0
0

První let

Zasekl jsem se na CST, neboli Victoria Terminus, Bombej Hlavní nádraží, prosíme vystupte. Ráno jsi du rezervovat lístky, ale jak vstoupím do haly, nemůžu nenatáčet. Bzučení jako v úle. Šílený množství lidí, nikdy neviděný. Každou minutu přijede na jedno z nástupišť vlak a vyplivne určitě tisícovku lidí. Proud vplyne do míchacího kotle haly, vlak je prázdnej, chlapík zapíská, vlak rychle vycouvá, následuje další. CST je zkratka z nějakýho indickýho názvu, přejmenovali to po dekolonizaci. Maj nezávislost, ale stejně tady bílýho člověka pořád oslovují „sir“ a trochu se klaní, číšníci v restauracích. Ale po tejdnu cesty jsem špinavej a smrdutej a je to vidět, jak najednou klesám, cejtím se sám klesat mezi chudinu, a hned jak dorazím do Institutu, ještě pozdě v noci peru oblečení.

Loučení s pobratimy Poláky bylo dojemný. Spěchal jsem na nádraží, CST, doprovodili mně až tam, utíkajíc za mnou spěchajícím davem. Dlouho jsme se objímali, myslím, že to je na furt. Tady v Indii spousta kamarádství. Stačí se zastavit na ulici. Nechal jsem vyvolat filmy a pak se poflakoval kolem. Nevěděl přesně, co dělat.

Večer po Ganéšově čajovém stánku — nabízí mi, abych u nich vařil čaj a ukazuje, jak ho vaří oni – se zázvorem a citrónovou trávou, kupuje se v paklíkách svázaná asi na trhu – si pouštím Vachka. A tam Kláry stencil, o včele, mám z něj radost a současně vědomí, že Klára je tvořivej člověk. Strašlivě. A že tvořivost se projevuje v díle. Spíš teda tak, jak ve mně rezonuje poslední roky, co se píše v Bibli: „Podle skutků jejich poznáte je.“ Tak myslím na to, že podle toho, co po člověku zůstává, se dá poznat, co je člověk zač. A že po některejch lidech, po Kláře třeba, zůstávaj věci, který dělaj lidem radost. Na těch stencilech není žádnej podpis, žádná značka, je to skromný umění. Myslím na fotky, kolik jsem jich nafotil a že stejně zůstávaj v tý krabici s negativama, nenazvětšovaný. Myslel jsem na to i ve Španělsku, že bych si měl udělat čas a všechny je pozvětšovat. Nebo aspoň pověsit na Internet. Ganéš je výbornej. Sympaťák od pohledu. Provozuje svůj čajovej stánek. A vaření čaje dělá lidem radost. To je dost. Dokážu si představit, že budu mít čajovnu. A sedět tam a dělat radost. Jako Michal z Uherskýho Hradiště, kterej tam založil čajovnu, ta pak dostala titul čajovna roku, pak ho její majitel vyslal jinam, kde založil zase čajovnu… Pak koupili čajovnu na Žižkově, kousek od rádia. Pak v Českejch Budějovicích. Všude to rozjel a pak se vypařil, zase dál, otevírat, vytvářet prostor. Vyprávěl mi o Rainbow Family. Jednou za rok je někde v Evropě nebo i jinde na světě takový setkání. Jmenuje se to Rainbow Family, tuším. Ohromná komunita, člověk dorazí, jestli chce, nechá nějaký peníze a dělá, co umí. Vaří čaj. Nebo peče placky. Nebo učí ostatní nějakej jazyk. Nebo hrát na bubny. Nebo cokoliv. Cestou ze Španělska jsem jel stopem s nějakejma lidma, který tam jeli, zvali mně sebou. Nevím, proč jsem nejel. Možná to je škoda. Vladimír Václavek říká, že příležitost chodí jenom jednou.

Miluju Indii. První věc, která mě tu znechutila, byl Rikša, když jsem přijel do Púny, zpátky z Bombeje. Odchytil mně na nádraží. V Maráthí říkal něco o dvěstě rupiích, já jsem říkal, jako že ne, že to je kousek, ve vlaku mi mý spolucestující poradili, ať vystoupím o zastávku blíž. Svezl mně kousek, kamsi neznámo kam, ani ne na Law Colege Road, ani ke škole a řekl si o dvěstě rupií. See, ukázal na taxametr, kde bylo maximum. Dvěste rupií. Ne, maximálně třicet, řek jsem. A i to bylo přehnaný. Hádal se se mnou. Let’s call the police, použil jsem trik, kterej mně naučili Poláci. Křičel, já křičel na něj, že znám ceny, že tady bydlím, on neuměl anglicky. Nějaká holka chtěla nastoupit, cejtil jsme se trapně. Zapálil sirku, a svítil na taxametr, křičel. Věděl jsem, že podvádí, on věděl, že podvádí. Kus tý sirky, žhavej, přistál na jeho nohavici, propálil ji. Nevšim si. Smetl jsem ji, dávej bacha. Útrpně se díval na nohavici, nějakej jeho bůh ho potrestal, hodil jsem mu třicet rupek na zadní sedačku a šel pryč. Než abych si vzal jinýho rikšu, sám jsem hledal cestu. A našel. Nebylo to zas tak daleko. To jsou ty moje způsoby. Fundamentalistický. Všude chodit pěšky, všechno si vydřít. Alice mi ukazovala, že život může bejt jednodušší. Mám tendenci se ždímat, jít nadoraz. Dělat, co můžu. „Nejseš unavenej? Pojďme se zastavit na čaj.“ Zastavíme se a sledujeme život. Alice se pečlivě kouká, jak vařej a nalejval mlíčnej čaj. Všímá si detailů, vypráví mi o nich. Ne tak Poláci. Dá se to tu brát i jako dovolená v ráji. Můžeš chodit a užívat si. Když jsem dal vyvolat filmy (po obvyklém laškováníí s rikšou: Hele, to je dál, než jsem si myslel, ne dvaceet, ale třicet rupek. Ale kdepak, chlapče, znám ceny, dvacet. Ne, třicet, říká s úsměvem. Já se směju: tak podle taxametru, jo? Zasměje se taky. Dávám dvacet, s úklonou děkuje. Je to divadlo, oba hrajeme hru, i tak jsem zaplatil víc, než jsem musel. Alice si toho je vědomá, ale platí peníze navíc. Protože jsme z bohatýho západu. A peníze, který přinesem, jim daj žít. Poláci ždímaj. Taky jsou to chudý studenti. Ale dokážou přijít do restaurace, zeptat se, kolik stojí talí — talíř, další podobnost s češtinou — a když víc než čtyřicet, zase se zvednout a odejít. Divil jsem se, že Honzův a Zdeňky deníček je plnej finančních údajů. Ale člověk nad tím musí pořád přemejšlet. Pořád poměřovat, jestli je okrádanej. Po jídle Poláci bedlivvě projdou účet. Spočítají, kolik kdo utratil, vyrovnají všechno do jedné rupie. Když nechám spropitné neboli pivek neboli tip, jeden z nich ho dokonce jednou strčí do kapsy. Všechny výdaje si zapisují do notesu. Každej, a navíc kdo komu co dluží. Kolik jsi platila za ten čaj v Púně na nádraží před pěti dny? Aha, tak u mně máš dvě rupie. Ano, píšu si, dvě rupie. S Alicí je to něco jako laskavá velkorysost, s Florián peníze taky spíš nepočítá, ale spíš z druhý strany. Když byl nemocnej, poprosil mně, ať mu donesu džus, stál osmdesát rupií, že prý mi penííze pozdějc dá. Ale nedal. Blbý mi se připomínat, ale jeho samotnýho to nenapadne. Z Německa. Trochu Indií pohrdá. Přijel sem proto, že se tu vyučuje v angličtině a že to tu není drahý. Jinak se děsí vší tý špíny tady.

Přehazuju prostěradlo přes kovovou pelest postele. Pokaždý, když se jí dotknu, a píšu přitom na notebooku, cejtim, jak elektrika chvějivě probíjí. Ale to skoro vždycky. Zásuvka se odchlípla od zdi, byla přilepená jenom páskou, když jsem vytahoval zástrčku od počítače, dostal jsem pecku. Zvukařská všedržící tejpa je v Indii docela užitečná. S elektrikou se musí vždycky laborovat. Zásuvky v hotelích obvykle nefungujou. Pavel mi říkal o nějaký redukci, která jde namontovat do objímky na žárovku a do toho zapojit normální elektrickou zástrčku.

Ale to je taky to, co jsem si začal uvědomovat, když jsem se nastěhoval do novvýho bytu. Že jsem se nějak odnaučil něco po sobě nechávat, vytvářet prostor i pro ostatní. Že jsem se nějak vždycky jenom nastěhoval a vytvořil bordel a to místo se mi pak znechutilo a zase jsem se stěhoval jinam. Zdeňka to umí. Pokusil jsem se v novým bytě, dům roku 1926, Dr. Ant. Dvořáka 1234/5. Že jedu do Indie jsem se dozvěděl těsně kolem podepsání nájemní smlouvy. Pak měsíc zůstal. Maloval, uklízel, vyháněl zvířata a smrad, abych se odstěhoval jenco se vrátím. Teď tam bydlí brácha, já pak možná čtrnáct dnů a zase jinam. A jedný noci, myšle na to, přišel jsem sem a uklízel a květinu do vázy dal a vonné tyče zapálil. Za to se trochu stydím, zapaluje se to u svatostánků, neviděl jsem, že by někdo pálil doma. Tak nevím, jestli nezneužívám nějakej symbol. Ale miluju tu vůni.

Jak jsme dorazili na letiště v Bombeji. Katka střihačka mi vyprávěla, jak se od toho letiště, od tý haly, nemohli odtrhnout. Jak se vraceli zpátky do posledního kontaktu s evropským komfortem. A tak se posuvný dveře otevřely, škoda, že jsem to nenatočil, byla by sekvence pro Hýbla jak stvořená, dveře se otevřely, hlídali je ozbrojený policajti a za nima dav. Mlčící dav, vyhlížející. Nevím, co chtěli, prošli jsme rychle. A vzduch. Vlhkej, nasycenej vodou od moře, hustej, teplej, do toho trocha smradu a vůně těch tyčí. Spousta parkujících taxíků. Poslali nás do nějakýho rezervačního oficu, že to je prej, aby se taxikáři nehádali a nedávali přemrštěný ceny. Platí se u okýnka. (Teď v armádě spásy jeden kluk, co zrovna přijel, říkal, že zaplatil dva tisíce rupií za taxíka z letiště. My kolem stovky každej, tuším.) A město. Projížděli jsme ulicema, bylo nad ránem. A totální fascinace. Jakoby odsaď vycházela kyberpunkovbá estetika, jak je v Johnym Mnemonicovi, Neuromancerovi nebo nejvíc v Blade Runerovi. Sterling tuším (nebo Gibson?) to v nějakým rozhovoru popsal tak, že budoucnost není naleštěná. Že je to to samý jako dneska, akorát mnohem zašlejší a vyztužený. Že parkovací automat ve světě kyberpunku je parkovací automat současnosti obalený ostnatým drátem. Tak tady. Baráky z koloniální éry, ale oprejskaný, pografitovaný exhalacema, šmouhatý a prorostllý stromama na římsách. Místo oken mříže, ověšený ručně malovanejma nápisama a svatejma symbolama. Design a vysoká architektura omšelá a polepená lidovou tvořivostí. Podivně zbastlený elektrický rozvody jak spletence lián. Přilepený přístavky a z oken visící barevý hadry. Krámky jako podhoubí ulice. Zákoutí s ikonama bohů osvícený barvenejma žárovkama a neónama. Kýč pro nás, svatost tady. Duhový blejskavý samolepky s Ganéšou Miluju to. Miluju Bombej.

První dny jsou nejsilnější, dokud si oči a uši nezvyknou. Troubení aut, všude, vrčení motorů. Šílený ulice. Přecházení. Člověk se musí nějak přebrodit. Nezastavit se. Někdy zaváhám a Alice mi zmizí na druhým břehu, za řekou aut, motorek a kvílením. Prostřední ostrůvek mezi pruhy je okamžikem zastavení a rozhlídnutí se, nabrání dechu, bezpečí. Hlavně se člověk nesmí nechat znejistět. Všichni neustále trobějí. Něco jako poziční světla letadla: Bacha, tady jsem, jedu. Člověk se nesmí zastavit při každým zatroubení jako v Čechách. Troubí se neustále a nikdo se neotočí. Ten chaos je ale vedenej pozorností a uměním jízdy. Neustálý odhadování toho, co maj jednotlivý neřízený střely v okolí v úmyslu. Chodec nesmí zmást. Nesmí se nechat znejistět. Jeho trajektorie musí bejt předvídatelná. Nemůže se zastavit na fleku, jinak by ho sejmul ten, kdo ho objíždí. Julianu sejmula motorka, byla v nemocnici. Prej že se motocyklista nemohl rozhodnout, jestli ji objede zleva nebo zprava, tak to vzal prostředkem. Teď vchází do silnice nejistě, uskakuje, vrcí se, musí se někoho držet za ruku. Kličkující rikšové, auta, náklaďáky, chodci. První jízdu jsem si asi tak třikrát myslel, že skončíme pod kolama náklaďáku. Nestalo se. V kabině svatý obrázky, kytky přes zpětný zrcátko a zapálená voňavá tyčka. Okýnkem dovnitř fouká ten vzduch. Zírám, myslím si ještě, že jsem v nějakým snu. Ty vole, jseš v Indii, opakuju si.

Další sen byla nepopsatelná krása letu. Bál jsem se, že to nebudu vnímat, že to bude něco jako přelud za okýnkem. Ale celou cestu jsem dělal ÁÁÁ, to je paráda. Alice napůl spala, po poslední noci až třech strávených bezespánku nad studijní agendou. Vznesli jsme se, prudce. Uvědomil jsem si, že letadlo je jenom slabá skořepinka z hliníku. Třáslo se. A že ty křídla nás nesou. A že musíme letět rychle, abychom se odlepili. Odlepili jsme se. Z okýnka jsem na letišti viděl Koněva, elektrocentrum. To mi mával. Áhóój, Kladno! Tak zase jedu za srdcem, do Indie.

A letěli jsme. Já poprvý v životě. Nejdřív jako z rozhledny. Pak ještě vejš. Pak jednotlivý vesnice, políčka jak vycházej z těch malejch center, z jader okrouhlejch vesnic, paprskovitě se rozbíhaj a tam, kde končí paprsky jedný vesnice, začínaj druhý. A mraky. Jako v Koyanisquatsi, jak narážej na hory a a čeřej se jako voda když v potoce narazí na kámen. Hustý mraky a mraky řasy, lítající prostorem. Uvědomil jsem si rozdíl mezi nízkou a vysokou oblačností. Že některý mraky jsou fakt nízko. A tečou. A v dálce vidět vysoký pohoří, jako když se člověk kouká ze Sněžky. To jsou Alpy? ptal jsem se. Netušil jsem, že jsou tak vysoký. Člověk by chtěl studovvat meteorologii, najednou jako by to bylo jasnější, všechny ty principy. A že se podle mraků dá leccos poznat. Jak bude, odkud co jde. Sen. A slunce. A pak zase níž, níž a níž do reality, závratnou rychlostí blížící se země, Frankfurt, dálnice, auta jako tečky, pak čím dál větší, až pomalu vidíme jednotlivý řidiče, borovice, Alice poznamenává něco o původním typu krajiny. Dál s Gulf Airem. Dávají nám ilustrovaý manuál, co dělat v nebezpečí, něco jako komix. Vypadá komicky a je popsanej arabskejma znakama. A letíme. Evropa. Rumunsko. Hory. Dunaj. Nádherná monochromatická stuha se záhybama, než jí stihnu vyfotit, zmizí. Nic z toho nejde vyfotit, protože působivost je v ubíhání a v trojrozměrnosti. Viděl jsem spoustu fotek z okýnka letadla, který fotili lidi, co letěli někam na dovolenou, teď už vidím, co je fascinovalo a vidím, že to do fotky nejde dát. Možná když se to zvětší na ohromnej formát. Ze začátku vůbec nefotím a nenatáčím. Na paměti záběry Pavla Kolingera, do Cestovatele, Hýblův materiál z cest. Nechci dělat tohle. Obrázky z cest. A nakonec se stydím vytáhnout kameru nebo foťák skoro vždycky. Konečně až v Institutu, první noc, co Florián natáčí svoje herecký cvičení, natáčím, co se děje kolem. Nejvíc mně fascinujou stíny.

Riši, Ganéš, žebráci

Jednou za dva tři dny, někdy i jednou denně se objeví totální introverze, potřebuju bejt sám, třídit si myšlenky, psát. Jsem s Polákama, na výletě v Aurangabadu, v Adžantě a v Elloře. Alice říkala, že je dobře tam jet, Poláci sem mířili na předposlední z festivalů, který chtěli navštívit, ale žádnej tu není. Nejblíž v Bombeji. Na Elefantím ostrově, neví se přesně kdy, buď za dva nebo za tři dny. V každým případě bych v Bombeji mohl nakoupit filmy, kterejch se mi nedostává. Mám ve foťáku poslední. Zpátky v Půně jsem začal skutečně fotit. Myslím, ze skutečnýho kontaktu s lidma. Na jednom tržišti, Lakšmí márkit, poslal mně tam španěl Gonzáles, je neuvěřitelně pohodovej připomínal mi Zdendu Bínu, byli s američankou Annou na návštěvě za Florianem. Florian. Spolužák z druhýho roku režie, německej 38 let herec, zpátky v Půně, furt se na mně lepí a nejsem si jistej, jestli není teplej. Je v kontaktu jenom s Evropanama, Indií asi pohrdá, nelíbí se mu. Musím si ujasnit, co opravdu píšu. Jestli reportáž, nebo deník. Obojí, když se plete dohromady, je šílený. Jsem schopnej psát literární text, ale úplně moc mě to nebaví. Zase deník je plnej soukromejch narážek a když myslím na to, že by ho někdo četl, musím dovysvětlovávat a cenzurovat. O lidech, abych o nich neprozradil na webu něco, co bych neměl. Lidi, který nemluvěj česky jsou v pohodě. Nijak jim tim neublížim. Ale zase tou sebecenzurou a tim dovysvětlováním ztrácí text na síle. Na Mahašivarátrí neboli Maha – Šiva – Rátrí neboli Noc Velkého Šivy (cikánsky se noc řekne rat), dozvěděli jsem se o tý noci před Ganéšovým templem ještě s Alicí. Do tý doby jsem v žádným templu nebyl. Šli jsme po ulici kolem, lidi se zouvali, boty nechávali před kostelem, další z praktickejch opatření, možná to má co dělat s posvátností, ale faktem je, že se tam sedí na zemi, takže boty se musej nechat venku. Takovou chybu jsem udělal na výletě s Floriánem. Jeli jsme na motorkách k jakési přehradě a cestou, mezi vesnicema, vlastně poprvý na indickým venkově, vidíme kousek za městem takový pódium, plný lidí, tam taky takový plakáty s obličejema a spousta lidí kolem. Sjeli jsme rigólem dolů, my s Florianem na motorbajku, Gonzáles s Annou na mopedu a přišli blíž. Byly to zápasy v hlíně, v oranici. Kruh, tam dva zápasníci. „Á, vidím cizince, pojďte blíže, bude nám poctou, když odstartujete zápas,“ hlásí chlapík z megafonu. Zase se na nás všichni koukají. Gonzáles vstupuje do arény. „Všichni pojďte, podejte si ruku se zápasníky!“ Tak vstupuju. A ozve se hurónský smích. Celej ten shromážděnej dav se mi chechtá a já nevím proč. „Plís remův jor šůs!“ hlásí chlapík z megafonu. Tak si klopýtavě zouvám boty, ponožky, smích neustává, asi nad těma ponožkama, konečně stojím v aréně, třesu si se zápasníkama i s pohlavárama rukou, ani nevím, jeslti to je jako na přivítanou, nebo jestli to je štěstí k boji. Tak stojíme v řadě, ruce spojíme dohromady a můžeme odejít. Poodstupujeme, zápas začíná a po deseti vteřinách je jeden ze zápasníků na zemi. Potlesk a všechno jde domů. „A zdrháme,“ zavelí Florián. Nasedáme na bajk a mizíme. Ještě cestou se různě předjíždíme s vesničanama, mávaj na nás. Opatrně se držím Floriána. „Stiskni mně stehnama, tak to bude stabilnější.“ Pár dní potom se mi zdá sen o tom, že Florián chce, abych s ním spal.

23. 2. 2007

Další dny strávený s Polákama. Juliana a Miloś i Góśa. Zjevili se v kampusu ráno po tom, co jsem z nějakýho důvodu, asi ze šílený únavy šel spát brzo, bylo to po nějaký probdělý noci, těžko říct jaký, nový události to překrejvaj. Ale jak jsem ráno časně vstal, vylezl jsem ze svýho dřevěno betonovýho pokoje pro bolywoodský hvězdy a spatřil je. Tři mlíka, akční, zběhlý, pomohl jsem jim najít hostel, nejkrásnější dívka, Juliana, si ode mně nechala nést batoh. A akční byli, dvě indoložky a jeden filmovej věděc, studenti, a že chtěj ve Varšavě uspořádat filmovej festival a sbíraj materiál, hledaj filmy. A byli akčni, obešli profesory a národní filmovejch archív, kterej je jeden asi ze třech v Indii a prej asi nejlíp vybavenej, kousek od školy. Za archívem se válej zrezavělý krabice od pětatřicítek, jak jsme viděli jednou s Alicí, ale maj tam opravdový klenoty. Byli jsme se školou na projekci (každej den projekce podobně jako v Ponrepu, ale ještě k tomu speciálnmí projekce pro studenty a ve škole jsou projekce taky každej den)…. a zase síla psaní se rtoztáčí, je jedna ráno, kolem teď pomalu se zaplňující místnost v Salvation Army, Armádě spásy, Indům je sem vstup zapovězen (kromě zaměstnanců), a protože to bylo nejlevnější bydlení v Mumbaji/Bombeji, asi zvedlli ceny, už to tu stojí 150 rupek za místo ve společný místnosti. Představoval jsem si Armádu spásy jako nějakou charitu, ale koho tady spasujou v Indii, když sem Indové nesměj? Ale prej něco podobnýžho v Paříži, asi způsob levnýho bydlení pro poutníky. A smí se tu zůstávat jenom tejden… A chlopci a ženščiny odděleně. Za cestu s Polákama dohodli jsme se, že budeme mluvit polsko česky a první noc v autobuse, když jsme si s Julianou vzájemně spali na ramenech, třáslo se to, vyverklanej autobus a já poznával polský způsoby přežívání, byl to způsob číslo tři po Alici a Florianovi…. A chtěl bych taky konečně, konečně poznat ten indickej. Splynout. A tak tu noc, než jsme usli, učili jsme se navzájem polský a český slova a jak se co řekne a řidič už zhasnul a byli jsme někde uprostřed středozápadní Indie na jakýsi silnici, vítr povíval, zima. A já se opatrně dotýkal Juliany, byl mezi náma fyzickej kontakt, jenom takovej, kterej byl nutnej, a z druhý strany se na mně lepil indickej Macho a věděl jsem, proč vedle něj Juliana nechtěla sedět. Došlo mi, ale až dneska, tejden potom, když jsem automaticky natáhnul ruku aby si o ni izraelská děvčina mohla opřít hlavu a když Miloś se mně dotýkal rukou v koleno, že mi to vlastně už vůbec nevadí, že si prostě člověk posune hranice toho fyzickýho kontaktu a je to nutný, protože všichni jsme bratři, všichni jsme jedna rodina. A je nás tu mnoho. To bylo tak. Když už po několika dnech jechali jsme s Polaky z Aurangabadu do Mumbaje, měli jsme asi tři hodiny času na nádraží. A Ríša, jejich kamarád, starejch chlopek, fotograf, kterej ve Waršavě pracuje u policie jako fotografickej expert a fotí všechno kolem, co se hýbe a nafotil za těch pár dní několik tisíc fotek, a v jeskyních Ellora, když už jsem popatřil, že Ríša, obtloustlý proplešlý chlapík, který s nefalšovaným americkým přízvukem a slovní zásobou asi patnáct anglických slov domlouvá se stylem „možno look?“ a dává si záležet na tom přízvuku okoukaným z amerických filmů. Je nějaká žárlivost mezi fotografy, některý spolupracujou, ale s některejma se člověk potřebuje nějak popasovávat a soutěžit. A jak se Ríša objevil, s gigantickou fotografickou taškou přes rameno, věděl jsem, že přichází konkurence mýmu snaživýmu teda Karlovýmu FM2 a Nikkor 50mm/1:1.4 a jak se Ríša i přes přelepený nápisy zeptal jestli to je efemdvojka mně bylo jasný, že sedím s fotografem. Šli jsme do pevnosti či mešity jménem Bibi-K Maqbar a jak ten Ríša s tím digitálním foťíkem a ohromným penisovitým salámem objektivu fotil všechno, co se hýbalo, nějak jsem se zasekl a řekl jsem si, že půjdu pomalu a budu se koukat a budu si kreslit. A posadil jsem se do tý mešity a koukal se. A kouknul jsem se ke stropu a tam bylo něco jako lotosovej květ ze kterýho visel lustr asi, nezajímalo mně ani moc, že je to celý osově symetrický, jak se nám snažil bez angličtiny naznačit průvodce a že to je malinká kopie Tádž-Mahalu a že ta osa protíná Mekku. A taky že nahoře jsou jakési propustě světla, který pouštěj tam světlo snad za východu slunce nebo za jeho západu nebo snad při slunovratu. A teprv pak, po dlouhým sezení, prohlížení a malování jsem se podíval dolů a tam bylo cosi jako lůžko, prohlubeň překrytá fialovým nebo snad červeným suknem a naházený peníze, protože to bylo mauzoleum pro Muezínovu ženu. A seděl jsem tam a kreslil si a pak studoval ty tvary. Tu geometrii, která mně fascinovala v Jubilejní synagoze v Praze, kam jsem pak vlezl na jakejsi šílenej koncert jenom kvůli tý výzdobě, abych si mohl prohlížet ty tvary a jak se to všechno spojuje a jak to všechno spěje k nebi a pak tam při východu potkal Karla Cudlína, „‚Á, poctivý klasický fotoaparát analogový“ a to jsem ještě nevěděl, že až se mi rozbije, že mi půjčí na cestu svůj a že vůbec pojedu do Indie. A tady v tý mešitě přemejšlel jsem nad tím, jak fungujou ty tvary a napočítal všeho osmero. Oktagonální půdorys minaretů a dokonce i ta mandala nebo květ u stropu, jenom vyústění snad provazu na světlo bylo založený na osmičce. I popatřil jsem další tvary a dekory a uvědomil si, že jsou geometricky propracovaný a vzpomněl si, jak jsme se učili, že matematika přišla od arabských učenců i geometrie a bylo mi jasný proč, že zakázali zobrazovat člověka. A prohlížel jsem si dekory na rozpadlých dvěřích a dlouho je fotil, jenom na památku, ne proto, aby to byla fotka k pověšení na zeď, jenom pro to, abych po nich mohl bloudit očima a sledovat, jak se to všechno rozpojuje do mnohosti a zase spájí, ty dráhy. A taky tam bylo hodně reliéfů květin a lilií a ostatní už chtěli jít, trochu se tam nudili, protože tam nebyly žádný obrazy na stěnách, všechno bílý a podlaha černá a já furt fascinovanej a šel jsem a viděl jak jsou tvarovaný trávníky v parku, vydlážděním, jak je daná struktura zase geometrická těch trávníkovejch ploch a popatře na ty dvě plochy, vykrojený do dláždění, jedna se svěží trávou a jedna rozpraskaná. A i to rozpraskání jako by bylo vysoustružený nějakým geniálním geometrem a vyfotil jsem to a nikomu kromě mně ta fotka nebude dávat smysl. A taky jsem byl pořád pozdadu, protože do těch zdí v podchodech pod mešitou generace dětí čmáraly nápisy a do toho občas zalepená díra a nebo flek nebo rozmazanej nápis. Boudník by uchcával a chtěl bych tam strávit dny…. A tak jsme šli směrem k jeskyním a procházeli jsme už zase další chudou částí vesnice ale ne tak chudou, ve skutečným slamu jsem ještě nebyl, lidi vylejzali z domů a pokřikovali a koukali na nás. A Ríša se vždycky zastavil a házel zářivé úsměvy a fotil, jak se mu lidi stavěli do póz a jak jsem koukal, jak je postaví do těch póz a zase je opustí, viděl jsem karikaturu sebe a každýho fotografa a zase mně napadlo, že ani po tý šílený době, co fotím, vlastně pořádně nevím, proč. Nevím. Hledám Boga asi nebo lásku. V obrazech. Nadnesený slova, který bych doufám nikomu veřejně neřek. A láska krze Animu, někdy jsem z toho filmu byl zhnusenej a vedle mně Juliana obkolpená hloučkem chlopaků a když jsme šli po ulici, kde měla svý Rendez-vous s tím úžasným Dánem Martinem, se kterým jsme byli dělat kompars v bolywoodským natáčení, teda nalákáni na Bolywood dvěma týpkama, který by byli ideálníma protagonistama jakýkoliv komedie, človíček, co vypadal na Evropana, ale byl ve skutečnosti indickej albín, a to natáčení se ukázalo bejt jenom přiblblým Beta-TV seriálem a strávili jsme tam celej den, převážně čekáním na záběr.

A tam v Aurangabad Caves to bylo podobný jako v Adžantě, jenom míť turistů, vlastně skoro žádný, jenom pár jeskyní. A tam, nahoře u nejvyšší, když jsem vstupoval k Buddhovi, ještě ne posvátně, ale stejně s něčim posvástným v srdci, stejně nějak s nim spojenej, přišli dva Indové. Je tady normální, že na nás všichni čuměj a že první věta, kterou jenom tak vystřelej je „Were are you from?“ nebo jenom lakonický „Which country?“ a některý z nich ani jiný věty neuměj. A zase přišel u tý Buddhovy jeskyně jeden z takovejch klučinů a po tý obvyklý otázce nastalo zase trapný ticho a otázky „Kde je tvoje vesnice?“ „Nymburk“ řekl jsem. A tam ve skalní pískovcový prohlubni byl trychtýřek mravkolva a já ukázal na ten trychtejř, byla to moje záchrana před prázdnotou a povrchností, a jako v Pístech u Nymburka jsem ho vyfoukával z toho písku až na dně zůstal mravkolev a indickej kluk ho zadloubnul dřívkem a podával z ruky do ruky. A seděli jsme spolu a já že se učím Dévanagarí a že jsem chtěl vědět jak se píše R. A on ho na titulní stránku mýho sešitu Mother India, už notně ohmatannýho napsal to R v Dévanagarí a řekl, že to je R jako Riši neboli mnich.

A bylo mi s nima dobře, šíleně dobře, jeden z nich mi jenom tak napsal adresu a že ať až mu budu psát napíšu, že jsme se potkali před tou jeskyní. A že jsou buddisti, jů nou, Budda, a sestupovali jsme dolů a tam seděl první buddhistickej mnich, kterýho jsem v životě viděl, kromě Dalajlámy kdysi dávno na Fóru dva tisíce, byl to možná osmiletej kluk, klidnej a veselej. Riši? zeptal jsem se… A oni mi začali vysvětlovat, že to ne Riši, že to Buddista a že Bhanti. A Bhanti, to slovo jsem si opakoval a rezonovalo ve mně, ty kluci byli zatím asi nejmilejší bytosti, který jsem tady potkal, veselý a objal bych je a mával jsem jim na dálku. Indové jsou strašlivě komunikativní, ale trošičku komisní, trošičku vážný a trošičku přísný. A lidi, který jsou mi z Institutu nejsympatičtější jsou jeden kluk z Ladakhu a jeden z Nepálu. A přes svůj slib, kterej jsem dal Vachkovi, že nepolezu do klášterů a přes svůj skepticismus k holy věcem, když se zamyslím, co srdce opravdu chce, je to tohlecto laskavý náboženství. A hodně bych se toho tu mohl naučit. A doufám naučím. Jógu. A zpěv. A kulturu. A písmo a abecedu. Ale měl bych někam k buddistům. Laskavejm. Srdečnejm. A klidnejm. Miluju Zdeňku a Honzu. Jsou to asi první skutečný buddisti, který jsem viděl. Kterejm to věřim. Proto jak žijou a že to neni náboženství. Spíš filosofie. A že je hladivá. A konejšivá.

A čtu si deník zpátky. A zjišťuju detaily, který se tak snadno vytrácej. Vzpomínám is na Mahašivarátri. Maha-Šiva-Rátri. Rat je cikánsky noc. A přišel jsem k čajovýmu stánku kterej vede student Ganéš a Ganéš vypadá taky trochu jako opičák. A jeho obchhod otevírá o půlnoci a končí v šest ráno. Přesně o půlnoci zavírají všechny čajovny všechny obchody. Zažili jsme šílenou historii. Po návratu z tý přehrady s Gonzálem a Annou a Floránem povídaj děcka, že by si dali pivo. Já že ne, ale že Floriánovi přinesu, že děkuju za vejlet. Tak jsme šli, hledali noční obchod s chlastem. A připojil se k nám kluk vysokej málem jak já, Indové jsou všichni prťavý a tenhle hrál basket a připomínal mi držením těla Honzu Smíška, taky trochu nahrbenej, asi jako když my vysoký se shejbáme abychom byli blíž k lidem. A vida se nedávno na nějakým videu zjišťuju, že jsem jakejsi podivnej legrační skřítek a dneska v indickým filmu jako kompars mám pocit, že mně chtěj někam schovat. Ale s hlavním hercem večera si dlouho povídáme, tak co se děje, je to manekýn a ten seriál teď začíná a cestou zpátky vidíme ohromnej billboard, upoutávku na něj a ten chlapík je tam vyfocenej přes několik pater baráku. Tak pořád nějak bojuju s tím sebevědomím. A tenhleten kluk nás vede do jedinýho otevřenýho wine shopu v celý čtvrti, navalíme se dovnitř, ale kdosi u dveří nás zarazí, vysíláme dovnitř našeho indickýho vyslance, našeho Honzu Smíška, strkáme mu přes mříž prachy, naivně se ptám, jestli mají něco nealkoholickýho, nakonec zůstane u piva pro Floriána. Za náma se rozječí píšťalka, vbíhaj policajti, roleta padá dolů, policajti nás rozháněj, divoký psi. Majitel obchhodu nás uklidňuje, přijďte pozdějc, naše prachy vevnitř, my na ulici. Postáváme na rohu a čekáme, policajti nemíněj odejít, trochu vykliděj pozice, zase se vracíme, přibíhaj a vyháněj nás. Prachy v háji. Obchody tady musej zavírat o půlnoci, vysvětluje nám Honza Smíšek basketbalista, z nějakýho pitomýho důvodu, nikdo už neví proč, sedíme na zídce a připadáme si jak kdybychom kupovali drogy, trochu se krčíme, aby nás policajti neviděli. Konečně je majitel obchodu uplácí a my dostáváme… svý čtyři lahváče.

Ale předtím je Mahašivarátrí. A Ganéš říká: „Do you want to smoke up?“ Přikyvuju. Vede mně do kůlny za čajovým stánkem. Sedí tam v rozjímání či spíš sjetej ještě jeden kluk. „Kouřil jsi někdy Čilum?“ „Ne.“ Tak dáš prsty takhle jako lotos. Sevřeš čilum. Druhou rukou přikryješ a nasáváš. Troubel čilumu hliněná, obalená dole hadříkem, jako filtr a aby to nepálilo do ruky. Kouřím. Sedíme v tý kůlně s Ganéšem, lituju, že nenatáčím, ale vím, že teď ještě nemůžu začít. A ptám se Ganéše na film. A nechci se ptát a vyptávat, jako když jsem byl poprvé sám za Jitkou Válovou a ptal se a ona pořád říkala, „já vám hovno řeknu, jái si už nic nepamatuju“ a snažil jsem se a nic z toho nebylo. Jenom násilí. A pak přijeli jsme s Václavem a on půl hodiny vyprávěl historky a o Švankmajerovi a jak byl v Indii a jak ho tam málem zabili a tak a Jitka se najednou rozpovídala sama, nebyl to výslech, byla to výměna, přesně jak to Václav říkal, že ji nechce ždímat, protože tak za ní přichází každej. A sedím s Ganéšem a cejtim, že každý každičký slovo bere strašlivě vážně, sotva znatelně ve tmě potřese hlavou a dlouho mlčí, myslím si, že usnul, ale pak vždycky pomalu začne odpovídat. „To je tak těžký, mluvit řečí filmu,“ povzdechnu si po nějakým dlouhým marihuanovým myšlenkovým pochodu. „Není problém v tom, jak mluvit filmem. Ale co říct.“ A ptal jsem se ho, co je teda smyslem toho všeho, nebo o čem mluví. A on že to je celý spění k něčemu, že lidstvo někam spěje, je čím dál víc moudřejší nebo vědomější, má čím dál víc informací. A já myslel na západní vědu a jak to je s ní v hajzlu, nebo aspoň myslím. A že jsme něco podstatnýho ztratili. A Ganéš, pojmenovanej podle Ganéši, boha začátků, kterýho tady v Púně, univerzitním městě maj všude, jinde věřej na opičáka Hanumana, a jiný bohy, který ještě neznám. A Lord Ganéša je syn Lorda Šivy. A Ganéš mi vypráví něco, co mi připomene indický učení o bráhamnu a átmanu. Ptám se, co je teda smyslem. A on na to, že stát se svatým. A já se ptám, kde nebo od koho se to člověk naučí. A on že od kohokoliv. Od kohokoliv koho potkáš. A já si to představuju jako ten Átman (nebo Bráhman? jedno z toho je odraz božského v člověku a to druhý je všepřesahující božská jednota, apsoň myslím) a jakoby v každým bylo to zářící jádro a to bylo obalený balastem a tam kde ten balast není, tam to září, a tam se od každýho člověka učíš od boha.

„Tyjo,“ žasnu. „Bejval jsem básníkem. Ale ztratil jsem ho.“ „Koho?“ „Toho básníka v sobě.“ Mlčíme. Všechno osvícený jenom lehounce, matně, daleko za hranicí možný expozice filmu a vím, že i toho se musím vzdát, toho zachytávání, v takovouhle chvíli. Přemejšlim, co dělat ve chvíli takový upřímnosti a otevřenosti. Napadá mně snad jenom že zpívat. Od Filipa Topola. Česky? Už se nebráním a skáču po hlavě do vody.

Ganéš mlčí. Zase se mi zdá, že usnul. Ale jenom mlčí. „O čem to bylo?“ ptá se. Překládám. Dlouze mlčí. Pokýve hlavou. Vím, že rozumí. A vylejzáme ven. „Koukni,“ řekne Ganéš, mám pocit, že se se mnou už moc nechce bavit, že má nějakou jinou práci. A ukáže na strom. Je to ten strom, kterej jsem tak samozřejmě minul už třeba padesátkrát a kmen má vlastně ohromnej, to jsem si neuvědomil ani když jsem ho fotil, nějakej den, kdy bylo krásný světlo, potom, co mi ho ukázal. A ten strom spouští liány, to jsou jeho liány nebo paraziti? ptám se, a on že jeho liány a on spouští řetězy a závěsy lián a a občas z toho stromu spadne kapka, a myslím na to, jak Ganéš před chvílí mluvil o tom, že lidstvo (nebo člověk?) roste jako strom, na spoustě různejch míst současně a pořád do velikosti. A možná i vesmír, protože po marihuaně se snadno mluví o vesmíru. A kdosi my vysvětluje, že dnešní kouření je vyjímka, že na Mahašivarátrí se smí hulit ganja, že to je posvátný, že to je celebrejšn, ale druhej den dopoledne děcka hulej trávu ve školním bufetu a já se na to ptám a oni že se hulí furt, že si ze mně jenom někdo vystřelil. A asi hodně lidí tu hulí. A některý na to vypadaj. Je to tady legální a asi stejně rozšířený jako alkohol, kterej se tady moc nepije. A ten strom je fascinující.

Včera jsem se na trhu v Aurangabádu snažil dostat do nějakýho stavu, ve kterým bych byl schopnej fotit, čistě, nepřekombinovávat, nelovit. A napadlo mně to. Prostě jenom vnímat. Uvědomit si, kde jsem. Nebát se, neuhýbat pohledem, dívat se na to, co chci. A najednou se zase realita roztáhla, podobně jako s ganjou a šel jsem ulicema, uvolněnej, byly přeplněný, tu mně pozvali do krámku na sladkost a abych je vyfotil a zase jsem šel dál a s Milośem předtím fotili jsme nějaký děcka a to bylo takový světlo, že jsem si říkal, že by to mohly bejt první slušný fotky, ale pořád jenom obrazy z procházení ulicema… A dával jsem se s lidma do řeči a proplouval tím barevným bohatým mejdanem. Tohle bych měl nějak vyfotit. To, jakou atmosféru má ta ulice. Ale to jde těžko, když jsem to nevěděl, dokud jsem to teď nenapsal.

Neposlal jsem ještě nikomu ani písmeno ze svejch deníků. Protože je nechci psát pro nikoho, jenom pro sebe. Ani pro web. Čtu zápisky z prvních dnů a jsou slabý, prootože jsem myslel na ten blog. Protože jsem vysvětloval. Bylo to zvláštní volat domů z telefonu na nádraží. Jakoby na mě padlo něco… ani ne tíseň… smutek… takovej temnej černej potah. K slzám. A nevím, co to bylo. Protože tady je to extáze. Protože tady je to neustálý potkávání. S každým se dá povídat. Vylezu na balkón v hostelu (už jsem zjistil, že studená sprcha je LUXUS a obvjevuju systém kbelíků a kohoutků a jak se tou studenou vodou člověk polejvá z vědra… a ještě pozdějc zjišťuju že i studená voda je luxus, pozdějc nejspíš zjistím, že skutečný luxus je čistá voda, nebo voda vůbec) a na protější střeše jsou kluci a dáme se do řeči a přicházej další a další zvědavý a máma a den předtím zase tátové. Po nějaký době rozhovor vyplyne do prázda a rozcházíme se. A v Aurangabádu na ulicích lidi pořád povykujou na člověka. Hello! How are you? What’s your name? Which country? A ne tylko v Bumbeji. Ani v Půně. Ale dneska když jsme sem dojeli, jeden pán z motorky zavolal (aniž by cokoliv chtěl, často lidi druhým dechem žebraj nebo chtěj něco předraženě prodat): „Welcome to Bombej“ a odfrčel na motorce zase pryč. Jenom tak.

A včera v Aurangabádu Ríša který jest policajtom se spřátelil zase nějak v tý policejní služebně a já pokračoval v jeho natáčení a ještě dlouho si holky s policajtama povídali a já jsem je natáčel, jak vytahuje tu polskou policejní placku a dneska nevím, jestli to je dobrý na film nebo aspoň na skeč, já ho totiž v tý Elloře skoro dvě hodiny natáčel, jak fotí, jak jednom jde a fotí kus od kusu, ani se nedívá a šteluje lidi do póz…. A že to je přesně podle Sontagový. Že fotoaparát jako zbraň. Nebo jako konzum. Turismus, procházení bez rozumění.

A že si teda k tomu videu nahraju na minidisk stat, jenom ruch nádraží, myslím na to, co nám říkal Richard Němec, že máme všude kde jsme nebo kde natáčíme nahrát tři minuty ticha…. a tak natáčim to ticho, s mikrofonem na kufříku a přichází první děcko a druhý děcko a stojej kolem a já vím, že nesmím zdvihat oči, jinak začnou mluvit a ptát se a vrážím si sluchátka špunty hlouběj do uší a sedim jako socha a kolem tý sochy se shromažďuje dav a lidi se ptaj a je to opravdovej dav a povídáme si, až přijde policajt a rozežene je, pak mně zavolá legrační tlustej děda k jedný lavičce a vypráví něco prej tamilsky a nerozumíme mu ani slovo akorát VAKERA, což si pomatuju odněkud z cigánštiny, že to tam bylo, a VAKERA znamená sedni si. A Dža je cigánsky i indicky jdi. A povídáme si s jiným pánem, kterej pojede taky do Bombeje a vyptává se detailně na českou republiku a zase mi vysvětluje rozdíl mezi západem a Indií. Protože my jsme tady všichni bratři. Kdyžu vás se začíná přednáška, přednášející řekne Ladies and Gentleman. Ale tady Brothers and sisters. A všichni jsme tady spolu. A vypráví o rodině. A já že u nás se to rozpadá. A on že tady prostě lidi žijou dohromady. Když se někdo z dětí provdá, prostě žijou u rodičů v další místnosti. I všichni bratři a sestry a strejdové a prarodiče. Ptám se, jak to je možný, že se tam nemůžou vejít, ale on mně ujišťuje, že se buď vejdou, nebo přistavěj. A ta promluva je zase dojemná, stejně jako bejvaj dojemný promluvy cigošů, ale jak jsou dojemný fotrovský promluvy indošů tady. A zase je kolem nás dav, ohromnej, sedíme všichni na hromadě, mačkáme se kolem tý lavičky tělo na tělo. Přichází policajt a křičí rozejděte se a píská.. A dav se rozchází a jsme sami. Rozloučíme se s chlapíkem. A sedáme si k baťohům. Přichází žebrák, další. První přišel, ještě než jsme potkali Ríšovy policajty. Oranžový hadry, oranžová tečka na čele, zatroubil na mušli, poklonil se a ukázal urničku na prachy. Tak jsme mu hodili pár drobných a on ukázal těma sepnutejma prstama jedný ruky, jak to tady dělaj žebráci, do pusy, jako že chce jídlo, a my mu dali místo peněz jídlo. A on začal ukazovat na hadry a ať mu dám dvědstě rupií na hadry. Pištěl a sípěl jakože je hluchoněmej a možná byl. Občas, když chtěl něco zdůraznit, zatroubil na ulitu. Přised si k němu druhej žebrák, ale tenhle ho začal odhánět. Nepodělil se. Tak jsem odešel. To už bylo moc. Šel jsem natáčet Ríšu. A druhej žebrák až těsně před odjezdem. Přišel k nám a začal žebrat. Obyklý gesta etc. Náš už naučený ale stejně emočně vydíraný nezájem. Někdy se nechám zlomit a potom, co dneska v noci deset žebraček strčilo ruku nebo hlavu do našeho otevřenýho okýnka v Bombeji cestou z natáčení toho připitomělýho seriálu, a všichni je ignorovali, vždycky když zastavili jsme na semaforech. A vždycky přišla ta žebračka k okýnku a všichni koukali jinam. A já se tentokrát koukal do těch očí a říkal jsem si, bejt sám, určitě jí něco dám, jenomže teď jako bych se bál projevit kvůli ostatním, kvůli plnýmu autu ostatních, kdy konečně začnu jednat sám za sebe? Koukal jsem se do tváře tý ženský a uvědomil jsme si, jak je nepříjemný jenom stopovat nebo pohybovat se kolem těch silnic v Praze a ona tam stojí v tom smogu přímo uprostřed aut a že za deset minut z toho jde člověka hlava kolem a smysly se ztrácej. A pak jsem viděl, co je kolem, jak ty lidi bydlej, že doslova pod mostem, na ulici, jenom pár hadrů a tam rodina. A jedna z těch ženskejch zlobně nám zabušiila na okno a my jeli dál a já pohledem do zadního okna viděl, že je těhotná, nebo má jenom vycpaný břicho, říkal jsem si připravenej na všechny ty formy vyděračství. Ale slíbil jsem si, že si rozměním a že budu dávat. Jak to řikal Honza Burian. Rupie jsou ultradrobný. Mít v kapse hrstičku 0,25 Kč neboli půlrupií. A když někdo poprosí, dát jednu dvě tři. A nebo jídlo. Je to těžký. V Praze jenom smrděj nebo jsou vožralý nebo nafetovaný a smradlavý. Tady jsou opravdu vyhublý. A jsou to často mladý děti.

A tenhle poslední Aurangabadskej žebrák stojí teď před náma a natahuje ruce. Za ním tiše přejde policajt, co se s ním Ríša za pomoci své polské policejní placky seznámil a teď hrdě dbá o naši ochranu. Žebrák si ukazuje do pusy, policajt má radost, že si ho nevšiml, tiše za ním stojí a pak ho brutálně sekne bambusovou holí přes nohy. „Koukej vypadnout!“ A ještě mu jednu přidá.

Hari Óm

Další dny. A dneska je Holi. Dneska je noc, kdy se pálej ohně. Včerejší večer jsem strávil s Ganéšem. Kouřili jsme, natáčel jsem jeho čajovej stánek a lidi kolem. Kouření bylo mnoho, šíleně, pak už jsem byl tak rozbitej, že jsem utríkal do svýho pokoje. Na dokumentaristický vlně. když jsem nemohl fotit, aspoň jsem natáčel kamerou. Snažím se začít. Předtím jsem se v noci poprvý podíval do indickýho baráku. Šel jsem z Prabhat Theatre, z nějakýho Maharáštránskýho filmu. nerozuměl jsem mu ani za mák, ale jeho část se natáčela na verandě před mým pokojem. Divil jsem se. Bylo to tak před dvěma třema tejdnama. A už hotový. Kompletní postprodukce za dva tejdny? Dva dny na střih? jeden na mix? No vypadalo to podle toho. Ale uvítal mně tam starej pán, biletář, trhač lístků a když rozsvítili, že přestávka a já otrávenej filmem, kterýmu jsem nerozuměl a kterej se ukázal bejt pětatřicítkovou soap operou, řekl: Posaď se ke mně.. Rozuměl jsi tomu? Ani trochu? Tak děj je takovej: Jsou dvě politický strany, jejich vůdci. A schyluje se k volbám…. Byl to tak nádhernej pán, že jsem tam musel sedět a vydržet aspoň půlku druhý půlky. Byl krásnej. Řikal, že tam pracuje šestadvacet let. Myslel jsem si, že Prabhat Theatre je nějak spojenej s Prabhat Studios, neboli tam, kde jsme my, a že to byla báječná náhoda, že zrovna u tohohle kina jsme s Alicí stáli a čekali na můj ztracenej notes, zatímco v Prabhat Studios je FTII. Jenomže ten straej pán říkal, že to ss firmou Prabhat nemmá nic společnýho…. A šel jsem a ulice a žádnej rikša a potkal jsem ten strom, obezděnej, občas kolem nějakýho stromu postavěj takovej podstaveček, okruží se zábradlím, pověsej na něj svatej obrázek. Často se musím stromům vyhejbat na chodníku, kde prostě vybujely a někdo mi říkal, že tady se stromy nekácej, že k nim je taková úcta. Nevím, jak to dělaj, když potřebujou dřevo. Ale v každým případě tenhle strom byl báječnej a říkal jsem si, že zkusím udělat jízdu/chůzi kolem něj a jak ta chůze skončila, v záběru se objevil nějakej pán. Vypadal trochu opile. „Hari Óm,“ pravil. „Hari Óm,“ já na to. Udělalo mu to radost. „Hari Óm,“ zopakoval ještě jednou. A co prej natáčim. A já že ten strom. A co je to za strom? A on říkal: V tom stromě je bůh. Podívej se támhle nahoru. A zvednul prst k měsíci. To je bůh. Šel bys se mnou natočit moji rodinu? Tak jo.

A šli jsme do domu. Nevím, jak na to natáčení ještě. Všechna pozornost je pči komunikaci soustředěná na mně a já musím komponovat a záběrovat a hledat zajímavý věci a ještě mluvit… Že to je pak strašně subjektivní. Všichni přistupují šíleně blízko a s širokým ohniskem měl starej pán zdeformovanej obličej. Představil mi rodinu, opravdu, jak mi všichni říkaj, žijí všichni pohromadě, nikoliv jen v jednom domě, ale v jednom bytě. Podal mi číšku s vodou a já věděl, že se musím napít, hlavou mi bliklo: to je votrávený, jsem v průseru, teda v tom smyslu bakterií, že se cizincům doporučuje pít jenom balenou vodu a že kdo hazarduje, špatně končívá. Jenomže ta číška ke mně připlula tak pohostinně a nebylo možný ji odmítnout a Hari Ôm, srkám a vracím do pánovejch rukou. Trochu ještě natáčím, vyptávám se syna, kterej mluvíí anglicky, co dělá a co brácha a tak, dostávám banány, to je svatý jídlo, jeden si dej teď, druhej si nech na potom, a pán mně vyprovází. Objímáme se. Jsem rád, že jsem tě dneska večer potkal. Uvidíme se? Doufám, že jo. Hari Óm. To je paráda, že jsme se potkali. Hari Óm…. A odcházím do tmy, nesen vlídnou pohostinností a štědrostí, šťastnej. Tohle je tak krásný… Nesenej na vlně… Do školy, kolem Ganéšova stánku, jenom na dálku pozdravím, ale Ganéš: dáš si čaj? A ztvrdnu tam do dvou v noci…. V pondělí v noci budu čajovníkem já, přesně to, co jsem si příál, nejtajnější přání se umějí sama splnit, když je člověk na správný vlně…

Ale Šiva. Destruktivní síla vesmíru, destrukce ve mně, ničivá energie, nevyhnu se jí ani tady. Když večer člověk chce něco dělat, ale pak zůstane trčet u nějaký blbosti, hraje si s drobnostma v počítači, utíká, ztrácí se, pak jde radši spát, odkládá silný věci, válí se, znám ty proválený dny, který vyskytovaly se dřív… Člověk neví, co pořádně dělat, nudí se, ale to není ještě dokonalej popis toho stavu, to je rozklad, únik od lidskýho, únik od síly… A tomu jsem propadl… možná to souvisí nějak s Godfaterem 2, což je takovej film, vlastně dost destruktivního vyznění pro mně… A dlouhá noc nad ním… Dlouho spím a vyrážím do dne, je mi mizerně, dehydrovanej a hladovej, myslím, že noc předtím jsem se málem podělal, zaplul jsem do nějakýho roští na ulici a smrděl pak… Cpal jsem se poslední dny příliš jídlem…. A z toho vstávám a jdu pro ty fotky, za hodinu budou, řeknou mi k mýmu překvapení… Kam jít čekat? Co dělat? Co natáčet? Otázky, který se pořád točej v hlavě. Co si počít?

A vzpomenu si zase na to, co říkala Alice, když nevíš kudy kam, zastav se. A zastavím se u řeky a dlouho sedím a koukám, pak se vydám po liduprázdný travnatý zabordelený náplavce, vysypej otázky do řeky s oblázky, sem tam popeliště, přemejšlim, jestli se pálej odpadky nebo mrtvoly, kluk rybář, kterej má vlasec navinutej na nádobce od šampónu… Vyměníme si spolu ňáký gesta jenom tak, že víme, že jsme.. Dojdu až pod most, zkouším trochu natáčet…. Ale furt bullshit… A pak je tam chrám, dojdu, posadím se, tam svatý tele, a chlapík, mluví na mně, vzdělanej, potkali jsme se už asi dřív, jak se jmenuješ. A že mám hluboký voči a krásnej hlas, a že vypadám nevinně utrousí mezi řečí a přemejšlim, coje zač, zve mně na zejtřek ke Kršňákům, kde zpívá, ale ten chrám, to místo je tak báječný, tak svatý, že tu člověku nemůže bejt jinak než dobře. Omlouvám se, nemůžu za to, ale vždycky když přijdu do chrámu a chvilku tam strávim… Bez jakýchkoliv mystickejch nároků, bez jakýchkoliv manter a motliteb… Je mi dobře. Nemůžu za to… A ten chlapík ve mně nějak vzbudí důvěru, je tanečník… A vydám se městem a furt vytahuju ten balíček s fotkama prohlížim si je, že dopadly celkem blbě… A tu a tam fotím a zjišťuju že nesmím jít povrchně, že se musím zastavovat, že se můžu zastavovaat, prohlížet… V zelinářství visí nějakej papírek se svatejma kresbičkama, zeptám se, jestli si ho můžu vyfotit a hned dostávám přednášku o tom, co tam je, ukazujou mi obrázky pískem vysypávaný každý ránho paní domu před obchodem na kamennou zem. A dostanu jeden ten papír s obrázkama a motlitbičkama v Marátrí. A jeden pán mi popisuje každej obrázeček na tom obrázku, co to znamená a proč to je a že tohle jsou stopy posvátný krávy a že kráva nás živila a dávala nám v dávnejch dobách mlíko a že přece bychom ji nemohli zabít a sníst… A taky že se můžu hodně dozvědět od lidí a že nemám vnímat člověka rozpojeně a že v oku se zrcadlí třeba žaludek a že když mám tečku v oku, znamená to třeba, že je něco v nepořáddku s žaludkem… „Kde? Kde se tohleto můžu dozvědět? Kdo mně to naučí?“ „Nejsou žádný kurzy, sbírej po kouskkách, ptej se jednotlivejch lidí. Kdyby ti to vyprávěl jeden člověk, budeš mít jenom malinkej výsek pravdy. Ptej se a sbírej.“ A odcházím, nesu opatrně tu svátost, nadšenej a hledám svý knihkupce, ale už mají zavřeno…

A s oranžovou tečkou na čele od pana HariÓm přicházím do Institutu. Potkávám spolužačku, tu co nevím, jak se jmenuje, ale Florián ji nenáší. „Kdes k tomu prosimtě přišel?“ „Ňákej starej pán mi dával úvod do Hindu.“ „Ježiš, kam to lezeš, ňáký fundamentalisti pravičácký… To je fakt nebezpečný, tyhle politický extrémisti. Bejt tebou, tak tam ani nejdu.“ Džíny a tílečko, potkávám Somnata, agilního pedagoga v džínách, co studoval v L. A. a stejná otázka a stejný vyděšení a já myslím na tu skromnou rodinu a jejich vyprávění o bozích… V Institutu jsou pobožný a otečkovaný akorát hlídači, který vypadaj jako by právě odešli z buše, údržbář ráno zapálí ohníček u Ganéši a v garáži u aut mají Saibabu s blikajícím řetězem žárovek. Ale červenou tečku na čele studenta nebo pedagoga jsem tu neviděl. Tak se s ní na čele cejtim trochu trapně, ale netroufnu si urazit božstva a setřít ji.

Marihuana mně vystřelí zase do konání, celou noc sedím nad počítačem, až do kuropění, snažím se natáhnout kousky do Final Cutu, zjišťuju, že s ním ani trochu neumím pracovat, ani s celým Macem, tak trávím noc tím, že ho aspoň trochu zlidšťuju a pounixovávám a nastavuju barvy konzole a tak… A teď, zkouřenýmu, to co, považuju jindy za ztrátu času, mi ani nevadí, vím, že potřebuju připravit nástroje na to, abych mohl něco dělat… Ale je toho tolik… Bože, tolik….

Hepi Holi!

Holi. Šílená chuť bejt sám. Požiju dvě sklenice bhangu a utíkám do svýho pokoje Do soukromí, do intimity. Chybí mi. Chybí mi pravdivost otevřenost. A nepropadnout kliším. Chybí mi psaní a natáčení podle sebe, podle srdce. Chybí mi prožívání přítomného okamžiku. Co poslední dny dělám, je že medituju. Po večerech, po nocích, lehnu si aspoň na chvíli. Jsem tak vyčerpanej, že musim. S dvěma sklenicema bhangu.. nejsem schopen dělat nic než se svalit na postel. A dejchat. Tělo sedmdesátiletýho starce, seschlý a bez energie, chybí mi síla. A Tao te ťing, že co je vysušené, je odsouzeno k zániku.

Chybí mi intimita. Jako bych byl odsouzenej k nějakýmu pozorování sebe zvenku, autoritama, aniž by mně kdokoliv pozoroval. Rozbujelé superego. Dohled. Chvěju se paranoiou. Ležím v posteli a jediný, co zbejvá mi je dejchat. Dřív jsem s trávou ulítával někam pryč, teď mívám co dělat se svým vlastním tělem. Dejchal jsem i minulou noc, lehoulince intoxikovanej pár práskama z jointu. Vždycky zvenku utíkám sem, k notebooku, k počítači a zase se propadám do vlastního virtuálního světa, kterej ale zeje prázdnotou. Hrabu se v jabku, snažím se s ním naučit pracovat, snažím se aspoň trošičku naučit se pracovat s FCP, začít stříhat. Ale možná to je příliš brzo. Možná jsem příliš brzo začal natáčet. Protože taky je to intenzivní přechod od focení k natáčení. A focení je intimí. A srdeční. Ale já ležím nataženej na posteli, celej posypanej barvama, srdce mi buší a já vím, že mi teď klidně může prasknout a cejtim to, jak se to klidně i stane a vzpomínám si na Tomáše, jak mi říkal, jak kdysi málem dostal infarkt, když lítal z jedný redakční porady na druhou a stál v koloně aut a nervózní a bušilo to v něm, až se s ním zatočil svět a on zaparkoval to auto a odešel do polí a chodil tam a musel se uklidňovat… Taky je to možná člověk lesů, kterej je přinucenej žít ve městě. Ale taky si ho vybral sám. A navíc tráva vede k neadekvátním vývodům. A srdce mi buší a jediný, co můžu je dejchat. Prociťuju to dejchání kažtdým kousíčkem plic, vzpomínám si, že nějakej jogín přirovnával plíce ke měchu. A takhle dýchám…. za chvilnku si uvědomuju, že dejchám holotropně, chvilku, pak to zase zmizí. A jak jsem se na tu postel ukládal, říkal jsem si: Á, samádhi je tady… Ale kdepak… Slabost, šílená slabost a možná skoro horečka, musel jsme pořád pít a pak měl pocit, že jsem si přespříliš myl pusu tou vodou z kohoutku a kloktal alkoholem, až jsem se z něj málem pozvracel. Stačí si vzpomenout na Berezovij džin a nemůžu alkohol ani vidět. A vzpomenout si na to zvracení. A ty hnusný pachy. Večer předtím, při Holi táboráku se chlastalo. To ty lidi nějak proměnilo, začal jsem se jich místy i bát. Že se tady jinak alkohol nepije, je senzační. A není asi potřeba. I když spousta lidí ho pije tajně. Ale většina ne. Prostě se nepotřebujou sjíždět asi. Ale neměl bych si to moc idealizovat. S Ganéšem kouříme jointy každej večer. A určitě jich vykouří několik za ten večer. A že bych si přál teď bejt spíš v nějakým klášteře nebo v chrámu na kopci a sedět si a meditovat. To se ale tady taky smí, přijít do templu a jenom si tam meditovat, vlastně jakoby se tam skoro ani nic jinýho nedělalo. Toužím do těch templů chodit, tak doufám, že budu. Svatý místa.

Jako jedinej v celým kampusu jsem stále barevnej, všichni si dali tu práci a smyli to. Škoda. těšil jsem se, že budu mít barevný spolužáky. Každej se na mně kouká, zase mně popadá sociální paranoia… Každej se mně ptá, jestli jsem se zkoušel mejt. Dvakrát! Odpovídám… A jestli jsem se před „playing Holi“ pomazal olejem. A já že ne a kdo to měl vědět… Všichni se pomazali. Ale aspoň se mi nesmějou. Teda jedinej se mi úplně dětsky chechtá Florián a vypráví, jak po Bhangu fotografoval jak masturbuje a jak mu to přišlo strašně umělecký. Stydím se za svý barvy, nějak vycejtím, že to je neadekvátní. Klopím oči. Ale snažím se to nedělat. A večer… večer jsem čajovníkem. Konečně, po pár letech, zase. V Ganéšově čajovém království s Tarkovským na přední stěně. Nejdřív tam sedím tak nahý bez kamery a koukám se, trochu bezradně, pak pozoruju kluka, co se jmenuje nějak jako Pytlík nebo Mlýnek nebo Kapsička, tak to slovo zní česky, jak nožem rozšroubovává pocuchanou kazetu do místního kazeťáku, který se musí spouštět několika vykoušenými fígly, pečlivě ji spravuje a mezi tím nalejvá čaj, byl by to pěknej záběr, říkám si, ale ne, teď si dám čas, budu jenom prodlévat a pozorovat, říkám si, neboť jsem možná začal natáčet předčasně. A odpoledne jsme si Ganéšem povídali o přítomném okamžiku a to odpoledne večer to zkouším… A funguje to. Konečně po tolika dnech je mi líp. Povídáme si. Chci hned natáčet hned Ganéšův portrét, lituju, že nemám minidisk a nenahrávám ten rozhovor, ale vím, že ještě není čas, že je třeba poznávat, přibližovat se a teprve až pak natáčet….

A je báječný, že tady maj Holi, je to oficiálně svátek barev, ale myslím, že hlavní účel je obnovování přátelství. Trvá to tři dny. První večer je oheň. Jdu se projít na kopec a cestou narazím na nějakou chudinskou čtvrť, planou tam ohně, kolem nich srocený děti, křičej a bubnujou na bubínky. Teda myslel jsem si, že budou daleko víc muzikální, to bubnování je trochu nerytmický, spíš vydávání randálu, podobně jako řehtačka. Procházím mezi barákama, koukám na ohně, děcka mně obklopěj zase podávání rukou a wocjórnejm a prej jestli je vyfotím. Vytahuju kameru a cosi natáčím, ale nejde to, dav děcek je kolem mně, obklopuje mně, běsní, křičí, předvádí se. A je tma. Vedou mně k nějakýmu ohni, kterej se právě chystaj zapálit. Pán domu počká, až si nastavím kameru a hrdě otýpkou slýmy podpaluje hromadu chroští, s věncem kytek navrchu. Paní domu obchází oheň a oblejvá ho jaksi obřadně vodou, asi to má nějakej význam, ale netuším jakej. Děcka mi pořád koukaj do hledáčku, mezi lidma tady nejde v klidu natáčet. Dav mi kouká přes rameno, musím si bejt jistej. „Enough!“ Řve výhružně jeden výrustek a tahá mně za košili, že mám už vypadnout. Kolem tma a slum, běsnící dav dětí, radši jdu. Zkouším to zase jinde, trochu natáčet, ale podobně to nejde.

V kampusu veselá atmosféra. Všichni se objímaj. „Hapi holi!“ říkaj si přitom, mačkaj si ruce. Pak někdo zapálí oheň, táhnou se k němu lidi jak můry ke svíčce, obkolopujou, obcházej, obcházení kolem dokola je nějakej výraz zbožnosti nebo úcty, obcházej se stúpy a chrámky, stejně tak oheň. Důležitej je správnej směr, začít zprava doleva, proti směru hodinovejch ručiček. Vyprávím někomu, jak se mi to líbí, ten svátek přátelství. „Ale dyk vy to máte taky, ne?“ „Aha… myslíš čarodějnice? No.. Vlastně máme…“

A druhej den ráno. Hapi holi, křičí někdo a pomazává mi obličej barvama v prášku. Hapi holi, přichází další a sype mi barvu na hlavu. V kantýně jsou všichni barevný, máznou si na tvář navzájem barvu a obejmou se. Procházím se kampusem, oheň ještě doutná, a jak každýho potkám, nejde jinak, než se s každým mohutně obejmout, poplácat po zádech. A pět kluků vleče ohromnej kotel, aspoň padesátlitrovej se zeleným nápojem, ve kterým plavou ohromný kusance ledu. To je Bhang. Ptal jsem se někoho, co to je ten bhang, jak se to vaří, ale ta holka mi to nedokázala vysvětlit. „Je to taková kytka, nevím, jak se to jmenuje anglicky, to se prostě dá do mlíka. Nebo se z toho dělaj pakorky, nebo se to jenom přidá do jídla.“ Mrknu na internet. Bhang je cannabis sativa.

Muzika, DJ, silný bedny, pije se bhang, tančí se kolem vodotrysku. Klukům se trhaj trička, to je součást. Stříká se voda na ostatní, barvy se smejvaj a rozpíjej, jestli včera byl večer ohně, dneska je den vody. Na internetu a v novinách diskuse o tom, že barvy používaný pči holi jsou pěkný svinstvo a že by se měly spíš používat přírodní….

Ale já už nemůžu natáčet, jsem hotovej z bhangu, jdu zalýzt. Měl jsem dvě skleničky, někdo prej osum devět.

Druhej den mi lidi vyprávěj, jakej to má průběh u nich. „U nás v Bengálu to je daleko živější, Holi trvá třeba tři čtyři dny, počád bhang a barvy…“ A Piérre mi vypráví jak poslední dva roky kolem vodotrysku lidi začali spontánně hrát divadlo, někdo byl třeba král, sám se jím stal a ostatní sami začali hrát poddaný, samo se to stalo. Příběhy a divadlo ve svatém stavu. Lituju, že jsem to prospal, ale nakonec se dozvím, že letos se nic takovýho nestalo…

Informační nenažranost

Říkám tomu informační nenažranost. Nikdy jsem pořídně neměl stabilní připojení k Internetu, ale jakmile jsem se vyskytnul u nějakýho silnějšěího připojení, začalo to. Říkám tomu informační nenažranost. Eliška něco podobného nazývala intelektuálním otylstvím. I když to myslela jako přežírání se knihama. Stahuju. Na ehm nejmenované koleji, kdežto jest 700 otevřených ftp serverů, rychlá optická síť. Muzika. Bezesné noci strávené nad počítačem ve studiu. Prokletí P2P sítí. Neschopnost se odtrhnout. Pak filmy. Jenom klikání, stahování, ještě tohle a támhleto… V poslední době elektronický knížky.

Odkazy kledám na Orkutu, kterej kromě toho, že je přeplněnej Brazilcema (56%, nejvíc vůbec), má svůj Boom i v Indii (třetí příčka po USA, 13%). V kterýkoliv internetový kavárně, stísněný místnosti s co největším počtem boxů, tak akorát pro jednoho skrčence, na osdesáti procentech obrazovek běží Orkut. Možná o tom tu budu natáčet.

Orkut je sociální software. Není možný se do něj dostat zvenku, zaregistrovat se. Podobně jako na Gmailu (Orkut provozuje Google) je zapotřebí, aby člověka někdo pozval. Pozvaný a zvoucí pak spolu vytvářejí první sociální vazbu. Kliknutím na člověka je možný zobrazit si jeho přátele. Úroveň přátelství (znám ho, neznám ho, nejlepší kámoš, známej…) je možný nastavit, ale nikde se nezjevuje. Orkut má i geniální funkci zobrazováníí sociálních sítí. Uprostřed fotka člověka, kolem něho jeho přátelé. Kliknutím na někoho přátel se zobrazí jeho mapa. Serfování po sociální síti.

A komunity. Asi desítky tisíc komunit, tématickejch. Kliknutím se člověk může přidat ke komunitě/hnízdu/clusteru. Některý z nich jsou disk

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .