Na cestě po Laosu (2009)

Laos – Luang Nam Tha

18.5.2009 – Sabai-dee z Laosu. V městečku Chiang Khong jsme přejeli ještě relativně malou řeku Mae Khong (Mekong) a ocitli se v Laosu. Vízové formality proběhly bez problému, za 10min a 60USD jsme se rozkoukávali na laosské straně. Vyměnili jsme 50USD a dostali téměř 500.000KIP. Jak lehce se stát milionářem.

Rozhodli jsme se vyrazit na sever, do 180km vzdáleného města Luang Nam Tha, kde se nachází národní park Nam Ha a vesnice horských a místních kmenů. Budeme 60km od hranice s Čínou.

Stačilo ujet pár kilometrů a my pochopili o čem ten severní Laos je. Nádherné malé zelené kopečky (přes 1000 m.n.m.) úplně všude a my se mezi nimi proplétali téměř 4h. Podél cest jenom bambusové a dřevěné chýše, děti i dospělí ušmudlaní. Obrázek velmi chudé země.

Přijíždíme do města a hledáme ubytování. Jeden penzion vedle druhého, vzhledově západního typu a uvnitř pěkné a čisté pokoje za neuvěřitelnou cenu kolem 5USD/noc. V porovnání s Malajsii a Thajskem cítíme, že ubytování bude velmi levné. Naproti tomu jídlo ze všech zemí nejdražší a také cena dopravy autobusem je nejvyšší (1litr benzinu ca 20Kč, v Malajsii 10Kč, Thajsko 16Kč).

Co nás překvapuje, je konzervovanost laosských lidí, kteří jen sem tam odpoví na pozdrav a vůbec se neusmívají. Děti ale mávají a křičí Sabai-dee a to nám vše vynahrazuje.

Začalo pršet. Celé 4 noci propršelo a přes den s mírnými přestávkami také. Že by už přišlo období dešťů? Teplota úžasných 25st v noci, přes den kolem 30st.

První den (14.5) půjčujeme kola (mají horská ) a vyrážíme projet zelené údolí Luang Nam Tha. Spíše bychom potřebovali traktor, cesty hliněné s kamením, dokonce i hlavním cestám chybí v několika kilometrech asfalt. Vidíme to, pro co jsme do Asie jeli. Rýžová políčka a na nich pracující lidé, bambusové vesničky místních (Black Thai and Lanten). A také nás opět neminul defekt. Bereme to sportovně a u místních lepíme.

Druhý den již od rána vypadá, že bude pršet celé dopoledne. Vyrážíme až v suché chvilce na pěší túru k vodopádu Nam Dee, mezi vesničky a políčka. Je to úžasné, až na to, že zas vylezly pijavice. Brrr…

Třetí den opět hurá na kolo a jedeme za horským kmenem Akha. Těšíme se, protože vesnička je 15km v horách na vedlejší cestě mimo dosah turistů. Nadáváme. Slunko vylezlo a kolmo-pěšmo zdoláváme 15km s převýšením 400m po kamenité cestě. Nádherné výhledy na hory jsou nám odměnou a také samotný cíl naší cesty – Akha village.

Vyčerpáni vstupujeme do vesnice a ihned se stáváme obrovskou atrakcí. Sbíhá se asi 30 ušmudlaných dětských obličejíčků, křičí Sabai-dee, taktéž dospělí pokukuji. Sháníme se po pití (taková Cola by bodla) a jeden z místních nás zve k sobě domů. Jde s námi skoro celá vesnice a my přemýšlíme o tom, co se bude dít. Všude kachny, prasata, psi a krávy, jejich výkaly. Začínáme se obávat, co nám nabídnou k pití.

Sedíme na venkovní verandě, židličkách asi 10cm vysokých a dva chlapíci nás hostí horkým čajem z termosky. Oddechli jsme si. Dorozumíváme se rukama, nohama, vzájemně se představujeme, smějeme se jejich jazyku a oni zase našemu. Nalévají štamprle své domácí jemné pálenky a následuje hostina, spařená rýže (chutná spíše jako kroupy) a kousky vepřového masa a špeku na banánovém listě. Cítíme se velkolepě.

Nakukujeme dovnitř chýše, kde ženy oděny pouze do sukně, odhalená prsa, připravují celou bečku rýže a vysypávají ji do ošatky. Vypadá to jak jídlo pro celou vesnici. Některé ženy mají na hlavě typickou Akha čepici, u prsu dítě a po zem dlouhou sukni. Starší, taktéž polonahé, na zádech koš s nějakou zeleninou.

Muži mezitím obklopili naše kola a studovali přehazovačky. Asi moc cyklistů sem s horskými koly nejezdí. Platíme za občerstvení, děláme pár fotek a s úžasným pocitem na duši se loučíme. Končí tak zase jeden z nádherných dnů našeho cestování.

Další kroky nás vedou do Luang Prabangu, 310km (9h jízdy přes hory) jihovýchodním směrem, do UNESCO města na řece Mae Khong.

Laos – Luang Prabang

21.5.2009 – Dalším místem našeho putování po severním Laosu se stalo francouzské koloniální městečko Luang Prabang, které je zařazeno svou jedinečnou architekturou do seznamu UNESCO – francouzský styl smíšený s laosskými prvky a všude okolo palmy. Město má výhodnou polohu na soutoku rek Mekong a Nam Khon a je dostupné jak po vodě, tak i po souši.

My jsme zvolili cestu po souši, což představuje z Luang Nam Tha 8h místním open-door autobusem hornatým krajem. V našem případě jsme si rozdělili cestu do dvou etap s přestávkou v Udoumxai (neplánovaně). První etapu proseděl Peťa vedle řidiče v otevřených dveřích. A byl to právě on, který dokázal zastavit rozjety autobus svým neustálým zvracením . Nezabíral ani Kinedryl. Druhý den proběhl již podle představ všech, Peťa nadopovaný koňskou dávkou místních tabletek čínské výroby přežil.

Pobyt v Prabangu volíme spíše jako odpočívací. Pereme, nakupujeme, cpeme se výbornými laossko-francouzskými bagetami a hlavně utrácíme statisíce denně. Každý den prší přes noc, občas nás zastihne déšť i přes den.

Ve starém Prabangu je opravdu znát vliv Francie. Promenáda kolem řek je lemována budovami evropského stylu, všude na Vás vykukuji francouzské nápisy a Laosané Vás oslovují Sir a Madame. To vše vhodně doplňuje ruční výroba tkanin (patchwork), dřevařských výrobků či stříbra. Ze starých dob zůstala desítka buddhistických chrámů, které jsou stále obávány mnichy. Ti každé ráno za úsvitu v procesí putují městem a přijímají dary od místních lidí.

Náš další cíl po zkušenostech z cesty do Prabangu jsme pečlivě vybírali a vyměnili autobus za komfortnější a vzhledem ke vzdálenostem v Laosu i rychlejší minivan. Přesunujeme se na východ do asi 300km vzdáleného Phonsavanu na „planinu džbánů“.

Laos – planina džbánů

27.5.2009 – Plain of Jars, Phonsavan. Vyrážíme na další 7h přejezd Laosem, na planinu džbánů. Komfortně, 310km minivanem, nadopováni tabletkami proti nevolnosti. Cesta je neuvěřitelná, neustále mezi horami, co 50m zatáčka. Ale nádherná, zelené hory, krásné výhledy, kolem místních vesniček, kde pobíhá strašně moc dětí (k Laosanům asi ještě nedorazily kondomy).

Vjíždíme do Xieng Khuang provincie a krajina se mění v mírné kopečky, pouze louky, rýžová pole, sem tam borovicový háj. Jsme ve výšce kolem 1200 m.n.m. a také teplota se pohybovala do 30st.

Nádhera této provincie vhání slzy do očí při pomyšlení, že tato oblast je nejvíce kontaminovaná nevybuchlými bombami (UXO), které spadly na Laos během války ve Vietnamu v letech 1964-1973.

Odhaduje se, že kolem 30ti procenty bomb shozených během války nevybuchlo a někde se v Laosu povaluje. Neuvěřitelný dopad mají tzv. „cluster“ bomby, které Američané shazovali během války. Bomby o velikosti kriketového míčku až po 2m pumy je možné najit kdekoliv. Po zmírnění komunistického režimu začal v roce 1994 velký projekt za pomoci UK, Japonska, Nového Zélandu a částečně i USA a každoročně je odklizeno přes 100.000ks bomb. Jsou „vyčištěna“ turistická místa, např. Planina džbánů, ale přesto není možné zkontrolovat metr po metru v zemi, která je 3x větší než Česká republika.

Velmi smutné jsou příběhy lidí, kteří přichází o život, když rozšiřují svá rýžová políčka a při obdělávání půdy, kdy bomby mohou explodovat. Taktéž děti jsou častými oběťmi při svých hrách s čímkoliv a kdekoliv (děti tvoří přibližně polovinu všech obětí). Chudoba nutí dospělé i děti hledat a sbírat bomby a pak je prodávat za přibližně 30USD/100 kg. Je to dobrý business, za tři velké bomby si můžou postavit bambusovou chýši.

Uplynulo již 15let od začátku projektu a statistiky bohužel ukazují více než 10.000 mrtvých. Na druhé straně ve školách se vyučuje speciální předmět zaměřený na UXO, byla vynalezena metoda zneškodnění bomby tak, aniž by byl porušen kovový obal bomby, který pak můžou „místňáci“ prodat jako šrot, v TV běží varovací spoty.

Vše je na dobré cestě, bohužel následky Laos ponese ještě desítky let. Laosané se s tímto naučili žít, jejich černý humor a lao-lao whisky jim k tomu pomáhá.

Planinu džbánů je možné navštívit v doprovodu průvodce z důvodu UXO a tak kupujeme jednodenní výlet za 12USD a vyrážíme na tři hlavní místa, kde se nachází džbány od 1 do 3m, vážících mezi 600-1000kg. Je dodnes záhadou, k čemu se džbány používaly. Jedna verze říká ke skladováni rýžové Lao-lao whisky, druhá ke skladování ovoce a třetí jako urny pro zemřelé. Prostě to co bylo před 2000 lety nikdo už neví a ani se nenašly žádné organické zbytky, které by mohly napovědět.

Loučíme se s touto provincií a míříme do krasové oblasti Vang Vieng. Všechny Vás moc zdravíme.

Laos – Vang Vieng

28.5.2009 – Vang Vieng najdete přibližně 170km severně od hlavního města Vientiane na řece Nam Song v krasové oblasti. Město samotné je „profláknuté“ turisty a postrádá tak tradiční laoský styl. Na každém rohu restaurace, bar, řada guesthousů a cestovek nabízejících treky, tubing, kajaking, a celou škálu dalších aktivit.V okolí je spousta jeskyní, často volně přístupné s možností plaváni uvnitř nebo venku jeskyně.

My si udělali celodenní pěší výlet, asi 15 km, k jeskyni Phu Kham, která patří mezi ty větší. Přístupná délka je přibližně 500m a každý si ji může projít sám bez průvodce, s čelovkou (jeskyně nemá žádné osvětlení, ani žádnou pořádnou cestu). Na začátku jeskyně je obrovský dóm s ležícím Buddhou, který je osvětlen průrvou ve skalní stěně. Dále Vás čeká jen černočerná tma, propasti, stalaktity a stalagmity, větší než např.v Punkevních jeskyních. Uvnitř jsme strávili asi 1.5hod a potkali pouze 2 turisty a několik koster

Zpáteční cestou jsme šli přes rýžová a ananasová pole. U jedné z chýší kupujeme obrovský, a jak později zjišťujeme také velmi sladký, ananas.

Tak nádherný den jsme zakončili posezením na zahrádce u našeho guesthousu za zvuku cikád, cvrčků a jednoho pěveckého sboru žab a dáváme k večeři pečené masíčko (na trhu seženete i pečené žáby, varany, kočky a psy), se zeleninou a ananasem. Laoská romantika – už nám chybí ta česká s pečenými buřty.

Další den začal deštivě (prší každou noc) a my se obávali, že nepojedeme na zakoupený výlet na kajak a do podzemní jeskyně s říčkou. Ale v 9h se vyčasilo a my jedeme.

S průvodcem jsme si prohlédli „sloní jeskyni“ se stalagmitem připomínajícího slona, která nyní slouží jako buddhistická svatyně. O hodinu později se projíždíme po podzemní říčce v jeskyni Tham Nam na duši od traktoru. Tubing (jízda na pneumatice) je v oblasti Vang Viengu velmi žádanou atrakcí. Kvůli vysokému stavu vody plujeme pouze 100m.

Odpolední program pokračoval na kajaku po řece Nam Song, s obtížností WW1-2, délka 10 km. Po 6km jsme vyzkoušeli „SWING“, což je skok do vody z houpačky a výšky 3-5m. Peťa předvedl ukázkový placák s hodnocením 10/10, zato opičí skok ala Tarzan stál za starou belu

Poslední 4 km je řeka téměř olej a my si v klidu dopluli do Vang Viengu.

Krasová oblast se nám velmi líbila a zastávky ve Vang Viengu nelitujeme.

Laos – Vientiane

29.5.2009 – Vientiane, hlavní město Laosu s cca 700tis obyvateli nás velmi zklamalo. V naší pomyslné soutěži o nejšpinavější (nejhnusnější) město obsazuje druhou příčku hned za Oudomxai (taktéž Laos). Všude samý prach, smrad z výfukových plynů, otravní taxikáři, ze kterých se večer stávají „pasáci“ (své „taxi, Sir“ vyměňují za „Lady, Sir?“), špinavé ubytování (staré budovy, plíseň – ve srovnání s ostatními turistickými místy v Laosu, které jsou na mnohem vyšší úrovni).

Na druhou stranu na Vás čeká řada pěkných chrámů, Vítězný oblouk či prezidentský palác. Ale to je tak vše. I my jsme již „přechrámováni“.

Mekong je v tomto městě částečně balada na duši. Místy přes 100m v šíři, příjemné posezení v hospůdkách a výtečná jídla s pivem a výhledem na Thajsko.

My strávili ve Vientianu dva dny vyřizováním thajských víz (byla zdarma) a v pátek 29.5 překročili Mekong přes Laosko-Thajský most přátelství (teprve druhý most na řece Mekong v celém jejím povodí).

Loučíme s Laosem se zvláštním pocitem. Laos byl nejvíce bombardovanou zemí na celém světě a následky pociťuje doposud, jak jsme psali v článku Planina džbánů.

Tím, čím ještě trpí tato zem, je komunisticky režim. Komunisté vládnou zemi od konce války ve Vietnamu od roku 1975 a určitě do roku 2000 to musel být „hnus“, co se týká lidských práv. Doporučujeme přečíst si např. knížku „Noční můra v Laosu“ od Kay Danes, která vypráví svůj příběh, jak se Australané podnikající v Laosu stali v roce 2001 obětí komunistického režimu, ocitli se v „gulagu“ a prožili si peklo na zemi, jak známe z dob komunistických procesů u nás. Sama autorka říká, že jsou mnohem horší zinscenované případy v Laosu než jejich a poukazuje na Hmong lidi (horské kmeny), kteří jsou vězněni bezdůvodně – během vietnamské války totiž pomáhali USA. Za tyto lidi nikdo nebojuje, a tedy jejich vlastní země jim nedává právo na spravedlivý život.

Tyto 2 aspekty (bomby všude a komunismus) je to, proč je tato země chudá a proč je těžké se z této chudoby dostat.