0
0

Z cestovatelského deníku Standy

Byla už skoro tma. Dojížděli jsme dnešní dlouhou etapu. Začala ještě v Laosu. Přejeli jsme přes hraniční přechod Lao Bao do Vietnamu. Teď jsme finišovali do většího města Dong La, kde se dalo sehnat ubytování. Měli jsme za sebou 140 km a tak jsme se už těšili na večeři i do postele.

Blížil jsem se ke skupince několika lidí. Viděl jsem, jak se jeden prudce rozmáchl, směrem ke mě. Najednou prudká rána do hrudi. Málem jsem neudržel rovnováhu. Popruh batůžku zachytil to nejhorší. Před očima se mi udělalo rudo a mozek mi zalila vlna vzteku. Seskočil jsem z kola a snažil jsem se běžet za útočníkem a chytit ho. Byl ale rychlejší a zmizel ve tmě. Několik dalších lidí, kteří kolem jeli na motorkách, se zastavilo. Utěšovali mě slovy sorry, sorry. Omlouvali se za toho neřáda. Rezignovaně jsem zase nasedl na kolo a odjížděl.

1. Z cestovatelského deníku manželky Kristy

Můj muž mě nikdy nevzal na žádnou cyklistickou expedici, kterou mnohokrát pořádal do vzdálenějších zemí. Po 25 letech manželství se mu zdálo, že na kole již trochu umím jezdit. Souhlasil tedy s tím, že i já pojedu do Laosu a Vietnamu na kola. V bazaru mi zakoupil nádherné žluté kolo za pouhých 600,- Kč. Večery jsme trávili nad mapou, ve které se také trochu vyznám. Proto jeho slova o lehlém terénu budila úsměv na mé tváři. Tušila jsem, že si se mnou užije.

Večer před odjezdem jsem si zabalila kolo do krabice. Navíc jsem si vzala pouze pár kousků oblečení, protože krabice nesměla být těžší než 20 kg. Kolo samotné vážilo 19 kg, Byla to makačka, ale v tu chvíli jsem ještě pořádně nevěděla, co mě v příštích dnech čeká.

Oblečení jsem diskutovala se svou dcerou Šárkou, která byla v Laosu rok před námi. Mami „Musíš mít zakrytá kolena, ramena i lokty“, radila dcera a přinesla mi lehounkou bavlněnou blůzku. Cyklistické oblečení zůstalo doma, pouze jsem měla cyklistické kalhoty z Moiry, přes které jsem nosila plátěné kalhoty pod kolena. Výbavu jsem doplnila o hedvábnou košili, plátěné kalhoty a sukni.

Bylo nás celkem šest. Odlétali jsme začátkem listopadu, kdy v naší zemi vrcholila panika okolo ptačí chřipky. Proto i během cesty panovala trochu nejistota a strach, z toho co nás čeká. Kamarád Roman říkal, že nemusí být bezprostředně u toho, až propukne světová pandemie ptačí chřipky. Jediná klidná jsem byla já, protože jsem věděla, že mě čekají těžké, ale krásné chvíle. Občas mi někdo řekne, že vypadám trochu jako Vietnamka. Ostatní si ze mě dělali legraci, jestli neletím domů. Jaké to bude, poprvé vidět Laos, o kterém jsem snila a Vietnam, o kterém jsem měla smíšené pocity?

Po odbavení na letišti poblíž hlavního města Laosu Vientiane, jsme kupodivu dostali všechna zavazadla včetně mého kola. Standa mi ho smontoval a já poprvé v životě nasadila brašny, naplnila jsem je skromným, ale důmyslně vybraným oblečením a projela se před letištěm. S nasazováním brašen měli skoro všichni problémy a proklínali výrobce. Příště již budeme chytřejší a budeme věnovat výběru větší pozornost. Ty nejlevnější nepatří vždy mezi ty nejlepší. Kamarád Martin měl stejné brašny jako já. Každé ráno nadával na nemožný systém nasazování. Já jsem je nechávala přidělané na kole a pouze vyndala potřebné věci, zvolila jsem jiný způsob a byla v pohodě.

Z cestovatelského deníku Standy

2. Laos – Vientiane

Cestu do Jihovýchodní Asie jsme dlouho plánovali. O rok jsme ji odložili, protože jsme byli na kolech v Nepálu. Na podzim roku 2005, jsme ale neměli žádný zajímavější projekt a tak jsme si řekli, že už musíme konečně jet do toho Laosu. Čtyři dny před odletem jsme se stěhovali. Protože v tom chaosu nebyl čas, nestačili jsme si moc prostudovat důležité informace o těchto zemích ani moc připravit trasy, kudy na kolech pojedeme.

Lehkým prolistováním Lonely Planet veškeré plánování skončilo. Není se co divit, že jsme 4.listopadu vystupovali z klimatizovaného letadla do vlhkého vedra na letišti ve Vientiane, se značnou dávkou nejistoty.

Už v klimatizované letištní hale jsme začali smontovali kola a o hodinu později vyrazili na zpočátku klidnou silnici do 5 km vzdáleného města Vientiane, hlavního města Laosu.

2. Luang Prabang

O Laosu jsme měli opravdu rozporuplné informace. Ve dva roky starém Lonely Planet se píše o přepadávání turistických autobusů na severu země. Také o rozbitých cestách a dírách ve vozovce. Na druhou stranu z rozhovorů s cestovateli, zněl Laos jako poklidný státeček s rozvinutými turistickými službami.

My jsme se přesunuli jsme starým autobusem do 450 km vzdáleného a vyhlášeného Luang Prabangu. To je údajně jedno z nejhezčích městeček Asie a je chráněným městem Unesco. Prohlídli jsme si několik buddhistických chrámů. Našim hlavním cílem ale bylo už pořádně projet kola před další několikadenní jízdou na jih. Objevili jsme nádherné vodopády. Cesta k nim byla po prašné cestě, přes několik vesnic. Přímo u nich nás ale překvapilo několik evropských turistů, kteří sem dojeli pronajatým pickupem.

Po sedmdesátikilometrové etapě jsme se za odměnu prošli fascinujícími večerními trhy pod širým nebem. Asi na kilometr dlouhé ulici jsou desítky a desítky stánků s krásnými látkami, malovanou keramikou a specifickými suvenýry jako štíři či kobry naložené v alkoholu. Prodavačky před očima turistů kojí a krmí děti. Ty starší tu pod rozsvícenými žárovkami píší úkoly do školy. Moc nás lákalo si tu za pár korun koupit něco krásného na památku domu, ale kapacita našich brašen a 1000 km před námi nás bohužel odradilo.

3. Vang Vieng – kilometrové jeskyně

Z Luang Prabandu jsme po 200 km dojeli do Vang Viengu. Na rozdíl od informací v průvodci, který nás varoval před dírami v cestě, jsme jeli skoro pořád po docela slušném asfaltu. Také část, kde měli být povstalci nebo lupiči, jsme projeli bez úhony. Pravda je, že při přesunu autobusem do Luang Prabangu, nás trošku udivila přítomnost strážce se samopalem. My jsme ale narazili jen na samé velmi hodné a příjemné lidi. Už zdaleka, hlavně děti, nás všichni zdravili. Křičeli „Sabadí“. To znamená dobrý den. Sbíhali se okolo nás. Nebyli ale vlezlí a neobtěžovali nás. Skupinka postarších bělochů na kole pro ně byla pozoruhodnou podívanou.

Vang Vieng je jedna z nových atrakcí pro cestovatele. Městečko plné hotýlků a levných restaurací leží na břehu řeky, která protéká krásnými vápencovými skalami. Okolní kopce jsou navíc plné jeskyň. Také jsme jednu prošli. Nenápadný vchod byl chráněn čtyřmetrovou sochou Budhy. Skepticky jsme vyrazili do tmy, vybavení hornickými svítilnami, které nám domorodí průvodci půjčili. Naše překvapení nebralo konce, když jsme po kilometr dlouhém pochoďáku jeskynními prostorami, plnými krápníků, plazivek a prolézaček, dorazili k podzemní řece. Večer jsme tento krásný zážitek a i pěknou etapu na kole, oslavili v příjemné hospůdce.

Co se vlastně v Laosu ji a pije? Nejrozšířenější jídlo je zde nudlová polévka. Talíř je plný bílých nudlí a zelených listů, zalitý horkou slanou vodou. Někdy v ní může být také maso, kohoutí hlava nebo slepičí pařát. To jsme ale striktně odmítali. Večer jsme si dávali ještě hlavní jídlo. Většinou zase nudle, smažené se zeleninou nebo rýži se zeleninou. Největší potěšení ale pro nás bylo pivo. Jmenuje se Beer Lao. Prodává se ve velkých lahvích o obsahu 640 ml a je i pro rozmazleného českého pivaře opravdovou lahůdkou! Cenově vycházelo asi na 15 Kč. Nejen díky tomu se stalo naším hlavním a nejdůležitějším nápojem.

4. Na kolech podle Mekongu

Mekong je obrovská řeka, která tvoří hranici mezi Thajskem a Laosem. Později pak mezi Laosem a Kambodžou. Když jsme jí poprvé v hlavním městě Vientiane viděli, byli jsme hrozně zklamaní. Čekali jsme mnoho lodí křižujících řeku, místo toho jsme viděli jen prázdnou špinavou hladinu.

Vyrazili jsme podle řeky objevovat kláštery a Budhy. V plánu jsme měli asi 80 km. Nakonec to bylo 90. V zákrutech řeky je mezi poli rýže schovaných několik vesnic a klášterů. Kláštery jsou jeden hezčí než druhý. Je tu zřejmá finanční pomoc ze zahraničí. Jeden postarší mnich v oranžovém hábitu se s námi dal do řeči. Prozradil na sebe, že není místní, ale že je Američan z Texasu. Sem přijel na několik měsíců meditovat. Velmi se zajímal i to, co tady děláme my a kde jsme všude jezdili.

Po dalších asi 25 km jsme dorazili do Budhovy zahrady. Je to fascinující místo plné soch Budhy a dalších mystických postav.

5. Přes hranice Lao Bao do Vietnamu

Po 10 dnech jsme se blížili k hranicím do Vietnamu. Cykloprůvodce nás varoval před velmi špatný stavem silnice k hranicím. Je to oblast, která za vietnamské války nesmírně trpěla. Tudy vedla slavná Ho Chi Minhova stezka, kterou Severní Vietnam zásoboval bojiště v Jižním Vietnamu. Američané tady svrhli větší množství bomb, než bylo shozeno v celé druhé světové válce. Bombardéry B 52 zanechaly všude okolo stopy. Trosky mostů a všude prohlubně a rybníčky. To jsou zarostlé nebo zatopené krátery po bombách. Proto jsme také počítali se špatnou cestou. Jaké ale bylo naše překvapení! Celá trasa má krásný nový asfaltovaný povrh, mosty jsou nově postavené. A na spoustě míst pamětní cedulky, které informují o tom, kdo pomáhal při rekonstrukci. Jednou Rusové, Poláci nebo Maďaři. Většinou ale Japonci.

Takže trasu, kterou jsme měli původně naplánovanou na celý den, jsme ujeli s větrem ve vlasech za pár hodin. V poledne jsme byli na hranicích. Absolvovali jsme všechny formality a za půl hodiny stáli pod obrovským billboardem, který hlásal, že Vietnam je země budoucnosti. Tak uvidíme.

A viděli jsme. Byl konec vesnickým chaloupkám na kůlech, místo toho zděné, naleštěné baráčky. Byl konec přátelskému pozdravu Sabadí, teď na nás všichni pořvávali anglické Hello. Byl konec divoké džungle všude kolem nás, místo toho jen řídké porosty, pole rýže nebo křoviska. Šlapali jsme jak o život, abychom do tmy dorazili do města Dong La, kde jsme se chtěli ubytovat. Už jsme přijížděli skoro do města, když jsem dostal do hrudi kamenem. Už jsem to popsal v úvodu. Vietnam nás pěkně přivítal.

6. Podle Jihočínského moře po silnici č.1.

Jedna z nejvyhlášenějších silnic je ve Vietnamu silnice č.1. Spojuje jih země se severem. Báli jsme se, že tu bude šílený provoz, ale nebylo to tak zlé. Přirovnat se to dá provozu na našich vedlejších nebo vesnických silnicích. Největší atrakce tu je ale moře. Cesta nás zavedla do několika vyhlášených míst. Například pláže u Lang Co nebo Čínská pláž, dlouhá asi 10km, která leží u města Danang a natáčelo se tu několik filmů.

Když jsme dorazili do malebného koloniálního městečka Hoi An, kde jsou krásné písčité pláže, lemované kokosovými palmami, rozhodli jsme si od cyklistiky na pár dní odpočinout a vyrazili jsme autobusem a lodí do rozvalin My Son, které byly postaveny někdy ve 4. století n.l. Je to památka světového dědictví Unesco, protože ukazuje způsob života za vlády králů Cham.

Samotné město Hoi An je opravdu okouzlující. Budovy jsou postaveny v portugalském a francouzském stylu. V historickém centru je mnoho chrámů, ve kterých si připadáte jako v pekingském Zakázaném městě. Pro turisty, kterých tu je mnoho, je připravena spousta atrakcí. Jsou tu nádherné prodejničky se suvenýry, velikánský a hektický trh s rybami a zeleninou a množství restaurací a hotýlků. Člověk by řekl ráj na zemi. Proč ne. My jsme ale byli po příjezdu z Laosu zklamaní. Trochu jsme si připadali jako doma. Hlavně proto, že se nás ve Vietnamu pořád někdo snažil oblafnout. Nezažili jsme sice žádnou přímou krádež. Pokaždé se nás ale v hospodách nebo při smlouvání ceny v autobuse snažili nějakým způsobem ošidit. Oblíbená finta byla zaměnit dohodnutou cenu 15, anglicky fifteen za 50, anglicky fifty. Když jsme se bránili, říkali, že jsme špatně rozuměli a omlouvali se.

Abych si ale jen nestěžoval. Dvakrát jsme narazili na strašně hodné a nezištné ochotné lidi. Když jsme dojeli do národního parku Cuc Phung, měli jsme v nohách asi 130 km. Ubytovali jsme se v jediném hotýlku, který tam byl. Cenu jsme usmlouvali z původních 15 dolarů za třílůžkový pokoj na 8. Majitelka se zdála divná. Jakmile ale byla cena domluvena, začala okolo nás lítat a pečovat o nás. Když zjistila, že nemůžeme sehnat nic k jídlu, sama navařila a upekla rybu. Za jídlo si pak řekla tak směšnou cenu, až nám to bylo skoro nepříjemné. Ráno se pak s námi pěkně rozloučila.

7. Severním Vietnamem do Hanoie

Byl čas se přemístit na sever. Letadlo domu nám odlétalo z Hanoie, takže jsme museli celé putování zakončit průjezdem hlavním městem. S mořem jsme se rozloučili a nočním autobusem jsme přejeli asi 150 km pod hlavní město do úžasné krajiny kolem města Nimh Binh. Ve Vietnamu jsou jen dvě podobná místa. V národním parku Ha Long Bay se zvedá tisíce skalnatých ostrůvků přímo z moře. Tady se podobně zvedá tisíce skalnatých kopečků přímo z rýžových políček. Také se dá projet několika údolími po řece na loďce. To je úžasný zážitek! Provezou vás nesčetnými tunely a jeskyněmi, všude okolo vás se tyčí obrovské skalní stěny.

Touto krajinou jsme pokračovali dále směrem na sever k Hanoi. Nejeli jsme ale po silnici č.1. Místo toho jsme se vydali podle široké řeky, po prašné a kamenité cestě, směrem k městu Hoa Binh. Cestou jsme ještě odbočili do již zmiňovaného národního parku Cuc Phangu, který jako první národní park Vietnamu, osobně založil Ho Chi Minh. Posledních 40 km do Hanoie jsme dorazili raději autobusem. Báli jsme se šílené dopravy a miliónů motorek v této metropoli.

Autobus nás vyložil skoro v centru. Kola na střeše také přežila již několikátý přesun. Pomalu jsme se zařadili do nepřetržitého proudu kol, motorek, autobusů a nějakých aut. Po pár kilometrech jsme si zvykli a začalo nám to připadat docela normální. Na křižovatkách se nedává nikomu přednost. Všichni jedou najednou a jen se mezi sebou proplétají. Zásada je – jet pomalu a nikdy nezastavit. Počítá s tím, že se pohybujete plynule. Nejhorší je vzduch plný emisí. Skoro všichni mojí na ústech ochranné roušky. Nás ale nejvíc pálily oči. Nakonec jsme po Hanoi najezdili kolem 60 km. Ve městě je několik velikých jezer. V jejich blízkosti krásné pagody, královský palác a Ho Chi Minhovo mauzoleum. Nejlevnější a nejefektivnější způsob jak tyto pamětihodnosti poznat je objet je na kole.

Den před odletem domu jsme prodali naše kola. Na tyto cesty používáme stará, jen trochu opravená, kola z bazaru. Celkem jsme během našeho putování ujeli asi 1250 km. Kola několikrát trpěla na střeše autobusu. Domu jsme je prostě už nechtěli. Byli jsme velmi překvapení, jaký byl o ně zájem. Zkoušeli jsme je prodat v cestovních kancelářích, které dělají projížďky pro turisty. V první je hned chtěli, ale nebyl tam zrovna šéf, který by rozhodl. Ve druhé šéfa zavolali. Přijel do 15 minut. Mladý muž v obleku kola dlouho pozorně prohlížel. Pak mám dali čaj a začala debata o ceně. Dohodli jsme se na 100 dolarech za kolo. Byli jsme spokojení a hned jsme to vyrazili oslavit a část peněz utratit za dárečky domů.

Letíme obřím Boeingem 747. Thajské letušky se o nás perfektně starají. Nalévají nám vše o co si řekneme. Pod námi jsou nekonečné hory s vrcholky pokrytými sněhem. Přemýšlím nad těmi 3 týdny. Původně jsme chtěli jet Laos, Kambodžu i Vietnam na kolech. Stihli jsme jen kousek Laosu a Vietnamu. I tak jsme neviděli zdaleka vše, co jsme vidět chtěli. Na mnoha místech byly sochy Budhy. My jsme se však ve věčném shonu nikdy pořádně nezastavili a nemeditovali tak, jak nás právě Budha nabádá.

Na sever od Hanoie jsou hory vysoké přes 3 tisíce metrů. Na hranicích s Čínou je městečko Sapa, které je základnou pro milovníky horských kol. Jsou tu stovky kilometrů nádherných terénů. Přemýšlím, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Přes drobné problémy s lidmi se dá říci, že ježdění tady je zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Na shledanou při průjezdu horami.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .