0
0

den 60. – čtvrtek 13.9. 2001

Toho rána jsme se probudili s Lenkou o něco dříve, než Knut s Hannesem a tak jsme ještě chvíli polehávali. Vstali jsme pak tedy společně až asi v půl jedenácté. Všichni čtyři jsme byli po předchozím dni značně utahaní a tak jsme museli něco málo dospat, proto to pozdní vstávání. My dva s Lenkou jsme navíc ještě tu předchozí noc probděli v marockém vlaku a tak se nebylo čemu divit, že jsme byli KO. To ráno se nikomu nechtělo spěchat a tak jsme se na cestu vydali až někdy po poledni. Ten den už byl od začátku celý zpomalený a tak to pokračovalo i během dne. Oni potřebovali sehnat uzávěr na olejovou nádržku, který po cestě ztratili a tak jsme popojížděli od jednoho autoservisu ke druhému, občas navštívili nějaké vrakoviště, ale nikde se nám to víčko nepodařilo sehnat. Také jsme sháněli a dost často dolejvali olej, nakupovali jídlo a tím vším se tak šíleně brzdili. Mimoto jsme ještě sháněli nějaké německé noviny, abychom si mohli přečíst další informace o těch teroristických útocích v USA. Doteď jsme toho moc o tom šílenství nevěděli, jen to málo, co nám řekli během chvilky ti Češi v Algeciras. Jeli jsme tedy pak až do noci než se nám podařilo najít nějaký slušný flek na přespání. Bylo to někde za Alemerií a tam jsme rozbalili tábor, něco málo zbaštili a šli na kutě. Ten den jsme tedy díky mnoha dlouhým pauzám a pozdnímu výjezdu urazili jen nějakých 400 kilometrů.

den 61. – pátek 14.9. 2001

Po předchozích zkušenostech z posledního dne jme si tentokráte nastavili budík na osmou. Kluci měli v úmyslu vyjet kolem půl desáté, jenže díky jejich nespěchavosti jsme vyrazili až o půl jedenácté. Nám to ale nevadilo, nyní jsme už nikam nespěchali a hlavně jsme byli vůbec rádi, že s nimi můžeme jet! A tak jsme se nasnídali, naskládali kola i brašny zpět dozadu do auta, jelikož na noc jsme je museli vždy vyndávat, aby oni mohli vzadu na té posteli spát. Když vše bylo připraveno, vyrazili jsme směrem na Murcii a Valencii. Tento den ubíhala cesta rychleji a tak jsme večer dorazili až někam za Castelló a tak se značně přiblížili francouzské hranici. Opět jsme si po celý den přátelsky povídali a tak cesta plynula velmi dobře. Poslední noc jsme s našimi kamarády nocovali tedy někde za městem Castelló a to v olivovém sadu poblíž několika větrných elektráren.

den 62. – sobota 15.9. 2001

Tentokráte jsme budík nastavili raději už na půl osmou, ale kluci vylezli stejně až po osmé. V klidu jsme společně posnídali, naskládali opět všechny vyndané věci do auta, sbalili stan a vyrazili na cestu. Jeli jsme směrem na Tarragonu a Barcelonu. V posledním městečku na pobřeží, než se začínala stáčet silnice do vnitrozemí, jsme si udělali přestávku na pozdní oběd a také na koupání v moři. Knut se kvůli nachlazení koupat nešel, Lenka vyměkla kvůli chladné vodě a tak jsme šli do moře s Hannesem sami. Byly akorát krásné velké vlny a tak to byla opravdu paráda. Na naší celé dvouměsíční cestě jsem se dnes koupal v moři vlastně teprve podruhé, když nepočítám to smočení nohou v Atlantiku na portugalském pobřeží. Poprvé jsme se vlastně koupali ve Francii v ten den, jak jsme dorazili ke Středozemnímu moři a od té doby vlastně už ne. Lenka se tedy smočila v moři za celou cestu jen jednou a to se tak k moři z domu těšila! Po parádní koupeli v rozbouřeném moři jsme poobědvali a vydali se dále směrem k francouzské hranici. Předtím jsme ještě zastavili ve Figuerés, kde jsme utratili poslední španělské pesety a nakoupili si tak za ně nějaké zásoby na další cestu vlakem po Francii. Pak jsme přejeli hranici a po dlouhé době jsme se ocitli na francouzské půdě. Kluci nás pak zavezli do Perpignanu, odkud jsme měli zjištěno, že jede vlak k německé hranici. U nádraží jsme vyházeli tedy všechny věci i kola z auta a s našimi obětavými kamarády se rozloučili. Chtěli jsme jim dát nějaké peníze za to, že nám tak moc pomohli, ale nevzali si to. A tak jsem je aspoň pozval k nám do Čech na návštěvu třeba na zimní prázdniny. Pak jsme jim ještě jednou poděkovali a oni odjeli. My zůstali před nádražím a začali nandávat brašny na nosiče. V tom jsme zjistili, že mezi vyloženými věcmi jsou i jejich piva a vína, která si nakoupili ve Španělsku jako suvenýry. Hannes to vyndal totiž proto, aby to nepřekáželo při vytahování kol z auta. Co se dalo dělat, už byli pryč a telefonní číslo Knutova mobilu jsme neměli, prostě smůla. A tak jsme to vše nacpali do našich brašen a šli do nádražní budovy. Tam jsme si zjistili spoj a k našemu štěstí jel hned za 20 minut a ještě navíc to byl přímý spoj celých těch cca 850 kilometrů až tam, kam jsme potřebovali jet. Druhá náhoda či štěstí bylo, že se jízdenka dala zaplatit kreditní kartou. Vzhledem k tomu, že byla sobota večer a my neměli dostatek franků, tak bychom měli asi velký problém, kde si nechat směnit marky. Koupili jsme si tedy lístek do Montbeliardu na švýcarské hranice s tím, že německý víkendový vlak už nestihneme a že budeme muset strávit necelý týden u paní Haase ve švýcarském Kleinlützelu, abychom tak mohli využít superceny víkendového tarifu německých drah. V té chvíli nám ale došlo, že je teprve sobota večer a že když pojedeme hned tímto přímým vlakem, budeme tedy přece na německo-francouzsko-švýcarských hranicích někdy v neděli brzo ráno a tak budeme mít šanci ještě během neděle přejet celé Německo za tu akční cenu. A tak jsme si hned nechali změnit jízdenku, abychom tak vlakem dojeli ještě o kousíček blíže k německým hranicím a hlavně tam, kde je poblíž německá dráha. Takže lístek jsme měli místo do Montbeliardu až do Mulhouse, což bylo o několik desítek km severněji. K původně zaplaceným 610 frankům jsme doplatili ještě 44. Na osobu to vyšlo celkem tedy na 329 francouzských franků. Čas kvapil a tak jsme se rychle přesunuli na nástupiště, jelikož vlak měl každou chvíli odjíždět. Vlak během chvilky přijel, ale průvodčí nás odmítl vzít s plně naloženými koly do vlaku. Prý musí být bez tašek a navíc ještě rozložená! Naštěstí tam byla ale nějaká paní, která uměla německy i francouzsky a tak nám na poslední chvíli pomohla přemluvit průvodčího, aby nás vzal s sebou. Poslal nás tedy rychle do posledního vlaku a tak jsme naštěstí odjeli. Uvnitř vlaku už byli také nějací dva němečtí cykloturisté, kteří museli svá kola také před nastoupením do vlaku demontovat. To se nám ale dělat nechtělo a tak jsme sundali jen všechny brašny a kola nechali stát pohromadě až úplně v zadní uličce, kde už nikdo nechodil, protože tam byl konec vlaku. Krátce jsme pak pokecali s těmi cyklisty, něco málo slupli a šli spát. Jeli jsme tedy více než 850 km přímým vlakem z Perpignanu až do Mulhouse a to přes celou noc od 20:50 až do 7:13 do rána. Celou noc jsme tedy výhodně a pohodlně strávili ve vlaku a díky tomu se přiblížili velice rychle k německým hranicím s čímž už jsme ani poslední dny vůbec nepočítali a už jsme plánovali, jak budeme trávit dny čekání na další víkend u paní Haase na F-CH-D hranici u Basileje, abychom tak poté mohli využít onen víkendový tiket.

den 63. – neděle 16.9. 2001

Toho rána nás probudil nařízený budík už v sedm ráno. To pro jistotu, abychom nezaspali a nezapomněli tak vystoupit. Probrali jsme se tedy, poskládali naše věci na jednu hromadu a čekali na zastavení vlaku. Ten v Mulhouse zastavil v 7:13. Rychle jsme vše vyházeli, vyndali kola a začali na ně věšet brašny. Poté jsme se ještě pořádně v nádražní hale ustrojili, jelikož venku pršelo a byla tam pořádná kosa! A pak už jsme se konečně vydali směrem do Německa. Ačkoli jsme byli pouhých asi 17 kilometrů od státních hranic, nikde nebyly směrovky, které by nás vedly. A tak jsme bloudili a neustále se museli ptát na správný směr. Velice nás to štvalo, protože jsme měli docela na spěch a tak nadávky létaly kolem dokola. Takové debilní značení (respektive neznačení) nebylo ani v Maroku! Jediné, co nám vylepšovalo náladu, byla nádherná zeleň všude kolem nás. Parky, lesy, trávníky, květináče, záhony s kytičkami, no, to vše bylo pro nás něco neuvěřitelného po té dlouhé době, kterou jsme strávili ve vyprahlých oblastech. Byla to opravdu radikální a absolutní změna oproti tomu, na co jsme byli v poslední době zvyklí. Projížděli jsme špičkově upravenými a čistými vesničkami a městečky. Fakt super! Několikrát jsme si zajeli a zase se museli vracet a ne a ne najít ten správný směr. Pak jsme naštěstí natrefili na staršího francouzského cyklistu a ten nás vedl dobrých 20 kilometrů až na německé území. Nebýt jeho, těžko říci, jak dlouho bychom se proplétali tímto chaotickým značením, než bychom dorazili tam, kam jsme potřebovali. Když už jsme byli skoro v Mülheimu, kde je nádraží německých drah, poděkovali jsme našemu průvodci a rozloučili se s ním. Pak už jsme dojeli jen asi 2 kilometry na to nádraží a tam začali zjišťovat, v kolik a kam vůbec jet vlakem dále. Vzhledem k tomu, že byla neděle, pokladny zde byly zavřené a my tedy nevěděli jakým směrem se vlakem vydat. Když přijel první vlak, tak nám jeho průvodčí poradil, že máme jet do Freiburgu a tam si zjistit další vlakové spojení do Furth im Waldu. Jeho vlak právě tímto směrem jel, ale nemohl čekat, než si koupíme v automatu jízdenky a tak nám ujel. Automat na jízdenky akceptoval jak mince, tak i bankovky, ale jen do výše padesáti marek. A my měli právě jen stovku a tak jsme ji museli nejdříve rozměnit. Pak jsme si mohli konečně koupit tzv. „Wochenendeticket“ za 40 německých marek, který platí po celých 24 hodin v jednom z víkendových dní kdekoliv na tratích německých drah a může na něj jet až pět osob. Jízdenka pro kola je k tomu tiketu také levnější a místo dvanácti marek stojí jen polovinu, tedy šest marek. Jízdenka přes celé Německo nás tedy vyšla každého celkem na 26 německých marek. Kdybychom nevyužili tento ticket, normální lístek by stál minimálně 150 marek. Lístky jsme už tedy měli a teď už jsme museli jen čekat necelou hodinku na další spoj do Freiburgu. Během té doby jsme posnídali a také si popovídali s dalšími cestujícími, kteří čekali spolu s námi v hale. Jedna paní nám dala 10 marek, abychom si koupili někde kafe a přitom nám vyprávěla, že také dříve cestovala na kole po Portugalsku a Irsku. V 11:15 přijel konečně náš vlak a my se tak vydali na cestu k našim hranicím. V 11:36 jsme z vlaku vystoupili ve Freiburgu a šli si zjistit na informace další spoje až do poslední vlakové zastávky před česko-německou hranicí, do městečka Furth im Wald. V informačním středisku nám vytiskli spojení a my s úsměvem zjistili, že musíme hned zpět do toho vlaku, kterým jsme sem přijeli a s ním pak jet ještě kus dále. Měli jsme kliku, náš vlak tam stále čekal a pak po chvíli se rozjel a my pokračovali dále. Asi po pěti či šesti následných přestupech jsme konečně dorazili do Furt im Waldu. To bylo asi ve 22 hodin. S námi tam vystoupili ještě dva kluci z Čech. Oni ale nepřijeli od francouzských hranic jako my, nýbrž od holandských. A navíc neměli s sebou kola, jen velký batoh. Společně jsme tedy rozmýšleli, co podniknout dále. Už byla dávno tma, zima a navíc ještě lilo. Zdejší čekárna se měla zavírat ve 23:00 a jet v dešti do Domažlic a doufat, že tam bude nádražní čekárna přes noc otevřená, to se nám nechtělo. Kluci na tom byli podobně, také neměli chuť se někam vydávat v tomto psím počasí. A tak jsem se vydal poprosit zaměstnance DB, zda by nám nemohl výjimečně nechat čekárnu přes noc otevřenou. Vyhověl nám a tak jsme se do ní přesunuli. V jedenáct večer pak jen přišel zepředu zamknout a zhasnout a zadní vchod nám nechal otevřený. Také jsem si nechal přes noc nabít v nádražní kanceláří mobilní telefon. Než jsme šli spát, tak jsme si ještě nějakou dobu povídali o Holandsku, kde ti kluci pracovali, dále o naší cestě, o teroristických útocích v USA apod. Pak už jsme si tam jen rozbalili spacáky, někdo na zemi, někdo na lavičce a šli jsme spát.

den 64. – pondělí 17.9. 2001

Kolem půl šesté nás probudili první cestující, kteří šli na vlak. A tak jsme se rychle sbalili, nasnídali a ve třičtvrtě na sedm se vydali na kolech na celnici do Folmavy a pak dále do Domažlic. Kluci zůstali ve Furthu a čekali na vlak, který měl jet do Domažlic po sedmé hodině. Jeli jsme tedy stejným směrem, ale rozdílným způsobem. Byla opět velká zima, silnice byla mokrá a místy i občas krápalo. Těch 25 km jsme urazili asi za 70 minut a s klukama se opět setkali, tentokráte na vlakovém nádraží v Domažlicích. Odtud už jsme měli naplánovanou cestu domů vlakem. Jenže jsme měli trochu smůlu, protože žádný spoj zrovna nebyl a tak jsme tam museli skoro 2,5 hodiny čekat. Během té doby jsme četli po strašně dlouhé době české noviny se spoustou článků o útocích na USA. Také jsme si zašli na svačinu do nádražní restaurace, aby nám to čekání na vlak aspoň trochu utíkalo. Komplikacím jsme se opět ale nevyhnuli. Ty nastaly s přepravou kol. Šlo o to, jaký lístek pro kola koupit, zda na zjednodušenou přepravu či na zavazadlovou. Spoj domů totiž samozřejmě nebyl jen jedním vlakem, ale čekalo nás přestupování. No a každý z těch vlaků měl jinou přepravu kol. Nakonec jsme se rozhodli koupit ten lístek na zjednodušenou přepravu za 20 korun a snad to nějak pak dohodneme přímo v těch dalších vlacích, aby nám kola vzali. V 10:22 jsme nastoupili do našeho vlaku a odjeli z Domažlic směrem do Prahy. V tomto vlaku jsme tedy měli štěstí, že nám kola vzal, jelikož oficielně kola brát nemusí, protože na to není uzpůsoben. Ale vlakvedoucí byl fajn a měl pro nás pochopení. Všichni čtyři jsme tedy pokračovali společně. Lenka se asi v půlce cesty odpojila a ve Zdicích přestoupila na další vlak do Příbrami a my tři pak pokračovali dále do Prahy. Protože kluci byli z Hradce Králové, tak z Prahy odjeli hned expresem. Já s kolem jím jet ale nemohl a tak jsem musel ještě asi hodinu čekat na další spoj. Zůstal jsem tedy ještě v Praze a během té doby si zajel do firmy Testudo vyreklamovat nepromokavé povlaky na přední brašny, jelikož byly špatně ušité a když byly brašny naplněny, tak povlaky nešly navléknout, byly totiž o něco menší, než by být měli. Reklamace byla uznána, dostal jsem jiné a větší a mohl jsem se vydat rychle na cestu zpět na hlavní nádraží. Cesta na kole přes Prahu byla také docela katastrofální, hlavně směrem tam, když jsem jel přes Nuselský most. Zpět už jsem jel jinudy a což již bylo podstatně klidnější. Akorát když jsem dorazil na nádraží, potkal jsem ve vstupní hale bývalou spolužačku z gymplu Markétu, kterou už jsem neviděl asi 2,5 roku. Společně jsme pak jeli stejným vlakem, ale jen do Pardubic, kde ona vystupovala, kdežto já pokračoval až do Chocně. V tomto vlaku jsem měl velké problémy s naložením kola. Chtěli po mně doplatek, jelikož já měl lístek na zjednodušenou přepravu a v tomto vlaku byla pro změnu zavazadlová. Paradox je v tom, že jsem si v těch Domažlicích nemohl hned koupit tu zavazadlovou, jelikož ten lístek zase neplatí pro zjednodušenou, i když je třikrát dražší. Je to nepochopitelné, ale je to, holt, tak. České dráhy jsou prostě České dráhy! Navíc prý budu muset ještě sundávat všechny brašny apod. Nakonec jsem je ale ukecal a nechal kolo stát v rozšířené uličce nákladního vagónu s tím, že si ho budu hlídat sám. Nemusel jsem tedy nic doplácet a ani sundávat brašny, no paráda! Naložit i vyložit z vlaku mi ho naštěstí pomohli, sám bych ho do výšky asi 1,2 metru určitě nevyzvedl. Bez brašen ano, ale takto naložené v žádném případě. V Chocni jsem přestoupil do přecpaného motoráku a s ním se vezl až do Týniště. Tam už čekal poloprázdný motorák a ten mě odvezl až do Police nad Metují. V tomto vlaku jsem už zase nejel sám, potkal jsem tam totiž kámoše z gymplu a tak jsme aspoň pokecali. V Polici jsem tedy vystoupil a za občasného krápání deště a ve velmi chladném počasí jsem šlapal do Broumova. Cesta mi trvala necelou hodinu, nikam jsem totiž už nehnal, však jsem byl skoro doma! Dorazil jsem tedy do Broumova něco po sedmé, nejdříve se stavil u babičky, tam chvíli pobyl a pak už jsem dojel jen těch závěrečných 500 metrů domů. Tam jsem přijel asi v osm večer. Tachometr na konci celé více jak dvouměsíční cykloexpedice po 10 státech a 2 kontinentech ukázal 5751 kilometrů!!!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .