0
0

Úvod

Proč jsme tam letěli? Byl to takový spontánní nápad, který se později uležel v hlavě a rozvinul v myšlenu zažít Kubu ještě za Fidela a Raula (mám pocit, že až to tam padne, tak z Kuby bude americký Disneyland ). Navštívit tento skanzen komunismu a poznat místní lidi, rum, doutníky a nádherné pláže. Čemu jsem se chtěl od začátku vyhnout bylo Varadero (i když i to jsme nakonec na pár hodin navštívili) a podobné turistické centra, které nemají s Kubou opravdu nic moc společného.

Jeli jsme stejná (osvědčená) parta jako v loni do USA. Takže já – Špacír (Jiří Procházka), Pája (Pavel Zita) a Tom (Tomáš Sládek).

Den -XX až den 0 ….příprava

Zakoupení letenek jsem provedl přes Student Agency, resp. ORBIX (mám s nimi dobré zkušenosti už z dřívějších let) , letenka Praha – Paříž – Havana nás přišla cca na 22520 Kč.

Auto jsem rezervoval stejným způsobem přes ORBIX z půjčovny REX a to bylo největší překvapení, pronájem na 15 dní přišel na 32892 Kč a k tomu se ještě na místě muselo koupit pojištění za cca 9000 Kč, takže docela darda. Na začátku jsem chtěl nějaké lepší auto 4×4, takže nám slíbili, že by mohlo být Santa-Fe v ceně cca 35000 Kč, ale později se Kubánci začali kroutit, že už takové auto nemají a že nebude, takže si máme prý vybrat něco jiného, pár dnů na to se opět ozvali, že by mohlo být, ale asi o dalších 10000 Kč dražší a to už bylo moc, takže jsme zvolili nižší kategorii. K té nám napsali, že tedy dostaneme auto typu Škoda SUPERB nebo Audi A4 (už toto jsou rozhodně 2 různé kategorie). Takže jsme do poslední chvíle nevěděli, čím budeme jezdit. Nakonec jsme dostali VW PASAT :-).

Vízum, opět zařízeno přes ORBIX, cena 1240 Kč. Kdybychom to řešili sami, asi by to vyšlo na polovinu, ale nikdo z nás neměl před odletem na nic moc čas, takže jsme byli rádi, že jsme to mohli outsorcovat.

Průvodci: Já jsem koupil průvodce od Rough Guides a dokonce jsem ho stihl před cestou i celý přečíst. Pavlovi se podařilo půjčit průvodce od Lonely Planet a ten jsme používali až na místě např. pro porovnání míst, která jsme chtěli navštívit.

Mapy: Protože jsme chtěli hodně cestovat, tak bez mapy to nejde. Někde jsem se dočetl, že nejlepší silniční mapa, která se tam dá koupit je Guía de Carreteras, ale v jaké to žijeme době? Dnes se přece jezdí s navigací, takž jsem začal shánět nějaké navigace buď do Iphone (což máme všichni 3) nebo klidně i do Garmina nebo TomToma. Nenašel jsem skoro nic, co by bylo použitelné, dokonce ani mapu pro IGO. Nakonec Pavel našel aplikaci do IPHONE, jmenuje se OpenMaps. Není to sice plnohodnotná navigace, spíše to připomíná mapy od google, ale umí to stáhnout vybrané oblasti do offline režimu až do úrovně názvů ulic, takže jsme použily toto. To stahování do offline byla sice pakárna, dlouho to trvalo a vybrané oblasti to chtělo stáhnout do opravdu detailní úrovně, ale vyplatilo se to, nedokážu si představit, že by jsme těch cca 4000 km., které jsme tam najezdili, zvládli s nějakou papírovou mapou v kombinaci s kubánskými značkami.

Den první – 4. Listopad 2011

Let z Prahy do Paříže proběhl bez problémů. Už v Praze na letišti při odbavování jsme si všimli tří holek, které mluvili něco o Kubě, tak jsme odhadovali, že budou mít asi stejnou cílovou destinaci. Přistáli jsme ovšem někde dál od terminálů, takže jsme z letadla vystupovali po schodech dolů na zem a autobusem jsme se museli (cca 10 minut) posunout k terminálu. Let z Paříže do Havany už tak bezproblémový nebyl, protože když už jsme měli startovat, tak nás vrátili zpět, kvůli nějakým tech. problémům s letadlem, nakonec po 2hodinovém šibování s letadlem jsme vzlétli.

V Havaně obrovské fronta na imigračním, kde jsme se dali do řeči s holkami z Prahy. Měla je na letišti čekat nějaká Kubánka co umí česky a v plánu měli strávit 2 noci v Havaně (stejně jako my) a pak týden na Varaderu grilovačka. Imigračním jsme prošli v pohodě, stejně jako v USA nám stačilo jedno anglické slovíčko ………. „holyday“ J.

Půjčení auta proběhlo bez problémů až na částku přesahující 400 CUC za pojištění. Věděli jsme, že se nějaké bude platit, ale že tolik? No nic, bylo to „full insurance“ , takže jsme nemuseli řešit žádný škrábanec na autě a ani nic jiného. K autu jsme dostali ještě několik rad do života na Kubě jako například když najdeme vypuštěné všechny kola, tak rozhodně nemáme platit 60 CUC za nafouknutí, ale máme volat na přiložené tel. číslo a oni už jim vysvětlí, že je to maximálně v hodnotě 1 CUC. Toto jsme naštěstí řešit nemuseli, protože přes noc jsme většinou auto nechali hlídat.

Už v půjčovně jsme řekli, že budou auto řídit z důvodu finanční úspory maximálně 2 řidiči. Tomáš se toho zřekl hned jako první, a zůstal jsem tedy já a Pavel. Nicméně 99% celé expedice stejně řídil Pavel, protože já s Tomem jsme udržovali permanentní hladinu rumu v krvi, přeci jenom jsme na rozdíl od Pavla nebyli očkovaní proti žloutence a tak jsme nechtěli nechat nic náhodě J.

Cesta z letiště na hotel byla provázena hromadou stopařů a stopařek, ale jinak byla klidná, poprvé jsme využili naší offline mapy v IPHONE a navigovali se směr hotel, který byl cca 20km z letiště.

Hotel Marina Hemingway se nachází asi 15km západně od Havany a leží vedle přístavu na docela klidném místě. Jedná se o hlídanou zónu, takže se tam dostanou jen turisti a zaměstnanci hotelu a přístavu. Zaplacené jsme měli 2 noci s All Inclusive, ale kvůli zpoždění letadla už jsme večeři nestihli, resp. jsme se divili, že už večeře není, protože teoreticky jsme měli ještě půl hodiny rezervu (to jsme ale nevěděli, že máme o hodinu posunutý čas viz. druhý den.) takže jsme povečeřeli naše první mochito a další mochito a další…….

Hotelový pokoj vypadal relativně čistě, 3 velké postele, v chodbičce na zemi kýbl, do kterého odkapávala voda z rozbité klimatizace, lustr zavěšený zajímavě na dvou řetězech. Po pár mochitech nám to bylo ale fakt jedno J.

Den druhý – 5. Listopad 2011

Druhý den byl ve znamení HAVANY. Vyrazili jsme autem z hotelu do centra Havany (cca 15km). Tam náhoda jako prase, potkali jsme tam ty české holky z letiště, chvíli jsme pokecali, rozloučili se a od té doby uže je nikdy neviděli. Na rozmrzelý komentář Pavla nebo ,že to není náhoda, ale znamení, že jsme měli jít s nimi mohli zajít aspoň na drink se dalo odpovědět snad opravdu jen to, že jsme přece neletěli přes půl světa, abychom se tam zdržovali s nějakejma českejma buchtama J. Tento komentář byl přijat bez námitek…

Od těch holek jsme se mimo jiné dozvěděli, že v Havaně je pro turisty zavřená fabrika na doutníky, ale stejně nám to nedalo a šly jsme se tam podívat. Měly pravdu L, takže jsme vlezli alespoň do prodejny doutníků, která je součástí té fabriky, abychom zjistily, že ceny doutníků prodávaných v této prodejně jsou nad naše finanční možnosti, takže jsme zase vycouvali a věnovali se prohlídce města.

Centrum Havany je nádherné, v ulicích jezdí vedle obrovského množství bicitaxi staré americké bouráky z 50tých let, krásně opravené koloniální domy…nádhera. Ovšem stačí popojít o pár bloků ven z centra a krásné domy se postupně mění v ruiny. Čím dál od centra jdete, tím je to horší. Údajně se v Havaně zřítí každý den jeden dům. Celkem bych tomu asi i věřil.

Jinak nás samozřejmě otravovala spousta „jineteros“ s nabídkami nejlepších restaurací, chicas apod. 100letá černoška bez zubů se Špacíra anglicky zeptala, jestli nechce být její přítel, udělalo se mu špatně….

Procházení po městě bylo fajn, ale měli jsme trochu žízeň, tak hned, jakmile jsme uviděli první obchod s potravinami (jestli se to tak dá teda nazvat) jsme si koupili balenou vodu. Tento nákup zafungoval trochu zvláštně a díky němu jsme pak dlouho nechápali, jak je to vlastně s placením s CUC a CUP. Abychom to upřesnili, tak na Kubě jsou 2 měny CUP je kubánské pesos a má hodnotu asi 0,8 Kč a CUC je konvertibilní pesos, které má hodnotu asi 1 amerického dolaru. My jsme samozřejmě měli jako správní turisté konvertibilní pesos, se kterými jsme si šli koupit onu vodu. Tu jsme tedy koupili s CUC, ale vráceny nám byly zpátky CUP a to opravdu hodně zvláštním kurzu, skoro 1:1 . Byl to náš první nákup, tak jsme netušily, jestli je to OK, nebo jestli nás prodavačka ošidila. Nicméně díky tomu jsme si lehce spočítali, že když seženeme CUPy, tak nás po zbytek expedice nebude jídlo a pití z místních obchodů stát skoro nic. Takže úkol zněl jasně, sehnat směnárnu na CUPy. Díky průvodci jsme zjistili, že v bance sehnat nejdou, ale je na to speciální směnárna zvaná CADECA, tu jsme zhruba po hodince dalšího procházení Havany a několika Špacírem v letadle naučených frází španělštiny dokonce našli. Vyměnili jsme si za hezkých pár Euro s tím, že teď už nás nikdo neošidí a s jídlem a pitím teď fakt ušetříme hromadu peněz….

Netrvalo dlouho a chtěli jsme si koupit něco dalšího v nějakém obchůdku, ale ejhle…CUPy tam vůbec nebrali a dívali se na nás jako na blázny a to se zopakovalo na více místech. Takže jsme teš sice měli i CUPy, ale vzápětí jsme nevěděli, co s nimi J.

Během prohlídky Havany najednou Tomášovi zazvonil telefon. Špatná zpráva, spadl mu doma internet (Tomáš je poskytovatel internetu pro pár obcí na jihu Moravy) a nikdo to neuměl dát do kupy, takže Tomáš začal telefonovat na všechny strany a řešit problém, v této situaci se moc chodit po Havaně nedalo, takže jsme s Pavlem postávali a čekali, co Tomáš vytelefonuje. Když v tom mě oslovil jeden Kubánec jestli nechci doutníky, tak jsem kývl a řekl Pavlovi, že až Tomáš dotelefonuje, tak ať počkají, že jdu koupit nějaké doutníky. Chlapík mi řekl, ať ho následuji a šli jsme směrem z centra, po 5ti minutách chůze jsem začal být lehce nervózní, zvlášť z toho, že krása koloniálních domů centra Havany se postupně měnila v polorozbořené oprýskané domy a potkával jsem čím dál méně turistů. Na dotaz „už tam budeme?“ jsem dostal odpověď že ještě chvilku, to mi na klidu moc nepřidalo. Každopádně opravdu za chvíli jsme dorazili k tomuto místu, chlapík se rozhlídl, jestli není někde poblíž policista a už jsme byli v domě. Musím říct, že první návštěva domu, kde opravdu bydlí běžní Kubánci, se mi hodně vryla do paměti, všechno absolutně oprýskané, rozbité zábradlí a schody, po kterých jsme vyšli do prvního patra, tam si na obrovské chodbě hráli 3 malé děti. Už tam na nás čekal celkem sympatický černoch, který nás vzal do malého pokoje, spíš to bylo něco jako provizorní kuchyň a tam na stůl vybalil všechny doutníky co měl, a bylo toho fakt dost. Cohiby všech velikostí, Monte Cristo, Romeo & Julie…., nádhera. Chvíli jsme smlouvali a nakonec jsme se domluvili na zajímavé ceně a koupil jsem si jednu krabici Monte Cristo a jednu krabici Cohiba (takové normální velikosti na běžné cca půlhodinové kouření) s tím, že to přede mnou zalepil originální nálepkou a pečetí, jako kdybych to koupil v obchodě. No vypadnul jsem ven jak namydlenej blesk a byl jsem rád, že to mám za sebou. Podle navigace jsem celkem rychle upaloval na místo, kde jsem se trhnul od kluků a za cca 10 minut jsem tam dorazil. Kluci už na mě čekali, tvářil jsem se jak hrdina žní….jako že já už mám doutníky a vy máte prd J. Kluci už byli trochu nervózní (no nebylo to naposledy, co jsem se jim ztratil), kde takovou dobu jsem, ale když jsem jim popsal a ukázal, co jsem koupil, tak myslím, že fakt záviděli…

Následovala debata, co dál, protože se ukázalo, že Tomáš potřebuje přístup na internet, aby mohl nějakým způsobem vyřešit problém s internetem u něj doma, tak jsme nabrali směr zpátky k autu a přemýšleli, jak to vyřešíme. V tom mě oslovil další chlapík, jestli prej cigara. No já už měl, ale kluci mi je záviděli, tak jsem se jich zeptal, jestli chtějí a oni kupodivu chtěli. Takže následovalo další kolo koupování doutníků… Šli jsme všichni 3 (to už jsem se cítil celkem bezpečněji) jako ovce za chlapíkem do míst, které mi začly být celkem povědomé, až jsme došly k úplně stejnému domu. Tam už jsem já dovnitř nešel, mých 50 doutníků v tašce už mi stačilo. Kluci vylezil ven z baráku asi po 10 minutách s blaženým úsměvem a igelitkama v ruce. Takže směrem k autu jsme se pak už vraceli spokojení všichni tři.

Šli jsme okolo celkem hodně luxusního hotelu, s vidinou internetu a možnosti připojení Tomáše do matrixu a vyřešení problému jsme vlezli dovnitř. Obrovská vstupní hala, která zároveň sloužila jako restaurace, nádhera. Našli jsme místo, kde měl být internet, ale fronta turistů na něj, žádný člověk, který by obsluhoval, nám napovělěy, že tudy cesta nevede. Takže jsme se vypoklonkovali ven a došli k autu, zaplatili 1 CUC za parkování a vyrazili směrem k pevnosti, kterou jsme ještě chtěli stihnout prohlédnout.

Na potřetí se nám podařilo trefit tunel, kterým se muselo projet, aby jsme se tam dostali. Pevnost v Havaně byla pěkná, ale Tomáš z ní nic neměl, protože se zase věnoval telefonování a řešení situace doma.

Po prohlídce pevnosti jsme jeli zpět na náš hotel s tím, že ještě stihneme oběd. Bylo to divné, oběd měl být do 3 hodin, my dorazily v 14:30 a už tam bylo zavřeno (stále jsme nevěděli jsme, že máme o hodinu posunutý čas proti aktuálnímu), tak jsme to vyřešili rumem na baru J. Nicméně jsme si zjistili kolik je zrovna aktuální čas a seřídili si hodinky…..od teď u bude všechno v pohodě, už žádné časové anomálie.

U hotelu byl bazén, takže jsme absolvovali první koupání (já v kombinaci s mochitos), tedy kromě Tomáše, který se připojil z hotelového PC na internet a dlouho dlouho řešil svůj problém. Nakonec to nějak vyřešil, ale to už mě bylo jedno protože hodně mochitos. Co nás docela fascinovalo a nejen u bazénu bylo jakám způsobem Kubánci řeší elektriku, fakt se s tím nemažou viz. obr. od bazénu.

Den třetí – 6. Listopad 2011

Na snídani, která měla začít v 7:00 jsme přesně, ale zavřeno…..to není možný, čas máme dobře, kde se stala chyba, to už jsme nezjistili, zřejmě jsme se nějak posunovali v čase, prostě to nechápeme. Na snídani nás vpustili až v 8:00 (našeho času J), to už ale Tomáš se Špacírem díky té volné hodince absolvovali turnaj v rumiádě.

Z hotelu vyrážíme v 11:00. Následoval nákup vody a sušenek v Supermerkato – pořád nechápeme k čemu jsou CUP – ale máme je…..a to je důležité. J

Z Havany jsme vyrazili směrem Viňáles, plánů, kde se cestou stavit bylo spousta, ale vše se nějak samo změnilo. Jedeme si takhle po dvouproudé dálnici, kde občas předjíždíme jezdce na koních, občas vyhýbáme koňským povozům jedoucím v rychlém pruhu v protisměru, až najednou jsme museli zastavit, protože nám jeden černoch skočil téměř pod auto, aby nás zastavil. Celkem vylekaní jsme zastavili, abychom zjistili, co se děje. No ještě s druhým borcem lítal okolo rozbitého auta a prosil nás, jestli by jsme ho nesvezli, že se potřebuje dostat pro pomoc, aby mohl opravit to rozbité auto. No jsme dobráci od kosti, takže jsme ho vzali. Uměl celkem anglicky, tak jsme začali poměrně svižně konverzovat, ptali jsme se ho na kde co a on nás taky. Snažili jsme se například zjistit, co můžeme kupovat s CUPy, zjistili jsme, že maximálně banány u cesty (což se nám později opravdu podařilo), jinak nic moc. No hlavně, že jich máme hodně J. Černoch byl velice přátelský , ale když jsme se ho ptali, kam chce svést, tak odpověděl otázkou, kam jedeme. To bylo trochu divné. Tak jsme řekli, že jedeme buď do Pinar Del Rio nebo do Viňáles, že ještě nevíme. Tak nám odpověděl, že je mu to jedno, že s námi pojede buď do Pinar Del Rio nebo do Viňáles, že v v prvním má rodiče a v druhém manželku. To už nám začalo být trochu divné. Pak nám nabídnul, že cestou, kterou jedeme je zajímavá tabáková plantáž, že nás tam vezme a zařídí exkurzi. To už nám začalo svítat, o co jde. Borec byl dohazovač, který za záminkou svezení, kvůli opravě auta navedl důvěřivé turisty na domluvené atrakce. Nicméně tomuto jsme se nebránili, protože v Havaně byla fabrika na doutníky zavřená, takže jsme to vlastně uvítali.

Exkurze na tabákové plantáži byla úžasná, chlapík, který nás tam provázel uměl výborně anglicky (rozhodně lépe než my J ) a hned na začátku Špacír s Tomem dostali testovací COHIBU (která se rozměry rozhodně nedala srovnávat s tím, co jsme koupili v Havaně). Po asi 1,5 hodině opravdu zajímavého výkladu a prohlídky polí, závlahy, sušárny a reálné ukázky, jak se doutníky balí najednou Tomáš začal měnit barvy. Sice jsme měli z hotelu v Havaně trochu tréning se zakoupenými doutníky, ale s tím, co jsme právě kouřili se to vůbec nedalo srovnávat. Průvodce si hned všiml, že je Tomovi blbě a zajistil sklenici vody. Jakmile se chtěl Tomáš napít, hned ho zastavil a řekl mu, že rozhodně nepít, jen si vypláchnout ústa, vyplivnout a pak namočit krk. Špacír udělal preventivně totéž, zafungovalo to, ani jeden z nich nezkolaboval J. Nakoupili jsme tam několik, sice dražších, ale rozhodně větších a kvalitnějších doutníků než v Havaně.

Po této exkurzi jsme pokračovali směr Viňáles a tak nějak přemýšleli, jak se tam černocha zbavíme, protože následovalo nabízení nejlepšího ubytování, kde budeme chtít. No dojeli jsme do Viňáles a vysadili borce na autobusové zastávce. Myslíme si, že sednul rovnou na v opačném směru přijíždějící autobus a valil zpátky na dálnici lovit další turisty.

Protože bylo dost hodin, tak jsme řešili, co dál, najít si ubytko ve Viňáles (taková vesnice) nebo se vrátit cca 20km do Pinar Del Rio,kde spíš něco seženeme a bude větší výběr. Varianta B zvítězila.

Pro změnu řídil pořád Pája a moc se s tím nepáral. Při předjíždění na nás místňáci najednou mávali, což se nám doposud nestalo, no bylo to tím, že se tam předjíždět nesmělo a kousek dál byly policajti, kteří museli vidět ty pokusy o předjíždějí. Samozřejmě nás zastavili. Něco se nás zeptali, odpověděli jsme „Do You speak English?“ a ukázali nám, že máme jet…

V Pinar del Rio jsme se ubytovali v Casa Particular, což je ubytování v soukromí, měli jsme 2 pokoje a 2 koupelny, vše krásné čisté, paráda.

Prý i teplá voda teče. Na Kubě se většinou teplá voda řeší elektrickým ohřívačem přímo na konci sprchy, k tomu většinou vedou obyčejné dráty spojené jen svázáním k sobě a omotané izolační páskou (není pravidlo) a jistič bývá většinou přímo ve sprše. Ten den Tomáš sprchování vzdal. Chtěl to zkusit, ale když pustil vodu a nad hlavou mu to začalo jiskřit, tak to prostě nedal J.

Pan domácí nám udělal luxusní mochito, asi nejlepší co jsme měli z celé Kuby.

K večeři jsme si dali Langustu a kuře plus spousta ovoce, které jsme ani neuměli pojmenovat, džusy, smažené banány, rýže. Prostě paráda. Chutnější než na hotelu. Žranice.

Večer jsme vyrazili do města, bylo nám doporučeno, že máme jít na kabaret, který ale začínal až v 23h a byl 2km daleko, na to jsme už neměli sílu, takže jsme se jen prošli po městě a skončili na FACEBOOKU (tak jsme od této chvíle říkali každému náměstí večer). Tam se schází místní domorodci, aby pokecali a později pak třeba vyrazili někam za zábavou. Tento večer jsme potkali velice zajímavého Kubánce. Jmenoval se Yosvani, ale my jsme mu říkali Jakomo. Dal nám spoustu rad, jak věci fungují na Kubě. Byl to první Kubánec, kterého jsme potkali a který po nás nic kromě informací, jak to funguje u nás nechtěl. Dokonce nám dal na památku 3 CUPy (protože je na nich jejich slavný Chegevara). Popisoval nám, jak Kubánci žijí, kolik je na Kubě průměrný měsíční příjem, potvrdil nám, že za CUPy, které jsme si vyměnili asi fakt nic moc nekoupíme. Nás se ptal, kolik u nás stojí auto, jestli je povolené porno, jestli máme doma DVD apod. My jsme nevěřícně poslouchali jejich situaci a on zase nechápal, co je všechno možné u nás. Pavel se mu např. marně snažil vysvětlit, že DVD už je u nás na ústupu a nahrazuje ho BlueRay. To vůbec nepobral.

Jakomo nám řekl, že předtím doporučený kabaret není v podstatě nic moc, že lepší je jít na disko a to je dnes stejně zavřené, tak jsme šli spát…

Den čtvrtý – 7. Listopad 2011

Ráno snídaně u domácích byla super, spousta džusu a ovoce, které jsme vůbec netušili, že existuje. Zaplatili jsme ubytování, nasedli do auta a pokusili se nastartovat…..nic, nechytlo to, po 10tém pokusu jsem začal i já (normálně kliďas) být trochu nervózní, po 20tém pokusu a túrování motoru na plné pecky jsme jej nastartovali, pravděpodobně šlo o nějaký horší benzín, se kterým jsme auto dostali už v Havaně. Ono celkově se to auto už od začátku chovalo divně. Nejdřív jsme si mysleli, že Pavel dlouho neřídil a bere expedici Kuba jako kondiční jízdy, protože jeho rozjezdy tomu napovídaly J, ale pravdou bylo, že se ten motor fakt choval divně, spravilo se to až tak pátý nebo šestý den nějak samo.

Vyrazili jsme směr oblast Viňáles, což je malebná krajina s vápencovými skalami a městečko Viňáles se nachází přímo uprostřed. Zdejší tabákové farmy dodávají ten nejlepší tabák do kubánských továren.

Zvládli jsme prohlídku jedné jeskyně Cueva del Indio, kterou by jsme si příště asi i odpustili.

Udělali jsme pár fotek údolí a pokračovali jsme dál na sever na naši první pláž – Playa Cayo Juites.

Chtěli jsme tam dojet směrem od Viňáles severní cestou, ale po té, co cesta ztratila asfalt a změnila se v děravou polňačku jsme Pavla přehlasovali a vrátili jsme se zpět do Viňáles a na pláž jsme se vydali jihozápadní cestou, zajížďka asi 40km, ale byl tam asfalt.

Cestou jsme se u zapadlé vesnice zastavili u stánku s banány a udělali náš první opravdu výhodný nákup. 20 banánů za 20 CUP, tj. cca 16 Kč. Konečně víme, na co ty CUPy jsou. Můžeme si koupit klidně celý kamion banánů, protože jsme vyměnili asi trochu moc. Neuvěřitelně chutné banány, oproti těm co běžně známe, vzhledem byly kratší a tlustší, chuťově úplně jiné, sladší.

Pláž se nachází na poloostrově, na který jsme museli dojet přes umělý násyp, na kterém na začátku vybírali vstupné a kontrola policie, ti spočítali, že jsme 3ks a něco mleli španělsky, na náš obvyklý dotaz: Do you speak English? Nám odpověděli asi jediné, co uměli anglicky: OK, GO.

Když jsme dojeli k pláži, tak další platba za parkování. Docela pěkný bar, pár slunečníků a lehátek byly jediné známky po civilizaci a dál už jen cca 5km naturální pláže se suchými kmeny od stromů a keřů v nádherně bílém písku. Procházka po pláži byla fajn, ale ještě lepší bylo zabrat si lehátko (další placení) a počkat až nám někdo donese mochito. Takto vegetit jsme tam vydrželi aspoň 4 hodiny, no a protože se jednalo o naše první plážování, tak se samozřejmě Tomáš s Pavlem docela slušně spálili a pak trpěli aspoň další 3 dny. Poznatek: mochitem se dá namazat, ale slunko stejně spálí.

Cestou zpět jsme si řekli, že pojedeme, co to půjde a tam se ubytujeme. Šlo to jen do našeho známého Pinar Del Rio, přece jen jsme byli z pláže unavení. Ubytovali jsme se trochu blíže centra než předchozí den, ale ubytko bylo ještě lepší, prostornější a dokonce i levnější. Večer jsme vyrazili projít se do města a opět jsme potkali kamaráda Jakoma. Vzal nás na nějakou místní zábavu (poměrně kvalitní vystoupení několika místních zpěváků a zpěvaček), kde nás naučil, jak ušetřit za Cuba Libre. Objednal láhev bílého rumu, láhev coly a průběžně nosil v kelímku led. Tento večer nás to pití vyšlo výrazně levněji než kdybychom si to objednávali na baru už namíchané. Díky Jakomo!!!

Den pátý – 8. Listopad 2011

Auto ráno nastartovalo, jak mělo, ale Pavel se pořád učil rozjezdy J.

Tento den byl ve znamení dlouhatánského přejezdu Pinar Del Rio – Varadero – Santa Clara.

Já jsem chtěl Varadero teda úplně vynechat, ale Pavel s Tomem mě přehlasovali, takže jsme tam jeli.

Cestou na tento poloostrov jsme zaplatili nějaké vstupné (už nevím kolik), a jeli jsme asi 20km okolo celkem hezkých hotelů, do kterých se nedalo autem vůbec vjet, pokud by jste se teda náhodou nechtěli ubytovat. Nakonec jsme asi po půlhodině hledání a ptaní se vrátných u jednoho hotelu (opět se ukázala moje skvělá španělština z letadla) našli jednu cestu mezi hotely, kterou se dalo dojet téměř až k pláži. Pláž pěkná, voda taky, ale bylo to tam takové už hodně komerční, kdybychom věděli, co nás čeká následující dny, asi by jsme se nezdržovali, nicméně dobré 2 hodinky jsme tam grilováním se a koupáním strávili. Bylo to hezké, ale že bych to musel vidět znovu…… Varadero není Kuba, je to prostě letovisko, hlídané ochrankou u každého hotelu.

Cesta z Varadera směrem do Santa Clara byla celkem zajímavá, schválně jsme nenajeli až na dálnici, ale jeli jsme severnější cestou, která byla paralelně s dálnicí. Zajímavé to bylo tím, že jsme projížděli menšími městečky a vesnicemi a měli jsme možnost nahlédnout, jak žijí Kubánci na venkově.

Cestou jsme v jednom takovém městečku jménem Santo Domingo zastavili, že si dáme oběd, no už to byla v podstatě večeře. Našli jsme tam úžasný paladar na střeše jednoho domku. Muselo se tam vylézt po dvou celkem strmých schodech, ale velice mile nás překvapilo, jak to tam bylo hezké a čisté.

Celkem milá obsluha, která neuměla vůbec anglicky. Tak jsme si objednali zase langustu, to už jsme znali, k tomu hromada příloh. Nebyli jsme tam sami, u vedlejšího stolu seděl nějaký místní bos (usuzovali jsme tak proto, že měl tričko LACOSTE a venku zaparkovaný chevrolet z 55 roku minulého století J) s kubánskou kráskou a byl vůči nám celkem komunikativní, anglicky uměl taky prd, ale i tak jsme docela pokecali. Vysvětloval nám, jak se správně jí langusty a poradil nám zajímavé kombinace chutí, např. limetka s jukou. Jídlo bylo fantastické, fakt super, bylo toho i hodně a na Tomáše až moc, takže zkusil místní WC. Vrátil se s celkem ztuhlým úsměvem a větou, že kdyby to viděl předtím, tak si rozhodně jídlo tady neobjedná. Šel jsem tady taky na průzkum a opravdu, to jsem ještě neviděl.

Rozhodně se na tomto WC bez dveří, které bylo vlastně taky na té střeše, ale za restaurací vzadu, nedalo jít na „velkou“, protože to vypadalo tak, že v úrovni kolen bylo ke zdi přišroubované umyvadlo, kterého odpad končil nevím kde. Pro chlapy OK, ale jak to tu zvládly ženský netuším.

Dalším úkolem po vykonání „malé“ potřeby bylo umýt si někde ruce. Cestou zpět bylo takové malé umyvadlo, to bude ono….ale nevede k tomu žádný přívod vody. Začala to být už celkem bojovka. Ale na mě si nepřijdou, o 2m dál jsem zahlédl 2 barely, do kterých byla svedena dešťová voda a u nich byl položený malý hrnek. Takže postup jasný, nabrat vodu do hrnku, přenést k umyvadlu, tam se opláchnout a vrátit hrnek. A pak, že tu pokulhává hygiena J.

Co bylo ale pozitivní, kromě dobré večeře, byl i fakt, že se nám tu podařilo zaplatit v CUPech, takže nejen na banány…..

Do Santa Clary jsme dorazili v podvečer a díky knižnímu průvodci jsme jeli celkem na jisto k jednomu vyhlášenému ubytování, samozřejmě bylo obsazené, ale chlapík uměl výborně anglicky a celkem ochotně nám vytelefonoval (což se později ukázalo jako naprostý standard) jiné ubytování, které bylo na kubánské poměry taky velice slušné.

Večeři u domácích jsme neřešili, měli jsme ještě dost z paladaru a večer jsme vyrazili do centra města. Prošli jsme celkem pěkný bulvár (tady nás překvapilo celkem hodně obchodů, který se zdály slušně vybavené, ale měly zavřeno) a došli jsme až na facebook, tedy na hlavní náměstí. Chvíli jsme tam zevlovali a najednou slušíme zajímavou muziku, na kraji náměstí v podloubí jednoho krásného koloniálního domu si parta vysokoškoláků rozbalili svoje HI-FI nádobíčko a spustili naprosto úžasný karaoke koncert, střídali se tu asi 4 skupiny mladých raperů. Skvělá atmosféra, spousta lidí, vše zadarmo, jen pro radost. Pro nás jeden z opravdu hodně silných zážitků.

Přikládám videa natočená na IPHONE, kvalita nic moc, ale pro nastínění atmosféry stačí.

Skončilo to asi za hodinu, tak jsme se přesunuli na další roh facebooku do malé hospůdky, kde hrála živá kapela chlapíků, kteří už měli těsně před smrtí, podle vzhledu mohli mít klidně 100 let. Hráli skvěle, ale co nás dostalo, že stejně starý pár tam celkem svižně tančil nějakou salsu.

Následovala návštěva místní diskotéky (na doporučení od našeho domácího), kde jsme zhlédli pěvecké a taneční (latinsko americké tance) vystoupení. Bylo to celkem pěkné, ale měli tam těžce překlimatizováno, takže jsme docela brzo vypadli. Vraceli jsme se zpět na ubytování přes náměstí, stále to tam žilo, ale co bylo zajímavé je, že tam bylo spousta policistů, opravdu hodně. Ale ani to nezabránilo 2 lehkým děvám, aby se za nás pověsily a sledovali nás až k našemu ubytování. Zvládli jsme to….utekli jsme J.

Den šestý – 9. Listopad 2011

Ke snídani ovoce guayaba (nevíme, co to je, ale dalo se to) a koktejl s limetkou.

Odjezd ráno směr Trinidad, přes národní park Topes de Collantes. Přejezd krátký, ale cesta hrozná, takže to trvalo déle než jsme čekali, nicméně výhledy, které jsme v N.P. viděli nám byly dostatečnou odměnou za nekvalitní cestu.

V Topes de Collantes jsme se zastavili i na menší túru k 62m. dlouhému vodopádu Salto de Caburní.

Auto jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti a následovala asi 3km túra z kopce džunglí, než jsme došli k vodopádu. Asi 50m pod vodopádem bylo možnost se i docela příjemně vykoupat v kaskádě. Doporučuji. Cesta zpět byla stejnou cestou, ale do kopce. Tam nás Tomáš málem uhnal, nasadil tempo závodního hřebce J. Takže jsme na něj s Pavlem, na dobře načasovaných občerstvovacích zastávkách, pravidelně čekali. Přežil to, ale už s ním ten den nebyla řeč J.

Zbývalo nám asi 20km do Trinidadu. Cesta hodně rozbitá, ale šlo to. Cestou jsme koupili čerstvé banány. Tentokrát chutnali stejně jako ty, co se dováží do ČR.

Příjezd do Trinidadu byl ve znamení otravných JINETEROS, hlavně na začátku města, kde se projíždělo takovým „gétem“ (náš interní název pro okraje měst s rozbitými domy) zkoušeli to na nás různými způsoby, např. nás zastavili s oficiální cedulí, že nesmíme bez poplatku dál do města (ty jsme odbyli s tím, že už jsme tam ubytovaní) nebo nás chtěli zastavit, že máme něco s kolem u auta (jeli jsme dál i s údajně rozbitým kolem), když už jsme ani nezpomalovali při jejich pokusech zastavit nás, tak za námi utíkali a bouchali nám do oken auta, docela legrace.

Ubytovat jsme se pokusili podle knižního průvodce, ale opět bylo plno, nicméně majitelka nelenila a začala telefonovat. Po 10tém telefonu, kdy nic volného nenašla jsem začal být trochu nervózní, protože to vypadalo, že turisti nám všechny CASA obsadili. Následovalo ještě asi 5 telefonů a nic. Nakonec paní domácí poslala manžela ven a ten se za chvíli vrátil s tím, že nám sehnal ubytování u jejich souseda, hned naproti jejich domu. Takže sousedské vztahy na Kubě fungují stejně jako v ČR. Sousedovi pomohli, ale až když nebylo kde jinde. Ubytování to bylo dobré, obrovský pokoj, 3 velké postele, čistá koupelna, kde teplá sprcha neprobíjela, prostě luxus. Cena taky hodně slušná, 30 CUC za celý pokoj. Dokonce to bylo první ubytování, kde jsme dostali vlastní klíče i od vstupu do domu, tzn. nemuseli jsme zvonit při večerním návratu a budit domácí (i když to nikdy nebyl problém).

Trinidad je hodně pěkné město, večer teda plné otravných jineteros, kteří se vám snaží doporučit opravdu nejlepší a nejlevnější restauraci ve městě apod. Vždy jsme se jim ubránili a restaurace si vybírali sami. Kousek nad hlavním náměstím se nachází tzv. Casa De La Musica, kde se každý večer konají živé koncerty kubánských skupin. Předtím na place tancují místní (opravdu ale parádně) , ale i někteří odvážní turisti salsu.

Den sedmý – 10. Listopad 2011

Tento den jsme si naordinovali klid na pláži u karibského moře, konkrétně na pláži Penisula Ancón, která se nachází asi 10km pod Trinidadem. Tady se nám hodně líbilo, minimum turistů, chlapíci z ochranky nám nosili Cuba Libre a Mochitos, takže to nemělo chybu.

Večer jsme strávili opět na náměstí v Casa De La Musica a bydleli ve stejném ubytování.

Den osmý – 11. Listopad 2011

Není lehké psát tento cestopis, je to skoro měsíc, co jsme se vrátili z Kuby a já teprve píšu osmý den, co jsme prožili na Kubě. Navíc to píšu v Itálii ve Val Gardéně na lyžovačce, kde rozdíl teploty proti Kubě je cca 45 stupňů, brrrrrr.

Takže k osmému dnu, ten byl zase přesunový, hodně času v autě, V plánu byl přesun Trinidad – Santiago de Cuba, pan domácí nás před cestou varoval, že autobusem tato cesta trvá minimálně 12hodin autobusem a autem 10 hodin, no my jsme to dali nakonec za 8 hodin, prostě Pavel se konečně naučil rozjezdy a vůbec prostě mazal dost rychle J.

Zapomněl jsem napsat jednu věc a to, že celou dobu, co jsme trávili v autě jsme měli zapnutou klimatizaci na 26 stupňů, abychom neměli moc velké teplotní rozdíly při opuštění vozu (nevyšší teplota venku byla ovšem 34 stupňů) ale hlavně jsme měli neustále zapnutou vnitřní cirkulaci vozu, protože jinak to nejde. Neustále jedete za nějakým náklaďákem, kterému se z výfuku valí hrozný dým, jednou opravdu nebylo ani vidět samotné auto, ze kterého dým vycházel.

Dorazili jsme do Saniaga, ubytování zase až na podruhé. Na poprvé jsme to zkusili podle průvodce, ale bylo plno, nicméně pan domácí zase žhavil telefon a našel nám něco dalšího (asi 10tý pokus). Přijel pro nás chlapík s Moskovičem (tak říkají starému známému Moskviči, ujistil nás ale, že všechny auta, co na Kubě ještě jezdí mají motor z Lady, včetně Moskoviče).

Večer jsme vyrazili do města prozkoumat noční život Santiaga a najít nějakou restauraci vhodnou pro 3 hladové Čechy J. Prošli jsme půl města, viděli spoustu restaurací a paladarů, ale nějak jsme se nemohli shodnout, kam zalezeme, nakonec jsme skončili v restauraci, kterou jsme jako jednu z prvních vynechali s tím, že se tam vrátíme, když nikde nic jiného neseženeme. Ale nelitovali jsme, vařili dobře. Po večeři následovala prohlídka večerního Santiaga a jak jsme se tak spolu bavili, tak najednou slyšíme: „ahoj“, ohlédneme se a cca 60 ti letý černoch na nás začal mluvit docela dobře česky, tak jsme se s ním dali do řeči. Jmenoval se Pedro a ukázalo se, že pár let dělal v ČR (někde u Budějovic), pamatoval si český jazyk, české pivo i guláš, byla s ním sranda.

Další akcí byla návštěva podniku, kde měla hrát kubánská muzika. Vstupné bylo 5 CUC, což je dost, ale chtěli jsme to vidět. Byla to chyba, hrozné, muzika sice dobrá, ale bylo to tam plné turistů, úplně narváno, tak jsme se fofrem vypadli ven. Popošli jsme jen kousek od tohoto podniku a oslovil nás jeden Kubánec, jestli panimájem parůsky. Odpověděli jsme mu anglicky a dali jsme se do řeči. Docela zajímavej týpek, kuchař, uměl 5 jazyků, opět jsme dobře pokecali, vyrušila nás jen jedna šlapka, která po nás chtěla, abychom ji vzali do toho podniku s muzikou. Pavel dostal nápad, že jí dáme naše už nepotřebné vstupenky, dali jsme jí všechny 3 ks. a ta byla šťastná jak blecha. Kuchař to nazval nějak jako, že slečna dnes vyhrála v loterii J

Vydali jsme se potom na další průzkum města směrem od centra, tam nás v jedné uličce zaujala hudební produkce, která byla hodně nahlas. Ukázalo se, že je to nějaká soukromá párty v normálním bytě, takže jsem jen prošli okolo, i když nás Kubánci zvali dovnitř. Cestou zpět už bylo vidět, že párty končí, protože z bytu odcházelo hodně mladých. Asi poslední kdo z toho bytu vylezl byl jeden černoch, v ruce měl ještě kelímek s rumem a dal se s námi hned do řeči. Ukázalo se, že je to poměrně vzdělaný člověk, znal dokonce historii Česka a Slovenska. Byl to bývalý trenér šermu, takže měl docela procestovanou evropu. Byla s ním neskutečná sranda, když jsme se např. ptali, co to bylo za soukromou párty, tak nám rázně vysvětlil, že na Kubě neexistuje „privat party“ , ale každá párty je „for everybody“. Nebo když jsme se bavili o rozdílu teplot na Kubě a v Česku, tak nám zase vysvětlil, že kdyby bylo 0 stupňů na Kubě, tak „everybody death“ J.

Den devátý – 12. Listopad 2011

Tento den byl ve znamení přejezdu ze Santiága de Cuba až do Baracoa. Cestou jsme projížděli přes město Guantanamo a marně jsme se snažili vyfotit u cedule s názvem města, protože hned vedle byly nějaké kasárna a jen co jsme zastavili auto a vylezli z něj, už po nás šli vojáci, že tam nesmíme stát a musíme odjet. Raději jsme neprotestovali.

Několik kilometrů za městem Guantanámo nás zastavila vojenská hlídka. Bylo to zrovna v místech, kde jsme byli asi nejblíž vojenské základně. Následovala pouze prohlídka dokladů a v pohodě nás pustili jet dál.

Cesta do Baracoa vede přes hory krásnými serpentýnami s nádhernými výhledy na džungli. V jedné ze zatáčce, kde bylo odpočívadlo jsme se s Pavlem chtěli vystřídat v řízení. Během chvíle jsme byli obklopeni Kubánci, kteří nám nutili banány, mandariky a kafe. Koupili jsme od nich jak banány, tak mandarinky a nakoec i to kafe. Aspoň jsme se zase zbavili pár CUP. Sranda byla, když k nám přijelo druhé auto a ukázalo se, že jsou to policajti. V tu chvíli všichni ti prodejci najednou zmizeli někde do džungle. Jakmile policajti odjeli, byli v okamžiku zpět.

Po příjezdu do Baracoe jsme se pokusili ubytovat podle průvodce u člověka, co měl kromě ubytování i vyhlášenou soukromou restauraci. Měl obsazeno, tak jsme si aspoň na večer domluvili k večeři čerstvou rybu (mimochodem byla luxusní, pravděpodobně mečoun, ale to jen typujeme).

Ubytování nám nakonec domluvil u jeho sestry a vyrazili jsme na výlet na 20km po drsné cestě vzdálenou pěknou pláž. Pláž začíná u takové „cikánské“ osady. Byl tam docela bordel, plechovky na zemi, dokonce i stříkačka s jehlou, mohli by tam občas uklidit. Toto opravdu kazilo dojem jinak celkem hezkého místa. Pláž dál pokračovala asi 5km. Tam už to bylo čisté a přírodní, nedotčené.

Následovala cesta zpět, luxusní předem domluvená večeře, doutníčky na terase a pak prohlídka městečka, kde jsme na náměstí v normální restauraci koupili 0,7l rumu a petku coly za 5 CUC. Když jsme viděli tu cenu, tak jsme to všechno vzali raději 2x.

Zakoupený rum s kolou jsme hned po příchodu do našeho apartmánu otestovali na naší terase s výhledem na ulici v kombinaci z Havany zakoupenými doutníky.

Už byl docela večer a na rohu našeho domu se najednou začaly scházet v celkem solidním počtu místní kubánky. Nejprve jsme si mysleli, že se doslechy, že dorazili tůristi z Evropy, ale později nám docvaklo, že okolo našeho domu vedly schody, které směřovaly až na místní diskotéku, kam ony samozřejmě šly. Takže nic :-)….

Tento večer jsme ješte navštívili místní MALECON (nábřeží), kde se konaly atrakce typu kolotoče, houpačky apod. Vlézt na nějakou takovouto atrakci by byl docela adrenalin, protože se jednalo opravdu o historické kousky aspoň z 50tých let.

Večer jsme zakončili návštěvou místní diskotéky, kde jsme se stali naštěstí jen pasivními svědky bitky mladých kubánců, moc se s tím taky neserou, borce museli odnést…

Den desátý – 13. Listopad 2011

Den začal celkem chutnou snídaní od paní domácí, po které jsme pokračovali až do poledne intenzivním spánkem. V poledne jsme odjeli opět na pláž jako předchozí den, kde jsme mělli v plánu odpočívat a relaxovat. Plán splněn. Jen s cuba libre jsme to tentokrát nijak moc nepřeháněli, přece jen jsme z předchozího večera měli ještě dost. Zřejmě proto se na nás místňáci trochu naštvali a výsledek si přečtete níže. Byla to celkem příjemná koupačka i opalovačka, dokud nedorazil tropický déšť. Ono celkově v této mikroklimatické oblasti dost často pršelo, ale přito bylo pořád vedro. Před dešťěm jsme se schovali pod děravý slunečník a čekali až přejde. Mezitím jsme pozorovali, jak po pláži pobíhají místní psi a domácí prasata, toto opět kazilo atmosféru jinak docela hezké pláže.

Cesta zpět vedla po oblíbeném tankodromu a Pavel to docela mazal. Cca po 5 km jsme začali cítít, že je něco špatně a taky že ano. Prázdná guma.

Takže jsme vyměnili za rezervu a začali řešit, kde v těchto zapomenutých končinách vyřešíme opravu defektu. Podle informací, které jsme dostali z půjčovny byl nejbližší autorizovaný pneuservi vzdálený cca 300 km v Guantanámu. Tam se nám jet rozhodně nechtělo, takže jsme to zkusili pořešit v Baracoe. Dali jsme dotaz na našeho kuchaře (místo, kam jsme chodili na večeři) a ten řekl, že něco vymyslí. Tak jsme jeli na náš apartmán a hned jak jsme přijeli už nás paní domací vítala s tím, že ví, kam to máme jet opravit. Snažila se nám to španělsky vysvětlit, ale to jsme nedali, takže nakonec tam odjel Pavel se sousedovic 10tiletým klukem, který podle toho jak byl šťastný jel poprvé v passatu nebo možná dokonce v autě :-)

Domluva byla taková, že se kolem 20té hodiny stavíme pro opravenou pneumatiku, což nám celkem ladilo s naplánovoanou večeří. Takže cestou na večeři jsme se pro gumu stavili, byla to taková místní kovárna nebo co, nechápu, jak to chlapík dokázal vubec dostat z disku a ani jak to opravil, protože kromě menšího proražení gumy tam byli i 3 hřebíky, zřejmě od naštvaných borců z pláže, že jsme jim neudělali velký kšeft. Oprava stála asi 10 CUC, takže pohoda.

Večeře byla luxusní, objednali jsme si už dopoledne cestou na pláž, že večer chceme chobotnici a stálo to fakt za to, lepší jsem niky nejedl…

Po večeři jsme si šli trochu odpočinout a poté vyrazili na místní diskotéku, kde proběhly nějaké pokusy o salsu, jinak ale klasika, hodně rumu a koly, hold poslední večer v Baracoa jsme to dost roztočili :-).

Den jedenáctý – 14. Listopad 2011

Odjezdu z Baracoa do Holigunu předcházela kompletní očista auta, kterou jsme nechali udělat souseda odnaproti, co jsme bydleli. Kýbl s vodou, smetáček, lopatka a už to frčelo, za hodinku bylo auto jako nové a stálo nás to 2 CUC. V Holigunu jsme si našli celkem rozumné ubytování s tradičně studenou sprchou, kterou už opravdu neřešíme. Následovala prohlídka města, nějaká večeře. Mě ten večer skolila chřipka, takže klid na lůžku. Tomáš s Pavlem navštívili nějaký nóbl klub, kam je nechtěli pustit v kraťasech, takže se museli převléci.

Den dvanáctý – 15. Listopad 2011

Hned ráno po snídani u domácích jsme se vydali na Playa Coco (pár kilometrů od Playa Santa Lucia) a byla to fakt paráda. Krásná prázdná pláž (jen pár domorodců), na pláži dokonalej bar a ještě lepší barman :-), nenechal nás vůbec vydechnout. Ceny příznivé, takže nebylo co řešit. Hned vedle pláže je malá vesnička, kde nás domorodci zvali k sobě na oběd na čerstvé ryby. Chvíli jsme to zvažovali, ale nakonec jsme zůstali u baru…

Odpoledne cestou zpět z pláže jsme jeli jinou cestou okolo krásných slanisek.

Vydali jsme se směrem do města Moron, kam jsme dorazili až za tmy, což pro nás byla nová zkušenost a adrenalinový zážitek. Ono cestovat na Kubě po setmění chce fakt odvahu, protože když už auta v protisměru svítí, tak jen dálkovými světly, není vyjímkou potkat neosvětlené povozy, kola bez odrazek, psi apod.

Ubytovali jsme se a vyrazili do města na večeři do pravé kubánské restaurace hned na náměstí. Jen jsme dosedli, tak za námi přišel policista, aby nás upozornil, že špatně parkujeme a poprosil nás o přeparkování (představil jsem si naše policajty, jak by mě prosily, abych si přeparkoval, že blbě parkuji :-) ).

V restauraci jsme měli ještě jednu storku. V jídelním lístku byly napsané ceny, ale nebylo tam psáno, jestli v CUC nebo CUP. Když jsme se zeptali, v jaké měně to je, tak odpověď byla, že v CUP. Tak jsme objednávali a jedli a objednávali a jedli, až už jsme nemohli. Když nám to pak spočítali, tak to vycházelo dohromady v prepoctu na 120 Kc. Bylo nám to divné až do okamžiku, kdy odmítli vzít CUP a chtěli jen CUC. Ukecat jsme to nezvládli, protože jejich angličtina byla stejně slabá jako naše Španělština :-). Takže se z toho vyklubala naše nejdražší večeře na Kubě. Tomáš se ale dokonale pomstil. Kdyz se vrátil z WC, tak nám oznámil, že takoto čisté WC na Kubě ještě neviděl a šel znovu, aby to dokončil. Zvládl to komplet, až na spláchnutí :-) . Cestou zpět k našemu ubytování jsme potkali hodně otravných žebráků. Toto město nás nijak zvlášť nenadchlo.

Den třináctý – 16. Listopad 2011

Přejezd na Cayo Coco, cože je celkem pěkná pláž, ale Playa Coco byla hezčí.

Cestou na pláž jedna zajímavost v podobě zúžené vozovky z důvodu sušení obilí na jedné půlce silnice.

K obědu výborná ryba v restauraci u pláže a následoval přejezd zpět do našeho známého Trinidadu. Opět Trinidad jsme zvolili, protože byl relativně po cestě zpět, líbily se nám tam večerní vystoupení na náměstí a krásné koupání v Karibiku.

Den čtrnáctý – 17. Listopad 2011

Pohoda na pláži Ancona. Vzpomínám si na 20 kelímků piva s Tomášem za 10 CUC :-)

Večer opět koncert v Trinidadu, ale tentokrát jiné skupiny.

Den patnáctý – 18. Listopad 2011

Přejezd do Havany, během něhož jsme se pokusili zpestřit si cestu offroadem v džungli, ale Passat má své limity a ty jsme našli. Cestou zastávka ve vesnici myslím, že se jmenovala Minicaragua na místní pizzu ze stánku za 5 CUP. Byla vyborná, dávali jsme si ji na stojáka vedle stánku. Spolu s námi tam stálo dost domorodců, pro které jsme asi vypadali jako exoti, podle mě jsme byli první turisti, co si v takto zapadlé vesničce zašli na stojáka na pizzu.

Dál jsme pokračovali do Santa Clara, kde jsme se pokoušeli najít benzínku, protože až do havany by nám to co zbylo v nádrži nestačilo. Po půlhodině marného hledání jsem se odhodlal zeptat. Pavel zastavil, já stáhl okénko a plynou španělštinou jsem se zeptal kolemjdoucího domorodce: „Buenos días, señor. Por favor. Dónde está gasolína? “ Chlapík mi plynou španělštinou něco odpověděl. Sledoval jsem jen ruce a akcent, vůbec jsem nerozumněl. Když se mě kluci zeptali kudy dál, tak jsem fakt nevěděl, nicméně řekl jsem, že asi rovně a po 500m doprava. Takto jsem po pár kilometrech zopakoval dotaz ještě 2x a nakonec jsme benzínku našli. Měl jsem ze sebe fakt radost :-).

Odpoledne jsme dorazili do našeho známého hotelu u Havany. Následovalo All inclusive ala Cuba v podobě hodně rumů u bazénu.

Večer jsme dali večerní prohlídku Havany a musím říct, že když je tma, tak centrum vypadá mnohel lépe než ve dne. Není vidět špína a osvětlené jsou jen opravené domy.

Den šestnáctý- 19. Listopad 2011

Poslední dopoledne jsme strávili v hotelu, potom ještě na chvíli prohlídka Havany a následoval přejezd na letiště. A po odbavení, kde se zasekly pásy na zavazadla (prý se to tam stává) už nás čekalo jen poslední překvapení v podobě výpadku všech světel v odletové hale, svítili jen nouzové. Trochu jsem měl strach, abychom vůbec ten den odletěli, když jsou problémy s elektrikou, ale nakonec výpadek trval jen asi 15min a my potom bez problému nastoupili do letadla a odletěli směr Paříž, kde nás nemile překvapila zima, která tam byla.

Kuba byla super, někdy se tam určitě vrátíme :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .