0
0

den 52. – středa 5.9. 2001

V tento, pro nás významný den, jsme vstali okolo osmé a po půl deváté už jsme byli na cestě. Od našeho nocležiště jsme jen klesali dolů a to takových 8 kilometrů až do velkého přístavního města Algeciras. Tam jsme se umyli na benzince a pak si chtěli nakoupit, jenže bylo teprve devět a náš oblíbený market Dia otvíral až od desíti. A tak jsme se mezitím vydali do přístavu zjistit ceny a odjezdy trajektů. Pak jsem měli v plánu koupit si v centru nějaké pohledy, nakoupit něco v Mercadoně a pak dokoupit zbytek v Dii. Jenže v přístavu jsme narazili na českou Karosu z Boskovic a s jejím osazenstvem se dali do řeči. Bylo asi půl desáté a oni říkali, že jedou trajektem v 11 hodin do Ceuty. A tak jsme si s nimi ještě povídali dále o Maroku, naší cestě apod. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme tím samým trajektem jako oni. Rychle jsme si tedy zašli koupit lodní lístky. Cena byla 2770,- PTS za osobu včetně studentské slevy a kola byla navíc úplně zdarma, což nás velmi potěšilo a hlavně překvapilo. Po koupi lístků jsme se hned vydali do terminálů, čas totiž kvapil. Nakoupit zásoby a prohlédnout město jsme si už tedy nestihli. Bylo nám ale řečeno, že v Ceutě jsou lepší ceny a tak jsme doufali, že tomu tak bude. Nalodili jsme se tedy na trajekt a s koly jsme se dostali přímo mezi krásné sedačky. Byli jsme hned vedle baru a herny, bylo to tam jako někde v nějakém lepším hotelu. Mysleli jsme si nejdříve, že nás s našimi koly pošlou někam do garáží v podpalubí, ale u obou vstupních přepážek a nakonec i u můstku na trajekt nás poslali s koly normálně přímo dovnitř s ostatními cestujícími. Jeden z členů posádky se sice divil, co tam děláme s koly, ale pak nás nechal být, když jsem mu vysvětloval, že nás sem normálně poslali. V 11 hodin evropského času jsme tedy spolu s českou výpravou z Boskovic opustili břehy Evropy a pluli přes Gibraltarský průliv směrem do španělské državy Ceuta, která se již nalézá na africké půdě. Tam jsme dorazili po půl dvanácté. U východu z přístavu jsme se rozloučili s českou skupinkou a vydali se na nákup a shánět tzv. vstupní lístky pro Maroko. Lístky jsme nesehnali a ani nákup nedopadl, jelikož ani jeden z místních marketů nebyl levný, spíše by se dalo říci že všechny byly nehorázně drahé. A tak jsme se vydali přímo k marocké hranici, kam to byly z přístavu asi čtyři kilometry. Když jsme tam dojeli, hned nás zaskočil obrovský chaos a strašná kvanta lidí. Na každém rohu stál nějaký voják nebo policista. Bylo jich tam nespočet! Všude kolem se něco přenášelo, pašovalo, prodávalo, no prostě to byl obrovský mumraj, na který nejsme v Evropě absolutně zvyklí! Bylo to pro nás velmi zajímavé, něco podobného jsme opravdu ještě nikdy nezažili. K celní kontrole jsme dojeli naštěstí poměrně snadno a bez problémů, v čemž nám pomáhali všude stojící policisté, kteří si nás ochotně všímali a při našem průjezdu tímto mumrajem na nás neustále dávali pozor. Ony vstupní lístky jsme nakonec dostali přímo u pasové kontroly a tam jsme je museli vyplnit. Do kolonek bylo třeba vepsat přesně to samé, co je v pase a na vízech. Nechápali jsme proč to všechno znovu, ale holt jsme chtěli do arabského státu, tak se nedalo nic dělat. Arab je holt Arab! Pak trvalo ještě nejméně 15 minut, než byly naše pasy a víza pořádně překontrolovány a to nejen jednou, ale trojmo. Jakoby to jednou nestačilo. U vedlejšího okénka jsme si vyměnili marocké dirhamy v kurzu cca 3,50,- Kč za dirham. Samozřejmě ale že jsme neměnili za koruny, ale za německé marky. Pak jsme dále projeli celou celní zónou a dojeli k závoře, kde jsme byli ještě jednou podrobeni kontrole, tentokráte policejní. Hned za závorou byl opět šílený mumraj. Všude samí prodejci, pašeráci, hasleři, nesčetné taxíky apod. Policisté u závory nám doporučili pořádně šlápnout do pedálů a co nejrychleji tímto chaosem projet. A tak jsme tak učinili a rychle jím i přes četné narážky místních haslerů projeli. Bylo to i trochu nebezpečné, jelikož ke hranici se stahuje ta největší chátra a projet skrz davy na kole není nic jednoduchého. Nám se to ale naštěstí podařilo docela jednoduše. Bylo to opravdové přivítání do Afriky, do úplně jiného světa než je Evropa. Ujeli jsme asi 3 kilometry po pobřeží proti silnému větru, který foukal od moře a byl plný nepříjemného prachu a písku. V prvním městě na trase, v Sebtě, jsme si koupili 4 litry nádherně vychlazené Fanty a k tomu tři chlebové placky. Celkem to stálo 28 dirhamů, přičemž jeden dirham je cca tři koruny padesát haléřů. Chleba tam byl levný, ale ta Fanta byla na zdejší a i evropské poměry šíleně drahá. 2 litry totiž stály asi 11 dirhamů. Uvidíme, jaké ceny budou dále, ale zatím to vypadá s cenami limonád a vody docela špatně. Jak jsme také hned zpozorovali, normální obchody zde nejsou. Vše se buď prodává na ulici a nebo v něčem podobném jako garáže. Prostě jen díra v přízemí baráku a tam se na provizorních pultech dá koupit snad úplně vše. Kultura prodeje na naše poměry tedy děsná, ale sehnat se dá opravdu cokoliv. U nedaleké mešity jsme si po nákupu udělali krátkou přestávku na svačinu, při níž jsme byli lehce otravováni místními dětskými žebráky. Když už nám to začínalo být značně nepříjemné, tak jsme se vydali na cestu dále.Vyrazili jsme ale jiným směrem, než bylo původně naplánováno. Na doporučení českých turistů z trajektu jsme se vydali po východním pobřeží směrem na Tetouan a pak dále do Fésu. Tím jsme tedy změnili náš původní plán, který vedl po severním pobřeží na západ směrem na Larache a pak zpět středem na pobřeží východní do Tetouanu a zpět do Ceuty. Bylo nám totiž řečeno, že na západním pobřeží nic není kromě samého průmyslu, továren, přístavů apod. Prý bude lepší, když pojedeme po východním pobřeží více na jih, kde je to o hodně zajímavější a kde už je to pravé Maroko, ten sever prý není ono, je moc evropský. Podobné názory jsme už slyšeli dříve a tak jsme změnili plán s tím, že na kolech pojedeme o hodně více na jih až někam do Fésu a Meknése a cestu zpět zkusíme podniknout vlakem, abychom tak dodrželi náš časový harmonogram a zavčas se zase vrátili do Španělska. Počáteční chaos z prvního marockého města a hlavně z hranice trochu polevil a my pokračovali celkem rovinatou krajinou dále směrem na Tetouan. Provoz na této jediné hlavní silnici byl docela velký, smradu tam bylo také dost, ale zatím to bylo celkem v pohodě. Mé představy byly horší, tak uvidíme, jaké to bude dále. Občas se sice nějaký africký pirát objevil, ale řekl bych, že jich na našich silnicích člověk potká více. I asfalt byl dobré kvality. Míjeli jsme nádherná hotelová centra, úplné osady s noblesními budovami pro bohaté turisty, kolem toho se nacházely parádní upravené parky s palmami apod. Jenže vše bylo bohužel obehnáno zdí nebo plotem a navíc ostře střežené ozbrojenými vojáky či bezpečnostními službami. Na druhé straně mimo ty komplexy bylo plno nepořádku a odpadků. Na každém malém úseku jsme potkali strážící vojáky či policisty a místy to bylo třeba na každých dvaceti metrech. Hlavně v některých obcích, ale i mimo, volně uprostřed polí, stály na silnici hlídky. Kousek před Tetouanem jsme odbočili na Cabo Negro, ale nic zajímavého kromě pláže jsme tam nezpozorovali. Tak jsme si tam koupili aspoň dva chleby a k tomu ještě jogurtové mléko. Nedaleko od toho obchůdku jsme ve stínu stromů posvačili.Vedle nás seděli přátelští Maročané, kteří na nás hned po příjezdu volali „Welcome to Morocco“. A nebyli ani první ani poslední, kdo nás vítal. Setkali jsme se s tím pak ještě mnohokrát. Když jsme hledali vodu na mytí, hned nám ji nabídli. Říkali, že je i pitná, ale to jsme nechtěli riskovat a tak jsme ji použili raději jen na opláchnutí rukou. Během svačiny jsme ještě usušili od rosy navlhlé spacáky a asi po hodině lenošení se vypravili dále do Martilu. Zde se trochu zhoršil asfalt a my začali poskakovat. Nebylo to ale zase až tak hrozné. I Motril bylo hodně neuspořádané město s plno odpadky a velkým množstvím oněch garážových obchůdků se vším možným. Ze sedla kola jsme si zde prohlédli moc pěknou měšitu a dále pokračovali do Tetouanu. Asi po osmi kilometrech jsme tam dorazili a projížděli jím s nadějí, že narazíme na nějaký kemp či že se pak někoho zeptáme, kde nějaký je. I zde vládl šílený mumraj, kterým jsme si museli prorážet cestu, než nás zastavil asi třicetiletý Maročan na motorce a nabídl nám, že pro nás sežene nějaký hotel. Cena nám přišla solidní a tak jsme jeli za ním, až jsme dojeli úplně do středu města, které bylo na kopci a tam nás vzal do onoho hotelu, kde nám ukázal náš pokoj. Poté nám majitel hotelu řekl cenu 60 dirhamů za noc pro oba i s koly v pokoji. Pokojík byl čistý a slušně zařízen, byly tam pěkné postele s peřinami i polštářem, stolek a židle, zrcadlo, věšáky, no prostě se nám zdal útulný. Snažili jsme se cenu ještě usmlouvat trochu dolů, ale zde to absolutně nešlo. Ukecat se prostě nedal a už nás posílal, ať jdeme jinam. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že i za tuto cenu zůstaneme, však 105 korun za osobu je i tak pro nás docela dobrá cena. Potom nám ten náš motorkář nabídl své průvodcovské služby po medíně a tak jsme neváhali a vyrazili s ním. Medína v Tetouanu se nám moc líbila, byla to obrovská spleť uzounkých uliček, všude samé krámečky a pultíky, kde se prodávalo úplně vše jen tak volně na ulici. Všude bylo plno lidí a občas bylo hodně složité protlačit se skrz ně. Netrvalo dlouho a absolutně jsme v té spleti průchodů a uliček ztratili orientaci. Pro Evropana to je jako opravdové bludiště. Náš průvodce nás zavedl do farmaceutického domu, kde nám bylo předvedeno mnoho druhů přírodních léčiv jak v tekuté, tak práškové podobě. Také různé parfémy a voňavky nám byly nabízeny. Vše tam strašně moc vonělo a celá ukázka byla opravdu moc zajímavá. Pak, když jsme si nic nechtěli koupit, odešli jsme odtamtud a pokračovali dále dalšími a dalšími uličkami, až jsme přišli do berberského domu, kde nám začali předvádět koberce. Rozprostírali před námi jeden za druhým, až jich před námi leželo aspoň třicet. Pak jsme podle berberského zvyku měli říkat berberštinou ano či ne a oni začali koberce postupně uklízet. Ty koberce, u kterých jsme řekli ano, byly dávány bokem a prodejci vždy hlasitě tleskali a smáli se. Byla to taková berberská tradice prodeje. Během ukázky koberců jsme si je také museli vyzkoušet – projít se po nich a lehnout si na ně. Pak došlo znovu k předvádění těch koberců, u kterých jsme řekli ano a následně došlo na smlouvání. Do té doby nám i přes naše otázky nechtěli říci cenu. Prý tradice prodeje, nejdříve předváděčka a pak teprve smlouvání o ceně. Pak tedy konečně řekl cenu a to asi 1200 marek za jeden z těch koberců, co se nám líbil. Když jsme odmítli, slevil na 800,- a pak když zjistil, že jsme studenti, stanovil konečnou cenu 700 německých marek. To jsme ale v žádném případě stejně neměli v úmyslu zaplatit a ani jsme žádný koberec vlastně kupovat nechtěli. Dlouho jsme s ním handlovali, ptal se nás, kolik jsme ochotni za jeho koberec zaplatit, ale my mu zase nechtěli říci nějakou směšnou částku, jelikož ty koberce byly opravdu nádherné a určitě jejich ruční tkaní je velmi pracné. Po celou dobu na nás mluvil takovou komolenou němčinou, ale dalo se mu rozumět. Uměl i anglicky, ale pro nás ta němčina byla přece jen srozumitelnější. Neustále jsme se mu snažili vysvětlit, že koberec nechceme, že ho stejně nemáme kam dát, že jsme přijeli na kole apod. A tak nám začal ukazovat knihu, kde měl nalepené odesílací poštovní lístky jako důkaz toho, že koberce rozesílá do celého světa těm, kteří si ho sami z Maroka nemohou odvézt. Nakonec se nám podařilo vysvětlit mu, že vlastně stejně žádný koberec nechceme a že nám bude stačit jen nějaký malý suvenýr. A tak nás vzal do vedlejší místnosti, kde jich měl plno. Ve vytrínách a na všech zdech bylo plno ozdob, sošek a dalších výrobků ze dřeva, kamenů, porcelánu, mušlí apod. Z toho všeho se nám tam zalíbily takové kamenné sošky domorodců. Cena že je 250,- dirhamů, ale nám studentům je prý prodá za 180,-. Když jsme nesouhlasili, tak slevil na 150,-. Lenka byla na řadě koupit si nějaký ten suvenýr a tak mu řekla, že mu dá za tu sošku 10,- marek, což je nějakých 51,- dirhamů. Byl zásadně proti, furt argumentoval ruční prací apod, ale nakonec jí to stejně za těch 10 marek prodal. Mně se ta soška také docela líbila a tak jsem pokukoval po jedné o trochu větší. A on ať si ji tedy také vezmu. Já ji ale nechtěl kupovat, jelikož už jsem jeden suvenýr měl. A tak jsem mu řekl, že kupovat nebudu. Nabídl mi ji tedy také za těch 10 marek, i když byla větší a už mi ji dokonce i zabalil. Já ale začal tvrdě smlouvat a nabídl jsem mu 40 dirhamů. Vůbec nechtěl, furt se smál, dokonce se pak začal se mnou ze srandy i prát a přitom jsme neustále smlouvali. Stál jsem si ale pevně za svým, až mi to nakonec prodal a řekl, že se mnou bylo velmi příjemné smlouvat a že ho to strašně bavilo. Byl to úplně parádní chlapík a bylo na něm vidět, jak ho smlouvání baví a plně to prožívá. Pořád se přitom smál, handrkoval a neustále opakoval: „Handeln macht Spass“(smlouvání dělá srandu). Už dříve jsem slyšel, že Arabové neradi něco bez smlouvání prodávají, že se tím rádi baví a žijí tím.Tady se mi to tedy potvrdilo! V tomto krásném obchodě se spoustou fantastických koberců a dalších berberských výrobků jsme strávili nejméně hodinu. Byl to opravdu parádní zážitek, který se nedá vylíčit na papír, ten je potřeba zažít, neboť ta atmosféra je opravdu fantastická! Pak jsme tento obchůdek opustili a vyrazili dále po medíně. Když už se začalo stmívat, tak jsme si prohlédli krásné náměstí krále Hasana a přitom si koupili několik pohledů a také chlebové placky na zítřejší snídani. Když už slunce zapadlo úplně, vrátili jsme se s naším průvodcem do hotýlku a opět nastalo smlouvání. Tentokráte ale o sumě za služby našeho průvodce. Původně chtěl 1000 španělských peset, tedy asi 200 korun, ale pak slevil na 800 peset. Já mu ale nabídl 500 a on slevil až na 700. Nakonec jsem mu dal 600 peset, tedy asi 120 korun a oba jsme byli spokojeni. Těch 120 korun za ukázku města a ten parádní zážitek, který jsme díky němu prožili nás nevytrhne. Určitě to za to stálo. A i tak si myslím, že na marocké poměry jsme mu zaplatili velmi nadprůměrně. Poté se nás ještě zeptal, zda nemáme něco českého jako suvenýr pro něj a tak jsme chvíli přemýšleli, co mu dát. Nakonec jsem si vzpomněl, že mám pro takovéto případy s sebou průvodce po České republice a to v němčině a francouzštině. A tak jsem mu dal tedy toho francouzského, jelikož kromě angličtiny a španělštiny uměl i francouzsky. Poděkoval nám, společně jsme se vyfotili, rozloučili a on odešel domů. My si pak na pokoji uvařili docela pozdní večeři. Tady v Maroku tedy bylo sice teprve půl osmé, ale našeho času už bylo půl desáté. Po jídle jsme se lehce opláchli u kohoutku na záchodě, jelikož sprcha se platila navíc a my ji měli naposledy včera a tak to zase nebyla až taková nutnost. Já jsem se pak dal ještě do dopisování deníku, jelikož mi chyběly už více než dva dny. Lenka mezitím zalehla a usnula. Ten deník mi zabral dobré tři hodiny. Tolik zajímavého se toho totiž za ty poslední dva dny událo. Za tento první den v Maroku jsme najeli sice jen asi 68 kilometrů, ale zato jsme toho strašně moc zažili a hlavně to bylo vše velmi zajímavé a působivé a budeme na to vše mít určitě dlouhodobé vzpomínky. Spát jsem šel tedy asi o půlnoci marockého času, tedy ve dvě ráno podle našich evropských hodinek.

den 53. – čtvrtek 6.9. 2001

Vstali jsme asi v devět hodin marockého času a nikam jsme moc nespěchali. Posnídali jsme chlebové placky s rybičkami v tomatě a pak jsme si začali pomalu balit věci. Poté nastala akce s velkým A, což znamenalo snést kola z prvního patra po velice prudkých schodech. To byla tedy pořádná zabíračka. Předchozí den mi s tím pomohl nahoru náš průvodce, ale teď už tu nebyl a tak jsem si musel vystačit sám. Naštěstí se mi tedy podařilo postupně obě kola snést, i když jsem měl opravdu co dělat, abych s nimi dolů neschrastil. Náš hotýlek jsme opustili asi kolem půl jedenácté a vydali se směrem na Chefchaouen. Nejdříve jsme museli projet celým Tetouanem, což nám chvíli trvalo, ale směr se nám podařilo najít docela dobře a bez problémů. Průjezd tímto velkým městem byl opět velmi zajímavý, prostě úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí z měst v Evropě. Všude bylo plno lidí, aut, prachu a místy i smradu, ale už to nebylo tak hrozné jako předchozí den v Sebtě. Hned za Tetouanem jsme odbočili na Chefchaouen a začali stoupat pozvolna do kopců. V malém obchůdku u cesty jsme si koupili pití, chleba a malé bábovky s džemem. Krátce jsme posvačili a pak se vydali dále do oněch hor, které se začaly tyčit před námi. Celkem jsme stoupali asi 36 kilometrů a místy i hodně prudce. Za Tetouanem totiž skončily roviny a pak už všude kolem byly jen krásné hory. Nebyly nijak vysoké, tak maximálně 1500 metrů. Rostlo zde i dost stromů, keřů a ostatní zeleně a tak se bylo stále na co dívat a krajina nebyla tak vůbec fádní. Slunce pálilo o sto šest a my se potili a potili a stále museli šlapat do nekonečných kopců. V jednom místě jsme se osvěžili u vodovodní kašny, přičemž jsme prohodili pár slov s asi třicetiletým Maročanem, který napřed nevěděl, kde je ČR, ale název Czechoslovakia už mu něco říkal. Když se nás pak ptal, zda jsme poprvé v Maroku a my odpověděli ano, tak k tomu ještě dodal: „Je to zde rozdíl oproti Evropě co?“ S úsměvem jsme jen přikývli! Odsud jsme zase stoupali a stoupali dále, až jsme konečně těch úmorných 36 km šlapání do kopce pokořili. Dostali jsme pak na bezejmenou náhorní planinu, kde bylo malé městečko a z něho už začala cesta pomalu kaňonem klesat dolů. Odhadem jsme postupně klesli asi polovinu z toho, co jsme nastoupali a tak jsme i nadále byli docela vysoko. Dále jsme pokračovali údolím podél částečně vyschlého koryta řeky až k odbočce na Chefchaouen. Z údolí se naskýtaly nádherné výhledy na horské velikány, které zde už měly i přes 2000 metrů. Podél řeky jsme potkávali rozvěšené různé prádlo a koberce po stromech a keřích a párkrát jsme zahlédli i marocké ženy, jak v řece tyto věci perou. Bylo to velmi zajímavé dívat se z vrchu na stromy obložené těmi koberci a prádlem. Pohled to byl pro nás Evropany opravdu nevšední. Závěrečný asi 7 km dlouhý úsek do města Chefchaouen nám dal pořádně zabrat a vyzkoušel jak naši psychickou, tak i fyzickou odolnost. Chefchaouen leží totiž na úpatí jedné z oněch vysokých hor a z údolí, kde vede cesta, je potřeba k němu hodně výškových metrů vystoupat. Procento stoupání je zde podle mapy vyšší než 12, ale kolik přesně, to už mapa neudává! A tak jsme, holt, museli začít tvrdě zabírat do pedálů a postupně ukrajovat metr po metru z tohoto krpálu. Šlo to těžce, ale jít to muselo, jiná možnost ani nebyla. Slunce smažilo ukrutně a z nás sršel pot jako kdybychom se koupali. Když už jsme byli kousek před okrajem města, zastavil nás jeden Marokánec a nabízel nám hašiš a pak ještě jednu jinou drogu. Bohužel ale zrovna narazil na ty nesprávné turisty, kteří do Maroka jedou za něčím jiným, než plno ostatních, kteří se sem vydávají právě proto, aby vyzkoušeli různé drogy, které zde jsou na evropské poměry velmi laciné. U vstupní brány do města jsme odbočili podle směrovek, které značily cestu do kempu. Od Čechů z autobusu, se kterými jsme jeli trajektem z Algeciras, jsme věděli, že stoupání k tomuto kempu je prý šílené a prý ho tenkrát ani nevyjeli a kola museli tlačit. A tak jsme včas zařadili lehké převody a ještě asi další dva kilásky jsme šlapali do prudkého kopce, na jehož vrcholku se nacházel onen kempink. My jsme tedy tento krpál vyjeli i na plně naložených kolech, takže bych řekl, že oni byli asi nějací měkcí, že to nezvládli! V docela slušně zařízeném kempu jsme se ubytovali celkem za 30 dirhamů pro oba i se studenou sprchou, což byla přijatelná cena. Tedy polovička z toho, co jsme zaplatili předchozí noc za ten hotýlek. Postavili jsme si tam stan ve stínu stromů, osprchovali se a jelikož bylo teprve asi pět hodin a my navíc neměli žádnou vodu ani chleba, tak jsme vše nechali v kempu a vydali se na prohlídku města, o kterém jsme slyšeli už od více lidí, že je moc krásné. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme tam z kempu pěšky došli, jelikož kemp se nacházel se ještě kus nad městem. Nejdříve jsme se dali tedy do shánění chleba po krámcích, ale zprvu se nám to vůbec nedařilo. Místo toho jsme ale našli internetovou kavárnu a zjistili si tam otvíračku na zítřejší ráno. Pak jsme se nadále motali městem, až jsme narazili na hlavní ulici, kde měli chleba na každém rohu. A tak jsme si jich 5 malých po dirhamu za kus koupili, k tomu pak ještě fantu a balenou vodu. U dalšího stánku jsme si koupili sladké koláče a ty hned ještě za chůze snědli, takový jsme měli hlad! Od rána jsme totiž nic nejedli. Pak přišly na řadu i ty malé chlebové placky. Když jsme konečně našli první parčík, sedli jsme si tam a dojedli se. Už byl podvečer, slunko začalo pomalu zapadat a tak jsme vyrazili dále, abychom si ještě prohlédli zbytek Chefchaouenu. Úplně náhodou jsme se dostali do samotného středu města, takzvané medíny, a začali bloudit uzounkými uličkami přeplněnými lidmi, kde bylo mnoho malinkých krámečků nacpaných zbožím všeho druhu. Moc se nám to vše líbilo. Tyto arabské medíny jsou opravdu pro nás Evropany velmi zajímavým a nevšedním zážitkem. Potulovali jsme se tam až do úplného setmění a pak už jsme se vydali raději zpět do našeho kempu. Cestu jsme nalezli celkem bez problémů, až jsme se tomu docela divili. Když jsme dorazili do kempu, bylo asi půl osmé a už byla totální tma. Tady se totiž stmívá vždy kolem sedmé večer. Chtěli jsme ještě povečeřet, když v tom jsme od vedlejšího stanu zaslechli polštinu a tak jsme k sousedům zašli a dali se s nimi do řeči. Oni právě také akorát dorazili z města a připravovali si večeři. Sedli jsme si tedy dohromady a baštili společně. Dozvěděli jsme se od nich, že přiletěli do Maroka letadlem teprve před několika dny a pobudou zde asi tři týdny. V plánu mají hlavně turistiku v horách, ale také návštěvu známých měst jako Fés, Meknés a podobně. Seděli jsme a povídali si s nimi aspoň do desíti a pak jsme šli na kutě. Za tento den jsme najeli cca 66 kilometrů a větší část z toho byla do kopce. Více ani v plánu nebylo, jelikož jsme chtěli dojet právě sem do tohoto kempu a prohlédnout si Chefchaouen.

den 54. – pátek 7.9. 2001

Budíka jsme si dali na půl osmou, protože jsme chtěli jít od devíti na internet do té kavárny, kterou jsme v centru včera objevili. Předtím jsme si chtěli ještě udělat snídani a vše sbalit a jet tam přímo už na kolech. Ke snídani byla polévka, jelikož koupený chleba jsme nečekaně snědli už večer. Vstali jsme ale už v sedm a tak jsme nemuseli nikam moc spěchat a už před devátou jsme tedy byli v pohodě připraveni. Čekali jsme tedy pouze jen na naše polské kamarády Tomka s Baškou, kteří se rozhodli jít s námi do města, aby se tam pokusili sehnat plynovou bombu na vařič. A tak jsme vyrazili společně, oni pěšo a my pomalinku na kolech. Na prvních 200 metrech jsem zjistil, že mám přetrhnutý kabel od tachometru, což mě docela rozladilo. Snažil jsem se to nějak opravit, ale nedařilo se. Dorazili jsme tedy do té internetové kavárny a u ní jsme se s Tomkem a Baškou rozloučili. Oni šli dále do medíny nakupovat a my tam zůstali a hodinu surfovali. 60 minut na internetu zde stálo 10 dirhamů, tedy asi 35 korun, což byla pro nás velmi přijatelná cena. Ta hodina nám uběhla tak rychle, až jsme se divili. Poslali jsme plno sms-zpráv a mailů domů a kamarádům, aby věděli, jak se máme a že ještě žijeme. Pak jsem se dal znovu do opravování toho káblíku, až se mi podařilo oba přetrhlé konce spojit a tachometr kupodivu začal zase fungovat. Ihned se mi tedy vylepšila nálada. Ono jet takovou dlouhou cestu a nemít možnost sledovat stav ujetých kilometrů by nebylo nic moc příjemného. Poté jsme se vydali hledat banku, jelikož nám všechny dirhamy, které jsme vyměnili na hranici za 50 marek, během prvních dvou dní došly. Jako by se někde rozprášily. Je to hlavně tím pitím a vodou, což leze strašně do peněz. Tentokráte jsme tedy vyměnili za 100 marek a to už by nám snad mohlo vystačit do konce našeho pobytu v Maroku. Aspoň doufáme tedy, že ano. Pak jsem se vydal ještě na nákup. V jednom krámku jsem koupil tři chleby a bagetu a přitom platil stovkou. Cena byla 8 dirhamů a já dostal zpět dokonce 102 dirhamů, jak jsem pak později zjistil! No dobrý to nákup tedy. V dalším krámku jsem pak koupil ještě dva dortíky a poté už jsem se vrátil k Lence, která mezitím po celou tu dobu u banky hlídala kola. Ještě než jsme ale vyjeli úplně z města, koupili jsme vodu a limo. No, a poté už jsme konečně opustili Chefchaouen a vydali se na cestu dále. Nejdříve jsme asi jeden kilometr stoupali a pak dalších 6 kilometrů klesali na dno toho údolí, ze kterého jsme se včera plahočili do toho krpálu. Asi po desíti kilometrech z Chefchaouenu jsme si udělali přestávku na svačinu a baštili tentokráte chleba a bagetu s paštikou a k tomu jsme popíjeli tu vychlazenou limonádu. Pak se pokračovalo dále lehce do kopce, a když jsme se přes něj přehoupli, sjeli jsme do dalšího údolí. Neustále jsme ale byli v horách. Ještě asi dalších 30 kilometrů jsme projížděli horskými údolími většinou po rovině a jen občas s mírnými stoupáky. To celé bylo pak zakončeno jedním pořádně výživným stoupáním, ve kterém jsme se dosyta zapotili! Opět bylo šílené horko, ve kterém se těžko existuje. My ale díky naší již skoro dvouměsíční aklimatizaci jsme na tom celkem dobře a už nám to nedělá moc velké problémy. Z toho závěrečného kopce jsme pak tedy klesli a pomalu vyjeli z horské oblasti. Před námi se pak už objevila jen lehce zvlněná krajina s mnoha poli a políčky, která už byla povětšinou pokosená. Místy byly také olivové sady a občas i nějaké ty sady mandarinek. Pořád jsme jeli směrem k městu Ouazzane, ale ne a ne se k němu stále přiblížit. Rozdíly kilometrů na cedulích, patnících, v mapě a na tachometru byly docela rozdílné, až nás to udivovalo. Po cestě nás neustále někdo zdravil, mával a troubil na nás, děti přibíhaly od domků k cestě a povykovaly na nás. Většinou nás zdravily, jen asi jednou se stalo, že po nás začaly házet kamení. Jinak jsou zde lidé velmi přátelští, přívětiví a milí. Do Ouazzane jsme tedy najeli asi o 10 km více, než bylo uvedeno na ukazatelích a asi o 5 více, než udávala mapa. Zde jsme si chtěli udělat pauzu, ale vzhledem k tomu, že cesta vedla jen po okraji města a tam nebyl nikde žádný krámek, kde bychom si mohli něco koupit, tak jsme pokračovali dále a doufali, že na něco někde narazíme. Následující úsek byl moc krásný, jelikož vedl po úplné rovině ve stínu obrovských košatých stromů, které byly po obou stranách cesty. Jelo se nám tak velice příjemně a do našeho plánovaného cíle to mělo být nějakých 30 kilometrů a díky této pěkné cestě ubíhaly kilometry tedy velmi rychle. Na místo jsme dorazili asi po páté, jenže v tom městě Ain Defali nebyl žádný hotel ani kempink. Podle mapy to mělo být docela velké město, ale ve skutečnosti to byla jen malá díra s několika desítkami budov. Oslovili jsme tedy místní policisty a požádali je pomoc Dle jejich rady jsme měli jet dále asi 60 kilometrů. Oni asi nepochopili, že jsme na kolech a že za hodinu bude tma… ! A furt nám radili to samé. V životě tedy asi na kole nejezdili a nebo že by si mysleli, že na nich máme motor? Těžko říci, určitě jsme ale byli pro ně něco velmi exotického, s čímž se jistě ještě nikdy nesetkali. A tak nám nezbývalo stejně nic jiného, než jet dále a modlit se, abychom našli někde volně v přírodě nějaké místo, kde bychom mohli nouzově a bezpečně přenocovat. Asi po třech kilometrech jsme zastavili u jednoho slušně vypadajícího stavení a tam požádali, zda by tam nebylo možno někde přespat, jelikož tam v okolí není nikde žádný kempink ani hotel a tak jestli by to nešlo u nich. Angličtina pana domácího nebyla nic moc, ne že by tedy ta moje byla nějaká dobrá, to ne, ale určitě lepší než ta jeho. A tak domluva byla trochu složitá. Stále nechápal, že chceme přespat u něj a tak nám pak poradil, že v dalším městečku po cestě jsou dva hotely a prý že to tam je nějakých 4-5 kilometrů. Po chvíli další debaty to posunul na 5-6 a nakonec až na 6-7 kilometrů. A tak jsme tedy vyrazili a doufali, že ta jeho informace je správná. Ono městečko jsme sice našli, ale nakonec to tam bylo nějakých 10 kilometrů, čímž se nám opět potvrdila neznalost vlastního okolí některých lidí. Město, do kterého jsme přijeli a co nebylo vůbec v mapě zaznačeno, bylo podstatně větší, než ta díra, kde jsme byli předtím a která v mapě kupodivu byla! To nás velmi překvapilo, jelikož ta mapa Maroka, co máme, je údajně nejlepší, co existuje. No a je vidět, že i Michelin má své mouchy! Na okraji města jsme se informovali na onen hotel a byli jsme k němu posláni. Dojeli jsme tam tedy a oslovili jednoho pána z mnoha, kteří seděli venku před restaurací. Nakonec se z něj vyklubal majitel oné budovy, který nám ale sdělil, že ve městě žádný hotel ani kempink není, prý jen tato jeho a ještě jedna velká restaurace. Prý ale pokud máme zájem, můžeme přespat u něj zadarmo nad restaurací na střešní terase. Samozřejmě jsme hned kývli, jelikož už se začínalo stmívat a toto byla úplně ideální věc, kterou jsme potřebovali. Vynesl jsem tedy obě kola po prudkých schodech až úplně na střechu, což mi dalo zase pořádně zabrat. Pan domácí nám pak také ukázal, kde tam teče voda a ještě nám řekl, kam můžeme jít na záchod případně. Pak odešel za svou prací. My jsme se pak dali aspoň do částečného smývaní soli z našich upocených těl, kterou jsme na sobě za ten celý parný den nashromáždili. Už se nám ani vařit nechtělo a tak jsme si dali k jídlu jen chleba s trojúhelníčky a k tomu Fantu, kterou jsme si koupili v tom předchozím malinkatém městečku, kde jsme původně plánovali přespání. Spát jsme šli již v osm hodin, jelikož zase samozřejmě už byla dávno tma. Celkem nás čekalo tedy rekordních 10 hodin spánku i přesto, že jsme si budíček naplánovali na šestou. Zpočátku byl od restaurace trochu rámus, ale pak se to zničehonic během chvíle uklidnilo a my mohli v pohodě a nikým nerušeni spát. Ten den jsme tedy najeli 118 kilometrů a neměli žádnou pauzu, když tedy nepočítám tu kratinkou hned za Chefchaouenem. Měli jsme dnes ale večer štěstí, že nám ten přátelský Maročan poskytl onu terasu, jinak bychom mohli mít docela problémy s hledáním nějakého místa na přespání, jelikož zde v Maroku to nejde jen tak někde si postavit stan. Všude někdo je, uprostřed polí, u lesa, kolem silnice. Všude se někdo potuluje, aniž bychom mohli pochopit proč. Široko daleko nikde nic není a najednou tam stojí kdesi nějaký člobrda, těžko říci, proč tam je a co tam dělá, ale, holt, to tak je. A tak jsme byli našemu marockému hostiteli za to moc vděčni.

den 55. – sobota 8.9. 2001

Ráno nás vzbudil budík asi kolem šesté ráno a tak jsme si začali dělat snídani. Lence bylo už i přes noc hodně špatně, měla křeče do břicha, bolesti hlavy apod. a tak ani moc chuť k jídlu neměla. Uvařili jsme si rýži a konzervu, ale Lenka si dala jen tu rýži, protože zjistila, že má průjem a tak to nechtěla ještě více dráždit. Po snídani jsme sbalili stan, pak jsem snesl kola zase z terasy dolů, což opět byla šílená makačka a pak už jsme opustili naše nocležiště a vydali se na cestu. Po pár ujetých metrech jsme zastavili u krámku a tam si koupili limo, vodu a bagety. Limo jsme hned vypili a přitom si povídali s dalším přátelským Maročanem, asi čtyřicátníkem, který nám vyprávěl, jak dříve cestoval po 25 evropských zemích, mimo jiné i po Československu. Poté jsme se už konečně vydali dále směrem na Fés. Zpočátku vedla cesta po rovině a protože nebylo ještě teplo, jelo se docela dobře, teda aspoň mně. Lence bylo totiž hodně špatně, ale nedávala to na sobě znát a šlapala dál. Ukazatelé kilometrů udávaly opět každou chvíli něco jiného. Lišila se nejen čísla na patnících, na tabulích, v mapě, ale i na našich tachometrech! Postupem času jsme se začali dostávat do stále sušších a sušších oblastí a tepla neustále přibývalo. Po poledni už to bylo těžko snesitelné a tak jsme si udělali malou pauzu v jednom městečku na trase. Koupili jsme si limo a k tomu baštili bagetu. Lenka poté odpočívala a já během té doby dopisoval deník. Ani po těchto dvou hodinách přestávky se Lence neudělalo lépe, jenže zůstat na tomto místě nebylo řešení a tak jsme se rozhodli pokračovat dále do Fésu, kde jsme věděli, že je slušný kemp. Jenže hned, jak jsme nasedli na kolo, zjistila Lenka, že má píchlé zadní kolo a tak jsem se musel dát do opravování. Tím jsme tam strávili ještě dalších asi 30 minut a až pak jsme tedy mohli pokračovat dále. Hned za městem, kde jsme pauzovali, se začaly objevovat první kopečky a roviny úplně zmizely. Kolem cest jsme potkávali prodejce, kteří nabízeli hlavně granátová jablka a občas také i olivový olej. Tyto stánečky byly na každém kroku, ale zákazníky moc vidět nebylo, snad možná jednou jsme viděli někoho, že by něco kupoval. Najednou se před námi objevila nádherná barevná scenérie horského masívu, který byl tvořen několika druhy hornin odlišných barev. Od bílé, přes žlutou a šedou až po červenou. K tomu ještě co do pestrosti dodávalo na síle nádherně modré jezírko a u něho zelená oáza. Byl to opravdu fantastický pohled. Tuto pestrobarevnou scenérii jsme měli před očima ještě asi 20 následujících minut a to pokaždé z trochu jiného úhlu. Krajina zde byla hodně kopcovitá a tak jsme neměli nouzi o pořádné stoupáky či krátká a prudká klesání. Takto se to opakovalo hodně dlouho, až to vše bylo zakončeno táhlým stoupáním na náhorní plošinu. Zde jsme jeli pár kilometrů po absolutní rovině a pak klesli dolů do obrovského širokého údolí, kde se nacházelo královské město Fés. Už z dáli jsme jej viděli, ale trvalo nám ještě aspoň další půlhodinku, než jsme dojeli na jeho okraj. Tam nás zastavil mladý Maročan na motorce a nabídl nám své průvodcování po medíně. To jsme odmítli, ale i přesto nám poskytl pár užitečných informací o kempech ve Fésu, které se nám hodily. Vydali jsme se tedy dle jeho rady do kempu International. Během následujících asi 5 kilometrů nás zastavilo ještě asi dalších 5 nabízečů průvodcovských služeb, ale opět jsme je všechny odmítli. Někteří otravovali déle, jiní to pochopili hned, popřáli šťastnou cestu a odjeli si hledat jiné klienty. Jeden nás otravoval docela hodně dlouho a navíc se nás snažil přemluvit, abychom jeli za ním, že prý on zná ten správný směr. My jsme se ale nedali a pokračovali podle značení ke kempinku International. Nakonec jsme ale na radu jednoho z oněch průvodců změnili plán a vydali se do druhého kempu, který se nacházel také ve Fésu. Ten ležel asi 5 km od centra, ale to nám moc nevadilo. Podle informací byl dobře vybaven a podstatně levnější, než International. Když jsme tedy do tohoto druhého kempu Diamont Vert dorazili, tak nás ještě hned před recepcí zastavil další průvodce, který nám opět nabízel výlet do medíny. Také nás informoval, že v kempu ještě dnes ráno byl český autobus a že právě teď tam jsou nějací dva Češi. A tak jsme mu řekli, že se s těmi Čechy domluvíme a pak mu dáme vědět, zda bychom všichni čtyři využili společně jeho průvodcovských služeb. Pak jsme se zapsali na recepci a zaplatili jednu noc s tím, že další den si během dopoledne prohlédneme Fés a odpoledne se vydáme do Meknése. Pak už jsme si šli hledat místečko na náš stan a přitom narazili na ty dva české turisty. A tak jsme si u nich postavili náš stan a dali se s nimi do řeči. Peťa s Broňou zde byli čtvrtý den a přiletěli sem letadlem jako naši dva polští kamarádi z Chefchaouenu. Tak jsme se tedy s nimi dohodli, že zítra vyrazíme společně do medíny a najmeme si toho průvodce, aby nám ukázal to podstatné z Fésu. Dohodli jsme s ním tedy čas a cenu, která činila 25 dirhamů pro osobu, tedy něco kolem 90 korun. Tím jsme tedy změnili náš původní plán a rozhodli se tak zůstat ještě i příští noc ve Fésu, zrušit tak tedy návštěvu Meknése a prohlédnout si pořádně Fés. Nemělo by totiž cenu hnát se dalších 70 km do Meknése a nevidět ani jedno z obou měst pořádně. S tímto plánem jsme šli také spát. I když Lence nebylo stále ještě dobře, tak i přesto dokázala po celým den vytrvale šlapat a ujet úctyhodných 111 km! Během noci se potíže ještě zhoršily a špatně začalo být i mně.

den 56. – neděle 9.9. 2001

Už během noci nám bylo hodně špatně, objevil se průjem, bolesti hlavy, horečka, prostě jsme byli úplně hotoví a neschopni pohybu. Nepřicházelo tedy v úvahu jít někam do města, byli jsme vůbec rádi, že jsme byli schopni dostat se na WC, které bylo vzdáleno pouhých 50 metrů od našich stanů. Celý den jsme proleželi, prospali a proseděli na záchodě, kde jsme za ten den byli každý tak asi pětadvacetkrát. Spotřebovali jsme za ten jediný den celý toaletní papír, který jsme navíc ještě k našemu štěstí dostali od našich českých kamarádů. Ti nám ještě moc pomohli tím, že nám z města přinesli limo, vodu a chleba a ještě další toaletní papíry! V kempu nebyl totiž žádný obchod a tak jsme museli celý den vydržet s dvěma litry pití pro oba, více jsme totiž neměli až do té doby, než dorazili Petr s Broňou se zásobami. Nebýt jejich pomoci, měli bychom asi ještě větší problém, bez jídla a pití by to prostě nešlo a že bychom se měli vydat v tom stavu někam na nákup, to si nedovedu představit! Lence bylo hodně špatně po celý den, ale k večeru už u ní začal průjem ustupovat. U mě to bylo naopak. Udělalo se mi lépe, horečka opadla, bolesti hlavy se zmenšily, ale průjem byl stále katastrofální a během noci jsem musel na záchod ještě několikrát. Byl to opravdu šílený den, vůbec nejhorší den na naší cestě! Doteď nevíme, z čeho to mohlo být, zda ze sluníčka, či toho koupeného sýra, či jen tak ze vzduchu….prostě těžko říci. Časový rozestup mezi problémy u Lenky a u mě byl totiž 24 hodin, proto těžko odhadnout, z čeho to vzešlo.

den 57. – pondělí 10.9. 2001

Toho rána jsme se probudili a stále jsme ještě nebyli OK. Lence bylo stále stejně, měla křeče do břicha a bolesti hlavy. Já už měl jen průjem a ten naštěstí během dopoledne začal ustupovat a tak už jsem byl celkem v pohodě, i když pořádně celkově zesláblý. Broňa s Petrem opět vyrazili na výlet sami a my zůstali zase v kempu a rozhodli se zde strávit ještě další noc a následující den jet vlakem z Fésu do Tangeru a pak přímo z Tangeru trajektem do Algeciras, abychom tak dodrželi náš časový harmonogram, když už se to tak díky těm zdravotním problémům zvrtlo. Petr s Broňou se vrátili těsně po poledni a opět nám přinesli nějaké potraviny a pití, čímž nám opět moc pomohli. Dnes bychom už byli schopni dojet si pár kiláků na nákup, ale ten předchozí den určitě ne, to jsme byli úplně kaput! Odpoledne už mi bylo podstatně lépe a tak jsem se nakonec kolem třetí rozhodl, že se vydám do Fésu. Zcela fit jsem ještě samozřejmě nebyl, ale ležet v kempu a z Fésu nic nevidět se mi také nechtělo. Lence bylo stále ještě špatně a tak jsem těsně před čtvrtou vyrazil městskou hromadnou dopravou do Fésu sám. Zastávka byla přímo u kempu a odtud jsem jel až přímo do centra. Cesta místním autobusem byla podobná jako v ostatních jiných městech. Zajímavé zde ale bylo, že se nastupovalo zadními dveřmi a u nich za jakousi přepážkou seděl člověk a prodával jízdenky. Nijak je ale nikomu nenutil, kdo si koupil, ten ji měl a jinak šlo projít úplně v pohodě bez placení. Jak jsem se ale dozvěděl již předem, dost časté zde jsou revizorské kontroly a tak jsem si lístek za 2,5 dirhamu raději koupil. Dojel jsem tedy do centra na Plaza de Florence a odtamtud se vydal dle instrukcí Petra směrem do medíny. Jenže jsem hned od začátku šel špatným směrem, respektive podle jeho informací správně, ale ve skutečnosti špatně a tak jsem si pořádný kus zašel. A když už jsem se pak konečně dostal na správnou cestu vedoucí k medíně, tak jsem zjistil, že už je dost hodin a že bude lepší vydat se raději na cestu zpět k autobusu. A tak jsem tedy do medíny ani nedošel a v klidu si během zpáteční cesty prohlédl velký trh se vším všudy, nakoupil pohledy a pití a pomalu se vydal zpět na autobusovou zastávku. Teď už jsem šel po té správné cestě, po které jsem měl jít hned od autobusu. Ta byla minimálně o dvě třetiny kratší, než ta, kterou jsem šel předtím já. Asi ve třičtvrtě na sedm jsem odjel busem z centra zpátky do kempu. Akorát když jsem vystupoval z autobusu, tak Petr s Broňou právě do jiného nastupovali a odjížděli dále svým směrem. Do kempu jsem tedy dorazil akorát když se stmívalo. Něco jsem lehce pojedl a pak šel spát. Během toho výletu se mi zase udělalo o trochu hůře a tak odpočinek už byl na čase. A tak jsme zalehli s tím, že toto je náš poslední den ve Fésu a zároveň poslední večer v Maroku a že zítra vyrazíme směrem do Tangeru a odtamtud už trajektem k evropským břehům do Algeciras. Také zde padlo závěrečné rozhodnutí, že se vzdáme jednoho důležitého bodu naší cesty – Pico de Veleta (3392 m), vysokohorského průsmyku v Sierra Nevadě, který jsme se chtěli pokusit zdolat. Byli jsme ale tak zesláblí a navíc ještě ani ony zdravotní problémy nebyly zcela pryč, že by to byl jen hazard s vlastním zdravím. To sedlo se totiž nalézá v totálně suché a vyprahlé oblasti. Po návratu do Algeciras jsme si naplánovali okamžitý transport vlakem přes cele Španělsko, Francii a Německo až domů do ČR. Tím jsme rušili i návštěvu Gibraltaru. Bylo mi hrozně líto, že tyto dvě veěci musíme vzdát. Zdolat Veletu byl můj velký sen. Tak snad někdy příště… .

den 58. – úterý 11.9. 2001

Ráno jsme vstali chvilku po východu slunce a dali se konečně do psaní slíbených pohledů. Bylo jich tolik, že jsme nad tím strávili více než dvě hodiny. Pak trvalo ještě nějakou dobu, než jsme se sbalili a lehce nasnídali a tak ani nebylo divu, že jsme kemp opustili až asi o půl jedenácté. Do centra Fésu nám to pak trvalo na kolech asi 20 minut. Tam jsme se zastavili nejdříve na poště a koupili známky na pohledy a pak je hned odeslali. Jedna známka do Evropy nás přišla na 6,5 dirhamu, tj. asi 23 korun. Pak jsme se vydali ke královskému paláci a nafotili ještě několik fotek pro sponzory, abychom měli aspoň ještě nějaké další záběry z Afriky. Následovalo dokoupení ještě dalších pohledů a pak už jsme se museli vydat hledat banku, jelikož už jsme neměli dost dirhamů na zaplacení vlakové jízdenky. V první bance jsme nepochodili, jelikož jsme měli jen stomarkovku a měnit jsme chtěli jen za padesát. V druhé bance jsme nepochopili systém obsluhy klientů a tak jsme šli do banky číslo 3. Do třetice to tedy vyšlo, ale i tak jsme nakonec vyměnili za těch sto německých marek. Zbytek totiž použijeme na zaplacení trajektu. Právě před touto bankou jsme potkali dva mladé Číňany, se kterými jsme se setkali již o pár dní dříve v městečku Ain Defali. To bylo to městečko, kde se nenacházel jediný hotel a kde nám ti „chytří“ policajti radili, abychom ještě ten večer jeli nějakých těch 60 kilaků dále. Opět nám tito dva mladí Asiati fandili a zase nechápali, jak jsme tak daleko mohli dojet na kole. Myslím, že ani pořádně nevěděli, odkud jedeme a už jen to, že jsme dojeli na kolech z Ain Defali do Fésu jim připadalo neskutečné. Oni totiž cestovali po Maroku jen klimatizovaným busem. Od banky jsme se pak konečně vydali na vlakové nádraží, které bylo kousíček. V informacích jsme si zjistili spoj a ten odjížděl za 20 minut. Rychle jsme si koupili jízdenky za 95,5 dirhamu pro jednoho a šli na zavazadlovou přepážku. Tam nás ale zchladili tím, že tímto a ani následujícím vlakem kola jet nemůžou, respektive že nepojedou. Prý až následující den v osm. Když jsem ale namítal, že už máme lístky na tento vlak koupené a musíme jet teď, tak to toho nádražáka vůbec nezajímalo a absolutně nás ignoroval. Po chvíli jen tak prohodil, že by prý snad mohla jet už nočním vlakem ráno v jednu. No to tedy také nebylo nic moc, jelikož to bylo až za 12 hodin, ale furt lepší, než za 20. A tak jsem šel rychle zpět na pokladnu zeptat se co s těmi koupenými lístky. Naštěstí tam byl ale velmi ochotný chlapík, který mi bez problému vrátil peníze a ještě mi navíc poskytl důležité informace o tom nočním vlaku. Teď tedy vyvstala otázka, co budeme dělat celé odpoledne až do té noci, než pojede náš vlak. Bylo teprve půl druhé, Lence bylo stále ještě nevolno a tak nezbývalo nic jiného, než čekat a čekat přímo na místě. A tak jsme si sedli kousek od vchodu do nádražní haly hned vedle úschovny. Tam jsme posedávali a přitom pozorovali všední městský život Maročanů ve Fésu. Asi v šest jsme se vydali k poště a odeslali zbytek pohledů, které jsme během čekaní na nádraží dopsali. Od pošty jsme se jeli podívat směrem k medíně, abychom si prohlédli aspoň ještě něco málo z Fésu, když už jsme tu byli tolik dní a skoro nic během té doby kvůli zdravotním problémům neviděli. Směr k medíně jsem teď už znal a tak jsme nemuseli nic hledat a zamířili přímo tam. Jeli jsme po opravované silnici a tak všude bylo plno děr, štěrku a hlavně prachu. Když už jsme byli skoro u medíny, začalo být všude plno lidí, ulice, po které jsme jeli, se zužovala, až byla zakončena malým pláckem, kde byla točna pro taxíky a autobusy. Odtud už se dalo jít dále jen pěšky. Jenže to pro nás nebylo, přijeli jsme totiž na kolech a nechat je tady někde stát nás ani nenapadlo, natož abychom o tom ještě přemýšleli! Chvilku jsme se zde zdrželi a pozorovali chaotický ruch před medínou. Jenže jsme se hned stali středem pozornosti místních haslerů, kteří nám nabízeli sehnání hotelu, průvodcování po medíně a další služby. Byli tak dotěrní, až nás to začalo otravovat a byli jsme nuceni otočit se a odjet zpátky. Navíc se také začínalo stmívat a tak návrat na nádraží byl akorát na čase. Ještě jsme se projeli okrajem trhu, kde jsem byl den předtím sám pěšky, na chvilku se znovu zastavili u královského paláce a pak už jsme jeli přímo na nádraží. Tam jsme krátce povečeřeli a poté svěřili naše kola do rukou marockých drah. Samozřejmě jsme je museli předtím absolutně odstrojit, nic na nich totiž nesmělo zůstat. Kola zůstala tedy na zavazadlové pokladně a my jsme se přesunuli s veškerou bagáží do nádražní haly a tam zaujmuli jednu celou lavičku, věci naskládali doprostřed a na její okraje si sedli. To vše samozřejmě z bezpečnostních důvodů. V hale jsme tedy pak čekali asi od třičtvrtě na devět až do čtvrt na dvě do rána. Ze začátku bylo nádraží prázdné, ale během večera se začalo plnit, což nás docela překvapilo. Vůbec jsme neočekávali, že by tím nočním vlakem mohlo jet tolik lidí. Zajímavé bylo také to, že u vchodu na perón stáli nějací strážníci a nikoho tam nepouštěli, všichni museli tedy čekat v nádražní budově. I my jsme tedy po celou dobu seděli v nádražní hale a to hned vedle restaurace, kde jsme neustále pozorovali, jak se tam grilují kuřata, což nám dělalo obrovské chutě. Neriskli jsme si je ale koupit, aby se nám opět nevrátily ony zažívací potíže.

den 59. – středa 12.9. 2001

Do vlaku jsme se i s veškerou bagáží nasoukali za pomoci dvou ochotných mladých Maročanů v 1:20 a vydali se směrem na Meknés a dále do Tangeru. Jízdenka nás tentokráte stála jen 71 dirhamů na osobu. Levnější asi byla proto, že to nebyl rychlík a navíc se muselo jednou přestupovat. Ti dva Maročané s námi jeli po celou dobu a hned na začátku i přes jazykovou bariéru jsme se s nimi seznámili. Oni totiž uměli anglicky jen pár slovíček, za to ale jeden z nich uměl dobře španělsky. Jenže to byl zase náš problém, jelikož má španělština je také dosti chatrná. No ale i přesto jsme si dokázali říci vše, co jsme potřebovali. Povídali jsme si o všem možném – o Maroku, Evropě, naší cestě, jejich práci apod. Při přestupu nám opět s přenášením naší bagáže pomohli, což bylo od nich velice fajn. Těch brašen jsme měli totiž tolik, že jsme byli obtěžkáni více než vánoční stromeček. V dalším vlaku už bylo více místa a tak jsme si mohli konečně sednout a ne stát v uličce jako v tom prvním vlaku. Po přestupu jsme se s nimi ještě více skamarádili a tak jsme si povídali skrz celou noc až do rána, než vystoupili ve městě Assilah. Nakonec jsme si vyměnili adresy a také si dali malý suvenýr na památku. Já dostal berberský přívěšek na krk a Lenka čepici. A tak jsme jim na oplátku také něco darovali. Já jsem jednomu z nich věnoval českou vlaječku a Lenka tomu druhému sluneční brýle, jelikož se mu hrozně líbily. Oni tedy poté vystoupili a my pokračovali ještě asi 30 kilometrů dále až na konečnou stanici do Tangeru. O tomto městě se říká, že je nejnebezpečnější v Africe, ale my jsme tam nic zvláštního nepozorovali, což by stvrzovalo tuto teorii. Na nádraží jsme museli chvíli čekat ještě, než nám vyloží naše kola. Naštěstí kola dojela v pořádku a my už na ně jen naskládali všechny brašny a mohli se vydat hledat přístav. Ten jsme našli úplně bez problémů asi po čtvrt hodině jízdy městem. Když jsme dorazili do přístaviště, začali jsme hned obhlížet nabídky společností na převoz trajektem do Algeciras. Hned nás ale překvapila poměrně vysoká cena 230 dirhamů za osobu a navíc žádná studentská sleva. A k tomu ještě poplatek 200 dirhamů za kolo, což nás totálně dorazilo. Pouze jedna společnost jej měla zdarma, ale její trajekt právě před chvílí odjel a další měl jet až ve čtyři odpoledne a teď bylo teprve devět hodin. Ani ta společnost, co jsme s ní jeli z Algeciras do Ceuty, tentokráte kola zdarma přepravit nechtěla. Pro srovnání: za trajekt tam jsme zaplatili cca 560 korun a kola byla zdarma a odsud chtěli cca 800 korun + 700 korun za kolo. A tak jsme tam tak půl hodinky popojížděli od stánku ke stánku a přemýšleli a zjišťovali co a jak. Nakonec jsme museli již po několikáté razantně změnit plán a rozhodli se jet z Tangeru do Ceuty na kolech a teprve odtamtud trajektem do Algeciras. V Ceutě jsme to už znali, byla tam slušná cena, sleva pro studenty a navíc i kola zdarma. A tak jediné, co nám stálo v cestě, bylo 70 kilometrů jízdy na kole po marockém pobřeží. Lence nebylo stále ještě dobře a tak jsem rozhodnutí nechal právě na ni. Rozhodla se jet do Ceuty na kole a tak jsme tedy vyrazili. Ještě v Tangeru jsme si udělali snídani a poté se nechali vyfotit u velbloudů. Na jednom velbloudovi jsem se dokonce svezl, Lenka měla možnost také, ale nechtěla. Původní cenu 50 dirhamů za svezení jsem nakonec usmlouval na pouhých 5! Na velbloudovi jsem sice seděl jen asi 2 minuty, ale to úplně stačilo. Být v Africe a nesvézt se na velbloudovi, to by byl snad hřích. Také nám šlo hlavně o to, abychom měli fotky našich kol s těmito zvířátky pro naše sponzory. Něco jsme tedy nafotili a pak už jsme se vydali konečně na cestu. Zpočátku jsme mírně stoupali a pak začaly kopce postupně přibývat. Neustále jsme jeli ale po pobřeží, jenže právě zde bylo velmi kopcovité a tak silnice musela kopírovat zdejší reliéf. Počasí nám přálo, nebylo nějaké šílené vedro, vál jemný a příjemný větřík, který nás ochlazoval a k našemu štěstí foukal do zad. Z příbřežních kopečků se nám naskýtaly nádherné výhledy na moře. Okolní hory byly porostlé borovicovými lesy a tak to vytvářelo s nádherně azurovým mořem a hnědými skalními útesy krásné barevné scenérie. A tak jsme touto hornatou krajinou kolem mysu Malabata jeli až do městečka Ksar es Seghir. Odtud jsme pokračovali už méně zajímavým úsekem až k mysu Jbel Musa. V jednom místě jsme zkusili zastavit jednu malou dodávku a poprosit řidiče, zda by nás nesvezl s sebou do Ceuty, jelikož Lence bylo totiž stále velmi špatně. Jenže on chtěl ale tolik peněz za to, až nás to úplně překvapilo. A tak jsme ho odmítli a pokračovali dále pomocí vlastních sil. Od mysu Jbel Musa začla silnice rapidně stoupat od pobřeží směrem do vnitrozemských hor. Přímo z moře se totiž zvedala hora o nadmořské výšce 847 metrů. Silnice ji tedy musela objet. Začala se tedy klikatit směrem vzhůru do vnitrozemských kopců. Stoupání to bylo opravdu razantní a nemělo konce. Vždy, když už jsme si mysleli, že je konec, objevil se daleko před námi další vyšší vrcholek a na něj vedoucí silnice. Takto se to opakovalo několikrát, až jsme po takových 10-15 kilometrech stanuli opravdu už na tom posledním vrcholku. Pohled zpět byl opravdu zajímavý – samé hory a v nich se klikatící silnice. A někde v dáli jsme tušili moře, od kterého jsme vlastně začali stoupat do těchto hor. Ještě ke všemu byla tato horská silnice z větší části rozestavěná a na většině úseku bez asfaltu. A tak nejen že se blbě po tom štěrku a písku jelo, ale hlavně se tam od jedoucích aut strašně prášilo. A tak když jsme tedy zdolali vrchol, byli jsme pěkně upocení a také nechutně od toho prachu ušmudlaní. Byli jsme na tom podobně, jako v poslední den na evropské půdě, jak jsme jeli po té prašné cestě skrz Sierru del Niňo směrem k mysu Tarifa. Jako by to bylo naschvál, i ten den jsme totiž mířili do Algeciras a jeli víceméně po pobřeží. Jako kdyby pobřeží obou kontinentů u Gibraltarské úžiny bylo pro nás zkouškou co vše vydržíme. Teď už jsme tedy byli na posledním vrcholku, takže i toto jsme zvládli a ani zdejší tvrdé poměry nás neporazily. Odtud už následovalo jen prudké klesání až do marockého pobřežního města Sebta, na které jsme měli nádherný výhled, než jsme začali sjíždět. Ze Sebty už to byl jen kousíček a byli jsme na hranici. Těsně před hranicí jsem musel ještě splnit slib kamarádce Míše a najít nějaký kamínek, který chtěla, abych jí přivezl z Afriky. Žádný extra jsem nenašel a tak jsem vzal úplně obyčejný kamínek a doufám, že s ním bude spojená, nejde přece o to, jaký je, ale odkud je! K celnici už to pak bylo nějakých 300 metrů. Tam jsme vyplnili opět ty jejich slavné formuláře, nechali si trojnásobně zkontrolovat pas marockými celníky a pak už jsme bez kontroly na španělské celnici vjeli na španělské území do města Ceuta. Opustili jsme tedy po týdnu Maroko, ale stále jsme ještě zůstali na africké půdě. V Ceutě jsme se nijak nezdržovali, koupili si lodní lístky a v 18:30 evropského času jsme opustili břehy černého kontinentu a pluli domů do Evropy. Vylodili jsme se v Algeciras a z přístavu jsme si to namířili hned na vlakové nádraží, odkud jsme se chtěli okamžitě vydat vlakem k francouzským hranicím. Na informacích v nádražní budově jsme byli ale opařeni sdělením, že ve Španělsku prý s kolem vlakem jet nelze! Možné je to pouze tehdy, když jsou kola složená ve speciálních vacích a ještě navíc mohou jet jen určitými vlaky a to by trvalo asi dva dny. Jízdenka pro osobu by stála cca 3000 korun a kolo by bylo pak zdarma. Byli jsme silně překvapeni, toto jsme opravdu nečekali! I kdybychom kola pracně rozložili, zaplatili ty tři tisíce a chtěli jet dva dny vlakem, stejně jsme neměli ty vaky. Cesta vlakem pro nás tedy nepřicházela v úvahu. Nevěděli jsme tedy absolutně, co dělat. Autobus také nepřicházel na mysl, jelikož by nám asi těžko byl schopen vzít obě kola s tolika brašnami a navíc bychom se asi prohli, protože autobus je zde hodně drahý. Takže jedinou možností, jak se dostat ze Španělska, byl stop! Zdá se to komické stopovat se dvěma koly, ale nic jiného nám bohužel nezbývalo! Navíc se ještě začínalo stmívat a to nás ještě více znepokojovalo. Na tom nádraží jsme také čirou náhodou potkali dva kluky z Čech a od nich se poprvé dozvěděli o teroristických útocích ve Spojených státech. Z nádraží jsme pak tedy rychle zajeli ještě do marketu Dia a tam nakoupili nějaké zásoby a pak už se vydali do přístavu hledat nějaký kamion, bus či nějaké jiné vozidlo, které by nás bylo schopné převést přes celé Španělsko do Francie. Už jsme byli smířeni s tím, že tam v přístavu na parkovišti budeme tvrdnout třeba týden a neustále se snažit přemluvit někoho, aby nás vzal s sebou. Pro tento den jsme se rozhodli zkoušet to tak do 23 až 24 hodin do noci a pak někde nouzově přespat v prostorách přístavu. U vstupní brány do přístavu o nás a našem problému věděli a tak jsme aspoň neměli strach, že nás z přístavu bude někdo v noci vyhazovat. Projeli jsme tedy křížem krážem celé přístaviště, ale na žádné jiné než na španělské auto, bus či kamion jsme tam nenarazili. Začali jsme tedy bezradně stopovat u výjezdu z přístavu, ale nedařilo se nám. Už bylo dost hodin a Lenka měla v plánu ozvat se domů, že už jsme zpět v Evropě. A tak jsme se vydali k telefonní budce, které jsme si předtím všimli v prostorách přístaviště. V budce někdo byl a tak jsme tam čekali. Během té chvíle jsem si všiml opodál stojícího německého mikrobusu. Tak jsem k němu zajel a svěřil se s naším velkým problémem. Byli to dva mladí Němci z Rostocku a jeden z nich právě telefonoval v té budce, u které čekala Lenka. Když dotelefonoval, řekl jsem to samé i jemu. Oni se pak spolu dohodli, že nás tedy s sebou vezmou a to i přesto, že už teď bylo jejich auto dost naložené a navíc vzadu bylo bez sedaček. To znamenalo možnost problémů s policií a případnou pokutu. Dohodli jsme si s nimi tedy, že pokud by nás za to někdo pokutoval, zaplatíme to samozřejmě my! Byli jsme jim za jejich ochotu strašně moc vděční, protože nás vytáhli z pěkné bryndy. Neměli jsme totiž absolutně potuchy, kdy a hlavně jak bychom se vůbec dostali domů. A že budeme mít takové štěstí hned ještě tento večer, to by nás ani ve snu nenapadlo. Kola jsme naskládali dovnitř na palandu, kde oni v noci spávali. Sednout jsme si museli na kempinková sedátka, která naši dva noví kamarádi vozili s sebou. Ty jsme si postavili do mezery mezi jejich předními autosedačkami a tou palandou a doufali jsme, že nebudeme mít potíže s policií. Naši dva noví kamarádi Hannes a Knut byli na cestě už asi měsíc a z toho strávili poslední týden také v Maroku. Byli nám hodně podobní svým stylem cestování. Jedli a přespávali stejným způsobem jako my, takže jsme si hned padli do noty. První večer jsme s nimi ujeli asi 50 kilometrů a za tmy si rozbalili stan na pláži nedaleko Estepony. Tam jsme ještě povečeřeli a do noci si povídali o naší i jejich cestě a porovnávali zážitky z Maroka. I oni byli v Africe prvně a tak jsme měli podobné dojmy z tohoto trochu chaotického arabského světa. Oba naši kamarádi byli velice přátelští a tak to s nimi bylo opravdu moc fajn.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .