0
0

O nejvyšším španělském pohoří Sierra Nevada se hovoří jako o pustých, vyprahlých a nezajímavých horách. Otázkou však je, zda vůbec existují nezajímavé hory. Vše záleží na úhlu pohledu, na právě panujících podmínkách a o tom, jak jsme schopni vnímat atraktivitu té či oné oblasti.

Pokud budeme stoupat do „Sněžných hor“ uprostřed rozpáleného andaluského léta, pak skutečně můžeme být zklamání. Suťové, až pouštní hory pod nemilosrdně pražícím sluncem nezachrání ani několik tyrkysových jezer uprostřed hor. Sierra Nevada je tak vyloženě jarním pohořím. Vždyť kde jinde můžeme během jediného dne zhlížet na zasněžené dálky z výšky bezmála 3500 m a ještě k večeru spláchnout pot z výstupu v chladivých vlnách Středozemního moře?

Sierra Nevada se přes svou výšku, která překonává i pyrenejské velikány, rozprostírá na relativně malé ploše zhruba oválného tvaru o délce 80 km a maximální šíři 30 km. Pohoří je tvořeno spíše mírně formovanými táhlými hřebeny složených z krystalických břidlic a pískovců. Ochrana zdejší jedinečné přírody prošla v minulosti celkem třemi etapami. Z původní biosferické rezervace zahrnuté do programu UNESCO vznikl v r.1989 přírodní park (Parque Naturale), v roce 1999 byla celá oblast o výměře 86 208 ha vyhlášena za Národní park Sierra Nevada.

Nejvyšší partie hor nesou výrazné stopy ledovcové činnosti s mohutnými kary, pozůstatkem je skromné množství poměrně vysoko položených lagun (nejvýše položenou je Laguna Altera – 3079 m) a jeden „skoro“ ledovec, spíše však firnové pole pod severní stěnou nejvyššího vrcholu. Centrální hřeben, táhnoucí se obloukem ve směru jihozápad – severovýchod, je tvořen celkem 16 vrcholy přesahujícími výšku 3000 m, z nichž nejvíce vynikají nejvyšší Mulhacén (3482m), dominantní Veleta (3394 m) a rozeklaná Alcazaba (3371 m). Vzhledem k blízkosti moře se ve vyšších polohách udrží sněhová pokrývka až do května. A to je právě ten pravý čas, kdybychom měli nahodit batoh na záda a vyrazit do hor. Hory se nám předvedou v celé své monumentální kráse, budeme putovat od svěže zelených a všemi barvami hrajících pastvin a luk na úpatí po sněhem opancéřované skalnaté výšky. Zdolat výstup na nejvyšší vrchol Mulhacén v rámci jednoho dne je sice možné (z Trevélez cca 10 hod.), hory si však zaslouží minimálně dny dva.

Výstup od jihu

K vrcholu vedou v zásadě tři hlavní výstupové trasy. Nejkratší, nejrychlejší, ale krajinově nijak úchvatná je cesta z nejvýše položené španělské vesnice Trevélez. Ideální variantou je podvečerní výjezd do Trevélez po cestě C 332 (cca 90 km z Granady, o něco méně kilometrů ujedeme při výjezdu od moře – Salobreña). Nocleh strávíme v příjemném kempu Trevélez asi kilometr nad obcí, na večeři či víno lze zajít do svérázné „šunkové“ restaurace na náměstí. Nad hlavami nám zde bude viset stovky sušených kýt této proslulé místní pochoutky (odhadem tak za „meloun a půl“). Brzy zrána vyrazíme po cestě vzhůru do výše ležící části vesnice, kde se prosmekneme úzkými vybílenými uličkami na severozápadní konec osady. Vzhůru pokračuje široká, dobře vychozená a místy dokonce i značená stezka. Překročíme potok a velmi strmě překonáme první travnatý sráz. Cestou se otevírají stále pěknější výhledy na typickou „pueblos blancos“ – bílou vesnici Trevélez spočívající jako orlí hnízdo v náručí zelených strání a na protější hřeben Loma de Juviles. Obejdeme malou kamennou salaš (pramen vody) a táhlým traverzem na sever dosáhneme nad strží Rio Chico široké štěrkové cesty, vedoucí z dalšího možného a často využívaného výchozího bodu – vesnice Capileira (1438 m). Dostali jsem se tak na nejvyšší evropskou silnici, která v závěru své pouti dosahuje krátkou odbočkou k vrcholu La Veleta výše 3394 m!

V místech, kde se k silnici připojuje od západu boční přípoj, máme na výběr ze dvou variant dalšího postupu. Nudnou, ale spolehlivou a jasně vedenou trasou je výstup po hlavní cestě až k laguně Caldera a odtud krátce na Mulhacén severozápadním hřebenem. V případě velké sněhové nadílky to není zrovna nejlepší řešení, cesta je v závěrečném oblouku pod samotným Mulhacénem zavalena sněhovými závějemi a ve strmém traverzu hrozí nebezpečí zřícení či laviny. Jednoduší a přitom krajinově hodnotnější je výstup přímo vedoucím jižním hřebenem zvaným Loma del Mulhacén. Tímto směrem dojdeme k vrcholu i v případě špatné viditelnosti a velkého množství sněhu. V místech u většího půdního sesuvu odbočíme ze silnice doprava a po krátkém přechodu narazíme na širokou cestu stoupající přesně severním směrem mírně vzhůru. Přechází širokým travnatým hřebenem, ve druhé půli se dostává do skalnatého kotle pod vrcholem Tajos Negros (3351 m). Bez problémů vyjdeme na závěrečný široký hřeben tvořený silně zvětralými břidlicovými deskami. Zcela pohodlně dojdeme k závěrečnému hrbu k nivelačnímu sloupku a několika ve skálách zabudovaným kapličkám. Jsme na nejvyšším bodě Pyrenejského poloostrova, jemuž do tří a půl kilometrové výše chybí pouhých 18m (nejvyšší horou Španělska je však 3718 m vysoké Pico de Teide na ostrově Tenerife v Atlantiku). Jistým překvapením je oproti mírně modelovaným jižním svahům impozantní severní, divoce rozeklaná severní stěna s relativní výškou 200 m a pod níž se nalézá tyrkysové jezero Mosca, na západní straně pak spatříme další jezero s kamenným bivakem Caldera. Výhled na hřebeny Sierry Nevady připomíná snad ze všeho nejvíce Nízké Tatry v oblasti Ďumbieru, vše je však pochopitelně monumentálnější a rozlehlejší. Také jen 33 km vzdálené Středozemní moře bychom na Slovensku hledali marně.

Zpět do Trevélez lze sestoupit přímo z vrcholu stezkou, která po hraně východního hřebene schází k přírodnímu úkrytu – bivaku v oblasti Siete Lagunas (2850 m, kapacita 6 osob, dlouho do jara zasněžený). Odtud za nějaké 2 hodiny můžeme sběhnout vcelku dobře znatelnou pěšinou traverzem bujnou vegetací kaňonovitého údolí Trevélez do výchozího bodu.

Výstup od západu

Kamenný „hangár“ Refugio Vivac de la Caldera (3100 m, kapacita 12 – 15 osob, otevřeno celoročně) v kotli mezi vrcholy Mulhacén a Puntal de la Caldera (3223 m) je důležitým opěrným bodem, kde se prakticky sbíhají všechny výstupové cesty na Mulhacén. Leží přímo u silnice překračující hřeben Sierry Nevady a je ideálním cílem, pokud je výstup na nejvyšší vrchol dílem dvoudenního přechodu. K bivaku lze snadno vystoupit také od západu, tedy z nádherného města Granada. Autobusem, vyjíždějícím ze stanice Fuente de las Batallas (Avda. José Antonio) dosáhneme lyžařského střediska Soleynieve (konečná v Pradolano – Estación de Esqui Sierra Nevada – 2080m). Odtud lze za 2,5 hod. vystoupit po stezce, která zkracuje cestu – „buldozerovku“ na vrchol Veleta a za další hodinu až hodinu a půl jsme u bivaku Caldera. Výstup po okraji dramaticky rozervané skalnaté severní stěny Mulhacénu je pak závěrečnou třešničkou na dortu (0,45 hod., celkem pouze ve výstupu 4 – 5 hod.).

Výstup od severu

Krajinově snad nejpoutavějším, ovšem časově značně náročným výstupem je severní trasa. Start je v překrásném horském městečku Güejar-Sierra (1054 m, 17 km z Granady). Toto původně muslimské sídlo (Qaryat Walyar) se může pochlubit nádhernou polohou v bujně zeleném prostředí, kolorit místa podtrhuje svérázný červenožlutý kostel, květy vyzdobená okna a kašna se 16-ti prameny. Dále do hor pokračuje ještě asfaltová cesta, kterou však po půlhodině za prvním tunelem opustíme a dojdeme k vyústění kaňonu San Juan. Cesta překročí po mostě tok říčky Rio Genil. Od rozcestí pokračujeme stále v blízkosti potoka na východ a po tři čtvrtě hodině dojdeme k bývalé chatě Vadillo, z níž zbyly již jen ruiny. V překrásném prostředí sevřeného údolí Vereda de Estrella stoupáme podél říčky Genil do horního patra doliny k přírodnímu bivaku Cueva Secreta (1750 m, kamenná ohrada pod skalním převisem, asi 8 míst, z výchozího bodu 3,5 – 4 hod.). K bivaku pod vrcholem Mulhacén nám odtud zbývá ještě dobrých 4 – 5 hod. s převýšením 1300m, proto se dobře posilněme, vodu netřeba doplňovat, další průběh výstupu kopíruje dráhu potoka. Stezka stoupá pod severním hřebenem jednoho z nejkrásnějších vrcholů pohoří Alcazaba a po takřka 3 hodinách vyjde u tyrkysové skvrny malé laguny Mosca, která se ze všech jezer pohoří může pochlubit snad nejkrásnější horskou polohou pod severní stěnou Mulhacénu. Za necelou hodinu strmého výstupu v suti (při sněhové pokrývce to jde mnohem lépe) dosáhneme sedla Collado del Ciervo a odtud buď sestoupíme k bivaku Caldera nebo za půlhodinu vyběhneme vlevo hřebenem na nejvyšší bod pohoří (celkem ve výstupu na jeden zátah cca 10 hod., převýšení 2400 m!). Nocleh v bivaku Caldera je tak jako tak nutností. Další den se přes vrchol Veleta můžeme vrátit přímo do Granady.

Praktické informace:

Výchozí místa: město Granada na severozápadním úbočí Sierry Nevady je ideálním odrazovým bodem. Lze odtud vyjet po silnici do lyžařského střediska v Pradolano. Pokud není sníh, tak pokračujeme až k poslednímu parkovišti u hotelu Albergue Universitario (2500 m), případnému výjezdu pod Veletu brání zákaz vjezdu a závora. Dalším dostupnými výchozími body z Granady může být jak městečko Güejar-Sierra (17 km), tak Trevélez (90 km).

Ubytování: mimo bivaku Caldera (3100 m) pod vrcholem Mulhacén najdeme v oblasti jedinou turistickou chatu s nepřetržitým provozem. Na západní straně masívu to je velké kamenné stavení Refugio del Poqueira (2500m, kapacita 87 míst, tel. 958-345 154, nocleh 9,60 €, členové Alpinvereinu 50% sleva). Chata stojí v závěru údolí Barranco del Poqueira, výstup z Poqueiry 3 hod., chata stojí nedaleko silnice na Veletu, ale vcelku špatně se hledá (především v hustém sněžení, sám jsem to zažil). Vrcholu Mulhacén odtud lze dosáhnout za 2,5 – 3 hod.). Poslední možností pro nocleh v horách je kamenná bouda Vivac de la Carihuela, postavená v r.1994 ve výši 3200m pod vrcholem Veleta (min.12 míst).

Mapy: nejkvalitnější se jeví mapa nakl. Editorial Penibetica Sierra Nevada/Alpujarras v měřítku 1:25 000 (včetně souřadnic GPS a stručného průvodce). Stejné nakl. vydalo také mapu v měřítku 1:50 000 a zimní mapu pohoří. Katalánské nakladatelství Editorial Alpina vydalo mapu Sierra Nevada 1:50 000, která však není tak přehledná. Cena se pohybuje kolem 7 €.

Vybavení a vhodná doba pro výstup: nejkrásnějším obdobím pro návštěvu Sierry Nevady je nepochybně jaro (květen – červen). Do konce dubna jsou hory pod slušnou sněhovou peřinou (až 3m sněhu). Rovněž podzim (říjen) nemusí být špatnou volbou. Ve výbavě by neměly chybět mačky a teleskopy, jde to však dle podmínek i bez nich. Spacák při dvoudenním výletu nutností (možná i při jednodenním, nikdy nevíme, co vše se během dne může „vyvrbit“).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .