0
0

Termín konání: 02.08.2012 – 08.08.2012

Účastnící: David Rakušan na stroji SUZUKI GSF 1200 S Bandit

Petr Rakušan na stroji HONDA XL 1000 V Varadero

Projeté Země: ČR – Slovensko – Maďarsko – Bosna a Hercegovina

– Montenegro – Chorvatsko – Slovinsko

Celkové náklady: 9000,- Kč/osoba (včetně jedné pokuty za rychlost ve výši 5,-EUR)

Ujeté kilometry: 2 800 km

Úvodem:

Tato dovolená započala dalo by se říci již v prosinci 2011 kdy jsem za dlouhých zimních večerů pročítal cestopisy a plánoval kam vyrazit v létě 2012 na motodovolenou. Velmi mě zaujali zážitky lidí, kteří měli tu čest procestoval Balkán. Rozhodnutí proto padlo navštívit Montenegro. V průběhu zimy jsem tedy začal studovat trasu, hledal zajímavá místa, která by stálo za to navštívit a posléze jsem začal pilovat detailní itinerář. Zbývalo pouze uvrtat někoho do toho, aby se přidal. Měl jsem v plánu vyrazit maximálně ve dvou a volba padla nakonec na tátu což se velmi osvědčilo, protože je to velký pohodář a nikdy nebyl problém se na čemkoliv domluvit. Jako termín odjezdu jsme zvolili čtvrtek 02.08.2012.

Den první 02.08.2012:

Trasa: ZR – Velká Bíteš – Brno – Nové Mlýny – Břeclav – Lanžhot / Kúty (hranice se Slovenskem) – Malacky – Pernek – Pezinok – Senec – Sladkovičovo – Galanta – Topolníky

Ráno vstávám v cca 5hod a odjíždím do Nového Města na Moravě darovat krev. Chci tam být mezi prvníma, abych se co nejdříve dostal domů resp. na garáž kde už byla téměř připravená má plnotučná B12 k odjezdu. Na garáž sice přicházím v domluvenou hodinu, ale jelikož musím přikurtovat ještě nějaké věci na motorku, chvíli poslouchám od mého spolucestujícího, který mimochodem z Polničky na svém Varanovi dorazil včas, že mám opět zpoždění. Nicméně po slabé půlhodince se loučím s manželkou, která nás šla vyprovodit a konečně odjíždíme na naši vysněnou dovolenou. Tento den vzhledem k mému krevnímu úbytku máme naplánovanou kratší „štreku“ s cílem dojet na Slovensko do Topolníků do termálů, kde chceme přespat v kempu kam mimochodem jezdím na moto každé léto už sedmým rokem a mohu vřele doporučit. Cesta je s vyjímkou přejezdu přes Malé Karpaty celkem nezáživná, ale i takové úseky se musí někdy přetrpět. Odměnou nám po příjezdu budiž návštěva restaurace Na Palme kde podléháme hojné konzumaci piva a výborného maďarského guláše a večer zakončujeme koupelí v termálech. Poté již v cca 24 hodin uleháme do spacáku a hned usínáme. K dnešnímu dni bych si ještě dovolil poznamenat, že byl opravdu velký problém sehnat mapy Balkánu. Až asi po návštěvě pěti ČS stanic a dvou hypermarketů jsme pochodili na Agipu v Břeclavi.

Den druhý: 03.08.2012:

Trasa: Topolníky – Vodní dílo Gabčíkovo – Balaton – Harkány – Chorvatsko – Bosna a Hercegovina

Po raním, díky bohu vcelku střízlivém probuzení, vaříme zelený čaj pro mě, kávu pro tátu, snídáme a něco po osmé hodině vyrážíme směr Vodní dílo Gabčíkovo. Cestou řešíme první a naštěstí jedinou závadu, kdy dochází u tátovi helmy k odpadnutí zajišťovacího kolečka plexi, které samozřejmě už nenacházíme. Proto po exkurzi na Gabčíkovu začínáme improvizovat a pomocí víček od pet lahví a stahovacích pásek, které jsme našli na probíhající stavbě na vodním dílu uvádíme helmu do použitelného stavu. Následně již vyjíždíme směr Maďarsko k jezeru Balaton, které projíždíme bez zastávky a míříme směr Harkány, kde jsme měli v plánu původně přenocovat. Jelikož však na místo dorážíme poměrně brzy, padá rozhodnutí pokračovat dál přes Chorvatsko do Bosny a Hercegoviny. Tam dojíždíme až v pozdních večerních hodinách a máme velký problém sehnat ubytovaní. Nakonec již velice znavení nalézáme zvenku docela pohledný motel, avšak po příchodu do jednoho z pokojů nevycházíme z údivu. Vnitřek vypadá jak hodinový hotel. Růžové stěny, růžové závěsy, na stěně visí obrazy nahých žen apod. Za cenu 17,-EUR/osoba/noc no neber to. Jediný plus je snad jen klimatizace, kterou však stejně nezapínáme, jelikož ofukuje přímo taťkovou část postele a ten mám strach, aby kvůli případnému nachlazení nemusel předčasně ukončit naše putování.

Den třetí 04.08.2012:

Trasa: Sarajevo – Pivská přehrada – Plužine

V cca 6hod vstáváme, snídáme, balíme se a v 7hod odjíždíme směr vytoužené Montenegro. Valíme směrem na Sarajevo a s vyjímkou občasných výhledů na začínající kopečky a vcelku divokou řeku jde celkem o nezajímavou část cesty. To vše se však zásadně mění po průjezdu Sarajevem, kde začíná opravdu nádherný kus přírody. Krásně čisté říčky, skaliska, hory na jejichž vrcholy se jako had šplhají poloprazdné silničky, no prostě ráj kde jistě srdce každého nejen motorkáře zaplesá. Vcelku pozitivní je i teplota vzduchu která se ve velké nadmořské výšce pohybuje mezi 20 – 25°C. To však přestává platit jakmile z vrcholků sjíždíme k hranicím s Montenegrem. Kromě teploty, která se začíná šplhat k nepříjemným 40°C ve stínu je nemilé i to, že před hranicemi houstne provoz a vzhledem k tomu, že k celnici se sjíždí po prudké, nezpevněné a velice úzké cestě široké tak pro jedno auto, je tento úsek opravdu velkým dobrodružstvím. Po průjezdu přes první celnici (Bosenská strana) přejíždíme dřevěný most, který pamatuje snad první světovou válku a kde se mimochodem až člověk podivuje nad tím, že toto má být hlavní hraniční tepna mezi Bosnou a Hercegovinou a Montenegrem. Jakmile projedeme i druhou celnicí ihned odhazuju motohadry, ždímu triko a říkám si, že tu bundu už na sebe v tomhle pařáku neoblíknu. Koukáme do mapy i na cedule a hledáme směr Plužine kde bychom chtěli najít ubytování. Vzhledem k tomu, že cesta od hranic není rozvětvená v hustou silniční síť není problém vcelku brzy najít správný směr. Silnička na Plužine s perfektním povrchem nás vede nádherným kaňonem k Pivskému jezeru podél Pivské řeky. Na silnici člověk nepotká téměř živáčka a tak máme ničím nerušenou možnost se kochat opravdu fascinující a nepopsatelně krásnou přírodou. Azurová řeka s peřejemi, skaliska, ohromné hory, kaňony, průjezdy tunelama vydlabanýma ve skaliskách no prostě dokonalost. Zastavujeme kousek před velkým mostem vedoucím přes Pivskou řeku a fotíme, točíme, fotíme, točíme, zkrátka nemůžeme se toho pohledu nabažit. Taťka i já se shodujeme, že toto je asi to nejkrásnější co jsme doposud měli možnost v našem životě vidět. To jsme však ještě netušili, že celé Montenegro bude mít pořád čím překvapovat. Po „kochačce“ usedáme zpět na naše stroje a míříme k jezeru. Přejíždíme zmíněný most přes řeku a za malou chvíli již parkujeme motorky na odstavné ploše u přehrady jezera. Opět něco neskutečného. V kaňonu mezi skaliskama je postavena obří betonová hráz, která působí ve srovnání např. s Vírskou přehradou opravdu majestátně. Dokumentujeme, doplňujeme tekutiny a pokračujeme na Plužine. Přejíždíme hráz a dále jedeme po silničce která se line po skaliskách a kopíruje levý břeh jezera. Co chvíli projíždíme tunelama vydlabanýma ve skalách. Tunely jsou neosvětlené, nevyztužené a vzbuzující v člověku pocity, z kterých až mrazí. Jakmile dorazíme do cíle dnešní naplánované cesty, hledáme typ na ubytování, který jsem dostal od jednoho uživatele ze serveru motorkari.cz. Ačkoliv Plužine protíná spousty silniček a ne moc dobře značených, nakonec najíždíme na tu správnou, která nás vede do cca 10 km vzdáleného kempu. Tentokrát jedeme podél jednoho z ramen jezera a asi po půl hodně dorážíme do kempu. Museli jsme jet velmi pomalu, jelikož ačkoliv měla cesta vcelku dobrý povrch, všude bylo napadané kamení a dokonce na několika místech chyběli poklopy od kanálů, kde byly místo nich narvané dvě pneu z osobních automobilů. Kemp, kde jsme se ubytovali, vypadal útulně a byl zde neskutečný klid. I cena 14,-EUR za chatku resp.7,-EUR za osobu se nám zdála lidová. Ihned po ubytování jsme u pana domácího zakoupili čtyři vychlazená piva, která opravdu po té cestě a úmorných vedrech „bodla“. Po tekuté konzumaci jsem se vyrazil ještě osvěžit do horské říčky, která nám protékala pod okny. Osvěžení bylo opravdu rychlé, jelikož kolem nohou se mě najednou z ničeho nic proplazil neidentifikovaný had, avšak měl jsem podezření, že se jedná o zmiji růžkatou. Raději jsem se tedy vrátil zpět a začali jsme na kempingovém vařiči připravovat pozdní oběd. U naší chatky bylo skvělé, že se zde nacházela prostorná kamenná terasa, kde jsme posléze povečeřeli. Navečer jsme ještě vyrazili na pěší tůru do hor a pak už jsme šli na kutě.

Čtvrtý den 05.08.2012:

Trasa: Plužine – Národní park Durmitor – Kaňon přes řeku Taru – Kotor – Slavonski Brod (hraniční přechod s Chorvatskem) – Dubrovník

Klasické ráno tj. v šest hodin budíček, snídaně a kolem sedmé už se nám dere do helmy vůně z výfuků. Řadíme a vyrážíme. Vracíme se zpět stejnou cestou jako jsme přijeli zpět do Plužine, kde na tamní ČS tankujeme do plna. Cestou se kocháme jak vycházející slunce osvětluje pohoří a sluneční paprsky se odrážejí od hladiny jezera. Celkem snadno nacházíme silnici vedoucí do hlavního bodu našeho putování tj. Národní park Durmitor. Opět jedeme po velmi úzké prázdné silničce plné tunelů šplhající se na vrchol pohoří kde poté zastavujeme a nabízí se nám jedna z nejhezčích vyhlídek z této dovolené. Je to něco neskutečného. Stojíme na vrcholu pohoří, pod námi azurové jezero, silničky po kterých jsme jeli vypadají jako ty nejtenčí nitky a celkem velké městečko najednou vypadá jako malá vesnička. Prostě nádhera. Projíždíme po vrcholkách pohoří a říkáme si kdy už konečně začne ten „Durmitor“. Najednou vyjedeme ze zalesněné oblasti a objeví se před námi něco co opravdu nečekáme a co nám vyrazí dech. Ohromná členitá holá planina která mi připomíná Skotskou vysočinu. Projíždíme tímto místem a jakmile přejedeme horizont v dáli objeví se najednou zase úplně jiná scenérie připomínající step. V tom je prostě Durmitor úžasný. Je neuvěřitelně rozmanitý. Jsou zde místa připomínající stepi, planiny, hory, neskutečné kopce, jezera zkrátka pomalu za každou zatačkou nebo kopcem se příroda mění. Úžasný pocit umocňuje i to, že zde člověk nepotká živáčka a proto jsme si připadali jako v divoké nedotčené přírodě. Celý průjezd Durmitorem nám zabral asi čtyři až pět hodin a to i díky tomu, že jsme pořád fotili a také jsme občas museli dát na silnici přednost krávám, ovečkám a kozám které se zde nerušeně pohybují. Aby ne když celé místo působí pohádkově klidným dojmem. Jakmile máme Durmitor za zády přidáváme plyn a docela svižně valíme horskýma průsmykama k dalšímu vytyčenému bodu dnešní cesty, kterým má být Kaňon řeky Tary. Tento Kaňon má být údajně druhým největším hned po Grand Kaňonu v Coloradu. Abych pravdu řekl, tak nás toto místo mírně zklamalo. Možná jsme čekali něco naprosto úžasného a ono to bylo jen nádherné J Kaňonu dominoval i obrovský dlouhý most přes řeku Taru. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít pohled z mostu na řeku Taru. Při pohledu dolů mi opravdu nebylo nejlíp a cítil jsem jak se mi začínají třepat končetiny. A to jsem si donedávna myslel, že mi výšky nevadí. Po prohlídce tohoto místa a nákupu dárků pro naše manželky sedáme na stroje a opět vyrážíme. Máme v plánu projet zbytek Montenegra a dorazit až do Kotoru což je městečko v Kotorském zálivu zapsané v památkách UNESCO a známe především tím, že nad jeho části se tyčí velké hradby ve skaliskách, které sloužili pro obranu města. Cestu k tomuto cíly nebudu detailněji popisovat, jelikož bych se musel opakovat co se přírody týká. Snad jen zmíním, že při průjezdu tímto úsekem jsme zažili snad nejhorší vedra, která vyřadila z provozu i táťkův teploměr na moto, který byl pouze do 50°C. Ačkoliv jsme jeli jen v tričku, tak i přesto bylo na motorce na padnutí. Ke všemu nám sluníčko pěkně sežehlo ruce, takže jsme byli červení jak raci. V pozdních odpoledních hodinách jsme zastavili na krásné vyhlídce s výhledem na otevřené moře, kde se hluboko pod námi rozprostíraly městečka. Když jsme však posléze sjeli z hor k moři, zjistili jsme, že se nejedná o městečka, nýbrž pořádná města s čilým turistickým ruchem. Tomu jsme se chtěli vyhnout a tak následoval rychlý průjezd. Po výjezdu z měst a asi hodinovým putováním po vnitrozemí Montenegra konečně přijíždíme do Kotoru. Na náš vkus zde bylo docela rušno a tak padá rozhodnutí pokračovat dál na chorvatské hranice a pokračovat směr Dubrovník. Po krátké procházce Kotoru kde nás kromě hradeb nad městem asi nejvíce zaujala obří výletní loď jedeme podél zátoky k převozu přes záliv, kde si každý za dvě Eura kupujeme lístky na trajekt resp. převoz. Nalodění, cesta přes záliv a vylodění trvá necelých deset minut. Je to opravdu šrumec. Poté již míříme k chorvatským hranicím což nezabere moc času na rozdíl od samotného přechodu přes celnici, kde se chorvatští šerifové opět vyznamenali. Prohledávali každé auto které projíždělo a tudíž se tvořily neskutečné fronty. Nakonec jsme však projeli a frčeli směr Dubrovník. Frčeli však asi není to správné slovo jelikož hned za hranicemi byla rozkopaná silnice a tak jsme cca 10 km jeli po hrubém štěrku což i při rychlosti 10 – 20 km/h bylo o h..u. Po tomto zážitku, ke kterému se přidávala i čerstvá vzpomínka z hranic, jsme opravdu Chorvatské území začínali „milovat“. Po pár kilometrech stavíme na vyhlídce, kde provádíme pravidelné doplňování tekutin a v zapadajícím slunci pozorujeme město Dubrovník. Máme v plánu projet tímto městem a kus za ním začít hledat nějaké ubytování. Nakonec nacházíme moc pěkný apartmán, který se nám z 50,- EUR podaří usmlouvat na 40,-EUR/pokoj/noc. Jedná se opravdu o luxusně zařízený apartmán s klimatizací (tentokrát jí můžu zapnout), ledničkou, kuchyňkou, sprchou, terasou, zkrátka se vším, co ke spokojenému životu po dlouhé a náročné cestě patří. Na TV ladíme ČT24 abychom zjistili, co se v té naší domovině zase děje, vaříme večeři a po jídle usínáme.

Pátý den 06.08.2012

Trasa: Podgora – Sv. Jure (pohoří Biokovo) – Podgora – Split – Knin – Plitvická jezera

Vstáváme brzy, jelikož jedním z cílů dnešní cesty je návštěva pohoří Biokovo resp. výjezd na největší horu tohoto pohoří a druhou největší horu Chorvatska Sv. Jure 1762 m.n.m. Z doporučení vím, že nejlépe je vyrazit co nejdříve ráno, jelikož nahoru vede velmi úzká cesta kde potkat auto je docela boj. S panem domácím se loučíme v sedm hodin ráno, vracíme klíče a za divokého mávání opouštíme toto příjemné ubytování. Máme trošku obavy, abychom se dlouho nezdržovali na Bosensko – Chorvatských hranicích, ale tentokrát je průjezd otázkou chviličky. Po osmé hodině přijíždíme do Podgory a cestu do Národního parku Biokovo hledáme vcelku snadno. Šplháme do hor, kde zastavujeme u brány a platíme 40 kun na osobu za vjezd do parku. Opět se s motorkama sápeme do hor po opravdu úzounké cestičce a když už si myslíme, že jsme na vrcholu, rozprostře se před námi pohoří v celé své kráse a my se po vrcholkách ploužíme k nejvyššímu bodu Sv. Jure kam nakonec úspěšně přijíždíme. Jsme zde mezi prvními. Celá cesta od brány byla dlouhá 27 km a jízda trvala cca hodinu a půl. Co napsat k vyhlídce. Opět neskutečné scenérie. Celé pohoří jak na dlani, v dáli se v moři vynořují ostrovy Hvar, Brač a Korčula a z druhé strany je vidět i chorvatská dálnice, která vypadá jak tenká linka. Vrcholu dominuje i mohutný vysílač. Po nezbytném zdokumentování nasedáme na motorky a miříme zpět dolů. Zhruba v polovině ještě zastavujeme na jednom místečku, kde je nádherný pohled na moře. Jakmile se dostaneme zpět do Podgory, napojujeme se na makarskou magistrálu a jedeme směr Split. Zastavujeme jen v marketu v Makarske, abychom si koupili opalovací krém na naše spálené ruce a pak ještě někde v půli cesty na asi hodinové vykoupání v moři. Přeci by byla ostuda jet na balkán a ani se nesvlažit ve slané vodě. Ve Splitu čepujeme a vyrážíme do vnitrozemí směr Knin – Plitvická jezera – Zahřeb kde jsme měli v plánu někde v okolí najít ubytování. Nakonec po celkem hodně svižné jízdě zastavujeme asi 20 km před Plitvickýma jezerama a ačkoliv ještě není moc hodin naše znavená těla nám velí najít si ubytování. Za krátkou dobu k nám přiběhne starší paní a nabízí ubytování. Pokoj sice nic moc, ale je zde čisto a i cena 10,-EUR/os. byla přijatelná. Parkujeme moto na zahradě, dáváme sprchu a jdeme na pivo do motorestu. Bohužel nemají točený a tak jsme nuceni usrkávat z lahví. Jelikož jsme utahaný a čeká nás zítra kus cesty, dáváme pouze dvě, vracíme se do pokoje, vaříme, jíme a jdem spát

Šestý den 07.08.2012:

Trasa: Plitvická jezera – Zahřeb – Slovinsko – Maďarsko – Slovensko Topolníky

V sedm hodin máme sbaleno, usedáme na stroje a opouštíme naši skromnou noclehárnu. Jedeme směr Zahřeb. Asi po padesáti kilometrech na rovném úseku nám z vedlejší silnice nedává přednost jeden Chorvat a tak já i taťka brzdíme až cítíme smrad z pneu v helmě. Je to opravdu na krev ale nakonec dobrždujeme a vyhýbáme se. Jelikož ten de.il zůstává stát uprostřed silnice já ho objíždím z leva, taťka z prava. Nechci ani psát jaká slova v helmě zazněla. No nic i s takovýma zážitkama se někdy člověk setká. Před Záhřebem řešíme dilema jestli najet na dálnici resp. obchvat nebo projet přímo městem. Jelikož jsem v Záhřebu nikdy nebyl, volíme druhou variantu. Díky bohu nebyly žádné zácpy takže průjezd byl hladký a ještě jsme se mohli pokochat městem. Po výjezdu už míříme směr na slovinské hranice které projíždíme krátce po poledni a po deseti minutách jízdy následují opět hranice tentokrát s Maďarskem. Už nemáme v plánu jet přes Balaton, ale chceme se přesunout nejkratší možnou cestou na Slovensko opět to termálů Topolníků, kde jsme spali první noc. Cesta Maďarskem je rychlá a nudná. Zkrátka samá rovinka, ale tentokrát nám to nevadí, ba právě naopak. Už se vidíme v restauracii na Palme kde budeme popíjet točené pivečko a cpát do sebe výborný Maďarský guláš. Ostatně po těch konzervách, salámech a polívkách ze sáčku to musí být příjemná změna. Do Topolníků nakonec přijíždíme po čtvrté hodině, stavíme stan a vyrážíme na plánované občerstvení, kde máme v plánu rozebírat naše zážitky. Zpět do kempu se vracíme tuším kolem jedenácté hodiny, jdem se ještě vykoupat do bazénu a pak už na kutě.

Sedmý den 08.08.2012:

Trasa: Topolníky – Galanta – Senec – Pezinok – Pernek – Malacky – Kúty / Lanžhot (přechod) – Břeclav – Brno – ZR

Vyjíždíme opět brzo ráno a valíme rovnou cestou domů. Cesta má stejný průběh jako první den, avšak s tou vyjímkou, že tentokrát jsme nejeli přes Nové Mlýny, ale v Břeclavi se napojili na dálnici abychom mohli provést rychlý přesun. Domů v pořádku přijíždíme kolem poledne.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .