0
0

Seděl jsem v malé lesní restauraci obklopené džunglí, květinovou zahradou a kávovníkou plantáží na hřebeni Doi Pui a užíval si klidu. Stará paní mi přinesla orosenou láhev vychlazené vody, a někam se tiše vytratila. Nikde nikdo. Bylo krátce po poledni, čas oběda, čas polehávání v houpacích sítích, čas siesty, podřimování a nicnedělání, protože je příliš horko na to, aby se pracovalo. Moje motorka, dvouválcová Yamaha a jejích třicet šest koní, odpočívala ve stínu na lesní cestě vedoucí kolem plantáže a čekala, až se rozhodnu, co dál.

Jenže já se nehodlal rozhodovat. Bylo příjemné sedět na dřevěném špalku u prostého, z hrubých prkensbitého stolu a nedělat nic, užívat si bzučení hmyzu, pronikavého křiku cikád a temného hučení mohutných stromů, vyrůstajících ve spleti křovin a lián. Podivoval jsem se, jak sem ti lidé všechno dopravují po strmých a kamenitých cestách a úzkých pěšinách, a proč se vlastně rozhodli založit kávovníkovou plantáž uprostřed džungle těsně pod vrcholkem hory. Později mi někdo znalý vysvětlil, že káva pěstovaná ve zdejším čistém, chladném vzduchu a horském klimatu, má skvělou vůni a chuť.

Na nebi se začaly kupit těžké, husté, bílé a šedé mraky a byly tak nízko, až jsem se jich málem mohl dotknout. Jejich mlha olizovala jasně zelené vrcholky stromů a vlhkost si v malinkých kapičkách sedala všude kolem, že jsem mohl doslova cítit, že společně se vzduchem dýchám i vodu. Kdesi v dálce hluboce zahřmělo, to jak se mezi strmými kopci pomalu plížila a blížila bouře. „Asi bych měl vyrazit dřív, než to spadne,“ pomyslel jsem si, zvedl se z dřevěného špalku, na kterém jsem seděl a vydal se k motorce.

Nastartoval jsem, nasedl a rozjel se lesní cestou do neznáma. Do neznáma, protože, kromě toho, že se hora jmenuje Doi Pui, jsem nevěděl, kde vlastně jsem a řídil se jen instinktem. Na rozdíl od Česka, kde je zmapovaná téměř každá pěšina a všude narážíte na turistické značky, které vás bezpečně dovedou zpět do civilizace, v Thajsku nic takového nenajdete. Vezmete si znalého průvodce, anebo se vydáte na cestu na vlastní pěst, spoléhajíce, že to nějak dopadne. Patřím k druhému typu, a tak jsem opatrně kličkoval mezi kameny na cestě, přes sedmnáct set metrů vysoko nad mořem, v temně zeleném tunelu jinak neprostupné džungle.

Cesta stále stoupala pozvolna vzhůru po úbočí hory, když se stromy najednou rozestoupily a já vjel doprostřed malé vesnice horského kmene Hmongů. Vypadala opuštěně, jak všichni spali někde pod střechou nuzných chýší, postavených z toho, co dala příroda i civilizace. Stěny z trávových rohoží a střechy z vlnitého plechu. Nikdo se nevzrušil hukotem motoru, nikdo nevyběhl na zápraží, aby mě přivítal. Jen před jednou chatou seděla na bobku mladá žena se dvěma dětmi a cosi kuchtila na malém, otevřeném ohništi.

„Chiang Mai, Chiang Mai?“ ptal jsem se v naději, že porozumí a bezradně kolem sebe máchal rukama. „Oooo, Chiang Mai,“ usmála se a zabrebentila něco, co zřejmě znamenalo tudy, a tak jsem poděkoval a vydal se naznačeným směrem. Cesta ještě pár set metrů stoupala, až jsem se ocitl na nejvyšším bodě hory, s mohutným, košatým stromem, tyčícím se nejméně do čtyřiceti metrů výšky jako zelený maják. „A co teď?“ řekl jsem si, zíraje na cestu, která se najednou propadala do strmé propasti. „Mám to zkusit,“ ptal jsem se v duchu, vědom si, že mé motorkářské zkušenosti jsou velmi, velmi chabé a mé řidičské umění tomu odpovídá. „Mám to sjet?“

Jenže nechtělo se mi vracet se zpět stejnou stezkou a kromě toho mi připadalo, že tudy to bude kratší, a také mi lidská pýcha našeptávala, abych to nevzdával, že na to mám, a já jsem ten zrádný hlas nerozumně poslechl a rozjel se. Motor řval na jedničku, jak se snažil usilovně a s námahou brzdit, ale nestačil. A tak jsem mu zlehka pomáhal zadní brzdou, stojíce ve stupačkách, a se srdcem až v krku po očku pozoroval hustým křovím zarostlý a téměř kolmý sráz napravo od cesty, když vtom se ozval jiný, mnohem děsivější řev horských bohů, hlasem burácivého hromu, doprovázeného oslnivým zábleskem a současně na mně dopadly první těžké kapky deště.

Zastavil jsem a bleskurychle natáhl přes hlavu pláštěnku, a to bylo vše, co jsem stačil udělat, protože nebe v několika vteřinách rozevřelo svou černou tlamu a vypustilo mi na hlavu oceán. Během minuty jsem stál nad kotníky v divoké řece kalné vody. Prudký lijavec bušil s neuvěřitelnou silou do mé helmy a do těla a ohlušoval mě rachotem vodopádu vody řítící se seshora nikoli v kapkách, ale ve zběsilých, divokých proudech.

Blesk stíhal blesk a hluk rachotu hromu byl nepopsatelný a já jen stál a doufal, že nebudu cílem těch tisíců voltů, prolétajících všude kolem ohnivými prsty. Kupodivu jsem se nebál. Ne, že bych byl tak statečný. To jen řádění živlu kolem mělo tak neuvěřitelnou sílu, že jsem mohl jen stát v užaslém údivu, naprosto obklopen a ohromen tou bouřící mohutností přírody a na strach jaksi nezbyl čas a prostor.

Byla to chvíle, kdy instinktivně víte, že není důvod se bát, protože vám to nepomůže, k ničemu to není. Buďto přežijete nebo ne. Nemůžete s tím nic dělat, jste jen jednou nepatrnou částečkou přírody. A ta vás buďto beze zbytku pohltí zpátky tam, odkud jste vzešli, anebo vás nechá dál žít v tomto světě iluzí, kde se člověk naivně domnívá, že on je tím tvorem, který přírodě vládne a spoutává ji. Že to on určuje, kterým směrem a jak se to, co jej stvořilo, bude ubírat. Ale při první tropické horské bouři vás bohové nekompromisně přesvědčí, že pokud takto pyšně smýšlíte, jste jen malí ubozí blázni.

A tak jsem jen trpělivě stál uprostřed tanců vodního a ohnivého živlu a čekal, až to přejde, protože nic netrvá navěky a slunce zase vyjde na oblohu, vysuší svým teplem rozbahněné cesty a povede mě domů. Mýlil jsem se a v duchu až do hrobu proklínal firmu Tatanka, jejíž zaručeně nepromokavou pláštěnku jsem si za drahý peníz koupil, a teď trčel v bouři promočen až na kůži, takže byste mě mohli ždímat.

Po dvou hodinách tropický lijavec přece jen zeslábl a proměnil se v hustý, takový obyčejný český déšť, kterému obvykle říkáme průtrž mračen. Za další půlhodinku z toho zbyl teplý, ale stále ještě vytrvalý jarní deštík. Jak rychle řeka přišla, tak rychle zase zmizela a zbyly jen bystřiny vody běžící po srázovité cestě dolů, hlubokými kolejemi vrytými do červeného koberce mazlavé a bahnité půdy. Moje mašina není žádný motokros, jen obyčejná sportovní motorka se silničními gumami, a já nezkušený, bláznivý motorkář začátečník.

Skočil jsem do sedla a stisknul startér. Motor zabručel a já se rozjel na jedničku prudkým srázem dolů. Nahoru to nešlo. Motorka však nejela. Klouzala bahnem jako sáně a smýkala se mnou v hluboké rýze ze strany na stranu a já přibrzdil. Bohužel, přední brzdou a už jsem se válel. Dvěma přemety jsem se překulil přes okraj cesty a jen husté křoviny zabránily mému volnému pádu do několikasetmetrové hlubiny.

Chytajíc se větví a zarývajíc nehty do hlíny, vyškrábal jsem se namáhavě zpátky. Motor stále běžel a zadní kolo se točilo, stříkajíc bahnem kolem sebe. Otočil jsem klíčkem, vypnul motor a pokusil se dostat stroj zpátky na obě kola. Jenže obě nohy mi v kluzkém blátě ujely a už jsem se znovu válel v bahenní lázni.

Tak to pokračovalo dalších pět nebo šest kilometrů. Užíval jsem si přírodní klouzačky a pády přestal počítat. Konečně, proměněn v červenou bahnitou sochu, jsem se probojoval pod horu. A kam teď? Cesta se najednou rozmnožila v mnoho dalších, navzájem se protínajících a křižujících směrů, ale který je ten správný a spásný, vedoucí k domovu, do Chiang Mai. A vtom se přede mnou objevil dům s ovocným sadem. „Chiang Mai, Chiang Mai?“ následovala samozřejmá otázka, stíhaná odpovědí a mávnutím ruky. „Tudy.“

Tak tedy tudy. Po několika stech metrech se cesta opět rozdvojila, roztrojila a rozčtvrtila a já stál znovu před stejným dilematem: „Kudy?“ Polní cesty se kroutily a proplétaly kopcovitým terénem a nikde žádná Mařenka, která by mi zkušeně nařídila: „Jeníčku, vylez na strom a rozhlédni se, jestli neuvidíš nějaké světélko.“ Jenže já nebyl Jeníček a nechtělo se mi šplhat po mokrých stromech a kromě toho bylo ještě světlo, takže bych stejně žádné mihotavé světélko zatracené perníkové chaloupky neuviděl. A pořád pršelo.

Nezbylo, než se spolehnout na starý dobrý instinkt: „Teď to zkusím doleva, teď možná doprava a teď snad kousek rovně…“ To zabralo. Úzká polní cesta se pojednou změnila v širší a ještě širší cestu, a pak se stromy z ničeho nic rozestoupily a já se ocitl na břehu nevelkého mírumilovného jezera. A hned u něj restaurace s dřevěnými altány postavenými v mělké vodě podél břehu.

Personál sice s neskrývanými obavami sledoval tu hromadu bahna valící se k nim na jiné, dvěma válci motoru brumlající kouli červené hlíny se dvěma vyčnívajícími koly, ale kupodivu se na nic neptal. Tedy kromě toho, co si dám. Dal jsem si to, co dala příroda, tedy čerstvě nachytané, do zlatova usmažené a ostře pálivé žáby, protože, když to není ostré, není to dobré, mai phét, mai aroy, jak říkají Thajci.

Mělo to jen jeden malý háček, zout si boty před vstupem do altánu, jak je v Thajsku zvykem. A to znamenalo prokopat se ke tkaničkám. Vytáhl jsem z pouzdra na opasku nůž a ujal se té práce, ale napřed jsem vymáchal pláštěnku v jezeře. Potom jsem vydoloval z bahna tkaničky a opláchl i boty, čímž jsem se zvolna začal podobat civilizovanému člověku.

Šaty pod pláštěnkou byly sice promočené, ale jinak celkem čisté, až na nohavice kalhot, které rovněž zasluhovaly odbahnit. Ponechal jsem to na doma. Rozvalil jsem se v malém altánu na rohoži a pustil se do žab s rýží, které byly odbahněné, vykuchané a osmažené, a chutnaly skvěle. Chilli mi jen lehce ožahlo jazyk, krk a žaludeční stěny, ale na to si člověk v Thajsku rychle zvykne a brzy se mu v zažívacím ústrojí vytvoří ochranné mozoly.

Okusoval jsem žabí kostičky a pozoroval cáry pomalu se trhajících, těžkých černých mračen, stále obalujících Doi Pui, mezi nimiž tu a tam již začínala prosvítat modrá obloha. A v duchu jsem děkoval duchům hory, že mě nenechali utopit v červeném bahně a zlámat si kosti v příkrých srázech mezi staletými stromy.

Nad jezerem ještě stále drobně mžilo. Jako připomínka toho, že ještě před chvílí se valily z nebes životadárné proudy vod, které vám za určitých okolností mohou darovat smrt. To však už nyní, díky bohu, nezměním. To proto, že minulost neexistuje a budoucnost ještě nezačala. Zbylo jen věčné a proměnlivé teď.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .