Na jih 2006

Vyrazili jsme z Hanoje na Štědrý den ráno a o cestě na jih jsme neměli žádnou přesnou představu. Snad jen, že máme 8 dní a pojedeme, kam až stihneme, pokud možno po nově postavené Ho Či Minově silnici táhnoucí se podél laoských hranic.

Začínám mít podezření, že se Ministerstvo dopravy rozhodlo změnit kdysi romantickou cestu z Hanoje do Mai Chau, kde jsme se cestu na jih rozhodli zahájit, na osmiproudou dálnici nebo na plochu pro přistávání letadel – už dva roky neúnavní budovatelé odstřelují kusy kopců a betonují nové mosty. Když trošku zaprší, promění se stavba v jednolitou zabahněnou skluzavku a po dni jízdy na motorce má člověk bláto v očích, botách i ve spodním prádle. Takže jsme dobře nezačali. Světlé zítřky však nešlo zadržet a ráno dokonce nepršelo.

Měli jsme jakýsi itinerář vytvořený neznámým vietnamským průvodcem pro potřeby několika bílých cyklistek. Brzy jsme ale zjistili, že plán onoho specialisty je nám celkem k ničemu a že vůbec celý nápad vydat se na průzkum Vietnamu skrze novou silnici není ideální. Stavba byla totiž pojata velkoryse a tam, kde jsme čekali příjemnou cestu táhnoucí se horskými vesnicemi, našli jsme dálnici vedoucí skrze neobydlené oblasti s rozrytými stráněmi po obou stranách. Okolní příroda se ještě nestihla vzpamatovat, všude prach nebo červené bláto. Dojem nic moc. Vzhledem ke kvalitě silnice a naprosté nepřítomnosti jiných dopravních prostředků jsme jeli překvapivě rychle, takže nakonec jsme se rozhodli odbočit na souběžnou dálnici A1 a přespat v Thanh Hóa, hlavním městě stejnojmenné provincie. Je to docela příjemné město s univerzitou, ale bez zvláštní turistické atrakce. Největší rozdíl od Hanoje je v jazyku – už tady jsme měli kvůli místní výslovnosti problémy orientovat se v konverzaci.

Z Thanh Hóa jsme se vydali opět do vnitrozemí prozkoumat Nghệ An – provincii největších a nejodvážnějších osobností Vietnamu a provincii nejchudší, jak Vietnamci často tvrdí. Po silnici číslo 15 jsme dojeli až do městečka Yên Cát, odkud jsme se stočili opět k moři, abychom mohli přespat ve Vinh, protože ráno jsme měli v plánu navštívit blízkou vesnici Kim Liên, rodné místo prezidenta Ho Či Mina. Posvátné rodiště je vyzbrojeno na nával turistů spoustou krámků a velkým parkovištěm, ale zřejmě jsme přijeli mimo sezónu, protože jsme byli ve vesnici sami. Chaloupka, kde se narodil první vietnamský prezident, je jednoduchá, malebná a celá návštěva se kupodivu obešla bez zapálených průvodců i otravných prodavačů.

Už ve Vinh jsme pochopili, že tentokrát si z cesty nepřivezeme nové poznatky o krásách přírody, horách, vodopádech a dokonce ani o památkách, ale zato jsme užasle pozorovali proměny Vietnamu od severu k jihu. Je neuvěřitelné, jak se s ujetými kilometry mění vzhled obydlí, plodiny pěstované na políčkách, běžná jídla, běžně užívané fráze… Člověk si znovu uvědomí, že znát Hanoj neznamená znát Vietnam, že Hanoj a Saigon jsou města sama pro sebe a jejich obyvatelé (Vietnamci i cizinci) většinou nemají o zbytku země žádné ponětí. Nejenom životní úroveň je nesrovnatelná, ale i způsob života a názory jsou jiné. Téměř před koncem cesty, daleko ve vnitrozemí zhruba na úrovni města Huế, se nám pak zdál rozdíl nejpropastnější.

Ale nepředbíhejme, další etapa totiž vedla teprve do přímořského Đồng Hới, hlavního města provincie Quảng Bình. Zde jsme přespali, abychom se ráno mohli vydat do největších vietnamských jeskyní Phong Nha. Vietnamci jsou obecně do jeskyní velcí fandové (v ČR navštěvují alespoň Macochu:-) a mají s čím srovnávat, protože prakticky celý severní a střední Vietnam je jeskyněmi prošpikován. Phong Nha jsou považovány za nejúchvatnější a asi právem. Už první jeskyně ukrytá na vrcholu obrovského kopce, ke kterému se připlouvá na lodičce, je nekonečná a krásná. Druhá jeskyně, kterou se na loďce částečně proplouvá, částečně prochází, je však teprve ta NEJ, a přestože je umožněno navštívit jen její zlomek, trvá prohlídka okolo 40 minut.

Po návštěvě jeskyní jsme uskutečnili okružní jízdu po horské oblasti směrem k laoským hranicím. Nápad to byl dobrý, příroda ani lidé nás nezklamali, pouze jsme lehce neodhadli naše síly a poslední tři hodiny jsme dojížděli zpět do Đồng Hói v absolutní tmě. Cestovaní po vietnamském venkově v noci nemůžeme doporučit; kdyby nic jiného, buvoli nemají odrazky… Večer jsme v nejzapadlejší putyce v Đồng Hới, kde čepují pivo jménem Sládek vyráběné podle osvědčené technologie československých přátel (tentokrát však kvůli zimě prodávali jen lahvové – vůbec nás překvapilo, že kromě sezóny banánů a manga existuje v jistých oblastech Vietnamu i něco jako sezóna točeného piva:-) proklábosili s místním Australanem, který na blízké pláži buduje turistický resort. Vyprávěl o megaprojektu připravovaném několika majiteli cestovních kanceláří a přímořských středisek, díky kterému se údajně zásadně změní cestovní ruch ve Vietnamu. Informace vypadala vcelku věrohodně a plán se zdál neuvěřitelně mazaný. Pár bohatých ještě více zbohatne, turisté kromě sítě resortů nic dalšího neuvidí, dají si kokosák a pojedou domů. Možná si tak turistiku představuje i vietnamská vláda?

Další den ráno jsme projeli nekonečnými kaučukovými plantážemi a dorazili k tunelům Vĩnh Mốc. Oblast, kde se tunely Vĩnh Mốc nacházejí, je jen pár kroků od demilitarizované zóny a místní obyvatelstvo bylo za války s Američany vystaveno téměř nepřetržitému bombardování. Pro svoji ochranu začalo budovat tunely, které byly později zdokonaleny a rozšířeny Vietnamskou lidovou armádou, aby sloužily jako zásobovací cesta pro vojáky na jihu. Prohlídka ve Vĩnh Mốc je podle nás zajímavější než známé tunely v Củ Chi v jižním Vietnamu. Možná i proto, že jste ušetřeni promítání špatného propagandistického filmu. Navíc podzemní chodby na Jihu jsou tak úzké, že musely být pro zahraniční návštěvníky rozšířeny a vlastně neprocházíte autentickými místy, ale jen turistickou atrakcí.

Neodpustím si jednu poznámku: už mě dávno nepřekvapuje přátelskost venkovského obyvatelstva ve Vietnamu, ale v oblasti, kde kdysi probíhaly nejkrutější boje a Američané shodili nejvíce bomb, je vřelost a pohostinnost místních vůči bělochům přeci jen neuvěřitelná. V každé vesnici, kterou jsme projížděli, na nás mávaly děti vracející se ze škol, dospělí se na nás usmívali, zvali nás na čaj a vyprávěli nám o svých starostech a o práci. Ve vztahu k cizincům bychom se od Vietnamců mohli hodně učit.

Po tunelech jsme stočili svoji trasu směrem k Laosu a po silnici číslo 15 jsme se vydali na exkurzi po oblasti národnostních menšin, chudoby a agent orange. Po cestách jsme potkávali babičky s nůšemi kouřící úchvatné dlouhé dýmky a zpočátku jsme se mylně domnívali, že jsou všechny příslušnice národnosti Bru – Vân Kiều. Později nám však dvě tetky trochu dotčeně, ale o to víc se zápalem vysvětlily, že patří k národnosti Ca Tu (nebo také Cơ Tu) a dále zde žijí i národnosti Chứt a Tà Ôi, ale na ně jsme neměli štěstí. Předposlední noc jsme strávili v Khê Sanh. Kdysi zde byla významná základna amerických vojáků a v okolí se odehrála jedna z přelomových bitev. Válečná historie a symbolika tohoto místa jsou skutečně pozoruhodné, přečtěte si alespoň poutavou stať v Lonely Planet. Přítomnost vás konfrontuje s poslední dírou, vzdálenou asi 10 km od hraničního přechodu Lao Bảo. Vládla zde uvolněná atmosféra a večer jsme strávili v rozjímání nad drobnými nuancemi v nabídce místního Cơm Phở.

Příštího dne jsme projížděli dalšími horami a vesnicemi národnostních menšin a po celou dobu nás pronásledoval přízrak agent orange. Kopce jsou zde podivně holé, bez polí a bez lesů, porostlé jen divokou trávou. U kolových domů jsme několikrát zahlédli barevná kolečková křesla, pravděpodobně zakoupená z prostředků nějaké zahraniční pomoci. Moc by mě zajímalo, k čemu těm chudákům křesla budou: v kolových domech, na polních pěšinách a v okolní džungli…

Kolem poledne jsme se občerstvili v krámku u cesty, kde se s námi dal do hovoru sympatický Vân Kiều. Vyprávěl o svých šesti dětech a o tom, jak jdou obchody; potom přišla jeho žena a úplně nás uzemnila svojí angličtinou. Na naši (nevhodnou) otázku, kde se tak pěkně naučila, odpověděla vyhýbavě… Za války to ve zdejším kraji neprobíhalo černobíle, obyvatelstvo bylo vystaveno tlakům ze dvou stran. Strach a hlad pravděpodobně často rozhodovaly o tom, ke komu se která vesnice přidala. Nedaleko Huế jsme potkali člověka, který neskrýval nejen svoji dokonalou angličtinu, ale podělil se i o své vyhraněné politické názory.

Poslední půlden na motorce jsme si užívali příjemné počasí a zbytků hor, které směrem k pobřeží povlovně klesaly. Pomalu bilancujeme. Ve srovnání se severním Vietnamem zde příroda není tak malebná a lidé nenosí tak pestré tradiční oblečení, ale ujetých kilometrů nelitujeme.

A Huế? To už je jiná kapitola. Silvestrovský večer jsme pak nasedli (i s motorkou) do vlaku a na Nový rok, po páté hodině ráno, jsme dorazili na hanojské nádraží.