0
0

Pro většinu návštěvníků Maroka bývá nejjižnějším bodem jejich poznávacího okruhu buď Marrákeš (případně nejvyšší hora Atlasu Džebel Toubkal) nebo atlantické letovisko Agadir. Podíváte-li se však na mapu země, zjistíte, že ještě téměř celé dvě třetiny území protáhlého, od severovýchodu na jihozápad orientovaného Maroka leží na jih od Agadiru. Do této oblasti, daleko mimo vyšlapané cesty běžné turistiky, jsme se znovu vydali v říjnu loňského roku.

První věc, jíž si zákonitě všimne každý cestovatel směrem na jih, je narůstající počet uniformovaných hlídek. Zatímco na „civilizovaném“ severu zahraničním turistům pouze s úsměvy salutují, protože i v Maroku jsou si dobře vědomi ekonomických zisků, které turistický ruch přináší, za Agadirem je třeba smířit se s tím, že v každém městě a na každé významnější křižovatce budete zastaveni policejní či vojenskou hlídkou. Návštěvník se musí obrnit trpělivostí a stále znovu vyplňovat evidenční formuláře a odpovídat na důležité otázky typu: Jaké je Vaše pohlaví? či Jak se jmenuje Váš otec? Uniformovaní strážci jsou vesměs přátelští a korektní, přesto však v jejich budkách nad tlustými knihami ve chvílích deprese vzpomínám na Kafkův Proces.

Asi 150km od Agadiru překonáváme hlavní hřeben Antiatlasu, nejjižnějšího z horských pásem Atlasu. V průsmyku Tizi-Mighert symbolicky zastavujeme u poutače, který oznamuje, že právě projíždíme branou Sahary. Těžko definovat, kde poušť skutečně začíná, ale jak ukrajujeme další a další kilometry, vegetace pozvolna, ale trvale ubývá. Čas od času míjíme pro Středoevropany exotická stáda velbloudů. Při noční jízdě občas zahlédneme přejeté hady na silnici před námi, jimž se vyhřívání na příjemně teplém asfaltu stalo osudným.

Ráno překračujeme pomyslnou hranici Západní Sahary. Její schizofrenní statut je jednou z nejpozoruhodnějších rarit současného světa. Na jedné straně je formálně vyhlášená a světovým společenstvím uznaná, ale neexistující Saharská demokratická republika, a na druhé v praxi existující a mezinárodně tolerované přičlenění k Maroku. Ještě před několika lety sem mohli zahraniční turisté pouze na základě speciálního povolení. Dnes sem může každý, pokud se smíří s výše popisovanými kontrolami. Pro diplomaty, jak nám vysvětlil pan konzul na české ambasádě v Rabatu, je to jiné. Pro ně existuje Maroko pouze v původních hranicích a jejich pověření a pravomoce se na Západní Saharu nevztahují.

Bývalá španělská kolonie je jednou z nejpustších zemí světa. Území o rozloze dvojnásobku bývalého Československa obývá pouhý čtvrtmilion lidí, takže hustota zalidnění je necelý 1 člověk na km2. A k tomu ještě polovina obyvatel žije přímo v Laayoune.

Historie oblasti v posledním čtvrtstoletí je bouřlivá. Bývalá kolonie Španělská Sahara získala v r. 1975 pod názvem Západní Sahara nezávislost. Jiný názor na budoucnost tohoto území však měli sousedé. Maroko a Mauretánie se rozhodli rozdělit si je mezi sebe. Marocký král Hassan II., který letos sedí na trůně již třicátý sedmý rok, vyslal 6. listopadu 1975 na 350 tisíc svých poddaných na tzv. Zelený pochod do Západní Sahary a obsadil ji.

Národně osvobozenecké hnutí Frente Polisario podporované Alžírskem, které rovněž mělo v oblasti své zájmy, zahájilo proti Maroku a Mauretánii válku. Roku 1976 Polisario vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku s exilovou vládou v alžírském Tindoufu. Po vojenských neúspěších Mauretánie r. 1979 od svých nároků na Západní Saharu ustoupila, boje mezi marockou armádou a Polisariem však probíhaly ještě celá 80. léta. Maroko obsadilo téměř celé území a konečně v roce 1991 se obě strany dohodly na příměří s tím, že definitivní politické řešení přinese referendum, v němž by samotní obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, přejí-li si nezávislost nebo zda souhlasí s přičleněním k Maroku.

Kamenem úrazu se stala otázka, kdo se smí referenda účastnit. Polisario trvá pouze na Sahraujích, většinou dosud kočujících původních obyvatelích, zatímco marocká strana na všech, kteří nyní Západní Saharu obývají. Během uplynulých let totiž na území přišlo, ať již dobrovolně nebo rozkazem, mnoho marockých vojáků a dělníků, u nichž je zřejmé, pro jakou alternativu by hlasovali. A vzhledem k nízkému počtu obyvatel je víc než jasné, jak by referendum v takovém případě dopadlo.

Proto se referendum i konečná dohoda stále odkládá, což vyhovuje Maroku. To se snaží všemi způsoby legalizovat svou přítomnost a budováním dopravních sítí i další infrastruktury zemi k sobě definitivně připoutat. Sám pojem Západní Sahara v Maroku z pochopitelných důvodů příliš neuznávají a rovněž novým administrativním členěním se snaží nechat zapomenout na minulost. Na několika místech na pobřeží se budují nové hotely a rekreační zařízení, což je další známkou toho, že Maroko již nemá v plánu území opustit.

Proč vůbec vznikly spory a mnohaletá válka o zcela pustý kus Sahary? Kromě prestižních důvodů je hlavním motivem nerostné bohatství. Na Západní Sahaře se nalézají jedny z největších světových nalezišť fosfátů. Kromě nich jsou zde i ložiska železné a uranové rudy a dalších surovin. A pokud se potvrdí teorie o ohromných zásobách ropy v pobřežním šelfu, je možné, že zatím velmi vlažný zájem světových mocností o dění v regionu prudce vzroste. Potom se můžeme nadít toho, že mnohaletý status quo, kdy daný stav víceméně všem vyhovuje, protože se aspoň nestřílí, vezme rychle za své.

Hlavní město Laayoune je počtem obyvatel srovnatelné s Olomoucí. Tím však veškerá podobnost končí. Historických památek se v této snad nejnudnější a nejvšednější „metropoli“ na světě nedočkáte. Při procházce prašnými ulicemi se strohými stavbami a převažujícím mužským živlem jsem si vzpomněl na dobu v zeleném. Je zajímavé, že nezaměnitelnou „vybydlenou“ vojenskou atmosféru a prostředí vůbec člověk rozpozná velmi rychle všude na světě bez ohledu na geografické, politické, náboženské nebo rasové rozdíly.

V Laayoune je vskutku mnoho vojáků, ale ani řada civilistů zde nehodlá zakotvit natrvalo. Západní Sahara je pro Maročany tím, čím byl divoký Západ pro Američany minulého století, Sudety po r. 1945 pro nás nebo Sibiř pro Rusy dneška. Zde se dají vydělat peníze, ale život zde je depresivně jednoduchý a tvrdý.

Při posezení v jedné z místních čajoven nám nezbývá, než stále znovu obdivovat mistrovství, s nímž Marokánci připravují čaj, tento svůj národní nápoj, často žertovně označovaný jako whisky. Majitel jej rozlévá z konvice do malých skleniček z půlmetrové výšky, aby byl patřičně napěněn. U stolu vedle nás sedí muž středního věku. Silný, ale bez nohy. Není sám. Na celé Západní Sahaře potkáváme značné množství invalidů, včetně malých dětí. To jsou památky na válku s Polisariem. Ještě dnes, kdy je mír, si však válka čas od času vybere další oběť, a to prostřednictvím svých nejzákeřnějších pomocníků – nášlapných min.

Kdo si chce z návštěvy města odnést přece jen příjemnější dojem, měl by navštívit Colline aux Oiseaux. Malý park, který je zároveň i botanickou a zoologickou zahradou v jednom, je oázou zeleně a lidštějšího prostředí. Navíc je odtud pěkný výhled na část města a především na mohutné písečné duny, které ohraničují kotlinu, v níž město leží. Laayoune se asi nikdy nestane druhou Paříží, turistickým cílem samo o sobě. Vždy bude pouhou zastávkou na cestě jinam. Pro cestovatele i pro část svých obyvatel. Více méně to samé platí i pro další významnější sídla na Západní Sahaře. Kromě Laayoune již existují pouhá tři. Vnitrozemská pouštní Smara, malé rybářské městečko Boujdour a důležitý přístav Dachla. Toto druhé hlavní centrum Západní Sahary s 30 tisíci obyvateli, ležící na 40km dlouhé písečné kose těsně nad obratníkem Raka, je nejjižnějším volně přístupným městem Maroka.

Z Laayoune je do Dachly přes 500km. Přesto není problém tuto vzdálenost ujet velmi rychle. Celou Západní Saharou prochází nová asfaltka, po níž je radost jet. Kilometry dokonale prázdné a přímé cesty, na níž téměř není nutné používat volant, vyhánějí rychlostní průměr naší Karosy ke 100km/h a rychlost některých z vozidel, která čas od času potkáváme, bývá i výrazně vyšší.

Nemá však smysl se honit. To, co je na Západní Sahaře úchvatné a nezapomenutelné, to nejsou města, ale příroda. Kdo hledá samotu, pustinu, kde člověk je jen titěrnou hříčkou na jevišti živlů a kde se vlastní starosti ve srovnání s globárním planetárním představením stanou nepatřičně nedůležitými, ten by se na pobřeží mezi Laayoune a Dachlou cítil jako v ráji. Představte si ostrý kontrast barev: jasně modrého Atlantiku a žluté Sahary, která se odtud táhne až kamsi k Nilu pět tisíc kilometrů na východ. Vysoké útesy vytvořené z milionů vápencových lastur, pozvolna se bortící pod náporem oceánu. Nebo předlouhé panenské pláže s lagunami a vraky lodí přímo u pobřeží. Rozsáhlé sebchy, vyschlá slaná pouštní jezera s typickou sukulentní vegetací. Měsíční krajinu vyerodovaných kaňonů pouštních vádí nebo jejich mořem zalitá ústí, kde lze chytat ryby přímo do rukou… A to vše má člověk sobecky sám pro sebe, nemusí se o nic dělit s přechodnými obyvateli pětihvězdičkových hotelů. Ti jsou za vodou. Na Kanárských ostrovech pár set kilometrů odtud. Zatím.

Po příjezdu do Dachly míříme do baru Juan, pozoruhodného reliktu z dob čtvrt století vzdálené špa- nělské kolonizace. Tehdejší majitel vyvinul mimořádné úsilí, aby i po změně poměrů udržel licenci na prodej alkoholu a nakonec se mu to podařilo. Navzdory slibně znějícímu názvu je návštěva podniku těžkým zklamáním. Žádné šantánové příšeří a plyš, stoličky a usměvavý barman, ale ostré světlo, umakartový stůl bez ubrusu, školní židličky a obsluha bez špetky elegance a ochoty. Z plechovky usrkáváme nechutnou a drahou třetinku piva a nechápeme, o co majiteli šlo. Proč vůbec bojoval za zachování jediné alkoholické hospody na Západní Sahaře, když ji vede takhle?

Do půlhodiny je nám vše jasné. Nežije z náhodných příchozích, kteří si sem tam objednají pivo. Během chvilky se v baru vystřídá desítka vojáků a každý z nich nakupuje láhve whisky. Celé. Na panáky zde nerozlévají, ale to nikdo ani nežádá. Jedna láhev stojí v přepočtu víc než tisíc korun. Pro majitele musí být bar zlatý důl. A je zřejmé, že nestrádají ani zdejší vojáci (přesněji důstojníci). Lépe řečeno: peníze ani víra zakazující konzumaci alkoholu zde nejsou rozhodující. Služba zde, na tomto konci světa, je pro mnohé psychicky vyčerpávající a bez občasných alkoholových úletů asi nemožná.

Dachla je posledním ostrovem lidského osídlení v Maroku. Na jih odtud už je jenom poušť. A prý také nášlapné miny z doby války. Proto sem jezdí už jenom ti, kteří míří do čtyřista kilometrů vzdálené Mauretánie. Z bezpečnostních důvodů není možné cestovat individuálně. Dvakrát do týdne vyjíždějí konvoje vedené vojskem. Zařadit se do nich je možné teprve po vyřízení dlouhé řady formalit.

Jízda na jih probíhá přísně organizovaně s určenými přestávkami na zastavení pro všechny najednou. Během nich se seznamujeme s některými účastníky konvoje, sestávajícího přibližně ze 40 vozidel. Jejich etnické i národnostní složení je přepestré. Převažují Mauretánci v blankytně modrých pláštích pouštních Tuaregů. Jsou zde Švýcaři, kteří přepravují humanitární pomoc, zásilku léků do Burkiny Faso. Cílem většiny Evropanů však není Mauretánie, ale vesměs pokračují dále. Doma si koupí ojeté auto, projedou s ním napříč Saharou a kdesi v Ghaně, Pobřeží Slonoviny nebo jiné zemi u Guinejského zálivu ho výhodně prodají. Zisk z prodeje by měl být tak velký, aby pokryl všechny náklady na cestu, případně přinesl ještě nějaký výdělek navíc. Takovéto výlety nejsou bez rizika, ale pro mnohé s toulavou duší jsou výzvou a možností jak zadarmo procestovat kus světa. Transsaharské přepravní tepny dříve vedly napříč Alžírskem. To dnes nikdo neriskuje a jedinou možností jak projet Saharu od severu na jih je právě cesta z Maroka do Mauretánie.

Pevně stanovený scénář přepravy ukládá, že do Mauretánie se pojede až zítra. Celý konvoj tráví noc pouhých pět kilometrů před hranicí na parkovišti se dvěma velkými plátěnými stany. Pár set metrů od nás se do tmy rýsuje vojenská pohraniční pevnost. Až archaicky působí, že jeden ze stanů je určen pro Evropany, zatímco druhý je pro Afričany. V tomto případě však možná jde spíš o segregaci naruby. Mauretánští obchodníci totiž o přítomnost Evropanů příliš nestojí.

Naše Karosa zde všude budí velké pozdvižení. Jsme ujišťováni, že je to první vozidlo tohoto typu, které se dostalo až do těchto zapadlých končin. Výprava neunikla pozornosti ani samotného velitele kasáren. Čtyři z nás zve na večeři a my jeho pozvání s díky přijímáme.

Celému rozlehlému objektu velí mladý, asi třicetiletý kapitán. Působí velmi sympaticky a inteligentně. Je absolventem univerzity a hovoří třemi jazyky. Zažíváme pravou arabskou pohostinnost. Podřízený jménem Rašíd kmitá do kuchyně a zpět a přináší stále nové výborné marocké speciality. První chod sním s velkou chutí a těším se na další. Při třetím jsem již zcela nasycen, ale to je večeře teprve v začátcích. Při pátém odfukuji a nenápadně krmím kočky pod stolem. U šestého se stavím na odpor, ale jsem odražen poznámkou: „Dokud všechno nesníte, nikam odtud zítra s autobusem neodjedete.“ Nezbývá než polykat dál tuto Damiánovu polívku a přitom nepuknout. Při sedmém chodu však přestávám brát ohledy i na silný kapitánův argument a končím. Naštěstí náš hostitel se neurazil a zbytek večera už je spojen pouze s příjemnou konzumací nápojů a povídáním.

Kapitán trvale žije v Casablance. Své město má rád a jednou se chce do něj vrátit. To až jeho manželka ukončí studia na univerzitě ve Francii. Bude dětskou lékařkou a v Casablance by si ráda zařídila svoji vlastní kliniku. Uskutečnění takové myšlenky však stojí mnoho peněz. Proto namísto služby v okolí svého bydliště si kapitán zvolil lépe placenou práci na státní hranici. Zatímco doma v Casablance by měl měsíční plat kolem 10 tisíc dirhamů, při stejné hodnosti a funkci zde bere 17 tisíc (asi 60 tisíc Kč). Když už s sebou nemůže mít svoji manželku, jako vzpomínku na domov si z Casablancy s sebou přivezl do kasáren alespoň kočku. Svou ženu už řadu let vídá jen párkrát v roce, ale možná právě o to pevnější bude vztah, který prošel takovým odříkáním a zkouškami.

Hovor se stáčí na obvyklá témata. Hostitel se vyptává čím jsme a na zemi odkud jsme. Zajímá ho porovnání životního stylu a úrovně v Maroku a u nás. Kapitán se projevuje jako velký vlastenec a z jeho pohledu vychází srovnání spíš ve prospěch Maroka. Nechceme se přít, ale v tomhle mu za pravdu dát nemůžeme. Viděli jsme příliš mnoho chudých v medinách i na okrajích měst. Nicméně dojem, kterým na nás velitel zapůsobil, je velmi pozitivní. Převažují-li v marocké armádě takoví inteligentní, vzdělaní a slušní důstojníci, král Hassan se o budoucnost své země bát nemusí.

Pro poslední nevšední zážitek jsme při zpáteční cestě zavítali do malé vesničky Abeino, ležící asi 15km na sever od známějšího Goulimine. Abeino je palmová oáza v podhůří Antiatlasu a jejím požehnáním jsou horké minerální prameny.

Přijíždíme se ubytovat do malého kempu, umístěného v příjemném prostředí uprostřed vesničky, a zažíváme menší šok. Nejenže v kempu není elektřina, a tedy ani žádné osvětlení, ale zdát se nám může i o vodovodních kohoutcích. U temných záchodů stojí velký sud s vodou a malý kyblíček, určený pro splachování. Pro osobní hygienu nám místní správce nabízí, abychom si chodili pro vodu se svými lahvemi do sousední hospůdky, nebo možnost koupele v kanálcích, jimiž je po oáze rozváděna voda z termálních pramenů. Nakonec prokazuje značné schopnosti a přináší klíč od lázní, které jinak jsou touto dobou uzavřeny.

V Abeinu mají dva bazénky, jeden pro muže a druhý pro ženy. Ve večerních hodinách je možné společné koupání, ovšem za dvojnásobné vstupné. Plni prachu z pouště neváháme a užíváme blaha 40oC koupele v bazénku, který je jenom náš.

Původní rozpačité dojmy jsou pryč a odpočati a plni nových sil míříme na čaj do hospůdky vedle kempu. Vítá nás rytmus bubnů, jemuž se místní návštěvníci spontánně oddávají. Majitel hospody je stejný s tím, jenž nás ubytoval v kempu. S holou lebkou a brýlemi se silnými zvětšovacími skly je nepřehlédnutelný. Seznamujeme se. Jmenuje se Musa, což v arabštině znamená Mojžíš. Postupem času poznáváme, že Mojžíš je velmi váženým občanem a dobrou duší Abeina. Je místním vzdělancem, podnikatelem a pravděpodobně i lékařem, písmákem a poradcem v jedné osobě.

Po vstupu do útulného podniku bubny utichají a na naši počest Mojžíš pouští reprodukovanou hudbu.

Zůstáváme v šoku podruhé. V tomto zastrčeném koutě světa zní Wish You Were Here od Pink Floyd. Poddáváme se atmosféře a začíná pořádný dýchánek. Návštěva, původně plánovaná na jeden čaj, se protahuje na několik hodin. Barman, který je zdařilou kopií Jimi Hendrixe, nestíhá vařit čaj ani otvírat limonády. Když vytáhneme kytary, hospůdka se rychle zaplní zvědavými vesničany. Zjišťujeme, že Mojžíš je kromě všeho dalšího i výborným bubeníkem. A když hrajeme Slavíky z Madridu, přidávají se i ostatní a připadáme si jak na koridě.

Mojžíš nám sděluje, že podobné večírky nejsou až tak výjimečné. Čas od času z nedalekého Sidi Ifni do Abeina přijedou hippies (nebo spíš lidé podobného ražení). Ti se zde zdrží několik dní a bývá tu veselo.

Naše přání, aby nám místní zahráli svoji muziku, se bohužel míjí účinkem. Až v noci, kdy uléháme ke spánku, se v hospodě znovu rozezní bubny. Usínáme pod hvězdami při tepotu afrických rytmů.

Ráno znovu míříme do lázní. Na rozdíl od večera je zde dnes i plno vesničanů. S výměnou vody si zde příliš hlavu nelámou a poté, co se v ní vystřídalo několik desítek osob, nepůsobí bazén už zdaleka tak lákavě jak včera večer. Naše hygieniky by zde nejspíš rozbolela hlava a Abeino by okamžitě zavřeli. Přesto si příjemně teplou vodu nenecháme ujít. Všudypřítomný Mojžíš se zjevuje vedle nás a jako by cítil naše rozpaky, začíná s přednáškou, jak je zdejší voda léčivá. Na potvrzení jeho slov místní omladina nabírá přímo z bazénu vodu do lahví a začíná s konzumací. To po nás naštěstí nikdo nechce a ani by nás k tomu nikdo nedonutil.

Loučíme se s nezapomenutelným Mojžíšem a jeho Abeinem a vlastně i s celou oblastí na jih od Agadiru. Před námi je Vysoký Atlas, výstup na Džebel Toubkal a řada dalších zajímavých míst v té pozoruhodné a turisticky nesmírně vděčné zemi, jíž je Maroko.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .