví slovo mío čili moje, si vybírá z připraveného zboží. Pak dražba pokračuje. Klesne-li cena víc než je zdrávo, dokonale organizované mariscadoras další den „stávkují“, to znamená, že nesbírají, ale věnují se třeba čištění pláží. Další den mlži na dražbě chybí. A cena opět vyletí nahoru. Jak prosté.

Sběr mlžů z lodi

Tento jiný způsob sběru je výsadou mužů. Nasedáme na malý motorový člun v O Grove a vyjíždíme na střenky, které jsou na trhu velmi ceněny a taky jsou patřičně drahé. Zastavujeme uprostřed zátoky. „Je tu hloubka šest metrů, voda má 12° C,“ informuje nás kapitán a majitel lodě, zatímco na sebe navléká neopren, kyslíkový přístroj, k pasu přivazuje síťový pytlík a mizí pod vodou. Na hladině zůstává jen malá bójka, která je znamením pro ostatní čluny, že prostor v okruhu padesáti metrů je v této chvíli zabrán, a lano, na němž je sběrač navázán. Za chvíli se vynoří a podává nám hrst střenek, prý abychom ochutnaly, a opět mizí pod vodou.

„Střenky jsou zapíchnuty v písku kolmo. Na první pohled nejsou vidět a poznáte je jenom podle jamky, která po nich zůstane,“ vysvětluje jeho společník, zatímco nožem otvírá jednu po druhé úzké dlouhé lastury a podává nám je. „Měli jsme vzít citrón, ale i bez něj chutnají skvěle.“ Odvážně se do nich pustíme, ale musím přiznat, že syrové mi moc nechutnaly, zato tepelnou úpravou se z nich stává opravdová lahůdka.“ Kapitán se opět vynořil a podává plný pytlík. Paluba se utěšeně zaplňuje. „ještě před nedávnem, kdy se ještě nesměl používat kyslíkový přístroj, to byla náročná práce, teď je to docela pohodička. Za dvě hodinky máme hotovo,“ a opět mizí pod hladinou.

Přijíždí pro nás loď pobřežní hlídky Rybářského cechu v O Grove, aby nás odvezla na břeh. „Tenhle způsob dá člověku pořádně zabrat,“ komentuje sympatický strážce zátoky, když míjíme plavidlo, na němž se muž s dlouhou tyčí zakončenou kovovým košem snaží vší silou zahrabat na dně, aby pak vytáhl hrst řas, kamenů a mezi tím pár škeblí. Vracíme se ke břehu kolem bateas – plošin sloužících k pěstování ústřic a slávek jedlých. Tohle je asi nejjednodušší způsob. Stačí občas plošinu vyčistit, zkontrolovat, jak ústřice i slávky v sítkách na provazech visících volně z plošin rostou a ve správné chvíli je „sklidit“. Aby je nesklidil někdo jiný.

Magnet pro turisty

Z Galicie by člověk neměl odjet, aniž by ochutnal zdejší škeble či jiné druhy mlžů. Dokonce i obyvatelé jiných částí Španělska přiznávají, že ty galicijské jsou nejlepší. Rías Baixas, mořské zálivy zařezávající se hluboko do pobřeží při ústích řek, s nádhernými, nepřecpanými plážemi nabízejí jako přírodní výskytiště skvělé podmínky. Navíc jsou vyhledávanými prázdninovými cíli. Není divu, že mlčenlivé siluety žen ráno při odlivu na mořském horizontu odjakživa budily zvědavost turistů. Zdejší rybářské cechy dokázaly využít jejich zájmu a před pár lety začaly zakládat agentury – Guimatur v oblasti Cambadosu nebo Pescanatur v O Grove i jinde – , jejichž cílem je přiblížit práci sběračů mlžů i rybářů všem zájemcům. Můžete s nimi strávit půlden či dokonce vyjet na celý den s rybáři na moře a jste hned bohatší o spoustu zážitků. Stačí se zastavit v některé z místních turistických informačních kanceláří, kde dostanete ty správné informace.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .