Vietnam na dvě doby
Řítí se na nás záplava skútrů,všichni troubí,kličkují,telefonují,jsou přeložený a nakonec to skoro vždycky vyberou. Jsme v Hanoji,hlavním městě Vietnamu,kam nás vyplivlo letadlo po 12ti hodinách letu z Varšavy. Obtěžkáni milióny dongů v kapse sedíme u pivka na rohu ulice a s obavami sledujeme šrumec na silnici. Velkou naději,že se odsud dostaneme na motorkách ve zdraví si nedáváme.Jediný klad je,že se tu jezdí převážně vpravo,i když ani to není nepřekonatelné tabu. Ráno nás čeká úkol z nejdůležitějších,sehnat pro nás motorky.Naše jsme totiž letos nechali doma a když jsem tuhle akci připravoval nechal jsem se inspirovat těmi, kteří tu byli před námi a na půjčených strojích tu podnikli i opravdu dlouhé tůry.Výběr je ale trochu kámen úrazu.Japonci s obsahy 250ccm jsou nesmyslně drahý.Skútry, byť na velkých kolech nechceme,to už by byla velká degradace a tak naše oči stále častěji sklouzávají na starodávné křivky běloruských Minsků.Tyto stroje podobné legendárnímu Simsonu šmrncnutému Mzetou tu byly v dobách minulých králi silnic.Teď tu jejich prapor drží už jen pár horalů a to málo dobrodruhů,kteří se nezaleknou stáří,poruchovosti a vzhledu těchto 2taktních 125tek.Na rozmyšlenou jdeme do muzea války.Expozice nás utvrdila v tom,že co je starý nemusí být zákonitě tak špatný a je rozhodnuto!Jen trošku koketujeme s cenou a zkoušíme i jiné nabídky,ale nakonec volíme zavedenou půjčovnu a v poledne 10.11.2011 naloženi bagáží a náhradními díly vyrážíme do víru velkoměsta. Ze sedla motorky je na věc pohled trochu odlišný než z kavárenského křesílka.Kličkujeme s davem a gps nás směřuje k výpadovce č.6 na Mai Chau.Čím víc se vzdalujeme metropoli provoz řídne a nervozita opadává. Motory začínáme držet v těch správných točkách,náklony v zatáčkách se začínají zvětšovat a chabé bubínkové brzdy už nám stačí párkrát odhalit svou nevelkou sílu. S ubývajícím světlem se ubytujeme v hotelu a jdeme na jídlo.Pro holky v jídelně jsme dost exoti a vrcholem jejich zábavy se stává naše exhibice s hůlkami při konzumaci velice chutné nudlové polévky.Vesnička je malá a tak místo procházky ještě zapadneme do krámku,kde točí z tanku oblíbené pivo bia hoi.Je to nefiltrované slabé pivo, jehož cena je podobná ceně pitné vody z kohoutku u nás.Radost z toho,že cesta začala s námi oslavuje pár místních pijáků a my se neuváženě pouštíme do přestřelky pití na ex,což je zde dost oblíbená taškařice. Ráno je nám všelijak a navíc mi nechce jet motorka.Řeším to jízdou se zamačklým přeplavováním a problém se záhy vyřeší sám.Míjíme první vážnější nehodu,kdy se srazili dva skůtraři tak dokonale,že je rozmotávají snad do dnes. To,že jsme zde zatím zelenáči se projevilo při oběde.Studená slepice rozsekaná na kusy a miska polívky byl dost nechutnej kulinářskej zážitek a paní se asi dost divila,že jsme nedojedli. Na zkoušku odbočujeme z hlavní a testujeme kvalitu vedlejších cest.Drkotání šutrama nevydržela Mírova přístrojovka a prvně opravujeme.Servisy Xe máy se nachází fakt všude .Jak jsme se měli možnost přesvědčit tak si v nuzných podmínkách dovedou poradit se vším a navíc vás pohostí čajem a nabídnou šluka z bambusové vodnice. Do Son La přijíždíme asi hodinku před soumrakem.U hotelu zjišťuju,že parťák za mnou není.V chatrném rozklepaném zrcátku jsem ho viděl naposledy při vjezdu do města,otáčím a jdu ho hledat.Míra stojí hned na začátku města a diagnóza prasklého primáru se rozšiřuje o prasklé kolečko na klice.Což o to řetízek vezeme,ale kolečko né.Mechanik se na chvíli ztratil,aby se za pár minut objevil i s kolečkem.Měníme i lamely spojky,které toho mají taky dost a za tmy se přesunujeme do hotelu.Pokoj nás stál asi 90kč na hlavu a ráno se vydáváme k prvnímu vrcholu naší cesty,kterým je město Dien Bien Phu.Tam se odehrála v 54tém klíčová bitva za nezávislost na Francii. Na to,že jsem se svou postavou v těchto končinách neobvyklý si začínám zvykat.Trochu mě vykolejil maník výzvou, abych zvedl pytel kukuřice.Hodil jsem ho na rameno a rázem jsem byl oblíbencem vesnice.Na váhu jsem jim ale raději nelezl,byla jen do sto kilo a nemusela by přežít. Všímáme si,že se tu Vietnamci trochu změnili.Ženský nosí vlasy do drdolů a mají barevné kroje.Obživu jim zajišťuje zemědělství a výroba šperků z plechu.Plody se suší přímo na silnici a domácí zvířata pobíhají všude. Dien Bien se nám líbí a víme,že zde zůstaneme 2 noci.Na kopci,kde zahynula většina francouzských výsadkářů, kteří chránili základnu jménem Beatrice je dnes monumentální památník.Zbytek města a okolí si necháváme na zítra. Štěstí nás potkalo jak jinak než u piva.Náš rozhovor neušel uchu místního chlápka,který se nám představil jako pardubák a dal nám neocenitelné tipy na výlet po okolí a na kopce kde operoval generál Vo Nguyen Giap se svým dělostřelectvem. Nazítří jsme nalehko vyrazili objevovat artefakty bitvy.Postupně jsme navštívili starý most,torzo bunkru velitele dělostřelců Pirota,který tu spáchal sebevraždu a hlavní velitelský bunkr se zbytky výzbroje francouzů. Potom jsme se zapadlou silničkou vyšplhali do okolních hor.Našli jsme jen další památník.Jak tam tak zklamaně přešlapujeme ,lidi co tu bydlí v baráčku na nožkách nás zvou na čaj.Bylo to velice příjemné a kořalka z rýže tekla proudem,až jsme to museli zarazit.Trochu stínu na pohostinnost vrhla ztráta Mírovo rukavic,které nechal na motorce. Jen náhodou jsme jeli ještě o kousek dál do slepé ulice,a teprve tady je skrytý nijak neznačený skanzen bojovníků Vietminhu včetně hlavního bunkru.Celé ležení je dost rozlehlé,moc zajímavé a pěkně udržované. Pochopil jsem,že hlavní podíl na vítězství měli kromě velké přesily mužstva asi 5:1 také místní lidi,kteří dokázali dostat pralesem do kopců rozebraná děla a to především za pomoci jízdních kol. Kupodivu tu lidé vůči nám neprojevují žádnou aversi,ba naopak se s námi ochotně dělí o svačinu a pořád se smějí. To je balzám na duši a hlavní rozdíl,proti zamračené a sebestředné Evropě. V jídelnách už nás nepřekvapuje,že na toaletu chodíme často přes obývák,kde se učí děti do školy,nebo že je záchod přímo v kuchyni.Vesměs tady totiž lidi pracují a zároveň bydlí.Naopak nás trochu vykolejilo množství lidí,kteří spí jen tak na ulici na kartonech a zabalení do deky. Opouštíme tohle mystické místo a jedeme na sever do Lai Chau.V údolí řeky je čilý stavební ruch a náš cíl je, zdá se už dávno pod hladinou přehrady.Vydavatel naší mapy o tom nejspíš nemá ani tušení a tak svůj omyl zjišťujeme až při zastávce na výborný ledový čaj.Vracíme se tedy a hledáme odbočku na Sin Ho.Po pár neúspěšných misích na místní polňačky,které nám však poskytly překrásné výhledy a off road vložky jsme našli tu pravou.Vine se pořád vzhůru a pro nás je to příslib na dni následující.Samotné město už tak idylické není.Bahnité kaluže a díry nás dovedou do centra.
Je tu čilý stavební ruch a po setmění taky pěkná zima.Jelikož vypnuli proud dost brzo, končíme pod peřinou. Hutná polívka startuje nás a my rázným sešlápnutím páky vybízíme naše „muly“ k dalšímu dobrodružství. Dalším cílem je srdce nesmírně scénické krajiny.Město Sapa se krčí pod siluetou nejvyšší vietnamské hory Fansipan. Až k soutěsce Tran Ton jde vše skvěle.Dnes budeme atakovat hranici 2000m/n/m. Po pár kilometrech stoupání Míra signalizuje problém s převodovkou.Zasekne tam proto první rychlostní stupeň a škrábe se co nejdál to jde.Pokušení zařadit dvojku však ukončilo pouť jeho stařičkého Minska nadobro.Na řadu přichází lano a já se s obavami koukám na nekonečně se vinoucí stoupák před námi.Poklepu svého „oslíka“ po nádrži a beru za plyn. Úpění motoru je nekonečné,leč vrchol se blíží a jsem rád,že motorka neskončila v plamenech,jelikož všechen olej, kterým je motor pokrytý hrozivě dýmí a je na pokraji vzplanutí.Do Sapy padáme bez motoru a u dílny řešíme co dál. Jako zatím vždy jde vše hladce.Hoteliér volá do půjčovny a rázem se zjeví chlapík a odváží maroda s tím že to opraví. Za 3hodiny má Minsk jinou převodovku a cena 340kč je nepochopitelná. Na trhu je mumraj a nás zláká uzené maso a klobásky,houpající se na klacku u stánku.Zaplatíme za to na místní poměry nechutnou částku a zakrojíme.Klobása je hnusná,samej lůj a uzený je jako kámen,ale dá se jíst. Sapa je hojně navštěvována turisty a na cenách je to znát.Ovšem atmosféra uliček z koloniální doby je nezaměnitelná. Kmeny z okolních vesnic vysílají anglicky mluvící ženy prodávat svou produkci v podobě různých náramků,čapek a taštiček. Vrcholem jsou však odhadem čtyřleté děti nosící na zádech batolata a somrující u úzkocitných turistů peníze. Umocňují to různým pajdáním.Jedné z holek jsme nadělili zbylou lojovou klobásu a noha co tahala za sebou se zázračně uzdravila.Asi Lurdy,nebo co. Dalším negativem turismu je jazykově vybavená policie,která můj zapomenutý řidičák oceňuje 90kč pokuty.Naštěstí je to naposledy. No a teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty v podobě klikatých horských cestiček,které nás zavedly do odlehlých vesnic těsně u čínských hranic.Tady není po asfaltu ani stopy a my si užíváme.U jednoho krámku jsem získal i spolucestující v podobě stopařky,která se mi nanominovala na tandem.Minsk toho měl plný brejle,jelikož ani ona nebyla na místní poměry žádnej drobek.Ještěže to bylo jen na kraj vsi.Dost směšně působily její červené lodičky a kostýmek v terénu vhodném tak na kanady. Při zdolávání nástrah místních cest se mi do hlavy vkrádá vzpomínka na zlaté časy našeho endura,kdy na podobně technicky „vyspělých“ strojích vítězily naše legendy.Je to o přesném splynutí stroje a jezdce,jelikož podvozek ani motor žádné chyby neodpouští.Za průjezd díry v sedě ve větší rychlosti jste odměněni sesednutím páteře o pár milimetrů a pozdní podřazení hrozí potupným cupitáním vedle motorky.I tak je to ovšem nádherný den zakončený večeří u jednoho hrnce neustále přihřívané polívky kam si každý přidává co chce,ať už trávu všech velikostí,vůně a tvarů přes chili papričky, po jejichž požití vám vypoví hlasivky až po nudle a rýži,které jsou tu základem veškeré stravy.Jen ten chleba chybí! Při pohodové cestě do dalšího horského městečka Bac Ha míjíme ve stoupání kolabující bělošskou dvojici na bicyklech,kde zvláště něžné pohlaví viditelně přecenilo své síly.Doufám,že jí smrad z našich výfuků nedorazil. Udělal jsem pár postřehů o zdejším provozu.Auta tu téměř nepotkáte.Vše se převáží na skútrech.Vietnamci jsou mistři v převážení čehokoli.Ani sebevíce okufrovaná veliká motorka nikdy v rukách Evropana nepojme tolik co vetchý skútřík v rukou asiata. Předjet náklaďák je velký adrenalin.Jezdí zásadně uprostřed a pochopil jsem,že je jim jedno odkud jim to nandáte, jen musíte zatroubit ,aby o Vás věděli.Největší střelci jsou řidiči autobusů.Klaksony mají uširvoucí a ženou se hlava nehlava,děj se co děj ,aby svoje pasažéry vyplivly v dané zastávce včas.Místo výstražných trojúhelníků se tu používají košaté větve hozené do silnice za zemřelým vozidlem.6ti proudovky ve větších městech končí ze zásady nájezdem na polňačku,a to bez výstrahy.A okázalé budovy představitelů režimu jsou v ostrém kontrastu s příbytky našinců.Hotely jsou levné a většinou dobře vybavené.Spacáky si tedy vezeme spíš jen pro sichr.Internet je taky všude. Trochu mě překvapila absence jakýchkoli našich výrobků.Čekal jsem nějaká vozidla,ale pominu-li starou lokomotivu ČKD, která viditelně pamatuje Žižku jako svobodníka,jsem na nic nenarazil.Babety, co si sem posílali vietnamci ze svého pobytu v socialistickém Československu už asi dosloužily. Holit se nikdy nenechte v kadeřnictví!Lazebnice mě položila na lehátko,nastudeno mě napatlala krémem a holila mě žiletkou v ruce.Prostě vůbec o tom neměla šajn.Trvalo jí to víc než hodinu a ještě chtěla 10 dolarů,který samozřejmě nedostala,ale i tak dost děsná zkušenost. Příště už jen u chlápků s břitvou a čelovkou ,co pracují na ulici. Večer ještě sondujeme sjízdnost naší zítřejší trasy a jelikož neprší,mělo by to dle místních jít dobře. K tomu ,co nás po cestě potkalo lze říci snad jedině,že místní hory nás stále překvapují a čím jsme my odvážnější a smělejší ony nám odkrývají ty nejtajnější ze svých krás. Po bloudění u hranic jsme konečně našli nenápadnou odbočku,která byla spíš kozí stezkou.Tento kamenitý,výjezdy posetý a panoramaty protkaný úsek je vyšperkován těmi nejdřevitějšími vesničkami a lidmi co bělocha, navíc na motorce snad viděli poprvé.Defekt pneu na sebe nenechal dlouho čekat.Měníme duši a pumpičku ochotně půjčí domorodci. Nevím a nevnímám,jak dlouho se protloukáme horami,kde Minsky místy vydávají poslední ze sil motoru i podvozku,ale drží a to je podstatné.Pak se objeví asfaltka a ta nás dovede do Xin Manu.U krámu dáme čaj a paní jež se vyzná nám ukazuje že do dalšího dílčího cíle Bac Qang je to 3hod.Tahle informace nás mírně znervózní,jelikož míry v hodinách se používají tam,kde kilometry jsou jen podružnou veličinou. Za městem opravují most a my se přes dvorek plný slepic spouštíme pěšinou k provizornímu mostíku z bambusu. Veledílo plave na hladině řeky a nevím zda bych se na něj na velké motorce vydal.Napadá mě,že bychom jim mírným přidáním plynu tak akorát naskládali bambusy na břeh a my skončili na dně.10koní a hladká pryž však neublíží a my jsme šťastně na druhém břehu.Fotka však chybí a tak si to dáváme ještě jednou. Pak nás čeká úsek s miliónem zatáček-tolik jich snad není dohromady ani v Alpách a Pyrenejích.Polívka nám dodá odvahu a my se řítíme po vrstevnicích jen aby nás tu nezastihla tma.U prvního zaplivaného hotýlku to vysílení vzdáváme a Míra ještě vystraší recepčního stojkou na zadním při vjezdu do chodby kde parkujeme. Že se podařilo prodat recepčnímu zapalovač co jsem v Hanoji koupil se 100%ziskem už byla jen třešinka na dortu dnešních zážitků. Na další dva dny se stane naším domovem kraj severně od Ha Giang.Permint vyřizujeme překvapivě hned v prvním hotelu a tak povzbuzeni rychlostí úředního šimla odmítáme nocleh a vyrážíme na cestu opět jinými nádhernými kopci.
Prasklé spojkové lanko na mém stroji nás trochu potrápilo.Bovden je kratší a spojka nevystavuje.Ovšem zase se potvrdilo,že kdo vymyslel šroub byl blbec,ale kdo vymyslel vázací drát byl génius! Pak už jen doháníme čas,který jsme strávili focením v překrásném kaňonu a za šera zakotvíme v Dong Vanu. Zítra je neděle a my už se těšíme na trh. Od brzkých ranních hodin se scházejí horalé,aby zde prodali či nakoupili.Obtěžkáni slepicemi,prasaty,psy,rýží, kukuřicí či nádobím a oblečením se shromažďují na vyhrazeném místě.Ženy jsou vyšňořené v krojích a muži mají černé mundůry.Smlouvá se,jí a popíjí.Trh je rozdělen na sekce podle sortimentu a návštěvu oddělení zvířat bych Martě Kubišové ani Zdeňku Srstkovi nedoporučoval.Posnídáme jakési sladkosti s ovocem a jedem zavařit stupačku co mě včera opustila. Cesta z Dong Vanu do Meo Vac je dlouhá pouze 20km,ale je to na scenerie ta nejhezčí asfaltka kterou jsme zatím jeli.V hotelu rychle odhazujeme bágly a vyrážíme si užívat off roadové eldorádo.V mapě si hledáme čárkované cesty a naše srdce plesají.Po 3hodinách nás kamenité soutěsky znovu vyplivnou zpět v Dong Vanu. Trh je minulostí a ženy obtěžkány nákupy,doprovázeny muži,kteří mají taky vesměs „nakoupeno“ se škrábou zpět do okolních kopců.Připomíná to naše staré pohádky,kdy babi říká dědovi:“Zítra vemeš kravku a půjdeš na trh.A chraň tě ruka páně jestli tam zase všechno propiješ s kumpánama“. Tento kraj je známý konzumací psího masa.My,jako správní majitelé čtyřnohých miláčků odmítáme psí špízy ,co se pečou na ulici a večeříme v jídelně .Majitelce jsme sympatičtí a dostáváme ochutnat různé destiláty, ve kterých se louhují hadi a rozličný hmyz.Vztyčené předloktí se zaťatou pěstí jednoho z hostů nás utvrdilo,že děláme dobře našemu rozkroku.Asi na tom něco bude,protože hned na druhý den praskly Mírovi kalhoty přesně ve zmíněných partiích. S rozbřeskem balíme a vyrážíme.Dnes se budeme proplétat sítí silnic značených na mapě bílou a to pro nás znamená že budeme pravděpodobně bloudit.Hned za městem se však zavěsíme za anglicky mluvícího studentíka, který jede stejným směrem a máme vyhráno.S ubývající nadmořskou výškou houstne mlha a vlhkost nám proniká všude.Jakmile,ale padneme ještě níž ,vše se v dobré obrací.Míra si u krejčího nechá zalátat gatě, aby nebudil pohoršení a po závěrečném prašném úseku bereme hotel.Majitel je tajnej policista a moc ho potěšila návštěva maníků ze země bývalých spojenců.Po několika paňácích svolává celou famílii a pár rusky mluvících přátel včetně jedné bělorusky, co se sem přestěhovala za manželem.Večírek byl velice příjemný a já byl rád,že si pokecám rusky a nemusím si lámat hlavu s mou špatnou angličtinou. No a je tu pobřeží.Zátoka Ha Long nás přivítala deštěm a moje motorka nechce jet.Když asi popáté měníme svíčku a také zapalování,tak Míru osvítil duch svatý.Obsah petky mizí v našich útrobách a rozřízlá lahev se stává nástavcem blatníku.Rázem je po problémech.Samotná jízda po pobřeží je už jen boj o přežití a před soumrakem se špinavý a vystresovaný z provozu pídíme po spaní.Cosi o našem vzezření hovoří fakt,že recepční chtěla zaplatit předem. Ráno pořád prší a my měníme plány.Jdeme pěšky do přístavu ,abychom zjistili,že vše pro nás podstatné je až na druhém břehu za dlouhatánským mostem,který nahradil lodní dopravu. Pojali jsme tedy tento den jako gastronomický a flákáme se po kavárnách a jídelnách. Informací se tu dostává velice málo,jelikož na tuto stranu zabloudí jen málo turistů a řeči tu nikdo z oslovených neuměl.Při skvělé kávě z personálního překapávače se už těšíme až zítra vypadnem. Ráno neleníme a bez snídaně valíme na druhý břeh.V přístavu koupíme od prvního překupníka lístky trajektem na ostrov Cat Ba.Víme,že nás natáhl,ale smlouvat nemá cenu,jelikož přístaviště přívozu je pekelně zašité a hledali bychom ho sami asi marně. Plavba na zrezivělém trajektu byla vstupenkou do labyrintu krasových útvarů Tonkinského zálivu.Přejíždíme napříč ostrovem a jsme uchváceni.Nikde nikdo,drsná příroda a hodně poutačů na přírodní zajímavosti. V hotýlku se zbavíme zátěže a razíme na průzkum.První zastávkou je hospital cave.Tady byl za americké okupace při bombardování Hai Phongu zbudován ve skále nedobytný lazaret.Průvodce je erudovaný a vstupné neveliké.Pak okoukneme přístav na jihu ostrova,ze kterého budeme odplouvat, abychom byli v obraze. No a po pobřeží zpět do města.Tady je turistů habaděj a promenáda připomíná jiná profláknutá letoviska. Ráno jsme si na snídani koupili výlet po pralese.V ceně je doprovod,transfery,koupání a jídlo. Průvodce měl jen nás a tak je čas fotit a nasávat ducha pralesa.Trek je dlouhý asi 16km a poslední 4km do vesnice jsou fakt náročný.Místy bych se nebál mluvit o lehkém horolezení a moje kolena to nesou s nelibostí. Ve vesnici jsme se po obídku nalodili na pochybnou bárku,projeli si zákoutí zátoky a smočili těla na opuštěné pláži. Prostě parádní den za 380,-Kč na hlavu.Na podruhé už se bulvár nezdá tak zábavný.Je to pořád stejné.Otravní prodejci,pasáci a nadháněči do restaurací.No nic,zbývá nám tu ještě jeden den. Vracíme se do pralesa,tentokrát na vlastní pěst a jdeme pokořit rozhlednu na nejvyšším vrcholu. Po včerejší námaze je moje tělo ještě méně ochotné k náročnému výstupu.Míra mě psychicky podporuje a výhled z vrcholu nás odmění. Na starou,rezatou rozhlednu na jejímž vrcholu chybí dokonce pár prken se nám moc nechtělo,ale po*raný strachy to zvládáme,uděláme rychle snímek a pakujem se dolů.Při spatření uřícených děvčat,které se sem po ostrých kamenech vydrápali v žabkách je mé sebevědomí nalomeno ještě vydatněji.Ještě jsme zvládli jednu krasovou jeskyni,kterou nám za malý obnos otevřeli místní děti a poskytli nám i výklad a svítilny.Závěr našeho pobytu zpestřilo trápení Minsků na odlivem obnažené pláži.Kdyby měli ruce asi bychom měli huby od krve! Víme ,že už musíme vypadnout,tady už by byla nuda.Ostrov je až příliš malý. Čím jsme dýl na cestě,tím se bágl zdá menší,balení je rutina a cenovky všeho pro nás příjemnější.Proto se také na pevninu dostáváme za zlomek ceny,kterou jsme zaplatili sem.Když opouštíme trajektík a propleteme se přístavním městem Hai Phohg máme vyhráno.Míříme na jih do Ninh Binhu.Jen pro formu navštívíme v počínajícím deštíku čínský klášter Le Dai Hahn a Míra zase stojí.Pokusy o oživení zdechlého stroje se míjí účinkem a na řadu přichází opět lano. Představte si město,křižovatku na ní chlápka co nese dlouhou bambusovou tyč, kterou tečuje babku co na kole převáží celou textilní galanterii a hned za troubícím autobusem jede dvojice na skútru převážející 4m. žebřík vyhýbající se výrostkovy na biku v protisměru,který píše sms a mezi nimi já se zapřaženým Mírou se tak tak vyhýbám trojici švitořících školaček na bicyklech.Prostě stres! Oprava se protáhla.Zapalování nám poslali z Hanoje autobusem a tak jsme čas věnovali nákupům,průzkumem města a krkolomnými rozhovory s batůžkáři z celého světa.Večer byla motorka pojízdná a my to oslavili pár Saigonama za směšných 8kč. Je 29.11.2011 a naše putování čeká poslední dějství.Vyrážíme po průtrži mračen po špinavé a rozbité cestě k Hanoji.Před metropolí se napojíme na dálnici a mě dochází benzín.Až teď jsem zjistil,že poloha kohoutu na rezervu je jen nejapný žert.Naštěstí Míra benzín má.Ušetřil,když jsem ho táhl tak se 0,5l stěhuje ke mě. Další nástrahy se nám vyhnuli a zabrat nám dalo jen hledání půjčovny.Trochu jsem opomněl zadat si její polohu do gps.Ale i to se nakonec po pár průjezdech jednosměrek povedlo. Trocha dohadování nám vydobylo zpět i peníze vynaložené na opravy a každý lehčí o 222 usd za půjčovné se jdeme zkulturnit na hotel ve starém městě,který bude naším útočištěm do odletu domů. Poslední den ještě navštívíme pěkné muzeum letectví a památník národního hrdiny Quang Trunga.Večer procouráme uličky,které se jmenují podle sortimentu co se v nich převážně prodává.Nakoupíme skvělou místní kávu weasel a taky nudle,na které jsme si tu kupodivu rychle zvykli. Co říct závěrem.Snad jediné.Vietnam je destinace ve které dostanete za fakt málo peněz hóódně muziky!
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.