0
0

den 1. – pondělí 16.7. 2001

Z Broumova jsem vyrazil ráno asi v 8:15 společně s mamkou, která se rozhodla, že mě kus doprovodí. Jeli jsme do Police nad Metují. Zastavil jsem se ještě u svého mechanika pro zbytek náhradních dílů. Než jsme dojeli, čekalo nás ještě překonání kopce Pasa. V Polici jsem se také dozvěděl od kolemjdoucího pána, že vlajka, kterou mám vzadu na brašnách, je obráceně. Vlajka, která visí, by prý měla být bílou stranou doleva a červenou doprava, no a já to měl přesně obráceně. Tak jsem ji tedy otočil, aby se neřeklo. Když jsem měl všechny náhradní díly, rozloučil jsem se s mamkou a vyrazil jsem už dále sám. Asi po 8 km následovala malá zastávka v Hronově u dalšího kamaráda v cykloservisu, kde jsem si nastříkal řetěz. Ujel jsem asi dalších 10 km a zastavil se u marketingového ředitele Rubeny Náchod, která mi poskytla sponzorské velopláště a duše pro tuto expedici. No, a odtud už jsem konečně frčel dále přes Nové Město směrem na Hradec Králové. V Novém Městě jsem náhodně potkal jednoho známého a prohodil s ním pár slov. Do Hradce Králové k tetě a strejdovi jsem dorazil něco před jednou hodinou a to už jsem měl najeto asi 76 km. U nich jsem zůstal na oběd a vyrazil na cestu dál asi až v půl třetí. Počasí zatím přálo a tak se jelo úplně bezproblémově. Pak ale kousek za Novým Bydžovem začal foukat silný vítr, dalo se ale to překonat. V tuto dobu jsem také potkal dva obtěžkané cykloturisty a dal se s nimi do řeči. Byli to Němci z Aachenu a jeli na kolech z Drážďan přes Polsko až k Broumovu a pak skrz Čechy do Prahy a dále zpět do Drážďan. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se vydal dále a oni ještě pauzovali. Po nějaké době mě jeden z nich dojel a společně jsme pak počkali na toho druhého a pak za rozhovoru jsme šlapali dále až do Městce Králové, kde jsem si udělal pauzu na jídlo, oni pokračovali v cestě. Po svačině jsem se vydal dále a v té chvíli akorát začínalo pršet a zase silně foukat. Nedlouho poté se strhl liják a mně nezbývalo nic jiného, než se schovat v jedné vesničce do autobusové budky. Když trochu přestalo, musel jsem pokračovat v cestě. Dojel jsem do Poděbrad a tam jsem do třetice potkal své dva nové německé kamarády hledající nějaký hotel či ubytovnu. A tak jsem jim pomohl a sehnal jim nocleh na studentských kolejích. Rozloučili jsme se a já jel dále. Jenže se opět strhl pořádný slejvák a po chvíli se změnil v úplnou bouři. Z nebe padaly úplné provazy deště, obloha byla totálně černá a blesků bylo také dostatek. Bohužel jsem ale musel dále, jiná možnost nebyla. Ke kamarádovi Pepínovi do Poříčan, kde jsem měl domluven nocleh to bylo ještě nějakých 20 km a mně už nezbývalo moc času. Cesta v tomto počasí byla šílená, byla zima, ani místečko na mně nebylo suché, ale co se dalo dělat, dojet jsem to musel. Asi po osmé večerní jsem dorazil konečně na místo totálně mokrý a značně unavený, ono totiž těch 162 km v první den na cestě udělalo své. U Pepína jsem se vykoupal, napil, najedl a po dlouhém povídání o všem možném jsem šel těsně před půlnocí spát.

den 2. – úterý 17.7. 2001

Toho rána jsem se probudil kolem osmé. Všichni již byli v práci a tak jsem tam zůstal sám. V klidu jsem se najedl, oblékl si již naštěstí suché strojení i boty, nabalil věci na kolo a vyrazil směrem na Dobříš. Ještě předtím jsem měl ale problém s klíčem, který jsem dal podle instrukcí do psí boudy, jenže až poté jsem si uvědomil, že jsem v garáži nechal helmu. A tak jsem musel klíč z boudy vytáhnout, což nebylo úplně jednoduché a musela mi pomoci sousedka, která během té náročné operace držela psa, aby mě nesežral. Pak už jsem konečně mohl vyrazit. Celé dopoledne poprchávalo a byla docela zima. Jel jsem přes český Brod, Mukařov a Jílové u Prahy, kde konečně přestalo pršet. Tam jsem se také stavil na oběd v motorestu u cesty. Dokonce jsem si dovnitř do lokálu mohl vzít s sebou kolo, abych na něj viděl. Po obědě už se udělalo celkem hezky a já se vydal k Vltavě a podél ní pokračoval do Štěchovic. Odtud mě čekalo stoupání, které jsem absolvoval spolu s dvěma dalšími cykloturisty a s nimi jel až do Nového Knína. Štěchovický kopec byl docela slušný, ale vyjel jsem ho úplně bez problémů. Z Nového Knína už jsem zase jel sám a další malou pauzičku jsem si udělal až na zámku v Dobříši. Odtamtud jsem byl za chvíli vykázán, prý se v areálu nesmí jezdit na kole. Poté už jsem jel k Lence, kam jsem to měl nějakých 5 km a to jsem si ještě trochu díky špatnému značení zajel. U Lenky už mě všichni očekávali. Tam jsem se osprchoval a nabaštil vynikajícího knedlavepřozela. Poté jsme se vydali autem do Dobříše, kde se konal rytířský turnaj. Bylo to moc fajn, všem se nám to líbilo a 100, kč za vstupenku stálo určitě za to. Pak jsme se vrátili domů, chvíli si ještě povídali s Lenčinými rodiči a kolem jedenácté šli spát, abychom byli fit na další den.

den 3. – středa 18.7. 2001

Ráno jsme vstali před osmou. Pomalu jsme si začali balit věci, najedli se a poté přišlo na řadu loučení s rodiči a dalšími známými, kteří se přišli na Lenčin odjezd podívat. Když se s námi všichni rozloučili a popřáli nám šťastnou cestu, mohli jsme konečně vyrazit. Času nebylo nazbyt, jelikož nás čekal kus cesty, během následujících dvou dní jsme chtěli dorazit do německého Rohru, kde jsme měli domluvené spaní. No a od Lenky ze Svatého Pole to znamenalo urazit za ty dva dny něco kolem 280 km.Vyjeli jsme tedy do pěkného slunného rána směrem na Příbram, Rožmitál, Nepomuk a Klatovy. U Rožmitálu jsme potkali partu kluků, kteří se akorát vraceli na kolech ze Slovenska. V jedné vesničce poblíž Nepomuku na nás vyběhl vlčák, ale naštěstí si rozmyslel nás pokousat. V Nepomuku jsme se stavili na oběd. Velice nám tam chutnalo a i obsluha byla fajn. I tentokráte jsme měli kola přímo v lokále, což budilo velkou pozornost hostů. Během oběda trochu zapršelo, ale to nám uvnitř restaurace vůbec nevadilo. Po jídle jsme vyrazili dále do Klatov. V té době mi začalo nepříjemně praskat v pravém pedále a tak jsme museli přidat, abychom ještě stihli servis v Klatovech. Akorát začalo zase pršet, což nám znepříjemnilo cestu. Naštěstí jsme to ale stihli, sice taktak, jelikož byly asi 2 minuty před zavíračkou. Místní servisman mi to praskání pomohl částečně odstranit, i když ne úplně, ale rozdíl byl znatelný. Také jsme si u něj koupili ještě sprej na řetěz a poté už se vydali na nákup do sámošky. V centru chleba neměli a tak jsme museli vyhledat Penny Market. Když jsme tam dorazili, začalo akorát pořádně pršet, což se nám vůbec nelíbilo. Potřebovali jsme jet totiž ještě dále a tak nezbývalo nic jiného, než vyrazit v tom dešti. Trochu jsme tedy posvačili a pak déšť nedéšť a jeli jsme dále směrem na Nýrsko. Po několika kilometrech pomalu déšť ustával, až zmizel úplně. Přijeli jsme do Skelné Huti, což už je nedaleko hranic a právě tam Lence vlítla přehazovačka do kola a ohnula se i s držákem. Podařilo se mi ji narovnat, ale už ne dát zpět do provozu, jelikož jsem ji musel předtím odmontovat. V té chvíli přišel nějaký děda a nabídl nám pomoc, že nám kolo odveze autem ke svému příbuznému a ten to prý snad opraví. S radostí jsme tuto skvělou nabídku přijali. Lenka zůstala s jeho ženou u nich doma v chaloupce a já jsem se s ním vydal autem k tomu jeho příbuznému. Ten jeho příbuzný byl hobby mechanik a zároveň nadšený cyklista, i když už také nebyl nejmladší. Opravil to velice precizně a ještě kolo zběžně překontroloval. Strávil nad tím asi dvě hodiny a vůbec za to nic nechtěl. A tak jsem mu aspoň slíbil, že mu pošleme pohled z naší cesty. Když jsme dorazili zpět k chaloupce, tak bylo asi deset večer a tedy tma. No a děda s babčou nás tedy nechali u nich přespat a ještě nás předtím pohostili koláčem a čajem. Ještě nějakou dobu jsme si s nimi povídali, pak se rychle osprchovali a pak už jen hurá do hajan.

den 4. – čtvrtek 19.7. 2001

Budík jsme si nastavili na sedmou a v tolik jsme také vstávali. Ke snídani nám babča připravila topinky s vajíčkem a rajčaty, na kterých jsme si velice pochutnali. Naložili jsme věci na kola a s našimi milými a ochotnými hostiteli se rozloučili. Skelnou Huť jsme opustili asi ve čtvrt na devět a jeli směrem k německé hranici. Hned na začátku nás ale čekalo poměrně velké stoupání do Svaté Kateřiny (Rittsteig), kde je celnice. Odtamtud jsme po bezproblémovém překročení hranic lehce klesali až do městečka Arrach, odkud jsme museli vystoupat do sedla Eckersattel, což nám dalo docela zabrat. Toto stoupání už bylo náročnější, ale také jsme ho zdolali. Během jízdy jsme přímo u cesty našli krásný veliký hřib dubák a vzali ho s sebou. Jeho menšího kamaráda jsme tam nechali. Na vršku sedla jsme posvačili a rozeslali poslední SMS kamarádům a domů. Sice jsme už byli kus za hranicemi, ale i tak zde byl signál všech tří českých operátorů. Bylo to tím, že jsme byli docela vysoko na kopci. Asi po půlhodinové pauze jsme sjeli dolů do údolí a pak znova museli stoupat do sedla Sank Engelmar ležící ve výšce 901 m. Při šlapání do tohoto kopce začalo opět pršet a tak jsme docela pěkně promokli a trochu i prochladli. Poté už ale následoval jen sjezd do doliny a tím jsme měli hornatou krajinu Bavorského lesa za sebou. Při sjezdu jsme docela promrzli, ale k našemu štěstí bylo dole v údolí už docela pěkně. Nepršelo a začínalo konečně svítit sluníčko, což nám dodalo síly na to, abychom po tom nevydařeném a těžkém dopoledni mohli dojet až do našeho cíle, do Rohru, kde jsme měli dohodnut nocleh. A tak jsme se opřeli do pedálů a za nedlouho jsme dorazili do Straubingu, kde jsme si krátce prohlédli nádherný historický střed města a poté posvačili jogurt. Dále jsme poté pokračovali směrem na Mallersdorf, kam vedla cesta po rovině a tak ubíhala docela rychle. V Mallersdorfu jsme obdivovali nádherný a obrovský klášter, kde žijí asi 3 tisíce řádových sester. Dalším městem na trase byl Neufahrn, kde jsme se stavili u kamaráda Roberta. Bohužel ale nebyl doma a tak jsem ho jen nechal pozdravovat a pokračovali jsme dále do Rottenburgu, kde jsme se krátce zastavili u dalšího mého spoluhráče z pingpongu Willyho. Od něj už nám chybělo do Rohru nějakých 13 km a tak jsme se po cestě ještě zastavili na návštěvu u Langových v Pattendorfu. Tam jsme se zdrželi asi 20 minut a pak už jsme museli dále, abychom do Rohru dojeli ještě za světla. Dorazili jsme tam tedy asi něco kolem půl deváté, ubytovali se, zašli na jídlo do kuchyně a osprchovali se. Lenka šla poté hned spát a já se vydal ještě do restaurace „Napoleon“, kam jsem byl pozván Franzem Langem. Tam jsem se zároveň setkal ještě s dalšími známými a tak jsme povídali až do noci. V té restauraci jsem se také náhodně seznámil s českým číšníkem, který čirou náhodou byl také z Náchodska a také sem přijel na kole! Hodně též cestoval a tak jsem se od něj dozvěděl plno zajímavých informací o Španělsku a Maroku. Asi po půlnoci jsme hospodu opustili a já šel zpět do kláštera, kde jsme byli ubytovaní. Jenže dveře byly zamčené a můj klíč tam nepasoval. A tak jsem musel vzbudit vrátného. To se mi naštěstí podařilo a konečně jsem se dostal na pokoj. Spát jsem šel asi v půl jedné ráno.

den 5. pátek 20.7. 2001

Už předchozí večer jsme se rozhodli, že vyjedeme později. Mělo to několik důvodů. Po předešlých 159 km jsme byli docela unaveni, na dnešek jsme měli v plánu jen asi 90 km a také jsem měl v úmyslu zastavit se u několika známých tady v Rohru. Vstal jsem tedy před osmou a Lenku nechal spát a zašel jsem nejdříve na snídani a pak omrknout staré i nové věci v Rohru. Každou chvíli jsem někoho potkal a prohodil s ním pár i více slov. Také jsem zašel na internet a pak asi ve čtvrt na deset jsem zašel pro Lenku. Šli jsme na snídani, já vlastně už podruhé, ale co, energie je potřeba. Poté jsme si v klidu sbalili věci, popovídali ještě s pár známými a asi v půl dvanácté jsme konečně vyrazili. Hned od rána bylo pěkné počasí a tak cesta přes Rottenburg, Pfeffenhausen, Moosburg a Freising ubíhala pěkně. Občas zafoukal vítr, ale jinak to bylo v pohodě. Ve Freisingu jsme na narazili na staršího pána, který nám mimo jiné radil i cestu, ale hlavně nás překvapil tím, že znal broumovský klášter, no a rohrský samozřejmě také! Na jeho doporučení jsme si prohlédli jeden pěkný klášterní kostel ve Freisingu a pak už jsme pokračovali dále. Když už jsme byli nedaleko našeho dnešního cíle, tak jsme špatně odbočili a museli poté jet asi 2 km po polní cestě mezi lány obilí a kukuřice. To nám ale moc nevadilo, bylo to zajímavé zpestření po těch desítkách asfaltových kilometrů. Po chvíli jsme se již zorientovali a dorazili kolem sedmé do Unterschleissheimu na farmu Steiningerových, kde nás již očekával můj táta, který tam byl u mého známého na brigádě. Zde byla naplánována údržba kol a tak jsme se do ní dali. Sundali jsme tedy veškerou bagáž, kola pořádně umyli, staré sjeté pláště vyměnili za nové sponzorské od Rubeny, vyčistili řetěz a řazení a tím tak připravili kola na další úsek. Touto údržbou jsme strávili aspoň 1,5 hodiny. Pak jsme skočili do sprchy a hned nato následovala večeře, u které jsme si asi další dvě hodiny ještě povídali. Pak už jsme šli spát a těšili se na další den.

den 6. – sobota 21.7. 2001

Toho rána jsme se probudili asi v osm, posnídali jsme u táty, sbalili věci a kolem desáté jsme se společně s tátou vydali na kolech do Mnichova. Naším cílem v Mnichově byl olympijský park, kam nám to trvalo z farmy asi hodinu, bylo to totiž nějakých 22 km. Tam jsme si prohlédli olympijský stadion, kde zrovna probíhal krajský sjezd jehovistů. Také jsme si vyjeli na kolech na olympijský kopeček, odkud byl pěkný výhled na celý park i část Mnichova. Lenka s tátou se pak ještě vydali na olympijskou věž a já mezitím dole hlídal kola, jelikož už jsem na věži byl jednou dříve. Když se vrátili dolů, všichni jsme posvačili a pak už nastal čas se rozloučit. Táta jel zpět na farmu a my pokračovali směrem k Bodamskému jezeru. Jenže jsme ujeli asi prvních 500 metrů a já zaznamenal první defekt, přední kolo bylo během chvíle úplně prázdné. Takže nezbývalo, než sundat přední brašny, odmontovat přední kolo, sejmout z něj plášť a spravit duši. Jenže duše nebyla píchnutá, ale ventilek byl od ní částečně utržen. A tak jsem ji musel vyhodit, to už se spravit nedalo. Přišla tedy do nejbližšího koše a byla nahrazena novou. Pak už zbývalo jen vše nandat zpět a mohlo se vyjet dále. Celá oprava mi trvala asi půl hodiny a tak jsme z olympijského parku vyjeli asi až kolem půl třetí. Ten defekt nám docela naboural program, jelikož bylo už celkem dost hodin a my měli najeto zatím jen nějakých 24 km a tak jsme museli do toho pořádně šlápnout. Po krátkém hledaní cesty v centru Mnichova jsme se konečně z tohoto velkoměsta vymotali a pokračovali dále směrem na Gauting a Inning am Ammersee. Tam jsme se na chvilku zastavili, abychom se pokochali nádherným pohledem na Ammerské jezero. Za městečkem Utting jsme si u sportovního centra udělali polévku, doplnili láhve s vodou a rozhodli se ujet ještě nějaký ten kilometr, i když už bylo půl deváté večer. Za chladného večera při nádherném romantickém západu slunce jsme šlapali asi až do půl desáté. Poblíž obce Stadl, hned vedle ohrady s kravkami, jsme rozbalili stan a kolem desáté zalehli. Ten den jsme najeli nakonec přece jen více než 100 km.

den 7. – neděle 22.7. 2001

Ráno nás vzbudil budík docela časně, což je pro nás v šest ráno. Jelikož jsme měli malý kilometrový deficit a do dalšího cíle, do Lindau, kam jsme chtěli tento den dorazit, nám mapa ukazovala 140 km, museli jsme vyrazit takto časně. Vyjeli jsme do chladného rána s čistě jasnou oblohou a pomalu začínajícím hřáním slunečních paprsků. Asi po hodině jízdy už bylo docela teplo, sluníčko hřálo obstojně a to bylo teprve kolem osmé. Našli jsme si pěkné místečko s vodou a lavičkou a tam posnídali čaj a chleba s paštikou a sýrem. Asi po hodinové pauze na tomto pěkném a klidném místě jsme museli pokračovat dále. Po chvíli jsme se napojili na nějakou známou a silně frekventovanou cyklostezku, kde jsme během krátké doby potkali desítky cyklistů všech věkových kategorií. Právě na této stezce jsem našel papírové kapesníčky a v nich klíček od auta. A tak jsem dohnal skupinku cyklistů před námi, jenže ani jednomu z nich to nepatřilo. Ale i tak jsem to dal jednomu z nich a on to vzal s sebou s tím, že to odevzdá na příští informační stanici na této cyklostezce, jelikož my jsme po pár km z této cyklostezky sjeli a pokračovali dále směrem na Marktoberdorf, kde jsme se trochu zamotali a zajeli si. Když jsme študovali mapu, přijeli k nám dva cyklisté manželé a oslovili nás, zda jsme z Čech. Pán byl sice Němec, ale do roku 1966 žil v Čechách u Jablonce a doposud mluvil výborně česky. Oni hledali ten samý směr jako my a tak jsme se vydali dále společně. Hodně jsme si při jízdě povídali a pak jsme byli s Lenkou od nich pozváni na oběd. Ten se konal ve vesnici Unterthingau ve stylovém hostinci. Oběd byl velice chutný, obsluha příjemná a i prostředí bylo moc fajn. Po jídle jsme si s našimi hostiteli ještě chvíli povídali a pak jsme se každý vydali svým směrem, oni domů a my dále k Bodamskému jezeru. Zastavili jsme se v Kepmtenu, kde jsme si dali italskou zmrzlinu a poté už jsme museli zase šlápnout do pedálů, abychom se dostali přes kopec jménem Buchenberg. Stoupání jsme zvládli celkem hravě a dále si to svištěli do Isny. I když to bylo asi 20 km, byli jsme tam za chvilku. A tak jsme si mohli udělat ještě další pauzu, při které jsme baštili sušenky a doplňovali tekutiny ve formě krásně studené vody z nedalekého vodovodu. Z Isny nám do Lindau zbývalo nějakých 26 km a tak jsme nemuseli nikam spěchat, čas jsme měli dobrý. Po odpočinku jsme tedy v klidu vyrazili dále a pokračovali lehce kopečkovatou krajinou až do Lindau, kde jsme měli domluvené ubytování u rodiny, kde Lenka byla dříve jako au-pair. Tam jsme dorazili kolem sedmé a museli počkat, než přijedou domácí, u kterých jsme měli spát. Ti dorazili asi za hodinu, hned nás nechali se ubytovat, osprchovat a pak nás pozvali na večeři. Večer jsme se pak vydali k Lenčině rumunské kamarádce Angele, která je v Lindau také jako au-pair. U ní jsme byli asi do dvou do rána. Spát jsme šli asi až v půl třetí, což nám vůbec nevadilo, jelikož nás čekal volný den.

den 8. – pondělí 23.7. 2001

Ráno jsme nemuseli brzy vstávat, spát jsme mohli, jak dlouho bylo libo. Pospávali jsme a polehávali tedy asi až do půl dvanácté. Nikam jsme se nemuseli dnes stěhovat, jelikož obě noci jsme měli domluvené na stejném místě. Když jsme konečně vstali, šli jsme na snídani, kterou jsme zrovna spojili s obědem. Následovalo praní prádla, dopisování deníku a pak asi v půl páté jsme se vydali opět za Lenčinou kamarádkou Angelou, kde jsme pobyli asi hodinu a pak se jeli podívat po Lindau. Projeli jsme se po pobřeží, prohlédli si historické jádro města, maják, sochu lva v přístavu a další zajímavosti tohoto turistického letoviska. Poté jsme jeli domů na večeři a pak jsme se ještě nějakou dobu povalovali, než pro nás přijela Angela s Patrikem a s nimi jsme vyrazili do města, přímo do centra Lindau, které se nachází na ostrově. Tam jsme si sedli do jednoho baru a debatovali. Když se setmělo, udělali jsme si procházku po molu až k majáku a pak ještě po dalším molu k veliké soše lva. Vše bylo krásně osvíceno, maják, socha lva, ale i celé pobřeží a hotely v Lindau. Domů jsme se dostali asi kolem půlnoci a pak šli hned do hajan.

den 9. – úterý 24.7. 2001

Toho rána jsme chtěli vyjet kolem desáté, ale to se nám bohužel nepovedlo, protože jsme z postele vylezli teprve až v jedenáct. Následovalo balení věcí a snídaně. V té chvíli se mi udělalo hodně špatně a nebyl jsem schopen jet na kole a tak jsme zůstali ještě na místě. Odjezd jsme odložili a já si šel lehnout. Zatímco jsem spal, Lenka si hrála s dětmi ze své bývalé au-pairské rodiny. Když jsem vstal asi kolem půl druhé po obědě, už mi bylo lépe a tak jsme si dobalili věci, nasvačili se a po dlouhém loučení se s dětmi, které Lenku nechtěly pustit, jsme konečně vyrazili. Bylo asi 15 hodin, tedy hodně pozdní čas na start. Zastavili jsme se ještě na ostrově a udělali fotku majáku a sochy lva, symbolů Lindau. Odtud jsme už pokračovali po cyklostezce do Bregenz, prvního to rakouského města na naší trase. Potkali jsme také dva české a plně naložené cykloturisty, ale ani jsme nezastavili a pokračovali dále. Další zastávka byla v Bregenzu u nově instalované opery. Stará kulisa, kterou jsem viděl rok předtím, byla letos vyměněna za novou. Tato operní scéna je hodně známá, velice impozantní a je určitě charakteristickým symbolem Bregenzu. Odsud už jsme se vydali dále přes Hard, Lustenau a Feldkirch až na lichtenštejnské hranice, kde nám pořádně zkontrolovali pasy a dokonce nám tam dali i pěkné razítko. Z celnice jsme už mířili přímo do hlavního města tohoto malého knížectví – do Vadůzu. Tam jsme si prohlédli katedrálu, centrum a z dálky i knížecí hrad a pak jsme po dřevěném mostě přejeli Rýn a ocitli se tak na švýcarském území. To znamená, že za toto odpoledne jsme projeli na kolech 4 státy – Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko! Tato rarita se nedaří každý den! A pak už jsme po cyklostezce po švýcarském břehu Rýna ukrajovali jeden kilometr za druhým. Byla to absolutní rovina, krásný asfaltový povrch a tak se jelo úplně parádně, i když to bylo trochu monotónní. Asi po 20 km jsme přejeli na druhou stranu a byli jsme v Rakousku. Tam jsme jeli asi 3 km do nejbližší vesnice hledat telefonní budku, odkud jsem telefonoval ke známým do Kaisergebirge, ale bohužel jsem se nedovolal. Začínalo se stmívat pomalinku a tak jsme se vydali zpět k Rýnu. V té chvíli začínalo akorát kapat a tak jsme pořádně pelášili k místu, které jsme si vyhlédli předtím na nocleh. Po chvilce přestalo a tak jsme se rozhodli, že kousek ještě popojedeme a zkusíme najít něco lepšího. Námi vyhlédnuté místo u kostela nebylo úplně ideální, jelikož bylo docela dost na očích. A tak jsme popojeli asi ještě 1 km a udělali jsme dobře. Přímo na břehu Rýna na rakousko-švýcarské hranici jsme objevili krásně schované skautské tábořiště. Nemuseli jsme ani rozbalovat stan, byla tam totiž chata s velkou verandou a pod ní lavičky a stolky. Také tam byly vojenské umývárky, dřevěná rozhledna, no prostě paráda. Rozbalili jsme si tedy spacáky na lavičkách a stolech pod střechou a šli spát. Na toto tábořiště jsme dorazili asi v deset večer a tachometr za tento den ukázal 96 km, což byl velmi solidní výkon vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli asi ve tři odpoledne!

den 10. – středa 25.7. 2001

Ráno jsme se probudili asi v půl deváté, ale vstávat se nám moc nechtělo a tak jsme ještě chvíli polehávali a až pak došlo k balení věcí a snídání. Když jsme vyrazili, bylo opět dosti pozdě, asi půl dvanácté. Po 300 m jsme přejeli Rýn a stanuli opět ve Švýcarsku, kde jsme po rýnské cyklostezce pokračovali až k Bodamskému jezeru. Na tomto úseku jsme zaznamenali dvě jubilea. Lenka ujela svůj 10000. km a já 1000. km na této cykloexpedici. U Bodamského jezera jsme si ještě jednou krátce vjeli na rakouské území, odkud jsem znovu telefonoval známým. Tentokráte jsem se už dovolal a dozvěděl se, že brigáda, kterou jsem měl mít po této cykloexpedici, nebude. To změnilo tedy veškeré další plány jak pozitivně, tak negativně. Negativně v tom, že nebudou penízky z brigády a pozitivně tak, že nemusíme nikam spěchat a vrátit se z této cesty můžeme i později než bylo plánováno a tak můžeme strávit déle v Maroku a udělat si třeba někde během cesty ještě nějaké zajížďky. Po tomto telefonátu jsme si koupili v místním marketu nektarinky, chlazenou colu a nanuky. Zbaštili jsme to a vypili nedaleko na lavičkách v pěkném parku. Čas běžel docela rychle a my měli najeto teprve nějakých 30 km a tak jsme se museli vydat na cestu dále. Jeli jsme po švýcarském pobřeží Bodamského jezera přes města Arbon, Romanshorn až do Konstanz (Kostnice), kde jsme opět vjeli na německé území. Tam jsme si prohlédli historický střed, přístav a také budovu koncilu, kde byl odsouzen a upálen reformátor Mistr Jan Hus. Těsně před Konstanz mi naprasklo lanko u zadní brzdy, ale jel jsem s tím dál, i když už to skoro vůbec nebrzdilo. Nebyla ale chuť ani čas to opravovat. V Kostnici jsme si nakoupili něco k jídlu a pití a pak pokračovali hned dále. Kousek za městem jsme si udělali u budovy školy večeři. Tentokráte jsme dlabali těstoviny s rumunskou masovou konzervou, kterou jsme dostali na cestu od Lenčiny kamarádky Angely. Po opravdu chutné večeři jsme asi v půl deváté večer vyrazili dále, abychom ukrojili ještě další kilometry, aby nám toho nezbylo na zítřek tolik. Jak jsme později zjistili, zapomněli jsme na místě večeře otvírák. Naštěstí jsme ale měli ještě jeden. Když jsme míjeli městečko Steckborn, začínalo se již stmívat, ale my přesto jeli dále. Před desátou už jsme začali hledat nějaké místo na přespání, ale ňáko se nám to nedařilo, ne a ne něco solidního najít. Asi až v půl jedenácté ve vesničce Wagenhausen jsme objevili celkem dobré místo pro bivak za jednou stodolou. Začali jsme rozbalovat stan a v té chvíli na nás začali útočit komáři. Jinam se nám ale už jet nechtělo a tak jsme co nejrychleji postavili jen vnitřní stan bez tropika. Ale i tak nás pěkně poštípali za tu chvilku. Spát jsme šli v jedenáct.

den 11. – čtvrtek 26.7. 2001

Tohoto rána jsme museli vstávat časně, jelikož jsme potřebovali dojet až na francouzské hranice k Basileji, konkrétně do Rodersdorfu, kde máme známé a u nich jsme měli dohodnut nocleh. Vzbudili jsme se tedy v šest, ale vstali jsme až o dalších 45 minut později. Sbalili jsme rychle stan, který byl ještě částečně mokrý od rosy a vyrazili jsme na cestu. Docela dlouho nám trvalo, než jsme našli místo na snídani. Když jsme našli pěkné lavičky se stolky ve stínu, nebyla tam zase pitná voda a tak jsme tam provedli jen ranní hygienu a pokračovali dále. V příštím městě jsme nabrali na benzínce vodu a jeli zase dále. Všimli jsme si ukazatelů, které upozorňovaly na nedaleké vodopády na Rýnu a tak jsme se podle nich vydali. Byla to více než půlhodinová zajížďka, ale určitě to stálo za to. Pohled z hradu dolů na mohutný peřejovitý vodopád byl fantastický. Obrovské množství vody dunělo a stříkalo všude kolem narážejíc do okolních skalisek. O poutavosti těchto Rýnských vodopádů svědčilo velké množství turistů. Po návštěvě této přírodní pozoruhodnosti jsme nasedli na kola a vydali se hledat nějaké místo na snídani, jelikož jsme jeli od časného rána a teď už bylo skoro poledne a my za celou dobu nic nejedli. To se nám podařilo až o několik kilometrů dále na německém území ve městečku Jestetten, kam nás zavedla Rýnská cyklostezka, po které jsme celou dobu jeli. Snídaně v době poledne nám zabrala asi půl hodiny a jelo se dále, stále ještě v Německu. Ve městě Waldshut se cyklostezka opět dotkla břehů Rýna a dále vedla podél něho. Ve Waldshutu jsme nakoupili levnější německé potraviny a pak jsme pokračovali dále směrem do Bad Säckingen. Cestou jsme minuli jadernou elektrárnu, která ležela na břehu Rýna přímo na švýcarsko německé státní hranici. V Bad Säckingen jsme přejeli Rýn na druhý břeh a tak definitivně opustili Německo a stanuli opět ve Švýcarsku. Odsud už to bylo do Basileje asi 30 km a tak jsme uháněli, co to dalo. Dorazili jsme tam asi v půl šesté a krátce jsme tam v jednom parku posvačili. Trochu jsme se pak v centru zamotali, ale po chvíli jsme našli orientační bod, kterým bylo ZOO a od něj už jsem věděl kudy dále do Rodersdorfu. Z Basileje do Rodersdorfu už to bylo nějakých 20 km a proto už jsme nemuseli moc spěchat. Ty poslední kilometry nám uběhly docela rychle, měli jsme totiž vidinu sprchy, postele a dobrého jídla a to nás hnalo vpřed. Na chvíli jsme vjeli ještě na francouzské území a po něm jeli asi 5 km. Vedla přes něj totiž nejkratší cesta z Basileje do Rodersdorfu. Do našeho dnešního cíle ke známým do Rodersdorfu jsme přijeli asi ve čtvrt na osm. Hned jsme rozbalili navlhlý stan a nechali ho venku sušit a poté jsme se šli teprve zlidštit (umýt se a osprchovat). Následovala velmi chutná večeře v podobě špaget, které nám paní Ducháčová připravila. Poté jsem ještě vyměnil prasklé brzdové lanko a od syna paní Ducháčové Marka si nechal doseřídit přehazovačku a přesmykač. Paní Ducháčová původně ani neměla být v Rodersdorfu, měla jet totiž do Broumova na dovolenou, ale jelikož si zranila nohu, musela zůstat doma. Večer jsme si ještě s Ducháčovými povídali a spát jsme šli asi po jedenácté. Byli jsme docela utahaní, ten den jsme najeli totiž 146 km.

den 12. – pátek 27.7. 2001

Ráno se nám nechtělo vstávat, měli jsme za sebou dlouhý předchozí den a tak jsme moc nespěchali. Byl jsem sice od osmi vzhůru, ale Lenka stále spala. A tak jsem pověsil vyprané prádlo ven, aby se usušilo, a poté dopisoval deník. Když se Lenka vzbudila, posnídali jsme, tedy spíše by se dalo říci, že jsme poobědvali, bylo totiž už půl dvanácté. Ke snídani nám paní Ducháčová připravila vše možné, nač jen se dá pomyslet – čerstvoučký chleba, domácí pečivo, sýry, šunku, vajíčka atd. Po jídle jsme začali pomalu balit věci, pak se skočili ještě schladit do sprchy no a konečně ve 3 hodiny odpoledne jsme byli připraveni vyrazit. Vydali jsme se přes sedlo Challpass (747 m) směrem do Laufenu. Stoupání bylo slušné s převýšením přibližně 300 m. Tam nás akorát zastihl deštík, ale potili jsme se tak, že jsme ho ani moc neregistrovali. Ve vesničce Röschenz jsme měli odbočit vpravo. Já tak učinil a těsně za odbočkou čekal na Lenku. Jenže ona projela a jela dále z kopce dolů, aniž by si mě všimla. Já ji také přehlédl a tak jsem tam nějakou dobu čekal a když dlouho nejela, vydal jsem se jí hledat. Předpokládal jsem, že projela dolů a tak jsem jel tím směrem. Očekávání se potvrdilo a asi po 1 km jsme se setkali. Nezbývalo než se vrátit zpět a tak jsme museli vyšlápnout to, co jsme z Röschenz sjeli dolů. Pak už jsme pokračovali do vesničky Kleinlützel, kde jsme měli v úmyslu navštívit paní Haase, známou mé tety. Podařilo se nám ji docela rychle najít a jelikož už bylo po páté odpoledne, tak jsme přijali její nabídku zůstat u ní na noc. Během toho, co nám dělala večeři, zašla za námi na zápraží a zapomněla, že má na pánvi olej. Když si to uvědomila, běžela zpět a našla pánev plnou velikých plamenů a kuchyň plnou kouře. Ze sporáku vše hodila hned do dřezu, pustila na to vodu a otevřela všechna okna. Pak šla pro nás, aby nám řekla, co se stalo. Když jsme přišli my do bytu, stále tam bylo všude plno kouře, kuchyňská linka byla částečně ohořelá a vše kolem bylo začouzené. Nejen kuchyň, ale i kus obýváku byl zašpiněn černým dýmem. Bylo to hrozné, jen taková krátká chvíle stačila k takové pohromě. Štěstí v neštěstí bylo, že se na to přišlo né úplně pozdě, jinak mohl klidně shořet celý dům! I když jsme ji chtěli pomoci s uklízením, tak si nedala říci a začala nám dělat večeři znovu a pomoci nechtěla. Když jsme se najedli, vydala se s námi do lesa, aby nám ukázala blízké skály v okolí a plno dalších míst, kde se daly najít zkameněliny různých mušlí, amonitů apod. Asi kolem desáté jsme pak šli spát. Ten den jsme na kole najeli pouhých 20 km, jelikož jsme velmi pozdě vyjeli a hodně brzy to ukončili.

den 13. – sobota 28.7. 2001

Po předchozím neoficielně volném dnu jsme se rozhodli, že musíme vstávat brzy a něco málo dohnat, abychom nebyli pozadu oproti našemu plánu. Vstali jsme tedy v sedm a posnídali již připravenou snídani. K baště byly pečené rohlíky, marmeláda, sýr, rajčata a paprika. Když jsme se dosyta najedli, rozloučili jsme se s paní Ivanou a po osmé jsme vyjeli. Vydali jsme se směrem na Laufen, Delémont a Biel. Po cestě jsme si udělali zastávku v krásné skalní soutěsce, odkud jsme pozorovali horolezce šplhající po vysokých skalních stěnách. V obci Reconvilier jsme byli nuceni zastavit, protože jsem píchl přední kolo. A tak jsem musel sundat brašny, odmontovat přední kolo, sundat plášť a zalepit píchlou duši. Podařilo se. Když jsem vše namontoval, mohli jsme vyrazit dále. Ujeli jsme pár kiometrů a zastihl nás déšť a tak jsme museli opět zastavit a schovat se. Úkryt před deštěm jsme našli před budovou zavřené banky a tam jsme jedli a čekali asi hodinu, až se vyprší. Když přestalo a silnice začala osychat, vydali jsme se dále přes sedlo Col du Pierre Pertuis směrem na Biel. Těsně přes Bielem jsme se napojili na dálnici, která je zde výjimečná tím, že po ní mohou jet cyklisté. Jiná cesta tudy nevede a tak je na dálnici vyznačen pruh pro cyklisty. Na tomto 5-ti kilometrovém úseku jsme projeli dokonce tři dálniční tunely! Pak jsme z ní sjeli a přijeli do města Biel. Tam nás přivítalo podstatně teplejší klima. Rozdíl byl opravdu znatelný. Udělali jsme si tedy dvouhodinovou pauzu u vody, odkud se nám pak vůbec nechtělo, ale vyjet jsme museli, abychom někde doplnili zásoby vody, jelikož se blížila doba večeře. Dále jsme se podél Bielského jezera vydali do města Neuchatel, které leží na břehu známého jezera Lac de Neuchatel. Zastávka na večeři se konala v univerzitní části Neuchatelu, kde jsme baštili bramborovou kaši s kuřecím gulášem. Asi v devět jsme vyjeli dále s úmyslem ještě něco ujet a pak najít dobré bivakoviště. Když jsme tak projížděli kolem perfektních posekaných trávníků se zákoutími, říkali jsme si, že by právě toto bylo ideální místo na přenocování. Ale nezůstali jsme tam a jeli dále. Pak jsme objevili ještě lepší zákoutí s nádherným výhledem na moře, ale opět jsme zaváhali a jeli dále. Jenže právě to se nám nevyplatilo. Rychle se setmělo a my nemohli nic najít a vracet jsme se už nechtěli. A tak jsme velmi špatně osvětlení pokračovali po silnici dále. Prostě mi najednou zničehonic nesvítila zadní blikačka a Lence zase nefungovalo přední světlo! Stále jsme nemohli nic slušného najít a tak když nás přestalo bavit něco hledat, zajeli jsme jednoduše do jednoho sadu a podél něj jeli až k lesu, kde jsme si postavili vnitřní stan. Stále jsme si vyčítali, že jsme už dávno předtím měli na těch pěkných trávnících zastavit, ale co se dalo dělat, teď bylo už pozdě! Usnuli jsme celkem brzy, ale ve tři v noci nás vzbudila bouřka a deštík. Museli jsme tedy rychle ven ze stanu a napnout i vrchní tropiko. Štěstí bylo, že jsme byli částečně pod stromy a tak jsme my, stan a plachta ani moc nenamokli. No a pak už jsme spali nerušeně až do rána.

den 14. – neděle 29.7. 2001

Ráno jsme se probudili o půl deváté místo v šest, jak jsme měli původně v plánu. No a aby toho nebylo málo, vstali jsme ještě o hodinu později a na cestu se vydali až po desáté! Na nejbližší benzince jsme provedli ranní hygienu, následovalo pár kilometrů a zastavili jsme se na snídací pauzu, koupání, opalování a dopisování deníku. Asi až o půl druhé jsme se rozhodli pokračovat. Jenže jsme ujeli asi 500 metrů a museli jsme opět zůstat stát. Spadl mi totiž řetěz a přitom se zamotal. Stalo se mi to poprvé v životě, že se při spadnutí zamotal. Rozmotat nešel a tak jsem ho musel roznýtovat a teprve pak jej rozmotat. Podařilo se mi to, ale opět zanýtovat byl problém. Dalo to hodně práce, než se to zdařilo. Padlo během toho pár neslušných nadávek, ale není se čemu divit, opravdu mě to štvalo a furt to nešlo dát dohromady. Po té opravě byly moje ruce pěkně mastné a černé od řetězu a tak jsem musel požádat v blízkém domě o mýdlo a vodu, abych se mohl umýt. Moc to nešlo, ale jakžtakž jsem to smyl a konečně ve tři jsme mohli vyrazit dále směrem na Yverdon les Bains. Tam jsme si udělali krátkou přestávku na čokoládu a jelo se dál k Ženevskému jezeru. Do cesty se nám hned po čokoládové pauze postavil nepříjemný kopec, který se zničehonic najednou objevil těsně za jezerem a pořádně nás zapotil. Jakmile jsme ho vyšlápli, následovala asi 30 km dlouhá rovina a pak posledních 5 km k Ženevskému jezeru bylo už s kopce. Ke světově známému jezeru jsme přijeli od severu a prvním letoviskem bylo město Morges. Hned za ním jsme si natrhali na poli alespoň půl kila jahod. Dále jsme pak pokračovali podél západního pobřeží jezera směrem k Ženevě. Na osmou jsme si naplánovali přestávku na večeři a vyšlo to úplně přesně. Podařilo se nám najít na břehu jezera nádherný sportovní areál s přístavem. Obsadili jsme stolek a dvě lavičky a začali vařit. Během vaření Lenka objevila již v zavřené budově restaurace v suterénu otevřené záchody a dokonce i se sprchami. Celý areál patřil nějakému sportovnímu klubu a i přesto, že restaurace nebyla toho dne v provozu, tak areál byl volně přístupný a sociálky nebyly zamčené. Velice se nám to hodilo, měli jsme tedy úplně vše, co jsme si jen mohli přát – trávník, stromy, lavičky a stolky, sprchy, záchody, nádherný výhled na jezero, no prostě super! A tak jsme změnili plán a už nikam dále nejeli a zůstali na noc tady na tomto parádním místě. Denní limit 100 km byl splněn a tak nebylo co řešit. Nabaštili jsme se, nato jsme si jako zákusek dali vrchovatý ešus jahod a zbytek večera jsme strávili relaxováním na břehu jezera při západu slunce. Byl krásný teplý večer a tak jsme ani nestavěli stan a šli spát kolem půlnoci jednoduše pod širák.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .