0
0

Hřiště v oblacích aneb vítejte v Monte Negru

Sotva člověk opustí Srbsko a vlak začne kličkovat mezi horami, stržemi a kaňony, připadá si najednou jako by vstoupil do jiné říše. Totiž, ten člověk, ne ten vlak, ačkoliv: co my vlastně víme o pocitech dopravních prostředků? Téměř nic, ale jsem si jist, že mít tento vlak pocity, bylo by mu již od Bělehradu poněkud těžko.

Vlak je tak plný, že nezúčastněnému pozorovateli jen stěží unikne fakt, že jednotlivé vagóny se mnohde šponují a vydouvají; prodavači vlakového občerstvení využívají naplno výhod dělby práce; jeden obchází s igelitkou lahváčů, další se síťovkou pomerančů a tak dále, a když se soukají nacpanou uličkou, na vágónu lze pozorovat zřetelnou pohyblivou bouli od cestujících, co se ze všech sil tisknou ke stěnám, aby umožnili volný průchod uličkou. Jsme v jedné z nejzajímavějších balkánských zemí – v Černé Hoře.

Černá hora se v originále zove Crna Gora a také se už odedávna halí do oděvu z pověstí o tajemném království sveřepých horalů, neprostupných údolí a hlubokých kaňonů. Je to zvláštní, nespoutaný kus země, kde vládnou hory a zase jenom hory. Úzký pás nížin u pobřeží je možná přívětivý kus země, taková balkánská riviéra v plné kráse, kde se žije do pozdních nočních hodin, o liduprázdnosti či tajemnosti nemůže být řeč a mořechtiví turisté z východní Evropy se tu hemží jako mravenci. Sem tam se objeví i zápaďák a nestačí se divit. V cestovatelských magazínech či jiném seriózním tisku si přečetl něco o opuštěných poklidných plážích, o bílých píscích a o dosud neobjeveném klenotu Jadranského pobřeží. Jenže co čert nechtěl – žurnalisté zapomněli zmínit, že Češi, Poláci, Italové, Rusové, Srbové a další vzdálené národy se mezi plnohodnotné turisty patrně nezapočítávají – ti totiž onen neobjevený klenot používají jako samozřejmou součást každodenního outfitu.

Jenže, jak jsme již zmínili a jak ostatně plyne i se samotného názvu, Černá Hora, to jsou především pletence horských masivů a kaňonů a pokud opustíte pobřeží a vydáte se do vnitrozemí, najednou je všechno, jak má být a veškeré slibované tajemno je zase zpátky. Srdečně nedoporučuji klaustrofobikům, protože když po dlouhé kilometry cestujete a ze všech stran vás obklopují strmé svahy, které vrhají dlouhé stíny a údolí se jen občas otevře natolik, aby bylo schopno pojmout něco jako menší město, snadno na vás padne tíseň. A na to neexistuje lepší lék, než se vyšplhat vzhůru do kopců a podívat se na to všechno tak trochu s nadhledem.

Zastavíte například v takovém typickém podhorském městě jménem Mojkovac. Na místní poměry jde o velké město, ba přímo významné centrum, ačkoliv zde sídlí jen něco málo přes čtyři tisíce obyvatel. No a v tom Mojkovacu vás okamžitě obklopí spousta taxikářů a hlasitě se vyptávají a radí: „Kam, kam, kde, odkud? Do hor? Nelze jinak nežli vozem! Neobyčejně daleko jsou ty vaše hory, tam než dojdete…Nejsme drazí, jen za pár eur vás svezeme a hned zase půjdeme…“ A takhle podobně a člověk by jim skoro věřil, kdyby nevěděl. Jenže my víme a tak je nám zvoliti daleko rozumnější způsob utrácení eur: dlouhé pochody v pustinách vyžadují zásoby alkoholu (z hygienických důvodů, samozřejmě, to je známo všem zkušeným horalům) a ten stojí nemalé peníze.

Vcházíme do malého kvelbu a přejeme hokynáři dobrý den (dobrému dni zde ovšem říkají dobar dan), a také na nás visí tíha rozhodnutí, zda zvolit rakiji či slivovici (které zde ovšem říkají šljivovica). U nás má slovo rakija špatný zvuk a já si pod tím vždycky představoval nějaký děsivý utrejch. Ono to však neznamená nic jiného než ovocná pálenka a v každé části Balkánu do ní obvykle dávají něco jiného. Tak třeba Černohorci ji dělají výlučně z hroznů a opravdu to umí. Umí i víno a pivo, ale o tom snad později; cestopisné články by se měly zabývat alkoholem pouze v malých dávkách.

Po hodinách vyjednávání, interpelací, prvních a druhých čtení a hlasování jsme nakonec zvolili rakiji a vydali se do hor. Stačí pár minut pěšmo jíti a pár dalších taxikářů verbálně odmítnouti a město je v zásadě za námi, cestu údolím vzhůru už dále zdobí jen selská stavení; pravda, není to žádné velké retro – žádné muzeum liptovskej dědiny tu nečekejte – je to však malebné a uklidňující. Zastavuje nás jakýsi přívětivý děda a ptá se; klade krajně obvyklé otázky: co, kde, kam, odkud. To bývá dobré znamení: patrně sem zatím nejezdí tolik cizinců, aby mu zevšedněli a nestáli za to, aby jim kladl krajně obvyklé otázky. Ještě přidává pár otcovských rad, zejména o tom, kterak v horách černohorských neztratit cestu, nezbloudit, nezajít žízní či na úbytě; a pak už můžeme pokračovat dále a výše.

Pokud srovnáváme Černou Horu například s Českou Republikou, je nepochybně nutno uznat, že je turistickým značením dotčená poměrně málo. Ne že by značky nebyly. Jsou. Místy. Jsou to však stvoření velice stádní, rády se sdružují a drží pospolu. Poutník často dlouhé hodiny nenatrefí na jedinou z nich, libuje si jak je dobrodružný, případně i bloudí a hledá cestu podle lišejníků a letokruhů, aby pak náhle narazil na celý roj značek; patrně jde o nějaké kritické místo, kde by nebohý poutník, nemaje značku alespoň na každém druhém metru, nepochybně okamžitě zabloudil a spadl do některé z četných roklí. Tvůrci turistického značení navíc obvykle zastávají názor, že nebezpečí dosahuje vrcholu tehdy, když o správném směru cesty nemůže být pochyb. Člověk by tam přece mohl podlehnout falešnému pocitu bezpečí. Tam, kde je orientace v terénu těžká jako kachna se zelím, si prý naopak poradí bez jediného ukazatele – protože mu nic jiného nezbývá.

Dost ovšem značení; na světě jsou spousty značených i neznačených cest a směr si nakonec stejně volíme sami. Po pár hodinách chůze není po ruchu „velkoměsta“ vidu ani slechu a tady, přímo pod horami, do nichž máme namířeno, stojí už jen osamělá selská stavení a mezi nimi spousta luk; léto je tady v horách krátké, ale silné jako vietnamské kafe a tak je třeba sekat louky; zdravíme Černohorce, kteří právě potí krev a nemají energie nazbyt. Proto odpovídají jen tichými gesty, ačkoliv jejich krajané v údolí dělají všechno pro to, aby turista ani na vteřinu nezapomněl, že je na Balkáně a že tady na Balkáně vládne pravá jižanská nátura. To, co považujeme za křik, řev či zvýšený hlas, je tady v mluveném projevu normou, a jeli-to pro vás stresový faktor, lépe se Montenegru vyhnout. A se smyslem pro pořádek to není o moc lepší: skládky si lidé zakládájí zcela podle chuti, kde se jim zrovna zlíbí a zdejší krajina to zatím jakž takž snáší; je totiž taková ta nepřístupná, co toho povolí jen málo: zásoba příhodných prostor pro černé skládky se rychle tenčí, neboť většina potenciálních odpadišť leží příliš vysoko, daleko či hluboko. Zákon je v tomto na domorodce poněkud krátký; vláda nad svinčíkumilnými Černohorci zlomila hůl a zkouší si je naklonit způsobem z nejosvědčenějších – penězi: kdo se rozhodne uklidit si pozemek, dostane na to dotace. Ani to však s domorodci obvykle nehne.

Chcete-li tedy na Černou Horu aspoň malinko lépe vidět, nezbývá než vylézt nahoru, a to hodně vysoko. Statistika říká, že kolem šedesáti procent z celé země se nachází více než tisíc metrů nad mořskou hladinou a to je zatraceně neúplná informace; neúplná, neboť se v ní úplně ztratí litry potu a tuny peprných výrazů, které člověk musí vycedit, chce-li se vyhrabat z hlubokého kaňonu na nejbližší hřeben, nemluvě o tom, že ani nahoře nečeká žádná náhorní planina.

Noc strávená dole u řeky přinesla leccos; převážně však spousty komárů a také pozvání na šljivovici. Tady přímo pod horami už se z osad stávají samoty a světlo z lidských příbytků tady nahrazují světlušky; to, co předvádějí, je normální světelné znečištění; je jich tady tolik, že chce-li si poutník užít pohledu na hvězdy, dopadne jako vegetarián mezi eskymáky či poustevník v New Yorku.

Ráno nezbývá nic jiného, než už konečně vystoupat vzhůru. Počasí, coby významný činitel všech horských putování, se dnes chová jako moderní dynamický politik, který nechce, nebo možná nedokáže říci ani ano, ani ne. Z jedné strany hřebene se valí modř, z druhé ovšem také; pouze zvoleným odstínům to spolu příliš nehraje. Jako bychom stáli na hranici dvou světů; chvíli má navrch světlo, aby jej vzápětí vystřídalo krátké období temna a deště.

Počasí navzdory ovšem rázně stoupáme vzhůru; do deníčku si zapisujeme, že místní horstvo jest osídleno řídce, ale přece, což nám zachraňuje krk, protože horalé nám musí často napravovat zmatenou hlavu a ukazovatt správný směr cesty. Jsou pozoruhodně urostlí, tito místní horalé, a to prosím nemám ze své hlavy, sám bych si toho stěží všiml – prozradila mi to ale noční můra všech školometů, svobodná encyklopedie Wikipedia ( kteréžto slovo může v moderní češtině sloužit i jako synonymní pojmenování pro pavlačové informátorky, obvykle zvané drbny). Ta tvrdí, že, průměrově vzato, dinarští horalé jsou ti nejvyšší lidé na světě.

Přese všechny dobré rady však nakonec končí naše snaha o civilizovaný a pohodlný výstup neúspěchem. Jsouce polapeni a zmateni na cestě po úbočí hřebene, která nade všechna nejjasnější slunce nevede tam, kam má, rozhodujeme se, že situaci vyřešíme starou dobrou silou – na hřeben se vyškrábeme přímo po spádnici, která se zde ovšem nebezpečně podobá svislici. Nyní bych měl čtenáře uondat únavným popisem, abych mu alespoň trochu přiblížil, kterak vyčerpávající takový výstup je; z jedné strany na vás ze všech sil svítí ta příšerná žlutá věc zvaná slunce a vysává z vás všechnu sílu; z druhé strany vás pak na duchu láme ocelové nebe, které se zjevně chystá k bubenické šou se světelnými efekty. Spokojím se však s konstatováním, že pro konvenční cik-cak design horských stezek existuje dobrý důvod, a existuje i dobrý důvod, proč se takových konvenčních stezek držet.

Konečně jsme na střeše Montenegra; chtěli jsme se na celou zemi a její obyvatelstvo podívat náležitě spatra a teď máme i možnost, jenže místo toho se musíme rychle ukrýt – temná strana oblohy po celodenním souboji definitivně získává převahu.

Bouře byla vydatná a velice hlučná a když skončila, konečně jsme si mohli celé to slavné Montenegro pořádně prohlédnout. Odněkud z neznáma se tady z hromů a blesků zhmotnil bača i s ovcemi. Což je tady v jihovýchodní Evropě taková klasika, že se o tom skoro ani nemá cenu zmiňovat. Znalec ovčích plemen jistě ocení neobvyklý vzhled místních skopců a pokud znalcem nejste, vaši pozornost patrně upoutá spíše fotbalové hřiště o kus dále na hřebeni – plácek, který vás za zahrání míče do autu tvrdě potrestá, protože ze tří stran hřiště padají dolů strmé svahy. Brány někdo stloukl ze starých a mírně pokřivených latí a opodál se dokonce povaluje měkký gumový míč; takový ten malý, co ho není třeba foukat a nelítá daleko – jiný by tady nevydržel dlouho. Hrací plocha je křivější a tráva poněkud vyšší, nežli například na Nou Campu v Barceloně, ale, hodnocen podle okolní scenérie, místní stadion by se jistě vešel do první světové desítky.

V dáli směrem na severovýchod se ploší rovina – nejspíš Srbsko. Jsme na samotném začátku pohoří Bjelasica a nedokážeme dohlédnout jeho konce. Naproti přes údolí stojí další nekonečný masiv řečený Sinajevina; skoro na dosah ruky, protože ten, kdo měl na starosti design této zapadlé balkánské zemičky, se rozhodl na co nejmenším prostoru shromáždit co nejvíce skal, pahorků, štítů, strží, roklí, kaňonů, hřebenů a masivů a člověk má pocit, že by mohl celé Montenegro jen tak proskákat z hřebene na hřeben.

Na horách není nic, jen katuny a pastevci; pod horami skoro nic a jen shluky světel tu a tam ukazují, že zde žije i hrstka lidí. Většinou žijí jednoduše, drží se tradice a příliš se nenechávají strhnout moderními zítřky. Pokud si to snad zápaďák místo pobřeží namíří právě tady do kopců, možná se mu opravdu dostane veškeré slibované romantiky a jeho víra v serióznost cestovatelských tiskovin mu snad vydrží o chvíli dýl.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .