0
0

Před letošním verdiktem, kam se letos podívat, jsme měli velké dilema. Lákala nás již tak dlouho oddalovaná Korsika nebo Sardinie. Nakonec nám k rozhodnutí pomohla i horší finanční situace. Musím říct, že jsem ještě dnes tak Černou Horou očarován, že bych se tam hned vydal znovu. Z přátel se k nám opět nikdo nepřipojuje a tak vyrážíme sami, na což jsme již zvyklí a nemůže nás to nijak zviklat.

1. den – sobota 9.7.2011 (Domov – Ljubače – 660,0 km)

Ráno vstáváme v 7 hodin, dobalujeme jídlo, kontrolujeme veškeré doklady a vyrážíme směr Bratislava po dálnici D2. V Hustopečích ještě tankujeme poslední CZ benzín a pádíme dál, ať nám to dnes utíká. Potom už pokračujeme pouze po okreskách. Jedeme kolem Balatonu, směrem dolů na Chorvatsko (hraniční přechod Udvar). V Chorvatsku na hranicích naštěstí není žádná kolona a celníci kontrolují pasy jen letmo. Po překročení hranic pokračujeme svižnějším tempem stále dolů směr Bosna a Hercegovina, přece jen je už dost hodin a dnešní plán, dorazit do města Tuzla, chceme splnit. Na hraničním přechodu do Bosny a Hercegoviny (Županja) už nemáme takové štěstí. Je tu docela fronta a celníci kontrolují veškeré doklady. Z počátku dodržujeme rychlostní limity, protože jsem byl varován na časté měření rychlosti. Po chvilce si však zvykáme a jedeme svižněji. Přece jen dodržovat jejich neustále sníženou rychlost na 60km/h je otrava, navíc zde velmi dobře funguje upozorňování na policii od protijedoucích aut. Dnešní plán se nám daří splnit a v obci Ljubače nacházíme směrovku k motelu, který na nás po příjezdu působí jako uzavřený, což potvrzují i zamčené dveře. Než se ale stihneme napít, vyjde ze dveří pán a tak se ptáme, zda má otevřeno a volný pokoj. Domlouváme se na ceně 20 euro za pokoj. Kuchyně ovšem nefunguje, protože tam probíhá rekonstrukce. Motorku parkujeme uvnitř ve vstupní hale, prý ji bude hlídat. Na pokoji potom zjišťujeme, že výborné domácí kuřecí řízky jsou podruhé usmažené a raději je vyhazujeme.

Den 2 – neděle 10.7.2011 (Ljubače – Žabljak – 347,6 km)

Budíček volíme na 7:30 hod. Z vlastních zásob něco málo posnídáme a zhruba o hodinu později už vyrážíme dál. Chceme to dnes stihnout do Žabljaku. Ráno jsme plní sil a cesta začíná být konečně zajímavá, tak si to patřičně užíváme. Ve městě Kladanj se dáváme směrem na Vlasenica, není tu skoro žádný provoz a cesta je plná zatáček. Ve městě Sokolac tankujeme a poprvé cítím divný zápach benzínu, na který si později zvykám. Je stejný v celé Bosně i Černé Hoře. Obsluha nám radí kudy dál, za což jsem později velmi vděčný, neboť pár křižovatek není vůbec značených.

Ve městě Foča špatně odbočujeme, neboť cesta opět není značená a tak si dopřáváme naši první šotolinu. Po chvilce bloudění stavíme a ptáme se na cestu směr „Montenegro“. Pán nám ukazuje, že na rozcestí máme jet doprava, což nám po jeho odjezdu zase vyvrací místní paní a navádí nás úplně jinudy, naštěstí však dobře. Před překročením hranic do Černé Hory se zastavujeme na oběd. Na grilu vidíme krásné maso a tak si objednáváme. K našemu překvapení nedostáváme maso z grilu, ale nějaké studené a gumové. Po nepříliš vydařeném obědě pokračujeme dál na hraniční přechod Šcepan Polje. Na horší cestu jsme byli upozorněni, ale i tak nás místy dokáže zaskočit, úzká, rozbitá a místy dokonce chybí. Na hraničním přechodu kontrolují pasy a chtějí vidět i zelenou kartu, kterou si ani nestihnou prohlídnout a vrací mi ji, že můžeme jet. Jak ovšem zahlídnou foťák, hned nám zakazují fotit most, po chvilce se nedivíme, protože občas čekáme, kdy se pod náma propadne.

Hned po vjezdu do Černé Hory nás uchvacuje Pivská přehrada, je to opravdu krása. Po cestě je spousta tunelů, ve kterých není ovšem skoro vidět, což je dost nepříjemné. Po prohlídce Pivského Manistiru tankujeme a vracíme se kousek cesty zpět do tunelu směr Durmitor. Cesta je plná překvapení, občas potkáte v protisměru ze zatáčky pěkně rozjeté auto, šutry a nebo kravské lejno, toho je tu asi nejvíc :-D. Občas nám skříží cestu kráva, ovce, nebo koza, ale naštěstí je to po chvilce přestane bavit a pustí nás dál.

Po příjezdu do Žabljaku zkoušíme najít kemp a tak projíždíme město křížem krážem a zjišťujeme, kde se nám bude líbit nejvíc. Nakonec jedeme do doporučeného kempu „Mišo“. Už na rozcestí na nás mávají, ať jedeme k nim (cena 20eu za pokoj na noc). Cesta do kempu, který na nás ani jako kemp nepůsobí, vede hodně ostře vzhůru. Po ubytování sundávám kufry, zítra budeme výletit jen v okolí. Večeři si dáváme v kempu, dostáváme výbornou domácí polévku, maso, sýr, zeleninu, pečivo a na konec nám paní donese ještě misku jahod z její zahrádky a prý je to grátis speciálně pro nás. V kempu je spousta Čechů, tak zjišťujeme, co kde je. Potkáváme zde Michala a Kláru, kteří jsou tu autem, jsou kousek od Jihlavy. Mají podobné plány a tak s nimi trávíme večer a vyměňujeme si plány a zážitky.

Den 3 – pondělí 11.7. 2011 (Žabljak – 161,4 km)

Ráno ještě snídáme Majku z domova. Namázneme řetěz a jedeme se podívat do hor na „Mala Crna Gora“. Jednou špatně odbočujeme, ale aspoň vidíme okolí i z jiné strany. Cesta je trochu horší, jede se převážně na 1 nebo 2, okolí nám to ale vynahrazuje.

Není tu skoro žádný provoz, asi 2 auta za celou dobu, vzhledem k té kráse je to zvláštní, žádní turisté. U cedule „Mala Crna Gora“ zkoušíme na rozcestí rovně, ale cesta nikam nevede. Nebo spíš po chvilce mizí asfalt a pak už jen šotolina. Vracíme se na rozcestí a zkoušíme druhý směr, který nás po chvilce dovede ke kaňonu Sušice.

Po malém odpočinku se vracíme dolů a zkoušíme se dát směrem na „Curevac“. Cesta je lepší a o hodně kratší. Dál ale vede pouze vyhlídkový okruh (pěšky), za který se platí, a nebo šotolinová cesta směr „Tepca“, kterou se zkoušíme vydat. Asi po 4km to vzdáváme, tak trochu donuceni, protože nám přestává brzdit zadní brzda, která je přehřátá (aspoň doufám, že je to jediný problém, proč nebrzdí). Vracíme se tedy do Žabljaku a dopřáváme si tu oběd. Konečně si napravujeme chuť „Durmitorským steakem“, je to steak plněný pršutem a sýrem (350g). Po výborném obědě se jedeme podívat do města Šavnik, kde by měl být podle internetu v okolí vodopád. Nějak se nám ho nedaří najít, ani obsluha na benzince neví a tak se vracíme zpět se zajížďkou do kaňonu Nevideo. Opět krása, nedotčená příroda, to se prostě musí vidět.

Silnice mezi Žabljakem a Šavnikem je nová, nebo alespoň kompletně opravená. Je tam tunel cca 2,2 km, který není ještě dokončený, ale už je otevřený. Po cestě policie měří, ale víme o nich a tak alespoň v jejich okolí dodržujeme rychlost :-). Další výlet zkoušíme na „Crno Jezero“, kam se nám nedaří dostat se na motorce, všude je jen cesta pro pěší. Vracíme se do kempu s tím, že se převlékneme do civilu a půjdeme tedy na výlet pěšky. Cesta lesem nám zabrala asi 30 minut. Jezero je pěkné, ovšem do vody bychom nevlezli. Kraje jsou obrostlé a voda je studená.

Po pauze se vracíme zpět do kempu, kde opět potkáváme Michala a Kláru, kteří se již také vrátili z výletů. K večeři máme chleba a vysočinu z domova, která nakonec padne k pálence od místních. Doporučujeme si vzít s sebou něco proti komárům a proti štípnutí (např. Fenistil), protože zatím co my koštovali pálenku, komáři si pochutnávali na nás.

Den 4 – úterý 12.7.2011 (Žabljak – Plav – 291,8 km)

Prvním dnešním bodem je návštěva bodu v Durmitoru pro „Interphone tour“, kde uděláme jen pár fotek. Za to, že jsme zastavili, nás kasíruje místní správce o 4 eura za průjezd Durmitorem. Chvilku se s ním dohadujeme, nakonec mu dáváme jen 2 eura a jedeme zpět.

Další zajímavostí je most přes řeku Taru, kde zastavujeme a děláme nějaké fotky. Potom pokračujeme dál kaňónem Tary směr Mojkovač a dál směrem Berane. Rozepisovat se zde, že je cesta kaňónem nádherná, je asi už zbytečné. Je to tu prostě krása všude.

Ve městě Berane tankujeme a trochu bloudíme. Cesty tu vážně nejsou nějak obzvlášť dobře značené a už vůbec ne na zajímavá místa. Našim dalším zajímavý místem je národní park „Biogradská Gora“. Po cestě jedeme asi 3x po šotolině, ale už nám to přijde celkem normální. K této zemi to patří, to byl i jeden z důvodů, proč jet právě sem. Příroda je tu zelenější než si dovedete představit. V místním hotelu si dáváme konečně oběd, k pití dostáváme vodu z místního pramene. Tyto prameny jsou skoro všude a voda z nich je chutnější než balená. Pan majitel si s náma vypráví odkud jsme a kde jsme už byli a kam pokračujeme a snaží se nás přesvědčit, abychom zůstali přes noc. Musím říct, že jsme to hodně vážně zvažovali, ale všechny výlety jsou zde pro pěší a tak nakonec jedeme zpět a pokračujeme v našem plánu přespat u jezera Plav.

Po příjezdu na Plavské jezero je ještě málo hodin a tak se pokoušíme najít prvně zajímavosti, které jsme měly vytypované. Po cestě dostávám pokyn k okamžitému zastavení. Netuším, co se děje. Zastavuji a Kamča okamžitě sundává bundu. Dostala se ji tam někudy asi vosa a schytala 4 bodance do pravé ruky. Bloudíme jak jen to je možné, občas nám někdo poradí, ale i tak je to jedno rozcestí za druhým a tak bohužel vodopády, které mají být někde u obce Vusanje vzdáváme a vracíme se do města Plav hledat ubytování, které nakonec nalézáme hned z kraje (pokoj za 16euro na noc). Kemp zde opět nevypadá jako kemp, který většina z nás zná. Stan si můžete postavit na zahradě majitelů domu a pokoje k pronájmu mají vybudované v suterénu domu. Po ubytování si jdeme alespoň prohlédnout pěšky město a také udělat nějaký nákup základních potravin.

Večeři si dopřáváme u domácích, krásně to tam voní. Při pohledu do jídelního lístku zjišťujeme, že mají pouze snídaňové a obědové meny. Ceny jsou v pohodě a tak zkoušíme obědové meny. Dostáváme předkrm, potom rajskou polévku, pečeného pstruha na česneku a nakonec ještě palačinku s marmeládou posypanou strouhanýma ořechama. Uf, ani to všechno nešlo dojíst. Musíme uznat, že lepší rybu jsme nejedli, paní vaří opravdu úžasně. To vše stálo jen 6 euro pro jednoho.

Den 5 – 13.7.2011 středa (Plav – Danilovgrad – 305,8 km)

Ráno si dopřáváme snídani ze včerejšího nákupu z pekárny a pochutnáváme si na buchtě s jablky. Po snídani se jedeme podívat do města na „Kula Redžepagica“. Další zajímavé místo „Oko Skakavice“ nám místní řekli, že je dostupné jedině pěšky, takže jej vylučujeme a jedeme se podívat na „Hridsko jezero“. Po cestě zastavujeme a ptáme se místního pána na cestu. Ten se nás ihned zeptal, zda jsme Němci nebo Rusi. Odpovídáme že ne. Bez mrknutí očka se otáčí a odchází aniž by poradil. Naštěstí nás instinkt vede dobře. Cesta se pomalu ale jiste zhoršuje a zhoršuje, asfaltu ubývá až zmizí úplně a prodíráme se dál přes hlínu, šotolinu a dřevěný mosty. Cca 4,8 km před cílem ač neradi, to vzdáváme, cesta je stále horší a představa, že se tam budeme dál tímto tempem prodírat a pak to ve finále nenajdeme, nás demotivuje.

V Plavu se dáváme směr Andrijevica a dál směrem Kolašín. Cesta je, už jak jsme zvyklí, rozbitá, úzká a samá zatáčka. Benzinka nikde a rezerva už svítí, naštěstí brzo vjíždíme do města Kolašín, kde hned tankujeme a pokračujeme dál směr Podgorica kaňonem Morača. Opět krása. Nekonečné zatáčky, místama horší cesta, ale celkově je cesta pěkná a kvalitní.

V Podgorici se dáváme směrem na Nikšic, před kterým chceme navštívit klášter Ostrog. Cesta mimo hlavní silnice je opět klasicky úzká a …. Kolem 14 hodiny si dáváme konečně oběd. Nó opět si dopřáváme, „Montenegro sword“ (700g masa, pro dva). Opravdu vynikající maso, plněné pršutem, sýrem, houbama a ještě něčím (cena 15euro s hranolkama).

S takto plným břichem pokračujeme ve šplhání se na Ostrog, cesta je samá vracečka a stoupáme pěkně vzhůru. Po příjezdu doplňujeme vodu do flašek z místního pramene, je to opravdu výborná voda.

Po prohlídce a focení pokračujeme směr Nikšic, kde se chceme podívat na „Carev most“. Celkově je tu mostů víc, ale nás zaujal právě tento. Z hor sjíždíme dolů a co nevidíme? Hned před námi je „Carev most“, nádhernej pohled a zároveň úleva, že jej nebudeme nikde složitě hledat.

Už je ale docela dost hodin a tak jedeme na „Krupačko jezero“ s úmyslem se tam někde v kempu ubytovat. Smůla, nikde nic, jen obrovské davy lidí a tak pokračujeme dál na „Slansko jezero“. Štěstí nám nepřeje ani tady, žádný kemp, žádné ubytování. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme směrem, který byl v plánu na zítřek a po cestě něco najdeme. Po cestě ještě tankujeme a zkoušíme zjistit od místní obsluhy, zda tu není nějaký levný motel nebo penzión. Neví o ničem. Pak si nás všímá místní mladík v autě a dává se s námi do řeči, umí parádně anglicky. Po chvilce se dovídáme, proč. Je to policejní strážník, ve službě jezdí na Fazeru 600 a dokonce podle naší SPZ správně hádá Brno. Prý tu byl a Brno se mu moc líbilo. Doporučuje nám zkusit asi 3km po cestě *** Hotel nebo potom až v Podgorici, ale že už tam bude trochu dráž. Nakonec tedy zůstáváme v hotelu u cesty (35euro za pokoj na noc se snídaní), alespoň je tu klima. K večeři si dáváme poslední domácí Majku.

Den 6 – čtvrtek 14.7.2011 (Danilovgrad – Buljarica – 211,3 km)

K snídani dostáváme vaječnou omeletu a pečivo. Nechápeme, proč do všeho, co vaří, musí dávat ten jejich sýr. Je pěkně hnusnej a tak i omeleta není žádná pochutina. Dnešní první zastávka je v malé obci Rijeka Crnojevica, kde se nachází starý kamenný most a taky je zde krásný výhled z hor na řeku.

Dál pokračujeme na Skadarské jezero, kde máme v plánu projet se lodí po jezeře a někde se ubytovat. Cesta je klasika, silnice asi 150. třídy. Vyjíždíme na hlavní silnici u města Virpazar a jedeme se projet přes most na parkoviště, odkud by měly jezdit výletní lodě. Hned po příjezdu na parkoviště na nás mává Michal s Klárou. Sdělujeme si v rychlosti poznatky a zážitky. Loď je drahá (50euro) a z jezera jsme zklamání. Není až tak čisté, jak jsme čekali. Jedeme tedy s nima kolem jezera směr Ulcinj. Po chvilce se rozdělujeme s tím, že bude sraz ve městě Ulcinj na benzince. Je šílený vedro, jako po celou dobu, co jsme tu. Po cestě je krásný výhled na jezero, kdo by to byl řekl, že je tak veliké. Samozřejmě potkáváme kozy a dokonce i 3 osly.

Ve městě Ulcinj se bez problémů potkáváme a společně vyrážíme po pobřeží hledat nějaký kemp nebo apartmán za rozumnou cenu. Postupně se posunujeme výš a výš. Kolem 16 hodiny teprve zastavujeme na oběd, jsme úplně propocení, venku je asi 37°C. Nakonec kotvíme až v obci Buljarica, máme pěkný apartmán asi 70m od moře (cena 30euro za pokoj za noc) s klimatizací. Po vybalení si dopřáváme koupel v moři. No řekl bych, že jsme byli slaní víc jak to moře :-D. Po vykoupaní a převlečení, se jdeme podívat na promenádu. Dáváme si výbornou pizzu, chlapi pivo a dámy juice. Kupujeme hrozny a meloun, který hned ochutnáváme na terase u našeho pokoje.

Den 7 – pátek 15.7.2011 (Buljarica – Banja (HR) – 252,8 km)

Ráno se loučíme s Michalem a Klárou, možná se ještě někde potkáme, ale plány máme jiné, tak by to byla velká náhoda. Jedem dál kolem pobřeží a chceme navštívit klášter Duljevo. Nikde není značená cesta a venku je tak nesnesitelné vedro, že se nám nechce nikde bloudit a hledat ho, takže pokračujeme dál do národního parku Lovcen. Opět projíždíme nekonečnýma zatáčkama, prostě motorkářský sen (až na to vedro teda). Před vjezdem do samotného parku je závora a platí se zde vjezd za osobu 2eura. Na rozcestí se dáváme směr Mauzoleum Petra Njegoše, cesta vede vzhůru se spoustou vraceček. K samotnému Mauzoleu vede od parkoviště 461 schodů, naštěstí je většina v průchodu ve stínu a chladu.

Po prohlídce Mauzolea a samozřejmě vydýchání tolika schodů, jedeme dál směr Kotorský záliv. Po cestě si dáváme oběd, tentokráte už nezvykle brzy. Asi kolem 12:30 hodin. Kamila si dává kalamity a chobotničky, byly opravdu úžasný a já mám grilovanou kotletku. V serpentýnách, směrem na Kotor, nás nechce před sebe pustit Slovinec. Když se dá předjíždět, tak jede rychle a ještě se roztáhne přes celou cestu. Po chvilce to vzdáváme a raději děláme fotky.

Moc jsme si ale nepomohli, po chvilce ho zase dojíždíme a situace se opakuje. V jedné zatáčce se však proti nám vyřítí náklaďák. Snaží se se Slovincem vyhnout, ale moc se jim to nedaří a Slovinec se pokouší vycouvat, ovšem nemůže, protože za ním stojím já :-). Ukazuji jim, že zpátečku nemám. Slovinec má na jedné straně ještě asi 40 cm místa, tak ať se snaží. Záhy se všechno povede a konečně Slovinec pochopí, že je lepší mě pustit před sebe. Hurá! Z Kotoru pokračujeme dál přes Herceg Novi, kde tankujeme a vybíráme nějakou hotovost z bankomatu. Jedeme směrem na nedaleký Dubrovník. Na hraničním přechodu MNE-HR je kolona jako blázen, pečeme se ve vlastní šťávě. Dubrovník je opravdu krásný. Jelikož jsme upečení, tak do centra ani nezajíždíme a pokračujeme dál po Jadranské magistrále a díváme se, kde se ubytovat. Po chvilce sjíždíme do malého městečka a zkoušíme se dostat na samej konec na samotu, což se nám celkem daří. Teda až na tu samotu. Ubytování máme za 30euro za noc a domlouváme rovnou 2 noci. Zítra si chceme odpočinout a trochu se vykoupat. Po vybalení jedeme ještě do města nakoupit nějaké jídlo a pak zase hurá do moře.

Den 8 – sobota 16.7.2011 (Banja (HR) – 0 km)

Dnešní den je opravdu pouze odpočinkový. Nějaká procházka po okolí a jinak válení se u vody a nabírání sil na nadcházející přesun zpět domů.

Den 9 – neděle 17.7.2011 (Banja – Balatoszentgyorgy – 640,2 km)

Vstáváme brzo, chceme se dostat od moře pryč dokud nebude takové horko. Kolem 7:45 hod. už vyrážíme po Jadranské magistrále, na které není téměř žádný provoz. Přes hranice přejíždíme v pohodě, není potřeba ani zastavit, paní celnice mává ať jedeme. Do BiH přejíždíme přes hraniční přechod Metkovic, kde je sice menší kolona, ale jde to rychle. Cesta je parádní, jede se dobře a zatím není žádný velký horko. V Mostaru zastavujeme a jdeme si prohlédnout staré město a nakoupit nějaké suvenýry. Nakonec jich máme plnou igelitku. Pro každého něco. Já si tam pořídil armádní nůž z „Kalašnikova“. Údajně byl opravdu v boji. Ve městě si také poprvé více všímáme rozstřílených domů. Byla to opravdu moc pěkná zastávka.

Dál pokračujeme nádhernou cestou kolem řeky Neretvy. Silnice mají opravdu kvalitnější a v lepším stavu než u nás.

Přes město Jajce pokračujeme dál na Banja Luka. Asi 20km před ní je silnice uzavřená a tak jedeme objížďkou po horších cestách. V jedné obci musím okamžitě zastavit. Tentokrát povel přišel ode mě. Inkasoval jsem do krku štípanec od včely. Po lehkém ošetření pokračujeme dál a během chvilky se vracíme na hlavní silnici a pokračujeme na hraniční přechod Gradiška. Na HR straně je to hrůza, kolona přes celý most a celníci si dávají načas. Připadám si jako před rokem 1989, ale z opačného směru, směrem do Chorvatska. Prohlíží skoro všem autům kufry. Po nás chtějí i TP od motocyklu, do kterého chvíli kouká, jak kdyby tomu rozuměl, pak si prohlíží motorku, šklebí se a pak mává, ať jedeme. Zcela zbytečná fraška. Pokračujeme dál na Daruvar, Virovitica, hraniční přechod Terezino Polje a Barcs. V Chorvatsku netankujeme, protože mě naštvali a nechci jim tam nechat ani halíř. Je už spousta hodin a chceme dojet do Maďarska, tak jedeme dost svižně. Hraniční přechod HR-H, Terezino Polje, mě opět utvrzuje v tom, že Maďaři, jsou opravdu „maďaři“. Celník se tváří důležitě, furt kouká a pak se ptá na alkohol a cigarety. Odpovídám mu, že nemáme. Tak zase kouká důležitě a pak chce otevřít kufr. Takže mu otevírám kufr, ukazuji mapy, oblečení a pak mávne rukou, ať jedeme. Za hranicema tankujeme a pokračujeme dál směrem na Balaton (tentokrát ale spodní část) s úmyslem se před Balatonem ubytovat. Nedaří se nám to, po 45 km hledání se ubytováváme kousek od Balatonu. Platíme 40euro za pokoj se snídaní. Den 10 – pondělí 18.7.2011 (Balatoszentgyorgy – Domov – 327,7 km) Když už bylo ubytování tak drahé, tak aspoň musím pochválit snídani. Opravdu výborná a všeho bylo dost. Venku je docela zataženo, doufáme, že nebude pršet. Po cestě se na benzince musíme víc obléknout, je nám zima. Oproti nedávným 37°C bych to viděl tak na 22°C. Jedeme směrem na hraniční přechod H-A, Pamhagen a dál kolem Neusiedler See, Durnkrut, Břeclav a domů. Tempo máme celkem svižné, máme strach, že bude pršet. Domů jsme dorazili asi kolem 14:30 hod. Byla to skvělá dovolená, hned bych se tam vrátil. Za celou dovolenou jsme najeli 3199 km. Náklady na dvě osoby, jednu motorku, včetně ubytování, cestovního pojištění, suvenýrů a jídla cca 20.000,- Kč. Průměrná spotřeba za celou cestu byla kolem 6l/100km. V BiH a MNE řidiči moc nedodržují povolené rychlosti, ovšem bezvadně zde funguje upozorňování od protijedoucích vozidel. Za celou cestu nás pouze jedno auto zkoušelo úmyslně vytlačit ze silnice, ale nepovedlo se mu to. Jinak bez nějakých kolizí. Silnice jsou tam v lepším stavu než u nás. Značení na některých křižovatkách chybí, nebo je v nějaké jejich azbuce (nebo co to mají za písmo). Značení turisticky zajímavých míst je pouze málo kdy. Kromě platební karty je potřeba mít u sebe dostatek hotovosti, nejlépe eura. Například ubytování se nám nepovedlo ani jednou zaplatit kartou. Na benzinkách se nám několikrát stalo, že jim nefungoval terminál. V Černé Hoře jako jediné z projetých států se majitelé kempů, penzionů, apartmánů a pokojů opravdu snaží sehnat zájemce. Lítají po městě a oslovují přijíždějící turisty. Když je potřeba, nasednou do svého auta a zavedou Vás až na místo. Zanechali v nás opravdu dobré vzpomínky. Speciální poděkování patří kamarádovi „ýbrckovi“ za názorné ukázání a přezutí zadní pneumatiky 3 dny před odjezdem. Touto cestou mu ještě jednou moc děkujeme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .