Říká se jim „koráby pouště“ a jezdí se za nimi na sever Afriky či na Blízký nebo Střední východ. Arabové o nich tvrdí, že jsou druhým nejlepším vynálezem Alláhovým. Jsou nenároční, rychlí, snáší horko a sucho. Pro kočující beduíny jsou jejich nejcennějším majetkem, společníkem na cestách a zárukou přežití.
Dělí se na jednohrbé neboli dromedáry a dvouhrbé, kterým se říká také drabař. Těch prvních žije na světě kolem 5 milionů. A několik desítek je na Gran Canaria.
Na ostrově je díky zájmu turistů několik lokalit, kde se můžete na velbloudovi svést. Jedna je ve směru na Fatagu, druhá směrem na Palmitos Park. Nejnavštěvovanější a upřímně, také nejvěrohodnější, je jízda na dromedárovi v Barranco de Maspalomas. To proto, že vyjížďka se koná v písečných dunách.
Najít velbloudy u dun je poměrně snadné. I když někteří na těchto milých zvířatech nenechají nit suchou, tvrdíc, že zapáchají, podle tohoto je nehledejte, trvalo by to dost dlouho. Mnohem jistější je začít třeba u autobusové zastávky FARO, vydat se směrem k La Charca, tedy k dunám, pak dvě stě metrů podél kanálu směrem do vnitrozemí, vpravo přejít kanál a jste tam. (mapa)
K dispozici je pro návštěvníky nějakých 20 dobrosrdečně vyhlížejících zvířat. Čekají na svůj náklad u hrany dun, v blízkosti dvou stanů, které mají navozovat atmosféru končin jejich předků.
Obsluhující personál, hovořící arabsky, se také šátky snaží navodit atmosféru beduínského tábora.
Zdání dobrosrdečnosti zvířat je trochu narušeno při bližším zkoumání drátěných košíků na jejich tlamách, dávajíc tak za pravdu jejich kritikům, kteří tvrdí, že rádi koušou. Upřímně ale, kdo ví, jak by se zachoval kdokoliv z nás, mít na sobě koš a vozit celé dny dokolečka a po stejné trase turisty. Mě ten koš spíš zaujal z hlediska, že jednotlivé dráty byly až přespříliš zatažené, co by na to asi řekli ochránci zvířat?
Po zaplacení vstupného někde mezi stany pak nezbývá než vyčkat „odjezdu soupravy“. To může trvat i několik desítek minut, než se shromáždí příslušný počet cestychtivých turistů.
Někteří turisté si dobu čekání krátí focením velbloudů, dromedáři si pak nudu krátí malováním bradou do písku.
A pak to přijde! Šéf zavelí a velbloudi se začínají zvedat. Beduíni provedou jejich poslední kontrolu a pak již nic nebrání nasedání turistů, u kterého jsem již nebyl žádoucím prvkem a jako neplatící divák jsem byl vykázán.
Na poslední chvíli před vyštváním do vyprahlé pouště jsem ještě s nasazením života zachytil zvíře v poloze, vhodné pro nástup cizojazyčných cestujících. Pak následuje trochu napětí při zvedání dromedára ze země a malé naklonění zvířete, a tedy i sedaček, napřed dopředu a dozadu a už se vyráží do pouště.
Ti, kteří si myslí, že zamlaskají a vyrazí cvalem sami se zvířetem do písečných plání, však budou zklamáni. Celou cestu dromedára vede beduín a tak cesta probíhá v poklidu a bez pádů ze skoro dvoumetrových výšek. Tedy vhodné i pro děti, jejichž váhový handicap je vyrovnán pytli s pískem a tak zajištěna vyváženost sedačky na velbloudím hrbu.
Spokojenost z klidné jízdy a perfektního zážitku je ostatně vidět na tvářích nejen zvířat, ale i turistů 🙂
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.