0
0

Pamět se mi krátí, proto jsem se rozhodla sepsat zážitky ihned po návratu, abych i já si někdy mohla připomenout, co vše jsem na Kubě zažila.

Cestou tam …

Cestování na Kubu není úplně jednoduché v případě, že chcete jet jinam než na turisticky dost už profláklé oblasti Varadero. V tom případě totiž nejvíc letadel létá z Frankfurtu a Frankfurt je docela sakra daleko od Prahy. Nicméně rozhodnutí letět právě na východ Kuby (oblast Holguin) mě neodradilo.

A tak jsme museli prvně absolvovat noční cestu autem po nekonečné německé dálnici na obrovské letiště ve Frankfurtu. Po noci strávené takto „příjemně“ v autě jsme se dostali do letadla, které mělo lětět cca v 10 ráno směr Holguin. Bohužel už v odletové hale jsme poznali, že cosi shnilého je na tomhle místě. V příletové hale nemají na obrazovkách u odbavování kufrů žádný nápis, kam kdo odbavuje, je to tedy čistě na intuici kam se člověk dostane. Ani v letadle nás němci nepotěšili. Zjevně kvůli mrazu strávili jsme 3 hodiny navíc na palubě letadla čekajíce na odmražení onoho letadla. Pak nás čekal jedenáctihodinový let, což v kombinaci s celou nocí strávenou v autě bylo téměř vražedné.

Takto posilněna cestou nečekala jsem nějaké další komplikace, které ale přišly už na letišti v Holguinu. Velmi přísně se tvářící celník s upřeným pohledem se mě něco zeptal.

„Můžete to prosím říct anglicky?“ ptám se, anglicky.

„To už bylo anglicky!“ kontroval a jeho pohled byl o poznání ostřejší.

„Dobře, tak ještě jednou?“

„Ptám se, jestli jste na Kubě poprvé!“

„Jo.“ Odpověděla jsem.

„A jaké je vaše zaměstnání?“ položil celník vcelku záludnou otázku

„Pracuju ee…s dokumentama“ odpověděla jsem pravda ne zrovna šťastně.

„S dokumentama pro…?!“ Zajímal se dal celník

Teď se do toho ještě víc nezamotat, myslela jsem si.

„Pro vzdělávací společnosti..a eee…pro vzdělávací společnosti.“ vypotila jsem souvětí.

Po ještě jednom nepříjemném pohledu mě propustil a já si oddychla.

Plni zážitků z cest jsme se převlíkli z mikin do triček a přestože na Kubě se právě stmívalo, počasí bylo příjemné. V autobusu do Guardalavaca (v překladu „Hlídej si svou krávu“) jsme se seznámili s podobně unavenou českou dvojicí a tak nám hodinová cesta autobusem utekla o to rychleji (přesněji já už byla na pokraji hybernace:-)

Na Kubě je o celých 6 hodin méně, proto jsme se s časovým posunem vyrovnali první noc tak, že jsme šli už v 8 večer (jejich času) spát. Ale ani probuzení do dalšího dne nepřineslo vyrovnání se s časovým posunem, proto jsme společně s Veronikou a Ondřejem (oni dva z busu) zakoupili hned další den zájezd za poznáním nočního Holguinu.

Noční Holguin

Odjezd do Holguinu byl cca v 7 večer a docela jsme se všichni čtyři těšili na ulice města Holguin, památky, muzea a následný slíbený kabaret (Pepa Dvořák by se divil). Z omylu nás vyvedl anglicky mluvící průvodce. Rozdal nám obrovský papír s mapou a plánek s názvy jednotlivých štací.

Vysvětlil nám, že pokud chceme soutěž vyhrát musíme navštívit všechna stanoviště vyznačená na oné mapě. Trik byl ale v tom, že zhruba na polovině z cca 15 míst byla hospoda, kde podle rozpisu bylo nutné si objednat pivo. Vyšlo nám tedy na každého nějakých 6 piv, což se následně přepočítalo na vyšší počet, když se ukázalo, že Veronika pivo nepije. Byli jsme poněkud v šoku z takto naplanového pivního zájezdu, nicméně nakonec se ten plán neukázal až tak dementní.

Holguín = město plné rozpadajících se baráků, kubánců na kole, případně (a to byl frajer!) kubánců na kole s reprobednou vyřvavající 20 let staré hity od Haddawaye, Holguin coby město uřvané, kde odbočit do neznámé uličky netroufl by si nikdo z nás. A tak, když nám průvodce zhruba ukázal jednotlivé zastávky, kde bylo nutné se zastavit a sesbírat razítka (případně nabrat do lahvé ingredience – to byl takový subquest) ukázal se konečně ten pivní plán coby smysluplný. Totiž, málokdo by poprvé v tomhle městě vyhozený z autobusu za střízliva mohl někam jít:-)

Plán se nám vyplnit nepodařilo, někde jsme si ty piva skutečně dali, jinde byl místo hospody v plánu navštívit muzeum, dokonce jsme se dostali na výstavku místní police (něco jako naše tehdejší STB) což ovšem v plánu nebylo:-)

A tak po těch pár pivech, ulicích plných kubánců a diskotéky na ulicích došli jsme už do slíbeného kabaratu. Místní kubánky jsou vyhlášené krasavice (nevím, mě ženy neberou) a nutno zde dodat, že krásné jsou…do 25 let, poté brutálně ztloustnou a jsou z nich obyčejné ženy s krabatými vlasy (někdy neobyčejně tlusté:-). Kabaret začal přehlídkou kubánských dívek..oděných do igelitů. Igelity byly pomalovány logy místních piv, takže spíš než o modni kreace šlo o živou reklamu (Cimrman by měl radost). Poté následovalo pár písní spolu se zapojením publika a jeden z roztančených účinkujících mi jakože náhodou spadl do klína. Poznala jsem, že je zle. Proto, když se měla konat soutěž v tanci a onen osmahlý mladík se bleskurychle blížil k našemu stolu, zapálila jsem si cigaretu, na kterou jsem se vymluvila, když žádal o tanec. A tak musela jít Veronika, jistě mě v tu chvíli proklínající. Přestože jsme se snažili jí následně podpořit, soutěž nevyhrála. Ono o moc nešlo, výhra bylo pivo, o které ten večer nestál už vůbec nikdo. Celá show končila kolem jedné hodiny a pak nás autobus vzal po drkotavých silnicích bez lamp zpět do pozlátka v hotelu.

Pozlátko v hotelu

V hotelu bylo všechno, co si člověk od dovolené na tropickém ostrově mohl přát. Bary (otevřené 24 hodin), Mojita, Pina Colady, Cuba libre, piva, Coco Loco (směs obsahující snad 6 druhů alkoholu:-), v jidelně velký výběr ryb, masa, ovoce, zmrzliny..přesto mě tam nejvíc z jídel chutnalo opečené kuře s rýží. Pokoj prostorný s krásným výhledem na palmy, pláž a moře (oceán vlastně). Pláž byla kapitolou sama pro sebe – pudrový písek spolu s palmama a stromy ceiba tvořil v konstrastu modřemodrou vodou až kýčovité scenérie. Zajímavé také bylo, že celá pláž (playa Esmeralda) byla soukromá-hotelová, hlídaná policisty. Nebyl tu tedy sebemenší problém nechat věci a odejít k baru nebo prostě jen tak se projít dál po pláži. V hotelu tedy vše jak má být.

Okolí hotelu tvořil malý Ecopark (vstup 3 CUC), kde se odehrál malý incident, který asi ani můj blok neunese, takže jen historka pro užší kruh přátel:-) Dál po silnici minizoo (vstup 2 CUC) kde nás provedl zaměstnanec ZOO a tak jsme výklad měli spolu s prohlídkou klecí a držením jakéhosi ještěra, jehož jsem se já neodvážila dotknout:) Tady jsem taky viděla volně žijící plameňáky a vůbec to tam bylo pěkný.

Co se týká zábavy večer nedalo se bohužel jít na procházku ven, ne snad kvůli bezpečnosti, ale pro už výše napsaný fakt, že silnice prostě nejsou osvětlené a jít po tmě 7 km v naprostý tmě do vesnice Guardalavaca by si dal jen hodně odvážný jedinec – přesto není zde vyjímkou že na cestě potkáte cyklistu, který bez světěl (!!) uhání tmou kamsi v dál. Doprava je vůbec zajímavou věcí, ale o tom až později.

Lidé v hotelu a jejich příběhy

V hotelu převažovala klientela z Kanady, proto tu byl relativní klid. Samozřejmě jsme potkali němku, která od rána pila půlitrovky čisté vodky, ale to se děje asi fakt všude. Krom česky hovořících Verči a Ondřeje bavili jsme se i s jinýma lidma. V jedné z plážových restaurací jsme potkali paní – z Kanady – (cca 70 let) postavy vetché, s tajuplným výrazem ve tváři. Vysvětlila nám, že sedíme u jejího stolu, proto jsme tedy museli akceptovat její přítomnost.

Mluvila velmi tiše s očima jak se říká navrch hlavy nám začla vyprávět příběh. Myslela jsem, že se jedná o skutečně tajemný příběh, soudě dle jejího výrazu a tak jsem se naklonila dopředu, abych slyšela.

„Byla to hrozná cesta…“ začala. „Opravdu jsme se na té lodi báli, trvalo to celých sedm dní!“

„A moje dcera, jsou jí dva roky ta se bála taky.“ Trochu jsem se zarazila, protože to nevypadalo, že paní má dvouleté děcko.

„A tak jsme sem přijeli. Já spala na horní palandě.“

Nevěděla jsem, co na to říct, ale paní pokračovala.

„A pak prišel hurikán, jela jsem s dcerou, jsou jí dva roky. A já spala na dolní palandě.“

Začala jsem se vrtět.

„..A je to už 20 let.“ dodala vítězoslavně paní.

Když jsme si příběh v obdobných verzí kde kdo na jaké palandě spal poslechli po paté paní

zavelela na číšníka, ať jí doleje víno a objednala si rybu a hranolky.

„A s kým tady jste?“ Zeptali jsme se.

„S manželem!“ odpověděla.

„A kde je?“ zajímalo nás.

„On ráno někam odešel..“

„A kam?“

„Aha…a to já už nevím“ zamyslela se na chvíli, vypila víno a sháněla se po dalším, načež následoval znovu příběh s plavbou, palandama a dvouletou dcerkou.

Tuhle paní jsme potkali v tu stejnou dobu ve stejnou hodinu v oné restauraci ještě hodněkrát, obědvala rybu a hranolky, měla k tomu víno a nikdy s ní nikdo jiný nebyl:-))

Jeden den, kdy už V a O v hotelu nebyli zastihli jsme se, že požíváme víc alkoholu, než v dny jiné. I vynechali jsme večeři a snad poprvé se stalo,že ačkoliv restaurace zavírala, nikdo nás z ní nevyhodil (na pláži nebylo kam:) a tak jsme se po zavíračce jen přesunuli jinam. Na baru jsme potkali osamoceného Němce (!) který byl na tom stejném místě už po deváté (!!). Popravdě, tady moc z dialogu nevím, vím jenom, že mi nutil, abych pila Virgin Coladu, místo mé xyté Pina Colady a jediné co jsem mu za tu dobu řekla bylo: „Im drunk!“ pak jsme mu ještě vysvětlili, k jeho nelibosti, že být s němci na dovolené je za trest a že jsou všichni blbci. Snažil se to nějak hájit, ale neuhájil. Já se po chvíli odporoučela na pokoj, kde jsem na zemi na dlaždičkách seznala, že Pina Coladu už nechci nějaký ten rok ani vidět. Bylo devět večer a tak protože jsem pila od oběda byl čas jít spát:-))

Zvláštní kapitolou byla kubánská průvodkyně od naší cestovky, protože jsme jeli s cestovkou německou uměla jen španělsky a německy a jen pár slov anglicky. Domluva s ní byla zajímavá. Nejdřív nám vysvětlila, že se jmenuje Josefína, ale že se jí říká Fífa a že by byla ráda, kdybysme ji i my tak oslovovali. To bylo ale asi jediné, co dokázala vysvětlit:-)) Veronika s Ondřejem si například objednali výlet do Santiaga s anglicky hovořícím průvodcem, dostali německého (ale vyreklamovali ho) mám Fífa několikrát zavařila s odjezdem z hotelu (viz níže) a tak se pro nás stala symbolem sice usměvavé paní, pro kterou jak sama říkala jsme sympatický, ale také pro notorickou bordelářku co všechno slíbí, ale nic nesplní:-)) Celkově se proto Fífa stala terčem mnohých našich vtipů.

Krom obyčejných večeří a obědů formou bufetů bylo k mání i pět ala carte restaurací. Mohli jsme si zablokovat tři z nich, zvolili jsme romantickou (tu jsem chtěla já), kubánskou (abysme poznali co si oni vaří) a francouzskou (protože tu neznám). V romantické večeři rozpoznala jsem rychle v menu hovězí medailonky s omáčkou a jídlo

bylo dobré. V kubánské to byl takový ten hovězí guláš, který i já umím uvařit, takže jsem byla vcelku zklamaná, že mi nedali kuře a rýži. Nejhonosnější byla ovšem francouzský, před kterou nás Verča s Ondřejem dopředu varovali.

Zdvižené malíčky, samé ubrousky, k jídlu nám nabídli víno (španělské) a já začla studovat jídelní lístek. Byla jsem z toho zmatená a tak jsem se pořád ptala:

„A co je tohlecto? Co to je? Co si dáš ty?? A co si mám dát já??“

Přičemž jsem nedovedla rozluštit co je co a tak jsem si dala jako předkrm asparagus a říkala jsem si, že tu pokojovou rostlinu jsem nikdy nejedla. Šlo o chřest:-) který mám moc ráda. Hlavní jídlo jsem vybrala hovězí, nakonec se ukázalo že jídlo je na chlup stejný co jsem jedla už v tom romantickym bufetu:)) Trochu jsem zazmatkovala i u dezertu, kdy nechtěla jsem banán s karamelem a tak jsem si dala „čokoládu a citron“ což se ukázalo jako dva krémy různé barvy, kterých bylo tolik, že by to naplnilo dva pařížské dorty a celkově se to nedalo jíst. Prohlásila jsem cosik neslušného a tak jsme restauraci raději opustili:-)

Boca de Samá – malá rybářská vesnička, kde má pes hlad

Zcela náhodou objevili jsme levný výlet pořádaný hotelem do místní rybářské vesničky Boca de Samá (6 CUC na osobu) Tam jsme poprvé a ne naposledy viděli, jak žijí místní obyvatele. Jednopatrový dům (u nás by se řeklo chatrč) pokrytý vlnitým plechem, uvnitř rozdělený závěsy (dveře nemají) na 3 pokoje, miniaturní kuchyň je zároveň i s jakýmsi obývákem tvořícím ale fakticky jen gauč a křesla, v oknech (kvůli hurikánům) žádné sklo, ale dřevěné rolety.

Voda jen studená, místní wc nám asi raději neukázali. Součástí výletu byla také návštěva místí školy. Jediné snad plus byl fakt, že přímo ze dveří bylo vidět moře. Jinak vesnická škola obsahovala dvě vcelku temné místnosti, nás vzali do jedné s pár žáky v uniformách (na Kubě má nějakou uniformu snad každý). Žáci seděli v miniaturních lavivicích a byl nám vysvětlen místní školský systém prakticky totožný s dřívějším systémem v ČR. Ono vůbec celá politika na Kubě je hodně podobné té naší před 20 lety, takže jsme si zhruba uměli představit, jak se tu žije, ale například Japonci byli zděšeni z toho, že učebnice se kupují jednou za 5 let a mezitím je děti „dědí“ po ostatních:-) Nechali jsme zde pár tužek coby dárek (poučeni z internetu před odjezdem).

Další zastávkou ve vesničce byl místní doktor. No, pán v triku se moc jako doktor netvářil, mě ale zděsil například místní porodní sál který čítal místnost 2m na 1,5 m s plechovým lůžkem u zdi. Bylo nám také u domu lékaře vysvětleno, že kvůli emabargu na USA na léky (ale i na vše z USA) jsou léky na Kubě vzácné, proto se místní doktor spoléhá na přírodní léčbu a proto má na zahrádce několik léčivých rostlin, které nemocným podává. No nevím:-)

Dále nám byl vysvětlen přídělový systém na potraviny, kde každá rodina vlastní knížečku, na které je napsáno kolik množství rýže, vajíček apod může ten který člověk dostat. Na nějaké hostiny to opravdu není. Důvodem tohodle přerozdělování je fakt,že země živá jen z doutníků a rumu prostě jídlo pro svoje lidi nemá.

Pokud bych ještě někdy do vesničky jela určitě bych vzala víc tužek pro děti a nějaké jídlo pro místní pejsky, kteří se hladově seběhli kolem nás jen co jsme opustili autobus.

Santiago de Cuba

Celodenní výlet do Santiaga de Cuba autobusem byl velmi náročný. Veronika s Ondřejem nás před městem varovali, protože podnikli výlet o dva dny dříve, čímžtopádem jela jsem na výlet docela vystrašená.

Přístavní město, kdysi hlavní město Kuby bylo od nás vzdáleno celé 3 hodiny autobusem, které se ale hlavně místním komunikacím protáhly na hodiny čtyři. Běhěm cesty byla učiněna přestávka na protáhnutí nohou, kde udělala jsem jednu z chyb, kdy jsem si myslela že z keřů se vynořivší mladíci vítají mě květy, které jsem si s díky vzala. Následně se ukázalo že květy jsou jen záminka pro žebrání peněz, dali jsme jim tedy cigaretu a já dostala vynadáno, že nedávám pozor:))

Průvodce, anglicky hovořící kubánec neustále omílal při výkladu „My dear guests“a legračně vyslovoval „Kjůba“ nám vysvětlil hlavní 4 problémy na Kubě: 1. Jídlo 2. Bydlení 3.Doprava (a ten čtvrtej si teď nevzpomenu:D

O jídle i bydlení jsem už psala, doprava je pro kubánce opravdu dost problém. Místní autobusy jsme viděli jen opravdu málokdy, co tady ale skutečně frčí (nazvali jsme to kubánskou Student Agency) jsou náklaďáky. Tak jak my tady převážíme uhlí, nebo dřevo v náklaďácích, tak se kubánci dostávají z místa na místo. Je to někdy opravdu depresivní pohled na nákladní vůz plně naložený lidmi..ty lepší verze této dopravy měli i dřevěné lavičky, většinou ale lidé jezdí ve stoje. Dalším možným a hojně využívaným stylem jízdy jsou kola, potom povozy tažené koněm, jeden člověk na koni, viděla jsem i chlapce co jel na krávě a samozřejmě nejlevnější doprava – pěšky. Zcela vyjímečně tu má někdo auto a když tak auto velmi staré (ze 40-50 let?) a tím i velmi pomalé a poruchové. A tohle všechno, tenhle všechen bordel je klidně i na dálnici, která by se u nás dálnicí dala nazvat stěží.

První zastávkou v Santiagu byl nějakej památník – soubor příšerně kýčovitých obrovských mačet – protože mě místní politika a ta jejich revoluce nebere nebudu o tom psát. Hned tady potkali jsme první místní, kteří nechtěli ale po nás peníze, jak jsme si mysleli, chtěli propisku nebo mýdlo. Ani jedno jsme neměli u sebe a tak jsme opět darovali cigaretu:-)

Po návstěvě hřbitova – Cementerio Santa Ifigenia – a demonstraci výměny stráží, přes zastávku u Karibského moře a pevnosti El Morro jsem na obědě nakrmila uřvané místní kočky a jeli jsme do centra města. Do centra města, které se snad ani nedalo nazvat městem. Jak řekla Verča :“Já myslela, že teprve projíždíme předměstím a ono už to bylo to město!“ Domy, které nelze nazvat domy. Hodně lidí v ulicích (díky nezaměstnanosti), neuvěřitelně smradlavý auta, pár žebrajících lidí (propisku, mýdlo, nemáš?) tak nějak bych shrnula první dojmy. Po rozchodu jsem zpanikařila. Proto jsme nejprve vylezli na střechu známého hotelu Casa Granda. Tady se ukázalo město v celé své kráse. Teda v kráse,spíš to vypadalo jako po nějaké velké apokalypse, nebo jako z mise Call of Duty. Zkáza. Tolik neopravených domů, chybějících střech, plechů a mizerných staveb jsem ještě neviděla. Na terase jsem si proto dala panáka a až potom slezla jsem dolů do ulic mezi lid:-)) času už nebylo mnoho, já držela se u zdí, snažila se vyhnout lidem na chodníku a vcelku už pak v klidu seděla v parku. Fotili jsme místní kapelu (samozřejmě za CUC) fotili jsme místního důchodce (taktéž za CUC) a pak už jeli zpět. Možná s víc panákama dokázala bych v tomhle městě strávit i noc v nějaké casa particular (dům k pronájmu) protože jsme na město měli docela málo času a cílů k vidění z průvodce po Kubě docela dost.

Vodopád, Pinares de Mayarí a co ve výletu nebylo a co naopak bylo navíc

Moc jsem se chtěla podívat k vodopádu. I koupili jsme si výlet. Pronájem auta totiž stojí na Kubě docela dost peněz, proto jsme se tentokrát spolehli víceméně na zájezdy pořádané hotelem, nebo cestovkou (od Fífy).

Zajímavostí hotelu byl fakt, že celý areál je defakto tvořený dvěma budovami, což v praxi znamená že hotel má dvě recepce a to v praxi znamená chaos. Už když jsme jeli do Santiaga autobus nás málem minul, protože jsme čekali u druhé recepce (Fífa nás mylně informovala). Stejně tak to dopadlo s výletem do Pinares de Mayarí. Opět jsme čekali špatně, navzdory nápisu na papírku a navzdory dotazu na recepci. Když jsme přeci jen shledali náš omyl, laskavý průvodce nám sdělil, že tenhle výlet za vodopádem přeci vždycky jezdí z téhle recepce a ne z té druhé a říkal to stylem, že je to jasný a zjevně nechápal, že my tam narozdíl od něho každý týden nejsme:-))

Po zdržení výletu jsme se rozlosovali do čtveřic a na nás zbyli dva vcelku nepříjemní kanaďani. Zalitovali jsme na výletu mockrát, že V. a O. už nemůžou jet s námi, v tu dobu už ti dva mrzli v Praze, neboť měli kratší jen 8denní pobyt. Kanadská dvojice byla vybraná coby řidiči, takže jsme se mačkali vzadu v docela mrňavým džípu, kdy konverzace vcelku brzo umřela na nule a kdy oni ani nepustili rádio a celou dobu mlčeli. Tak jsem raději mlčela taky a od

téhle doby si myslím, že kanaďani jsou neuvěřitelní suchaři. Po třech hodinách po místní (často nezpevněné) silnici (proto ten džíp) jsme se dostali k vodopádu El Guayabo.

Vodopád je krásnej, přesně takovej co jsem viděla v Indiana Jonesovi nebo tak něco, bohužel pěší cesta kolem vodopádu vcelku brzo skončila, dál se jít kvůli nebezpečí pádu do vody nedalo. Po vodopádu měl následovat výlet do La Mensura Farm kde měli být exotický zvířata. Průvodce nás ale dovezl jinam – na farmu (plantáž) s kávou. U plantáže byla zahrada, kde nám místní zaměstnanec vysvětlil jak se co dělá. Viděli jsme kakaovník s plody, rostoucí malej ananas, banány s květem, čínskou švestku, strom se šafránem, grepy, orchidej na stromě a další ovoce, který už si ani nepamatuju ale nikdy jsme ho neviděla:-))

Pak nás vzal do chatrče o dvou stěnách sbitých ze dřev, kde vytvořil nám přímo ze zrnek kávy na otevřeném ohni kafe, což byl naprosto super zážitek. Za toto jsme ho následně odměnili dvěma šampony z hotelu (tentokrát už jsme byli zásobeni) a farmář byl myslím dost rád.

Oběd v samotném Pinares de Mayarí byl nic moc – den předtím jsme byli na kubánské večeři – a teď k obědu jsme dostali to stejný – guláš s rýží. Celý areál hotelu byl velmi klidné místo, kde ale na druhou stranu nebylo moc co dělat proto jsme se moc nedivili, že jsme byli jedinými hosty:-) Jediné co se tam dalo vyfotit byla školka na banány a místní volně se toulající krávy.

Cestou zpět kanadani opět mlčeli a tak nás probralo až zastavení u silnice a místní „Delvity“ jak jsme říkali mrňavým chatkám nabízejícím při silnici ovoce. Tady jsme darovali zbytek věcí rodině v domku, které jsme pro místní měli (šampony, parfémy, ubrousky, tužku), abysme toho za pár dní docela litovali….

Lucian, kubánec co chtěl tričko a jeho rodina

Předposlední den naší dovolené bylo opravdu špatné počasí. Respektive nešlo jít na pláž a odpoledne už to bylo i na svetr. Tak jsme provedli dopoledne shopping. Tady nutno poznamenat, že na Kubě se toho opravdu moc koupit nedá.

Krom výše zmíněných doutníků a rumu si zde místní musejí vystačit s homemade výrobky, proto je tu spousta vyřezávaných hovadin a hovadinek, obrázky, sem tam nějaká keramika, přívěšky. A i proto snad máme 7 (!!) přívěšků na klíče různých tvarů, protože za koupi 7 byla nám nabízena cena jen 5 CUC (a nekup to:-) Pro Davida zachránil mě fakt, že v hotelu bylo v obchodech pár sladkostí (dovoz z Brazílie) proto jsem tam vykoupila co šlo a přeci jen mu něco přivezla.

Protože bylo tak ošklivé počasí, udělali jsme si opět výlet taxíkem do Guardalavaca, kde je místní trh. Nekoupili jsme sice nic, ale dali jsme si v kavárně vynikající Mojito (v hotelu ho tak dobře nikdy nenamíchali) a pak se šli projít po skalách a po pláži, kde jsem předstírala, že jsem vládkyně všech moří a vůbec jsou z toho fotky jak když jsem postižená:DD

Když jsem se vyblbla, nechtělo se mi ještě zpátky a tak jsme šli dál od trhu, přála jsem si fotit místní volně se potulující koně. Chtěla jsem vyfotit i vola, ale jen co jsme se k němu blížili začal si o zem brousit rohy, proto jsem rychle od toho nápadu upustila. Po cestě bloumání nás odchytl místní kubánec na kole a začal se s náma bavit. Teda se mnou ne, protože jeho angličtina byla mizerná a já ze španělštiny umím jen: Olá=Ahoj, Dos=Dva, Servesa (pivo) Případně větu:“Olá, dos servesas!“ :))

Kubánec se jmenoval Lucian a ukázalo se, že chce abysme si koupili doutníky. Vysvětlili jsme, že nemáme už žádný CUC a tak se dohodl na večer výměnný obchod jak za starověku. My přineseme robes (=oblečení, aha umím další slovo španělsky)

a on to vymění za doutníky. Jako bonus nás pozve k sobě domů. Vše bylo dohodnuto, akorát že sraz měl proběhnout až v 7 večer, kdy je na Kubě už tma jak blázen a vzhledem k tomu, že tu nejsou osvětlené ulice zdál se plán „Jak dědeček měnil až vyměnil“ docela přísnej. Několikrát jsme na hotelu váhali, jestli se máme na misi vydat, jestli nás někde neokradou, nezmlátěj, jestli nemám já raději zůstat na hotelu. Ale já nechtěla o tuhle adventuru přijít. Jestli nás okradou, vezmou nám maximálně propocený ponožky, trička a pár šamponů (už jsme toho moc díky předchozímu rozdávání neměli) proto se mi zdálo, že je to vcelku v pohodě.

V hotelu jsme portýrovi nalhali, že jedeme do Guardalavaca na diskotéku a tak nám objednal taxík. Lucián na místě, které jsme si řekli opravdu stál. S baterkou, blikal signály jak někde na močálech z filmu Pes baskervilský:DD Po nezpevěné cestě jsme se za svitu baterky vydali do jeho domku. Bylo to chvílema docela strašidelný, ale zas ne tak moc. Konečně jsme dorazili k jeho domku (=chatrči?) kde to vypadlo na chlup stejně jako v domě v Boca de Samá. Místnost rozdělená závěsy na tři pokojíky, mrňavá kuchyň a maličký koutek s televizí a gaučem. Kromě Luciana byla v domě jeho žena, maminka, tchán, dcera. Vzhledem k tomu, že Lucian má děti tři a dvě z nich byly tu dobu ve škole (děti jsou od 11 let ve škole ve městě a dom jezdí jen na víkend) nedovedu si představit, jak se tam všichni naskládají. Ženy a dítě Lucian po našem příchodu vyhodil ven, nemám tušení proč. Začlo se obchodovat. Tričko, ponožky, vitamíny, šampon, vzali jsme i nějaké léky a neuměle vysvětlili k čemu jsou. To bylo naše bohatství. Já bych za to osobně nedala moc, tričko i ponožky použité (bylo to předposlední den před odletem!) léky které jsme vzali taky nic moc hodnota. Tipovala jsem to na jednu-dvě krabičky doutníků. Lucián jich nám dal pět! Pokud bysme dali boty, batoh, nebo mobil zřejmě bysme dostali doutníky jiné (nechci rozepisovat detaily:) ale vysvětlili jsme mu, že takhle je to ok a i Lucian zdál se spokojený. U něj doma v kuchyni to vypadalo fakt strašidelně, popel z doutníků klepal na zem a bylo to tady asi vážně jedno. Neomítnuté zdi, v rohu soška ježíška, pár hrnců a pár lžiček. U dveří roztomilý černý pejsek, který se ale neodvažoval vejít dovnitř. Lucián nám vysvětlil, že hurikán Iak, který řádil na Kubě před dvěma lety sebral mu část obydlí, na jehož opravu teď bude splácet 10 dalších let. A to ještě musí doufat, že za těch 10 let se Kubou neprožene něco podobnýho. Docela hnusná představa.

Zaujala nás docela nová a pěkná lednička, vysvětlil nám,že to je dárek od turisty, který když to tu viděl nevydržel a ledničku mu koupil:-)

Postupně se konverzace uvolňovala a tak byly ženy a dítě povoláno zpět do místnosti, vysvětlovalo se kolik má Lucián pěnez (sakra málo coby farmář na plantáži) byla nám nabídnuta káva, nalitá ale jen po dně hrníčku. Pak jsme začli vymýšlet, a tak dostal navíc ještě Lucián přítelův švýcarský nůž a ode mne skoro plnou krabičku amerických cigaret. Lucián vyndal obřadně jednu cigaretu a donesl ji tchánovi. Zbytek si nechal, ale z krabičky nekouřil, zjevně si ji nechával pro období svátků. Vzala jsem si od Luciana adresu, v naději že mu něco z čech pošlu, ovšem nejdřív musím zjistit, kolik stojí poslat takový balík na Kubu…situace Luciana a jemu podobných totiž není vůbec jednoduchá…

Cestou tam… a zase zpátky

Zpět se mi moc nechtělo, jednak proto, že tam bylo fakt krásně, druhak pro varovné sms od Verči a Ondřeje, že letadlo mělo 3 hodiny zpoždění a že v Praze je mínus 20 stupňů. Po opuštění pokoje jsme měli ještě dvě hodiny a mě nenapadlo nic lepšího, než se začít opíjet na baru. Pina Colady jsem z pochopitelných důvodů vynechala a jela v Mojitech.

Nápad to byl katastrofální, jak se záhy ukázalo. Autobus na letiště, který přijel i s Fífou jel snad po všech výmolech co na silnici byli a mě se z těch panáků chtělo tak moc na záchod, že jsem málem omdlívala:-) Leč dojela jsem a na letišti situaci na wc vyřešila. V teď už povznesené opilecké náladě čekalo se na odbavení kufrů. V mém zorném poli ukázal se roztomilý labrador vesele si poskakující mezi lidmi. Snažila jsem se ho přilákat. „No pojď sem, ty pejsku!“ dělala jsem posunky. Nebyl to dobrý nápad. Nejednalo se o žádného mazlíčka, byl to policejní pes a poskakoval mezi lidmi proto, že čmuchal k jednotlivým lidem a kufrům ve snaze zjistit něco nekalého. Nutno říct, že moje dvou doutníky nad limit nevyčmuchal, k mýmu štěstí. Dostala jsem vynadáno, že dělám blbosti:-) a šli jsme k celníkům na výstupní pohovor.

Snažila jsem se zkoncentrovat veškeré síly, abych nevypadala moc opile. Tady jsem si vybrala šťastně, celnice se mě neptala vůbec na nic i když pravda přísný pohled z očí do očí byl i zde nezbytný. Dopadlo to dobře a šli jsme čekat do haly na letadlo. Na Holguínském letiště je dost sympatická místnost vyhrazená pro kuřáky, kam jsme se přesunuli. Nejdřív to tam bylo fajn, ale po zhruba 15ti minutách tuto místnost objevili i další lidé a za chvíli se tam nedalo existovat. K našemu obveselení jsme tam potkali zcela namohl opilého rakušana, který se vracel ze stejnýho hotelu co my. V ruce držel pivo a ukázalo se, že je tento mladík skoro hluchý, takže komunikace se odehrávala za našich 10ti slov co umíme německy a jeho odezírání a za jeho výkřiků a posunků, kterými ale uměl všechno bravůrně vysvětlit, takže slova nebyla potřeba. vysvětlil nám, že po dvou týdnech na baru, téměř bez spánku a dnech na pláži ho už na Kubu nikdo nikdy nedostane:-))

Letadlo mělo mírné zpoždění, údajně kvůli silnému větru nad Atlantikem. Bylo mi to jedno, chtělo se mi strašně spát a spala bych hned nebýt vyrušení letušek na kávu, vodu, večeři (kterou jsem naštěstí nejedla). Pak jsem se konečně mohla uložit v příšerný poloze v letadle ke spaní a usnula jsem. Ve tři v noci jsem se ale vzbudila. Rady, že se před dlouhým letem nemá člověk ožrat se ukázaly jako dobře míněné. Bylo mi zle. Dopotácela jsem se na záchod, kde jsem se opláchla vodou a po chvíli chození po letadle jsem pak v sedaččce znovu usnula a spala až do snídaně…Let trval tentokrát jen 8,5 hodin, díky lépe zvolené trase:-) Ve Frankfurtu nás nepřekvapili, po deseti minutách v letadle bylo pilotem sděleno, že nejsou schody, začli jsme se tomu bordelu k nelibosti Němců smát. Po dalších minutách nám bylo sděleno, že schody už sice jsou,ale že není personál. To už jsme se váleli po sedačkách smíchy a Němci nás nenáviděli. Pak už vše probíhalo standartně, auto nalezeno a odhrabáno od sněhu, zaplaceno parkování..a nekonečná cesta po rozkopaný německý dálnici, kde neodvažovali jsme se nikde zastavit, proklínali je a já přísahala, že do Německa mě nikdo už dlouhou dobu nedostane:-) po cca 24 hodinách cestování jsme konečně přijeli do Prahy. Bylo to dlouhý, stálo to za to.

Další takovej dlouhej let si ale sektsakra rozmyslím:-)

http://jns.offstudio.cz/blok2/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .