0
0

Den 6, středa 2.7.2008, 9764-10427, 663km

Spíme pěkně dlouho, odjíždíme až v devět. Bekr píše, že jsou na severu Vesterálů a v pátek chtějí jít na velrybí safari. Prý jestli chceme taky. No jasně, ale za dva dny tam dojedeme jedině po E6ce. Je rozhodnuto, pojedeme po ní celý den. Na sever.

Na nebi není ani mráčku, takže to snad nějak přežiju, i když nejsem přítelem těchto dlouhých přesunů. Nejprve jedeme tundrou do Mosjoenu, kde si dáváme pauzičku na procházku a kupujeme si půl kila perfektního uzeného lososa za necelých dvacet norských. Vlastní Mosjoen je známý starou uličkou Sjogata lemovanou dřevěnými domy s galeriemi a různými obchůdky.

Dál jedeme po E6ce do Mo-i-Rana, silnice se motá horami, pak projede dlouhým tunelem a jsme v Raně u vody. Zde začínáme stoupat na náhorní plošinu až do výše tisíc metrů, teplota jde dolů a my se blížíme k polárnímu kruhu. Vlevo od nás leží v horách Svertisen, nejníže položený ledovec v Evropě. Zastavujeme na centru polárního kruhu a jsem tomu docela rád, už mě z toho cestování bolí prodloužená záda. Navíc se začíná směrem k severu nějak oteplovat, motokaťata půjdou zpět do kufru.

E6ka je pěkná silnice, ale na mě moc dlouhá. Úzká, jezdí zde kamiony a šofér musí pořád dávat pozor. Pravda, občas přijde nějaké vzrušení, jako když tahají vlek od kamionu z příkopu, nebo potkáváme borce, který veze před sebou na goldwingu psa. A ta osmdesátka mě fakt deptá.

Na polárním kruhu potkáváme nějaké ty Čechy, kupujeme si nanuka a hlavně fotíme. Dále je na chvilku povolena i devadesátka, to už mi to pětka docela i bere a hned se jede lépe. Dojíždíme do Fauske, kde stavíme na pumpě. Už mi to nedá a ptám se, jak je to s tím hrnkem, do kterého si všichni tankují zadara kafe. Takže, tento termohrneček stojí 50 NOKů a na všech pumpách dané značky můžete brát kafe zadara. Vzhledem k tomu, že běžené kafe stojí 20NOK se to vyplatí. Takže si ho samozřejmě kupujeme.

Je osm večer, sluníčko svítí, jsem sám zvědavý, kam dneska dojedeme. Rád bych se zajel podívat na baterii Dietl u Steigenu na ostrově Engeloya, někde bychom tam mohli i přespat. Cesta vede přes národní park Rago, což jsou super ledovcem ohlazené skály všude kolem. Odbočka k baterii přichází „už“ po devadesáti kilometrech od Fauske. Chudák Jana, řekl jsem jí kousek. Zatáčíme na silnici 109 a čeká nás devět kilometrů dlouhý, studený tunel nahrubo vystřílený do skály. A pak „jenom“ šedesát kilometrů podél fjordu, po ostrůvcích, přes vysokánské, štíhlé mosty a už jsme konečně na ostrově, na kterém baterie stála. Teď už ho jenom objet a už odbočujeme na šotolinku kamsi k moři. Zde nás čeká naprosto fantastická pláž s bělostným pískem a v dálce zubatá hradba Lofot. Tohle místo za to trmácení stálo.

Kromě skupinky ovcí zde kempuje jen postarší norský pár s karavanem, místa je tu dost. Stavíme stan, vaříme večeři a před půlnocí vyrážíme na průzkum Dietla. Možná vás překvapí, proč tak pozdě, ale dnes Slunce nezapadne. Ani zítra. Budeme fotit půlnoční slunce!

Baterie Dietl je jedna z největších pobřežních pevností z druhé světové války. Byly zde umístěny 3 kanóny ráže 40,6 cm SKC/34 s dostřelem až 56 km. Děla byla původně určena pro nacistickou bitevní loď třídy H o výtlaku více než 60 000 tun, ta však nebyla nikdy dokončena. Další laufy byly umístěny v Trondenes (4 kousky) a ve Francii na baterii Lindemann (3 kousky). Z Dietla byly odstraněny v roce 1956, zachovaly se jen v Trondenes. Mimochodem, kasematy Lindemanna ležely přímo nad tělesem eurotunelu a byly při jeho stavbě zasypány.

Nevím ani jak, ale nějak se mi daří urvat Janu od prolejzání šutrů na pobřeží a vyrážíme na průzkum baterie. Stály zde celkem tři laufy, dnes už zbyly jenom kasematy. Jedna je zavřená, v druhé je zbudováno muzeum a třetí je volně přístupná. Bereme čelovku a jdeme dovnitř. Zkoumáme dva muniční sály vedoucí pod kanón, ale i spodní patro, kde stávaly dva generátory, nádrže na vodu i na palivo pro stroje. Vypadá to tu jako v kasematech na baterii Todt ve Francii, ale vše je mnohem čistější a zachovalejší. Samozřejmě, nebylo to zde bombardované a i tak mne to překvapuje.

Prolézáme ještě nějaké malé pěchotní bunkříky a ve dvě v noci jdeme chrnět. Norové sedí u karavanu s hrnkem čaje a pozorují půlnoční slunce. Já padám na čumák…

Den 7, čtvrtek 3.7.2008, 10427 – 10831, 404km

Ráno se Jana hrabe ven asi sedm, mě budí v devět až cinkání ovcí a vůně kafíčka. Vylézám opatrně ze stanu a nebe je pořád jako vymetené. Fotíme ptáky, povídáme si s Nory – počasí prý vydrží – a kolem desáté vyrážíme na cestu. Dokončujeme objetí ostrova, východní část je celá v šotolině. Nádhera. Cestou zpět na silnice E6 se nemůžeme nabažit té azurové mořské vody. Co chvíli musím zastavit a něco vyfotit. Asi mi už hrabe.

Na E6ce nás čekají docela pěkné zatáčky a v půl jedné přijíždíme do Bognes, odkud jezdí trajekt na Lofoty a Vesterály, do Lodingenu. Odsud se dá jet i dál po E6 směrem na Narvik, ale to bychom museli objet celý Ofotfjord a my musíme na sever. Je půl jedné, takže si dáváme obídek a ve čtvrt na dvě už jsme na moři. Kocábka je větší než ty, kterými jsme dosud jezdili, ale po vodě jede klasicky 25km/h. Cena 135NOKů není málo, ale kolik se tím ušetří času! Plavba trvá hodinu, během ní se opalujeme na závětrné palubě.

V Lodingenu bereme benzín a vyrážíme podél východního břehu Vesterálů do Harstadu. Silnice se pěkně motá po pobřeží a poskytuje nádherné výhledy na moře a azurové pláže. V Harstadu chytáme na místní poměry zácpu, přece jenom protáhnout hlavní silnici přes centrum s pár semafory není dobrý nápad. Navíc je zde docela vedro, lidi chodí i v šortkách. Před čvrtou dojíždíme do Trondenes a zjišťujeme, že prohlídky na Adolf-kanonen jsou jenom v 11, 13 a 15 hodin, v pět už ne. Tak to je pech. Takže jsme sem jeli zbytečně. No nevadí, cestou na západ se alespoň podíváme do vnitrozemí. Vracíme se kousek zpět k pumpě Statoil pro kafe zadara a pak jedeme z Kilbotnu po silnici 14 do hor. Silnice stoupá do sedla asi 200 metrů nad mořem, ale vjíždíme do mraku a vidíme co? Mlhu. No, stane se.

Napojujeme se na silnici 83 a dojíždíme k molu pro trajekt Revsnes – Flesnes. V přístavišti už svítí sluníčko, ale na moři se válí mlha. Z ní se vynořuje náhle jako bludný holanďan trajekt. Krása. Akorát když přiráží, tak s tím pěkně drbne o ty gumy od traktoru, které chrání molo. Doufám, že není kapitán zhulákanej…

Cesta naštěstí dopadla dobře, akorát na druhé straně fjordu je pěkná kosa a mlha. Hmm. Kupodivu, po projetí tunelu Sigerford vjíždíme do sluníčka, mlha zůstala za kopcem. Hned je na světě veseleji. Mydlíme to pořád na sever po silnici 82 a přijíždíme na ostrov Andoya, nejsevernější z Vesterálů. Cesta vede buď po východním nebo po západním břehu. Uprostřed jsou hory. Bereme tu vlevo a mydlíme to v silném protivětru stále na sever. Sluníčko sice svítí, ale vítr je pořád studenější. U Stave silnice zamíří do údolí mezi středové pohoří a hřeben, který se vztyčil u levého břehu moře. Skoro v půl deváté večer dojíždíme do vesničky Bleik skoro až na severu Andoyi. Zde už zimou skoro padám z motorky, jsem od větru promrzej jak psí tentononc a mám dost. Naštěstí Bekři uvařili čajíček do termosky, za což jim patří naše nekonečné díky. Tak tomuhle říkám dát si sraz na konci světa. Ideální pro pro setkání partičky z Horizonts Unlimited. Na mě je tady možná až příliš frišno.

Stavíme stan, snažíme se rozmrznout a večer pak jdeme do hospody. Ano, ze mají i toto zařízení, jinak v Norsku málokdy viděné. Otevírají v deset večer, je tam skoro prázdno, ale teplo. A pivo nalívají do sklenic z plechovek. Já si dávám kafe, studené nápoje dnes nemusím. Díky mrakům nad Norským mořem není skoro vidět půlnoční slunce, ale mě to nevadí. Spát jdeme tradičně ve dvě v noci. Nebo ráno?

Den 8, pátek 4.7.2008, 10831 – 10849, 18km

Snídáme jogurtek, ten tady mají fakt skvělý. V 10 odjíždíme do Andenes na velrybí safari. Zde se ale dovídáme, že kvůli velkým vlnám a větru se dnes nejede. A sakra. Bekři jsou zjevně zklamaní, tak se na to těšili. Postupem času stav krystalizuje v nasrání a rozhodnutí nečekat do zítra a odjet hned. C’est la vie.

My oblejzáme Andenes, nejsevernější výspu Vesterálů. Mají tady velrybí obratel, taky si kupujeme kus zubu vorvaně, pozorujeme moře a maják a pak hlavně přistávající patrolu F-16tek. To je panečku rachot. U Andenes je i norská raketová základna pro rakety a balóny k výzkumu vrchních vrstev atmosféry.

V kempu Bekři balí fidlátka a my jim děláme morální support. Pravda, takhle jsem si to úplně nepředstavoval. Když osiříme, rozhodujeme se zajet alespoň na výlet malou lodí na ostrov Bleiksoya, kde hnízdí papuchalkové. V jednu hodinu je bohužel loď plná, takže si jí jenom fotíme ze břehu. Na těch metrových vlnách to bude docela zážitek. Pak trávíme zbytek času na pláži a čekáme do tří, kdy se pojede znovu.

Konečně na palubě. Kapitán je Holanďan, paní z cestovky Norka, zbytek všechny možné národy. Také jede s námi Ital – profi fotograf divoké zvěře. Jezdí tam dvakrát denně a zkouší fotit mořské orly. Konečně vyrážíme. Je to docela síla, ale jinak jsem v pohodě. Za ptačí skálou je naštěstí závětří, takže můžeme v klidu fotit a pozorovat papuchalky, kormorány, alkouny úzkozobé, alky malé, ale taky mořské orly, kteří sem létají na gáblík. Celá ta sranda stojí 350NOKů na osobu, ale proti velrybám je to míň než půlka. Když už jsem jel až sem na konec světa…

Samozřejmě zjišťuju, že moje vybavení je na tohle málo, ale co se dá dělat. Objektiv je jenom 200mm, s cropem 300ka, ale stejně je skoro všechno rozmazané, ty ptáci jsou strašně daleko a lítají moc rychle. Fotím, dokud mi nedojde baterka, náhradí jsem si blbec nevzal.

Po návratu na břeh ve čtyři odpoledne se rozhodujeme co s načatým dnem a jdeme na trek. Vylézáme na hřeben východně od Bleiku. Výhled je tu parádní, ale na hraně fičí snad stovkou. Do kempu se vracíme v osm večer a po pořádné večeři se vyrážíme ohřát do „hospody“. Je pátek a najednou mají plno. Jaký rozdíl proti včerejšku.

Když se po půlnoci soukáme do stanu, přijíždí nějaký Polák na Wildstaru, celý v kůži. Už jsem zalezlý ve spacáku, tak se Jana jde zeptat, jestli něco nepotřebuje. Pomáhá mu v té permanentní vichřici postavit stan a dostává za to mapu Norska. Prý už jen pojede na Nordkapp a nepotřebuje jí. Šťastný člověk…

Den 9, sobota 5.7.2008, 10849-11200, 351km

Ráno mizíme s větrem v zádech směrem na jih odčinit ten čtvrteční trapas s návštěvou muzea v Trondenes. Dáváme ještě jednu šotolinku na rozproudění krve – je to silnice spojující východní a západní břeh ostrova Andoya. A pak už to mydlíme (co si troufnu jet přes povolenou 80ku) stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli, k trajektu do Hardstadu.

Ten bohužel o chvilku nestíháme, takže máme skoro hodinku čas. Aspoň můžeme dolejt olejíček do automatického mazání a spáchat lehkou údržbičku.

Trajekt přijíždí včas, takže se naloďujeme v 11:30 a v pohodě stíháme prohlídku v 13 hodin. Jsme tu včas, ještě něco nakoupíme a pak hurá k bráně do vojenského prostoru. Zde už je povícero aut, jedni borci odpojují karavan, na motorce jsme tu sami. Přichází průvodce, prodává nám lístky a pak jedeme v koloně do vojenského prostoru. U brány nám salutuje nějaká blonďatá baba, a hele, on je to chlap. Celej Tomáš Padevít…

Tak jsem se konečně dočkal. Nemyslím tím potkat dvojníka Mr.Grave, ale henty kanóny. Kvůli tomuhle se sem táhnu světa kus. Čtveřice děl ráže 40,6cm na otočných lafetách, stejné jako byly v baterii Dietl. Zde se však zachovaly. Prohlídka se provádí jenom v jedné kasematě, ale i tak je to paráda.

Prostor muničních sálů je přeměněn v muzeum, v podzemí je zachovaní původní vybavení. Vše je samozřejmě zachované, včetně generátorů, munice, nejrůznějších pomůcek pro nastavení odměru děla apd. Mimochodem se standardní municí (střela tříštivá nebo pancéřová o hmotnosti 1030kg) byl dostřel 42800m, s lehčí municí (tzv. Adolf shell – 600kg) pak 56000m (úsťová rychlost 1050m/s, doba letu 130 vteřin, prachová vložka vážila 152kg).

Z muzea v kasematě nás pouštějí do prostoru pod dělovou věží. Prohlížím si vozíčky pro munici, která se sem předávala z prostoru bunkru přes speciální „okna“, a výtah pro dopravu nahoru do vlastní dělové věže. Celý prostor nad kolejnicí pro vozíčky byl kryt pancéřovými deskami, které se samy zvedaly a zavíraly při otáčení věže.

Pak se přesouváme vrchem do dělové věže. Ta má zimní nátěr, asi už se to na každou sezónu nepřemalovává. Uvnitř nám pan průvodce ukazuje, jak se otevírá závěr, jak by se nabíjelo a kudy se obsluhuje náklon. Vše říká samozřejmě anglicky i norsky, jak je v kraji dobrým zvykem. Jinak prý Němci z toho vystřelili jednou, Norové asi čtyřikrát, poté co pět let zkoumali, jak se to obsluhuje. Když jim stavitelé spálili potvory všechnu dokumentaci… Tak tohle za těch šedesát noků na osobu opravdu stálo.

Jinak ty podivné řady betonových kvádříků za věží měly pomáhat při vložkování hlavně. Výstřely totiž ničí vývrt a musí se dávat nová vložka. V praxi se to nikdy nedělalo.

Děkujeme za pěknou prohlídku a jedeme obhlídnout ten kamenný kostel, co o něm mluvil Bekr (v Norsku kamenné stavby moc nejsou). Hezký a zavřený. No neva, čas kvapí a my chceme dnes přejet z Vesterálů na Lofoty.

Projíždíme centrem Hardstadu a stavíme se na pumpě pro kafe zadara. Zatímco relaxujeme, přijíždí dvojice Norů na bavorácích, každý za sebou jednoho prcka v takové zajímavé motosedačce. To by se našim svišťům líbilo.

Zbytek dne trávíme pomalým přesunem dále na jih přes Lodingen po silnici E10. Vede horami, sem tam tunelem, sem tam po mostu přes fjord. Je to taková zelená, studená krása. Hlavně, že je ideální počasí, trmácet se tady v dešti…

Stavíme u jednoho starého zrušeného přívozu na svačinku a na sluníčku si dáváme i šlofíčka. Pak popojedeme do Lodingenu pro nanuky a kafe a po silnici E10 stoupáme do hor. Je zde asi rok stará silnice přes hory s několika dlouhými tunely, díky níž se nemusí na Lofoty jezdit trajektem Hanoy – Kaljord.

Po osmé večer odbočujeme z E10ky směrem na Sandsletta camping u Lokviku. Je docela veliký a frekventovaný, ale levný a já nějak nemám náladu hledat někde místo na divočáka. To si raději uklohním v klidu večeři v kuchyňce a pak si jdu ještě na hodinku dvě zafotit.

V kempu je docela živo, autobusy s lidičkami co bydlí v chatičkách, skupinka maníků s lodičkami i nějací motorkáři. Hlavně BMW a pak jeden mladík s GS500 s brutálním nájezdem kilometrů. Ale je nekomunikativní, tak se jdeme vtírnout do kuchyňky s večeří, jsou tam takové ty ženské co potřebují deset plotýnek a nádobí myjí v lavóru kartáčem a v rukavicích. Ach jo. Nakonec se nám daří se nějak najíst a mizíme k fjordíku něco vyfotit v nočním slunci. To světlo nemá chybu…

Den 10, neděle 6.7.2008, 11200-11400, 200km

Dneska máme v plánu pomalé kochání se Lofotama, takže žádná hoňka. Vyrážíme v klídku v deset. Nejprve stavíme v Stolvaeru u benzínky natankovat kafe, pak pokračujeme dále do Kabelvágu, kde mají takovou pěknou dřevenou katedrálu. Hezká, ale otevírají ji až odpoledne, takže popojedem.

Lehké sedýlko a už je to odbočka do Henningsvaeru, fantastického maličkého přístavu na nejjižnějším mysu ostrova Austavagoy. Silnice se motá pod útesem a pak přes několik úzkých mostíků se semafory (jsou úzké a jednosměrné) až do centra tohoto krásného městečka.

V kostele právě slouží bohoslužbu, my pokračujeme kolem něj dále až na kopeček, kde se nachází veliká betonová deska (že by nějaké památka na Němce?) a je odtud skvělý výhled.

Pak oblejzáme přístav, fotíme a Jana provádí průmyslovou špionáž v jedné keramické dílně, kde používají speciální techniku přenosu fotografie z dírkové kamery na keramiku.

Vracíme se zpět na E10 a za mostem na další ostrov se mi daří poslat Alpíka na zem. Vyjížděli jsme z parkoviště, doleva kilák rovinka a žádné auto, takže čučím jenom doprava. Vyjíždím z parkoviště a koutkem oka něco zahlédnu. Beru za brzdu a stojíme na fleku, udržet ten parník nejde. Z druhého konce parkoviště totiž vyjelo auto v době, kdy jsem se tam už nekoukal, a jelo po silnici směrem k nám. Naštěstí jel taky pomalu a uhnul.

Škody žádné, takže jedeme dál, i když jsem z toho trochu vycukanej. Snad proto se mi daří asi za hodinku to neudržet po zastavení znovu a padáme na druhou stranu. Asi bych se měl pořádně nažrat…

Na jedné z pláží se jdeme koupat. No, dalo se tam vlézt po kolena, dál už ne, mám se rád. Ale pár domorodců se koupalo v neoprénech.

Na ostrov Flasktadoya vede podmořský tunel, zastavujeme u něj a lezeme se na kopec trochu porozhlédnout a protáhnout svaly. Jsme odměněni nádherným výhledem.

Dále se stavíme u jezera Strovanet, nad nímž se tyčí fantastická nevyfotitelná skála plná vodopádů. Bohužel to chce zajet sem ráno se sluncem v zádech, teď je vše ve stínu. Fotografické extáze si však užívám na nádherné pláži před městem Ramberg. Nebe bez mráčku, nízké slunce, moře lemované skalami, to se nedá nefotit. Pobíháme po pláži a sledujeme vlny rozbíjející se o velké balvany na kraji moře.

Blíží se večer a my se po vysutých mostech dostáváme až na poslední lofotský ostrov Moskensoya. Podle hesla to nejlepší nakonec mne okolní krajina zcela uchvacuje. Přes nádherná městečka Reine a Moskenes jedeme až do A. Dál už silnice nevede. Bereme foťák a lezeme po skalách.

Výhledy na širé moře s pevninou kdesi na obzoru a nedalekými ostrovy Varoy a Wilholmstind berou dech. K jihozápadnímu mysu Moskensoyi je to vzdušnou čarou ještě 9 kilometrů, ale ty kopce! Mít tak čas a dát si tu den dva na treky, to by byla paráda. Akorát domů je to dva a půl tisíce kiláků přes dvě moře a to chceme jet po „pobřežní dálnici“ a čeká nás na ní šest trajektů.

Takže se jenom procházíme do večera po městě A a pak se přesouváme do Moskenes, kde čekáme na trajekt v 0:45 do Bodo. Celou partičku u nalodění bavíme vařením polívky na benzíňáku, který mrcha nechce chytnout a pěkně čoudí a šlehá plameny, ale aspoň vypadáme drsně, ne?

Den 11, pondělí 7.7.2008, 11400 – 11619, 219km

V půl páté nás vykládá loď na pevnině a my se jedeme na kraj Bodo ještě pár hodinek dospat k benzínce Statoil. Abychom byli ráno blízko u kafe… Při snídani přijíždí i pán, co jede na kole kolem světa a byl s námi na lodi. Už vím, co má v těch velkých, černých pytlích – zálohované petflašky a plechovky. Mezi námi, asi se jejich sběrem dá docela dobře uživit.

V deset hodin stojíme v pozoru před leteckým muzeem v Bodo, z nedaleké ranveje zrovna startuje letka F16. My se noříme do muzea a trávíme tam skoro tři hodiny. Mají tu halu s letadly vojenskými (jak písťáky, tak i tryskáče z doby studené války jako Sabre, Starfighter, Freedomfighter apd.), tak halu s civilními letadly, kde mne samozřejmě nejvíce zajímá špionážní U2 a jediný dochovaný Junkers 52 hydroplán. Muzeum je velice zajímavé a fanda by tu mohl klidně trávit celý den. Akorát v hale s civilním letectvím už nejsou všechny panely v angličtině. Co se dá dělat. Konec prohlídky končíme na maketě řídící veže nahoře nad muzeem, kde je i nainstalované zařízení z šedesátých let. Je odsud vidět i na ranvej civilního letiště Bodo. Taky je tu jeden borec, co s námi byl na Adolfkanonem, má dalekohled, foťák s velkým teleobjektivem, v uchu bondovku s drátkem (fakt, nekecám) a tváří se důležitě.

Po prohlídce najíždíme na „pobřežní dálnici“ R17, která nám bude dělat společnici několik dalších dnů. R17 se táhne z Steinkjeru do Bodo jako alternativa k vnitrozemské E6. Je na ní devět trajektů, takže se docela prodraží. My jsme jí nejeli úplně celou a dva trajekty se dají spojit v jeden, který jede jinudy a je levnější. Celý průjezd nás stál necelých 1300Kč za trajekty (tj. motorka, řidič je v ceně vozidla, a jeden spolujezdec), autem to samozřejmě vyjde dráž, s přívěsem asi dost brutálně. Na druhou stranu, na trajektu lze relaxovat a ušetří se i něco za benzín. Provoz na silnici 17 je o poznání menší než na E6, ale díky trajektům se to docela vleče, občas vám nějaký ujede a hned se to sčítá. Za našeho průjezdu panovalo fantastické počasí, takže zde jezdilo hodně motorkářů, rozhodně nejvíc za celou cestu. Často to byly celé skupinky, hlavně Němci. Typická mašina je zde tudíž dvanáctka GSo a nebo Goldwing, nejlépe s přívěsem. Mimochodem, na turistických informacích lze získat knížečku ve vícero světových jazycích s informacemi o silnici 17 včetně jízdního řádu trajektů a cen.

První zastávkou jsou obrovské mořské víry Saltstraumen, které se valí pod vysokánským mostem nad fjordy a mezi nimi se prohánějící motorové čluny s turisty. Měl jsem trochu strach, že to nestihnu, ale vše bylo v pohodě. Proudy tečou skoro pořád, pouze v okamžiku kulminace přílivu nebo odlivu se na chvilku zastaví a otočí. Není to tedy tak, že tečou pouze v okamžiku oné kulminace, jak jsem se blbec domníval a měl strach, že to prošvihnu.

Zaparkovat se dá docela pohodlně na straně mostu od Bodo a pak se projít nahoru. Vířící voda je opravdu nezapomenutelný zážitek. Chvilku si to fotíme a pak se přesouváme kousek na jih na obídek, který si děláme u jezírka s bezbariérovým přístupem pro rybáře na vozíku. Tohle je fakt jiný svět.

Další cesta vede po pobřeží lemovaném malebnými ostrůvky až k ledovci Svertisen (to je ten druhý největší evropský). Nejprve obdivujeme jeho severní splazy do fjordu a pak podjíždíme jeden jeho výběžek 8km dlouhým tunelem plným kapající studené vody. Fuj.

Pár kilometrů před Foroy jsou nad fjordem pěkné odpočívky s výhledem na ledovec, kde si děláme ještě príma večeři, k trajektu pojdeme podle jízdního řádu.

Silnice17 je prý klidná, ale ve Foroy je nějak moc aut a asi se všechna na trajekt nevejdou. S motorkou jsme tu sami, takže žádný problém. Jen co se vylodíme, všichni uhánějí 30km přes hory do Jokviku, odkud pojede další trajekt. Silnice je úzká a první vyjel z lodi kamion. My jej předjíždíme, auta nemají moc šancí na úzké silničce.

Na čekání na další trajekt předbíháme frontu k dvojici na GSX1400 a najíždíme na loď spolu. Tímto trajektem (Jokvik – Kilbognam) překračujeme opět polární kruh. Zase přijdou studené noci. Ach jo.

Hned v Kilbognamu za druhým trajektem bereme kemp za 110Noků, nemáme nějak náladu něco hledat, přece jenom je deset večer a já už se těším na pořádnou sprchu a čaj. Potřebuji dobít baterky, z toho ponocování jsem nějakej utahanej.

Den 12, úterý 8.7.2008, 11619-11845, 226km

S obavami vylézám ráno v devět ze stanu a na nebi ani mráčku. To jsem zvědavej, jak dlouho to ještě vydrží. Kupodivu ranní balení nám jde od ruky a po desáté už jsme na cestě. Ujedeme asi třicet kiláků a já vpravo vidím nějaké kanóny a informační centrum. Jdu to obhlídnout a zjišťuju, že je zde stará pobřežní pevnost postavená Němci a přeměněná na muzeum. Vstup zdarma. Moje oblíbená cena.

Areál Gronsvik Kystfort tvořilo několik dřevěných baráků pro posádku a válečné zajatce, dále lehce opevněná postavení pro čtyři staré francouzské polní kanóny K416 ráže 155mm a dvě novější německá 75mm děla FK16 ukrytá pod improvizovanými pancéři. V kopci zajatci vykutali jaké ty podzemní chodby k bunkříkům pro uchování munice, řízení střelby a docela velikou podzemní ošetřovnu. Z velkých francouzských kanónů zbyly jen trosky podvozků a pár kol, zato německé 75ky jsou docela zachovalé, uvnitř areálu stojí i jedna pancéřová věžička. Podzemí je volně přístupné, ve velké míře i osvětlené, takže není problém tam rejdit. Jeden z velkých baráků je opravený (tj. nové palubkové obložení a střecha), uvnitř se nachází dobová, pěkná expozice. Co vám budu povídat, trávíme tam dvě hodiny…

Ještě využíváme možnost zaběhnout na malou v infocentru, s otevřenými pusami sledujeme elektromobil s možností pohonu šlapkami Twike a opět vyrážíme na cestu.

Z pevnosti pokračujeme podél severního a pak jižního pobřeží fjordu Rana, odkud se nám naskytuje pohled na jižní svah ledovce Svertisen, či spíše svah, kde kdysi ledovec ležel. Nyní je to skála přes půl obzoru vyleštěná pěkně do hladká.

A zase je tu trajekt, tentokrát v obci Nesna. Bohužel zde je aut plané seřadiště a taky dost motorek, takže na trajekt se nedostaneme. Chci předbíhat, ale obsluha mě nekompromisně posílá na konec. Ach jo.

Na další čekáme ve vedru v přístavu , alespoň si děláme oběd na soptíkovi. Mezitím se u mola střídají větší i menší trajekty z okolních ostrovů. Konečně v půl páté odjíždíme, čekali jsme dvě hodiny. Začínáme mít trochu zpoždění.

Na nájezdu na trajekt s námi čeká i nějaká starší paní s autem, která zjevně má problémy s takovými věcmi jako rozjezd, řazení apd. Taky se chtěla nacpat na minulý trajekt. Na ten, na kterém jsme my se vysloveně nesomrovala. Jinak stojíme úplně na konci paluby a rampa se zavřela dva centimetry za motorkou. Skoro jsem nemohl slézt. Navíc jsem musel mašinu zakurtovat, jinak mě obsluha nechce pustit pryč od motorky. Ach jo.

K dalšímu trajektu je to sedmdesát kiláků a musíme ho chytit, nebo máme problém. Naštěstí za přístavem docela rychle předjíždíme všechny auta a náklaďáky a pak už to jede. Silnice vede zatáčkovitou krajinou, občas přes obce, po vysokém mostě u Sandnessjoen a kolem dalších skal srovnaných ledovcem.

Do Tjotty dojíždíme s průměrnou rychlostí přes 70 kilometrů za hodinu. Ta paní, co skoro neumí řídit tady byla dříve než my (stála na trajektu před námi a vyjížděli jsme z decku poslední). Teda ta musela jet vraždu, včetně hodně riskantního předjíždění náklaďáků na úzké silnici. Fuj.

V Tjottě jsme právě včas, akorát doráží lehce zpožděný trajekt do Hornu přes ostrov Vega. To je fajn, že jsme ho chytli, protože jezdí jenom jednou denně a ušetříme jím další trajekt, za dvě hodiny jsme v Hornu. Ta paní na něj taky spěchala, protože jede na Vegu a kdyby tohle nechytla, dostane se tam až zítra z Hornu.

Docela se nám to lodičkování zalíbilo, cpeme se hotdogama a máme dvě hodiny na pozorování moře. Na Veze musím vyjet z trajektu a zase zajet, jsem první na palubě a za mnou stojí auta.

V Hornu vyjíždíme na další cestu ve čtvrt na devět večer, světla je dost. Jedeme asi 30km až na jih ostrova Torget, kde se nachází zvláštní skalní útvar, okno Torghaten. Tahle „dírka“ má ve skutečnosti 175x30x15m. Parkujeme dole pod skálou a jdeme asi kiláček horským chodníčkem až do díry ve skále. Okno je tedy fantastické, shora padají kapky a výhled směrem na otevřené moře plné malých ostrůvků nemá chybu.

Hned u skály je i nějaký velký kemp, ale dneska chceme šetřit, takže se vracíme kousek zpět na silnici 17 a jedeme dále na jih. Místo ke spaní nacházíme po dvaceti kilometrech v jedenáct „večer“ v takovém parádním remízku kousek od moře. Jenom tady nějak nerostou houby, našli jsme jenom jednoho hříbka. A začíná se zatahovat. Ach jo.

Den 13, středa 9.7.2008, 11845-12316, 471km

Jana blbne v pět ráno, že budeme vstávat. Já držím noční hlídku až do půl osmé, nejsem blázen. Venku je zataženo a lehce mží. Hmm. Za západě, pře průliv vidíme skálu s oknem Torghaten, ale z tohoto břehu patrně okno nebude vidět, to bychom museli být mnohem výše.

Odjíždíme bez snídaně čtyřicet kiláků k našemu poslednímu trajektu na silnici 17 akorát vidíme, jak odjíždí z mola. Aspoň máme hodinku čas si usoptit snídani, typicky norské kafe, sušenky, jogurt a čokoláda. Co Coop dal…

Z Holmu do Foldereidu už vede silnice zase vnitrozemím, naší starou známou tajgou naštěstí s parádními zatáčkami, některé se možná až nebezpečně zavírají. Ve Foldereidu stavíme u obchodu na nějaký nákup a poslání pár pohledů. Venku si oblíkám teplé kalhoty, nějak se začíná ochlazovat. Přitom se mi daří se drbnout do hlavy o dřevěný altánek, až se mi tam rozsvítí.

Nakonec opouštíme silnici 17 a dalšími parádními zatáčkami se po spojovačce blížíme k silnici E6. Na silnici je místy spousta ovcí, některé vypadají jako mrtvé, ale asi spí. A samozřejmě je tam I naděláno. Musí se holt jet opatrně. U jedné obzvlášť levné pumy tankujeme a rovnou si děláme oběd. A pak jsme opět na E6ce, po které jsme před pár dny jeli na sever. Začíná nuda. Navíc na jednom místě opravují cestáři asfalt a čekáme snad půl hodiny, než můžeme úsek projet.

Do Steinkejru to jde, pak už provoz sakra houstne, odvykli jsme. Na zabordelařeném truckstopu si vaříme kafe a nějak nám ten návrat do civilizace vadí. Jediným vzrešením je kromě odpadků a vran taky pár magorů s nadupanými auty jako v Fast and Furious.

Silnice je chvílemi čtyřproudovka, chvílemi normální dvouproud, ale doprava je pořád hustější, proto rád odbočuju dolů k moři k pevnůstce Steinvikholm z roku 1525. Ta šotolinka byla velice příjemná. Jinak pevnost není volně přístupná, probíhají tam rekonstrukční práce. Bývala sídlem Olav Engelbrektssona, posledního norského arcibiskupa, který ji nechal postavit v letech 1525-1532. Ale v roce 1537 musel uprchnout a pevnost sloužila nejvyššímu pánovi severního Norska až do roku 1575, kdy byla opuštěna.

V Stjordalu ještě jednou nakupujeme a s radostí mizíme z E6ky na silnici 705. Opět se dostáváme do príma opuštěné krajiny, sem tam poseté chatičkami. V Selbu bereme levňounký benzín a tankujeme i kafe. Je stále větší zima. Fotíme ještě jeden super vodopád a konečně v půl osmé večer dojíždíme na začátek Riastvegen, což je šotolinová silnice po jižním úbočí hory Kjolifjell přes pastviny dobytka a sobů. Je placená, ale cena pro motorku zde žádná není, takže jedeme zadara. Je něco po osmé večer a tady přespat nebude problém.

Šotolinka nemá chybu, užívám si serpentíny, lehce driftuju, když tu se proti mně vyřítí borec na modré FJR, zamává a mizí. Je to holt rukama, přátelé. Co chvíli fotíme, nízké světlo prorážející dírami v mracích dává tundrovité krajině fantastický nádech. Nakonec zastavujeme na odbočce k chatě na přespání zadara. Přicházejí nějací Norové a tvrdí, že je to hodina chůze. Na mašině se tam asi jet nedá, závoru bych asi objel, ale nahoře leží sníh. Na to kašleme a stavíme stan. Nadmořská výška 800 metrů. V noci asi bude zase kosa. A žerou nás komáři. To je hnus, velebnosti.

Den 14, čtvrtek 10.7.2008, 12316 – 12628, 312km

Noc jsme přežili, i když jsem v tom poddimenzovaném spacáku trochu mrznul. Nicméně v půl osmé už jsme venku, balíme tábor a dáváme si jenom studenou snídani. Je tu zatraceně hodně komárů a zapnutí vařiče je jako říznout se do nohy v hejnu žraloků.

Po osmé se pro zahřátí jdeme projít tu chatu. No, je to asi pět kiláků, do kopce jsme to šli 45minut. Ale museli jsme překonat jedno sněhové pole. Projet teréňákem by nebyl asi problém, ale tohle by Alpík nedal. Chata je krásná dřevěná chaloupka u překrásného horského jezírka. Uvnitř domečku jsou a kamínka, vařič, palandy, karty… To jsem teda udělal pěknou blbost, takhle klepat kosu celou noc. Tak si alespoň uvaříme to kafe a necháme něco turistům.

Vracíme se k mašině asi v jedenáct hodin, sjíždíme z hor na asfaltku a už to svištíme do Rorosu. Mraky se trhají a nad námi je za chvilku zase azurko. Předjíždím nějaký náklaďák a on se na mě mrcha lepí a tlačí mě před sebou 85kou až do Rorosu. Ve městě parkujeme u obchoďáku a jdeme to prozkoumat. A zjišťujeme, že se toho moc nezměnilo. Nějaké kšefty možná zmizely, ale jinak je vše při starém. Za vlezné do kostela chtějí 25 Noků, na to jim kašleme, raději se jdeme projít přes výsypku hlušiny tou starou uličkou z maličkých, hornických domečků. Ty opravdu nemají chybu.

Z Rorosu jedeme po silnici 28 a posléze najíždíme na 26ku. Jedeme po Kopperveien – měděné cestě, podél švédské hranice dále na jih. Tudy se vozívala měděná ruda z Rorosu na zpracování do Švédska. Nejsou zde žádná města, jen chaty sem tam ukryté v tajze. Silnice je trochu hrbolatá, rovinky nekonečné. Kolem druhé stavíme u jakéhosi odpočívadla uprostřed nicoty, kde je malý obchůdek, hajzlíky, sprcha, pár stolečků a taky tankovací automat. Patrně jediný výkřik civilizace široko daleko. Dáváme si obídek a přitom kolem nás pobíhají slepice a za plotem se pase pár oveček. Nakrmíme i Alpíka a ve dvě se dáváme na další cestu.

Po levé straně se nám v tajze odkrývá jezero Femund. Pohybujeme se po náhorní plošině ve výšce kolem 650 metrů, takže není vedro a cesta k jihu po dlouhých rovinkách příjemně utíká. Jediným vzrušením je setkání s partičkou sobů, kteří si to štrádují po silnici. Krásná zvířata, konečně jsme je na našich toulkách severem taky potkali.

Po odbočení z 26ky na silnici 217 jedeme ještě chvíli v horách a pak silnice prudce klesne na 300 metrů a hned je vedro. Kupujeme si v obchodě v Akrestrommen nanuky a pak odbočujeme na cestu podél východního břehu jezera Storsjoen. Silnice se tak nějak houpe po vrstevnici, skoro mě to uspává. Taky na to vedro co zde panuje nějak nejsem zvyklý.

Najíždíme na silnici 215, kde zase panuje zvýšený provoz, takže ve Snippenu zase honem odbočuji na jih a najíždím na další parádní šotolinovou spojovačku. Mastím to lesem po těch dlouhých rovinkách přes kilo. Nádhera. Akorát člověk musí dávat bacha, aby nevyběhla z lesa nějaká potvora…

A zase jsme na asfaltu a po silnici 25 večer dojíždíme do města Elverum, kde zkoušíme kemp a vychází velice levně, 80NOK včetně teplé vody. Po večeři se jdeme projít, na konci kempu má sraz místní Ford Mustang klub, ale jsou velice slušní a milí. Spát jdeme po desáté, zítra prý má ráno pršet. Teploměr ukazuje 23 stupňů, hrůza…

Den 15, pátek 11.7.2008, 12628-12889, 261km

Předpověď není nejlepší, ale ráno neprší, takže se balíme a v deset vyrážíme směrem na Oslo po silnici E6. Teda my jedeme nejprve směrem na Hamar, pak se teprve na E6 napojíme. Docela to odsejpá, občas se vozovka rozšíří na tři pruhy, akorát zhruba 80km před Oslem vjíždíme do deště. Zastavuju na Shellce, stejně potřebujeme na tankovat a hourá do nepromoků. Tak to bude asi ten předpovězený déšť.

Jedeme ve skafandrech až k Oslu, kde na nás vybafne z mraků sluníčko a suchá silnice. A teplo. Hned je na světě lépe. Po dálničních přivaděčích, tunely a po mostech nějak po paměti naviguju na poloostrov Bygdoy, kde se nacházejí muzea, Jana vůbec nechápe, jak jsme se tam tou změtí silnic vůbec dostali. Normálka…

Máme něco po polední, takže si dáváme obídek a pak jdeme nasávat historická fakta. Nejprve si prohlížíme muzeum Vikingských lodí, což jsou tři dřevěné drakkary vykopané před sto lety z pohřebních mohyl. Potkáváme zde i Francouze s Transalpem, co jel před pár dny s Bekrama na Lofoty. Mezitím stihnul dojet na Nordkapp, do Petrohradu, Moskvy, Helsinek a pak lodí do Stockholmu. Magor.

Ve tři se přesouváme k muzeu lodi Fram, což je polární loď pana Nanesena, kterou později modernizoval Amundsen. Ten první s ní driftoval k severnímu pólu, ten druhý jel k tomu jižnímu. Hrdí Norové pak loď vytáhli na břeh a postavili kolem ní pěkné muzeum.

Nebudu se zde o muzejích rozkecávat, určitě už tam z vás spousta byla a kdo nebyl, měl by to napravit. Navíc je to asi povinná zastávka pro každou cestovku, takže třeba po Framu s námi chodí celý autobus Čecháčků. Juj, ty byli chytří. Ne, dělám si legraci. Jsem rád, že lidi mají o tyhle věci zájem. Taky mohli dvě hodiny sedět u fjordu a házet do něj šutry. Mimochodem vstupné do těchto muzejí se pohybovalo kolem 40-50 NOKů za osobu.

V šest najíždíme na jižní výpadovku z Osla a jedeme a jedeme. Až nakonec dojedeme do kempu před městem Sarpsborg, který známe od minule. Stojí sice našich posledních 150 norských korun, ale tady se kempovat nadivoko moc nedá, samé pole a statky. Po nebi táhnou podivná vysoká oblaka, snad nezmokneme. Kempujeme uprostřed veliké louky na měkké travičce, to se bude parádně hajat.

Den 16, sobota 12.7.2008, 12889-13436, 547km

V noci párkrát sprchlo, akorát jsem se vykopal ze spacáku přikrýt sedlo, jinak jsem si krásně pochrněl. Ráno se na nás žene bouřka. Balíme tedy rychle stan a slejvák přečkáme pod stříškou u snídaně. Když to nejhorší přejde, vyrážíme kolem desáté na nudný přesun.

Za švédskou hranicí jdeme pro benzín na tom samém místě, kde jsme tankovali i cestou na sever a pak jdeme nakoupit do hypermarketu. Jezdí sem asi celé Oslo, však je tu vše o třetinu levnější. My hlavně kupujeme spoustu vážených bombónů dětem. Venku se mezitím spouští další brutální déšť, ale než nakoupíme, je po všem.

A pak už pořád jenom jedeme, snažíme se kličkovat mezi přeháňkami, tankujeme, baštíme a snažíme se ten nudný přesun přežít. Stavíme asi po 70 kilometrech, moc to neutíká a nechci zase začít usínat. Jednou nás brutální slejvák donutí zastavit a soukat se nepromoků, ale než se navlečeme, déšť uhne na východ a je pryč. Ach jo.

Cestou míjíme antény Grimeton nad Valbergem. Jednou se tam musím zastavit. Tyto velké antény se používaly od dvacátých let až do padesátých k transatlantické rádiové telegrafii. Poté byly využívány pro předávání příkazů ponorkám. Přes léto je otevřeno i pro veřejnost.

U Falkenbergu máme dobrý čas a tak jedeme kousek po pobřežní vyhlídkové silnici Hallands Kustväg kolem pláží a větrných mlýnů. Vypadá to tu dost podobně jako na Baltu, kam jsme jezdili jako malí.

Blížíme se k Malmo a vpravo se objevuje Dánsko. Přeháňky se konečně vybouřily a tak se po nebi pouze táhnou mraky, do nichž svítí nízké, zapadající slunce. Snažím se najít tu loučku, kde jsme spali v roce 2003 při cestě na sever, ale nějak se mi to nedaří.

Do Trelleborgu dojíždíme v půl osmé večer a za chvilku už začíná prodej lístků na trajekt. Stojíme v dlouhé frontě na loď Scandilines, vedle stojí podobná na loď TT-Line. Lidé sedí v autech, cpou se bagetama, my postáváme kolem motorky jako bezdomovci. Ještě že neprší, tady bychom se neschovali. Jedině do té uni-buňky se záchody. Konečně nás naloďují. Motorky posílají jinam než auta, už tam jedna je, za námi dorazí ještě páreček na Harleji. Nikdo se k nám nehlásí, takže poutáme mašiny k podlaze sami a jdeme nahoru na palubu. Tam už panuje docela cvrkot. Fronta na jídlo, fronta na pití a pořád neopadávají. Dáváme si něco ze svých zásob, jsem línej stát půl hodiny u pultu. Nakonec večer vše opadne a jdu si pro kafe. Číšník ho nechce ani zaplatit. Tak dík.

Trajekt pojede do šesti do rána, tak se alespoň vyspíme. Kecáme s nějakými Čechy a pak si leháme v jedné z místností za sedačky na zem do spacáků a snažíme se usnout. Rachot automatů v pohodě odruší špunty do uší. Mám pocit, že jsem neusnul, ale chrněl jsem asi jedna báseň.

Den 17, neděle 13.7.2008, 13436 – 13940, 504km

Kolem šesté nás vykopnou v Rostocku na břeh a my vyrážíme najít pumpu. Tu nacházíme po pár kilometrech a bereme plnou, s tou dojedeme do Berlína v pohodě. Je docela zima a nebe jako vymetené.

Kolem osmé stavíme na odpočívadle a děláme si snídani. Dálnice je úplně prázdná, takže to pěkně odsýpá. Bohužel, zadní guma má najeto asi 18 tisíc a mám strach, aby nerupla, takže to držím tak do těch 130ti. Navíc při vyšší rychlosti to i žere a snižuje se dojezd.

Berlín projíždíme zase přes centrum, ale nikde žádná benzínka, na A13ce taky ne. Jsme už daleko pod Berlínem, na odometru asi 280 kilometrů a já jsem silně nervózní. Přece jenom, Alpík má 19l nádrž a v téhle náloži a při naší rychlosti to papá asi 6,5litru na sto.

Nakonec to nevydržím a v Gross Koeris sjíždím z dálnice, naštěstí je v městečku otevřená pumpa i v neděli. Hned tam padá 16 a půl litru, to jsme měli přes dva litry fóra. Další benzínka na dálnici je až asi po 70 kilometrech, to bychom nedojeli. Teď lituju, že jsem ráno nenatankoval ty dva kanystry, určitě bych byl klidnější.

Jak se vzdalujeme od moře, počasí se pořád zhoršuje a před Drážďany už jemně prší. Ale projíždíme je a nepromoky bereme až na A17ce za odbočkou na starou E55.

Přes Krušné hory chytáme brutální slejvák, jaký jsme za celou dobu nezažili. Ale teď už je to ganz egal, v jednu odpoledne jsme konečně doma.

Závěr

Co říct na závěr? Ujeli jsme 6614 kilometrů, Alpík bral něco těsně přes pět litrů, přední Bridgestouka je ještě dobrá (odjela pak ještě Alpy a po 18tkm je na výměnu), zadní E07ka má najeto taky 17tkm a pár milimetrů vzorku. Jinak spotřeba se pohybovala od maximálních 6,6 na dálnici až po minimálních 4,93 s větrem v zádech. Jinak se to pohybovalo mezi 5,1 až 5,5 litrů na sto. Samozřejmě ve dvou plně naložené, o úpravách jsem se zmiňoval v úvodu.

Co se týče života v Norsku – kempování volně je samozřejmě možné, v praxi je to horší, protože v jižnějších krajích je veškerá půda využívána zemědělsky a pokud už najdete lesíček, určitě v něm stojí něčí víkendová chatka. Dále na severu, zejména nad Trondheimem, už to nebyl zase takový problém. Přesto jsme zhruba každý druhý den jezdili do kempu kvůli sprše. Ceny kempů nad Oslem se pohybovaly od 75 NOK za nás oba s motorkou, v průměru tak kolem té stovky. Chatičky bývají také dosti často v kempech, my jsme je vzhledem k dobrému počasí nepotřebovali, navíc právě díky počasí byly v kempech obsazené. Použili jsme jí jenom jednou a stála 250NOK za nás oba, ale patrně to byla nejnižší cena, za kterou se dala dostat (pršelo a v kempu skoro nikdo nebyl, navíc všední den). Spíše jsme viděli ceny tak 350-500 NOK. Ale jestli fakt brutálně leje a země je nacucaná vodou, tak bych ty prachy dal.

Zejména pokud jede více motorek a na chatu jsou ideálně právě čtyři lidé, pak se to blíží ceně za stan. Nehledě na jednodušší balení.

V obchodech mají sortiment o dost chudší než u nás, však také města jsou mnohem menší. Mívají hodně věcí na barbecue, různé buřtíky a omáčky a saláty, ale docela drahé. My jsme kupovali občas krabí salát za dobrou cenu. Přežít se daly i velké jogurty nebo čokoláda. A hlavně chleba. Levný, grahamový kneipp za cenu někdy i 6-12 NOK mívali hlavně ráno, po obědě už se nedal sehnat. Samozřejmě měli dražší, lepší chleby v cenách od 18 NOK nahoru. V obchodech také mají často řezačku na chleba, kterou jsme rádi používali, pižlat to u stanu je opruz. Navíc na řezačce leželo často spousta výborných patiček…

Z dalších jídel jsme kupovali uzeného lososa (mnohem levnější než u nás, asi náhoda), oříškovou pomazánku (něco jako nutela, ale bacha je víc druhů a jedna byla fakt hnusná), sušenky a různé rybičky v konzervě.

Počasí vyšlo na Skandinávii fantasticky, nafoceno bylo opravdu hooodně materiálu. A až příště pojedu do Norska, tak vám dám vědět, bude hezky…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .