0
0

Prohlížím si fotky z dovolené. Je jich tolik, až téměř ztrácím pozornost. Jak pak by ne. Tři filmy po 36 snímcích + 1278 .jpg + 36 videí. Pomalu pozbývám chuť u každičké z nich se rozplývat nad dokonalostí okamžiku, barev, vyvedení. Ale nejde to. Mám před sebou fotky z letošní dovolené a ani tomu nemohu uvěřit, že už je za námi. Na samém počátku prázdnin, kdy jsme orientačně začali plánovat čas i trasu, nastalo tolik změn technických, organizačních, časových, až se vše podobalo živelné pohromě. Pouze zdánlivě. S živlem naše výprava čítající 10 nadšených účastníků, neměla nic společného. Dříve, než česká média objevila Černou Horu a byly jí plné noviny, vybrali jsem si za cíl dovolené právě ji.

Pečlivě připravená cesta, dopravní prostředky, místo, pobyt, program (zejména pro Hory Durmitor), jídlo, vše bylo připraveno, jak se na výpravu do Černé Hory patří. Do země, jež se ještě nedávno honosila názvem Srbsko a Černá Hora. Necelé dva měsíce před naším přijezdem svoji autonomii povýšila na samostatnost.

Přece jen se moje dovolené z posledních let vyznačovaly určitým standartem pohodlí. Letos jsem s nadšením svému pohodlí snížila (i když ne příliš) nasazenou laťku. Nejlépe to vyjádřila moje 12letá dcerka, která při oznámení, co ji během letních prázdnin čeká, vykulila kukadla a hlasitě se podivila: „Hotýlek letos nebude?? Nebyl. Hotýlek jsme vyměnili za stany, letadla za vlaky, kufry na kolečkách za těžké batohy na zádech, evropské toalety za turecké záchody, čestinu s angličtinou za ruštinu, dvě krátké letní dovolené za jednu dlouhou. A dobře jsme udělali!

Cesta vlakem se dvěma přestupy – v Budapešti a Bělehradě – trvala plných 27 hodin. V obou městech jsem měli několik hodin na přestup, tím pádem i dostatek času na prohlídku. V Budapešti o to hezčí, že se jednalo o noční procházku letním osvětleným aristokratickým městem na Dunaji.

První balkánské město na naší cestě byl Bělehrad. Proběhli jsme zběžně střed města. Jistě jsme neviděli všechny jeho nejslavnější parky a paláce. Avšak místo nedaleko nádraží, v centru města, obehnané dřevěným zátarasem s vojáky vyzbrojenými samopaly, hlídajícími rozbombardovanou část budov, věčné memento na bombardování města jednotkami NATO během nedávno ukončeného válečného konflitku, nahání hrůzu i po letech míru.

Z Bělehradu vedla naše cesta vlakem skrz Srbsko na západní hranice s Černou Horou. Odtud, kde končila železniční trať pro nás potřebným směrem, jsme se přepravili místním taxi do 70 km vzdáledného městečka Žabljaku. Vystoupením z vlaku v Mojkovači jsme se ocitli v jiném světě. Čekala jsem Balkán, ale cestou, kterou jsem projížděli blíže k srdci hor, jsem se nečekaně stala součástí výpravy Latinskou Amerikou. Ve vzduchu visící bouřka, blesky křižující oblohu, husté černé mraky tvořící temný opar… Jízda horami po uzoučké stezičce sotva pro jedno vozidlo nad 200 metrovou prospastí, pralesovité lesy po stráních, pod námi tyrkysová divoká Tara, vyvěrající přímo z hor.

Po 28 hodinách cestování jsme za tmy dorazili do maličkého, poloprázdného campu u Žabjlaku, těsně pod horami. Unaveni po dlouhém putování jsme rozestavěli stany a šli spát. Ráno nás čekalo první z celé řady překvapení. Jednak v podobě malého stáda krav, takřka neslyšně se pásoucích mezi našimi stany, za druhé pohled na východ. Sotva půl kilometru vzdušnou čarou se za našimi stany tyčily hory přes 2000 m n.m., s jasnou, zářivou, modrou oblohou v pozadí – Durmitor, pohoří Montenegra, pro svoji jedičnost, zachovalou přírodu i bohatou faunu, čítající hady, medvědy, orly, zahrnuté jako kulturní a přírodní dědictví lidstva do fondu UNESCO. Pohoří ledovcovitého původu s nejvyyší horou Bobotov kuk 2550 m n.m.

Po snídani byl jednohlasně určen cíl prvního výstupu. Velký medvěd. Náš tištěný průvodce se zmiňoval o – z pohledu vysokohorské turistiky – pohodolné cestě. Z pohledu běžného trusity (jakými jsme byli my) o jednu z nejnáročnějíšch tras. Nebudu se zdržovat maličkostmi, ale díky tomu, že nás na samém vrchodu hory 2300 m n.m. zastihla bouře, kameny kouzaly jako čert, bez jištění jsme 300 výškových metrů slézali přes 2 hodiny, díky tomu, že chlapci snášeli moji dceru dolů, krok po kroku, neb sama by to stěží nezvládla, díky vydatnému dešti, jaký jen na horách umí být, jsme byli promáčení během 10 minut na kost a další 3 hodiny jsme to prostě museli vydržet, ale vše mělo štastný konec, díky tomu se náš první den zařadil do zlatého fondu naší historkografie.

Výstupy během následujících dní na Savin kuk a Bobotov kuk, cesta přes ledovcovou jeskyni, šplhání na Čurovač pro nezapomentulný pohled na kaňon řeky Tary, rovněž zahrnutý pod ochranná křídla fondu UNESCO, už byly cesty zdravě náročné a pohodové.

Po 5 dnech strávených v horách jsme se s Durmitorem rozloučili. Čekal nás přejezd vnitrozemím ze Žabljaku přímo na bosenské hranice k jiné části řeky Tary na vyhlášený rafting.

Přesuny z místa na místo nelze uskutečnit jinak, nežli místními taxíky. Jediná železnice vede od Srbska přes hlavní město Podgoricu přímo k pobřeží, do jeho spodní části, města Baru. Autobusy jezdí zřídka a ne trasami, jež vedly k našim cílům. Taxíků zde jezdí veliké množství. Pro Černohorce je to dobrý způsob obživy. Ceny jsou mírné, s Českem nesrovnatelné a zvláště smlouvatelné. Poměrně snadno jsem si zajistili vozidlo pro přepravu 10 osob se zavazadly. Samotný přejezd vnitnozemím nás ohromil. Čekali jsme zaprášenou, kamenitou cestu. Nikoho z nás nenapadlo, že krajina nám každých 20 kilometrů nabídne jinou scenérii. Od hor s divokými koňmi, skalními tunely, serpentýnami až po tyrkysovou přehradní nádrž Pivského jezera. Průjezdy po úzkých, tenkých mostech, kdy se tají dech. Mosty, připomínající spíše nebezpečné lávky čnící ve skále ve výšce 350 m nad propastí bez jediného pilíře než dopravní komunikace.

S naším řidičem jsme se rozloučili v mírných rozpacích. Přijeli jsme totiž do absolutní zapřášené pustiny mezi horami přímo na bosenských hranicích. Vyprahlá víska Ščepan Polje s 60 obyvateli a soutok řek Tary, Pivy a Driny. Místo, které vypadlo jak z dokumentu o Latinské Americe. V tu chvíli ještě nikdo z nás natěšených raftařů netušil, že sjezd divoké řeky je začátkem nejkrásnějšího, nejromantičnější a nejbáječnějšího odpoledne, večera a nakonec celé noci za celý náš pobyt na jihu Evropy.

Mimochodem řeka Tara samotná je přírodním úkazem, který by vydal na cestopis. Řeka pramenící z hor, jejíž tok měří plných 80 km, je nejčistší řekou světa. Pro nás neuvěřitelné – po celé své délce je její voda kryštálová, průznačná i v 25 m hloubky a zejména po celý svůj tok pitná! Fascinujcí. Od břehu ke břehu můžete s obdivem celé hodiny hledět na její tok, každý další pohled vás znovu uchvátí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .