Monte Perdido - ztracená hora

Majitel horské chaty Goriz je opět tak trochu na mrtvici. Jako náčelník naší horské úderky jsem mu na nástěnné mapě opět musel ukázat, kde všude jsme dnes byli a co jsme vylezli. A že toho byl ten den dost a dost.

Těch pár „trojek“ hlavního hřebene na jeden zátah ještě překousl, ale po hlášce, že: „odpoledne už nebylo co dělat a tak jsme ještě dali Perdido“ zesínal a urychleně odkráčel do kuchyně. Zodpovědní místní horalé a turisté totiž berou výstup na Ztracenou horu jako náročnou celodenní túru a ne jako zákusek po celodenní šichtě. Jako výraz uznání stojí po chvíli na stole karafa se skvělým rudým merlotem.

Monte Perdido neboli Ztracená hora je třetím nejvyšším vrcholem Pyrenejí. O pár metrů výše sahají k horkému španělskému nebi jen ledovcem olepené Pico de Aneto (3404 m) a tak trochu tajemný a značně nepřístupný kolos Pico Posets (3376 m). Monte Perdido má však díky úžasnému přírodnímu prostředí dvou nejkrásnějších pyrenejských kaňonů Añisclo a Ordesa punc hory nejvíce navštěvované, ne-li přímo kultovní. Vápencový kolos tak již více jak 200 let přitahuje magickou silou zástupy dobrodruhů, přírodovědců, turistů a horolezců.

O muži z Perdido a o tom jak se ztratila hora

Pyreneje jsou především územím s neuvěřitelnými přírodními kontrasty, na které v jiných horských oblastech Evropy narazíme jen vyjímečně. Propagátor a znalec Pyrenejí Jean-Louis Pérès píše ve své slavné knize Montagnes Pyrénées: „ Tam je Auvergne a tady Oisans, vedle je Colorado a o kousíček dál Atlas a vzadu Hoggar. To vše jsou Pyreneje!“ Skutečnost je snad ještě pestřejší, než toto výstižné přirovnání. Ledovce, ale i pouště, nádherně zelené louky i vyprahlé planiny, propastné kaňony a stolové hory prapodivných tvarů, hory pokroucené dávnými geologickými procesy a vulkanickou činností. Bizarní krásu Monte Perdido objevil jako první svérázný průzkumník, botanik a geolog Louis Ramond, přezdívaný jako „muž z Perdido“. Na jeho popud byli vysláni na průzkum horští vůdci Laurens a Rondou, kteří vzali úkol doslova a tak trochu omylem vystoupili již 6. srpna 1802 přímo na samotnou špici Ztracené hory. Louis Ramond pak v doprovodu obou vůdců dosáhl vrcholu své“ hory o čtyři dny později. Jedná se o první historický doložený výstup, má se však zato, že na vrcholu Monte Perdido stanul již o 10 let dříve topograf Vicente Heredia a před ním pravděpodobně pastevci z Fanlo, ženoucí svá stáda vysoko přes hory. Název Ztracená či možná lépe Schovaná hora dali vrcholu Francouzi (Mont Perdu). Pro ně je totiž nejvyšší vrchol celé centrální části Pyrenejí skutečně ukryt za mnohem mohutnější kolos Marboré. Monte Perdido se tedy nikde neztratilo, je pouze ukryto v hřebeni několika dalších majestátních vrcholů.

O ledovém jezeře, smrtící klouzačce a opojení horami

Výstup na vrchol Monte Perdido je za normálních podmínkách jednoduchou záležitostí. To však neznamená, že by se jednalo o nějakou procházku. Výška společně s velehorským terénem může přichystat nejednu horkou chvilku. Nejčastěji chozenou variantou výstupu je dnes již klasická cesta od španělské chaty Goriz, stojící na jihozápadě masívu. Na španělské poměry slušně značená, ale především notně vyšlapaná pěšina kličkuje vzhůru přes několik skalnatých prahů. Prvním vzrušujícím úsekem je překonání skalní stěny, kde musíme skutečně pozorně sledovat kamenné mužíky. Chaotickým bludištěm zřícených skalních bloků vyjdeme ke skvostu celé oblasti – temně modrému Zmrzlému jezeru (Lago Helado). Jak již název napovídá, rozhodně se nejedná o žádné termální koupaliště a do vod jezera se vydá jen jedinec vybavený neoprénovým oblečkem, neboť i v parném létě zde mohou jak miniaturní křižníky plout kusy ledu. Zde se naše cesta ostře lomí na východ. Před námi leží pověstný koridor Escupidera. Česky něco jako hrnec, ale mnohem výstižnější je doslovný překlad – plivátko. Plivat krev zde skutečně asi budeme. Jedná se totiž o nejnebezpečnější místo výstupu. Strmou sutí vede jakž takž vychozená pěšina držící se středu koridoru, chodníkem vedoucím po pravém okraji se raději nepouštějme. Úsek je po většinu roku vyplněn sněhem, ostatně všechny smrtelné nehody v masívu Monte Perdido jsou dílem především zimních výstupů. V tomto období se Escupidera mění ve vražednou klouzačku, mající na svědomí na 40 obětí. Proto velmi opatrně stoupáme do výrazného plochého sedla, odkud je to na vrchol již jen skok. Ovšem skok jaksepatří náročný. Musíme totiž překonat krátký, ale dle panujících podmínek i nebezpečný kousek ledovce. Ve strmém ledu jsou sice vyšlapané hluboké stopy, ale opatrnosti nikdy není nazbyt. Výhled z vrcholové plošiny překoná vše, o čem jsme doposud jen snili. Dokonalé kruhové defilé horských krás, rozbouřené moře vlnících se hřebenů, vrcholů a tajemných údolí. Díky poloze vrcholu takřka uprostřed celého odtud přehlédneme Pyreneje doslova od moře k oceánu.

O třech velkých kopcích, červeném vínu a božím hněvu

Na vrchol Monte Perdido vedou v současnosti dvě základní turistické trasy – od chaty Goriz (Ordesa) a částečně ledovcová túra z údolí Pineta (přes Balcon de Pineta). Při první návštěvě této oblasti jsme však zvolili zcela netradiční, ale svou délkou poněkud zničující variantu. Jedná se ovšem o skvostnou a na přírodní krásy natolik jedinečnou túru, že zde prostě nesmí chybět. Naše družina horských nenažranců tehdy zakotvila v blízkosti veskrze příjemné chaty Goriz. Po drsných 12ti hodinových túrách jsme zde k obveselení personálu a sličných španělských dívek večer co večer zlikvidovali veškeré zásoby vína a dlouho do noci bavili přítomné zpěvy moravských dumek i temperamentních čardášů. Za kuropění jsme pak za nechápavých pohledů vyráželi na další drastické výšlapy, zabírající svou délkou půl plochy turistické mapy. Ten den byl na programu pověstný zářez – skalní brána Brecha de Rolando. Vymetená obloha, hory pocukrované prvním sněhem, křišťálově čistý vzduch – co víc si přát. Po pár hodinách příjemného výstupu místo, kde slavný Roland máchl svým mečem a rozsekl hory vejpůl. Cesta však pokračuje dále. Zasněženou úzkou rampou a pomocí vzdušně instalovaných řetězů nejprve k vrcholu El Casco (3007 m), potom náročnějším lezením ve sněhu a skále na věž Torre de Marboré (3011 m). Sestup na traverzový chodník, obepínající po jižní straně všechny významné „trojky“ není žádným výletem na Kokořín, ale i přes množství pozvolna odtávajícího sněhu to stále jde. Traverz končí zajímavým průlezem jeskyní pod spadlými skalními bloky a je tu nedostižně modré Lago Helado. Po brutální koupeli se nikomu nechce sestupovat na chatu. Vždyť jsou teprve tři odpoledne! A tak je rozhodnuto. Na Perdido, šklebící se na nás svým vápencovou tlamou, vyjdeme ještě dnes. Po hodině pod drtivou silou španělského slunce najednou není kam stoupat. Jen nebe a hory do nekonečna. Obloha je kolem dokola bez mráčku, pouze nad poutním místem Lurdy visí peřina mraků. No peřina – spíše peřinka, ale jako symbol drobného božího trestu za proměnu místa v jeden obrovský byznys docela působivé a tak trochu zábavné.

Praktické informace

Doprava: Pod Monte Perdido dojedeme nejsnadněji od jihu, tedy z města Aínsa do obce Torla. Odtud pak celodenním výstupem napříč kaňonem Ordesa dosáhneme strategicky velmi dobře umístěné chaty Goriz (2195 m). Severní, resp. východní strana masívu je také dosažitelná průjezdem tunelem Bielsa (mezi Francií a Španělskem). V obci Bielsa pak odbočíme do závěru doliny Pineta (tábořiště, hotel).

Časy přechodu: Refugio Goriz – Monte Perdido 3 – 3,5 hod. Návrat stejnou cestou 2,5 hod. celkem 5 – 6 hod. Výstup z doliny Pineta zabere dobrých 5 hod. pouze v jednom směru! Okruh přes vrcholy Casco, Torre de Marboré a Monte Perdido je náročnou celodenní „šichtou“ (10 – 12 hod.).

Nejvhodnější doba pro návštěvu: Ideálním obdobím je pozdní jaro až podzim. Ovšem Monte Perdido je dostupné celoročně. Zimní výstupy jsou díky příznivým sněhovým podmínkám velmi populární záležitostí.

Mapy a průvodce: Pro oblast Ordesa – Monte Perdido byla vydána celá řada map. Jejich spolehlivost je však mnohdy sporná. Jako nejkvalitnější se jeví mapy vydávané ve spolupráci katalánského geografického institutu a francouzské edice Rando Édition. Pro popsanou oblast je to list č. 24 Gavarnie – Ordesa (1:50 000). Renomované nakl. Alpina vydalo poměrně slušnou mapu Monte Perdido-Vignemale v zajímavém měřítku 1:30 000 (obě k dostání v pražské speciálce KIWI). Zajímavým „úletem“ pak je mapa baskického nakladatelství SUA Ed. – Monte Perdido v měřítku 1:15 000 a 3D mapou celé oblasti. Na našem trhu existují v současnosti dva turističtí průvodci – Pyreneje 1. (Rother) a Španělské hory (MIRAGO). Průvodce z řady Rough Guide „Pyreneje“ se více jak popisům turistických túr věnuje městům, památkám, historii, folklóru atd.