0
0

Navazujíc na tradici letních návštěv Bednových spolužáků z dob jeho studií na Novém Zélandu, padá volba konání letošního ročníku na Indonésii, a to s následujícím scénářem: po zdolání klasického okruhu Jávou chceme přejet na Bali a odtud pak zpátky domů s malou zastávkou v Singapuru.

Den 1 – 15.8. – Odlet –

Na trase Praha-Dubaj-Jakarta se nic mimořádného neudálo, za zmínku stojí leda to, že nás v Dubaji šoupli do business class, pravděpodobně jako revanš za skoro 60 tisíc mil strávených ve vzduchu se společností Emirates. Stříbrná karta a téměř liduprázdná vyšší třída nám tedy otevřely svět doposud nepoznaného luxusu, který přišel na osmi hodinový let víc než vhod. Takže poprvé jsme se během přesunu z kontinentu na kontinent do růžova vyspali a navíc přežrali vybranými pokrmy.

Den 2 – 16.8. – Odlet –

Na jakartském letišti Soekarno-Hatta dosedáme v pozdním odpoledni místního času. V letištní hale si kupujeme víza a imigračnímu úředníkovi předkládáme pasy a vyplňené příletové karty, na kterých neopomněli všem cestujícím připomenout a červeným písmem zdůraznit, že pašování drog se v této zemi trestá smrtí. Za kontrolním stanovištěm si v jedné z několika směnáren, které nás jedna přes druhou lákají na aktuální směnný kurz, vyměňujeme dolary na místní měnu, čímž se z nás rázem stávají milionáři.

Poslední dveře ven z letištní haly nás nemilosrdně katapultují do víru jakartských ulic. Opuštění jejího prostoru by se dalo připodobnit k pádu larvy potemníka do mraveniště. V mžiku jsme obklopeni místními podnikavci nabízejícími vše od odvozu po levné ubytování. Po teoretické stránce jsme na podobné chování a obchodní praktiky fantasticky připraveni z četby mnoha cestopisů i průvodců po Indonésii, v praxi to samozřejmě dopadlo úplně jinak. I když víme, že si máme do centra města vzít taxík společnosti Blue bird (spolehlivý provozovatel taxislužby), nakonec se necháváme nachytat od jednoho chlápka, který tvrdí, že patří ke zmíněné firmě a tahá z kapes nějaké kartičky s logem hotelu a Blue birdů. Že je to podvodník nám dochází za pár minut, kdy nás dotáhl na parkoviště, kde měl zaparkované obyčejné auto bez jakéhokoliv poznávacího prvku, podle kterého by jej šlo považovat za auto taxislužby. Ke všemu se tu objevili další dva otrapové, kteří bez jediného slova popadli naše zavazadla a položili je do kufru auta, za což požadovali patřičnou odměnu. No, nechceme tady hned po příletu dělat dusno, tak mu dávám 4000 rupií (asi 8 Kč), což považuji za adekvátní spropitné odpovídající úkonu, který provedl. „To je málo“, povídá on na to a ukazuje do peněženky na stotisícovou bankovku. Pomalu nás už začíná vytáčet. 200 Kč za položení tašky do kufru snad nedostane ani portýr v Hiltonu. Kdyby nám to alespoň opravdu někam nesl, ale tohle individuum v podstatě nehlo prstem. Navíc si asi myslí, že jsme úplný blbci co právě přiletěli a neví kolik těch několik nul na bankovce ve skutečnosti je. Nejradši bych ho poslal někam, ale pravdou je, že jsme na poměrně odlehlém místě bez lidí, ve společnosti pochybných osob a s řidičem, který nevypadá, že by hodlal nastartovat a odjet dřív, než se celá záležitost s penězi vyřeší, neboť je v tom nepochybně zainteresovaný taky. Bůh ví, jak by se mohl problém ještě vyvrbit, tak tomu spratkovi dáváme 20 tisíc a jedeme konečně pryč.

Co se týče dopravní situace ve městě, nezůstává indonéská metropole nic dlužná své pověsti. Neustálé zácpy dusí ulice Jakarty a jsou skutečně na katastrofální úrovni, takže cestou z letiště spíše stojíme než jedeme. Hlavní městské tahy jsou ucpány stovkami aut, z nichž každé chrlí do ovzduší metráky smrdutých výparů. Občas se někde mihne postava dopravního policisty, působící ale v tomhle chaosu jako směšná a nikým nerespektovaná figurka. Ze vzniklé situace spíše profitují jacísi samozvaní „strážci ulic“, kteří tu regulují provoz a dostávají pár rupií od toho, komu pomohou napojit se z vedlejší ulice na hlavní, protože tady nikdo nikoho jen tak nepouští.

Po přibližně dvou hodinách popojíždění se konečně ocitáme na prahu našeho hotelu poblíž ulice Jalan Jaksa, která je pro Jakartu tím, čím je Khao San Road pro Bangkok. Ty desítky minut strávených v autě si řidič ještě drze ocenil na několik tisíc rupií navíc. Neuvěřitelný, ale budeme si muset holt zvykat.

Večer se jdem podívat po okolí hotelu. Zjišťujeme, že přejít silnici, po které se bez přestání valí masa aut a motorek, je hodno husarského kousku. Přechod tu sice je, ale na některých místech chybí světelné znamení a neexistuje, aby vás někdo pustil. Člověk neví, na jakou stranu se dívat dřív. Jezdí se tu vlevo a navíc auto může přijet z kteréhokoliv směru. Myslím, že bude pro dnešek lepší zůstat na večeři v hotelu.

Den 3 – 17.8. – Jakarta, den druhý –

Po snídani vyrážíme na obhlídku města, touto dobou oděného do slavnostního hávu. Dnes totiž uplynulo již 66 let od data, kdy země získala svou nezávislost a dnešek je tedy státním svátkem Indonésie. Všudepřítomné červenobílé vlajky a barevné plakáty připomínají tuto slavnou událost a odvádějí tak, alespoň na těch pár dnů, pozornost od zbylé šedi velkoměsta. V téhle megapoli žije více obyvatel než v celé České republice dohromady. Je to jedno z těch mnoha asijských velkoměst s na první pohled viditelnými ostrými kontrasty mezi jednotlivými společenským třídami. Byznys centra v nablýskaných mrakodrapech a přepychové domy movitějších obyvatel na jedné straně a chudáci, jejichž jediným majetkem je nuzný příbytek splácaný ze všeho, co nabídne ulice, na straně druhé.

Už včera cestou z letiště jsme měli tu čest poprvé nakouknout na to, co se skrývá pod pokličkou hlavního města této ostrovní země. Šokující byl zejména pohled na prosté příbytky chudinské čtvrti lemující břeh řeky, respektive toho, co tu z řeky zbylo. Teď to byla odporná, páchnoucí stoka, zaházená odpadem všeho druhu. Začíná mi být pomalu jasný, proč se Jakartě přezdívá „Big Durian“. Někde jsem četl, že snad dokonce třetina Jakarty nemá vůbec žádnou kanalizaci. Problémy se znečišťováním životního prostředí však mnohonásobně překračují hranice samotné Jakarty a jsou trnem v patě celého souostroví. Zkorumpovaná vláda má zjevně jiné starosti, než řešit environmentální potíže své země a ekologické povědomí obyvatel zamrzlo na nule, čemuž se u lidí přežívajících ze dne na den snad nelze ani divit.

Včerejší večerní letmý průzkum naznačil, že ulice Jakarty jsou stvořeny pro všechno možný, jen ne pro chodce. Někde chodníky nejsou dokonce vůbec, nebo jsou v žalostném stavu či slouží jako parkoviště pro motorky, případně jako prostor pro pouliční prodej. Centru Jakarty vévodí obrovské náměstí Merdeka (též zvané Monas). Uprostřed náměstí se tyčí Národní monument, který nechal postavit bývalý prezident Sukarno, jehož záměrem bylo vybudovat pompézní památník boje za nezávislost země a velkolepou pýchu Jakarty, viditelnou ze širokého okolí. Výsledek celého úsilí můžete posoudit sami na fotce. 132 metry vysoká stavba je ukázkovým kouskem z řady podobných obludností socialistické architektury. Během putování po zemi jsme narazili ještě na několik dalších příšerných skulptur. Obelisk je zakončen pozlaceným plamenem, zatímco v základech památníku bylo vybudováno národní historické muzeum mapující historii Indonésie. Uvnitř nadzemní části monumentu je Hala nezávislosti s originálním textem Prohlášení nezávislosti, výtahem uvnitř stavby se dostanete na vrchol, kde je vyhlídka na město zahalené do smogového závoje.

Pomalu začínáme synchronizovat vzájemné setkání s našimi přáteli (lépe řečeno jsme se o to začali pokoušet již včera, ale s indonésany je v tomto směru poněkud náročnější pořízení). Tropické polední slunce nás na chvíli zahání do stínu stromů vyprahlého parčíku, zatímco rozlehlá plocha kolem památníku se nesměle začíná plnit vojenskými auty, asi se tu později bude konat nějaká přehlídka. V blízkém dosahu náměstí se nachází něco z mála dalších pamětihodností, významnějších objektů a státních budov Jakarty. Mimo jiné třeba nádraží Gambir, odkud vyjíždí vlaky směrem na Yogyakartu a dál na východ. My se ležérním tempem ubíráme prašnou a hlučnou ulicí kolem Mešity Istiqlal, největší mešity jihovýchodní Asie. V jejím sousedství se skromě krčí Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kapička křesťanství v moři islámu všude kolem, neboť jak známo, Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí světa.

Konečně se střetáváme s Tiky a Ochou (a jejím manželem) a jedeme s nimi na oběd, což přijde vhod vzhledem k tomu, že je ramadán a nejsme si úplně jistí, jak to tu s jídlem během dne vypadá. V prosté jídelně, kde dělají i domácí zmrzlinu, se cpeme rybími koláčky s arašídovou omáčkou, které tu připravují na grilu zabalené do listu čehosi, zatímco naši kamarádi ctí půst a nevezmou si ani sousto.

Jak jinak, než v husté zácpě, se suneme na sever Jakarty do Starého města jakartského zvaného Kota. Je to jedno z mála míst Jakarty, kde se můžete trochu pokochat pohledem na pár historických budov, které tu postavili holandští kolonialisté. Ocitli jsme se na centrálním náměstí a fotíme se před bývalou radnicí staré Batavie, ze které je dnes muzeum a užíváme si téhle oázy bez aut. Za malý poplatek tu je možné půjčit si kolo a udělat si malý výlet po okolí, třeba do přístavu Sunda Kelapa, kde kotví starodávné lodě. Většina turistů ale dává přednost několika minutovému azylu ve vyhlášené kavárně Batavia, s krásně zařízeným interiérem. Podle obrazů na stěnách to vypadá, že se tu zastavil snad každý státník co navštívil Indonésii. Své místečko tu má i Václav Havel.

Také máme možnost na vlastní kůži zakusit jeden z dalších fenoménů, se kterým se může bledá tvář během cestování po Indonésii setkat (a nejspíš taky setká), totiž oblibu místních vlastnit společné foto s bulé (jak tu nazývají bělochy).

Poprvé nás oslovila skupinka dospělých poblíž náměstí Monas. Nejprve jsme se mylně domnívali, že z nás chce zase někdo vytahat prachy, ale nakonec se z toho vyklubal opravdu jen záměr zvěčnit se s našimi maličkostmi, což nám nijak nevadilo. Skutečné nájezdy pak začali právě v Kotě, když jsme na náměstí plném mladých studentů čekali na naše kamarády, momentálně se oddávající modlitbám. Během těchto pár chvil jsme tu zaplnili paměť několika mobilních telefonů společnými fotkami s jejich majiteli, až jsme nabyli onoho povznášejícího pocitu, jaký jinak zažívají jen slavné hvězdy show byznysu. Pododobné bláznovství ale zažívají i další běloši všude kolem nás. Je to prý otázka prestiže a vlastnit takovéto foto s bulé se vysoce cení. Zvláštní to zem.

Na zbytek dne jedeme do Ancol dreamland ležícího při pobřeží moře, což je velký zábavní komplex plný atrakcí pouťového typu, ale je tu i třeba Sea world, vodní parky a spousta dalších možností, kde strávit volný čas. My jsme zakotvili v jedné z restaurací, zjevně určené pro vyšší třídu soudě podle vozového parku před restaurací a lidí, kteří se tu pohybovali. Cena za jídlo se tu v průměru pohybovala na Indonésii neskutečné dvě stovky. Je to ale krásné místo se stoly pod širým nebem, kousek od pláže s výhledem na moře.

Den 4 – 18.8. – Přesun do Yogyakarty –

I když někdo říká, že nevidět Jakartu jakoby nebýt v Indonésii, myslím, že tohle město můžete s celkem klidným srdcem vypustit ze svého itineráře, aniž byste přišli o něco zásadního.

Dnes nás čeká přesun do Yogyakarty. Ze složitého rozhodování mezi vlakem a letadlem nakonec vzešla vítězně vzdušná varianta, hlavně díky menší časové náročnosti (vlakem trvá cesta z Jakarty do Yogyakarty kolem osmi hodin).

Po zkušenostech z prvního dne neponecháváme nic náhodě a bereme si skutečného Blue birda, kterých stojí před hotelem hned několik. Přestože je do ceny za cestu na letiště zahrnuto i několik dálničních poplatků, výsledná cena je asi o 140 tisíc rupií nižší, než jízdné, které si řekl ten zloděj, co nás vezl z letiště.

Indonéské aerolinky bohužel nepatří k těm nejbezpečnějším. Nízká úroveň bezpečnosti v kombinaci s mizernou údržbou strojového parku, jeho stářím i klimatickými podmínkami Indonésie jsou příčinou poměrně častých nehod v porovnání s leteckým provozem v jiných zemích. Po zralé úvaze jsme si vybrali společnost Air Asia Indonesia, jejíž mateřská pobočka Air Asia patří na celosvětovém poli k vysoce hodnoceným aerolinkám, pravidelně obsazujícím nejvyšší příčky mezi „nízkonákladovkami“. Po letmém pátrání na internetu zjišťujeme, že Air Asia Indonesia disponují několika relativně novými Airbusy a asi pěti, snad dvacetiletými Boeingy 737, jimiž jsou už asi pátými majiteli. Doufám, že budeme mít trochu štěstí a poletíme novějším Airbusem…….

Po vyřízení nezbytných formalit a zaplacení vnitrostátní odletové taxy ve výši 40 tisíc Rp, vstupujeme na palubu Boeingu 737 :-)). Obstarožní interiér letadla už na první pohled pamatuje asi dost. S rozpačitými pocity a vědomím, že Air Asia Indonesia ještě nedávno figurovaly na seznamu aerolinek majících zákaz létat do zemí EU, začínáme, s jasně rozpoznatelným vrzáním kol, rolovat po letištní ploše. Panebože, co je tohle za vehikl? Takhle blbě jsem se teda v letadle už dlouho necítil. Po necelé hodině letu s námi pilot trošku pohoupe ze strany na stranu a pak s letadlem doslova sekne o zem. Docela tvrdé přistání.

Yogyakarta, zkráceně též Jogja, je významným indonéským centrem kultury, umění a vzdělání (sídlí zde mimo jiné nejstarší a největší univerzita v zemi). Turisty sem lákají hlavně starobylé chrámy Prambanan a Borobudur nebo sultánův palác v centru města. Bohužel se nebezpečně blízko Jogji nachází i Mount Merapi, jeden z nejaktivnějších vulkánů světa, který čas od času dokáže pěkně potrápit obyvatele města. Třeba během své loňské podzimní erupce zabila přes sto lidí nacházejících se v tu dobu ve vesnicích kolem sopky. Další velká exploze vulkánu pak proběhla v květnu 2006.

Z letiště se jedeme ubytovat do hotelu Amaris v centru města (300 Kč/os./noc). Po rychlém otestování tvrdosti postelí, funkčnosti záchodové mísy a programové nabídky místní televize se odebíráme směrem k sultánovu paláci. Pomocí mapy se brodíme postranními uličkami, které lemují nuzné domky přípomínající spíš slumy, mezi kterými se v smrdutých odpadcích prohrabují lidé v otrhaných svršcích. Konečně se ocitáme na Jalan Malioboro, hlavní městské tepně plné obchodů, krámků se suvenýry a stánků s jídlem. V záplavě mopedů se proplétají becaky, jinak zaparkované při kraji silnice a s jejich majiteli, čekajícími, až se na obzoru objeví bledá tvář, do které pak bez ustání bubnují to své monotónní: „Mister, becak, becak!“

V jedné z uliček kolmé na Malioboro sídlí několik cestovních agentur, nabízejících výlety do okolí, po Jávě a dokonce až na Bali, což zní zajímavě. Speciálně pro nás, kteří jsou značně limitováni časem a hledání dopravních spojů a ubytování by nás zbytečně okrádalo o drahocenné hodiny. Po pečlivém studiu nabídky několika cestovek jsme si tedy na zkoušku koupili výlet u agentury Ari Tour & travel na Prambanan a večerní Borobudur. S jakousi podvědomou nedůvěrou k místním podnikatelským praktikám jsme zvědaví, jak dostojí slíbenému programu a pokud se osvědčí, koupíme si u nich balíček zahrnující cestu na Bromo, Kawah Ijen a následný transport až na Bali.

Po Malioboro směřujeme k sultánskému paláci, též zvanému kraton. Přestože je ramadán, ve stáncích podél silice se na malých grilech rožní maso napíchané na špejli a spousta dalších věcí. Asi to tu neberou tak ortodoxním způsobem jako v jiných muslimských zemích, nebo je utržení nějaké té rupie od turisty silnější než zaryté náboženské tradice. U paláce se dovídáme nepříjemnou zprávu. Kvůli ramadánu zavírají dříve než obvykle, takže si o kouzlu místních uliček, vyhlášeném ptačím trhu, vodním paláci a další pozoruhodnostech kratonu můžem nechat jen zdát. Za to jsme se tu seznámili s jedním mladým klukem, který nám povyprávěl něco o kratónu (jeho otec tu prý pracuje jako kuchař) a kdesi cosi a že prej se můžeme jet podívat na vládou financovanou školu batiky, kde se můžeme dívat, jakou technikou se batika vlastně vyrábí a dokonce nám sehnal dva bečakáře, se kterýma domluvil, ať nás tam hodí. Nevím, zda to byl záměr toho milého chlapce nebo vlastní iniciativa borců z trojkolek, každopádně jsme se octli na prahu obyčejné galerie s batikovými díly. Vynalézavost místních lidí opravdu nezná v tomto směru mezí. Někdy je dost těžké najít tu správnou hranici mezi tím, co je past na turisty a co myslí upřímně, v dobré snaze pomoct a poradit cizím lidem.

Poněkud komicky zní „Halo Mister, becak!“ z úst vetchého staříka, kterému musí být snad sto let. Pochybuju, že by převoz dvou statných těl přežil, takže v zájmu zachování starcova zdraví musíme jeho nabídku s díky odmítnout a vzít si becak u konkurence, která tu nikdy není daleko. Tak se o pár metrů dál soukáme na úzké sedadlo jiného becaku, jehož majiteli tím pádem vzniká poměrně těžké transportní břemeno. Po rovině se s jednoduchým převodem pere ještě obstojně, pak ale přichází nepříjemně táhlý kopeček, kde síly rychle ubývají. Nakonec musí chudák slézt z kola a tlačit nás pěšky, což ohodnotí patřičnou přirážkou k ceně.

Výběr večeře v restauraci se řídí pravidly zabodni někam prst do seznamu jídel a vyber si na co ukazuješ. Většina restaurací má totiž menu jen v indonéštině, z níž zatím známe jen pár slovních pojmenování jídel.

Den 5 – 19.8. – Výlet na Prambanan a Borobudur –

Pomalu nám dochází hotovost, takže před dnešním výletem za chrámy si ještě musíme vyměnit nějaké peníze. Směnit dolary na rupie je ovšem v Indonésii trošičku složitější záležitost, než by se na první pohled zdálo. Banky a směnárny totiž mohou odmítnout (a také to dělají) bankovky starší série nebo bankovky jakkoliv přehnuté či jinak poškozené. Navíc se liší směnný kurz podle hodnoty bankovky, takže třeba 20 dolarů vyměníte v horším kurzu než 100 dolarů.

S půlhodinovou rezervou před dohodnutým časem vyzvednutí vstupujeme do banky hned přes ulici naproti hotelu. To ovšem ještě netušíme, že bankovní úřednice odbavují zákazníky v tak závratném tempu, že po dvaceti minutách opustil přepážku jediný člověk. Konečně přicházíme na řadu a předkládáme před úřednici několik stodolarovek. Pracovnice banky každou z nich nedůvěřive prohlíží, otáčí ze strany na stranu, prosvěcuje a kontroluje hmatem, aby nám po deseti minutách vrátila jednu bankovku s obtiskem razítka mikroskopických rozměrů v růžku bankovky. Celou transakci pak ještě zapisuje do nějakých lejster, takže na místě srazu se ocitáme s několika minutovým zpožděním. Naštěstí dochvilnost nepatří zrovna k charakteristickým vlastnostem Indonésanů, takže mikrobus z cestovky dorazil až několik minut po nás.

Prambanan je okázalým komplexem více než dvou set jednotlivých chrámů, největší hinduistický stavební počin na Jávě a jeden z největších v jihovýchodní Asii. Nachází se na periferii Jogjy, z centra sem dokonce jezdí městský autobus TransJogja. Již z dálky jsou vidět nejvyšší chrámové věže centrálního nádvoří, tyčící se nad korunami stromů obklopujících stavby. S každým bližícím se krokem pak celé seskupení, zasvěcené bohům Shiva, Vishna a Brahma, nabývá na velkoleposti. Monumentální věže jsou bohatě zdobené výjevy z eposu Ramajána. Dílo dosahuje celkem úctyhodných rozměrů, nejvyšší z věží, zasvěcená bohu Šivovi, měří 47 m.

Další stavby, svými rozměry skromnější, avšak o nic méně zajímavé, leží v odlehlejších koutech komplexu, kam se dostanete v rámci příjemné procházky nebo prostřednictvím malého vláčku vozícího turisty. Na některých z nich se viditelně podepsal zub času i občasné zemětřesení, takže je hyzdí pukliny a kolem se povalují kamenné kvádry.

Dalším architektonickým skvostem, ležícím jen pár kilometrů od Jogjy, je buddhistický chrám Borobudur. Jeden z největších buddhistických chrámů světa byl postaven na malém pahorku obklopeném tropickou vegetací v letech kolem roku 800, tedy v době, kdy ještě ani nestála většina nejznámějších sakrálních staveb Evropy. Dlouhá staletí ležel chrám utopený a zapomenutý v zeleném moři okolní džungle, než se jej podařilo znovuobjevit a následně v několika vlnách zrestaurovat. Od základny se celá stavba terasovitě zužuje směrem k vrcholu, zakončeném monumentální stupou, zdi pak zdobí množství sošek a kamenných reliéfů vyprávějících příběhy pradávných dob.

Kolem takových atrakcí, jakými jsou Prambanan a Borobudur, se samozřejmě soustřeďují nejrůznější vychytrálci a prodavači všeho možného od vějířů po sošky nebo pohlednice. S nezlomným úsilím, jako vosa na bonbon, se lepí na každé bulé, které se tu vypotácí z taxiku nebo autobusu a snaží se jim prodat něco ze svého arzenálu.

Mnoho lidí záměrně plánuje cestu na Borobudur v době svítání či západu slunce, které ještě umocňují celkový dojem z této pozoruhodné stavby. Temné siluety jednotlivých stúp na vrcholu chrámu, spolu s barvitým západem slunce a zlověstným kuželem sopky Merapi v pozadí, jsou nezapomenutelným zážitkem návštěvy Jávy.

Den 6 – 20.8. – S Niki Laudou za sopkami –

Po celkem pozitivních zkušenostech s organizací výletu na Prambanan a Borobudur jsme se rozhodli i nadále využít služeb cestovní agentury a koupit si u ní balíček zahrnující transport na Bromo (včetně odvozu džípem k sopce), dále na Kawah Ijen, trajekt na Bali s dopravou do Denpasaru, včetně ubytování na dvě noci se snídaní v hotelu dle vlastního výběru. To vše sakum prdum za nějakých 750 000 rupií na osobu, tedy asi 1500 Kč, tak doufejme, že nám tak odpadnou starosti s hledáním dopravy a střechy nad hlavou.

Na cestu za sopkami se vydáváme v mezinárodním složení čtyř Italů, jednoho Holanďana a nás dvou s Bednou. Náš mikrobus nepatří zrovna k nejnovějším modelům, ale limuzínu jsme po pravdě ani nečekali. Interiér auta postrádá některé celkem praktické prvky, jako třeba bezpečnostní pásy a opěradlo mojí sedačky neustále mění svou polohu do horizontálního stavu, bohužel nezávisle na vůli svého uživatele. Ale v pohodě, jedem!

Vlastní cesta je ovšem kapitolou sama o sobě. Osazenstvo mikrobusu, svázáno striktními silničními zákony Evropské unie, jen žasne nad stylem jízdy, který se tu praktikuje dnes a denně. Řidič předjíždí naprosto všechno a naprosto všude, bez ohledu jestli někdo jede proti nebo ne. Za neustávajícího troubení se řítí městečky hlava nehlava, na žádné dodržování rychlosti v obcích se tu nehraje. Kolem nás se ze všech stran míhají stovky mopedů, jejichž majitelé je používají k transportu absolutně všeho, včetně mnohačlenných rodin s dětmi nebo objemných nákladů několikanásobně převyšujících rozměry motorky. Do toho všeho dopravního šrumu ještě silnice křižují pěší, zvířata, becaky a další nedílné subjekty indonéských komunikací. Adaptabilita místních šoférů na vzniklé situace na silnici je neuvěřitelná. Na jednom místě jsme se dostali do kolony stojících aut, na což místní řidiči pružně zareagovali vytvořením nových jízdních pruhů využívajících poslední volná místa uprostřed silnice i na prašné a hrbolaté krajnici. Po tom všem si jistě dovedete představit, jak to asi se silničním provozem vypadá ve velkých městech typu Jakarta nebo Yogyakarta.

Připadá mi, že sousedící městečka a vesnice, kterými projíždíme, se slévají v jeden celek a je tak dost obtížné přesně identifikovat, kde končí jedno a kde už začíná druhé. Do Probolingga, malého městečka v podhůří národního parku Bromo Tengger Semeru, se dostáváme už za tmy po řidičově „one man show“, ze které přibyl na cestovatelské hlavě Evropana nejeden šedivý vlas. To vše s tristní bilancí tří set ujetých kilometrů během deseti hodin.

V pobočce cestovky čekáme na výměnu řidičů a aut za silnější stroj, pomocí kterého se vyšplháme nahoru k sopkám, tak alespoň můžeme vyzkoušet klasické indonéské záchody, sestávající se z díry do země, dvou šlapek a sběračky na zalití vykonané potřeby. Konečně byl přistaven malý autobus se sedačkami tak namačkanými na sebe, že by se sem stěží vešlo malé dítě. Za hlasitého kvílení motoru šplháme serpentinami směrem k vesnici Cemoro Lawang a pootevřenými okny proudí zvenčí do vozu čím dál chladnější vzduch.

U hotelu Cemoro Indah, kde máme bydlet, zažíváme tak trochu teplotní šok. Rozdíl mezi vedry v nížině a aktuální teplotou je markantní, takže místní tu chodí v oblečení, které my vytahujeme v dobách největších mrazů. Náš pokoj na těch pár hodin spánku úplně stačí, dokonce teče teplá voda a postele jsou vybaveny hřejivou dekou, takže až se nám podaří vyprovodit hotelové pikolíky, kteří nám pod rouškou uvítacího ceremoniálu přišli vnutit teplé bundy a baterky, dáme sprchu a jdeme spát.

Den 7 – 21.8. – NP Bromo Tengger Semeru –

Vstáváme v půl čtvrtý ráno a soukáme se do teplého oblečení. Těžko říct, kolik je venku stupňů, nikde není k dispozici teploměr, ale kouří se od pusy a je celkem dost chladno. Jeden by neřekl, že téměř na rovníku budem oblékat svetry a klepat kosu, ale faktem je, že jsme v celkem velké nadmořské výšce. Místní hoši dělají druhý pokus a vtrhli na pokoj s náručí plnou péřovek, které ale, při pohledu na hromadu zatuchlých svršků, s díky odmítáme. I z ostatních pokojů se pomalu začínají trousit další rozespalí turisté. Vedoucí hotelu ještě inkasuje poplatek za vstup do národního parku, jehož výše koresponduje se sumou uvedenou v průvodci LP a zároveň nás směruje do jednoho z přistavených džípů.

V džípu se už na malém místě tísní několik lidí, poslední volné místečko zbylo vedle řidiče, ale my jsme s Bednou dva. „No problem“, reaguje na vzniklý stav řidič a s indonéskou lehkostí řeší celou situaci tím, že mě posadil do prostoru mezi obě sedačky, takže visím ve vzduchu s ruční brzdou zaraženou v zadnici. Ještě že se jede jenom kousek k úpatí hory. Před námi se otevírá scéna jak z hororového filmu. Pomalinku šplháme naprostou tmou po cestě nahoru, kolem se povaluje poměrně hustá mlha, že je vidět jen pár metrů před auto. Na horu Penanjakan míří většina turistů kvůli její strategické poloze na okraji kaldery, odkud je celé seskupení sopek jak na dlani. Džípy nás vezou jen do části kopce, odtud musíme dál pokračovat pěšky.

Na řadu tak přicházejí baterky a protože cesta je plná výmolů a kamení, jsme celkem rádi, že jsme si je půjčili (samozřejmě ne zadarmo). Je krásně jasná noc s oblohou posetou tisíci hvězdami, což bude super zejména kvůli focení sopek. Ve tmě za námi pobleskují světýlka baterek dalších lidí směřujících nahoru k viewpointu. Po pár metrech chůze do kopce začínáme odhazovat první vrstvy oblečení. Pomalu se rozednívá a vycházející slunce začíná pozvolna odhalovat to, kvůli čemu sem každoročné přijíždějí tisíce turistů. Těsně pod vrcholem se začínají objevovat místní podnikavci s nabídkou ojeků pro všechny, kterým by snad došel dech. Přemýšlíme nad tím, jak se sem s těma motorkama dostali, ale záhy zjišťujeme, že z opačné strany vede až na vrchol asfaltka. Stejně jsme ale rádi, že jsme cestu absolvovali pěšky a vychutnali si noční scenérii. S blížícím se cílem se stupňuje i úsilí ojekářů ulovit nějakou oběť. Nepříčetně krouží kolem pěšáků a oznamují všem pořád dokola, kolik kilometrů ještě zbývá. Jejich informace je ovšem na rozdíl od skutečné vzdálenosti notně nadsazená.

Konečně jsme stanuli na vrcholu Penanjakanu. Dech beroucí pohled na sopečné kužely vystupující z mlžného oparu, do jejichž zvrásněných svahů se opírají první sluneční paprsky dnešního dne, patří bez pochyb k tomu nejlepšímu, co se dá v Indonésii vidět. Ani profesionální fotograf by tuhle scénu lépe nezaranžoval. Vepředu bez ustání dýmající Bromo, pravidelný a zjizvený kužel Batoku a v pozadí se tyčící Semeru, s 3676 metry nejvyšší hora Jávy.

Přes mrtvé moře sopečného popela svážejí posléze džípy turisty až k Bromu. Deka z mlžného oparu zabraňuje proniknutí slunečních paprsků a drží teplotu i viditelnost na poměrně nízkých hodnotách. Orientovat se dá podle bílých značek, ale podle průvoce si hodně lidí plete cestu a leze pak na vedlejší Batok. Každý džíp co přijede, je okamžitě zavalen vesničany, kteří nabízejí odvoz k Bromu na koňském hřbetu. Několik metrů stoupání nad mlhovinu nám konečně otevírá pohled na okolní měsíční krajinu.

Sousední Batok je tak blízko, že lze pozorovat detaily jeho zvrásněného povrchu. V poslední fázi výstupu na Bromo je třeba zdolat schody, zčásti zasypané sopečným popelem. Na okraji kráteru se už tísní několik desítek turistů. Tísní doslova, protože římsa může být široká tak metr až dva. Možnost pádu někoho z lidí tak není nijak nereálná, nikde totiž není žádný plot nebo zábrana oddělující kráter, z jehož chřtánu se bez ustání valí bílý dým. Bromo je stále aktivní vulkán, ostatně jako většina dalších sopek nejen v jeho okolí. Někdy jeho aktivita vzroste natolik, že se mrak sopečného popílku dostane až nad Bali.

Cestou zpět se konečně rozptýlil opar a odhalil tak skutečné rozměry dna kaldery v okolí sopek. Přestože další a další erupce zasypávají zdejší krajinu stále dalším popelem, nebránilo to místním lidem tu dokonce postavit hinduistický chrám Pura Luhur Poten.

Sopečný prach se dostane úplně všude, takže se musíme po návratu do hotelu ještě umýt a vyklepat oblečení. Pak už jen lehká snídaně okořeněná trochou podomních masáží a hurá do mikrobusu směřujícího dále na východ Jávy.

Přenocování je naplánováno v hotelu Arabica, pojmenovaného podle kávových stromků rostoucích všude na okolních plantážích. Horší je, že na nás zbyl pouze pokoj s manželskou postelí, tedy pokud nechceme strávit noc v místnosti s plísňovou výzdobou stěn. Tak se večer trochu ztotálníme Bintangem a těch pár hodin na společné loži lehce přečkáme. Mimo jiné jsme tu potkali skupinku Čechů, kteří se právě vrátili z východojávského národního parku Baluran a barvitě líčili zážitky s místní faunou.

Indonéský závod v tom, jak nejvíc oholit bledou tvář, dosahuje svého vrcholu večer, když za námi na pokoj přišli s požadavkem platby za vstup do parku a naprosto absurdním poplatkem za použití foťáku.

Den 8 – 22.8. – Inferno v Kawah Ijen –

Ranní budíček je nařízen opět na drastických 3:30, i když, popravdě řečeno jsem celkem rád, že už můžu opustit neútulný pokoj a hlavně manželskou postel. Na recepci fasujeme skromný snídaňový balíček a vyrážíme tmavým ránem ze Sempolu do Pos Paltuding, kde jsme kolem půl páté jako jedni z prvních připraveni k výšlapu nahoru ke kráterovému jezeru.

Kawah Ijen je spolu s několika dalšími vulkanickými kužely součástí náhorní plošiny Ijen. Kousek od něj se nachází i Gunung Merapi (neplést si s Gunung Merapi u Yogyakarty), jedna z nejvyšších hor regionu. Sopka Ijen měří necelých 2400 m a její dno vyplňuje mysteriózní jezero neuvěřitelné barvy, mimochodem největší kyselé jezero světa. Děšťová voda a kombinace sopečných plynů vytvořili nevídaný smrtící koktejl obsahující koncentrát kyseliny sírové a chlorovodíku. Během měření kyselosti vody byla naměřena hodnota ph 0.5, což už je v podstatě žíravina schopná rozežrat třeba hliníkovou plechovku.

Mikrobus nás právě vyplivl na parkovišti v Pos Paltuding, tak můžeme směle vyrazit vstříc žlutému dobrodružství. Tak jak rychle se tu stmívá, tak rychle se naštěstí i rozednívá, takže za chvíli už nepotřebujeme ani baterky. Ve větvích okolních stromů provádějí své ranní rejdění tlupy gibonů a konečně se objevují i první sběrači síry. Celkem jsou to z parkoviště k vrcholu kráteru asi tři kilometry. Cesta se za chvíli stává celkem nepříjemně příkrou, ale poslední metry výstupu více méně kopírují obvod hory, takže už tak namáhavé nejsou. Za to koncentrace sirných výparů v ovzduší se stupňuje s každým dalším krokem směrem ke kráteru a dává vzpomenout na laboratorní pokusy v hodinách chemie na základní škole. Spousta lidí řeší neskutečný smrad a potencionální problémy s dýcháním šátkem omotaným přes obličej nebo dokonce respirátorem, nám ke stejnému účelu slouží rezervní tričko. Konečně jsme stanuli na vrcholu kráteru, z jehož útrob se valí hustá mračna páchnoucích plynů. Člověk zažívá pocit, jako by se ocitl v kabině výtahu přeplněné lidmi, co zrovna prohýřili noc plnou kvasnicového piva a zelí, ale pohled dolů na dýmající stěny kráteru a tyrkysově zbarvené jezero je skutečně fascinující.

Přírodní krásy je jedna věc, pozornost turistů poutá ale hlavně nesmírně těžký osud místních nosičů síry. Den co den vstávají brzy ráno a vydávají se na vrchol a poté dolů do kráteru, kde pomocí kovových tyčí odlamují kusy síry a nakládají je do připravených proutěných košů spojených bambusem. Výsledný náklad pak může v průměru vážit něco kolem 80 kg. S touto váhou na ramenou musí absolvovat celou cestu zpět, to vše ve vedru a atmosféře plné nebezpečných plynů, s minimálními ochrannými pomůckami a prostým vybavením. Za den to tihle chlapi stihnou dokonce dvakrát, výjimečně třikrát. Za toto úsilí pak ve výkupně síry dostávají v přepočtu přibližně 1 Kč za kilo, což znamená, že si za den vydělají něco kolem 200 Kč. Soucítící turisté, obměkčeni pohledem na zubožená těla nosičů plná mozolů a otlaků z přetížených nosítek se sírou, pak často sáhnou do svých kapes pro pár rupií nebo cigarety, které těmto lidem věnují, nebo si od nich alespoň na památku koupí malý výrobek, či krápník ze síry.

Když jsem si před cestou do Indonésie četl o tomhle místě a lidech, kteří tu vykonávají jednu z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších prací, hned jsem se rozhodl, že je na místě také sáhnout do peněženky a učinit tak alespoň na chvíli šťastným některého z těchto nosičů. Takže dneska jsem jednomu z nich dal 100 000 Rp, zhruba ekvivalent jeho denního výdělku. Chlapík byl strašlivě spokojenej, ale věřte, že já snad ještě víc.

I když pohled na jezero s kouřovými efekty a strmá cesta dolů budí celkem respekt, pár lidí se navzdory tabuli zakazující sestup dolů vydává na dno kráteru, aby jejich návštěva tohoto neobvyklého místa byla ještě autentičtější a ještě více se vžili do pocitů horníků. My se ale vydáváme po římse kráteru do vyšších poloh sopky Ijen, odkud se nabízí ještě krásnější pohledy na jezero. V pekle pod námi se míhají postavičky horníků obklopené žlutým dýmem sirných plynů unikajících z prasklin ve skále, zatímco vycházející slunce minutu po minutě ukrajuje ze stínu zahalujícího vodní plochu jezera.

A tak až budete zase v kanceláři nad koblihou, kafem a rozečtenýma novinama nadávat na svojí práci, vzpomeňte si na borce z Kawah Ijen a na jejich žlutý osud.

Ačkoli máme utkvělou představu o tom, že k trajektu by nám to mělo trvat několik hodin, řidič minibusu nás rychle vyvádí z nejistoty a s obyčejným mikrobusem se pouští na cestu, která je v mapách zanesená jako téměř neviditelná nitka. Tak doufejme, že to nebude tak strašný. Bohužel je. Tankodrom v Milovicích je proti tomuhle úseku autostráda u Mnichova, ba co víc, některé části cesty tvoří výhradně hromady kamení poskládaného tak, aby se po něm v rámci možností dalo přejet. Skrz zadní okénko se pokoušíme zdokumentovat stav vozovky, ale minibus se na kamení zmítá takovým způsobem, že se horko těžko udržíme na sedačce, natož abysme něco fotili. To snad ani není možný, abysme tu neprorazili olejovou vanu, neutrhli kolo nebo alespoň nepíchli gumu. Světe, div se, nic špatného se ale nepřihodilo. Moje příští auto musí být Mitsubishi! :-)

Plni zážitků z horské dráhy čekáme v Ketapangu na autobus do Denpasaru. Netrvá dlouho a linkový bus na trase Surabaya – Denpasar zastavuje před námi, abychom se s ním vzápětí nalodili na trajekt na Bali. Ještě na seřadišti vtrhlo do autobusu komando prodavačů všeho možného od jídel v krabičkách po sluneční brýle. Nás ale zaujala nabídka čerstvě vykopaných buráků svázaných za kořeny do snopečků po 2000 rupiích.

Lodní doprava je na tom v Indonésii bohužel podobně jako ta letecká. Špatný stav a minimální údržba a nedodržování bezpečnostních zásad zapřičiňují poměrně pravidelně havárie plavidel převážejících pasažéry mezi ostrovy. Takže nás ani nepřekvapuje, když kapitán našeho trajektu manévruje s lodí plně naloženou lidmi, auty a autobusy k jiné lodi, jenom aby si z paluby na palubu hodili nějakou věc.

Autobusem se řítíme z nejvýchodnější výspy Bali podél pobřeží směrem k Denpasaru. Za volantem sedí další magor, tentokrát má ovšem v rukou o něco těžší kalibr. Jeho závodnické choutky krotí až houstnoucí provoz před balijskou metropolí. Neřestí mnoha obyvatel této země je záliba v kouření cigaret a kouřit není zakázáno ani v některých dopravních prostředcích, takže vnitřek autobusu připomíná zaplivanou žižkovskou čtyřku.

Na nádraží v Denpasaru si bereme taxík do Sanuru, kde nám náš přítel Ary sehnal ubytování. Turistická aglomerace na jihu ostrova kolem Denpasaru se nedá s Jávou, odkud jsme přijeli, vůbec srovnat. Protože jsme měli za dnešek jen asi dva kousky chleba a banán, dáváme si pořádný nášup v jedné z mnoha místních restaurací.

Den 9 – 23.8. – První den na Bali –

Po předešlých, trochu hektických dnech a raním vstávání se dnešní den nese v odpočinkovém a servisním duchu. Snídaně na pláži, pak letmá prohlídka nejbližšího okolí. Taky se konečně dostáváme k internetu a posíláme pár mailů. Bedna pak tráví zbytek dopoledne v koupelně holením hlavy, neboť jeho kštice narostla během cestování na úctyhodné a pro děvčata naprosto neakceptovatelné dva milimetry.

Odpoledne se jedeme vyvalit na pláž. V Sanuru a dost možná na dalších místech jihovýchodního pobřeží Bali je ale díky korálové bariéře moře dost mělké, takže musíme na opačnou stranu ostrova do Seminyaku. Ani tady si ale člověk neodpočine od dotěrných živlů nabízejících suvenýry, výlety nebo slevu do klubů.

Na doporučení přátel nás večer bere Ary do jedné z plážových restaurací v Jimbaranu, který najdete hned za mezinárodním letištěm. Přímo na pláži tu stojí desítky stolů restaurací namačkaných jedna vedle druhé, s menu specializujícím se na ryby a mořské plody, které si sami vyberete a které vám připraví na grilu. Kromě dobrého jídla tu dost možná uvidíte i taneční vystoupení balijských umělců a umělkyň.

Den 10 – 24.8. – Cestujeme po Bali –

Bali tedy leží mezi Jávou a Lombokem, měří na šířku kolem 150 km a něco málo přes 100 km ze severu na jih. Naprostá většina z přibližně čtyř miliónů obyvatel se hlásí k hinduismu, čímž se liší od převážně islámského zbytku Indonésie.

Bali je bezesporu vlajkovou lodí indonéského turistického ruchu, kam se ročně vydají desetitisíce návštěvníků. Skutečná krása Bali je však na míle vzdálená od hlučných ulic Denpasaru, Kuty a dalších letovisek jihu ostrova s nočními bary plnými ožralé australské mládeže, přelidněných pláží a otravných taxikářů. Spočívá v kulturním a přírodním bohatství ukrytém v horách a jezerech vnitrozemí ostrova, malebných rýžových polích, ve stovkách architektonických památek, hinduistických svátcích a rituálech či balijských tancích a dalším umění.

Dnešek je vyhrazen objevování kouzel ostrova. I když je nám jasné, že těžko stihneme objet všechno, Ary nám ukáže alespoň výběr toho nejzajímavějšího. První zastávkou je jeden z několika vodních chrámů balijského pobřeží, Pura Tanah Lot.

Tak jako jeho menší kolega Batu Balong, který stojí po cestě podél pobřeží, je i tento postaven na skále při pobřeží Indického oceánu. V podstatě máme štěstí, že se kolem chrámu opředeného mnoha legendami, můžeme volně procházet, protože je skála během přílivu kompletně obklopena mořem (Tanah Lot znamená v překladu země v moři). Dovnitř do chrámu se ale nesmí, tak alespoň prolezeme zbytek komplexu, který zahrnuje ještě několik dalších staveb.

Ve vnitrozemí na nás čeká Aryho exkurze do světa botaniky. Je až k neuvěření, kolik různých druhů ovoce nebo koření tu roste. Kakao, káva, banány, mango, mandarinky, hřebíček (z jeho listů se vyrábějí známé cigarety kretek) nebo třeba durian, který poprvé vidím, jak vlastně roste na stromě. Hlavním důvodem, proč tu ale jsme, jsou především pověstné rýžové terasy. Nedá se dost vynadívat na pečlivě opečovávaná rýžová pole sytě zelené barvy, zasazená do okolních svahů.

Jedním z několika jezer Bali, ztracených v centrálních horách osotrova, je i jezero Bratan, na jehož břehu stojí svatyně Pura Ulun Danau Bratan s charakteristickou několikanásobnou střechou poskládanou do pagody (říká se jí meru). Chrám je zasvěcený bohyni vody Dewi Danu a jezera Bratan. Během obřadů se zde pronášejí modlitby a přinášejí obětinky za dostatek tolik potřebné vody.

Náš minivůz supí do kopců balijského vnitrozemí, obklopen deštnými lesy skrývajícími vodopády. Čas od času se otevře nádherný výhled na některé z jezer obklopené zelenými svahy, jinde se zase proplétáme malinkými vesničkami, kde se zrovna schyluje ke kohoutím zápasům.

Cestou do Loviny, kde budeme dnes nocovat, se ještě stavujeme v lázních Banjar na severu ostrova, využívajících přírodních sirných pramenů. Je to skvělá tečka za celým dnem na nohou, tak se přidáváme k několika místním požitkářům, kteří se už vyvalují v bazéncích a nechávají si masírovat záda padající vodou z chrličů.

Den 11 – 25.8. – Šnorchlování u Jeleního ostrova –

Tak a jede se na šnorchlovačku do průzračných vod kolem ostrova Menjangan (Jeleního ostrova). Ráno si v Lovině kupujeme proviant na celý den, neboť na moři vyhládne a hlavně se těžko shání jídlo. Menjangan se nachází u nejzápadnjšího cípu Bali a z Loviny je to sem jen pár desítek kilometrů. Cestou si ještě fotíme chrám Pulaki, jehož okolí opanovalo početné komando značně drzých opic. Každé auto, které zastaví v poli jejich působnosti se ihned stává terčem zájmu primátů, kteří sondují co by se dalo sežrat. Takže když tu Bedna nerozvážně otevřel kufr auta, jeden z chlupatých drzounů mi z tašky ukradl koláček a zmizel s ním nenávratně v džungli obklopující chrám. Nakonec opičákům letí i zbylé plody hadího ovoce (snake fruit neboli salak), indonéského ovoce se slupkou skutečně připomínající hadí kůži.

K Menjanganu vyplouvají malé lodě ze zálivu Banyuwedang. Po několika minutách plavby podél úchvatného pobřeží s mangrovy a výhledem na vrcholky hor nedaleké Jávy se jde na věc. Ještě promáznout záda proti spálení od sluníčka a už se skáče do vody. Zrovna na tomto místě je kolmá stěna končící v hlubinách pod námi, kompletně porostlá korály, o pár metrů vedle je k vidění nádherná korálová zahrada překypující podmořským životem. Tak nás jen napadá, jak to tu bude asi za pár let vypadat s indonéským vztahem k životnímu prostředí, zda tahle krása zmizí pod tunami odpadků a sraček vypouštěných z lodí.

Návrat na jih nám zabral skoro celý zbytek dne, jen tak tak jsme stihli večerní představení tance becak v Denpasaru. Kecak je unikátní balijský tanec vycházející ze starých rituálních tanců, který není doprovázen hudbou. O zvukovou kulisu se stará chór desítek mužů sborově vyluzujících skřeky. Dnešní představení, které kromě nás sleduje jen japonský zájezd turistů, zrovna pojednává o opičím králi Hanumanovi.

Den 12 – 26.8. – Opouštíme Indonésii –

Během dopoledne balíme kufry a jdeme do města ještě koupit nějaké dárky. Z platby v hotelu se vyklube poměrně dobrodružná záležitost, protože jej vlastní stát a ne soukromá sféra a co je v Indonésii státní, stojí většinou za prd. Ženská na recepci nejdřív nebyla s to sečíst nám pořádně celkovou cenu za ubytování a napočítala nám o tři noci navíc. Během druhého pokusu zas započítala i noc, kterou s nima Ary domluvil, aby nám nebyla účtována jelikož jsme jí strávili v Lovině. Když už se čas odletu letadla začíná nepříjemně blížit a musíme počítat i s dopravní zácpou, dovídáme se, že v tomto hotelu nelze platit jinak než v hotovosti, musím ještě běžet pět minut k nejbližšímu bankomatu.

Čekáme na odlet letadla do Singapuru a musíme konstatovat, že se nám v Indonésii líbilo, vlastně hodně líbilo. V podstatě jsme absolvovali takový „povinný“ okruh zahrnující Jávu a Bali. Skutečná Indonésie jsou prý ale ostrovy jako třeba Sulawesi, Papua a další ostrovy netknuté (nebo jen částečně) civilizací. Snad se sem někdy v budoucnu zajedeme ještě podívat, takže Selamat tinggal, Indonesia ………

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .