Motodovča Chorvatsko 2010

Začátek motodovči 2010 Den 1. – 25.6. 2010 (550km)

Konečně jsme se dočkali, po několika měsíčním očekávání a plánování naší dovolené, přišel vytoužený den D. Tuto motovču jsme se rozhodli absolvovat v počtu dvou posádek na dvou motorkách a to: Suzuki Bandit (r. 2002) – Drahoš+Naďa a Yamaha Fazer (r. 2008) – Petr+Ája. Naplánováno bylo projet chorvatské pobřeží od Korčuly po Istrii. Odjezd směr Chorvatsko jsme naplánovali na pátek dopoledne. Sraz jsme si dali na D1 na první benzínce od Prahy. Plánovaný odjezd v 10:00 hodin byl operativně posunut o hodinu déle, neboť baťůžek Ája při pokuřování ranní cigaretky a momentu, kdy se měla obléct do motorkářského si všimla, že ji chybí podstatná část vybavení a to motokalhoty, proto si Petr dal dopolední rozcvičku na ucpaných pražských padesátkách do její práce.

Cesta po adrenalinové D1 probíhala až po Brno přesně podle očekávání. Tradiční nepřetržitá šňůra plná náklaďáků, netrpělivě vytlačujících řidičů dodávek a drahých aut, proložená občasnou uzavírkou dálnice, prostě nic zvláštního. Následná cesta od Brna po Balaton byla už tou dovolenkovou pohodou, neboť dálnice a silnice už zde nepřipomínali těžce zkoušený tankodrom a hlavně hustota provozu zde spíše připomínala rok 1985, kdy se po silnicích prohnalo maximálně jedno auto za 5 min. V pozdních odpoledních hodinách jsme dosáhli okraj Balatonu, pro zkrácení cesty druhého dne jsme pokračovali po jeho pravém břehu dolů na jih. Po zhruba 35 km, kdy už nás naše baťůžky začaly nervózně poklepávat po helmách, jsme se ubytovali za zuřivého bzučení vyhladovělých balatonských komárů v malém městečku Badacsony v jednom z pěkně zařízených apartmánů (15€ na osobu).

Den 2. – 26.6. 2010 (600km)

Druhý den nám na cestu připravil zataženou oblohu. Cesta byla původně naplánovaná přes Zagreb s cílem u Plitvických jezer. Perná chvilka letošní dovolené přišla na maďarsko-chorvatských hranicích. Při předložení svých pasů a rozpačitých pohledech chorvatského celníka, který nevěřícně a zmateně chvilku koukal do pasu a pak na mě s Naďou jsem si všiml, že pasy byly našich nezletilých dětí, ty naše bohužel zůstaly pěčlivě připravené doma. Celník a jeho další tři kolegové, kteří se přišli podívat na tuto zvláštní situaci se nad námi ustrnuli a díky občankám evropské unie nás pustili za hranice.

Celkem čtyřikrát jsme za tu cestu zmokli, ale ta největší průtrž mračen na nás čekala až při průjezdu Plitvic. Díky horskému prostředí to byl opravdu vydatný déšť. Bez přibrždění jsem profrčel národním parkem a jen letmým pohledem jsem si všiml hezkých vodopádů v údolí a pokračoval dál na nejbližší pumpu, která samozřejmě přišla až po 15km. Petr s Ájou byli o něco odvážnější a dokázali na minutku zastavit a udělat pár momentek.

Od pumpy jsme vyrazili s rozhodnutím najít v nejbližší vesnici zase nějaký ten apartmán k ubytování. Nakonec proti plánu a najetých dalších 50km bez možnosti jakéhokoliv ubytování a kdy Petr s Ájou vylili slušný bazén vody z nepromokavých návleků na brašny jsme se v promočených věcech, ale už za téměř slunečného počasí nechtěně rozhodli dorazit až k mořskému pobřeží. Podvečerní Split a pohled na Jadran nás přivítal na tuto dobu nezvyklou dvacetistupňovou teplotou. Ubytování za pokašlávání Bandita na tři válce způsobené provlhlými kablíky k zapalování jsme našli na výpadovce ze Splitu směr Makarská (15€ na osobu).

Den 3. – 27.6. 2010 (100km)

Ráno v apartmánu nás probudilo deštivě. Trochu marně jsme doufali, že když jsme dosáhli jadranského pobřeží, že za to budeme odměněni slunečným počasím, ale realita byla jiná. Dvacetistupňová teplota stále trvala a nevlídné kapky nás doprovodily až na trajekt směr Vela Luka – Korčula. Ještě, že Bandit se umoudřil a stačil se do rána pod plachtou usušit a již opět nabral sílu do všech čtyř válců. Na trajekt jsme pro jistotu vyrazili včas, ale jak jsme později viděli, místa zbývalo ještě dost.

Cestu od pokladny k trajektu si naše baťůžky už jaksi pro těch třista metrů nechtěly kazit vzhled helmou a proto je měly v ruce. Tento jejich počin ovšem neunikl pozornému chorvatskému policajtovi, který neváhal a blesku rychle se na své motorce vydal za námi, naštěstí vše skončilo pouze domluvou a s výhružkou, že to mohlo být za tisiču kuna nás propustil. Tříhodinová plavba na Korčulu utekla svižně a vhod přišel krátký spánek.

Po doplutí na Vela Luku nás čekal pohodový přejezd přes Korčulu až k trajektu do Orebiče, jak jinak než za pleskotu kapek. Při čekání na trajekt z Korčuly do Orebiče na Pelješac jsme si v místním bistru zkrátili malým občerstvením. Zatímco všichni cestující s auty se již vzorně nalodili, my v klidu dojídali hamburger a pozorovali jejich cvrkot s tím, že to ještě není ten náš. Teprve asi čtyři minuty před vyplutím jsme se rychlým dotazem dozvěděli, že to je trajekt směr Orebič. Mazácky na poslední chvíli jsme se zavírajícími vraty přesunuli na trajekt a usedli na lavičku.

Cesta z Orebiče do Trpanje už kupodivu proběhla bez otravných kapek. Zde nás v odpoledních hodinách s pivem Karlovačko mile přivítali místní obyvatelé u kterých jsme byli z předešlých let téměř jako doma a ubytovali se v jejich apartámu (12€ na osobu). Po několika pivech jsme neodolali a šli zkusit moře, které proti vzduchu bylo tak akorát teplé.

Den 4. a 5.- 28.-29.6. 2010 (0km)

Tyto dny se neudálo kromě několika desítek vypitých Karlovaček, proválených hodin na pláži a spálených našich nepřipravených bílých kůží nic zvláštního. Kdo by chtěl v Chorvatsku prožít pohodovou dovču, vřele mu doporučuji toto malebné městečko, neboť přízeň domorodců je tady upřímná, ceny rozumné, podnebí slunečné a moře kouzelné. Kdo bude mít opravdu štěstí, může zde spatřit i delfíny. Do těchto míst se dá dostat nejen trajektem, ale může se sem dojet i po souši, protože Pelješac je poloostrov a cesta sem vede od Splitu přes Makarskou, malé pobřežní území Bosny a Hercegoviny, okolo neretvanského údolí až do malostonského zálivu.

Kličkování po Jadranu Den 6. a 7.- 30.6.-1.7. 2010 (175km)

Cestu z Trpanje jsme zahájili opět trajektem do Ploče, neboť cesta okolo přes malostonský záliv, by kvůli pasům mohla na bosensko-chorvatských přechodech přinést problémy. V Trpanji jsme se včas připravili k trajektu. Motorky jsme měli asi na pátém místě ve frontě, tak jsme si nedělali starosti. Při naloďování nás námořník suše postavil mimo frontu s tím, že budeme až jako poslední. Trochu jsme znervózněli, když do nepříliš velkého trajektu postupně mizely dodávky, náklaďák se šrotem a mnoho osobních aut, když už jsme se začali smiřovat s tím, že pojedeme později, tak nakonec přišla řada i na nás a nutno říct, že by se ještě nějaké to auto s klidem vmáčklo.

Během hodinky nás trajekt přepravil do Ploče, kde jsme se opravdu díky třicetistupňovým teplotám rozhodli cestu do Primoštenu absolvovat jen v tričkách a kraťasech. Průměrná šedesátikilometrová rychlost, předjíždějíci chorvati v plavkách na skůtrech nám dodávala dostatečný pocit bezpečí. Zhruba na polovině cesty jsme si dali dvouhodinovou pauzičku na pláži u moře v Omiši. Díky tekoucí sprše na pláži a smytí bodavých slaných jehliček z kůže jsme mohli pokračovat v klidu až do Primoštenu. Zde jsme bez problému v turist agenciji sehnali apartmán (15€ na osobu) s výhledem na moře. Večer jsme zakončili procházkou po historickém centru tohoto pěkného městečka a večeří mořských potvor v místní restauraci za hlučného vyhrávání neúnavného orchestru. Další den byl opět ve znamení opalování, šnorchlování a několika desítek vyprázdněných karlovaček. Jedinou kaňkou na tomto hezkém městečku, kterou za ta léta turistického náporu má je pláž. Ačkoliv je tato pláž vždy plně obsypaná turisty, tak spíše svým vzhledem připomíná skládku kamení, než příjemnou oblázkovou pláž s pohodovým vstupem do moře. Zřejmě tu počítají s půjčením lehátek za 20 kuna na den. Trochu absurdně tu v kontrastu s nehezkou pláží, vynikají slušně vybavené záchody.

Den 8. a 9.- 2.-3.7. 2010 (270km)

Při plánování další cesty po chorvatském pobřeží jsme se záměrně rozhodli neputovat jen po jadranské magistrále, ale vyzkoušet i cestu od Zadaru přes ostrov Pag. Za slunečního žáru jsme se dopoledne vydali směr Zadar. Opět v krátkých tričkách a kraťasech jsme usedli na motorky a začali pravidelně střídat levou a pravou zatáčku linoucí se při mořském pobřeží. Cesta do Zadaru uběhla jako po másle. Jako kulturní zážitek jsme si dopřáli zadarskou raritu a to mořské varhany. Jedná se o důmyslně vybudované schody, které jsou osazeny píšťalami, které při vlnobití vydávají dlouhé tóny připomínající opilého harmonikáře, kterému právě vypadla harmonika únavou z ruky. Po výjezdu ze Zadaru jsme pokračovali na ostrov Pag. Při vjetí na tento chorvatský ostrov se krajina změnila jako mávnutím proutku, pryč byly zelené oázy borovicových hájů a palem s vrzajícími cikádami. Stísněný pocit měsíční krajiny nás provázel až do našeho plánovaného místa dalšího pobytu. Nově vybudované městečko Novalja se nám stala noční můrou, ve spleti jednosměrek, které nás neustále vyváděli ven z města se nám asi po pátem pokusu podařilo najít místní turist agenciju, kde nám s úsměvem a bez jakékoliv ochoty oznámili, že žádné volné apartámy nemají, ačkoliv chvíli před tím nám šikovná domorodkyně nabídla svůj ne moc kvalitně vybavený apartmán za 23€ na osobu za noc. S jednoznačně pevným rozhodnutím, že tady naše eura nedáme, jsme se rozhodli vrátit na osvědčené pobřeží. Bez velkého rozmýšlení, jsme rychle pomocí trajektu ze Žiganje opustili tento Mars připomínající ostrov.

Po přeplutí na pobřeží nás čekala svižná jízda do zhruba sedmdesát kilometrů vzdáleného města Crikvenica. Zde jsme za večerního klidu usedli v jednoduše opatřeném apartmánu (15€na osobu) ke Karlovačku a vychutnávali pohled na mořské pobřeží. Druhý den v městečku Crikvenica měl být opět ve znamení opalování na nedaleké pláži. Jelikož nás paní domácí večer ujistila, že písčitá pláž je vzdálena od apartmánu pouhých třista metrů, tak jsme se vydali pěšky směrem k moři. Třista metrů to možná bylo, ale pouze vzdušnou čarou. Po dvacetiminutovém orienťáku mezi vilovou zástavbou jsme našli pláž. Šok, který jsme prodělali byl velký. Proti pohodovým liduprázdným plážím ze začátku cesty, přišla „masofka“. Narvaná kamenitá pláž přesycená prázdnými lehátky nad kterými se za další kuna mohli, jako žampióny po dešti rozprostřít slunečníky. Pár osamocených borovic obklopených šetřícími turisty za lehátka. Znechuceně jsme v plážovém bistru zasedli k plechovkovému Karlovačku a jen nevěřícně zírali na pravé nefalšované chorvatské Bibione. Večerní procházka po rádoby turistickém centru, spíše připomínala letní pouť se spousty různě hrajícími atrakcemi. Večeře to vše jen podtrhla. Neochotný a zmatený personál, který se spíše zabýval naháněním turistů do restaurace, než jejich následnou obsluhou byl toho důkazem. Po objednání jednoduchých jídel jako ražničí a čevapčiči s hranolkami jsme se jich až na naše nepříjemné obličeje vypovídající něco o rychlém odchodu, po téměř čtyřiceti minutách dočkali. Jídlo nám bohužel přinesli téměř vychladlé s trapnou výmluvou o nějaké grupě, kterou jsme v poloprázdné restauraci nějak nezaregistrovali. Na oplátku mé spropitné činilo pouhou jednu kunu, ačkoliv útrata končila částkou osmdesát osm. Závěr motodovolené na Istrii a pak jedním tahem domů

Den 10. až 12.- 4.-6.7. 2010 (160km)

Další putování chorvatským krajem až na samý konec Istrie jsme s Naďou dokončili sami. Petr s Ájou se rozhodli ukončit předčasně motodovču a bez větších rozpaků to zabalili a zmizeli brzy ráno směr sever na Česko. My jsme to vzali přes Rijeku na jih Istrie. Po necelých dvou hodinách pohodové jízdy za jinak než vyletněného oblečení jsme dojeli až na závěrečné místo našeho motodovolenkování a to do městečka Premantura. Zde jsme po chvilce smlouvání sehnali apartmán (15€na osobu), dali si rychlou sprchu a spěchali k moři. Jedinečnost tohoto území je v tom, že pláže na pár kilometrech čtverečních jsou dlouhé něco kolem 260km. Je to neuvěřitelné, ale tzv. Kamenjak, což je členitý polostrov je posetý od oblázkových pláží po kamenitě terasovité pláže. Vjezd na tento poloostrov je zpoplatněn dle vozidla. V případě motorky je to lidových deset kuna. Po zaplacení společně s lístkem vyfasujete i igelitový pytlík na odpadky, které při odjezdu můžete vyhodit do přistavených kontejnerů. Dle libosti si zde pomocí rozcestníků každý může najít své klidné místečko. Jedinou nepříjemnou překážkou při jízdě po tomto úžasném poloostrově je v případě motorky kamenitá prašná cesta. Neuvěřitelné taneční kreace, které jsem při balancování na této cestě s banditem zažil, byly nezapomenutelné. Zbývající dny jsme s mojí drahou polovičkou strávili čerpáním sluneční energie na liduprázdné pláži s občasným se schlazením v mořské vodě. Večery byly tradičně v duchu procházky, dobrého jídla s příjemnou téměř česky mluvící obsluhou a dobrého Karlovačka.

Den 11.- 7.7. 2010 (911km)

Závěrečnou cestu z Istrie jsme proti plánu vzali na jeden zátah. Krásné slunečné počasí, které nás provázelo celou dovolenou jsme si vychutnali i na cestě do Čech. Tuto závěrečnou porci celkem 911 km, jsem dal díky drtivé většině kilometrů najetých na dálnici s několika odpočívkami a rozhejbání ztuhlých kloubů najednou. Největším rozčarováním bylo nejen koupě dálničních známek na motorku jak ve Slovinsku, tak i v Rakousku, ale zároveň na rakouské dálnici si na benzínkách bez zaplacení čtyřiceti centů neodskočíte. Samozřejmostí byla i závěrečná adrenalinová jízda na naší D1 se šťastným dojezdem domů. Co dodat závěrem. Konec dobrý všechno dobré…, při motodovče jsem celkem najezdil slušných 2797 km a musím dodat, že až na malé zakašlání díky dešti to se mnou Bandit vydržel úplně bez problému. Čeká mě výměna oleje a také zvažuji, co provedu s podivně vytvarovanou zadní gumou, která při jízdě po dálnici ve dvou změnila tvar ve stylu kubismu. Již nyní se těším na příští rok, protože zcela určitě opět někam vyrazím a zajímavější to bude o to, že to bude již možná s mým synem, který zavítá mezi motorkářskou rodinu se svojí první motorkou.