0
0

Den 6, čtvrtek 24.7.2003, 51050-51212, 162km

Ráno je sice kosa, ale svítí sluníčko, což lze v Norsku považovat za skutečnou devizu. Dnešní cíl neleží daleko, je jím Geirangerfjord, prý nejkrásnější v Norsku. Plánujeme ještě po snídani trochu trasu na další dny a pak jdeme natočit mašiny. Fazer už vůbec neteče a chytá na první škrtnutí, jako za mlada. Ondrovi to znatelně zlepšuje náladu, snad mu to vydrží.

Odjíždíme z kempíku a v první vesnici stavíme pro chleba a nějakou tu nugetku. Venku se mašiny kochají malým vodním kolem, co tu stojí u parkoviště. To my zase čučíme na toho Pontiaca ze včera, co přijel nakoupit. Majitel vychází z obchodu, startuje a vyjíždí z parkoviště. Snad proto, aby naše dušičky potěšil, sešlápne to pořádně, V8 zaburácí a Pontiac za vlnění zadní nápravy tryskem odjíždí. Jó, Norové mají styl :o) Jsme už pomalu na rezervách, ale pumpa nikde, nacházíme jí až ve dvacet kilometrů vzdáleném Lomu. Bereme benzín za 9,42NOK, žádná láce, přátelé. Ještě že mašiny skoro nežerou, tentokrát to bylo 4,15 litrů na sto. A to není všem dnům konec. V Lomu, což je městečko postavené na křižovatce cest obklopené farmami, se nachází asi nejprofláknutější sloupový kostel v Norsku, nebo jak říkají domorodci – stavkirke. Základy pocházejí z roku 1200, později byl však ještě rozšiřován. Parádní je však střecha zdobená dračími ornamenty. Trámy a prkna jsou zvenku natřené nějakým dehtem, ten však zjevně ze západní strany omývá déšť. Ale i tak mne tato dřevěná architektura fascinuje. Bez hřebíků, jenom dřevěné klínky a zámky. Jó, kdo umí…

Do kostela nejdeme, platí se vstupné 25 NOKů a já to zase zevnitř tolik vidět nemusím. Přemlouvá Janu, ale té se taky nechce. Tohle placení za vstupy do kostelů v Norsku nás pěkně štve, nikde jinde jsme se s tím nesetkali. Zase na druhou stranu, nějak se ty pěníze vydělat musejí, to je pravda. A on ten v Lomu není zase nějaký zázrak, to třeba v Urnes má být lepší. Ten jsme ale včera minuli cesto na silnici 55, nechtělo se nám jet 30 kiláků tam a 30 zpátky kolem fjoru, když se Fazer vlekl jako postřelená kachna. A pak je príma stavkirke v Ringebu mezi Ottou a Lillehammerem, tam se ještě dostraneme. Vracíme se tím davem Japonců, Němců a Rusů zpět na parkoviště k mašinám. Tam poznáváme ojetý bus mercedes z Petrohradu, někde tu budou i naše děvočky. U motorek postávají jacísi človíčci, z uctivé vzdálenosti je uctivě pozorují a pokyvují hlavami. Jana tvrdí, že jsou to prý Korejci. No asi to bude vědět, když tam byla. Ale pozdravit je po jejich (adno hazeo) se bojí, co kdyby se zmýlila, takže se styk kultur řeší pouze pokynutím hlavy a úsměvem.

Odjíždíme ještě koupit s Ondrou známky na pohledy (tohle se ještě dneska, v době internetu a igelitových pytlíků, používá???) a už nám nic nebrání vyrazit podél toku řeky Otty na severozápad. Míjíme farmy, ale jak začne silnice stoupat pomalu do hor, pastviny mizí a objevuje se takový ten typický místní lesík – břízy, buk, kleč, lišejníky. Zastavujeme jednou na svačinku a já hned utíkám k řece fotit nějaké ty snímečky, ale tady byste mohli fotit skoro pořád. Takže se musím krotit. Kolem třetí dojíždíme na křižovatku Grotli, což je jenom hotel, obchod se suvenýry a parkoviště.

Zatímco Jana kupuje nějakého plyšového losa s trikem z norský vlajky, já kapituluji před chladem a rozhoduji se obléknout si ty teplé motokalhoty, jeansy a podvlíkačky mizí v náhle poloprázdném kufru. Kolem po kopcích se vesele povaluje sníh a kolena mám přece jenom jedny. Do Geirangenfjordu nepojedeme dále po silnici 15, ale dáme si trošku zajížďku po staré 258ce, sliničce otevřené jenom od června do září, která právě tady začíná. Není doporučená pro karavany a já po pár stech metrech chápu proč.

Šířka na jedno a půl auta, samá zatáčka a samozřejmě šotolina. Jedeme pomalu, tak čtyřicet – padesát, a každou chvíli zastavujeme na focení. Na jihu se šklebící splaz ledovce Jostadalsbreen, který se tam nahoře v horách povaluje, prostě nemá chybu.

Ondra už nějak nemá sílu a je asi na nás naštvanej, že za to moc netaháme a spíše se kocháme. Taky denní porce kilometrů jsou pořád menší. No jo, ale já mám tuhle dlouhou, čtrnáctidenní dovolenou jenom jednu v roce a na další si musím zase celou zimu počkat. Rozum to chápe, ale srdce by radši svištělo v dál. Nemá dcera nemá stání, ke jezeru ji cos pohání.

Navíc má Ondra opět technické problémy. Nevrací se mu plyn. „Máš zapnutý grillhefty?“ ptám se. Přikyvuje. Tak co je takhle na chvíli vypnout, jestli se to nezlepší? Nakonec to bylo tím. Připadám si jako starej dědek, co všechno ví a je chytrej jako rádio :o) Jinak na fotkách je s námi ještě nějaký Nemecký motorkář – samotář na Suzuki VX800. Teda že bych chtěl jezdit sám, to teda ne. Stavíme ještě na jednom odpočívadle, fotíme, rozhlížíme se kolem, stavíme mužika, abychom se sem vrátili a je nám skvěle. Sluníčko svítí, ale není vedro. Po okolních skalách stékají miliony potůčků z tajícího sněhu a naplňují vzduch jemným šuměním padající vody. Ani se mi nechce už nikam jezdit.

Sjíždíme zase o kousek níž k fjrodu, když tu vidíme peřeje. Zastavujeme u jakési budovy s helioportem a jdeme obhlídnout vodopád. Já si ještě fotím na digitál slonovinový Pontiac Firebird V6 3.8 Overhead Camshaft z počátku sedmdesátých let, zatímco Ondra vyráží na lov piva. U vodopádu je to paráda. Stojíme u zábradlí, kolem se žene s ohromným řevem masa vody a vrhá se dolů do hloubky dvacet metrů do vymletého kotle plného pěny a mlhy. Kdo by nedostal chuť na toho pivsona. A ani tady Ondra žádnýho nesehnal. Prohibice občas hraničí s týráním lidí.

Každá sranda jednou končí a i my se napojujeme zpět na silnici číslo 15. Sice se mi přitom málem podaří sejmout nějaké ovce, které se rozhodly z ničeho nic přecházet, ale měl jsem je už z dálky v mekru a bylo to v pohodě. Odbočujeme doprava a vracíme se zpět po již zmíněné 15ce k Geirangenfjordu. Čekají nás 3 tunely v délkách 3.5, 3.5 a 4.5 kilometru, pěkný opruz. Je v nich zima, mokro a jedu furt rovně, míjejí nás auta a padá na mě pocit klaustrofobie. Připadám si, že místo Yamahy XJ řídím sebevražedný letounek Jokosuka Ohka. Ale naštěstí i tohle peklo končí a jsme na horním konci „Cesty orlů“, nad námi se tyčí vyhlídka Dalsnibba (1476 m.n.m. a 35 NOKů za motorku mýto), ale nám se tam ani moc nechce, člověk tak nějak po pár dnech z tý krásy otupí.

Sjíždíme dolů serpentinami, které by se daly v Alpách považovat za průměr, až na vyhlídku na Geirangerfjord. Odtud je možno stvořit výtečný kýčovitý záběr fjordu a zaoceánského parníku, který kotví kousek od břehu. Je asi každému jasné, že je tam hloubka taková, jak jsou vysoké ty hory okolo. A na volné moře je to pár desítek kilometrů, po silnici spíše stovek. Až tady si ale uvědomuji, co vlastně jsou ty fjordy a jaká je to krása. Kdo neviděl, tak to asi dokáže stěží pochopit. Jeďte tam…

Když už jsme se nakochali, sjíždíme dolů do městečka, odkud hodláme spáchat okružní cestu po fjordu. No okružní, svezou nás asi patnáct kiláků tam a zpět, to celé za 80NOKů za osobu. Je to sice poněkud drahé, ale zase uvidíme ty známé vodopády Sedm sester apd. Parkujeme pěkně ve stínu, protože sluníčko praží a já se převlíkám do texasek, zbytek osádky nemá do čeho. Jsem rád, že můžu sundat ten cordurový nesmysl, protože se potím, jako kdybych shazoval celulitidu. Okolojdoucí občany nikterak nevzrušuje, že postávám u chodníku jenom ve slipech :o) Doba oběd je už dávno za námi, ale ještě jsme nejedli, takže usedáme u mašin ke stolečkům, Ondra si kupuje fish and chips, my baštíme něco z našich zásob. Když je zvíře v nás nakrmeno, jdeme si koupit lístky, ale loď jede až za hodinu (17:00, poslední pravidelná plavba, navíc ta naše jede až v půl šesté, aby se kocábka naplnila), takže si dáváme rozchod. My se jdeme s Janou trochu projít, Ondra jde nakupovat.

Chvíli sedíme u moře, ale sluníčko docela fest peče a nějak se mi z toho vedra dělá mdlo. Takže prodlužujeme procházku do kempu, kde se osvěžujeme na toaletách. Docela to bodlo. Nakonec se scházíme s Ondrou u hospůdky, kde už žízeň byla příliš silná a vidina piva, i když skoro za dvě stě našich, zvítězila. To my si radši kupujeme nanukáče, je nám strašné vedro. V půl šesté se naloďujeme a hurá do akce. Samozřejmě že horní palubu okupují rodinky s dětmi, na spodní kryté palubě je škoda sedět za okny, takže stojíme na zádi. Na vodě je docela frišno, takže si oblékám košili a je mi fajn.

Z přístavu s námi chvíli závodí nějací kluci na malém motorovém člunku (pět koníků?), ale loď jim ujíždí. A to jede výletním tempem, cestou zpátky už pojede rychleji. Míjíme postupně vodopády padající jako záclony z ledovců, které tají nahoře na skalách. Znáte to, Sedm sester, Ženich a spousta dalších, jejichž jména jsem si nezapamatoval.

Navíc hlášení z reproduktorů v norštině, angličtině, francouzštině a němčině má kvalitu nádražního rozhlasu v Čeljabinsku v roce 1975, takže hrůza. Nezbývá než se kochat. Loď jede asi 15 kilometrů na konec fjordu, tam ještě obhlížíme farmy u vody, k nimž je přístup jenom svrchu, takže výběrčí daní to občas měli v minulosti těžké, jak nám líčí průvodce. Některé jsou opět obydlené, ale vyžít z pár ovocných stromů a pár oveček, to chce rozhodně nekonzumní přístup k životu.

Cestou zpět ještě nabíráme několik lidiček, kteří jeli po fjordu na kajacích a pak přespávali v chatičkách u vody, docela dobrý adventure. Loď přiráží až těsně ke břehu, dno padá patrně kolmo dolů do hloubky stovek metrů. A aby duše motorkářova nezůstala nenasycena, zapsal jsem si z tabulky informace o lodi, třeba vás to bude zajímat. A jak koukám do deníčku, tak jsem si to nenapsal! Takže jenom z hlavy pátrám, že v tom jsou dvě dieselové Scanie o objemu 14,5 litru a výkonu cca 1000 koní jedna. Já se stydím…

Nakonec ještě potkáváme tu velkou oceánskou loď, co vyrazila taky na fjord a zajela k Sedmi sestrám, kde se otáčí. Není to škoda paliva??? Po návratu na břeh k mašinám obhlížíme dvě stará německá Kčka LT ála Jirka Bašný, jedno z nich má natočeno 120 tisíc kilásků. Slušná porcička. Den se už ale chýlí a i když je tma v těchto končinách hódně pozdě, je pomalu čas si něco najít. Jedeme nahoru Cestou orlů, ale místečko na divočáka nikde, všechno je za plotem a jet až nahoru do hor se nám nechce. Pěšky nebo s kolem by to bylo v pohodě, ale táhnout se někam po kamení na cesťácích to tundry nemá cenu, takže jedeme očíhnout kemp, který je zdaleka dobře viditelný, leží na obrovské louce uprostřed údolí. Cena je ucházející, takže to bereme.

A pak už jenom večeře, hygiena, kecání a tak. V kempu je i jedna mašina, Transalp, který má natočeno skoro 50 tisíc (kilometrů, přepočítal jsem to z mil…). Majitelem je starší Anglán (přes padesát let). Dáváme se s ním do řeči, ale mluví tak strašně anglicky, že mu mám problém porozumět. To je jako kdyby se na studenta češtiny někdo vrhnul s chodským nářečím :o) Nakonec zpovídá více on nás. A ta diskuse je docela zajímavá. Říkám mu, že se budeme vracet přes Dánsko a on že tam je fajn, že tam byl na FIMce. Asi je to organizovaný mototurista. Když mu ale říkám, že jsme z Česka, nějak má problém to zařadit. Pak si ale vzpomíná na Prahu, že tam manželka byla a že je to tam fajn a že tam chce za rok přijet. Prý jestli jsme v Unii. No říkám, že až v květnu 2004. A prý jestli se u nás mluví německy. Né, česky odpovídám. To jej skutečně překvapuje. Tak prý jestli máme euro. A já že ne, že českou korunu. Ale to je přece lepší, když máte euro, to se pak líp cestuje, vece. A já na to, že oni taky euro nemaj :o) Nakonec mne dostává otázkou, jestli jsou v Praze kempy. A já že určitě jo. Debatu končíme vzájemným pochválením motorek a najetých kilometrů bez problémů.

V kempu mají taky kozičky a dva králičky pro potěšení dětí, takže Janička vyráží krmit ušáky. Trhá jim pampeliškové listy, protože ve své kleci bez dna, která jen leží na trávě, už všechny zdlábli. Při té příležitosti zjišťujeme, že jeden šikanuje toho druhého a vždycky sežere list on, druhého prostě zažene. A tak, zcela proti Darwinovi a přežití silnějšího trávíme chvíle tím, že se snažíme nakrmit toho slabšího. Pokud se rozdělíme a krmíme oba dva, nemá despota čas :o) A pak je tu trampolína. Tam klidně můžete Janu nechat celé odpoledne a večer si jí vyzvednout, protože bude pořád hopsat. V Norsku jsou tyto velké trampolíny oblíbené, protože kvůli teplotám nemá smysl si za barákem stavět pro děti bazén. Nakonec se ještě jdeme všichni projít k asi kilák vzdálenému vodopádu. To už mne ale dodělává, protože jsem patrně odpoledne chytil nějaký úpal a trpaslíci co předtím zevnitř hlavy jenom kopali do čela, si teď vzali krumpáče. Jen zapadáme do stanu, začíná kapat. Navíc fouká pěkně vítr, takže musím vypnout na noc alarm, protože poryvy aktivují otřesové čidlo. A tak, za tichého bubnování kapek nesených vichrem, někdy před půlnocí usínáme.

Den 7, pátek 25.7.2003, 51212-51468, 256km

V noci bylo nad fjordem jasno, ale ráno zase fouká vítr a sem tam cvakne o stan kapka. Když tu náhle… křach! Podíváme se Janou na sebe a v tu chvilku nám to dojde. Rychlostí světla otevírám spacák, první zip na stanu, druhý zip a po čtyřech běžím k mašině. Ta leží na pravém boku. Ještě, že jsme jí postavili dost daleko Fazera, takže nedošlo k domino efektu. Postavení stroje na kola je dílem okamžiku. Blesková kontrola zjišťuje závady. Vše chytnul padák a boční kufr, navíc jsme stáli na trávě. Dokonce i zrcátko a páčka brzdy jsou v pohodě, jediná škoda je prasklý úchyt sklíčka na blinkru a žárovka. Nic moc, až na to, že tu žárovku nemáme. A jsem si jistý, že dole v Geirangerfjoru není obchod s tímto zbožím a pumpa jsou dva stojany vedle obchodu se suvenýry. Takže se rozhodujeme jet dále a koupit jí někde cestou.

Při snídani nejsem ve své kůži, přece jenom mne to hajajá trochu rozhodilo. Tak si ještě vyfotím tábor. Vytahuji digitálek, mačkám ON, a ono nic. Došly baterky. Jelikož ten malý zmetek nemá kartu, ale jenom vnitřní paměť, všechny fotky jsou fuč! To už jsem fakt naštvanej a chvíli si tak řvu a nadávám. Když mne to přejde, můžeme jet. Janička mne utěšuje, že filmů je dost a že budeme víc fotit na analog. Tak jo… (Mimochodem, dostal jsem ho na nějakém školení zadarmo, sám bych si takový krám nekoupil.)

Na výjezdu z tábora se ještě stavíme u kempbáby a ptáme se, kde je nějaký autoservis. Paní neví, ale radí zavolat žluté anděly. No, mně to přijde poněkud megalomanské a tak zůstáváme u původního plánu. Nahoru Cestou orlů si to snažím užívat, ale strašák v podobě slepého pravého blinkru pořád kdesi v hloubi mysli hlodá. Vracíme se zpět na silnici 15, dáváme si opět ty tři nechutné tunely. Kousek za nimi se nachází pumpa. Kupujeme na 7 Noků žárovičku a nakonec mne Jana ukecává, na 4 duracelky do digiťáku za 40 Noků. Tak je kupujeme a hned se mi zdá den lepší. A kdyby došly, tak na to snad budu duševně připravenej.

Jedeme až do Strynu a pak stále dále na západ. Ukecali jsme Ondru, aby s námi jel na ptačí ostrůvek Runde, náš dnešní cíl, ale pak už to chce stočit k jihu, jet se podívat na Preikestolen – Kazatelnu (fotka z webu, dekuji timto autorovi), vysokou skálu u Stavangeru a pak ještě zajet za kámošema do Německa.

Teď nás však čeká pomalá cesta stále na západ, k moři. V Nordenfjordeidtu bereme benzín a pak si dáváme svačinku u stolečku. Společnost nám dělají dvě racčí mláďata, která honí svoji maminu a dožadují se nakrmení. Moře už je blízko… Přesto nás čeká ještě padesát kilometrů k trajektu a pak další padesátka. Dojíždíme ke křižovatce se silnicí 617 a stáčíme to na sever. Už jsme jeli několika přeháňkami a zdá se, že bude hůř. Vyjedeme nahoru na kopec a tam už leje. Oblékáme se do nepromoků. Moc se mi do nic nechce, ale nedá se nic dělat. Po dalších deseti kilometrech zastavuju na odpočívadle a nechce se mi v dešti dále. Na severu to vypadá hodně mokře a já navrhuji jet na západ do Maløy podívat se na zpívající most, protože lézt ve slejváku po ptačích útesech se mi nechce.

Spolu s námi stojí na parkovišti ještě karavan. Jó, těm je teď fajn. Ale udělat nám čaj a pokecat se jim zjevně nechce. Takže pojedeme dál, je to lepší než tu stát a čekat. Dojíždíme k trajektu a přestává pršet. Spolu s námi tam stojí ještě dvojice na 115ce GSu, Němci. Na mašině hliníkové kufry, na bundách nápisy Polo testfahrer. Jó, tenhle job by se mi taky líbil. Najíždíme na trajekt a nad mořem se docela vyčasuje. Na druhé straně už je docela pěkně, i když asfalt je pořád strašlivě mokrý. Ale jsem docela rád, že mě přehlasovali :o) Nalézáme odbočku na Runde a čeká nás třicet kilometrů přes ostrůvky, tunely a po úzkých, vysokých mostech, na jejichž rampu se vždy vejde jenom jedno auto a pouze na vrcholku je vyhýbací prostor, odkud chytají kluci ryby. A pak jsme na Runde. Přijíždíme do přístavu, kde nalézáme cosi jako kemp, ale jenom pro karavany. Tak alespoň využíváme záchůdek. Bereme si prospekt, zdravíme se testfahrerem, který je tu taky a rozhodujeme se jet ještě dále.

Ondra zvedá Fazerka z policajta, tomu se nějak nechce a najednou máme všichni tři plné ruce práce, abychom si tu nezahráli na dominové kostky s motorkama. Máme toho už po tom týdnu dost. Je to sice teprve 2500 kilometrů, ale drsná příroda nám bere síly, i když si to moc neuvědomujeme. Podvědomě ale cítím, že na cestách na jih žiju i ze slunce, jeho životodárné energie a ta mi tady pomalu začíná chybět. Možná to bude i tím, že tu nemají bagetky s kamambérem a rajčátka. Ach, sladká Francie, kdy tě zase uvidím? Je manque toi…

Dojíždíme až skoro na konec silnice, parkujeme mašiny na posledním parkovišti a rozhodujeme se jít dále pěšky. Necháváme helmy na mašinách, já si ještě beru jeansy a pak „nalehko“ vyrážíme. Míjíme skutečný kempink i pro stany, pak jakousi odbočku s cedulí v norštině a jdeme dále až na úplný konec silnice. Tam se začínáme škrábat na útes, ale po chvíli je nám jasné, že tudy to nepůjde. Klouzavé kameny, mokřiny. Vracíme se zpět a vidíme, že lidé chodí nahoru u té odbočky. Vracíme se tam a stoupáme po loukách mezi přežvykujícími ovcemi nahoru na útes. Tam je několik pěšinek, my si vybíráme tu doprava. Ta nás zavádí až na kraj útesu, na jehož patě prý hnízdí kormoráni a alky. Odsud, z výšky tří set metrů nad útesem, vidíme jenom poletující malé černé tečky dole u vody. Ale majestátní útes vystupující z otevřeného moře, za nímž kdesi v zamlžené dálce leží Island a Grónsko, v nás vzbuzuje silné pocity. Je to zde nabito geniem loci – duchem místa a cítíme to asi všichni. Ondra si sedá nahoru na hranu útesu a dlouhé minuty jenom sleduje moře dole a nasává sílu okamžiku.

Rozhodujeme se po útesu trochu projít a vyrážíme na okružní cestu. Ta nás dovádí na jakýsi mys, výspu na kraji ostrůvku. Lehám si na krajní balvan a sleduji miniaturní vlnky tříštící se o útes několik set metrů pode mnou. Pak se přesouváme po ovčích stezkách až na vyhlídku na největší hnízdiště racků. Je to kolmá stěna padající přímo do moře. Nemáme dalekohled, takže vidíme jenom od trusu potřísněný kus skály a rej tisíců bílých teček kolem. Až sem doléhá kakofonie ptačího křiku smísená se zvedajícím se větrem.

Ani nevíme jak, najednou jsme v mlze. Mraky nad námi trochu klesly a nejednou je vidět jen na pár metrů. Podle vnitřního kompasu velím k ústupu. Míjíme útes s pěšinkou, kde se prý dá sestoupit až k hnízditi papuchalků, kteří vyvádějí své potomstvo v norách. Tento zajímavý ptáček s velkým jakoby papouščím zobanem se stal maskotem ostrova a moc jsem jej toužil spatřit. Touto dobou však prý jsou už pryč i poslední opozdilci. Nalézáme cestu, která by mohla vést dolů z útesu, když tu se z mlhy vynoří obrovská šedá fregatka s rozpětím určitě přes metr. I ona nás uvidí, několika mávnutími křídly zpomalí plachtění, aby si nás prohlídla a pak stejně tiše jako přilétla mizí v mlze. Začíná jemně pršet.

Slézáme dolů z útesu k tomu kempu pro stany a protože prší, nemáme náladu hledat divočáka a ptáme se na cenu. Ta vychází na 105 NOKů za všechny, což je mi divné, podle mne to divně spočítali a myslí si, že máme jeden stan, ale neberu jim tu ideu. Jdeme s Ondrou pro mašiny a Janičce zatím mladík s deštníkem ukazuje, kde budeme spát. Hnedka vedle torza starého pařeniště uprostřed kempovací louky. Vybíráme si z velkého výběru podpůrných prkének ta nejvhodnější pod naše boční stojany, protože půda je vlhká a velmi měkká.

Využíváme možnosti pana správce a dáváme mu boty na vysušení. Odnáší je do kůlny za barákem, kde má instalovánu celou baterii hadic od vysavače, ty nastrká do bot a pustí teplý vzduch. Prý budou za dvě hodiny suché. Ondra je zalezlý ve stanu, takže si dneska děláme s Janičkou večer pro sebe. Nejprve zalézáme do dvojgaráže pod domem, kde je zřízena kuchyňka a společenská místnost pro hosty kempíku. Vaříme si těstoviny, věšíme na zeď nepromoky pro vysušení a zabíráme skutečný gauč. Ó, jak je to příjemné sedět na něčem takovém měkkém, i když to vyvolává to změkčilé vzpomínky na domov. Není sice zima, jsme ale pěkně mokří a jak nám říkal pan vedoucí, je to tu zcela běžné počasí. Prý to mají ti ptáci rádi a proto tu také hnízdí. OK, zkusíme se na chvíli přizpůsobit.

Když dopíjíme kávičku, doráží skupinka Němců, patrně studentů vysoké školy a jdou vařit večeři. Pokud jste tento fenomén již někde ve světě potkali, tak víte, o čem mluvím. Je jich plná místnost, zaberou všechny stoly, židle i vařiče a my, na naší lenošce, si připadáme jako ve snu. Začnou z nejrůznějších ingrediencí tvořit jídlo, ale zjevně jim to nejde. Nyní budou celé hodiny řvát, míchat, vařit, smažit a nakonec stvoří nějakou variaci na eintopf, pro mne osobně symbolizující už jednou použité papání. Rozhodujeme se nechat tento fenomén sám sobě a jdeme se projít. Bereme foťáky a jdeme po silnici na začátek vesnice. Ono to ani jinam nejde. Vlevo moře, vpravo strmý útes, za námi skály…

Jana si nalézá flagmatického buřňáka, kterému je jedno, že ho fotí s bleskem z metru, ani se nehne. Až když překročí hranici neviditelné koule tolerance, kterou kolem sebe vytváří, startuje bleskurychlým pohybem křídel a je pryč. Míjíme trosky nějakých traktorů u jakési farmy dole u moře, kam zve cedule k ubytování v soukromí a pokračujeme až k místu, kde jsme odpoledne málem udělali z motorek chuchvalec trubek a drátů. Akorát přiráží člun, který vozí turisty dole pod útesem, aby se mohli podívat na ptáčky. Dávali nám na něj v kempíku tip, ale za 130NOKů na osobu je to pro chudého čecháčka moc. Máme určitý počet místních peněz a s tím bychom rádi vystačili, nechce se nám měnit. Zatím se plánu držíme, na utrácení je času dost na konci dovolené. Stejně už je tma a ráno chceme vyrazit na cestu Trolů, Ondrova virgule se již zcela jasně stočila dolů k jihu a já mu ten poslední den slíbil. Ale příště to objedeme, slibuju.

Pak jdeme ještě kousek po břehu směrem k mostu na ostrov a hledáme toho ptáka, co tu tak píská v balvanech na mořském břehu. Nakonec jich pár nalézáme, ale nenechají nás přiblížit na více než deset metrů a pak popoletí. Jana se je snaží vyfotit a skutečně se jí to daří. Jsou to ústřičníci. Chceme jít až k mostu, Janě se při příjezdu zdálo, že tam viděla papuchalky, ale blíží se západ slunce, mraky se barví do červena a my si to chceme vyfotit. Je skoro půlnoc. Dáváme si občas klusa a dorážíme na místo s těmi vraky traktorů, odkud už je vidět na severní moře (sluníčko tu zapadá tak někde na severoseverozápadě). Děláme fotečku a rozhodujeme se jít do hajan. Dorážíme do kempíku a je pořád světlo, akorát se trochu sešeřilo. A když jdeme kolem půl druhé spát, obzor opět rudne vycházejícím sluncem…

Den 8, sobota 26.7.2003, 51468-51826, 358km

Ráno vstáváme v obvyklých osm hodin, dáváme si kafe s chlebem a nugetou a zatímco balím, Jana hledá pana správce, který má pořád naše boty (když jsme se v noci vrátili, byl kumbál s fény zavřený). Ten si prý z ní chvíli dělá srandu a tvrdí, že o žádných botách neví, ale po chvíli prý polevuje, když se dostatečně pokochal zděšením v její tváři, a baťinky vydává. Chceme se rozloučit s dalšími motorkráři v kempu, Finem na BMWR1150R co spí v chatičce a naším testfahrerem na GS, ale ještě nevylezli ze stanů. Čeká nás zase třicet kilometrů toho kolotoče přes přístupové ostrůvky, Jana cestou fotí na digitál. Počasí je takové nijaké, pod mrakem, ale neprší. (Teď, v prosinci, když tento cestopis píšu, leje venku jako z konve, takže si alespoň pouštím CDčko od Enyi s názvem A day without rain. At the rain will fall down, zpívá, a já vzpomínám na náš odjezd z Runde…).

„Už nechci žádný déšť, já chci sluníčko!“ myslím si a doufám, že mne matička příroda vyslyší. Dojíždíme po suché silnici do Hareidu, trajekt nikde, takže si jdeme nakoupit. Mají tu třeba chleba za 5 NOKů, to je paráda. To trajekt už taková láce není, platíme za dva s mašinou celých 71NOKů, docela pálka. Ale jinak se prostě odsud nelze dostat, byli jsme na ostrově, i když hodně velikém. Jedinými příjezdy jsou ten náš včerejší trajekt a nebo tento. A to jsme si mysleli, že nás ani nezkasírují, protože jsme byli sami s motorkami na horní palubě, auta stála dole. Nezapomněli…

Kape, ale nás no nezlomí a míříme nezvratně na Alesund. Sice trochu zabloudíme, ale nakonec nalézáme silnici E39, po které teď chvíli pojedeme. Je to Ečko, takže se tak nekroutí jako ty po kterých jsme až dosud jezdili a ručky tachometrů se stěhují až k devadesátce. Výše raději ne, co chvíli je tu automatický radar. Třicet kiláků k odbočce na cestu trollů uběhne jako nic a už jsme na silnici č.650. Projíždíme několika tunely a blížíme se od severu opět k Geirangerfordu, ale trajekt, který by nás tam dovedl jenom míjíme a pokračujeme dále do městečka Valldal.

Rozhodujeme se zde zastavit na oběd, navíc je zde kempík, takže si můžeme odskočit. Navíc se zde konají přímo na silnici závody na kolečkových běžkách, vytvářejí se zácpy a je tu dost policajtů (čtyři…), takže si chceme trochu odpočinout, než se do toho kvasu vrhneme. Baštíme, koukáme na fjord a nic to s námi nedělá. Jsme už tak otupeni krásou, že jí nedokážeme vnímat. Je na čase trochu změnit prostředí.

Kolem jedné hodiny vyrážíme opět na cestu. Projíždíme mumrajem a odbočujeme na západ na silnici 63, Cestu trollů. Silnice stoupá, ale není to nic dramatického, auta jedou docela rychle a tak se vezeme s proudem. Míjíme krásný vodopád přímo pod silnicí, kde zuřící voda vymlela do skály obrovskou jeskyni, a jdeme si to s Janou vyfotit. Ondra zůstává u mašin, myšlenkami už je na cestě na jih. Při stoupání do průsmyku za to moc netahám a trochu se kochám, Ondra to už nevydrží a bere za plyn. Sejdeme se nahoře, přikyvuji sám sobě a pokračuji v pohodě až na parkoviště.

Zde necháváme mašinu a jdeme se podívat na Trollstigen, žebřík trollů, obrovskou díru do údolí, jakoby nějaký gigantický drak kus skály ukousnul a ta se z průsmyku propadá stovky metrů k východní rampě. Mezi stovkami turistů a mužiků docházíme až k vyhlídce na tento zázrak přírody. Vodopád se vrhá dolů ze skály a vůbec mu nevadí ten pohled, ze kterého se mi motá hlava. Dole pod námi, jako angličáci, se pomalu pohybují po serpentinách auta a autobusy a co chvíli se kolem nich mihne rychlá mašina. Občas se některý z busů do zatáčky špatně vejde a už se začínají vytvářet fronty.

Ukazuji ještě Janě v jedné ze zatáček nový asfalt, který je tu teprve od roku 2000, kdy kvůli sesuvu nebyla cesta průjezdná skrz. Pak se všichni včetně Ondry, kterého jsme si vyzvedli na vyhlídce, vracíme k mašinám a sjíždíme dolů serpentinami. Pro motorku to není nic zvláštního, zejména při porovnání s tím, co jde zažít v Alpách (třeba můj milovaný Vršič), ale stejně doporučuji, stojí to za tu trochu benzínu a mikrometrů brzdových destiček.

Dojíždíme na křižovatku se silnicí E136 a odbočujeme doleva, na Andalsnes. Je to jenom pár kilometrů a musíme tankovat. Ve městě, na křižovatce se silnicí 64 se nacházejí tři pumpy, ceny mají stejné, stejně nechutně vysoké (9,56NOK za litr). Vybíráme si Shell, snad kvůli tomu jménu. Pak usedáme ke stolečkům, počasí se umoudřuje a dělá se docela teplo. Prohlížíme mapy, studujeme další trasy, ale je nám jasné, že tohle už je poslední hodinka, co s Ondrou trávíme. Vyráží na jih, na Kazatelnu, pak trajektem do Dánska, zastavit se v Legolandu v pevninském Jutsku a pak za kámošema do Němec. Docela pěkná trasa. Dopíjíme flašku s tangem, dojídáme sušenky, podáváme si ruce, Fazer zahučí a je pryč. Tak snad někdy jindy.

A jsme zase sami. Prohlížím si zasněžené homole okolních kopců, zdravím se s tlupou finských motorkářů a motorkářek, co právě dorazili na směsici motocyklů evropských i japonských značek, včetně dvou Xjček. Jsou čtyři hodiny pryč, měli bychom jet. Do Andalsnes se nám nechce, ať už jsme pryč z tohoto smutného místa. Najíždíme na silnici 64 a jedeme si podle předpisů. Dojíždí nás nějaký Švéd s kočkou na naložené mašině, chvíli se za námi drží a pak nás bere, osmdesáka mu je málo. Za chvíli ho ani nevidíme. Silnice se náhle začne vlnit, dlouhé táhlé zatáčky, sem tam vracečka. Držím se pořád své osmdesátky, zatáčka nezatáčka (pokud to jde, žáno) a nejdou jsme za Švédem, pak ještě jedna dlouhá levotočivá do které je pěkně vidět a hup, už je kdesi za námi. Jó, jezdit rovně umí i obecní antoušek. Švéd si to nechce nechat líbit, ale to už je tu odbočka na trajekt k Molde a zde se naše cesty rozdělují. Mávám na rozloučenou motorkáři, který mi alespoň na chvíli nahradil svým mihotavým světýlkem v zrcátkách Ondru, který mi tam za mnou prostě nějak chybí. Čeká nás pár desítek kilometrů podél Langfjordenu, tak nudných, že jediné co si z nich pamatuji je, že jsem musel pořád budit Janu, která vzadu usínala a padala mí, v tom lepším případě, na záda. Vlevo fjordík, za ním louky, vpravo louky a pořád stejně. Fuj, ať už jsme pryč.

Konečně začínáme stoupat do hor. Podle mapy se mi to nezdá, takže se vracím pět kiláků na poslední křižovatku, ale je to tak, jedeme správně. Stoupáme od hladiny moře do výšky cca 500 metrů, tam přejíždíme „kanadskou bariéru“, rošt proti ovcím, a vracíme se zpět k moři. Sjíždíme k Eresfjordu a po jeho břehu do Eidsvagu. Překonáme kopec a jsme na břehu Tingvollfjorden. Po silnici vyrvané ze spárů kolmé skále jedeme na jih do Sunndalsøra. Vše mi tu přijde takové nudné, velké ale přitom mělké a ohlazené. Mám strach abych si taky nedal šlofíčka jako Jana, která pořád usíná, dokonce ani ten šestikilometrový tunel, který mi nějak vnitřně nedělá dobře, jí neprobudí a tak na konci Sunndalsøra bereme kempík. Sice můžeme jet dále do hor do údolí Sunndalen a hledat divočáka, ale jsem na to moc línej. Kempiště je za 80NOKů, to se dá přežít. Je před sedmou hodinou a kupodivu teplo, i když zataženo. Na erárním plynovém vařiči se děláme večeři, Jana pere, dokonce si i v umývárce myjeme hlavy, takže už nevypadáme jako mastné knedlíky. V kempu skoro nikdo není, kromě nás asi dva karavany, pak jedna rodinka se Sierrou a cyklista. Na to že je top season mi to přijde docela málo.

Ale je to tu spíše pro rybáře, ti třeba jezdí jindy. Rozhodujeme se tedy jít se podívat k řece, která by patrně měla být plná pstruhů a lososů, ale nedaří se nám k ní dostat. Meandruje údolím a buď je břeh strmý a samá ostružina, a nebo je to podmáčená bažina mezi osikami. Procházíme se tedy kolem silnice, konstatujeme, že i tady je docela bordel (holt žijeme v době igelitových pytlíků), takže jim to tu i trochu vysbíráváme, protože v takovéto krásné přírodě mi to prostě nejde přes srdíčko. Docházíme až do malé osady za městem, kde se právě staví další domečky. Prostě vyklučili kousek porostu, udělali cestu z asfaltu, natáhli sítě a lidé jdou do toho. Domy jsou jako všude v Norsku – z trámků je nosná konstrukce, mezi trámy se dá izolační materiál, zvenku se to pobije navzájem přesahujícími prkny, aby voda stékala, zevnitř dřevěný obklad nebo sádrokarton, a je to. Na střechu betonové tašky, stromů a vápence je tu všude kolem dost :o)

Pří návratu do kempu si všimnu ještě podivné cedule. V této řece žije nějaký rybí parazit, možná roztoč, který se vládě asi nelíbí a nechce, aby se šířil dále. Parazituje na lososech a zabíjí malé rybičky. Proto je zakázáno z řeky vozit pryč vodu, kanoe a vybavení jste povinni si nechat při odjezdu ve městě vydezinfikovat. Vyhláška je norsky, anglicky, německy a pak ještě jakýmsi podivným jazykem. Z dálky jsem to považoval díky osamoceně stojícím samohláskám za finštinu, ale při bližším ohledání mi tam chybí ty vícetečky nad písmeny. Karamba, ono je to česky! Akorát dnes, v době též počítačové, došlo k pochroumání dokumentu s jinou kódovou stránkou a těmi našimi ěščřžýáí, které laserová tiskárna prostě ignorovala. No to je teda paskvil, ale dá se tomu rozumět. I když to zjevně nepsal rodilý mluvčí, protože některé větné konstrukce jsou poněkud neortodoxní. Říkáme to panu šéfovi a ten jenom mávne rukou, prý to takto dostal z obecního úřadu. A že je to česky, to ho docela překvapilo. Jó, našinci, všude vlezou a strašně rychle se množej :o)

Den 9, neděle 27.7.2003, 51826-52117, 291km

Pokaždé si říkám, že neděle je od toho, aby se odpočívalo, nikam se nejezdilo a leželo se u moře, protože jsou zavřené pumpy a obchody (zejména ve Francii, které jsme věnovali několik posledních cest). Tady by to povalování u vody jednak představovalo revma, druhak jsem to stejně nikdy nedokázal dodržet a tretjak jsou víkendy ideální k návštěvě velkých měst, která se netopí v zácpách běžného dne.

A jelikož tam stejně jezdíme spíše obdivovat architekturu než si kupovat triko u Bosse, tak nám to ani nevadí. Dnešek měl být ve znamení široko daleko největšího města severu, Trondheimu. Dáváme si ranní kafíčko a vyrážíme kolem půl desáté na východ do údolí Sundalen. Je to pěkná nuda, ale jen do chvíle, než začne silnice stoupat po úbočí nahoru od toku řeky Drivy, která teče po čase několik set výškových metrů pod námi. Silnice se pěkně svíjí, asfalt je suchý, akorát nebe je zatažené a slunko skoro nesvítí, takže se zrovna nepotíme. Vyjíždíme na náhorní planinu ve výše odhadem tak sedmset osmset metrů nad mořem, jehličnaté lesy zástávají pod námi a dostáváme se do takové polotundry, všechno je zelené, podrost tvoří nějaké odolné trávy, mech a lišejník, vyšším patře převládají s přehledem břízy. Na jihu se nám otevírá pohled na národní park Dovrfjell jemuž má dominovat stále bílý vrchol sněžné hory – Snohetty. Ta má 2286m, ale její vrchol je již v mracích, takže vidíme dvě věci. A těch druhých věcí uvidíme ještě hodně, protože se tu samozřejmě pasou každou chvíli ovce. A nebo přežvykujou. Nikdy jsem je neviděl dělat něco jinýho. Vlastně ještě bečí a nebo zbaběle zdrhají, když si je chce citově vyprahlý středoevropan pohladit :o)

Máme v plánu odbočit asi 15km před Oppdalem na sever ze silnice 70 a zkratkou se přes hory dostat na silnici 700. Křižovatku přejíždíme, je to taková miniaturní odbočka uprostřed bezejmenného shluku domků. Ale podle mapy jsem si jistý, že se musíme trefit do „sedla“ mezi horami Blaho (1672m) vlevo a Blaøret (1605m) vpravo. No jsou to dvě takové ploché, přesto nepřehlédnutelné hory. Cesta, kupodivu asfaltka, se vine kolem jezírek a letních domů kamsi na sever, kde se černají mračna. Na chvíli se za námi mraky rozestoupí a užíváme si jasně nasvícené scenérie, kde jedinými dvěma barvami jsou zelená a šedá. Pěkné a rozhodně ne „kýčovité“ jako podobné alpské scenérie. Tady je cítit, že i to slunce nemá zase takovou sílu a chlad na sebe upozorní na každé hůře chráněné části těla. Dojíždíme až na konec asfaltky, dál vede jenom šotolinka. To jsem si mohl myslet. Zastavujeme na velkém parkovišti pro pěší výletníky, kde se platí za auto podle délky stání ve dnech. Asi okolní treky nebudou žádné krátké procházky. Není tu ani noha (kromě ovcí) a peníze se samozřejmě házejí do kasičky. Nikdo to nehlídá, nikdo peníze neukradne, fajn země. Třeba se něčeho podobného jako stařík taky dožiju…

Jedeme dále po šotolině, padesát šedesát, ofafrně a s citem pro věc, přesto však ne zbytečně pomalu. Člověk musí mít stále na paměti, že není jakžtakž problém s „gripem“, ale spíše s bržděním. Dráha je hodně dlouhá a ždímat to z přední brzdy si dvakrát rozmyslím. Potkáváme sice jedno auto na deset kilometrů, ale problém jsou již zmíněné ovce. Leží na cestě, chodí po cestě, přežvykují těsně u cesty. Staré sice uhnou a včas zdrhnou, ale každá má s sebou jedno či dvě jehňata, která občas zpanikaří a začnou utíkat na druhou stranu silnice a místo do bezpečí ve svém pangejtu se vrhají pod kola. No není to sice tak tragické, ale nechce to jet kilo, ale pohodových šedesát a když míjíte ovce, tak raději mnohem pomaleji, aby se nelekly.

Uprostřed naší zkratky se nachází městečko jehož jméno jsem už zapomněl. Kousek před ním začíná asfalt. Mokrý. A kousek za ním zase končí. Asi jsme dojeli nějaký déšť. Prší stále víc. Ovcím to nevadí, mě jo. Když už leje „zu viel“ (strašný krušnohorcismus, že jo), zastavujeme a jmeme se navlékat ty černé hnusy, kterým se říká taky nepromoky. Když se do nich soukáme, míjí nás Felicie s českou značkou. Máváme, ale nestaví. Ach jo. Rozhoduji se zapnout opět automatické mazání řetězu. Elektronika sice funguje, ale olej nekape. Zjišťuji, že je prázdná nádobka. Dolévám ho a nacucávám do hadičky. Během těch pár set kilometrů, co jsme to měl zapnuté, jsem vyplácal čtvrt litru. To je divné, na to se dá najet prý tak 3000km. Rozhodujeme se nastavit délku sepnutí ventilu místo původních dvou vteřin na pouhý zlomek vteřiny. Zkoušel jsem toto zařízení doma, ale zapomněl jsem, že za jízdy vzniká na aplikátoru podtlak a olej je doslova vysáván na principu fixírky. Prostě s náporovým vzduchem to funguje lépe, stejně jako supersportovní motor. No jo, chybami se člověk učí. Navíc už vím, že potřebujeme také hustší olej. Tento minerální Supermogul je moc řídký a odcákává. Pokud ho aplikuju málo, tak necáká na ráfek a gumu, ani do blatníku, ale je nasáván nějakou turbulencí na za mašinou a pokapává trochu na oba kufry (to se otře trochou benzínu), ale hlavně zezadu na zástěrku (zevnitř kupodivu vůbec ne). To by taky nevadilo až tolik, ale sežral starou nálepku z Grossglocknerský silnice. Jak teď budu mezi mototuristama vypadat? :o)))))

Než se navlečeme a spustíme Vynález, přestává pršet. No, vydržíme v tom. Mezitím se Jana snaží pohladit nějaký ovce, co jsou na nás docela zvědavé. Ale pod pět metrů nás nepustí a utíkají s tím svým legračním bečením. Tak jsme vám je alespoň vyfotili. Pokračujeme dále po šotolině, v okolí se objevuje stále více chat, blížíme se k silnici 700. Pak jednak vjedeme do přeháňky, ale hlavně se silnice najednou zlomí a začne docela prudce klesat někam dolů. Moc si nepamatuju, bylo to samé blátíčko, takže jsem se snažil udržet v pohybu, nezaházet moc mašinu blátem (vzducháč…) a hlavně nehodit Ištvána. A pak jsme najednou na sedmistovce. Ta je suchá a i na nás kupodivu zasvítí sluníčko. S luxusem automatického mazání jenom přidávám trochu oleje na řetěz a vyrážím svižně po krásné asfaltce dále na sever.

Dojíždíme až do městečka s krásným názvem A. Možná trochu minimalistické označení, nemyslíte? Zastavujeme u obchodu a jdeme si něco koupit. V sámošce je sice zavřeno, ale k ní přidružená prodejnička má i v neděli dopoledne otevřeno. Mají tu docela draho, takže si nakonec bereme jenom dva smetanové nanuky po asi osmi korunách a stěhujeme se přes silnici k takovému krásnému odpočívadlu, které jsem pro vás i vyfotil. Sluníčko začíná hnusně pálit (podle teploměru na obchodě je nechutných 21oC), takže se musíme schovat před tím žárem pod stříšku a dát si k obědu nanuka a opatky ze zásob. Přijde mi to skoro jako pohádka, ale je to tak. Začínáme asi trochu trollovatět.

Další cesta k severu se odehrává po „rychlé“ silnici 700, posléze po komunikaci E39. Dosahujeme závratných rychlostí 80 km/h, to už tady nějakou dobu nebylo. Míjíme Orkanger a E39ka se začne motat kolem moře, obtáčí každý útes a projíždí tunely, takže díky stále houstnoucímu provozu a blížícímu se Trondheimu rychlost zase klesá. Občas projedeme nějakou tou přeháňkou, ale dá se to vydržet. Míjíme mýtnici, která vybírá peníze na rozšíření silnice směrem na Trondheim. Pro motorky se neplatí nic, takže jenom projíždíme bránou pro abonenty. Auta v neděli také neplatí nic, dobrý ne?

Když už myslím, že se nám rozbil palivový kohout, najíždíme konečně na rezervu. U první pumpy zastavujeme a tankujeme. Na rezervu jsme šli po 338mi kilometrech (po cca 13,5 litrech ze sedmnácti). Počítám spotřebu a je to neskutečných 3,92 na sto. Vzhledem k tomu, že jsme ve dvou a v plné polní, Beruško smekám před tebou. Přijíždíme do Trondheimu, je tu nejednou po těch dnech relativního klidu nějak moc aut, dokonce i mimoúrovňová křižovatka se najde. Vždyť já už to v tý divočině skoro zapomněl. Bez problémů nacházíme katedrálu a parkujeme hned u vchodu do areálu. Motorka se vejde všude, že jo? Převlékám se přímo na ulici do texasek, to je vám paráda. Zahoukáváme mašinu a jdeme si tu krásu obhlédnout. Katedrála Nidaros Domkirke, největší středověká stavba v celé Skandinávii pochází z doby kolem roku 1000 a během let byla několikrát zvětšována. Mastek jí dodává modrošedou barvu a průčelí je zdobeno mnoha sochami.

Usedáme na lavičku a kocháme se tou obrovskou masou kamene a lidského umu. Každá socha ji jiná a chvíli to trvá, než si je všechny prohlédneme. Za vstup se platí (tuším 30NOK), ale dnes se zde konají jakési slavnosti, takže je vstup patrně zdarma. A nebo proto, že bude bohoslužba, jak píše průvodce. Tak jako tak, dostáváme se dovnitř. Procházíme se mezi lavicemi, obdivujeme varhany a výzdobu. Na věž se nějak nesmí, ale nápisům v norštině nerozumím. V podzemí se nenachází krypta, ale záchody. Taky se hodí. Ale blíží se začátek bohoslužby a kostel se plní, přesouváme se tedy zpět ke vchodu. Nesmí se zde fotit ani filmovat, zkouším tedy jenom pár záběrů digitálem bez blesku, snad baterky vydrží. Vlevo od portálu se obvykle nacházejí norské korunovační klenoty. Na ty naše jsem na jaře tu frontu stát nechtěl a říkal jsem si, že uvidím alespoň ty norské, ale z „technických“ důvodů letos nejsou v roce 2003 vystaveny. Trochu mne to štve. Ale to už zazní varhany a zvuk píšťal v gigantické lodi nemá akusticky chybu. Do toho zazní chór a i když sbor nevidíme, připadá nám, že zpívají ze všech stran. Tak pro tohle to stálo za to.

Když začne bohoslužba, samozřejmě norsky, mizíme z katedrály pryč. Vedle katedrály se na placu rámovaném Arcibiskupským palácem, Muzeem vojenství a Církevním muzeem koná středověký trh. Voní tu buřtíky, prodává se keramika, látky a kožešiny, muzikanti drnkají a vůbec je to fajn. Ani se nám nechce prolézat ta muzea, raději se chvíli couráme trhem, prohlížíme si stánky, ale i lidi a „nasáváme“.¨

Nakonec se jdeme ještě projít městem. Obchody jsou samozřejmě zavřené, je tu relativně málo lidí a na ulicích na skandinávské poměry docela bordel (papíry a tak). Míjíme sochu krále Olava na náměstí Torvet, kde se zjevně líbí uřvaným rackům a nalézáme královskou rezidenci, Stiftsgarden, z let 1774-1778, prý největší dřevěnou stavbu v severní Evropě. Podle průvodce má krásně žlutou barvu, ale podle mne je to spíš pěkně hnusná hnědá, dokonce bych se nebál toho slova, snad dámy prominou, a nazval tento odstín barvou hovnovou :o) Posuďte podle fotečky sami.

Na druhou stranu dle pohledu dovnitř oknem to tam vypadá pěkně. Na zdech červené látkové tapety, křišťálové lustry, vykládané kazetové stropy. Dokonce je možno si to tam za nějaký ten obolus prohlédnout. Když jsou tam jejich Veličenstva, tak asi ne, ale na chvíli si to představuju, jak tlupa turistů, většinou maličcí Japonci obsypaní foťáky jako slon mouchama, se šourají po podlahách nazutí v obrovských pantoflích, ve kterých se nedají zvedat nohy, protože by hned spadly. Zastavují u pokoje, průvodce na chvíli otevírá dveře. „A zde, v jídelně, právě můžete spatřit krále, jak přikládá do kamen.“ Zacvakají spouště a vzduch se naplní ozonem z blesků japonských fotoaparátů. „A toto je naše královna, zrovna se koupe.“ Ta se jenom otočí, sáhne po ručníku a zakryje si prdelku. Turisté stojí s otevřenými hubami, obrýleným se párou z koupelny zamlží sklíčka…

A teď zase na zem, Pítrs, jo? Na ulici si fotím poněkud omšelý zlatý Chevrolet Caprice Station Wagon Classic tak z 88týho (určitě to auto znáte, často jsou vidět ve filmech buď jako policajtská verze z konce 80tých let, nebo jako newyorský taxík. Klasická americká kára, pohon zadních kol s tuhou nápravou, smallblock Chevy V8, grill vepředu. Toto je kombík – wagon. Ve filmech a jako taxíky se v té době používaly také Fordy Crown Victoria, které se poznají snadno od Capriců zezadu. Chevy má úzká dlouhá zadní světla, Ford je má do čtverce – mrkněte se na Fargo. Dnes už se používají ve výše zmíněných rolích jenom Fordy, poslední, zakulacená generace Caprice se přestala vyrábět koncem devadesátých let. Taxikáři přešli na Fordy, ale nadávali, auto je prý mnohem složitější a zde platí staré známé – kde se nemá co rozbít, tam se nic nerozbije).

Tohle je cestopis, nebo co? Tak jo, zpět k tématu. Pokračujeme ulicí Munkegata až na Rybí trh, kde samozřejmě nikdo není a pak podél řady dřevěných domů, typických pro Skandinávii. Docela pěkně kontrastující s rezidenčními domy na druhé straně řeky, které jsou pro změnu velice moderní, ocel a sklo. Naštěstí je v každém bytě spousta zeleně, takže to vypadá velice pěkně. Nakonec se dostáváme až ke starému městskému mostu Bybrua, který spojuje centrum kolem katedrály se skladišti na druhém břehu Nidelvy. Most měl kdysi „padací“ část, ale kovový mechanizmus je již nefunkční, svařený dohromady. Zatímco koukáme do vody, míjejí nás nějací Češi. Nevystupujeme však z ilegality a jenom posloucháme. Jak nečestné :o)

Za Nidalorem se mezitím rozjíždí nějaký koncert, podle hudby bych řekl, že přijela Nirvana. Třeba se na to Kurt teď někde z obláčku kouká. Taky Bono asi zaskočil :o) My však obhlížíme místní postpubertální mládež, která oděna v pěkné oblečky a botičky přijíždí buď sama, nebo přivážena starostlivými rodiči. Nebe se celou dobu se jakžtakž drželo a nepouštělo na nás žádnou vodu, toto ho ale určitě rozzuří a ty naondulované vlásky a džínové bundičky pěkně smočí. Obzor se už pěkně černá, raději vypadneme. Ještě jednou pro kypré Norky provádím na ulici striptease a odhaluji chlupaté slovanské lýtko, motokalhoty jsou ale při těchto teplotách rozhodně vhodné, kolena mám jenom jedny. A pak hup, do víru dopravy. Toto je náš nejsevernější bod cesty, nyní se už budeme jenom vracet. Tak ahoj Trondheime, už se těším na další setkání.

Najíždíme na E6ku a míříme přímo na jih. Jedeme za gigantickým pickupem Dodge Ram s osmilitrovým motorem. Zvuk to má boží, majitel je asi miláčkem místních čerpadlářů :o) Po pár kilometrech začíná pršet. Zastavujeme a bereme opět nepromoky. To je na této dovolené už po čtvrté a nebudu snad moc předbíhat, když řeknu že naposledy. Na čtyři a půl tisíce kiláků po Skandinávii docela úspěch, ne? Teď mi ale do smíchu není, leje jako z konve, na E6ce je docela provoz, na to že je neděle tak i dost náklaďáků, takže mám plné ruce řízení a ono stejně se není čím kochat, jenom kapkami deště bušícími o helmu a zrádně uspávajícími. Po chvíli se už vzadu Jana klinká jako hadrová panenka. Konečně dorážíme za Størenem na křižovatku se silnicí 30, na kterou odbočujeme směrem ke švédské hranici.

Už neprší, provoz je zde minimální, co si lze přát více. Zastavujeme na odpočívadle, za námi tam zajíždí i Berlingo s belgickou SPZkou, co jsme před chvílí předjeli. To víte, hned si všimnu, Belgáni nejsou žádní velcí cestovatelé jako sousedi z Holandska a narazili jsme na ně jenom v Provence. Ze silnice se kouří, vzdušná vlhkost je určitě sto procent, ale mě to nevadí, nepromoky musí dolů. Abychom zahnali únavu, totálně likvidujeme bohaté porosty maliníku u silnice. Vitamíny jsou důležité pro strádající tělo cestovatelovo!

Jedeme dále na JV, osídlení veškeré žádné, provoz taky. Silnice osychá a nakonec i vykukuje sluníčko. V jakési díře o pár domcích míjíme kempík. Peněz máme dost, tak proč to nevyužít? Cena je 75NOKů, to je taky docela fajn. V recepci je starý pán a malá holčička. Ani jeden nemluví anglicky či německy, takže poprvé stojíme proti mluvené norštině (dosud jsme jí viděli jenom psanou). No moc tomu rozumět není, ani to není podobné té anglické světomluvě, ale domlouváme se :o)

Stavíme stan, vedle nás je starší pár ve věku asi 50 let, také ve stanu, ale přijeli na kolech. Paní leží zamotaná ve spacáku, na břiše jí leží malá čivava, která si nás stále s vrčením měří. Pár také nemluví anglicky, takže se na sebe můžeme akorát usmívat. To v chatce naproti jsou nějací Finové s malými dětmi a prckové jsou pěkně čilí. Jen ať si hrají. Rodiče jenom přihlížejí a spíše se do toho řádění občas zapojují. Fajn lidi.

Zatímco si děláme večeři, dorážejí i naši Belgičané. V kempu jsou také malé kousavé mušky á la midges, takže radši jdeme na procházku. Dáváme si kolečko kolem kempu a pak jdeme do hajan, protože se zatáhlo a začíná kapat. Sice je světlo, ale ve stanu je líp. Přichází SMSka od Ondry, že jel přes celé Norsko v dešti, na Kazatelnu se vykašlal, protože všude fest lilo. Tak to my jsme měli docela fajn den, ne? A že v noci leje a je kosa? Tak se přitulíme…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .