Můj krátký výlet na Bali

K návštěvě perly mezi indonésskými ostrovy, hinduistického ostrova Bali, proslaveného svými umělci, jedinečnými náboženskými zvyky, rituály a tanci, jsem si vybral období na konci června, ještě před začátkem hlavního letního náporu turistů z Evropy.

I tak nebyla o nabídky jídelních lístků v němčině a kotace cen v eurech nouze. V hlavní turistické oblasti na jihu ostrova jsme se ovšem zdrželi jen minimálně. Namísto obvyklého pobytu v resortu a občasných výletů za organizovanými představeními místní kultury jsme se vypravili po vlastní ose nejprve po východním, následně pak po severním pobřeží ostrova za místy možná méně známými, o to však pro nás atraktivnějšími.

Pro všechny návštěvníky ostrova alespoň několik základních rad. Předně, na turisty jsou tu zvyklí a připraveni. Což má i své zápory – například počítejte s tím, že Evropan je tu považován za „chodící peněženku“ – útok na vámi vyměněné rupie, ale i na dolary nebo eura, které vám ještě zbývají, očekávejte všude. Snažte se ověřit cenovou hladinu předem, a v případě potřeby se nezdráhejte smlouvat. Zvláště v odlehlejších částech ostrova chtějí domorodci opravdu udělat obchod, což je výhoda pro vás. Vězte, že ceny jsou na Bali (stejně jako ve zbytku Asie) obvykle citelně nižší než v Evropě – od taxi přes suvenýry po jídlo a ubytování.

Není přitom třeba si dělat příliš hlavu s počítáním drobných procent za servis obsluze – všeobecně se tu spropitné neočekává. Lepší restaurace a hotely si účtují přirážku za služby (která, spolu s daněmi, rovněž často nezahrnutými v ceně v letáku, může dosahovat třiceti i čtyřiceti procent, obykle se ale pohybuje kolem deseti procent). Na druhou stranu, tisíci rupií (či dvěma) nikdy neurazíte jako poděkováním za dobré služby. Počítejte také s takřka povinnými „dary“ v chrámech, kde se neplatí vstupné (v některých se platí a je fixní) – obvykle od několika tisíc až do deseti tisíc rupií na osobu. (Pro lepší představu, tisíc rupií představuje v době psaní této stránky – v červenci 2008 – něco málo přes 10 amerických centů, tj. asi 1 korunu a 60 haléřů.)

Pokud jde o dopravu, lepší hotely vás při delším pobytu na letišti vyzvednou a zase vás sem odvezou. Jinak na letišti (po východu z budovy vpravo) najdete přepážku, kde si můžete objednat a zaplatit taxi (pevné ceny podle destinace), což je sice možná o něco dražší cesta než si někoho „chytit“ kousek od bran letištního parkoviště (pohybuje se tu spousta neoznačených – pravděpodobně načerno provozovaných – taxi), zato ovšem relativně spolehlivá, bez smlouvání, zvláště pokud ještě neznáte cenovou hladinu. (Nevěřte moc průvodcům, ba ani letákům v letištní hale – vzhledem k růstu cen ropy a propadu rupie ceny uvedené i v celkem čerstvě vydaných knihách dávno neplatí. Nás taxi z letiště do Kuty – což je coby kamenem dohodil – stálo 40 tisíc rupií.)

Pokud se pak budete dopravovat po Bali více než pár kilometrů v průběhu vašeho pobytu (což byl náš případ), nejvýhodnější jsme zjistili být pronájem auta i se řidičem. Stojí vás pár desítek dolarů na den, a je to rozhodně lepší než se dohadovat s taxikáři (a shánět je v méně turisticky atraktivních lokalitách) při každém přejezdu. A nesrovnatelně pohodlnější než si na zdejší divoké silnice pronajmout jen auto bez řidiče. Většina firem nabízí dopravu na vámi zvolený počet hodin (počítá se od přistavení auta po návrat obvykle na stejné místo – pozor tedy, pokud spíte každou noc někde jinde) za „fixní cenu“ – ovšem i v tom případě se nezdráhejte předem operátorovi na telefonu a následně pak i řidiči vyjmenovat vaše destinace a ujistit se o platnosti ceny uvedené v letáku (v jednom případě se nám stalo, že se cena zvyšovala několik kilometrů od města o více než polovinu, což zavánělo vydíráním – nutno říct, že po telefonátu se šéfem firmy jsme se dohodli na velmi rozumném kompromisu…). Doporučuji si (jak zmíněno, pro orientační ceny) nabrat letáky na letišti – v nich najdete telefonní kontakty na firmy poskytující tento druh služeb (jistě vás tak jako nás překvapí, jak může tolik firem mít „nejlepší ceny na Bali“). Alternativou jsou půjčovny aut a motocyklů v centrech (zejména v Kutě), které mohou být ještě zanedbatelně levnější, otázkou ale je, jestli auto někam dojede – navíc nemáte žádný kontakt, koho volat v případě nespokojenosti se servisem. Hotely podle naší zkušenosti cizí řidiče volají nerady a nabízejí vlastní – pochopitelně dražší – dopravu.

Při cestování po ostrově nikdy nepodceňujte vzdálenosti, a ponechte si dostatečné rezervy. I bez překvapení, jakým je proražené kolo na místních nerovných silnicích, trvají cesty na danou vzdálenost obvykle déle, než si troufáte odhadnout – a platí to zejména v odlehlejších oblastech. Kromě jediné větší silnice („dálnice“ zní snad jako poněkud nadnesené označení pro tuto na většině míst dvouprodovou komunikaci), která vede od jihu od letiště kolem oblasti města Kuta, hlavního města Denpasar podle pobřeží k severovýchodu přes Sanur směrem k městečku Candidasa (končí ovšem stále úctyhodných pár kilometrů před ním, kousek od nevelkého města Klungkung) jsou silnice úzké a často značně nerovné. Navíc cesty do menších městeček neznají ani místní řidiči – ač má ostrov od východu k západu jen 150 kilometrů, z čehož západní třetinu tvoří z větší části nepřístupný národní park. Se všemi těmito omezeními se tak přejezd z jižního na severní pobřeží nebo zpět – vzdušnou čarou méně než stokilometrový – stává s pár zastávkami na focení prakticky celodenní záležitostí.

Na Bali platí čas posunutý oproti Greenwichskému času o osm hodin vpřed (tj. sedm, v létě pak šest hodin vpřed oproti Čechám, stejně jako v Singapuru). Znamená to, že při přeletu z Jakarty sem si musíte posunout hodinky ještě o hodinu vpřed. Ostrov se nachází jen pár (konkrétně osm a půl) stupně na jih od rovníku, dny tu tedy trvají prakticky celý rok kolem dvanácti hodin (zhruba o dvacet minut kratší jsou v létě, o to delší pak v zimě, kdy vám slunce bude pražit přímo nad hlavou), sluníčko vychází a den začíná časně (kolem čtvrt na sedm ráno) a stejně brzy i končí (ne tak ale noční život v klubech města Kuta). Pokud jde o podnebí, očekávejte tropické klima s množstvím srážek zejména odpoledne, s teplotami kolem třiceti stupňů přes den a jen o pár stupňů nižšími v noci. To ovšem neplatí pro horské oblasti (například oblast sopečných jezer na severu), kde teploty snižuje jednak nadmořská výška, jednak také oblačnost a mlhy, které se nad jezery často drží – místní tu chodí v dlouhých rukávech a kalhotách, v noci vám bez svetru a deky bude rozhodně chladno.

Většina turistů se na ostrov vydává mezi polovinou června a začátkem září, případně pak kolem Vánoc a Nového roku. V těchto obdobích také ceny raketově stoupají. Bali ovšem nabízí stejné počasí prakticky celoročně, snad s trochu větší pravděpodobností srážek koncem jara a začátkem léta a stejně tak na podzim.

Pokud jde o jazyk, v hotelích a ve většině obchodů, na tržištích i v restauracích nebudete mít problém s angličtinou. Dají se ovšem najít i hotely specializující se zejména na německou klientelu, případně nabídky ve francouzštině, ruštině ři japonštině nebo čínské mandarínštině, je-li vám libo.

Bali je ostrov velmi tolerantní (převládá zdejší zvláští odnož hinduismu s velkým vlivem specifických místních náboženství, najdete tu ale i buddhistický klášter, a – v jinak muslimské Indonésii nevyhnutelné – mešity), obvykle se vám tedy nestane, že byste někoho nevědomky urazili. Vězte jen, že ke vstupu do chrámů je třeba mít dlouhé kalhoty či sukni (u vstupu do většiny z nich vám ale zapůjčí – zdarma či za malý poplatek do 50 centů) sarong a šátek na ovázání kolem pasu (nezbytnou modlitební potřebu). Výjimkou je snad jen Pura Ulun Danu Bratan (mimochodem, velmi „fotogenický“ chrámový komplex) na jezeře Beratan ve vnitrozemí, kam jsem byl (hryzán výčitkami svědomí) vpuštěn i v krátkých kalhotech. Jezero a chrám je totiž spíše atrakcí i pro místní (vidouce prolézačky před vchodem chrámu, označili jsme chrám dokonce za místní „Disneyland“ – což ovšem nic neubírá na faktu, že po východu slunce nad okolní kopce právě budovy tohoto chrámu, obklopeny vodou chladného jezera, patří opravdu ke klasice Bali). Ovšem i když jste vybaveni oděvem zakrývajícím vaše nohy, nebudťe zaraženi, pokud vám modlitební místa chrámů zůstanou uzavřena.

Kuta, Pura Luhur Uluwatu, Goa Lawah

S ohledem k tomu, že jsme na ostrově přistávali kolem desáté hodiny večerní, zvolili jsme pro první noc pohodlné ubytování nedaleko letiště.

Ač většinou letenky hlásají jako destinaci Denpasar, hlavní město ostrova Bali, ve skutečnosti se jediné zdejší mezinárodní letiště Ngurah Rai nachází kousek jižně od města Kuta. Souměstí Kuta – Legian – Seminyak pak představuje turisticky nejpopulárnější část ostrova, pláže jsou lemovány desítkami hotelů a ulice snad stovkami restaurací, barů a diskoték.

Bali Garden Beach Resort – hala

Kromě umístění přímo na pláži a bazénu s vodním barem v upraveném parku se Bali Garden Beach Resort může pochlubit nedávno zrekonstruovanou vstupní halou v tradičním stylu.

Město Kuta

Nejživější částí souměstí a celého ostrova je Kuta, kde najdete podniky všech cenových kategorií. Právě ve zdejších klubech došlo 12. října 2002 k bombovým útokům islámských radikálů z nedalekého ostrova Jáva, při nichž zahynulo téměř 200 lidí, převážně turistů. Dnes ovšem město opět pulzuje nočním životem a tragédii připomíná jen památník. Legian láká spíše rodiny s dětmi, Seminyak nabízí luxusnější ubytování a je cílem pro zámožnější. Přes veškerý turistický ruch nelze tomuto souměstí upřít atraktivitu podtrženou širokými, nijak přeplněnými plážemi, které (spolu s plážemi dále na jih) přestavují ráj pro surfaře.

Místní žena přechází ulici

Hned na začátku ranní procházky po městě se nám naskytl v mnoha ohledech pro Bali typický pohled. Zdejší ženy (ale i muži) se oblékají opravdu pestrobarevně. Těžké předměty se zde zásadně nosí na hlavě (někdy jsem nechápal, jak mohou místní třeba pytel rýže na hlavě unést, nemluvě o vycvičené schopnosti vyvažování, aby tam štosy předmětů udrželi). A v neposlední řadě, přecházení ulice, často rušné a bez označených přechodů pro chodce, tu ve městech vyžaduje jistou dávku odvahy. Naštěstí ale nikdo nespěchá a kolony motocyklů a aut se ulicemi spíše plouží, takže vám hrozí přinejhorším dočasné otupění uší z troubení řidičů.

Slavnost

Slavnosti a tance na Bali patří na denní pořádek. Každý den začíná i končí tradičním tancem (a většina hotelů a turistických kanceláří také nabízí výlet za tanci, s dobrou snídaní a večeří, jako jeden ze základních bodů svého programu), na ostrově se slaví během roku několik svátků, ovšem i mimo tato období se můžete přichomýtnout k oslavě třeba během dne, jak se to stalo nám hned první den v ulicích města Kuta, a nebo později na severu při jedné místní svatbě. Každou oslavu nezbytně doprovází tanec, zvuk bubnů, zpěv a barevné kroje či masky.

Chrám Pura Luhur Uluwatu a jižní pláže

Chrám Pura Luhur Uluwatu z desátého století se nachází na samém jižním cípu ostrova. Snad zajímavější než samotný chrám (jehož většina je pro nevěřící uzavřena) je jeho umístění: je postaven na sedmdesátimetrových útesech nad pěnícím mořem, jehož divoké vlny se rozrážejí s duněním o skály hluboko pod návštěvníky. Chrám patří k nejsvatějším místům Bali. Mimochodem, vlastní chrám, větší či menší, tady na ostrově má každá rodina, větší pak každá vesnice, a jen několik málo chrámů má význam pro celý ostrov. Pura Luhur Uluwatu k těm nemnoha patří.

Chrám je tak cílem zdaleka ne jen pro turisty, ale i pro místní – těch tu také přes den najdete většinu. Turistické zájezdy se sem vydávají obvykle k večeru, pozorovat z útesů západ sluncem nad mořem.

V ceně vstupného (tři tisíce rupií) je zahrnuto i zapůjčení sarongu.

Opice Útesy – chrám Pura Luhur Uluwatu

Cesta od parkoviště k samotnému chrámu vede několik set metrů parkem. Při návštěvě je třeba střežit své kamery, peněženky, ale i třeba na brýle – zdejší opice jsou totiž vyhlášenými zloději (mému spolucestujícímu se opravdu pokusily z obličeje sundat brýle). Řidič nám naštěstí lámanou angličtinou předem vysvětlil, že zatímco třeba Ubud ve vnitrozemí má „hodné“ opice, ty zdejší jsou naopak „zlobivé“.

Chrám Pura Luhur Uluwatu

Severně od chrámu na západním pobřeží ostrova se nachází desetikilometrový pás nádherných pláží, o jejichž kvalitě vypovídají i některé názvy – v angličtině Dreamland je prý opravdovým rájem pro milovníky vodních sportů, zejména pro surfaře. Veškeré vybavení si tu lze vypůjčit, pro začátečníky jsou k dispozici surfařské školy. Vítr zde obvykle fouká zhruba do třetí hodiny odpolední; poté je lépe se nechat odvézt kousek zpět na sever k městu, kde z pláže zátoky Jimbaran Bay můžete pozorovat západ slunce (a přistávající letadla na nedalekém letišti), vychutnávajíce si pochoutek z mořských plodů (nutno podotknout že za patřičně turistickou cenu).

Cesta na severovýchod: manufaktura na batik

Když jsme se dost nabažili výhledů z útesů na zpěněné moře, slunce se už dávno přehouplo přes svůj nejvyšší bod (vzhledem k tomu, že na jižní polokouli je v červnu „zima“ – dá-li se tímto českým slovem vůbec nějakému období osm stupňů od rovníku říkat – v poledne je tu slunce vlastně o kousek níž než ve stejném období roku ve střední Evropě). Vydali jsme se na stopadesátikilometrovou cestu k severovýchodu, míjejíce hlavní město Denpasar. „Dálnice“ se postupně zúžila do jednoho pruhu v každém směru a kolem nás začaly ubíhat nízké domky v občasných shlucích mezi palmami a poli. Za mořem na východě bylo ve sklánějícím se slunci dobře vidět obrysy zdejších „sourozenců“ – menších ostrovů Nusa Lembongan a Nusa Penida, populárních cílů turistů, kteří se přes průliv Bandung vypraví na den či dva hledat klid opuštěných pláží, šnorchlování nebo projížďku na kole (na takový výlet byla ale naše dovolená příliš krátká).

Snad ve městě Batuan jsme se zastavili na několik minut ve zdejší manufaktuře na batik – ruční výroba batikovaných látek třeba pro sárí, košile a všemožné oděvy patří ke klasice Bali (a zboží tu není nikterak předražené – celkem pěkná košile vyjde na méně než dvacet dolarů). Pohled na pracující ženy, které si se štětečky doslova vyhrávají na bavlněných i hedvábných podkladech, byl zajímavý – hlavním účelem zastávky bylo ovšem vyzvednutí druhého řidiče – ač nás to nejprve překvapilo, nakonec jsme pochopili, že výprava na „daleký východ“ ostrova byla pro našeho řidiče opravdu něčím, na co si sám ještě nikdy netroufl.

Oblast Klungkung: život na sopečných nánosech

V pozdním odpoledním slunci se nám pak po dalších několika desítkách minut jízdy naskytly v podvečerním mlhavém oparu první vyhlídky na nejvyšší horu Bali, sopku Gunung Agung, na kterou jsme se o dva dny později chystali vylézt. Zajímavé ale byly přejezdy přes říční údolí: zdejší sopky jsou stále aktivní (sopka Gunung Agung naposledy explodovala v letech 1963 a 1964), řeky přinášejí do údolí spoustu úrodného sopečného prachu. Zdejší obyvatelé pak na takovém podkladu staví chatrče, pasou tu dobytek, nebo sopečné nánosy prostě nakládají na nákladní automobily a rozvážejí po ostrově.

V pozadí tohoto obrázku z mlhy vyvstávají hory ostrova Nusa Penida.

Chrám Goa Lawah (Jeskyně netopýrů)

Chrám Goa Lawah Netopýři

Nedaleko městečka Candi Dasa, hned u hlavní silnice, kousek od mořského pobřeří s plážemi pokrytými černým pískem, se náchází hinduistický chrám Goa Lawah (v překladu to znamená Jeskyně netopýrů). Název je více než na místě: chrám je vystaven u vstupu do jeskyně, ve které hnízdí tisíce netopýrů. Ti jsou k vidění hned v ústí jeskyně; s padajícím soumrakem se postupně vydávali na své noční cesty. Dlužno přiznat, že celý chrám dostavá díky přítomnosti netopýrů náležité aroma.

O kousek dál, v městečku Candi Dasa (nejvýchodnější ze snadno dostupných destinací Bali), jsme se krátce setkali s naším pozdějším průvodcem pro výstup na Gunung Agung. Cesta už se ponořila do hluboké tmy, a při přejezdu přes pásmo hor o kousek dál na severu jsme jen doufali, že řidiči se tu – na rozdíl od nás – aspoň trochu orientují.

Amed – zátoka Bunutan, resort Prema Liong

Chatka v resortu Prema Liong

Amed je jednou z malých odlehlých vesnic na severovýchodě ostrova Bali. Nejspíš i díky vzdálenosti od hlavního města a letiště nepatří dosud k turisty obdivovaným místům, možná se to ale zanedlouho změní, neboť jsem našel několik komentářů hlásajících, že Amed je dnes tím, čím bývala před desítkami let Kuta, než ji zaplavili turisté: místem pro klidnou dovolenou v ničím nerušeném koutě země, daleko od měst, kde můžete večer jen pozorovat světlo tisíců hvězd, poslouchat šumění moře a skřeky tropických živočichů.

Amed je ve skutečnosti jen jednou z vesnic toho pásu, který se táhne podél pláže s černým pískem zhruba deset dalších kilometrů k východu. Po jedné malé kolizi s příliš hlubokou dírou v silnici jsme sem dorazili okolo půl deváté hodiny večerní, dávno po západu slunce, a našli jsme i náš zamluvený hotýlek Prema Liong. Rozloučili jsme se s řidiči a popřáli jim (upřímně) šťastnou cestu zpátky, a vyrazili do prudkého svahu k naší chatce.

Chatka v resortu Prema Liong

Byli jsme tu dnes teprve třetími hosty, ale rozhodně jsme nelitovali: uvítala nás upravená chatka z bambusu a dalších místních přírodních materiálů s luxusní verandou, postel pro tři v přízemí a pro dva ve zvýšeném patře (každý jsme tak měli jedno „letiště“ jen a jen pro sebe – nepočítám-li pár zdejších malých mravenců…), ochotná obsluha a nabídka výborné večeře, včetně místní palmové pálenky. Nejvíc mě ale zaujala koupelna: po otevření dveří do ní se totiž člověk ocitl vlastně opět venku, ve vyhloubeném prostoru ve svahu za chatkou. Výhled na hvězdičky kryly jen listy banánovníku o kousek výše ve svahu, a vlažná voda ve sprše tekla z porcelánového džberu. Připočteme-li k tomu ranní výhled na východ slunce na mořem, nemohu než tohle odlehlé místo (a navíc levné – nocleh se snídaní tu stál jen 160 tisíc rupií za chatku, zhruba na stejnou částku pak vyšla večeře včetně konzumace pálenky arak a piva Bintang) doporučit každému, kdo na Bali hledá klidnou dovolenou.

Bunutan, Dukuh, výstup na Gunung Agung

Bunutan Bay a resort Prema Liong

I když označení „resort“ možná v tomhle případě trochu přehání (chatky ve svahu nabízejí pohodlné ubytování a restauraci v areálu, po dalších vymoženostech opravdových resortů na jihu Bali byste zde pátrali marně), ranní východ slunce nad moře krátce po šesté hodině vám určitě připomene, proč si tohle místo pro dovolenou lidé vybrají.

Bunutan Bay – Prema Liong

Chatky resortu Prema Liong jsou rozesety v parku v prudkém svahu, pár desítek metrů od pláže.

Bunutan Bay – Prema Liong

Verandu chatky zdobí pět barevných kartiček, pod každým z čínských znaků najdete výklad základních lidských ctností v angličtině.

Bunutan Bay – pole a hory

Zdejší obyvatelé, kteří si přivydělavají z turistického ruchu, se jinak živí převážně zemědělstvím. Jejich políčka a pastviny pro dobytek se rozprostírají od pláže až k pásmu hor o pár stovek metrů dále na jih.

Bunutan Bay – krávy se schovávají ve stínu

Krávy se schovávají ve stínu – ač je sotva devět hodin, slunce od severu tu už pěkně pálí.

Bunutan Bay – pohled na Gunung Agung

Písek zdejších pláží je černý, smíšený s tisíceletými nánosy sopečného prachu. Vstup do moře vede po oblázcích. A v pozadí nad tím vším se nám podruhé objevuje (a poprvé v plné své kráse) nejvyšší hora ostrova, posvátná sopka Gunung Agung.

Bunutan Bay – katamarán

Oblast Amedu jinak láká také potápěče a milovníky šnorchlování – nedaleko, u městečka Tulamben, se jen několik metrů pod hladinou nachází vrak lodi Liberty, a právě sem často směřují obě dvě zmiňované skupiny návštěvníků. Z Amedu se k vraku můžete dostat po souši vozem, a nebo na katamaránu, které se zde nabízejí k pronajmutí.

Bunutan Bay – Prema Liong – oběd

Před začátkem výstupu na sopku, který náš program naplnil pro následujících třicet hodin, jsme se v restauraci resortu posilnili indonésským jídlem. Místní mezitím tento čas (podle hodin bylo pár minut před polednem) trávili siestou, schováni ve stínu před žárem poledního slunce.