0
0

den 40. – pátek 24.8. 2001

Toho rána jsme vylezli ze stanu až po deváté a naše betonové nocležiště jsme opustili asi ve třičtvrtě na deset. Vyrazili jsme směrem do Badajozu, kam nám zbývalo nějakých 27 kilometrů. Cesta vedla opět po rovině skrz četné sady a pole. Asi 5 kilometrů před Badajozem jsme se napojili na širokou hlavní silnici a po ní jeli až přímo do samotného města. Ještě jsme se ale zastavili na malé čerpací stanici a tam provedli ranní hygienu. Na okraji Badajozu jsme se rozhodli, že do jeho centra nepojedeme, byl by tam totiž zase podobný zmatek jako v Meridě a jiných velkoměstech. A tak jsme po předměstích pokračovali směrem k portugalským hranicím. Z Badajozu, největšího města na západě Španělska to bylo na celnici asi 5 km. Po cestě jsme hledali nějaké vhodné místo na snídani, ale nic jsme bohužel nemohli najít. Poslední kilometr k celnici jsme absolvovali po dálnici, aniž bychom ale po ní měli v úmyslu jet. Prostě nás to tam nějak navedlo a jinou cestu jsme nenašli. Hned na prvním sjezdu za cedulí „Portugal“ jsme dálnici opustili a na velkém odpočívadle s restaurací a směnárnou si vyměnili portugalské escudos. Měnili jsme zde za 70 německých marek a poplatek z toho byl více než 5%! Ani zde se nám nepodařilo najít nějaké lavičky, kde bychom si mohli udělat přestávku na snídani a tak jsme byli nuceni pokračovat dále až do prvního portugalského města Elvas. Z hranic do Elvasu to bylo asi 8 km rovinatým terénem, jen poslední kilometr se muselo stoupat nahoru, jelikož samotné centrum města stálo na kopci. Elvas bylo pěkné historické městečko, jehož střed byl kolem dokola opevněn několika liniemi hradeb a vodních příkopů. Na okraji města jsme zastavili hned u prvního marketu MONTILO a tam si koupili pár věcí k jídlu. Hned jsme zjistili, že potraviny zde jsou dražší než ve Španělsku, s čímž jsme moc nepočítali. Pak jsme pokračovali do centra a tam marně hledali nějaký dobrý flek na snídani. Když se nám nic najít nepodařilo, vrátili jsme se zpět na okraj k marketu Lidl a tam dokoupili zbytek zásob. Hned vedle jsme objevili po stromem ve stínu jednu lavičku a tam jsme se konečně dočkali té snídaně. Spíše by se dalo říci, že pozdního oběda, bylo totiž čtvrt na dvě. Byli jsme pěkně hladoví, jelikož od rána jsme vůbec nic nejedli, nebyla prostě příležitost! I market Lidl zde byl dražší, než Lidl ve Španělsku a to nemluvím o srovnání s Lidlem v Německu, kde je vše až o 50% levnější! Po snídani jsme se dali u blízkého vodovodu do přepírání prádla a pak jsme ještě chvilku odpočívali. Na cestu dále jsme se vydali asi po dvou hodinách, to znamená přibližně ve čtvrt na čtyři. Normálně by to bylo po snídani hodně pozdě, ale tentokráte jsme měli za dopoledne najeto už přes 40 km, takže jsme nemuseli zase až tak moc spěchat. Z Elvasu jsme jeli směrem na Estremoz a na tomto úseku nás překvapily velmi široké odstavné pruhy, které místy byly stejně široké jako samotné pruhy pro automobily. A tak i při velmi hustém provozu se nechalo šlapat bezpečně. Cesta do Estremozu vedla mírně zvlněným terénem, takže krajina nebyla tak fádní, jako během celého dopoledne. Chvilku jsme jeli z kopce, pak zase do kopce, občas i po rovině. Pěkně se to střídalo a kilometry tak ubíhaly jeden za druhým. I když slunce kvůli četným mrakům moc nesvítilo, i tak bylo obrovské vedro a dusno, zatím asi největší doposavad. Když jsme dorazili do Estremozu, tak jsme si v místním marketu koupili další tři litry limonád. Tento market mě nadchl a zároveň překvapil tím, že u většiny zboží byly digitální cenovky, což jsem viděl úplně poprvé v životě! V nedalekém parku jsme si pak udělali přestávku a při ní zblajzli chipsy a krekry a k tomu vyžahli ony tři litry limonád. Následovala krátká projížďka po historickém středu města a pak už jsme pokračovali směrem na Vimieiro. Na tomto úseku už žádné pruhy pro cyklisty nebyly a tak jsme museli dávat velký pozor, aby nás nějaký kamion nesmetl ze silnice. Jak jsme si již všimli hned během prvního dne na portugalském území, jezdí zde po normálních silnicích obrovské množství kamionů i přesto, že je zde plno dálnic. Pravděpodobně se zde asi platí vysoké dálniční mýtné a tak se všichni snaží vecpat na státovky. Do městečka Vimieiro jsme dorazili v podvečer a tachometr ukazoval již 110 km. V klidu jsme tedy povečeřeli tousťák se sýrem na místním piknikovišti a pak jsme se vydali asi ještě další čtyři kilometry za město, kde jsme si uprostřed buše postavili stan. Bylo teprve čtvrt na deset a my už měli vše rozbalené a připravené na spaní. To se nám moc často nestává, že bychom tak brzy měli hotovo. Ještě bylo světlo a tak jsme si dali sušenky, jenže kvůli dotěrným komárům jsme je museli sníst velmi rychle a pak se uchýlit do bezpečí stanu, aby nás moc nepoštípali. A tak jsme asi po půl desáté zalezli a snažili se spát. Opět bylo ale strašné dusno a navíc ve stanu ještě větší než venku a tak jsme se potili a nemohli vůbec usnout. Horko zůstalo celou noc a teprve až kolem šesté ráno trochu polevilo. Po celou noc se dalo spát v kraťasech volně na spacáku, i tak bylo vedro. Za tento den jsme tedy najeli 114 km a celkový stav kilometrů byl tedy po 40 dnech přesně 4019 kilometrů. Znamená to tedy, že stále držíme průměr 100 km na den i s volnými dny. Dnes jsme tedy překonali hranici 4000 km, které se podle původního plánu měly na tachometru objevit až někde u Gibraltaru. Aspoň takto to spočítal počítač, než jsme vyjeli. Také jsme dnes vjeli do 9. státu na naší cestě a značně se tak přiblížili k Atlantickému oceánu. Během prvního dne v Portugalsku nás překvapily krásně čisté a upravené vesničky s bíle natřenými domky, ale na druhé straně neskutečně špinavá parkoviště plná odpadků všeho druhu. Takovéto neoficiální smeťáky byly i na okrajích měst, při vjezdech do polí, lesů apod! Utvářelo to tak velmi zajímavý kontrast.

den 41. – sobota 25.8. 2001

Dnešním ránem jsme vstoupili do páté desítky dní naší velké cyklopouti. Vstali jsme asi o půl deváté a na cestu vyrazili něco před čtvrt na deset. Zvlněnou krajinou i s mnohými rovinami jsme pokračovali přes vesnici Pavia až do městečka Mora, kde jsme si udělali přestávku na snídani a na místní benzince provedli ranní hygienu. Zde jsem se také po skoro dvou týdnech oholil. Byl to o hodně lepší pocit být oholen, umyt, nabaštěn, no prostě pohoda. Poté jsem se dal do dopisování deníku, přičemž mě neustále otravovaly dotěrné mouchy. Ty nás otravují skoro všude, někdy se to dá snést, ale někdy je to úplná katastrofa. Prostě si na ně nemůžeme stále zvyknout. I přes tyto dotěrné mouchy jsme se na další cestu vydali až skoro ve dvě odpoledne. To tedy znamená, že jsme snídaní strávili skoro tři hodiny. Další cesta nás vedla skrz háje stromů, ze kterých se získává korek. Rostly tam tisíce a tisíce oloupaných stromů. Čísla na jejich kmenech značila rok posledního loupaní, aby se zase později vědělo, kdy se mají loupat znova. Tento úsek byl velmi zajímavý a jelo se jím velmi pěkně. Poté se háje listnáčů změnily v borovicové lesy, kde všechny stromy měly naříznutou kůru až do samotného dřeva a pod těmito vřezy byly hrníčky, do kterých vtékala smůla. Takovýchto stromů tam byly stovky a na některých kmenech bylo i více těchto nádobek. Jeli jsme stále směrem na Coruche a asi v půli cesty mezi Coruche a Morou se objevily roviny a na nich o hodně horší povrch. Také se začal zvětšovat protivítr. Cesta začínala být velice nepříjemná. Těsně před Coruche vítr ještě zesílil a k tomu se objevily navíc kostky, no děs a hrůza. Pořádně vyklepaní a znechucení posledním úsekem jsme si udělali pauzu na meloun, který jsme si utrhli chvíli předtím na poli. Byl krásně zralý a tak nám trochu vylepšil náladu. Z Coruche jsme se pak vydali na Salvaterru de Magos. První úsek byl katastrofální, takový tankodrom jsme ještě na naší dlouhé cestě nezažili. I následující kilometry do Salvaterry byly nezajímavé a silnice nic moc. Když jsme dorazili do Salvaterry, začali jsme si hledat místo na večeři. Chvíli nám to dalo, než jsme něco slušného našli. K večeři jsme si udělali bramborovou kaši a k tomu frankfurtské párky s hořčicí. Poté jsme poodjeli asi 6 km do následujícího městečka Bonavente, kde jsme zbaštili dvě balení sušenek a k tomu vypili litr ananasohroznového džusu. Asi v devět jsme se vydali za město a tam to u jedné salaše pro tento den zabalili. Najeto jsme měli 114 km a hodinky ukazovaly něco kolem půl desáté. Postavili jsme si tedy stan a šli na kutě. Měli jsme štěstí, že jsme vůbec něco nalezli, jelikož zde všude kolem bylo mnoho civilizace, samé prodejny, markety, fabriky apod. Nacházeli jsme se totiž už poblíž Lisabonu. Co jsme během prvních dní v Portugalsku postřehli bylo, že zde nejsou normální benzinky, na které jsme byli zvyklí z celé Evropy, ale zdejší jsou většinou jen malé a nemají žádné sociálky ani obchůdky. To ve Španělsku byly všechny čerpací stanice na vynikající úrovni! Na portugalských silnicích na nás také neustále někdo troubí, ne že by se na nás zlobili, to ne, ale tím troubením nás zdraví a přitom i mávají. Je to tak časté, že už ani někdy nereagujeme, to bychom museli mávat skoro v jednom kuse. Také je ve zdejších městech a vesnicích podstatně méně parků, než tomu bylo ve Španělsku. Začíná tu být také jiné klima, což je příznakem toho, že se blížíme k Atlantiku.

den 42. – neděle 26.8. 2001

Ráno jsme vstali o půl deváté a už v devět jsme byli sbalení a mohli vyrazit. Vydali jsme se směrem na Vila Francu a asi po 8 kilometrech se napojili na hlavní tah, kde byl značně velký provoz. Byla to úplně rovná silnice se špatným asfaltem dlouhá asi 8 kilometrů. Pruhy pro cyklisty tam sice jakési byly, ale nedalo se po nich moc jet, jak byly šíleně hrbolaté a plné výmolů. Byl to hodně nepříjemný a hlavně strašně nudný úsek, jelikož nikde nebylo nic k vidění, všude kolem jen samá pole, pole a nic než pole. Těsně před městem Vila Franca se nám ještě navíc začaly z toho hnusného asfaltu lepit kamínky na pláště. Asfalt byl jak lepidlo a značně nám znepříjemňoval šlapání. Tento příšerný úsek skončil ve Vila France, kde jsme se napojili konečně na vedlejší silnici. V centru jsme nejdříve hledali nějaký park s vodou, ale bez úspěchu. Vila Franca se nám moc nelíbila. Bylo to takové splácané město ze všech různých stylů architektury a navíc bylo poměrně hodně špinavé. Odtud jsme začali stoupat serpentýnami na hřeben, který ukončil roviny, jimiž jsme poslední dny projížděli. Dostali jsme se tak do hornaté oblasti portugalského pobřeží. Asi tak 4-5 km jsme tedy šlapali do kopce a následné 4 km jsme mírně klesali až do městečka Arruda dos Vinhos. Tam jsme se opět snažili asi půl hodiny najít nějaký park či benzinku s vodou, ale zase se nám nedařilo. Nakonec jsme skončili u myčky aut, kde jsme provedli ranní hygienu. Obsluha tam byla mezinárodní – jeden Francouz, Ukrajinec, Afričan a Španěl. Ten Francouz nám daroval pětilitrovou láhev pitné vody a Ukrajinec si s námi pak chvíli ještě povídal. Oba byli moc milí a přátelští a tak se nám aspoň trochu zlepšila nálada po tom nezáživném ránu. Pak jsme popojeli k marketu INTERMARCHÉ a tam si koupili pudinky, limo a chleba. Ještě jsme popojeli asi dva kiláčky dále a tam konečně v jednom parčíku přišel čas na snídani, respektive oběd, bylo totiž už skoro poledne. Tak dlouho nám tedy trvalo, než jsme něco nalezli. Původně jsme do snídaně chtěli najet nějakých 20 kilometrů a nakonec nás to donutilo až na 39 km. Ke snídani byl chleba, tousťák, rybičky a trojúhelníčky. Přitom jsme dopsal deník a Lenka se trochu prospala. Na další cestu jsme se vydali asi až v půl třetí a hned jsme museli do kopce, který byl dlouhý asi 4 kilometry. A tak jsme se vyškrábali nahoru a pak za občasného stoupání a klesání jeli po vršcích hornaté krajiny. Poté jsme sjeli do městečka Bucelas, odkud jsme pak dlouho stoupali do Malveiry. Toto dlouhé stoupání mělo 14 km a dalo nám trochu práce, než jsme ho vyjeli. V Malveiře jsme si v levném marketu PLUS nakoupili plno zásob, že jsme je nemohli ani vecpat do brašen. O kousek dále jsme si udělali na pěkném malinkém odpočívadle u cesty přestávku na svačinu. Poté jsme pokračovali neustále hornatou krajinou občas nahoru, občas dolů, prostě jsme kopírovali terén. V jedné vesnici jsme prudce klesli, cedule značila 15% klesání. Z dolíku jsme ale museli šplhat na protější kopec, odkud už to bylo mírně z kopce dolů až do velkého města Sintra, kde začal být pěkně hustý provoz. Ve špatném značení jsme se trošku zamotali a čirou náhodou přijeli do turistického centra pod krásný sinterský hrad. Tady jsme si koupili několik pohledů a pak se konečně vydali správným směrem do Colares. Těch asi 8 km jsme jeli po rovině a hned za Colares začalo dlouhé a výživné stoupání, které nemělo konce. Bylo dlouhé asi 8 km a díky velkému převýšení nám dalo pořádně zabrat. Vůbec jsme to nečekali, vždyť už jsme byli u moře a každou chvíli jsme měli dosáhnout mysu Roca. Nekonečné stoupání bylo konečně u konce a my odbočili na vedlejší silničku, která vedla na Cabo da Roca. Pokračovali jsme tedy ještě asi 3 km z kopce dolů až na samotný mys Roca, nejzápadnější bod Evropy (38°47´s.š.,9°30´z.d.). Sem jsme dorazili těsně před devátou večerní zrovna, když zapadalo Slunce. Byl to nádherný pocit, stáli jsme na útesu nějakých 140 metrů nad hladinou oceánu. Poprvé v životě jsme tak spatřili vody Atlantiku. Vanul krásný větřík, nebylo žádné teplo, spíše trochu chladno, ale to nám vůbec po těch horkých dnech nevadilo! U památníku na mysu jsme udělali několik večerních fotek pro sponzory a pak si chvilku povídali se starším manželským párem z Čech, který jsme tam potkali. Pak jsme odjeli k blízkému informačnímu centru a tam již za tmy povečeřeli. Dnešní bivakoviště jsme si nalezli pod stříškou patřící k budovám majáku, který stál na útesech nedaleko památníku. Celý večer bylo u památníku plno lidí, ale když zapadlo Slunce, všichni odjeli a my pak mohli v klidu usnout.

den 43. – pondělí 27.8. 2001

Ráno jsme se probudili různě, já kolem osmé a Lenka před devátou. Během té doby, než se probudila, jsem se byl umýt a vyfotit mys při východu Slunce. Pak jsme si sbalili věci a přesunuli se k infocentru, kde jsme posnídali. Do desíti nikdo nikde nebyl a tak všude kolem vládl nerušený klid. Jediný, kdo s námi na mysu přespával, byl mladý rakouský student, s kterým jsme si chvíli během dopoledne povídali. Po desáté hodině, kdy se otevřelo infocentrum, začali přijíždět první turisté a postupem doby jich bylo čím dál více. My jsme nikam nespěchali, protože jsme si na tento den naplánovali volno, respektive polovolný den. A tak jsme odpočívali u infocentra, psali pohledy a dopisovali deník. Poslední dny mě už zlobila propiska a tak nezbývalo než si ji vypůjčit na informacích, prodat mi ji totiž nechtěli. Už nám dopsaly během cesty dvě a teď zlobí i ta poslední a tak musíme sehnat co nejdříve nějakou novou. Během psaní deníku jsem si popovídal se starým Švýcarem, který nedaleko odsud vlastní domek. Pak přijel autobus a on a zároveň také ten mladý Rakušan odjeli svými směry a my zůstali ještě na Cabo da Roca. Dopsal jsem deník a pak jsem se konečně dostal ke psaní dopisu domů, který už jsem měl v úmyslu poslat nejméně před týdnem a teprve až zde na to došlo. Když už jsme měli vše dopsáno, přesunuli jsme se ještě jednou k pomníku a nafotili tam zbytek záběrů pro sponzory. No a pak jsme se už konečně mohli vydat na cestu dále. Bylo asi po půl druhé a my začali teprve ukrajovat první kilometry směrem do Cascais, které vedly asi 3 kilometry do kopce zpět k hlavní cestě, ze které jsme včera večer odbočili. Pak už jsme jeli po vršcích hornatého pobřeží, kde místy stoupala od Atlantiku taková mlha, že jsme neviděli ani deset metrů dopředu. Mlha pak po chvíli zmizela a my začali klesat k plážím u Alcabideche. Když jsme tam dojeli, mlha se zase objevila, a i když jsme jeli přímo po pobřežní silnici, moře jsme vůbec neviděli. Všude kolem cesty byla spousta jemňoučkého písku, který nám kazil jízdu po kvalitním asfaltu. Místy se tvořily takové násypy, že jsme občas měli problém projet. Podél pobřeží jsme jeli asi 10 kilometrů až jsme dorazili do velkého letoviska Cascais. Do té doby jsme míjeli jen samé pláže a tímto městem nám začalo dopravní peklo. Cascais bylo turistické centrum s tisíci hotely, restauracemi, bary, milióny turistů a aut. Jakmile skončilo Cascais, hned na to navázalo jiné středisko, tentokráte to byl Estoril. Tam jsme si symbolicky smočili nohy ve vodách Atlantického oceánu a pak jsme zase pokračovali dopravním chaosem dále. Zastavili jsme se také ještě na poště, abychom poslali dopis a pohled a přitom jsem čirou náhodou zjistil, že je zde v Portugalsku jiný čas než ve Španělsku a ostatních státech, jimiž jsme projížděli doposud. Časový posun je tu o hodinu zpět. Byli jsme na portugalském území již čtvrtý den a přišli jsme na tuto změnu až teď. To tedy dokazuje to, že nás čas ňáko moc nezajímá a netrápí. I z Estorilu jsme pokračovali nadále po pobřeží ve velmi hustém provozu a to směrem na Lisabon. Cesta byla místy i čtyřproudová a aut všude mraky! Stále se bylo ale na co dívat a tak se to dalo ještě docela dobře vydržet. K obdivování zde byly pobřežní útesy, pláže, Atlantik, honosné vily a hotely a plno dalších zajímavostí typických pro přímořské oblasti. Když jsme dorazili do Lisabonu, což bylo asi po 45 kilometrech z Cabo da Roca, tak jsme zrovna náhodou jeli kolem jedné z největších senzací Lisabonu – historické stavby postavené přímo na vodě, která se jmenuje Torre Belém. A tak jsme se u ní zastavili a udělali si tam malou přestávku. Torre Belém je krásná bílá, bohatě štukami zdobená věž s malým ochozem, která asi dříve sloužila jako malá pevnůstka či její součást, těžko říci. Přesné informace jsme nesehnali. Udělali jsme tam několik fotek a pak se vydali hledat nějakou nejbližší informační kancelář. Tam jsme měli v úmyslu zjistit si adresu české ambasády a na ní požádat, zda by tam nebylo možné jednu noc přespat. Jenže najít infocentrum nám zabralo nejméně hodinu. O jednom jsme se sice dozvěděli, ale bylo bohužel na druhé straně silnice, která se jen tak někde přejet nedala, jelikož mezi čtyřmi až šesti proudy vozovky vedla ještě železniční a tramvajová kolej. Navíc to bylo ještě celé oploceno, prostě na druhou stranu to nešlo. A tak jsme se vydali dále směrem k prvnímu nadjezdu, kterým bychom se mohli dostat na druhou stranu silnice. Jenže ten byl až o kilometr dále. Tam jsme se zeptali policistů, jestli někde blíže není jiné infocentrum a ti nás poslali o další kilák dále. Tam jsme ale bohužel opět nic nenašli a tak jsme tam aspoň přejeli na druhou stranu vozovky a vydali se po ní zpět v šíleném a chaotickém megaprovozu k prvnímu údajnému infocentru. To se nacházelo u další velké architektonické památky – Monasterio Jeronisimo, což byl veliký chrám spojený s okolními budovami a tak vytvářel obrovský blok a před ním se rozprostíral veliký park. V informační kanceláři jsme tedy obdrželi adresu naší ambasády s plánkem Lisabonu a tak jsme se podle něj vydali. Měli jsme štěstí, protože naše ambasáda se nalézala necelý kilometr od informací a tak jsme ji brzy našli. Nejdříve jsme našli slovenskou a tam nás pak nasměrovali k české, která byla jen o kousek vedle. Na české ambasádě jsme ale bohužel nepochodili, přespat nás tam nechat nechtěli. Ani na pozemku volně venku to prý možné není. Pouze v případě okradení by azyl poskytnou mohli, ale jinak ne. A tak jsme se s nepořízenou vydali zpět ke Slovákům a zkusili se zeptat tam. Ani zde to ale nedopadlo, ale aspoň se o naši cestu zajímali a měli snahu nám pomoci v hledaní levného hostalu či případně nám nabízeli možnost převezení autem přes most na druhou stranu portugalského veletoku Tejo. A tak jsme se s nimi rozloučili a vydali se rychle na cestu dále. Krátce jsme posvačili v parku před tou katedrálou a pak už jsme spěchali do přístavu, abychom se přelodili přes řeku Tejo z Lisabonu do Almady. To byla totiž jediná šance, jak se dostat na druhý břeh, jelikož ani po jednom ze dvou mostů, které jsou v Lisabonu, nesmí cyklisté jet. A nejbližší možnost na přejetí by pro nás znamenala více než 50 km zajížďky a to by bylo absolutně zbytečné. Přístav jsme nalezli bez problémů, koupili si lístky pro sebe i kola a pak chvilku čekali, než přijede loď. Lodní lístek stál pro osobu s kolem 150 escudos, což je necelých 30 korun, takže to nebylo ani nijak drahé. Když loď dorazila, nalodili jsme se a pak jsme asi 8 minut pluli na druhou stranu široké řeky Tejo do města Almada. Trajekt, na kterém jsme pluli nebyl nijak velký, na palubu se vešlo tak 200 lidí a asi 20 aut. Byla to spíše taková nákladní pendlovací loď, než trajekt. Do Almady jsme dorazili už v podvečer a potřebovali se co nejrychleji dostat někam za město. Jenže kvůli špatnému značení jsme se trochu zamotali a bloudili tak ve spleti mnoha cest těsně za Almadou. Asi po půl hodině jsme konečně narazili na ten správný směr a vydali se jím. Už když se pomalu začínalo stmívat, dorazili jsme do města Corroios, kde jsme v místním MC´ Donalds doplnili zásoby vody. Akorát, když jsme opouštěli Corroios, musel jsem někde píchnout a zadní kolo mi začínalo ucházet. Jenže se rychle setmělo a já neměl ani tu nejmenší chuť to někde opravovat. A tak jsme ani chvíli nerozmýšleli a sjeli z cesty ještě skoro ve městě k blízkému háječku borovic, kde jsme nouzově postavili stan. Při stavění stanu nás neskutečně otravovaly stovky komárů. Takový útok jsem ještě nikdy nezažil, bylo to šílené. I když jsme stan postavili bleskurychle, tak ani to nám nepomohlo. I za tuto chvilinku jsme byli strašně pobodáni snad úplně všude. Místo na spaní také bylo dost nouzové, jelikož jsme nocovali v těsné blízkosti benzinek, marketů a firemních skladišť. Hrozně moc jsme na tento den nadávali a bylo také proč. Začal sice krásně na Cabo da Roca, ale poté ten obrovský provoz, silnice nic moc, dlouhé hledání infocentra v rušném Lisabonu, neúspěch na ambasádě, dlouhé hledání správného směru za Almadou, píchlé kolo a k tomu ti komáři, no prostě to vše se na nás podepsalo a zkazilo nám tak dojem z Portugalska. Ten den měl být sice podle plánu polovolný, oficiálně taky byl, ale prakticky ani ne, neboť od mysu Roca jsme celý den jen jeli a natočili tak více než 80 km. Cesta nebyla sice fyzicky náročná, ale psychické zatížení a stres z přecpaných silnic nás pořádně vyčerpaly.

den 44. – úterý 28.8. 2001

Probudili jsme se něco po osmé, sbalili stan, dopumpovali ušlé kolo a vydali se 500 metrů zpět k benzince, u níž jsme včera večer doplňovali vodu. Tam jsem se dal do opravování. Dírku na duši jsem nenašel a tak jsem píchlou duši schoval a vyndal jinou. Následovala ranní hygiena na WC benzinky a pak jsme se vydali na cestu. Zapomněl jsem ale kolo pořádně dofouknout kompresorem a tak jsem to udělal asi po kilometru na další benzince. Když jsem se ale rozjel, začalo něco podezřele u zadního kola bouchat. A tak jsme hledali, co by to mohlo být. Nalezli jsme bouli z boku na plášti, která při jízdě ťukala o brzdový špalek. A tak musely bohužel opět všechny brašny z kola dolů, zadní kolo se muselo demontovat, duše vypustit a znovu plášť pořádně nasadit. Po dalším dofouknutí se už naštěstí boule neobjevila a tak jsme nasadili brašny zpět na nosič a mohli konečně vyrazit na cestu. Bylo už skoro poledne, když jsme začali ukrajovat první kilometry ze směru na Setúbal. Opět jsme jeli po velice frekventované silnici, kde nebyl žádný pruh pro cyklisty ani nic podobného. Když tam občas něco takového bylo, tak se po tom většinou vůbec nedalo jet, jelikož asfalt tam byl značně rozbitý. Asi po 20 km jsme si koupili v marketu Modelo limonádu, bagetu a jogurty a to vše v parku opodál zbaštili ke snídani. Spíše by se dalo říci, že jsme poobědvali, jelikož bylo už dávno po poledni. Dlouho jsme se tam zdržovat nemohli a tak jsme se po chvíli vydali dále, potřebovali jsme totiž dohnat ztracený čas, který nám hned po ránu sebraly ty defekty. Po hlavní silnici obházené všude kolem miliony odpadků jsme tedy dorazili až do Setúbalu, kde jsme se v místním katastrofálním značení opět trochu zamotali! Ztratili jsme tak aspoň dalších 20 minut, než jsme se dostali na tu správnou výpadovku z tohoto velkého přístavního města. Odtud jsme pokračovali mírně zvlněnou krajinou po hlavní silnici směrem na Maratécu. V městečku Aguas de Moura jsme si udělali pauzu na krekry, chipsy a limo. Další cesta vedla směrem na Alcácer do Sal skrz lesy korkových dubů a nadále po hlavní silnici v hustém provozu plném tiráků. No a právě asi 8 km před Alcácerem jsem píchl a kolo ušlo hned na místě. Tentokráte to bylo ale díky střepům. Normálně by se nic nestalo, ale zadní plášť už je značně sjetý a tak stačí jen málo, aby se propíchl. A tak nastalo třetí sundávání brašen a pláště pro tento den a to přímo na hlíně hned vedle silnice, jiné lepší místo nikde v blízkosti bohužel nebylo. Tentokráte byla díra po střepu tak velká, že jsem ji ihned objevil a mohl ji zalepit. Pak jsem naházel zase vše zpět na kolo a mohli jsme vyjet. Jenže aby toho nebylo málo, asi po čtyřech ujetých kilometrech zjistila Lenka, že pro změnu tentokráte píchla kolo ona. Ucházelo jí to ale pomalu a tak jsme mohli v klidu dojet k první benzince, kde jsme to nafoukli, přitom doplnili vodu, od domorodců vyžebrali sůl na vaření a mohli pokračovat až do Alcáceru do Sal, kde jsme nejméně čtvrt hodiny hledali nějaké místo na večerní vaření a spravení píchnutého kola. Nakonec jsme zůstali pod vchodovou střechou v areálu školy a tam se dali do vaření a lepení. Během té chvíle lehoučce sprchlo, ale ani poznat to skoro nebylo. My navíc byli pod střechou, takže nám to bylo zcela jedno. Už se začínalo pomalu stmívat, bylo kolem deváté večer a nám se nikam dál už ani nechtělo. I když jsme tedy ještě neměli splněné kilometry, rozhodli jsme se zde zůstat. Obešel jsem několik okolních domků a v jednom z nich si dal přes noc nabít telefon a pak se dal ještě do dopisování deníku. Jenže se ale rychle setmělo a tak jsem vše nestihl. Když už jsme se chystali ulehnout, přišli k nám dva místní kluci a zůstali sedět na lavičce hned vedle nás. Pořád na nás zkoušeli několik anglických slovíček, která znali, ale my na to nereagovali, chtělo se nám spát a tak jsme si mysleli, že je to za chvíli přestane bavit a že odejdou. Bohužel se to ale nestalo a za chvilku přišli další dva a po nějaké době tam bylo aspoň deset děcek. Nenechali nás prostě jít spát, furt očumovali kolem a ne a ne odejít. Když už to trvalo více jak hodinu, přestalo nás to bavit, vybalili jsme spacáky a karimatky a zalehli. V té chvíli jim konečně došlo, že už chceme jít spát a tak odešli o kousek dále. Tam pak dělali ještě nějakou dobu rámus a asi kolem půlnoci konečně zmizeli. Usnout se nám ale stejně nedařilo, jelikož nás po celou dobu otravovali komáři. Ti se uklidnili až někdy po druhé hodině a pak jsme mohli konečně v klidu spát.

den 45. – středa 29.8. 2001

Kolem šesté či sedmé ráno se ale komáři objevili znovu a tak nás svým kousáním a bzučením probudili. V osm už jsem to nevydržel, vylezl ze spacáku a vyrazil hledat nějaký záchod a případně i sprchu. Věděl jsem, že na okraji města je nějaký kemp a tak jsem jel tím směrem. Dorazil jsem tam a po krátké komunikaci se správcem pomocí rukou a nohou mě tam nechal osprchovat. Byl to přímo nádherný pocit mít teplou sprchu po chladném ránu. Od východu slunce byla totiž mlha a docela zima, aspoň tedy na zdejší poměry. Pak jsem se vrátil ke škole a Lenka akorát vstávala. Hned po ránu ale zjistila, že ji přes noc opět ušlo kolo. To asi proto, aby těch defektů nebylo za sebou málo! A tak si vzala moje kolo a jela se do toho kempu také osprchovat. Já mezitím dopisoval deník a také si zašel vyzvednout do vedlejšího domku nabitý mobil. Když se Lenka vrátila, zjistili jsme, že nemáme dostatek zásob a tak se vypravila ještě na nákup. Já dále dopisoval deník a itinerář. Po návratu jsme se dali do snídání bagety a tousťáku se sýrem a to vše zapíjeli horkým čajem. Po snídani došlo konečně na opravu ušlého kola. Díru v duši se ale najít nepodařilo a tak jsme ji museli vyměnit za jinou a tu píchlou nechat na pozdější prozkoumání někde pod vodou. Pak jsme si v klidu sbalili věci a asi v půl jedné jsme z našeho nocležiště u školy v Alcáceru vyrazili směrem na Torrao. Cesta byla úplně bez provozu a tak se nám jelo nádherně. Byla to velmi uklidňující jízda po těch dvou předchozích dnech plných stresu na nebezpečných silnicích. U jedné odbočky jsme potkali nakláďák totálně naložený korkovou kůrou. Vypadal fakt groteskně, doteď lituji, že jsem ho nevyfotil. Dále jsme pokračovali skrz borovicové lesy a pak zase skrz plantáže korkových dubů. Asi v půlce tohoto úseku už bylo dosti znatelné, že se odkláníme od Atlantiku. Vzduch začal být sušší, oteplilo se, zmizela zeleň a objevila se suchá tráva na písečném podkladu. V městečku Torrao jsme si udělali přestávku na sušenky a přitom si povídali s osmdesátiletým dědou o naši cestě apod. Poté jsme se vydali dále směrem na Alvito. Kousíček za Torraem začala velice špatná silnice, že jsme drncali tak moc, až nám to bylo velmi nepříjemné. To trvalo asi 18 km, po kterých jsme museli pokračovat ještě další kilometr po kostkách. Další úsek už byl o trochu lepší, ale stejně to byl tankodrom! Z Alvita jsme pak pokračovali dále na Vidigueiru. Zde už byl konečně o něco lepší asfalt, ale stále to nebylo nic extra. Zdejší krajina byla docela zvlněná a tak o kopečky nebyla nouze. V jedné vesničce na trase jsme se osvěžili u vody a hned za ní si natrhali v sadě hroznové víno. Pak už jsme pokračovali až do Vidigueiry, kde jsme se napojili na malou chvilku na hlavní silnici s parádním povrchem. Asi po kilometru jsme z ní sjeli a dále si to svištěli po slušném asfaltu směrem na Mouru. Díky dobrému asfaltu, absolutnímu bezvětří a rovinaté cestě s velkým množstvím hupů jsme následujících 15 km z Vidigueiry až do vesnice Pedrogao urazili asi za půl hodiny. Jelo se tam úplně parádně, silnice byla tak rovná, že jí bylo vidět do veliké dálky. Ve vesničce Pedrogao jsme si nejdříve prohlédli krásný kostelík a poté si v místním parčíku uvařili pořádnou večeři. Nejdříve jsme si udělali dva sáčky rýže s kuřecím gulášem a poté ještě flíčkovou polévku. K tomu jsme pili studený Tang s ledem. Když šla totiž Lenka pro vodu do místního baru, tak k tomu dostala i led a tak jsme mohli po delší době okusit, jak chutná správný chlazený nápoj. No a nakonec jsme celou večeři zaplácli ještě sójovou čokoládou, kterou jsme si vezli stále ještě z Čech. Asi v devět večer jsme se vydali dále a po 5 kilometrech jsme to na malém kopečku uprostřed pole zabalili a postavili si tam pod stromem stan. Pak jsme ještě při západu slunce zbaštili 200 gramů sušenek a tentokrát jsme přitom nebyli rušeni ani žádnou havětí. Spát jsme pak šli asi v půl jedenácté. Tento den, ač jsme vyrazili až v půl jedné, tak i přesto jsme najeli 110 kilometrů. Dnešek byl vlastně naším posledním celým dnem na území Portugalska. A jaký že byl náš dojem z této země? Nebýt posledního pěkného a klidného dne, tak bychom na Portugalsko vzpomínali asi ve zlém, ale takto se náš pohled aspoň trochu vylepšil. A co se týče silnic? Ty zde nejsou v dobrém stavu, jsou většinou horší než u nás doma, což nás docela překvapilo. No a ve srovnání se španělskými je to úplná katastrofa! žádné pruhy pro cyklisty, velké množství hlubokých děr ve vozovce, nerovný a nekvalitní povrch, úzké cesty, no prostě nic moc! Navíc k tomu veliký provoz a strašně mnoho kamiónů na vedlejších silnicích. Také jsme zaznamenali obrovský nepořádek kolem silnic, úplná smetiště. Všechno se zde vyhazuje z aut přímo do příkopů a odpadky z měst se tam často vozívají také. I Francie je oproti Portugalsku čistá a to už je co říci! Paradoxem k tomu byly nádherné a čisté bílé vesničky na portugalském venkově, které se nám strašně moc líbily. Je to opravdu markantní rozdíl, když člověk vidí čistá městečka a vesničky a hned za nimi u polí a lesů nesčetné černé skládky s odpadky všeho druhu! Na parkovištích, při vjezdech do lesů a na pole se dá najít opravdu cokoliv, od papírů a plastových lahví, až po zničený nábytek, televize, ledničky, strojení apod! Pro nás zůstanou tedy Portugalci hodně nepořádným národem. Portugalsko se nám zdálo také podstatně dražší než Španělsko. Jediné cenově slušné markety byly PLUS a LIDL. Strašně předraženo měly INTERMARCHÉ, SUPERMARCHÉ a MODELO! Dále jsme zaznamenali podstatně menší množství městských parků. Ani benzinky evropského stylu tu skoro nebyly, což byl pro nás velký problém, jelikož všude jinde jsme je využívali na hygienu a zde byly vždy jen čerpací stojany a malá budka s kasou a nic více, žádné toalety, žádný krámek, prostě nic. Náš celkový dojem z Portugalska je tedy o hodně horší než ze Španělska.

den 46. – čtvrtek 30.8. 2001

Po předchozí ne moc vydařené noci jsme tentokráte vstali o hodinu později než obvykle, tedy asi po deváté hodině. Sbalili jsme stan, sjeli po polňačce z kopečka zpět k silnici a po ní se vydali směrem na Mouru. Tam jsme dorazili asi po 15 kilometrech a než otevřeli market Intermarché, tak jsme provedli hygienu u vodovodu na blízké benzince. Poté jsme šli utratit poslední portugalské escudos, jelikož na hranice Španělska to bylo nějakých 30 km a na trase už nás žádné větší město nečekalo. Navíc jsme měli chuť na čerstvoučkou bagetu a tak jsme si ji ještě spolu s houstičkama a limonádičkou koupili. Peníze nám stačily úplně přesně a tak nám ani žádný drobásek jako suvenýr nezbyl. V jednom parčíku jsme si pak udělali pořádnou snídani, neboť se nám podařilo sníst celou bagetu, 5 housek a ještě skoro půlku tousťáku no a k tomu samozřejmě ještě jedny rybičky a několik trojúhelníčků. Dosyta najedeni jsme se pak vydali dále. Udělali jsme si malinkou projížďku po městě a pak už jsme pokračovali správným směrem na Sobral da Adica. Hned na okraji Moury jsme projížděli kolem cikánské kolonie. Byli to opravdu ti praví cikánští kočovníci. Měli tam psy, koně, slepice, kozy apod. Ti bohatší měli dokonce i auta, zbytek různé vozy a trakaře. Všude kolem těch jejich chatrčí a přístřešků byl nehorázný nepořádek. Po této zajímavé podívané, která se jen tak už v současnosti nevidí, jsme jeli dále. Asi 5 km za Mourou jsme narazili na melouny a tak jsme si tři menší utrhli. Dva žluté kulaté a jeden zelený šišatý, který vypadal jako balón na rugby. Pak už jsme bez přestávky pokračovali skrz háje korkových dubů a borovicových lesíků až do Sobralu, kde jsme odbočili vpravo a jeli asi dalších 8 kiláčků do vesnice Ficalho, která už ležela na hlavní silnici vedoucí přes hranici. Tam jsme si dali pauzu na melouny a dva ze tří jsme zbaštili. Na ten třetí poslední už totiž nezbylo v žaludku místo, tak moc nás ty dva zasytily! Byly to úplně jiné druhy, než jsme zde doposud měli a než jaké známe z pultů u nás. Po melounové baště jsme vyjeli dále a po 4 kilometrech jsme překročili hranice a vstoupili opět na španělskou půdu. Hned od cedule informující, že jsme ve Španělsku se objevila parádní nová silnice se širokými pruhy pro cyklisty. Rozdíl oproti portugalské silnici byl opravdu markantní a jen potvrdil naši teorii o vysoké kvalitě španělských cest a slabé stránce Portugalska. Kousek jsme jeli tedy po této hlavní mezinárodní magistrále a asi po 5 kilometrech z ní odbočili v obci Rosal de la Frontera na vedlejší silnici vedoucí směrem na Alosno a Huelvu. I zde byla nadále velice kvalitní silnice s pruhy pro nás cyklisty a tak se nám jelo velmi dobře. Zničehonic jsme se dostali do vyprahlé a teplé oblasti, provincie Andalusia, před kterou jsme už byli varováni několikrát dříve. Prý je to nejteplejší a nejsušší oblast Španělska, tak uvidíme, jak to tam přežijeme. Kromě všudypřítomných a námi neidentifikovaných stromů zde nic nerostlo. Všude jen samý písek a naprosto vysušená hlína. Asi na 15. kilometru od hranice jsme si udělali na piknikovišti u cesty přestávku na chipsy a krekry a zároveň ji využili na praní prádla a zalepování duší. Byly zde nádržky s vodou a tak nebyl problém odhalit, kde jsou duše propíchnuté. Když bylo prádlo vypráno a veloduše zalepeny, došlo na dopisování deníku. A tak se tato pauza trochu protáhla a celkově jsme tam strávili asi tři hodiny. To ale nevadilo, jelikož s časem jsme na tom byli docela dobře, najeto jsme měli v půl čtvrté už asi 65 kilometrů a tak jsme si tu dlouhou pauzu mohli bez výčitků dovolit. Navíc byla využita na věci, které bylo třeba stejně udělat a které jsme už několik dní odkládali. Na další cestu jsme se vydali tedy asi až kolem sedmé a šinuli si to směrem na Santa Barbaru. Hned první kilometry na španělské půdě nás přivítaly stoupáními v poměrně hornaté krajině. Stoupání to nebyla nijak dlouhá, ale za to značně výživná. O to, co jsme vystoupali, jsme zase hned museli klesnout a po chvíli zase šlapat nahoru na protější hřebínek. No, a takto se to opakovalo dobrých 18 kilometrů, až to skončilo ve vesničce Santa Barbara, odkud už cesta vedla po vršcích a místy i lehce klesala. Předchozí členitý terén se ustálil a objevily se už jen občas osamocené pahorky. My jsme pokračovali do Cabezas Rubias, kam jsme dorazili poměrně rychle. Cesta vedla totiž po kvalitním asfaltu a v nenáročném terénu. V Cabezas Rubias jsme si udělali večeři. Tentokráte jsme měli rýži s kuřecím masem v mexické omáčce. Poté jsme si dali ještě sušenky a v devět večer se vydali směrem za město hledat nějaké místečko na přespání. Slunce začalo po chvíli zapadat a tak asi 6 kilásků za vesnicí jsme si našli bivakoviště na nějakém soukromém pozemku uprostřed sadu s nám neznámými stromy, které tu potkáváme úplně všude. Když jsme postavili stan, přišla chuť na další sušenky a tak jsme snědli poslední balení, které jsme měli. Byly to druhé sušenky v ten den a kromě nich jsme ještě snědli chipsy a krekry. No, a aby se neřeklo, že nějak moc žereme, tak jsme si museli najít odůvodnění, proč tomu tak je. A důvod byl prostý, museli jsme přece oslavit závěrečný den v Portugalsku a příjezd do Španělska samozřejmě také! Dobrá výmluva že? Když už se úplně setmělo, což bylo něco před desátou, tak jsme šli pomalu spát. V tu noc foukal silný vítr a bylo i docela chladno.

den 47. – pátek 31.8. 2001

V poslední srpnový den nás přivítala ráno docela velká zima. Bylo to na dlouhý rukáv a dlouhé kalhoty. Jenže nám se to nechtělo vybalovat z tašek. Lenka tedy vytáhla aspoň šusťákovku a já přes moiru převlékl dres. Tentokráte jsme vyjeli o něco dříve a to asi ve třičtvrtě na devět. Chtěli jsme původně vstávat ještě dříve, ale protože byla ještě tma, tak jsme vstali až v osm. Vydali jsme se lehce zvlněnou krajinou směrem na Tharsis a Alosno. V Alosnu jsme nakoupili v místním marketu Dia nějaké zásoby a část jich snědli v krásně zeleném městském parku. Dnes jsme se se snídaňovou přestávkou moc nezdržovali a už v půl jedenácté jsme byli opět v sedle kola. V tu dobu se konečně začalo pomalu oteplovat. Cesta rovinatou krajinou po kvalitním asfaltu ubíhala tedy velice dobře a tak ujeté kilometry rychle přibývaly. Projížděli jsme kolem sadů mandarinek, ale bohužel ještě nezralých a úplně zelených. Škoda, těch se asi nedočkáme. Po 28 kilometrech z Alosna jsme se v Gibraleónu napojili na hlavní silnici vedoucí z Portugalska přes Huelvu až do Sevilly. Po této hlavní silnici jsme museli jet asi 12 kilometrů až právě do výše zmíněné Huelvy. Naštěstí tam byl na vozovce vyznačen široký pruh pro cyklisty a tak i přes velký provoz s mnoha kamiony se dalo jet celkem bezpečně. Když jsme dorazili na okraj Huelvy, bylo teprve třičtvrtě na dvě a my měli už natočeno asi 60 kilometrů, což je na nás v tuto hodinu opravdu velký výkon. A tak jsme si tam udělali asi hodinu a půl dlouhou pauzu a tu strávili nákupem ve velkém marketu Dia, který je nejlevnější ze všech obchodů, které jsme zde ve Španělsku navštívili. Také rozdíly v cenách mezi malou Dia a velkou Dia jsou razantní. A tak jsme udělali nákup celkem za 2660 peset, což je něco přes 530 korun. Koupili jsme 4 tousťáky, 2 chipsy, litr zmrzliny, limo, pití v plechovkách, kečup, 2 čokolády, paštiku, konzervu, sýry, párky, sušenky, krekry a další věci. Taktak jsme to potom naládovali do brašen a to byly už předtím značně vyprázdněné! Když jsme dobaštili tu koupenou velkou porci zmrzliny, vydali jsme se na cestu dále směrem na Palos de la Frontera, kde mělo být muzeum mořeplavce Kryštofa Kolomba. Jeho prohlídku nám už v Batei doporučil náš kamarád Přéma a tak jsme se tam moc těšili. Průjezd Huelvou jsme zvládli celkem dobře, ale zato za městem se nám jelo velmi nepříjemně. Ten asi 5 km dlouhý úsek vedl po značně frekventované silnici, něco jako dálnici, a navíc kolem nějakých chemických závodů a velkého přístavu. Všude bylo strašně moc smradlavého kouře a prachu. No prostě hnus! Asi po těch několika kilometrech jsme konečně odbočili na vedlejší silnici za chvíli dojeli do obrovského parkového areálu, kde se nachází mimo jiné i muzeum Kolomba. Už z dálky jsme viděli jeho tři lodě – Pintu, Niňu a Santa Marii. Jenže protože byla akorát španělská siesta, tak muzeum bylo zavřeno a otevíralo se až od 17:00 hodin. My tam dorazili asi v 15:45 a tak nezbývalo než čekat, ujít jsme si to nechat v žádném případě nechtěli. A tak jsme se jeli mezitím podívat po celém tom obrovském areálu, jehož součástí je i muzeum. Nejdříve jsme si prohlédli nádherný vysoký sloup, který byl památníkem nějaké války. Dále jsme si zvenčí okoukli klášter a univerzitu. Pak jsme na jedné z mnoha parkových laviček posvačili a když se schylovalo k 17. hodině, popojeli jsme zpět k muzeu. Vstupné bylo 200 peset pro studenty, což byla přijatelná cena. Normální vstupné pro dospělé bylo totiž 500 peset. Vstupní budovou jsme prošli k jezírku, ve kterém byly ukotveny všechny tři Kolumbovy lodě. Všechny byly ve skutečné velikosti a postaveny přesně podle originálních plánů. Návštěvník má možnost si vylézt na palubu, prohlédnout si vybavené podpalubí přesně takové, jaké ho měli námořníci v tehdejších dobách a k tomu všemu dotvářejí pravou atmosféru šumění moře a další zvuky z plaveb. K vidění je veškeré vybavení lodí, od provizorní kuchyně, přes spižírny, kajuty velitelů, zbrojnice apod. Na Santa Marii jsme si prohlédli i osobní kajutu Kryštofa Kolomba s kompletní výbavou veškerých map, navigačních přístrojů apod. Díky anglickým popiskům u lodí jsme se dozvěděli i pár zajímavostí o těchto lodích. Tak třeba že Santa Maria se potopila na zpáteční cestě a její zbytky byly použity na stavbu přístavu na Haity a že Kolumbus poté doplul zpět do vlasti na Nině. Největší z lodí Santa Maria měla délku 40 metrů a vážila 100 tun. Za to Niňa měla pouhých 20 metrů a Pinta 30. Kolem jezírka s loděmi byly zbudovány chatrče amerických Indiánů i s několika figurínami jak domorodců, tak tamní fauny a flóry. Opodál bylo něco jako středověká vesnička, kterou si vybudovali námořníci na americké půdě. Vše to tak vytvářelo dobrou kulisu pro to, aby se člověk aspoň trochu mohl vnořit do tehdejší doby. Poté jsme se přesunuli zpět do vstupní budovy a začali si prohlížet expozici věnovanou zámořským objevům. Ve vitrínách tam bylo vystaveno velké množství exponátů, jako např. navigační přístroje, mapy, zbraně, oblečení námořníků, nádobí, Kolumbův deník a plno dalších věcí, co námořníci vozili na objevné cesty s sebou. Všude bylo plno popisků, ale tentokráte pouze ve španělštině a tak jsme se z toho nic nedozvěděli. Exponáty se nám ale moc líbily a tak jsme z toho nijak smutni také nebyli. Určitě by bylo zajímavé přečíst si životopis Kolumba a další zajímavosti, ale to nám, holt, moje chabé znalosti španělštiny nedovolovaly. Areál muzea v Palos de la Frontera, odkud tenkrát v roce 1492 Kryštof Kolumbus na svou objevitelskou cestu vyjel, jsme opustili asi v půl sedmé a vydali se dále. Celkem jsme tam strávili asi tři hodiny, ale určitě to stálo za to. Pokračovali jsme tedy směrem na Moguer a Rocianu del Condado. Kousek za Palosem jsme se napojili na frekventovanější silnici a po ní jeli asi 10 km až za Moguer, kde jsme z ní zase sjeli a pokračovali dále po vedlejší a pádili si to po dlouhé rovince zakončené výživným stoupákem, na jehož vrcholu ležela vesnice Lucena del Puerto. Tam jsme si udělali večeři. Jenže se to Lence tak trochu připálilo, ale jíst se to dalo celkem v klídku. Bylo to tím, že jsme zároveň vařili rýži i s nudlemi, dospotřebovávali jsme totiž zbytky. K tomu jsme měli ale chutné párečky, kečup a hořčici, takže to bylo úplně v pohodě, já jsem se určitě najedl. Potom dalo Lence dost práce dostat ty připáleniny z ešusu, ale pak se jí to nakonec jakžtakž podařilo. Já během vaření dopsal deník i itinerář. Tentokráte nám ta večeře zabrala hodinu a půl, což bylo způsobeno tím nezvyklým vařením a následnými připáleninami. Už ale před večeří jsme měli kilometry splněné a tak jsme nemuseli nikam spěchat. Když jsme asi kolem půl desáté vyrazili za vesnici hledat nocležiště, už byla docela tma a tak jsme poodjeli jen asi 3 kiláčky a tam si v lesíku kus od cesty postavili na písečném podkladu stan. Měsíc nám krásně přitom svítil a tak jsme se stavěním neměli žádné problémy. Když bylo postaveno, zůstali jsme venku ještě chvíli sedět a přitom jsme baštili dle našeho zvyku sušenky. Spát jsme šli tentokráte později, asi kolem jedenácté. Jenže moc jsme opět spát nemohli, jelikož z vesnice sem doléhal rámus z probíhající fiesty. Strašně nahlas hrála hudba a pak už z toho byla jen diskotéka. Ta trvala až někdy do půl šesté do rána. Náš spánek nebyl tuto noc tedy nijak ideální.

den 48. – sobota 1.9. 2001

Toho rána, po ne moc vydařené noci, jsme vstali až před devátou a asi v půl desáté se vydali na cestu. Před snídaní jsme jeli celkem po rovině a to přes Rocianu del Condado až do města Almonte. Tento úsek byl dlouhý necelých 20 kilometrů. Hned na okraji Almonte jsme u benzinky provedli ranní hygienu a pak se vydali do centra hledat obchod. Nejdříve jsme koupili v jednom krámku Sprite a sýry a poté ve velké levné Dia tousťák a čokoládové pudinky. Pak jsme si našli pěkný park a tam si udělali hodně dlouhou přestávku na snídani, odjeli jsme odtamtud totiž až kolem půl druhé. Popojeli jsme ale ještě zpět k té benzince na záchod a doplnit zásoby vody. Od ní jsme se už chystali, že pojedeme dále, ale narazili jsme ještě na Mercadonu a tak došlo na třetí nakupování. Koupili jsme si tam Tangy, limo, sušenky a náš oblíbený vaničkový sýr na zítřejší snídani. Pak už jsme si mysleli, že budeme konečně pokračovat dále, jenže jsme asi po kilometru narazili na okraji města na nádhernou zahradu patřící nějakému rehabilitačnímu centru. No a protože tam byl tak nádherný měkoučký trávník pod košatými stromy, které poskytovaly parádní stín, tak jsme neodolali a zůstali tam další hodinu a půl, až asi do půl čtvrté. Díky těmto všem pauzám jsme se tak dostali do pěkného skluzu, najeto jsme měli totiž jen nějakých 25 kilometrů a to už bylo tolik hodin. A tak jsme museli pořádně šlápnout do pedálů a svištěli si to po parádním asfaltu celkem rovinatou krajinou směrem na Sevillu. Museli jsme spěchat, abychom Sevillou projeli ještě za světla, jinak bychom pak mohli mít velké problémy s hledáním místa na spaní. Z Almonte jsme jeli tedy přes Hinojos, Pilas až těsně na okraj Sevilly do Bormujos, kde jsme si udělali kratičkou pauzu na meloun, který jsme si utrhli hned ráno a tak ho už vezli celý den s sebou. Ještě předtím došlo ve městě Aznalcázar na opravu mého zadního píchnutého kola. Tentokráte se mi to podařilo zmáknout docela rychle a tak jsme se tím ani dlouho nezdrželi a mohli tak dále upalovat do Sevilly. U cedule označující začátek Sevilly jsme se rozhodli, že nepojedeme přes střed a pokusíme se jet po polodálničním obchvatu, abychom se nemotali a navíc i kilometrově to vycházelo nastejno. Vyrazili jsme tedy do hustého provozu po silnici pro motorová vozidla, tzv. autovia, kde kupodivu žádný zákaz či omezení pro cyklisty nebyl! Jenže asi po 4 ujetých kilometrech na tomto obchvatu se před námi objevil veliký most a před ním cedule se zákazem pro cyklisty. Nevěděli jsme co dál, jestli odbočit a sjet z tohoto obchvatu kdoví kam či to risknout a jet dále a nedbat zákazu.Vybrali jsme si tedy možnost druhou a jeli dále ignorujíce nějaký zákaz. Most byl dost vysoký a silnice k němu stoupala a navíc se těsně před ním prudce zužovala a k tomu ještě ten šílený provoz, který se těžko dá popsat. Bylo to značně nepříjemné a pořádně nebezpečné, ale pro nás jediná možnost, jak se dostat naším směrem, aniž bychom se motali někde v centru a pak kvůli tomu nestihli dostat se včas z města ven. Most jsme naštěstí zdárně přejeli, ale už nikdy více bych si to zopakovat nechtěl! Pak jsme pokračovali ještě asi dalších 5 km po tom polodálničním obchvatu, kde už zase žádný zákaz nebyl, i když dle mého názoru by tam v každém případě být měl. Předchozí zákaz byl tedy asi jen kvůli tomu zúžení na mostě. Nadále už byl zase všude k naší radosti odstavný pruh, který byl pro nás cyklisty úplně ideální, jelikož jsme v něm mohli jet relativně bezpečně i přesto že nás míjely stovky a stovky rychle jedoucích aut. Celkem jsme na tomto obchvatu ujeli asi 11 kilometrů a pak z něho konečně sjeli již na méně frekventovanou silnici směrem na Utreru. Asi po 2 kilometrech jsme se umyli u benzinky BP a zároveň tam doplnili zásoby vody. O kousek dále jsme si u policejní stanice uvařili večeři. Dnes jsme baštili párky s bramborovou kaší a k tomu kečup, hořčici a čerstvá rajčata, která jsme si jako obvykle nekoupili, ale natrhali volně na poli. Dnešní večeři jsme provedli rychle a hned se zase vydali dále, abychom se dostali někam mimo civilizaci, stále jsme byli totiž na předměstí Sevilly. Mysleli jsme si, že do Utrery pojedeme stále po té normální silnici, jenže jsme se zmýlili, naše silnice se totiž změnila v autovii a tak jsme z ní sjeli a snažili se najít něco jiného. Místní četníci, hlídkující u veliké slavnosti nám ale řekli, že na Utreru jiná cesta nevede. Když jsem se ptal, zda tam smíme jet na kolech, řekli, že je to zakázané, ale že tam, holt, máme jet a v případě setkání se s jinými policisty se z toho máme vykecat. Tak jsem se jejich radě ještě trochu pousmál a pokračovali jsme tedy dále po té autovii. Začalo se stmívat, až se setmělo úplně a my stáei byli v sedle. Všude kolem byly stále nějaké domy, firmy, markety a když zrovna nikde nic kolem nebylo, tak okolí cesty bylo rozkopáno, připravovala se tam totiž nová dálnice, takže žádná šance najít vhodný flek na spaní. A tak jsme jeli dále a dále až jsme urazili za úplné tmy nejméně dalších 10 kilometrů. Až pak se konečně objevily první sady a tak jsme hned mezi ně zajeli. Jeli jsme po polňačce mezi sady, ale nedařilo se nám se do žádného z nich dostat, všechny byly totiž oplocené a brány zamčené. Pak se mi ale přece jen jednu bránu podařilo otevřít a zajeli jsme do sadu s neznámými nám stromy. Tam jsme postavili vnitřní stan, zbaštili tradiční sušenky a kolem jedenácté šli do hajan. Ten den jsme urazili asi 106 kilometrů. Tedy i přes pozdní výjezd, dlouhé pauzy a jeden defekt se nám i tak podařilo splnit limit.

den 49. – neděle 2.9. 2001

Ráno jsme vstali v osm, jelikož jsme měli v plánu sušení stanu, větrání spacáků, dopisování deníku, lepení duše a dodělávání dalších již nějakou dobu odkládaných věcí. Ještě než jsme ale vyrazili na cestu, se Lence konečně podařilo identifikovat ty záhadné stromy, které potkáváme na každém kroku již strašně dlouho. A co že to bylo za stromy? No olivovníky! Plody zde už byly tak zralé, že jsme je mohli konečně rozpoznat. Vyrazili jsme tedy asi ve třičtvrtě na devět a jeli směrem na Utreru. Těsně před ní jsme se na benzince umyli a jeli do středu města, kde jsme v parku posnídali. Tentokráte byl tousťák s vaničkovým sýrem z Mercadony a k tomu jsme popíjeli hroznobroskvový džus. Dlouho jsme se tam nezdržovali a vydali se dále směrem na El Coronil. Ze začátku byla cesta víceméně po rovině, ale postupem doby se začaly objevovat kopečky a ráz krajiny se začal měnit. Mizela vegetace a začaly se objevovat holé pláně. Na tomto úseku jsme potkali více cyklistů než za celou dobu strávenou ve Španělsku. Byla neděle a tak asi všichni vyrazili. Opět bylo šílené horko a tak jsme se strašně potili. Kopečků neubývalo a my se i nadále přibližovali k horám. Asi na 65. kilometru jsme si chtěli udělat pauzu v městečku Puerto Serrano, ale asi po půl hodině marného hledání nějakého parku jsme to museli vzdát. Nikde jsme nic nenašli. To se nám stalo zatím teprve podruhé, že bychom neuspěli. Naposledy to bylo v městečku Puerto de St.Vicente. Tedy podobný název města. Že by tedy snad všechna Puerta neměla parky? Možná… . No a tak jsme tímto hledáním ztratili plno času a najeli zbytečné kilometry navíc a nic z toho. Museli jsme tedy pokračovat dále. Ke zhoršené náladě přispělo ještě ucházející zadní kolo na mém bajku a tak nezbývalo než ho občas dofukovat, jelikož opravu jsem chtěl nechat až na tu přestávku. Hned na prvních kilometrech po neúspěšném hledání nás přivítal kopec a to značně nepříjemný, a navíc horko! Nálada nebyla nic moc, už jsme si chtěli odpočinout, ale nebylo kde, k tomu to hnusné vedro a píchlé kolo! Museli jsme urazit ale ještě dalších asi 15 kilometrů, než jsme se dostali do města Villamartín, kde jsme si na jeho kraji našli jeden malý parčík. Jenže k naší smůle tam foukal z okolních plání silný vítr, který přinášel plno písku a prachu. Bylo to velmi nepříjemné. Tak jsme tam jen rychle posvačili a odjeli co nejrychleji dále. Hned za městem mě už ale přestalo bavit stále to zadní kolo dofukovat a tak jsme zastavili u benzinky a dali se do opravy. Zrovna jsem zalepil i tu předchozí duši, na které byly dvě díry. Na té duši, co doteď byla v plášti jsem nalezl díru jen jednu a tak jsem ji také zalepil. Také jsem se rozhodl, že starý sjetý plášť vyměním za nový, jelikož právě on byl hlavní příčinou těch posledních defektů. Už byl tak sjetý, že stačil jakýkoliv ostřejší kamínek a už prošel až na duši a propíchl ji. A tak jsem ho vyhodil a nahradil novým kevlarovým z Rubeny Náchod, který jsem si vezl až z domu s sebou. Vše jsem namontoval zpět a šel si umýt ruce, abych pak mohl nandat brašny na nosič, abych je nezašpinil, ruce jsme měl totiž po té dlouhé opravě dosti černé. Když jsem se vrátil a začal brašny nandávat, zjistil jsem, že zadní kolo opět uchází. A tak jsem musel zadní kolo znovu odmontovat, sundat plášť a již jednou spravovanou duši znova prozkoumat pod vodou, zda někde neuchází. A ucházela. Dírku jsem našel těsně vedle ventilku a tak jsem ji také zalepil. Pak jsem zase vše namontoval zpět, což mi dalo chvíli zabrat, jelikož se mi nedařilo nandat kolo do rámu tak, aby nedrhly brzdy o ráfek. Po chvíli se mi to konečně zdařilo a už zbývalo jen nasadit brašny na nosič a bylo hotovo. Pořádně jsem se u té opravy zpotil, protože tam nebyl nikde kolem stín a tak jsem to musel opravovat přímo na slunci. Pak jsem si šel ještě opláchnout ruce na toalety a přitom si umyl i vlasy. Celkem jsme na té benzince strávili tedy asi dvě hodiny a tak promarnili plno času, který jsme plánovali na sušení stanu, větrání spacáků a odpočinek někde v parku. Před příjezdem do Villamartín bylo totiž asi půl třetí a my měli najeto už 80 kilometrů. Pak byla ta krátká svačina a dlouhá oprava a onu čerpací stanici jsme opouštěli asi až ve třičtvrtě na šest. A tak jsme se znechuceni celým dnem vydali dále. Jenže, aby toho nebylo málo, čekal nás hned na začátku pořádný stoupák a silný protivítr a tak se nám jelo hodně špatně. To stoupání bylo dlouhé minimálně 4 kilometry a při tomto větru a vedru bylo velmi vyčerpávající. Když jsme se konečně vyštrachali nahoru, ocitli jsme se zase po dlouhé době v horách. Naskytly se nám nádherné výhledy na horský masív před námi s nejvyšším vrcholem Pinar s nadmořskou výškou 1654 m. Pak jsme zase klesli do údolí u městečka Prado del Rey a odtud už cesta pokračovala hornatou krajinou s mírnými stoupáními a klesáními asi dalších 6 km až do městečka El Bosque. Tento úsek skrz hory byl pro nás úplnou náplastí za ony předchozí strasti. Krásná příroda, nádherné výhledy, to vše nám hodně vylepšilo náladu. V El Bosque jsme se rozhodli, že uděláme dříve večeři a přitom dopíšeme deník, se kterým jsme už byli docela ve skluzu. Zastavili jsme se ještě na místní benzince, kde jsme se trochu umyli a doplnili láhve s pitnou vodou. Už jsme měli pro dnešek stovku najeto a bylo teprve sedm večer a tak jsme nemuseli nikam moc spěchat. Když jsme od té benzinky odjížděli, podařilo se Lence píchnout zadní kolo. A tak jsme došli těch asi 200 metrů do městečka a tam chvíli hledali nějaké lavičky. El Bosque bylo postavené v kopci a tak Lenka musela kolo tlačit, jelikož už bylo tak prázdné, že se na něm nedalo jet. A proto jsme chvíli bloudili nádherným městečkem s úzkými uličkami a pěknými bílými domky. Vše bylo krásně čisté a upravené. El Bosque patřilo určitě k jedněm z nejhezčích městeček, která jsme zatím na naší dlouhé cyklocestě viděli. Místečko na večeři jsme si také nalezli a přitom opravili i Lenčino píchnuté zadní kolo. K večeři byla španělská konzerva, obdoba našich trenčanských párků s fazolí a k tomu jako příloha byly těstoviny. Pak jsem se dal ještě rychle do dopisování deníku a ani jsem vše nestihl, jelikož se začalo rychle stmívat. Však také už bylo devět večer. Rychle jsme se tedy sbalili a vyjeli za město. Ujeli jsme už po tmě asi 3 kilometry a tam odbočili do olivovníkových sadů. Ty byly opět oplocené, ale nám se podařilo jedno místo rozdrátovat a dostat se tak dovnitř. Plot jsme za sebou zase zadrátovali provizorně zpět a o kousek dále si postavili stan. Nejdříve jsme ale museli vytrhat pod stanem plno bodláků a dalších ostnatých rostlin, kterých zde byla všude kvanta. Pak už jsme si jen dali naše oblíbené večerní sušenky a zalehli jsme. Noc nebyla úplně ideální, protože jsme spali na docela šikmém povrchu a během noci jsme tak trochu sjížděli po stanu dolů a pak se zase museli posunovat zpět nahoru. Ale nato, že jsme bivak hledali opět za tmy a to už potřetí za sebou, tak to bylo celkem v pohodě. Ten den jsme urazili přes 107 kilometrů a to už kolem půl třetí jsme měli najeto něco kolem osmdesátky. Jenže pak přišly bohužel ty defekty, které nám velice nabouraly plán a tak ani nedošlo na onu delší pauzu, kterou jsme chtěli využít na plno věcí, které už odkládáme několik dní. Holt, se nedá nic dělat a musíme to posunout zase ještě na jindy.

den 50. – pondělí 3.9. 2001

V tento jubilejní 50. den na cestě jsme se probudili v osm a již krátce po půl deváté jsme si to mašírovali směrem na Ubrique. Byli jsme už od předchozího dne v horách a tak se nám hned po ránu postavil do cesty pořádný kopec, který jsme ještě ve značné rozespalosti během půl hodiny překonali a pak pokračovali nějaký kus po vršcích, až jsme nakonec prudce klesli pod obrovský skalní masív, pod nímž se v údolí nacházelo krásně bílé město Ubrique. Na okraji města jsme provedli na benzince ranní hygienu a pak jeli hledat místo na snídani. Během toho jsme narazili na náš oblíbený market Dia, ale protože jej otvírali až v deset a teď byla teprve půla, tak jsme si vedle něho v parku udělali snídani z posledních zásob a pak teprve po desáté šli nakupovat. Udělali jsme opět docela veliký nákup a tak se zásobili na další dny. Koupili jsme pět tousťáků, dva půlkilové jogurty, dvě sójové konzervy, čtyři paštiky, 4* 200 gramů sušenek, dva džusy, 2 koly, párky a těstoviny. Jogurty jsme hned snědli a zbytek jsme nacpali do brašen. Pak jsme si dali ještě jako dezert českou arašídovou čokoládu a asi ve čtvrt na dvanáct jsme se vydali směrem na Jimenu de la Frontera. To jsme ale ještě nevěděli, že nás čeká asi sedmikilometrové poměrně n

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .