0
0

Už je to pár let, co jsem tam byl, veškeré strasti spojené s cestou za trolly odezněly a zbyla jen příjemná vzpomínka. To, že jsme tam mokli, byla zima, bolela prodloužená záda z těch neevropských vzdáleností a benzín byl šíleně drahej už jsem zapomněl a zase mne to táhlo na sever.

První velká cesta na nové motorce by měla ověřit výbavu, spotřebu gum i benzínu a umožnit sžít se s novým strojem. Proč si ale dávat malé cíle? Pojedeme na Lofoty, už se na to těším celé roky. A že je to trochu daleko? Nevadí…

Alpík, rok výroby 2005, je proti sériové vezri poněkud upravený. Má přešité a změkčené sedlo, duralový kryt motoru, padáky a nosiče kufrů, to vše od firmy Grave. Dále jsem dodělával zásuvku 12V (nikoliv tzv. autozapalovač, ale DIN 4165, která slouží pro připojení nabíječky tužkových baterií a též pro vyhřívané fusekle a rukavice Gebring), vyhřívané rukojeti Daytona (z Pola), turistické plexi MRA (bez vario štítku), elektronické mazání řetězu s duálním injektorem (moje výroba), filtr K&N a iridiové zapalovací svíčky NGK. Na řídítkách mám dodělanou brázdičku vlastní výroby a na ní samo-domo držák na GPSku Garmin Etrex Cx. Od chlapců z Transalp fóra jsou na mašině vepředu progresivní pružiny a pro řidiče kovové stupačky.

Z extra expediční výbavy bych akorát zmínil dva malé dvoulitrové kanystry na benzín, protože jsem měl trochu obavu ze žravosti Alpíka v konfrontaci s hustotou benzínek v cílové destinaci. Nakonec se to ukázalo být v pohodě, na rozdíl od přesunu po německé dálnici, kde naopak kanystříky přišly vhod. Z důvodu prostorových jsme si brali jenom malé, skladné spacáky s tím, že na dalekém severu bude v noci teplo. To jsem se sice trochu seknul, nicméně jsme to přežili. Plán byl dojet na Lofoty za Bekrama, kteří jeli o týden před námi, a po cestě obhlídnout nějaký ty kanóny, pevnosti a fotit přírodu. Prostě dovolená.

Den 1, pátek 27.6.2007, 7326 – 7826, 500km,

No tohle nelze moc nazývat dnem, ale budiž, ta porce kiláků si to zaslouží. Po třetí hodině jsem se nějak vypakoval z práce, odjel na barák a tam už čekala připravená motorka. Přesto vykopání se trvalo ještě chvilku a v pět hodin odpoledne vyrážíme s Janou na sever. Mám pár litrů v nádrži, snad dojedu k první benzínce na D8ce za Ústím. No, chyběl asi kilák, mašina to nějak dojela, ale svíčky patrně dostaly zabrat, protože po natankování to nějak nejelo. Nebo že bych vzal blbý benzín? Ale stodvacet se dalo držet pořád a tak jsme se přehoupli přes kopce, projeli zkratkou kolem Pola Drážďany a už svištěli nach Berlin.

Sluníčko zapadá a barví obzor do karmínova. Jana brblá, že je jí vzadu trochu zima, ale na mě fouká pekně teplý vzduch od motoru. Horší je, že Alpík nějak nechce jet. Co to je? Pokud jej držím nad 120, tak to jde, ale to zase žere jako tank.

Berlín v pozdním večeru z důvodu úspory času projíždíme centrem (A113-A100) a na severním ringu bereme benzín. Spotřeba je pře šest litrů, to docela čumím. No, co se dá dělat.

Počasí nám zatím přeje, teplo, azůrko, teď se to pojede. A opravdu, s novou nádrží lepšího „žrádla“ než z Essa Varvažov svištíme dále na Rostock, trochu nás zdržuje jen asi patnáct kiláků osmdesátkou v zúžení dálnice. Nicméně v 22:45 jsme na terminálu Scandilines, kupujeme kombinovaný ferry Rostock – Gedser a Helsinborg – Helsingor za 64 éček a čekáme na naší kocábku. Stihli jsme to! Pravda, v noci jede ještě další trajekt…

Po nalodění se pokouším usnout, ale moc to nejde, je tady moc světla a rachotu. Pozorujeme chvíli dětičky rodinek, co se asi vrací domů (samý blonďáčci), chvíli se vyskytujeme i na palubě, ale šíleně tam táhne. Nakonec rezignuju, nasazuju špunty do uší, šátek přes oči a pokouším se zkroucený v křesílku usnout. Asi jsem nakonec zabral, v půl druhé v noci jsme najednou v Gedseru. Vyjíždíme z lodi a jedeme na plácek asi kilák na jih směrem k majáku, kde se dá na piknikovacím plácku parádně postavit stan. Travička posekaná, suchá, co více si přát. A hurá do hajan.

Den 2, sobota 28.6.2008, 7826 – 8645, 819km

Ráno nás budí docela kosa, v noci přišly mraky, ale hlavně vítr a lehký drizzle. V sedm ráno už máme sbalený stan a vyrážíme na cestu. Jedeme nejprve do Nykobingu, kde chytáme dálnici směrem na Kodaň. Silnice je naštěstí suchá. Stavíme na odpočívadle a vaříme si snídani na benzíňáčku. Tak konečně jsme za mořem! No snad se to počasí trochu uklidní.

Na dálnici bereme benzín. Motorka zase trochu nechtěla, asi se jí nelíbil benzín, co jsem nalil v Rostocku z kanystrů (na trajekt by měly být prázdné). Je to ta stejná srágora, co tam byla, když jsem alpíka tavil k té pumpě na D8.

Na nový benzín jede alpík za se normálně, takže v klid míjíme Kodaň a přijíždíme do Helsingborgu, kde nás posílají před celou dlouhou kolonu aut až ke gejtu na trajekt. Cesta přes úžinu je docela rychlá, sledujeme projíždějící lodi z paluby. Asi tu bude proud, spousta lodí jede pěkně „šmejdem“.

V půl jedenácté jsme z ostrovního Dánska zpět na kontinentě, tentokrát ve Švédsku.

Najíždíme zase na dálnici, tentokrát směrem na sever, a jedeme a jedeme a jedeme. Tenhle přesun je ubíjející. Pro palivo sjíždíme z dálnice do města Asa jako v roce 2003. Bereme u té samé shellky, vevnitř platím normálně kartou – paní umí perfektně anglicky, ale na pinpadu mě musí navigovat, švédština je mi poněkud nesrozumitelná.

Kupujeme si ještě balený kneipp chleba, abychom zítra nechcípli hlady a pozorujeme cvrkot. Mraky jsme nechali někde na jihu, tady už svítí sliníčko. Příjíždějí cyklisti, motorkáři a pak náááádhrený Ford Thunderbird ročník 1957. Krasavec.

A jedeme dál. Dálnice je fajn, kdybych však neusínal, bylo by to lepší. Kafe ani rozcvičky nepomáhají, nakonec už je to taková krizovka, že musíme nad Goteborgem zastavit. Když jsem měl jenom katičké výpadky vědomí, tak to šlo. Většinou mě hned probudilo, že zmlknul ten kravál v helmě. Ale když už si jednou i klimbánu, tak fakt musíme zastavit. Hodinku si schrupneme, pěkně na sluníčku a pak už to jde.

Dálnice ve Švédsku je mnohem dále na sever než v roce 2003 a k večeru jsem u Norské hranice. Zajíždíme do nákupního centra pro „levný“ benzín a v sedm večer po novém dálničním mostě přes fjord vjíždíme do Norska, starý most vidíme daleko na východě. Platí se zde mýto, ale jenom auťáky, my to máme zadara. Jinak dá se to objet někudy přes Halden, ale nám to nevadí.

Před Oslem odbočuju na Drobak k tunelu pod Oslofjordem. Ten je pro motorky zadarmo. Ve výšce 100 m.n.m. se noříme do tunelu. Vede pořád dolů až do -145 metrů, kde se parabola začíná zase zvedat. Tak tohle bylo docela zajímavé. No vida, k něčemu je ta GPSka s barometrickým výškoměrem přece jenom dobrá.

Hned za tunelem pod fjordem si fotíme Oslofjord z parádní dřevěné rozhledny v lese, pak projíždíme ještě několik tunelů skrz hory a už vjíždíme do Drammenu. Začínám si zvykat na norské značení, takže nakonec výpadovku na město Amot nějak nalézáme. Odbočujeme na vedlejší silnici 287 a začínáme stoupat do hor. Už už si říkám, že někde hodíme do lesa divočáka, když tu v Sigdalenu vidíme ceduli kemp. Jedeme asi dva kilometry do kopce a nejdou jsme u kempu. Jsem docela rád, když konečně zastavujeme. Je čtvrt na jedenáct večer. Cesta to byla dlouhá a mám toho dost. Děda kempař si bere sto noků čistá ruka, a říká, že prý se léto vrátilo a hezké počasí má chvíli vydržet. No to je jasný, když jsme sem přijeli my…

Den 3, neděle 29.6.2008, 8645 – 8926, 281km

Teda ráno se mi moc z pelechu nechtělo to vám řeknu. Taky to balení stanu nám ještě moc nejde, takže vyrážíme do slunného dne až v jedenáct hodin. Mezitím kolem kempu sviští GSa a LC8ty, asi je to tady oblíbená výletní trasa. My to bereme spíše jako takovou rozcvičku po cestě na sever, protože bušit to čtyři dny po E6ce na Lofoty rozhodně nehodlám. Nás dnes čeká Hardangervidda. Tu jsme při minulé cestě na sever minuli a tak jsem to chtěl napravit. Jen pro informaci, jedná se o největší náhorní plošinu severní Evropy ležící ve výšce 1100-1400 metrů protkanou mnoha jezírky a močály.

No, ještě tam nejsme. Nejprve sjíždíme z hor na silnici číslo 7 vedoucí do Hardangerviddy, ale po široké cestě údolím to není ono, v horách je to lepší. Zastavujeme na odbočce v obci Nes na lehký obídek a pak se vrháme zpět do hor. Za námi, na jihu, se údolí zatahuje dešťovými mraky. No tohle bude ještě zajímavé. Dojíždíme k jezeru Tunnhovdforden, kde zastavujeme a kocháme se tím pravým Norskem. A fotíme. Všude kolem jenom kopce, tráva, jezero, břízy a lišejníky, na obzoru nějaké ty přeháňky…

Z hor sjíždíme do městečka Geilo, kde se vracíme poslušně na silnici číslo 7 přes Hardangerviddu. Silnice začíná stoupat z 800m až na 1250 metrů v nejvyšších místech. Kolem silnice se místy válí sníh, teplo rozhodně není, ale je tady krásně. Stavíme se u jednoho jezera, Jana si staví svýho mužika mezi tisícovkou dalších, já si to fotím, prostě dovolená.

Na začátku náhorní plošinu jdeme trochu protáhnout nohy k malému kostelíku na ostrůvku, pak ještě zastavujeme nahoře ba pláni u několika jezer s mužiny na focení. Zaujme nás několik hliněných chýší s prodejem suvenýrů, ale několik autobusů s turisty rázem učiní toto místo nevhodné k životu.

Na konci náhorní plošiny, u přehrady Sysendammen, vidíme, jak dole (rozuměj o tisíc výškových níž u fjordu) prší. No nic, bereme na sebe nepromoky a jdeme do toho.

Po cestě se stavíme u vodopádu Veringfossen. Pěkný macek, ale v tom dešti si připadám v našem oblečku jako tučňák. Sjíždíme až dolů k moři a hele, náš první trajekt. Bušení kapek trochu přestává, takže si měřím rychlost lodi GPSkou. Jela holka 25km/h. No myslel jsem, že to frčí rychleji. Po vylodění jedeme podél fjordu a šup, už je tu tunel. Na jeho druhé straně, tj. za kopcem, zase prší. Už mě to nebaví. Vidíme cedulku „ledige hytter“ (čti volné chatky) a tak se tam jdeme zeptat. 250noků za noc se dá přežít, je půl osmé večer, leje jako z konve a okolní krajina připomíná houbu. Suchá postýlka, kávovar, plotýnkový vařič, co více si člověk může přát. Snad jen aby přišlo to léto.

Den 4, pondělí 30.6.2008, 8926-9283, 357km

Ráno pořád prší, člověku se z chatičky vůbec nechce. Ale válet se můžu doma, tady chci něco vidět. Velím nástup a kupodivu odjíždíme už v devět. Ujedeme pár kiláků směrem na Voss a déšť přestává. Najednou začne svítit sluníčko a ze silničky motající se kolem vodopádů se úplně kouří. Ve Vossu kupujeme benzín a nějaký ten proviant a už svištíme na východ po silnici E16 vedoucí hlubokým údolím lemovaným spoustou vodopádů do Gudvangenu. Zastavujeme a prohlížíme si vodopády padající z náhorních plošin kdesi vysoko nad námi. A je tu náš provní dnešní tunel. Stoupá 11km nejprve nahoru masivem, tam odbočuje silnička k Underdalu a už zase klesáme dalším dlouhým tunelem dolů k fjordu do městečka Aurland. Zde začíná nejdelší tunel na světě dlouhý 24km, naštěstí pro nás existuje i normální silnička vrchem přes kopce. Jdeme do ní.

Uzounká asfaltka jako někde v Alpách se motá serpentinami a výškoměr letí nahoru. Během pár minut jsme od hladiny moře v 650 metrech, kde se nachází vyhlídková plošina, ze které máme celý fjord jako na dlani. Taky se to tu docela hemží lidmi. Však on pohled na fjord kdesi hluboko dole nemá chybu.

Taky počasí se docela umoudřilo, takže konečně můžeme pořádně fotit. Na okolních kopcích je vidět, že asi tak od kilometru už leží sníh. No, tohle bude ještě zajímavé. Neříkal jsem to už?

Náhorní plošina nad námi je docela chladná záležitost, v nejvyšším bodě stoupáme až přes 1300 metrů. Kolem silnice se táhnou veliká sněhová pole (ani to moc netaje), sem tam míjíme zamrzlé a zasněžené jezero, prostě Norsko jako z partesu. I když musím uznat, že tento typ krásy na živo není pro každého. Zvlášť na motorce.

Na druhé straně planiny sjíždíme kolem epesních vodopádů dolů k moři u Laerdalu a zase se „otepluje“. Děláme si na pobřeží obídek a pak pokračujeme podél vody až do Ovre Ardal, odkud začíná silnička přes hory k silnici 55. Asfalt sice nestojí za nic, šířka tak na auto, ale zase tu není provoz. No, on v Norsku celkově není provoz. Tady člověk potká tak pár aut do hodiny, motorky minimálně. Mě to tedy nevadí.

Tuto cestičku jsem hledal před lety a nenalezl. Nakonec jsme draze přejíždeli přes fjord trajektem. Když přijedete do Areálu, odbočíte jako k vodopádům Vetifossen, ale na další křižovatce jedete dále do městečka, až jej celé projedete. Na jeho konci uvidíte stoupat úzkou silničku doprava do kopce. Tak to je ano.

Tato cestička je placená, mýto pro motorku stojí 25NOKů (1NOK stál v létě asi 2,9Kč). To nás nezruinuje. Dostáváme se opět až do výšky nad 1300 metrů, výhledy na okolní dvoutisícovky trochu kazí mraky a všudypřítomné dráty vysokého napětí, kolem nichž tato silnička byla patrně zbudována jako servisní komunikace. Dáváme si výstup na jeden z kopečků. Přecházíme přes dlouhé sněhové pole zbarvené lehce do červena. Budou to patrně nějaké řasy nebo sinice ve sněhu, viděli jsme to pak ještě několikrát. Na kopečku se píšeme do vrcholové knihy a kocháme se pohledem na Sognefjord a to, co je vidět z okolích hor. Je sice zataženo a zima, ale nefouká vítr a neprší, takže je vlastně docela pěkně.

Po návratu k mašině vidíme malého lumíka kousek od cesty, jak panáčkuje na kameni. Je docela ochočený a bydlí na břehu jedné takové ledové tůňky. Moc se nám líbil.

Na sever od nás, přes údolí, leží ledovec Jostedalsbreen, mimochodem největší v kontinentální Evropě. Bohužel díky mrakům není vůbec vidět. Popojíždíme k silnici číslo 55, hlavní horské highway mezi Sognefjordem a vnitrozemím. V nejvyšším místě ukazuje GPSka 1426 metrů. Výš už se nedá v Norsku po veřejné silnici dostat. Ovce, ledová jezera a sníh jsou fajn, taky ta parta běžkařů, co vedle silnice trénují se mi líbí, ale už mi začíná být trochu zima. Kdybych tak tušil, co mě čeká v noci…

Sjíždíme dolů do městečka Lom, posledních pár kiláků po levé straně řeky po parádní souběžné šotolince. V Lomu se nachází asi nejslavnější dřevěný kostel v Norsku, který trochu okukujeme, ale světlo neumožňuje pořádně fotit, navíc jsme ho už viděli. Bereme tedy jenom drahý benzín před cestou do hor a pokračujeme dále, přece jenom je půl sedmé večer a bude třeba někde složit hlavu.

Jedeme na východ do Vaga, kde mám vyhlídnutou zkratku přes hory. Třeba tam bude šotolina. Začínáme stoupat a opravdu, asfalt mizí. Paráda. Cestu přehrazuje kráva a nechce uhnout. Chvíli se měříme, dobytek vztekle slintá, nemám jinou možnost, než projet těsně za ním, nebo slézt a odtlačit to hovado z cesty. Rozjíždím se. Kráva zjevně nemá odhad akcelerace motorky, protože to kopnutí dozadu vidím až v zrcátkách. Čeká nás další překážka. Mýto, samoobsluha. Vše v norštině. Naštěstí během našeho trápení jedou kolem nějaké holky na kolech a vysvětlují, že minci 20NOK dám do obálky, zalepím, napíšu na ní své jméno a adresu a utrhnu si kontrolní ústřižek. Pokud by nás zastavila kontrola, tak je pokuta docela mastná.

A zase náhorní planina, stoupající do 1200 metrů, naštěstí bez sněhu, zato plná ovcí. Šotolinka nádherně drží, takže si těch čtyřicet kiláků pěkně užívám. Na druhé straně plošiny vjíždíme do lesa a ve výšce 850 metrů vidíme parádní místečko na překempování. Je osm hodin pryč, takže zastavujeme tady, vyženeme ovce a vyházíme bobky. Poprvé v životě se mi stalo, že od země jde taková zima, že hliníková karimatka nestačí. Pod námi je snad permafrost, nebo co. No řeknu vám, ty slabé spacáky nebyl nejlepší nápad. Ani se nejdu koupat do nedalekého ledového potůčku a jdu spát s malou nadějí, že v noci snad nezmrznu. Nebo aspoň nedostanu rýmu.

Den 5, pondělí 1.7.2008, 9283-9764, 481km

V půl sedmé ráno jsem rád, že jsem noc v tý kose přežil. Po snídani s návštěvou oveček sjíždíme v pěkné kose dolů k městu Lesja, najíždíme na asfalt a pokračujeme do Dombasu. Zde jsme kolem osmé a najíždíme na E6ku. Silnice začíná stoupat z nějakých 600 do 1000 metrů nad mořem. Provoz houstne (tj. občas auto nebo dokonce i kamion). Svítí sluníčko, nebe jako vymetené, ale kosa v téhle výšce je fakt hustá. Vyhřejvané hefty nestačí, v parku Dovrefjell v místě, kde jsme spali před pěti lety, si beru i elektrické ponožky a teplé motokalhoty, doteď jsem jel jenom v outdoorových. Národním parkem Dovrefjell jsme navštívili při naší minulé cestě, takže teď jenom svištíme na sever. Na sjezdu z hor nás v soutěsce zastavují cestáři. Na dvacet minut uzavřou celou silnici a shazují z plošiny uvolněné šutry dolů na silnici. Během té doby se vytvoří kolona tak padesáti aut. Asi takový provoz panuje ve všední den na hlavní silnici spojující Oslo s Trondheimem…

V Oppdalu se stavíme v obchodě pro trochu proivantu a pak odbočujeme na vedlejší silnici 512 do hor. Těším se na šotolinku. Bohužel, tam kde byla před pěti lety, je dnes už asfalt. Taky chatiček v břízách přibylo. Ach jo, svět se mění.

Šotoliny se dočkávám až na posledních pár kilometrech zkratky z 512ky na silnici 700, která nás povede dál k moři. Cestou stavíme akorát na oběd pod důlní oblastí Lokken a už zase svištíme po západním břehu Trondheimsfjordu k moři. Otepluje se a krajina připomíná spíše Chorvatsko. Konečně se trochu zahřeju.

A jsme u moře. Trajekt je kdesi na vodě, nad hlavami sem tam proletí F16ka a jsou to s námi i vojáci ze základny Orlandet na severním břehu Trondheimsfordu.

Konečně je tu trajekt. Dělají na něm parádní kafe za deset norskejch. Blíží se náš dnešní hlavní cíl, pevnost Austraat a v ní pořádný kus železa – dělová věž C (Caesar) z bitevního křižníku Gneisenau. Ten měl být po zásahu v Kielu opraven a přezbrojen na děla ráže 38cm. Stávající dvě věže B a C (A byla poškozena náletem), každá s trojicí děl 28cm, byly dopraveny do Norska a umístěny u Bergenu (věž Bruno) a Trondheimu (věž Caesar).

Dělová věž je viditelná z vesmíru, takže jsem jí našel na Gogole Earth a dal si jí pěkně do GPSky. Díky tomu nalezení vchodu do arálu není problém. Nikde totiž nejsou u silnice žádné směrové ukazatele, hledat to jenom podle mapy by byl asi problém.

Mašinu necháváme u brány do areálu a jenom nalehko v tričku jdeme na kopec k věži. Nějaí študentíci se starají o prohlídku, takže to máme samozřejmě v angličtině. Nejprve nám ukazují pětipatrové podzemí, tj. zázemí pro německé vojáky, ale i muniční sklady a prostor pro laboraci střeliva. Do této časti objektu se vchází z něčeho, co připomíná vchodový objekt pevnosti, zde je ale prokopaný celý kopec. Mezi podzemní částí a vlastní otočnou dělovou věží se nedá prolézt, takže se přesouváme nahoru, do vlastního pancéřového kolosu z lodi, kam se leze dvířky v zadní části věže. Uvnitř mne fascinuje hydraulické ovládání náklonu trojice laufů a veškeré to „železářství“ k nabíjení a řízení střelby je parádně zachovalé, natřené a namazané. Prostě zážitek. Mimochodem, z děla se vystřelilo jen párkrát, pak už jen Němci čekali. Po válce zařízení „zdědila“ Norská armáda, bohužel bez veškeré dokumentace. Nakonec bylo zařízení vyřazeno a přebudováno na muzeum, takže ho můžeme vidět i my. A řeknu vám, míst, kde si takové „železo“ můžete osahat, není mnoho. A z vojenské lodi už vůbec ne. Pravda, člověk nemůže nevzpomenout na ty tisíce zajatců, kteří tohle celé postavili a zprovoznili…

Od pevnosti jedeme na západ po silnici 710 a pak po 715ce na sever. Silnička vede lesy, takže pořád samé borovice nebo břízy, sem tam jezírko, provoz nulový. Pro někoho ráj, ale po pár desítkách kilometrů už mě to nebaví. Od Osenu začínají parádní zatáčky, takže si to užívám, konečně změna. Na jedné dlouhé rovince jsou schovaní policajti a číhají, jestli tu trapnou sedmdesátku překročím. Nevím ani jak se mi to povedlo, ale jel jsem pomalu. Akorát vidím strážce pořádku, jak se znuděně zvedá s laserovou pistolí z plotu a jde k autu. Než něco zase pojede, to si počká.

Najíždíme na silnici 17 vedoucí podél fjordu do Namsosu, kam dorážíme v půl deváté večer. Kupujeme benzín a zkoumáme mapu, kam dál. Na sever vedou vlastně jen dvě silnice. Buď vnitrozemím po E6, nebo podél moře po naší 17ce. Posíláme Bekrovi SMSku a čekáme na odpověď. Nic nepřichází, takže se rozhodujeme počkat na ráno moudřejší večera a na křižovatce 17ky se silnicí 760, která by nás dovedla k E6ce, bereme kemp. Je deset večer, světlo jako ve dne, v nedaleké řece se mrskají pstruzi a na motorku útočí mraky midges. A já si jdu dát teplou sprchu, aby se mi trochu rozproudila krev.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .