Motodovolená Norsko 2003 - 3. díl

Den 10, pondělí 28.7.2003, 52117-52368, 251km

Ráno neprší, ale je zataženo a mží. Odjíždíme asi v deset hodin, je docela kosa, odhadem tak jedenáct dvanáct stupňů, ale to jenom odhaduju, možná už jsem natolik aklimatizovanej, že může být i méně. Pokračujeme ve včerejším duchu, tj. pořád dále po silnici číslo 30 dále na Rřros. Cestou stavíme na chvilku u vodopádu v krásné přírodě. Jsme uprostřed pustiny, široko daleko nic, jenom silnice a lesy. Líbí se mi tu :o)

Do Rørosu, starého dřevěného hornického městečka s dřevěnými domy starými až 300 let (založené v roce 1644 po nálezu měděné rudy a zapsané na listně Unesco), dorážíme kolem poledne. Mě osobně připomíná města z filmů o zlaté horečce, třeba Dawson city. Je tu docela dost turistů, ale zaparkovat mašinu vedle obchoďáku není problém. Jdeme si koupit nějakou bašťulku, jahodový jogurtek a tak, a pak se jdeme projít do města. Do kostela se jako vždy platí, takže si raději prohlížíme obchůdek s keramikou a svíčkami v jednom dřevěném domě. Stropy jsou trochu nízké, místnosti malé, ale docela útulné. Janička si prohlíží galerii, kde pálí barevné kachle a dělají z nich velké obrazy na zdi, já zase zapadávám do obchůdku se zvířaty. Začíná se mi stýskat po rybičkách, po zebřičkách, panenkách, prostě po tom našem domácím zvěřinci.

Na konci městečka se nachází starý důl na uhlí, nyní přeměněný na muzeum. No vzhledem k tomu, že následky povrchové i hlubinné těžby můžeme najít všude kolem Teplic spoustu, ani nás neláká to jít navštívit. Navíc začíná kapat, takže je pomalu čas nasednout na mašinu a vyrazit na cestu. Ale na druhou stranu se nám moc nechce, protože to znamená už opravdu zamířit k domovu, na jih. Silnice se vine přes města Os a Tolga kolem řeky Glomma, skutečná Kanada na severu Evropy. Všude jenom borové lesy, je ale zima i v hadrech, bodly by vyhřívané rukojeti. Asi si je budu muset pořídit. Kolem druhé hodiny zastavujeme na odpočívadle u řeky a je mi poprvé za celou cestu na mašině fakt kosa. Děláme si něco teplého do žaludku, abychom se trochu zahřáli. Kafíčko je na povzbuzení, k jídlu sušenky a jahodový jogurtek. Zapínám mobila a přichází SMSka od Ondry, že jel přes celé Dánsko v dešti a na Legoland se samozřejmě vykašlal. Ach jo. To my se máme tedy mnohem lépe. Není proč se honit, stresovat a někam závodit. Jsme na dovolený a ne na horský dráze, karamba.

Dále na jih je to pořád stejné, jediným vzrušeném je tankování v Tynsetu. Nejprve se nechytáme u automatu, u další pumpy zase šaškuju, protože nějak nechápu ten systém, kdy je jeden stojan na karty a druhý za cash. Samozřejmě nejprve jdu k tomu na karty, cloumám s hadicí a pořád nic neteče. Jsem holt za blbce, norský nápisy nějak nezvládám, ale nakonec se nám to daří. V Alvdalu odbočujeme doprava na silnici 29 do Grimsbu. Míjíme místa bojů z druhé světové války, kde norské oddíly sváděly pár malých bitev s nezadržitelně postupující německou armádou. To mi připomíná, že bych se někdy zajel podívat do Narviku. No, snad někdy jindy.

Krajina se mění s borové tajgy spíše v tundru, lišejníky porostlé pláně, ledový vítr zebe do kostí a až příliš chladí motor. Sem tam míjíme březové hájky mezi skalami, po levé straně se nám rýsují dvoutisícovky v národním parku Rondane, kde zjevně prší. Zastavujeme ve Folldalu a ptáme se v turistických informacích, jaká je předpověď počasí, ale dostává se nám nejasné odpovědi. Původně jsme chtěli jet do Rondane, někde tam přespat a dát si jednodenní tůru, ale ty černý mraky se mi nelíbí. Nakonec se rozhodujeme jet dále na západ a dát něco v Jutunheimen, ono se to nějak vyvine. Dorážíme až na křižovatku silnic 29 a E6 a fotíme si horu Snøhetta (2286m) z jihu s velikánským sněhovým trychtýřem.

A pak se stáčíme na jih, po E6ce. Míjíme po levé ruce horu Tron, takový místní Říp, ale asi tisíckrát větší. No to byste prostě museli vidět. Chytá nás přeháňka, ale ujíždíme tomu a dostáváme se konečně pryč z mraků. Před námi se otevírá široké údolí národního parku Dovrfjell, sluníčko začíná svítit a nálada mi hned jde nahoru.

Pokračujeme pod modrým nebem asi 15 kilometrů dále na jih, když tu spatřujeme po levé straně odbočku ke kempu. Jedeme asi kilometr po šotolině a jsme v malé usedlosti s pár chatkami. Těhotná paní vedoucí nám sděluje, že je to za 80 NOKů, obvyklá cena. Při pohledu na hory okolo a to nádherné počasí se rozhodujeme zde zůstat přes noc, zítra dát trek a podle toho, kdy se vrátíme, vyrazit na další cestu nebo ještě pobejt.

Je asi šest hodin, takže do západu slunce zbývá ještě hodně času, děláme si pro zahřátí polévku a pak se jdeme projít. Podle mapy na recepci by kousek po silnici by měla začít stezka kamsi do bažin. Chceme jí najít, ale nedaří se nám to. Místo toho jdeme po krajnici E6ky a je to docela opruz. Co chvíli kolem nás projede auto, karavan nebo kamion. Pokud může, vjíždí do protisměru s odporným zvukem, který vydávají pneumatiky na zdrsněné dělicí čáře. Zkoušíme se taky brouzdat kousek od silnice a daří se nám najít postupně několik desítek pěkných hřibů. Díky suchému létu letos v Česku snad žádné nevyrostly, my je můžeme sbírat do nůše. Nějaké sušení nehrozí, takže se rozhodujeme si je dát k pozdní večeři. Janička vyžebrá na recepci trochu sójového oleje (asi jsou tu nějací vegetariáni) a jde se na to, smaženice jako vyšitá.

Jdeme spát asi v jedenáct hodin a je pořád světlo, jsme pořád ještě daleko na severu. V noci je pěkná kosa, však jsme taky ve výšce asi tisíc metrů nad mořem. A taky párkrát sprchne. No, jo, co s tím můžu dělat? Nic. Takže to budeme řešit ráno.

Den 11, úterý 29.7.2003, 52368-52440, 72km

Vstáváme až v 9 hodin, asi nás včerejší procházka trochu zmohla. No chci se vidět po dnešním výletu. V noci byla docela kosa, je zjevné, že naše spacáčky po těch skoro 5 letech dosluhují. Thinsulate už byl stejně překonanej, budu se muset za rok praštit přes kapsu. Teď je naštěstí polojasno, takže kolem desáté po snídani vyrážíme nahoru na kopec, který se tyčí jako gigantická boule nad kempem. Odhadem má tak 1600-1700 metrů, ale ze strany k táboru je velice strmý, samá suť, musíme to tedy obejít ze strany, po vojensku „udělat obchvat“ a vystoupit tzv. „Jižní českou cestou“ :o) Jen vylezeme na plošinu táhnoucí se k hoře, začíná se dělat teplo. Aspoň se mi trochu prohřejou klouby :o) Sledujeme jakousi značenou stezku, obdobu našich turistických cest. Zde ale stříkají na kameny přes šablonu sprejem takový strašně složitý obrazec. Stejně si myslím, že české značení nemá chybu. Cesta ale vede nějak divně, takže jí opouštíme a vyrážíme terénem jen tak na slepo.

Překonáváme jakousi rokli s potůčkem, kam se slézá po tvrdém žlutém lišejníku mezi klečí a za vodou začínají pastviny – trávou porostlé kameny. Míříme stále vzhůru, časem tráva mizí a my jdeme jenom po kamení. Jsme už asi hodně vysoko, pěkně tu fučí vítr. Beru si na hlavu čepici, Janička si jí nevzala. Prý jsem jí to zapomněl připomenout…

Myslíme si, že je to teprve nějaký podružný vrchol, to co se tyčí před námi (kopec má celkem mírné svahy, takže vidíme kolem sebe jenom suť a pak už nebe), ale jsme už na vrcholu. Pohled na hodinky říká, že je něco po dvanácté. Je zde jakási mohyla z kamení a krabice na vrcholovou knihu, která tu však není. Fičí pěkný vítr, svítí sluníčko a před námi se otevírá pohled na celé údolí kolem E6ky až k zasněženým kopcům o pár desítek kilometrů dále na východ. Za západě se naopak vlní podobné kopce jako tento a tvoří jakousi kamenitou náhorní planinu, na níž neroste jediný strom.

Fotíme se a koukáme, kudy bychom slezli. Přesouváme se směrem na sever na vedlejší vrchol a odtamtud vidíme před námi jakýsi žleb táhnoucí se až dolů na planinu nad kempíkem. Nazvat naší cestu stezkou pro kamzíky by bylo značným eufemizmem, kameny jsou volně ložené a na každém kroku hrozí, že se nožka zvrkne a predelka se zaboří do suťoviska. Naštěstí se nám daří dorazit až ke sněhovému splazu, po kterém na botičkách překonáváme dobrých dvěstě metrů pěkně po podrážkách. První lyžování v letošní sezóně :o)

Pod sněhovým polem už jsme na hranici trávy a tam na ní problém slézat dolů. Dáváme si malou pauzičku na pokochání horami a nakonec po ovčích stezkách dorážíme zpět do údolí. Cestou musíme překonat ještě nějakou tu bažinu, potůček a podobné vychytávky severské přírody, ale nakonec dorážíme zpět na stezku s červenými značkami a po ní jsme ve tři hodiny zpět u stanu. Při pohledu na oblohu se nám ani nechce věřit, že toto je to samé Norsko jako před týdnem. Čmeláci bzučí v jetelu, po nebi pluje sem tam obláček, teploměr na recepci ukazuje 24 stupňů a podle předpovědi to má vydržet. Je vysoká pravděpodobnost, že na přesun domů budeme mít krásné počasí. A opravdu už jsme nepromoky ani jednou nepotřebovali. Ale nepředbíhejme, zatím jsme ještě nad Ottou a domů je to bratru dva tisíce kilometrů a jedno moře :o)

Je něco po třetí hodině a dáváme si pozdní obídek. Kafíčko, jogurt a oplatky, co norská země dala. Balíme stan a vyrážíme k 8 kilometrů vzdálené ptačí rezervaci, ke které jsme chtěli jít včera (ale nedošli). Odbočujeme do nějaké farmy, projíždíme mezi budovami a pak pokračujeme ještě asi půl kiláku po polní cestě až k hlavnímu železničnímu tahu, který kopíruje silnici E6. Necháváme mašinu na parkovišťátku, kde stojí akorát jedno auto podle značky z Lipska, zapisujeme se do knihy a pak vyrážíme do rezervace. No co vám budu povídat. Ušli jsme asi pět kiláků po pltích mezi bažinami, ale jediní ptáci, které jsme spatřili, byly nějaké lindušky hnedka kousek od mašiny. Jinak nic. Našli jsme i observační věž, za které vidíme nedaleké jezero. Vyrážíme po pltích k němu a pořád žádní ptáci. Nakonec narážíme na dva Němce, kteří tu také fotí. Na jezeře prý jsou potáplice, volavky a jiné ptactvo. Slyšet by bylo, ale vidět rozhodně ne. Němci možná něco vyfotili, ale tahat s sebou na mašině stativ a půlmetrovou soustavu teleobjektivů, to se fakt nedá. A tak se alespoň po vzoru Dana Bárty vrhám do focení vážek co tu poletují, abych ukojil svoji fotografickou vášeň…

Vracíme se pak zpět k mašině, kde fotím ony zmíněné lindušky, zatímco Jana nalézá jejich hnízdo v křoví, takže jsem vám je blejsknul taky. Vajíčka neutečou, ty mohu vzít z dvaceti čísel a ještě s bleskem, ale se živými ptáky je to horší. Nepustí si vás pod tři metry a na to nemám s naší Minoltou Dynax 500 nárok. Kdyby to bylo na digitál, dalo by se možná fotit naslepo a vybírat, ale na analog to nemá cenu (s naším vybavením). Odjíždíme ornitologicky jakžtakž uspokojeni kolem sedmé směrem na Dombas. Jsme pořád hódně na severu a slunce zapadne tak někdy kolem půlnoci, takže času dost. Přijíždíme do Dombasu a stavíme u dřevěného kostelíku. Chci si ho vyfotit na digitálek, ale baterky už jsou zase vyflusaný. Sluníčko svítí, nic mi náladu nemůže zkazit. Ten malý šmejd putuje zpátky do tankáče a vyleze až doma.

Pokračujeme údolím dále na jih směr Otta tak pomalu se rozhlížíme, jestli by nebylo někde místečko na zakempování. Ale nestojí to za nic, všude jsou nějaké baráky a táhnout se někam do hor po šotolině se mi nechce kvůli přední gumě. Ta totiž už někde kolem Trondheimu začala nějak rychleji ubývat. Stará přední Arrowmaxka D103 vydržela 20 tisíc kilometrů, tahle novější Arrowmaxka GT501 měla při odjezdu asi jedenáct tisíc, teď má čtrnáct a odhadem hloubku vzorku něco nad milimetr. Původně jsme chtěli jet ještě někam na západ na jeden trek, ale mám strach z přesunu domů, je to přece jenom ještě porce a gumu nechci zbytečně likvidovat ať už výlety do hor, nebo dalšími enduro vložkami (či tisícikilometrovým výletem k polárnímu kruhu, který jsme před pár dny zavrhli). Nehledě na to, že při příjezdu domů bude na oleji sedm tisíc kilometrů, tam to taky trochu přetáhneme.

Kousek před Ottou stavíme u takového bílého kostela v úzkém zalesněném údolí vykrojeném řekou, podél níž E6ka v těchto místech vede a obhlížíme si informační ceduli s lokálními zajímavostmi. Náš pohled ihned zaujmou Bílí mniši, Kvitskriuprestine, zajímavý geologický úkaz, jehož fotku máme v průvodci, ale už se tam nepíše, kde je hledat. Jediným vodítkem je informace, že jsou v nároním parku Rondane. A najednou je vidíme na informační tabuli. Stačí hned za kostelem odbočit doleva do hor a po čtyřech kilometrech jsme tam. Juj, to bylo ale štěstí, že jsem tu zastavil. Hned je nám jasno, že tam zajedeme a pak rovnou hodíme někde v lese nocleh. Ujednáno, jde se na to.

Šotolinová cesta stoupá serpentinami až k nějaké malé přehradě, kde je závora a dobrovolné placení mýta. Je tu cena za autobus a za auto, za motorku ne, takže ty to mají zadarmo. Jana mi zvedá závoru a pokračujeme kolem potoka napájejícího nádrž dále do hor. Dojíždíme až k přírodnímu parkovišťátku, kde stojí akorát jeden německý mobilhome. Bílí mniši jsou hned nad námi. Parkujeme mašinu a drápeme se po stezičce nahoru do skal, abychom to viděli ještě než zapadne slunce. A mohu vám říct jenom jedno slovo: nádhera. Na fotkách vidíte, jak tento zvláštní úkaz vypadá a já vám nyní popíšu, jak vzniknul.

Tak za prvé potřebujete strmý svah s měkkou horninou (zde to bude nějaký křehounký vápenec), v níž jsou rozptýleny veliké balvany z naopak odolného kamene, nejlépe nějaká vyvřelina. A pak dostatek srážek spíše přívalového charakteru padajících nejlépe kolmo shora (k tomu stačí vhodný reliéf krajiny, nějaké ty vzdušné víry a tak). A deště vesele erodují vápenec a ten mizí a mizí, až se objeví balvan z vyvřeliny. Ta naopak neeroduje větrem skoro vůbec. A vápenec zase eroduje, ale pod žulovým balvanem už ne, protože ten funguje jako deštník. A tak zatímco okolní materiál zvesela mizí někde v údolích, vápenec pod balvanem zůstává a ten se nachází na stále vyšším a vyšším sloupu z neerodovaného materiálu. Je to relativně rychlý geologický proces, řádově tisíce let, a vzniklý útvar je také velice křehký, proto se k nim nemůže a pozorují se jenom zpoza zábradlí. Ale stejně je to nádhera. A na kraji strže jsou vidět budoucí Bílí mniši, kteří se právě rodí ze země.

Když už se fakt sešeří, vracíme se dolů k mašině a zajíždíme asi sto metrů za nějaké složené klády, kam na nás není ze silnice vidět. Stavíme stan, děláme si nějakou tu večeři a nakonec pášeme hygienu v řece o teplotě tak odhadem pět stupňů. Nebe je jako vymetené, v noci bude asi pěkná kosa. A pak, i když stále není taková tma, aby se nebe rozzářilo myriádami hvězd, mizíme ve stanu a jdeme chrundit. Hlavou se mi ještě chvíli honí Mládkova písnička „Dóle u Berounky roste kapradí, komáři že koušou, to nám nevadí…“, ale na těch pár, kteří se odvážili do stanu, jsme spáchali genocidu a tak je možno v klidu dadat. Čau zítra.

Den 12, středa 30.7.2003, 52440-52861, 421km

Mohu potvrdit, že v noci byla skutečně pěkná kosa, asi největší za celou cestu. Teď už ale svítí sluníčko, kam pohlédneš jenom modré nebe, netřeba se tedy rmoutit a po zahřátí těla a snídani můžeme vyrazit. Loučíme se s němci z karavanu, kteří trávili noc u řeky. Jsou živí, to jsem rád. Večer okolo párkrát projeli nějací šílenci na home-made bugině, naštěstí moje obavy byly liché. Ale znáte to: Vždy ve střehu :o)

Sousedé jsou nějaký starší pár a mají s sebou psa, který na nás z dálky štěká, ale jak přijdeme blíže, hned se lísá a chce drbat. Říkáme jim, že máme doma taky hunda a že se nám po něm nějak stýská. Asi v půl desáté vyrážíme zpět na E6ku, cestou potkáváme nějakou urputnou skupinu baťůžkářů, kteří se vlečou po cestě nad závorou. Mám divný pocit, jako bych zaslechl mateřštinu. A i ty ksichty jsou takové nějaké české. Navíc, který jiný národ by nezaplatil 80Noků mýta za autobus a raději poslal pasažéry tři kiláky pěkně po svých. A jestli šli k tomu partyzánskýmu bunkru, který je ještě o dva kiláky nad Bílými mnichy, tak už je to príma procházka.

Dole u přehrady míjíme Poláky v Renaultu 19, co tu stáli už večer a taky hodili divočáka, a pak už jsme zase na E6ce. Pokračujeme na jih přes Ottu do Kvamu, známého to místa z bitvy o Norsko v roce 1940. Němci postupovali relativně lehce na sever, ale zde v úzkém údolí narazili na urputný odpor Norů a Britů, kteří jim mnohem hůře vyzbrojeni dokázali 14 dní vzdorovat. Ve městě je i památník, my se jdeme podívat jenom ke dřevěnému kostelíku, za nímž jsou vojáci pochováni.

Naše další cesta údolím Gudbrandsdal (tak se to tu jmenuje) vede do městečka Ringebu, kde študujeme průvodce a pak se přesouváme asi kilák jižněji k dřevěnému sloupovému kostelu. Pokud jedete od severu, je to po levé straně nad silnicí, relativně prudké stoupání pár set metrů po úzké asfaltce. Tam už stojí nějaké ty autobusy s německými turisty plus další auta. Na motorce jsme tady zase jediní exoti my. Už jsem si zvyknul, že pozdravíme jenom pár kolegů za den… Do kostela zase samozřejmě chtějí vstupné, 25Noků. Posílám Janu ať tam jde, já si za to radši koupím litr jahodovýho jogurtu. Ta chvíli váhá, ale nakonec jenom nakoukne dveřmi, když se tam cpe tlupa německých důchodců. Jó, z venku to je hezký, vevnitř asi taky (prý je tento stavkirke ze 13. století nejhezčí), ale my jeli obdivovat přírodu.

Sice mne štve, že neuvidím původní sochu svatýho Vavřince a křtitelnici z mastku, oltářní obrazy z roku 1686, barokní kazatelnu a monogram na chóru z roku 1702 a pak především ty varhany, které mají 18 registrů. A pak hlavně oltář nad hrobkou rodiny Irgenů vyzdobený cherubíny a trumpetkami. Málem z toho dostávám záchvat padoucnice, trumpetky jsou prostě trumpetky, ale není každý den posvícení. Podívám se doma na fotku a za dvě kila si radši koupím na mašinu teploměr, abych vám mohl napsat, jaký je teď vedro, protože se začínáme potit jako saláty lociky v pařníku a je třeba se trochu pohnout. (Abyste si nemysleli, že jsme nějací kulturní barbaři a škrti, utratili jsme ty prachy za vstupný do muzea Kon-tiki v Oslu a to mi přišlo jako smysluplnější investice. Ale nepředbíhejme.)

Cestou nakupujeme v obchoďáčku Rimi nějakou tu baštu, míjíme křižovatku, kde jsme před týdnem s Ondrou odbočovali na cestu Peera Gynta (přijde mi to jako v minulém století) a pak zastavujeme před Lillehammerem na obídek. O něco později v čase, u jezera, kde jsme potkali to bílé fáčko, odbočujeme na most a pokračujeme po E6 na Hammar. Bereme ještě benzín a pak se jedeme podívat do Hammaru na Olympijské haly. Ta, co vypadá jako obrácená vikingská loď, na tu jsem se těšil. Na obrovském parkovišti stojí pár aut, jinak je to tu vzhledem ke své kapacitě takové opuštěné. Očumujeme ve vstupní hale, když tu kolem nás projde holčička v dresu a přes rameno brusle s dlouhými noži. No jo, vevnitř je přeci ovál na rychlobruslení. Když o tom tak přemýšlím, tak u nás žádný takový celoroční ovál nemáme, naši jezdí hlavně shorttrack. Ale stejně mi tyto olympijské pomníky přijdou jako strašlivé plýtvání. Postaví se gigantické stadiony, udělá se olympiáda, ta něco přinese do státní kasy, zaplatí se výstavby stadionů, ale pak to tu nějak přežívá využité jenom ze zlomku. Hromada betonu a lidské práce pro čtrnáct dní celosvětových televizních přenosů. Sláva bývá krátká…

No vraťme se k cestopisu, nějak si začínám hrát na Hanzelku a Zikmunda. Naším úkolem je to vidět, povědět o tom dalším, ale hodnotit? No rozhodně mohu prohlásit, že facha je to fortelná a architektonické řešení nádherné. To je nutno smeknout.

Po E6ce pokračujeme dále do Osla, je to silnice rychlá, kilometry sice odsýpají, ale subjektivně se to strašlivě vleče. V autě si můžete poslechnout muziku, možná se i pustit do lehkého pettingu s partnerkou, ale na mašině? Vedro, hlava v helmě svědí, furt musíte hypnotizovat tachometr kvůli automatickým radarům… Z cesty do Osla si pamatuji jenom, že u silnice ležel mrtvý jezevec, u kterého zastavilo vozidlo údržby silnic. A taky že proti nám jel tmavě modrý Chevrolet Chevelle SS Convertible z roku 1969, jedno z nejvíc sexy aut co znám. Dávám sem fotku z internetu, abyste se mohli pokochat i vy. Mimochodem, tahle kára patří podle serveru http://www.musclecarclub.com mezi ty nejdražší mezi „svalovci“, ceny na dražbách v USA jsou tak mezi 50 a 75 tisíci dolary. Možná vám to přijde málo, já vím, stará Cobra vyjde na 20 melounů korun a starý Ferarri vylezou i na stovky. Ale mě se stejně nejvíác líbí Chevelle a El Camino, co se dá dělat. Asi jsem divnej. A furt tu nejezdí skoro žádný motorky, caramba…

Vjíždíme po dálnici do Osla, mýto jako vždy ignorujeme už jsme v nějaké zácpě v podmořském tunelu. Vedro jako blázen, kravál jak v mejnku na maso, honem pryč. Naštěstí si pamatuji, jak se jede na odbočku k muzejím z našeho průjezdu s Ondrou, takže kolem čtvrté jsme u muzea Kon-Tiki. Muzeum vikingských lodí jsme minuli cestou, tady u moře je ještě Fram a Námořní muzeum. A každý je tak nejmíň na dvě hoďky, takže jdeme na Heyerdahla, stejně je to jedno (mimochodem, 35NOK za osobu).

Mají tu Ra II, rákosový člun na kterém přeplul v roce 1970 Atlantik (Ra I stavěli Egypťané a ta šla ke dnu, dvojku dělali indiáni od jezera Titicaca a ta vydržela). Potom expozice věnovaná Tohorově životu v Polynésii na pustém ostrově, která předcházela první velké cestě na balzovém voru Kon-tiki, na kterém v roce 1947 přeplul Pacifik a dokázal, že Polynésii mohli osídlit indiáni, nikoliv asiati (vor Kon-tiki je tu samozřejmě také). Plus spousta dalších předmětů, panely s textem v angličtině, prostě tu můžete strávit spoustu času. Končí se v části věnované Velikonočnímu ostrovu, jsou tu kromě exponátů i fotky z pokusů s chozením Moai, které dělal v osmdesátých letech 20. století náš Pavel Pavel a u kterých Heyerdahl také byl. Bohužel, jméno našeho krajana v popiskách chybí :o(

A když už vás nebaví se motat mezi všemi těmi Nory, Japonci a Rusy, můžete v podzemí zapadnout do promítacího sálku, kde jedou do kolečka dokumentární filmy. My jsme ještě před zavíračkou stihli akorát kousek toho starýho, černobílýho o Kon-tiki, který jsem viděl jako kluk. Vyhodili nás v šest večer. Co teď? Fram má ještě otevřeno, ale chce to mít dost času. Jdeme se projít raději k moři, kde stojí na kůlech Gjoa, polární loď Amundsena, na které roku 1906 provedl první kompletní Severozápadní plavbu (tj. okružní cestu Severním ledovým oceánem), jež mimochodem trvala 3 roky…

Taky tu jsou rackové, nějaké staré kotvy a tak. Máme žížu, takže si jdeme dát do občerstvení Milkshake za 15NOKů. Slečna servírka narvaná do trička o čísla menšího je sice překvapena, kdo jí to vyrušuje z rozhovoru s kámoškou před obchůdkem, ale usmívá se na nás a když Jana vyhrabe z kapsy jenom 9 NOKů v drobných, slečna mávne jenom rukou, že to je ok. A pak nám, když se vrací ke kámošce, předvede pod tričkem pěkné divoké vlnobití. Když jsme u toho Námořního muzea, že jo :o) Tak mě napadá, v New Orleans mají při karnevalu takový zajímavý zvyk, říká se mu „show tits“…

Milkshake je fajn, je to něco jako studený kakao, pěkně to protřepete v pixle, propíchnete brčkem a ňam ňam ňam, hned bych si jeden dal. Ale co teď? Máme přespat někde za městem a zajet si zítra do jiného muzea? Nebo pokračovat dále na jih a nechat prohlídky na další cesty do Norska? Nakonec volíme druhou variantu, abychom se měli do Skandinávie proč vracet, a tak pokračujeme dále po silnici, po které jsme do Osla před týdnem přijeli, dále na jih.

Okolo Mossu, asi tak v osm večer, se rozhlížíme po místečku na divočáka, ale nikde nic. Jenom farmy a v hájcích stojí domy. Sjíždíme z dálnice a zkoušíme jeden kemp, ale vypadá nic moc a stojí přes stovku. O kus dále to vypadá lépe, ale chtějí taky stovku. Když se Jana ale zašklebí na tuto sumu, paní se podiví, že je to moc a sama navrhne 80. OK, to bereme. O tom, že si to dá do daní by se ale dalo s úspěchem pochybovat. V kempu samozřejmě zase žádné mašiny, jenom nějací duc duc blbečkové s golfem a jeepem, ale naštěstí se včas klidní. A pak samozřejmě páprdové s přívěsama, co si s sebou vozí stoličky a ledničku. (Jako kámoš Bertík, přeborník Trhosvinské župy ve fichtl (destruction) derby :o) Snad se mi někdy podaří vytáhnout ho do toho Rumunska na endurech. A nebo do Tuniska či do Maroka. Snění je tak krásné. A naděje umírá poslední, vece přísloví…)

Děláme si večeři, myjeme se v sociálkách postavených ve staré garáži pod domem a nakonec jdeme do hajan, nějak se zde brzo setmělo a máme toho po dnešku dost. Muzea jsou strašně vyčerpávající hobby :o)

Den 13, čtvrtek 31.7.2003, 52861-53546, 685km

Ráno je na celém stanu pěkná rosa, takže i když jsme vstali před osmou, čekáme celou hodinu, než slunce vysuší látku. Dnes v noci už nebudeme stavět stan a nechceme ho vozit dva dny mokrý. Sluníčko ale peče, takže u snídaně už chodím do půl těla. Jó, tady na jihu…

Vracíme se z kempíku zpět na silnici E6 a po ní svištíme až k hranici. Na poslední pumpě v Norsku stavíme, abychom natankovali plnou a trochu se osvěžili. Za poslední mince si kupujeme dva nanuky a ještě náš oblíbený milkshake. Přes stejný most jako před týdnem přejíždíme hranice a jsme ve Švédsku. Nechceme nikde stavět, dneska je to jenom o přesunu. Cestou míjíme samozřejmě spoustu zajímavých památek, ale my využíváme krásného počasí a smažíme to pořád na Götteborg. Kdybychom věděli, že toto počasí vydrží skoro celý srpen neobvykle suchého roku 2003, tak bychom tak nespěchali, ale po boji…

V Götteborgu jsme před jednou hodinou odpoledne a informační cedule ukazuje 23 stupňů. Přijde mi, že je strašné vedro. Proboha, jaké musely být v tom Norsku teploty, že nám tam bylo docela fajn? Dostáváme se do zácpy, opět v tunelu, začínám mít z toho trochu záchvat klaustrofobie. Kravál a vedro naštěstí necháváme za sebou a po dvaceti minutách jsme zase na dálnici. Za městem stavíme na oběd a kafíčko. Dojídáme též lovečák, který neměl v norském chladu problémy, ale tady už by mohl začít zelenat.

Na další zastávce po nekonečných kilometrech po dálnici (je všední den a americký káry jsou v garážích, není na co koukat) stavíme v Halmstadu, protože musíme natankovat. Tankovací automat nebere naší kartu, pán u kasy se taky nečape. Proč ten krám funguje jenom někdy? Nezbývá nám než zajet do centra, kde Jana vyráží vyměnit nějaká eura za švédské koruny, za které bereme plnou nádrž. Nějak jsme to špatně odhadli a nepodařilo se nám vymotat z centra zpět na to předměstí, kudy jsme přijeli. C’est la vie. Vracíme se na dálnici na jiném exitu a z vedra se mi začíná dělat mdlo, nestíhám se nějak aklimatizovat.

Kolem půl páté jsme v Helsingborgu a jedeme do přístavu. Nacházíme snadno terminál Skandilines a kupujeme si lodní lístek. Kombinovaný spoj Hälsingborg-Helsingør a Gedser-Rostock nás stojí 38 euro. Chlapec u okýnka mi dává ale omylem druhý lístek na spoj Rødby-Puttgarden, naštěstí si toho všímám včas a vracím se to vyměnit. Švéd se omlouvá, to prý by se němelo stát a chce mojí kartu. Kontruju, že jsem platil cash, v eurech a že to stejně stojí stejně. Bere si lístek a dává mi ten správný, takže se můžeme v 16:50 nalodit na kocábku Hamlet. Je tu s námi ještě pár na starém Pan Europeanu, který nás ráno předjel někde za norskou hranicí. (To byl svátek, mával jsem jako zběsilej.)

Přejezd do Dánska je otázka půl hodiny, cestou míjíme protitrajekt. Musí to být pěkná nuda dělat tady kapitána. A najednou jsme v Dánsku. Vymotáváme se z přístavu najíždíme na dálnici směr Kodaň, jedinou změnou je pro nás je červené silniční značení. A taky se jede trochu rychleji. Zastavujeme na odpočívadle a studujeme plán Kodaně. A když tam dorazíme, stejně trochu kufrujeme. Ale město je to pěkné, spousta cyklistů, motorek, docela se mi líbí. Trochu to připomíná Amsterodam. Nakonec parkujeme u nějakého parku, ale piknikovali jsme celý týden, takže na rozdíl od místní mládeže jdeme do centra směrem ke Christianii. Nevíme jak vypadá, takže ji nalézáme až když je zavřeno a spolu s námi jsou na začátku nádvoří slavného královského paláce jenom ruští manželé s malčikem (to je ten na fotce vedle Jany).

Jinak Kodaň je spíš o pocitech. Co nás zaujalo? Třeba vedle Christianie na staré dlažbě položený metr široký pás černého hladkého asfaltu – pro vozíčkáře. Nebo spousta papírků, vajglů a lahví po zemi, pod lavičkami, kolem odpadkových košů. A taky střepy z flašek. Spousta lidí v kavárnách, skoro všichni kouří a rčení „pije jako Dán“ se určitě zakládá na pravdě. Šílenci, co jezdí na mašinách po městě bez helmy jen v trenkách a nátělníku (mašinou myslím třeba sportku od Ducati). Spousty cyklistů, skoro všichni jezdí na takových kostitřasech, trochu to připomíná kola Ukrajina z mého dětství, každý kolo má košík. Ženský na tom jezdí s deseticentimetrovými podpatky. A taky spousta obyvatel neevropského typu, ať již tmaví, nebo asiati.

Kolem osmé opouštíme Kodaň a míříme na Gedser. Vymotat se z Kodaně byl trochu problém, značení není příliš dobré. Spousta cedulí je jakoby sloupaných, v podstatě bílá písmena na bílém pozadí. Lze to přečíst, jenom z některého úhlu a zblízka. A pak divné křižovatky. Třeba odbočka doleva, ale doleva vedou ulice dvě pod úhlem patnáct stupňů. Na značce je dvojšipka doleva a dole pod ní je nápis Gedser. Ale kterou se dát? První, nebo až druhou. Dánové jsou pěkní bordeláři!!!

V půl deváté stavíme na dálnici na večeři. Odpočívadlo rozhodně není septicky čisté, ale co můžeme dělat. Pro rychlost si děláme jenom čínskou polívku, tzv. deku, a zatímco jde Jana na záchůdek, bavím se s německým důchodcem v karavanu co parkuje vedle Xjčka. No vlastně oslovil mne a zajímal se odkud jsme. No, on je od Düsseldorfu nebo tam někde. Prý je na cestě už dva měsíce, jenom on s manželkou a jejich karavan. 11000 kilometrů, byli až na Nordkinnu, nejsevernějším výběžku Evropy. Nordkapp je podle něj jenom šíleně předražený ostrov (pro karavan určitě). Pak jel až k ruské hranici a viděl v Barentsově moři velryby. Pro ten pohled stojí za to tu cestu podniknout. Zato ve Finsku to prý byla nuda. Jednou jel několik set kilometrů jenom rovně. Fůůůj.

Odjíždíme v půl desáté a mydlíme to ještě 70 kilometrů po dálnici. Nic není vidět, jenom chroští okolo a auta. A když padne tma, už pouze červená světla. Dánsko je placka a ta krajina je asi dost nezajímavá. Možná pobřeží by mohlo být fajn, ale nějak to tu nenadchlo.

Před Nykøbingem sjíždíme z dálnice a jedeme směr Gedser. Chceme někde v polích přespat, ale ve tmě se to blbě hledá. Nakonec sjíždíme na nějakou silničku a nalézáme nádherné místečko na zarostlé polní cestě. Akorát je tu divný hluk (ten jsem z mašiny samozřejmě neslyšel). Jdeme se podívat, přecházíme koleje (kde se vzaly, tu se vzaly) a za nimi kombajn sklízí pole. Je tma jak v pytli a jedenáct v noci. Máme strach, aby nejel na sváču tou cestou, na které si chceme ustlat a tak se přesouváme ještě dále. Nakonec nalézáme právě sklizené pole a vedle něj, na kraji náspu těch podivných kolejí, je kus vysoké trávy. Najíždíme tam a jdeme si lehnout jen tak, ve spacáku na karimatku. Koukám do nebe, černého a plného hvězd, které jako gigantická bílá trhlina přetíná pás Mléčné dráhy a přemýšlím o světě, cestování a proč to vlastně dělám. Možná právě pro okamžiky jako je tento. Anebo proto, abych si uvědomil, jak je u nás doma pěkně a dokázal se opět podívat na věci, které znám tak dobře, novýma očima? Co chvíli přetne nebe zářící meteor a já si přeju něco móóóc krásného…

Den 14, pátek 1.8.2003, 53546-54143, 597km

Budím se v 4:26, je vlhko jak kambodžský džungli. Mlha. Za chvíli začne vycházet slunce. A než vyjde, vytahuji foťáček a fotím si tento snímeček našeho Xjčka. Je to trochu kýčák, ale to nebe bylo fantastické. Mlha se začala zvedat a do řasnatých mraků zasvítilo zespodu sluníčko…

Balíme se a okolo ohrady s překrásnými koňmi, kteří již také vstali a kýváním hlavou nás zdraví, se vracíme na hlavní silnici a jedeme těch asi deset kilometrů do Gedseru. První ranní trajekt jede v sedm, teď je asi půl šesté, takže máme čas na snídani a na malou procházku u moře. Za rybářským přístavem a hned u vody stojí několik stanů. Tady by se pěkně nocovalo. V písečku se šplouchajícím Baltem u nohou. Jinak Gedser je maličké městečko, kde kromě pár rybářských kutrů a terminálu Skandilines vůbec nic není. Leží na takové kose vysrčené do moře, široko daleko žádné velké město. Proto byly v noci tak krásně vidět hvězdy. Žádný světelný smog jako tam u nás, v pánvičce pod Krušnými horami.

V sedm hodin se naloďujeme a trajekt vyráží na moře. Je menší než ten, který nás vezl ze Sasnice a tento ranní není ani příliš obsazený. Míjíme pískové bagry a jsme na moři. Na západě spatřujeme veliké mělčiny, na kterých stojí baterie větrných elektráren. Na lodi se trochu nudím, takže prolézám různé informační cedule a nalézám také mapu Baltského moře. A jak koukám, ono je pěkně mělké. Maximální hloubka tak pětadvacet metrů, jinak tak jenom deset, dvanáct. V Gedesru mají vybagrovaný sedm metrů hluboký koridor, jinak má moře okolo přístavu tak dva tři metry hloubky.

Využívám teplé vody v umývárnách a myju si hlavu. To je pěkná blbost, ale o tom později. Zbytek plavby trávíme na vyhlídkové palubě, koukáme na sluncem zalitou nekonečnou hladinu moře a já si uvědomuji, že to je poprvé v mém životě, kdy jsem takto na vodě a kam se podívám, rozkládá se jenom moře (před týdnem ze Sasnice byla tma, takže to se nepočítá). Dvě hodinky pomalu plynou, míjíme pár rybářských člunů a bójek, jinak nikde nic. Ještě že je Balt jako zrcadlo.

Je to zvláštní pocit, pro mne, suchozemce. Celý život jsem strávil mezi horami, na jihu Středohoří, na severu Krušňáky. Kam se podívám, tam je kopec. Bouřňák, Pramenáč, Stropník, Komárka, Milešovka, Kletečná. Jsou tam pořád, věčné jistoty, pevné body mého vesmíru. Můžu se na ně spolehnout. A řeknu vám, že těch pět let v Praze, na Strahově, kde široko daleko nebyl jediný vršek, jsem se cítil nějak divně. A pak později, třeba po cestě do Bruselu (Belgie je taky pěkná placka), jsem se vždy těšil, až uvidím cestou z letiště někde za Slaným první homole Středohoří nad Bílinou a budu vědět, že jsem zase doma. Říká se, že vnitrozemské národy mají větší touhu po dobrodružství. Ale tady nikde nic, a docela se mi to líbí. Nejsem tu však doma. Jenom prožívám další dobrodružství…

Pro případné akcesory bych rád uvedl jeden tip. Tato trasa, Gedser-Rostock, kupovaná jako jediný lodní lístek stojí 27Eur, ale o víkendu už 45Eur. Pokud si jí koupíte jako kombinačku s Hälsinggorem, tak stojí pořád 38Eur (všechny ceny pro mašinu a posádku). A jezdit přes Øresund po mostě za tisícovku je podle mne blbost, tato kombinace je jednoznačně nejvýhodnější způsob, jak se do Skandinávie dostat. Navíc jedete z Drážďan až do Rostocku po dálnici, takže to odsýpá.

Do zmíněného Rostocku dorážíme v 9 hodin a hned v přístavu bereme plnou, jsme už totiž na rezervě. Stojí tam s námi nějací němečtí motorkáři. Konečně spřízněné duše. A teď se chceme v tom parnu (už takhle brzo ráno je nám vedro) pěkně vykoupat. Vyjíždíme z přístavu, dáváme si 20ti kilometrové kolečko po Rostocku, aniž bychom viděli moře. Jsem dost naštvanej, jednu chvíli už hlasitě řvu do helmy a nadávám, protože značení veškeré žádné. Nakonec se rozhoduju vyjet z města na východ. Jedeme zase kolem přístavu a pak na Markgrafenhiede, kde to znám ještě z dob totáče, když jsme tu byli na dovolené. Vůbec to tu ale nepoznávám. Vše je mnohem zelenější, zarostlejší, přibylo spousta budov, akorát parkoviště na pláži je pořád stejné. Platíme 1 euro za mašinu a jdeme se smočit. Voda je studená a plave jenom Jana, já se tam jenom tak brouzdám v tričku. Taky sbíráme škebličky a opékáme se v Baltské horkovzdušné troubě až do oběda.

A pak už je třeba vyrazit na cestu domů. Odjíždíme v půl dvanácté a ještě než dojedeme k dálnici, potkáváme bouračku. Exvýchodní Němci jezdí jako šílení, nedodržují bezpečné vzdálenosti a vůbec jsou tím jak spěchají na pláž jakoby sfetovaní. Tady někdo chtěl odbočit přes silnici doleva, ten za ním to do něj nasmažil a do něj ještě jeden. Nějaká vitara, audina a ještě něco, škody na plechařině více než jsem vydělal za celý život v práci, ale nikomu se nic nestalo. Je to jiný svět, Balt už není zemí našincům zaslíbenou.

Najíždíme na dálnici a mydlíme to na Berlín jak My 4 z tanku a pes. Stavíme po nějaké době na oběd a na odpočívadle relaxuje také nějaký mladý Němec s holkou na BMW F650GS, to už je to se zobákem a stříkačkou. Odjíždíme jako první, ale po pár desítkách kilometrů cestovní stodvacítky nás dojíždějí. Chvíli se s nimi vezeme, Fko jede i 150 zcela bez problémů, to smekám. To já na XTčku, naší druhé motorce, bych neměl nárok. Ve dvou se dá na něm jet 120, ale to už se držím řidítek jako opice v průvanu a pokud nemám vzadu živou zátěž, začne se mašina po dálnici svíjet.

Chlapci se svezla taška vzadu přes blinkr, ukazuju mu to, ale nechápe. Jedeme takto spolu pár desítek kilometrů, 4válec nemá problém s nimi držet krok, ale je děsné vedro, určitě přes třicet stupňů a čím jedeme rychleji, tím jakoby ten fén před námi víc foukal :o) Nakonec Němec zajíždí na odpočívadlo a my jsme sami. Ze zbytku cesty si pamatuju jenom pár detailů. Brali jsme benzín, Jana mi vzadu furt usínala a jednou se to stalo i mě. Koukám na ceduli u silnice a najednou střih a cedule tam není. Mikrospánek, naštěstí jsem se ani nehnul z pruhu. Ale to vedro. A navíc mě umytá hlava svědí v helmě jako blázen!!!

Za Berlínem vjíždíme do stau, ale je to zrovna v místě, kde je dálnice zúžená kvůli rekonstrukci. Jsou tam sice 2 pruhy, ale nemám šanci se proplést s kufry kolonou. Co chvíli vypínám při stání motor, aby se nepřehřál v tom vedru, Xj má jenom náporové vzduchové chlazení a přídavný olejový chladič, žádné větráky. Nakonec se z toho dostáváme, na začátku je jenom ťukly dvě auta, ani do plechů to nešlo, jenom odřené nárazníky a vysypaných pár sklíček, ale jsou tam policajti a taky dva kiláky vystresovaných řidičů, co musí stát kvůli nějakým kreténům, co nedodržujou bezpečnou vzdálenost.

Po čase vidíme, že v druhém směru dálnice nejezdí žádná auta. A pak na nějakém mostě stojí gigantický jeřáb a má na háku něco, co asi dřív býval mercedes. A kousek za tím začíná další kolona, patrně odklánějí auta z dálnice. Fronta má délku 15 kilometrů, vidíme jak spousta aut stojí s otevřenými kapotami u krajnice. Vedro… V šest večer jsme v Drážďanech. Trochu bloudíme, sjel jsem na špatném exitu, ale ne proto, že bych netrefil na Teplice, ale protože chceme ještě zajet do Pola. Nakonec ho nacházíme a kupujeme si nějaké věcičky jako třeba rukavice a futrál na mapu na enduro. Hlavně tam mají takovou tu nádobu s 20 litry chlazené vody. Jen to zasyčelo :o)

Cestou na Cínovec, kterou známe docela dobře, narážíme na fakt, že někde u Dippoldiswalde, kde se ještě opravují stále silnice po povodních, najeli na víkendovou uzavírku, takže se motáme šílenými vesnicemi, po uzounkých cestách, v jednom lese jsou dokonce upozornění, že tu je dnes lov. Před hranicí je mokrá silnice, ale nebe jako vymetené. Za Neustadtem najíždíme do první Cínovecké serpentiny a za chvíli jsme na nové celnici. Odbavení je docela rychlé, akorát nás baví nějaká dáma, co popojíždí na české straně v koloně pátečních kupujících a vůbec jí nevadí, že se jí zpod kapoty valí pára. V kuchyni je to u papiňáku běžné, není se proč stresovat. Domů přijíždíme v půl deváté večer. Dostáváme večeři, vítáme se ptáčkama, se psem… A taky musím nalít do Xjčka deci oleje, poprvé za celou cestu, protože při tom pekelném přejezdu pomořanské placky jsme ho trochu spálili. U xj běžný stav :o)

Epilog

Nemám tyhle závěry rád, už od dob, co jsem psal ve škole slohy. Takže jenom stručně. Ujeli jsme 5141km, přední guma vydržela až domů, ale má to za sebou, hloubka vzorku asi půl milimetru. Xjčko nemělo jediný technický problém, dolili jsme jenom na konci trochu oleje, protože hned potom jsme jeli na servis a na výměnu, kde nám seřizovali jednu ventilovou vůli (prohozením podložek v motoru). Také bylo cítit, že na motor bylo těch 7200 km na interval akorát dost, pěkně se po výměně oleje zklidnil. Yamaha sice předepisuje pro poslední ročníky Xj až 10000km (mašiny jsou identické jako moje), ale raději měnit dříve. Minimální spotřeba 3.91, maximální 4.99, průměrná 4.3 litrů na sto.

A kolik to stálo? Když jsem to počítal, nevěřil jsem vlastním očím. Měli jsme s sebou 3300 Noků za 3.9Kč, zbylo nám 800. Plus dva lodní lístky, jeden za 45 Eur, druhý za 38 Eur. A tankování 4x v Německu, 2x ve Švédsku. Suma sumárum 15200 Kč. Nejsou v tom samozřejmě gumy, fotky a tak, ale stejně tomu stále nemohu uvěřit. Lidé co tam byli mluvili o dvaceti tisících na osobu, i více. Pravda, Xj málo žere a minimalizovali jsme různé drahé trajekty, ale spali jsme zase skoro pořád v kempech. Nechme to koňovi…

Zpočátku cesty jsem měl pocit, že jsme podlehli nějaké cestovatelské latině. (Prostě to musí být nádherné, když jsme za to dali tolik peněz a musíme to všem vynachválit, aby si nemysleli, že jsme blázni a jezdíme někam, kde nic není.) Jižní Norsko je samá farma a vypadá to tam skoro jako u nás. Ale ve středním Norsku, kolem fjordů, na ostrovech u moře, v horách nebo v hlubokých lesích, tam to bylo nádherné. Dále na severu jsme nebyli, to nás teprve čeká. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že to fakt stálo za tu kosu, únavu a tisíce kilometrů. Tak zase u dalšího cestopisu na shledanou…