0
0

Tuniská Sahara žhne v prudkém slunci. Jen místy zahlédneme v nekonečné poušti hliněný minaret. Vydáme se po stopách legendárních Berberů, kteří už pomalu zapomínají na svůj kočovný způsob života, ale stále mají co vyprávět.

Stojíme v tuniském vnitrozemí, přibližně 20 kilometrů od města Tataouine. Pod našimi nohami prudce klesá sráz do hlubokého údolí, zatímco na protější straně dominují horské masívy, snad právě pro svou syrovost a mohutnost filmaři vybrané jako dějiště filmu Hvězdné války. My však neputujeme po stopách filmové legendy.

„Berbeři – to je souhrnné označení několika afrických národů severní Afriky, které ve starověku vybudovaly transaharský obchodní systém, opírající se o karavanní cesty“ – tak zní přibližná definice lidí, kteří byli nekorunovanými vladaři této oblasti severní Afriky. Arabská migrace v 7. století a vpád beduínů je sice zatlačily do hornatého vnitrozemí a saharských oáz, svého způsobu života se však nevzdali. Výrazné změny v jednotlivých zemích severní Afriky v průběhu minulého staletí sice výrazně ovlivnily i berberské kmeny, které se povětšinou usídlily v Maroku a Alžírsku, přesto i zde, v Tunisu, nepopíratelně patří k historii tohoto koutu Afriky. Jsme v Tunisu, a tudíž putujeme po stopách Krumírů, kteří si ve skalách tuniského vnitrozemí vybudovali celá města. I tady zněl starý jazyk „ta-mašeg“, který tuniské Krumíry spojoval a dodnes spojuje s marockými Selláhy, alžírskými Kabily či s kočovnými a Saharou putujícími Tuaregy.

Kde jinde, než právě na hřbitově, zavzpomínat na časy dávno minulé, kdy berberské kmeny vládly liduprázdným končinám spalovaným žhavým sluncem a každodenně bojovaly o každou kapku vody. Stojíme teď na místě, kde odpočívají jejich předci, na místě které žije pokornou vzpomínkou nejen na zde spící příslušníky berberského kmenu, ale i slavnou minulost těchto králů pouště.

Odkaz předků

Máme štěstí, neboť malá svatyně na zdejším hřbitůvku právě dostává nový kabát, a tak vše svítí oslnivou bělostí čerstvé barvy. Novostí voní i interiéry, ve kterých najdou již zmiňovaní řemeslníci chvíli času nejen na modlitbu, nevnímanou jako povinnost, ale jako přirozenou součást každodenního života, ale i na nějaký ten bakšiš. Zapomeňte však na cukrátka, propisky, o jablonecké bižuterii ani nemluvě. Tuniské dináry – to je oč tu běží! Natruc místu posledního odpočinku a odkazu předků, šedá ekonomika vesele kvete! Na druhou stranu je třeba říci, že turisté a pašování libyjského benzínu, jsou asi tím jediným, co pomáhá berberským potomkům přežít.

Věž tyčící se nad hřbitůvkem je již sice povážlivě nakloněná, ale připsat to lze spíše uběhnuvším staletím, než nekvalitní práci. Okolní hroby na první pohled téměř splývají s okolním terénem. Tak nenásilně a skromně totiž působí. Žádné místo pro okázalost. Jako prostá náhrobní deska poslouží vhodný kámen, kterých je v okolí dost a dost, nahrubo navršená hlína, orámovaná posbíranými kameny a to je téměř vše. Říkám záměrně „téměř“. Ke každému hrobu totiž patří označení, které prozrazuje, jakého pohlaví je (nebo spíše byl) nebožtík, spočívající v příslušném hrobě. Jeden kámen čnící z hlíny označuje hrob dítěte, dva kameny dávají najevo, že zde spočívá žena a tři kameny jsou určeny pro muže. Berbeři byli vždy velmi pobožným společenstvem, čemuž lze připsat i jejich víru v nejrůznější legendy a pověsti. Snad i proto je část hřbitova vyhrazena obřím hrobům, které mají ukrývat těla pradávných předků, vyznačujících se abnormálním vzrůstem. Při pohledu na abnormálně velké hromady poskládaného kamení se sice zřejmě jedná o legendy, ale o legendy krásné. Vždyť jsou to svým způsobem krásné pohádky a ruku na srdce. Kdo z nás je nemá rád?

Pálící slunko začíná klesat za masívy okolních hor a my musíme pomalu pokračovat dále. Ještě jeden pohled na berberský hřbitůvek, kde sní svůj věčný sen příslušníci statečného a hrdého společenství. Lidé, pro které se stal kolébkou, domovem a nakonec i hrobem tento drsný, ale svým způsobem krásný kout severní Afriky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .