0
0

Každoroční přemítání o jarní poznávací dovolené mělo na přelomu let 2001/2002 dlouho poměrně jednoznačného favorita. Viděli jsme již poměrně hodně různých zajímavých míst, ale ještě jsme nebyli v klasickém deštném pralese, neznali jsme Střední Ameriku, chtěli jsem do tepla – a tak nám vycházela Kostarika. Ale čím déle jsme o ní uvažovali, tím více nám začalo vadit, že za poměrně dost peněz se jede u FIRO Touru pouze na 9 dní (z toho dva dny cesta), navíc pro většinu cestovek je to nová destinace bez dostatečných zkušeností pro optimalizaci programu.

Přitom o pár stránek v katalogu dále byl zájezd, který uvedená kritéria také splňoval, byl na 16 dnů a dokonce je i o něco levnější – Velká cesta Mexikem. Při listování katalogem jsme jej doposud míjeli, protože se nám zdálo v programu příliš mnoho volných dnů u moře, které nám připadaly zbytečné, v moři se dost vymácháme o prázdninách s dětmi, na poznávačce chceme poznávat. Ale když jsme to porovnali s uvedenou Kostarikou, pořád to bylo více poznávání za méně peněz.

Na veletrhu cestovního ruchu v Brně GO 2002 jsme sbírali letáčky obojího, ale Mexiko převažovalo. Našli jsme i zájezdy s menším počtem volných dnů než má FIRO, ale při pozdějším obvolávání se většinou neuskutečnili z důvodů malého počtu přihlášených účastníků. Nakonec jsme si řekli, že ono vykoupat se v Tichém oceánu a v Karibském moři také není špatné a šel jsem do kancleáře FIRO Touru na Poříčí objednat Velkou cestu Mexikem. Přestože nebyla ani půlka ledna, byly již první dva jarní termíny vyprodané a do dubnového jsme se dostali prý jako jedni z posledních. Jak je to možné, když ostatní cestovky podobné zájezdy nenaplní ani jednou ročně?

Ještě pár dní po zaplacení zálohy vyšel nový katalog, kde byla sleva za rychlé rozhodnutí do konce ledna, zkusil jsem proto otestovat ochotu pracovníků cestovky a uplatnit zpětně tuto slevu. K mému překvapení opravdu slevu akceptovali a o rozdíl snížili doplatek.

Předodletová informační schůzka proběhla asi deset dní před odletem v hotelu Diplomat. Trochu mne polekalo, že zájezd bude mít 35 účastníků, většinou dokonce starších než my, ale budoucnost ukázala, že ani jedno tentokrát nebylo na závadu.

Sraz před odletem byl po deváté hodině ráno v pondělí 16. dubna 2002 na letišti v Ruzyni. Praha byla tradičně pondělně neprůjezdná, takže jsme přijeli trochu později, ale bylo to celkem v normě. Odbavili jsme se a po trochu přísnější kontrole než obvykle jsme skoro podle letového řádu odletěli po 11 hodině do Amsterodamu. Tentokrát už z Prahy letělo KLM, obvykle tyto společné lety ČSA/KLM s námi létalo ČSA.

Na amsterodamském letišti jsme již jako doma, letěli jsme tudy i do Číny a Peru, přestup nebyl žádný problém. Těch několik kilometrů potřebných k přestupu se dá na pohyblivých chodnících zvládnout docela pohodlně a rychle, hodina a půl je dostatečný čas. Prohlídky byly dokonce ještě těsně před nástupem do letadla, ale s tím se musí počítat.

Letěli jsme Boeingem 747-400 (Jumbo Jet) pro více než 400 lidí a byl plný. Bohužel jsme dostali místa dost daleko od sebe, ale naštěstí se nám je povedlo vyměnit za sousední sedadla v prostřední sekci obřího letadla. Let probíhal standardně, tradičně byly dvě větší jídla, různé oříšky a zmrzlina, pití dle výběru (vína byla chilská, výborná). Letušky byly snad ještě starší než obvykle. V televizi mimo letového informačního systému a sebereklamy KLM běželo několik kratších pořadů (Jsem do tebe blázen, Mr. Bean, National Geographics), hlavní filmy byly Oceánova jedenáctka (?) a Bandité. Letěli jsme 12 hodin (zpáteční cesta bude o dvě hodiny kratší díky otáčení země a pravidelným západním pasátům), v Mexico City jsme přistáli kolem šesté večer místního času, který je o sedm hodin posunutý dozadu proti letnímu středoevropskému času.

Na pasové/imigrační přepážce byla neskutečná fronta, kterou jsme museli všichni vystát, následovala kontrola celní. Hodně se mluví a píše o tlačítku a zeleném a červeném světýlku vybírajícím zavazadla na náhodnou prohlídku. Nám odebrali vyplněné příjezdové formuláře (rozdávaly je letušky v letadle), rozsvítila se kontrolka neurčité barvy, podle mého všem stejná, kufry projely scannerem a celnice rozhodla, že půjdeme na prohlídku. Podle mého pozorování nezáleželo na barvě kontrolky, ale na tom, zda má zrovna celnice volný stůl. Po odbavení jednoho kufru si prostě vybere další. Možná to jindy probíhá jinak.

Samozřejmě jsme vezli sušenky, kilo bonbónů pro děti a dva malé vakuované salámky, což se nesmí. Bonbóny byly bez komentáře, sušenky byly schváleny, pokud budou jen pro vlastní potřebu (stejně jsme část rozdali) a salámky byly v druhém (větším) kufru, na který nedošlo. Možná hladkému průběhu napomohla i neznalost angličtiny u celnice, protože jsme se domlouvali rukama nohama – asi dvě minuty např. trvalo, než jsem pochopil, že si mám stoupnout naproti ní z druhé strany stolu.

Ještě jsme rychle vyměnili peníze za celkem výhodný kurz (2×300 US dolarů) a už na nás čekal před letištěm autobus.

Autobus nás zavezl do hotelu, asi dva domovní bloky od Zócala, hlavního náměstí Mexico-City. Jen jsme si vybalili kufry a šli jsme spát, díky časovému posunu jsme se ale asi kolem druhé hodiny ranní vzbudili a už jsme neusnuli. To se pak opakovalo ještě asi tři dny, než se organizmus přizpůsobil. Přesto se nedá říci, že bychom byli unaveni.

Našim průvodcem byl Vítek Sojka, mladý bezvlasý muž s velmi příjemným úsměvem, který má za ženu Mexičanku a dlouho v Mexiku bydlel. Má zde proto různé kontakty a provází několik zájezdů ročně, vždy stejným autobusem a se stejnými řidiči. Ráno jsme s ním šli na první mexickou snídani do místní restaurace. Nastalo první testování španělštiny, protože anglicky zde nikdo nemluví, naštěstí v restauraci nabízeli asi 10 druhů očíslovaných menu, kde se často objevovalo „huevos“, tedy vejce, v různých úpravách. Šlo jen o to vyzkoušet, co je „rancheros“ , co „a la mexicana“ a co „mutuleňo“, zbytek byl součástí menu, takže při objednání stačilo použít příslušnou číslovku. Vítek stejně všechny stoly obešel a případně poradil.

Prvním seznámením s Mexikem a jeho hlavním městem byla cesta autobusem po hlavní třídě Paseo de la Reforma ke známému Národnímu antropologickému muzeu. Provoz je zde podobně jako v ostatních velkoměstech neuvěřitelně chaotický, aut jezdí vedle sebe klidně i sedm, jízdní pruhy na cestách nejsou, dopravní značky prakticky také ne. Jezdí se podle intuitivních pravidel (prý podle zdravého rozumu), dokonce se zde nedělají ani řidičské zkoušky, řidičák s roční platností se prostě za mírný poplatek kupuje. Přesto jsme neviděli nejen žádnou havárku, ale prakticky se nevybavuji ani pomačkané auto, snad jen někdy rozbité sklo.

Mexico-City, Ciudad de Mexico, je největší město světa, žije zde přes 25 mil. obyvatel a všichni by chtěli jezdit autem. Proto je provoz v hlavním městě omezen na určité dny v týdnu, kdo chce jezdit každý den, musí mít více aut s různými SPZ.

Dobře zde funguje metro vybavené vozy vyrobenými ve francouzské licenci, které mají gumová kola, přestože jezdí po kolejích. Každá z několika set stanic má kromě názvu i piktogram, trasy jsou odlišeny barevně. Orientace je tak lehká i pro cizince, když pomineme, že ve vagónech chybí plánky metra. Ve špičkách bývají poslední vozy vyhrazeny jen pro ženy, přestupní stanice jsou někdy poměrně rozsáhlé, ale pěší cestu zpříjemňují pravidelné výstavy a stálé naučné expozice, např. o mexické flóře a fauně. Platí se jízdenkou za 2 pesos do turniketu bez omezení doby a vzdálenosti.

My jsme metro vyzkoušeli poslední den našeho pobytu, kdy jsme po příletu z Meridy využili volný čas k cestě na Zócalo (Plaza de la Constitución), návštěvě katedrály, zřícenin aztéckého Velkého chrámu a Národního paláce (Palacio Nacional) s monumentálními Riverovými kresbami na zdech, které nám trochu připomněly naši dobu reálného socialismu, zejména hlavní freska s dominujícím Marxem a vítěznými dělníky. Ovšem další malby, muralisimo, z historie Mexika a jeho kolonizace Španěly, jsou úchvatné a určitě stojí zato je shlédnout.

V okolí Zócala dříve stávalo sídlo aztéckého vládce Moctezumy. Dnešní střed města se vlastně rozkládá na vyschlém jezeře, uprostřed kterého stával Tenochtitlan, hlavní město Aztécké říše. Po jeho dobytí Španěly vedenými Cortézem byly trosky Moctezumova paláce použity právě na stavbu Národního paláce.

Vyšší budovy jsou jen kolem centra, asi i kvůli zemětřesením. Obyvatelé žijí v přízemních domcích připomínajících trochu jihoamerické slumy, ovšem zděných a asi lépe vybavených. Tím je dána obrovská rozloha města, protože těch dvacet pět milionů lidí se někde musí vyspat. Výstavné domky jsme neviděli, Mexičané mají jiné priority, takže i bohatí lidé (mezi ty se zde počítají např. i lékaři a učitelé), kteří jezdí v limuzíně a dovolenou tráví v Evropě, žijí v jedné neomítnuté místnosti, záchod zalévají kbelíkem a myjí se ve škopku.

Projeli jsme několik kruhových objezdů kolem různých pomníků včetně známého Anděla nezávislosti (Monumento la Independencie) či tzv. pomníku Palmě (vysoká živá palma uprostřed okruhu) a zastavili jsme před Antropologickým muzeem. Po zkušenostech z jiných muzeí mně připadlo zbytečné platit za kameru, a tak jsem ji nechal v autobuse. Bohužel. Zde bych ji asi použil.

Protože ještě nebylo 9 hodin, šli jsme vyfotit aztéckou sochu boha deště Tláloca, 7 m vysokou a 165 tun těžkou, a zahlédli jsme tu na sousední palmě nádhernou obrovskou veverku. Rychle jsem párkrát stiskl spoušť na foťáku, přirozeně s maximálním zoomem (110) a až doma po vyvolání fotek jsme zjistili, že to nebyla naše veverka, ale podobný tvor, známý i u nás z kresleného seriálu o Rychlé rotě. Kromě velikosti má zřetelně jiný tvar hlavičky a huňatý ocas má prohnutý do otazníku.

První dominantou Antropologického muzea je sloup s vodopádem, který nese jako obří slunečník velkou obdélníkovou střechu nad prostorným nádvořím. Kdybychom na to nebyli upozorněni, asi bychom si nevšimli, že střecha nikde jinde není nijak podepřena a že stojí jak muchomůrka na jediné noze či stopce.

Kolem bazénku s houštinou papyrusu jsme hned přešli k nejzajímavější expozici muzea – aztéckému sálu s dvěma dominantními exponáty: obrovským aztéckým kalendářem a modelem Tenochtitlánu.

Aztécký kalendář je kruhový kámen s průměrem 4 metry, 24 tun těžký. Byl umístěn na chrámovém schodišti v Tenochtitlánu a o jeho významu se dodnes vedou spory. Kalendářem je pravděpodobně jen určitá jeho část, třetí mezikruží. Model Tenochtitlánu zase dá celkem reálnou představu o rozloze a nádheře zaniklého města. Zajímavý je i řez pyramidou, který ukazuje vývoj její podoby. Aztékové totiž po určité době pobytu na jednom místě vyčerpali půdní zdroje a museli se přestěhovat jinam. Když se na původní místo po několika desetiletích nebo staletích vrátili, byly původní stavby tak poničené, že je raději zaházeli zeminou a postavili nad nimi novou vrstvu, někdy tak je i šest vrstev nad sebou (stejně občas postupovali i Mayové).

V dalších sálech jsou umístěny exponáty z dalších kultur, které žily na území dnešního Mexika, bohužel část Mayské expozice a Olmécký sál jsou dlouhodobě uzavřeny. Obří olmécké hlavy jsme tak viděli jen škvírou nad zaslepenými okny, navíc zabalené do igelitu. Naštěstí je část exponátů instalovaná i v zahradách kolem budov, takže jednu výstavní hlavu s typickými negroidními rysy jsme nakonec viděli a vyfotili.

V muzeu jsou i originály dalších známých mexických soch a reliéfů, jsou zde např. známé sochy Atlantů z Tuly (Daniken tvrdí, že s vysílačkami na prsou), krásné jsou kopie některých pyramid s rekonstrukcemi původního vzhledu a barev přes celé stěny a několik podlaží muzea.

Nás zaujaly ještě dva exponáty, o kterých jsme se v průvodcích nedočetli – jediný zachovalý originál gumového míče na pelotu (asi 20 cm v průměru, váhu si netroufnu odhadnout) a v části věnované vývoji lidstva kromě velmi zdařilých modelů pralidí (jako živí, zřejmě z vosku) i model hrobu z Dolních Věstonic.

Celkově je muzeum zajímavé a stojí za to jej vidět, nenudí se zde ani ten, kdo muzea obvykle vynechává. V každém případě je to výborná průprava pro další cestu Mexikem.

Před muzeem jsme ještě shlédli jednu z turistických atrakcí, dříve náboženský rituál, vystoupení létajících mužů voladores. Pět mužů vyleze na 25 m vysoký sloup s plošinkou nahoře, čtyři si uvážou kolem pasu lano a za zvuku píšťaly hlavního caporala stojícího na otáčivé plošině se vrhnou po hlavě dolů. Pečlivě omotaná lana je pěkně pomalu roztočí a voladores důstojně obkrouží 13 otáček až k zemi. 4 x13 je 52, což je posvátné aztécké číslo.

Po návštěvě muzea jsme autobusem odjeli asi 50km severovýchodně od Mexico City do areálu bývalého aztéckého města Teotihuacánu – „místa, kde byli stvořeni bozi“. Město bylo založeno Aztéky kolem roku 150 př.n.l., na přelomu letopočtu zde žilo 10.000 obyvatel, později dokonce až 25.000 na 20 kilometrech čtverečných. Kolem roku 750 našeho letopočtu bylo město z neznámých příčin opuštěno – uvažuje se o požáru, epidemii nebo vyčerpání půdy.

Nyní má areál přes 4 km na délku a 2 km na šířku.

Už po vchodu do areálu na nás silně zapůsobila jeho rozlehlost i mohutnost staveb. Po krátkém výkladu jsem se vydali rovně k chrámu boha Quetzalcoatla. Cestou jsme na chvíli postáli u prodavače pohledů, který láká turisty na neobvyklou prezentaci: má před sebou list nopálu – kaktusu podobného opuncii, tedy s listy ve tvaru a velikosti tenisové rakety, který zde roste v podobě keře nebo i stromu až několikametrové výše. Při podrobnějším pohledu je na listu vidět množství bílých chomáčků, které ale ukrývají malé mšice – červce.

Prodavač jednu z nich nabral na odlomený trn, rozmáčkl ji na bílou obálku a vymaloval krásné vínově červené kolečko, pod které doplnil stopkou jiného kaktusu pro změnu žlutou čáru. Vodovky by to nezvládly lépe. Po tomto představení samozřejmě nešlo nekoupit sadu pohlednic, zvláště když cena byla poměrně dobrá. S trochou šikovnosti se dokonce povedlo koupit zrovna tu konkrétní sadu s pomalovanou obálkou…

Přešli jsme dál k Quetzalcoatlově chrámu. Ten stojí trochu stranou hlavní turistické trasy, přesto by byla škoda vynechat jej. Je totiž ve tvaru stupňovité pyramidy, která byla zasypána a zastavěna další vrstvou, nyní je však odkryta včetně vzácně zachované původní výzdoby tvořené sochami a reliéfy dračích či hadích hlav v řadách na jednotlivých stupních. Proti nejzachovalejší stěně stojí zbytky další pyramidy, které představuje odstupňované hlediště s možností pohodlného posezení s výhledem na pár metrů vzdálenou ruinu chrámu.

Mezi obě stěny se vchází (a na druhé straně vychází) úzkým průchodem, takže vnitřní prostor je dokonale izolován od okolního světa, pískání fléten prodejců suvenýrů před chrámem atmosféře také neškodí, po hektickém ruchu hlavního města má každý pocit, že se ocitl v jiné dimenzi. Bylo velmi těžké se zvednout a pokračovat dále.

A ještě těžší bylo zbavit se prodejců suvenýrů nabízejících především obsidiánové sošky a masky. Ty jsou sice poměrně pěkné, ale je otázka, jak soška zapůsobí na návštěvu ve středoevropském domě – kdo nezná její původ, může ji poměrně snadno považovat za kýč z prodejny etnosuvenýrů. Cena za nejmenší sošky začíná po chvíli smlouvání (jen španělsky) na 30-ti pesos (120 Kč), větší jsou dražší. My jsme si jednu koupili až za zbylé peníze na letišti při odletu z Mexika za několikanásobnou cenu.

Zde v teotihuacánském areálu jsme koupili asi dvaceticentimetrového keramického a velmi barevného boha slunce s typickou aztéckou ozdobou hlavy, který má na spodní straně několik dírek a lze na něj foukat jako na píšťalu, cena po chvíli smlouvání 1 dolar! Prodávají se ještě trochu vyšší a štíhlejší bůžci, na které lze dokonce hrát skutečné melodie (při smlouvání nám vystřihl kousek Ódy na radost), za o něco vyšší (ale pořád příjemnou) cenu, my jsme upřednostnili vzhled před možností hraní.

K tomu jsme přikoupili pro děti dvě barevné keramické píšťalky opět ve tvaru bůžků velkých cca 5 cm po pěti pesos (nejnižší jednotná cena za nejjednodušší suvenýry, prakticky nic rozumného nejde pořídit levněji, snad jen pletené barevné náramky na ruku se prodávají po 4 kusech za 10 pesos – ovšem u takto levného zboží jsme ani nezkoušeli smlouvat, nestálo by to za ztracený čas).

Vrátili jsme se k hlavnímu vchodu a pokračovali jsme doprava (ze strany od vstupu doleva) na Cestu mrtvých. Ta tvoří hlavní osu areálu, je čtyři kilometry dlouhá a je lemována mnoha menšími pyramidami v různém stupni rozpadu a renovace (ta se pozná podle spojovací malty efektně proložené malými kamínky). Podle nich nazvali Španělé celou cestu, protože předpokládali, že pyramidy sloužily podobně jako v Egyptě k pohřbívání významných mrtvých. Ve skutečnosti ale pyramidy tvořily jen podstavce pod chrámy, které tak byly lépe vidět ze širokého okolí, do současnosti se ale nedochovaly.

Cesta vede přes různá náměstíčka, po schodech nahoru a dolů, jen místy a výjimečně po rovině. Kolem cesty je volná příroda, zvláště některé nopály nešlo minout bez fotky.

Asi v polovině Cesty mrtvých stojí pár metrů stranou největší místní pyramida – Pyramida Slunce. Má základnu 225 x 225 metrů, výšku 63 metry a vede na ni 365 schodů, podle dní v roce. Vůbec se nám na ni nechtělo, protože poprvé v Mexiku jsme zažívali pravé mexické vedro (v Mexico-City je neustále smog) a pyramida působí velmi mohutným dojmem. Odhadli jsme výstup na půl hodiny a zjistili jsme, že bohužel máme dost času na to, abychom výstup podnikli a vydali jsme se nahoru.

Z prvních stupňů vypadá pohled vzhůru velmi pesimisticky a demoralizujícně. Schody jsou nestejně vysoké, většinou však jsou mnohem vyšší a užší, než bychom potřebovali. Naštěstí má pyramida několik pater oddělených plošinkami, kde je možné si odpočinout, nejstrmějšími úseky vede středem schodiště pomocné lano.

Nakonec to nebylo tak hrozné, nahoře jsme byli ani ne za deset minut, i když propoceni na kůži. Určitě to stálo za to, výhled je nádherný, a to nejen na areál, ale i na jeho blízké i vzdálené okolí až po pás sopek na horizontu. Mírně zde pofukuje a atmosféra je podobná vrcholkům hor – také zde turisté odpočívají po náročném výstupu, svačí a pijí, kochají se výhledem a sdělují si navzájem své nadšené pocity. A při pohledu dolů na strmé schodiště možná pracuje i adrenalinová euforie.

Nám se zdejší výhled líbil více než pozdější pohled z Pyramidy Měsíce, který doporučují průvodci a bedekry jako ten nej.

Sestup byl sice snadnější z hlediska fyzické námahy, ale lidem se závratí se určitě nesestupuje příliš lehce. Pokračovali jsme dále ke konci Cesty mrtvých, k Pyramidě Měsíce. Ta je sice trochu nižší (půdorys 120 x 150 m, výška 43 metry, 112 schodů), ale protože stojí na konci areálu, který se navíc od ní svažuje s převýšením 27 metrů k hlavnímu vchodu, vypadá minimálně stejně vysoká jako její sluneční sestra. Schodiště zde má pravidelnější stupně, posledních pár výškových metrů se leze už bez schodů, přesto je výstup znatelně jednodušší (přesto máme na kameře zachycen dialog z půlky výstupu: „Tak, a rovnou pokračuj nahoru!“ „No to určitě!“).

Pohled svrchu je sice opět pěkný, ale přílišná symetrie Cesty mrtvých jej trochu narušuje. Pořídili jsme pár záběrů na kameru i pár fotek, natočili jsme si pěkného motýla a po chvilce oddechu jsme seběhli dolů.

Pod Měsíční pyramidou je Quetzalpapálotlův chrám s nádvořím jaguárů se zachovanými původními basreliéfy, někde dokonce i se zbytky barvy (ale opravdu spíše tušenými). Ten už jsme proběhli poměrně rychle a vrhli jsme se na stánky se suvenýry. Přikoupili jsme pár drobností dětem, ve stáncích se stříbrem jsme testovali různé náramky, ale bohužel jsou dělané na mnohem útlejší ruce, než mají středoevropanky, takže jsme nakonec koupili alespoň stříbrný přívěšek ve tvaru aztéckého kalendáře s patinovaným povrchem, i s řetízkem za 35 pesos (140 Kč, původně požadovaná cena byla kolem nehorázných 80 pesos).

Autobus nás poodvezl jen o pár desítek metrů k manufakturce na opracování „sopečného skla“ – obsidiánu. Po vystoupení jsme obdivovali asi desítku různých kaktusů v květináčích a kaktusový plot kolem pozemku, pak nás majitel zavolal k obrovské agávi a prakticky předvedl její nepostradatelnost v životě současných vesničanů i jejich předků: kromě známé tequily lze z konce listů agáve získat dlouhý tenký trn, který nahradí jehlu, dokonce k němu jsou přirostlá pevná vlákna k nerozeznání od našich nití, takže se nemusí navlékat, u listů lze strhnout tenkou blanku, která poslouží jako primitivní papír (bohužel jsem si darovaný kousek sroloval do ruličky, aby se nepoškodil, ovšem po jejím uschnutí jsem zjistil, že už ji nerozmotám).

Agáve má ještě další možnosti využití, ale ta tequila je, myslím, nejdůležitější.

Postoupili jsme k výrobě obsidiánových předmětů, poslechli si historii i technologii, naučili jsme se rozeznávat šest druhů obsidiánu (černý, zelený, hnědý, zlatý, stříbrný a vzácný duhový), překvapil nás surový vzhled kamene před vybroušením a také změny barvy po namočení do vody. Celá předváděčka nás samozřejmě měla připravit na prodejnu suvenýrů s předměty podobnými těm z pod pyramid, ovšem asi pětkrát tak drahými. Ale některé sošky zde byly skutečně esteticky zdařilé.

Závěrečný bod exkurze byl zlatým hřebem – naučili jsme se pít správně tequilu. Nejprve jsme shlédli postup v podání zdejšího trénovaného mistra, pak jsme jej sami napodobili, bohužel na každého byl jen jeden kalíšek. Takže jsme potřeli citrónem (vlastně limetkou) důlek mezi palcem a ukazováčkem, nasypali si tam hromádku soli, slízli jsme ji a zakousli měsíček limetky. Pak teprve jsme ladným pohybem vlili kalíšek do ústní dutiny a zde jej poctivě vyváleli, než skončil v krku. Následné olíznutí soli a limetky již není povinné.

Celá návštěva tohoto areálu (určitě zajímavá) byla také předehrou k pozdnímu obědu ve zdejší turistické restauraci, která se snaží vypadat folklórně, ale stravují se zde jen turisté a jídlo je přizpůsobené jejich chuti. Polívka byla z mísy uprostřed stolu, druhý chod byl švédský stůl s několika druhy jídla. Celkově nic moc, dobré bylo ovoce, z kterého jsme poznali asi polovinu, zbytek nám sice španělsky řekli, ale český překlad asi ani neexistuje, takže většinou jsme se spokojili s vysvětlením, že se jedná o druh kaktusu.

Nádherný byl pohled prosklenou stěnou na pár desítek metrů vzdálenou Pyramidu Měsíce a okolní kaktusy, celkem dobří byli i dva muzikanti s kytarama a se známými melodiemi typu El condor pasa, jen tanec jim moc nešel.

Při návratu do hlavního města jsme zažili trochu hustší déšť, trochu nás to rozladilo s výhledem do budoucna, ale později se ukázalo, že dále bude už jen pořád tepleji a pěkněji. Cestu nám nejdříve trochu prodloužily stále zpomalující kolony aut, až nakonec jsme skoro zastavili. Ve městě totiž hořela továrna na syntetické barvy a půl města bylo uzavřeno, což znamená při zdejších počtech automobilů naprostý kolaps. Navíc nám zdechnul motor a už se jej nepodařilo nastartovat. Řidič nejprve usoudil, že došla nafta, a zmizel na skoro hodinu s kanystrem neznámo kam. Když se vrátil a nalil naftu do nádrže, tak se ukázalo, že závada bude jinde – nakonec to byl ucpaný filtr (prý úplně nový).

Dorazili jsme tak do našeho hotelu Gillow až pozdě večer, navíc pořád drobně mžilo, takže společný program se prakticky nekonal. Vyrazili jsme tedy individuálně na noční nasvícené Zócalo, obešli jsme jej dokola, postáli jsem u ruin Tenochtitlánu a před osvětlenou katedrálou, zaujala nás obrovská státní vlajka uprostřed náměstí (největšího ve Střední a Jižní Americe) a kolečka lidí různého věku svíjejících se v zběsilém rytmu bubínků a bong (někteří mladší tak asi mírně zfetovaní relaxovali, starší si tak užívali exotiky latinsko-amerických rytmů).

Ráno jsme vyrazili už velmi časně, bez snídaně, která byla plánována na zastávku asi po hodině cesty. Ještě před ranní zácpou jsme se vymotali z Mexico-City a vyrazili jsme vzhůru na vrchovinu. Po 90 minutách jsme vystoupali do více než 3.000 m nad mořem a u mne se objevili pocity důvěrně známé z Peru – malátnost, únava, bolest hlavy a žaludku, prostě už tak nízko jsem dostal lehoučkou horskou nemoc.

Průvodce Vítek nám chtěl předvést klasická indiánská jídla, zastavili jsme proto na odpočívadle s indiánskými stánky a jídelnami. Atmosféru místa dotvářely velké náklaďáky – trucky značek KENWORTH, které svištěly kolem i stály na parkovišti. Indiánská kuchyně je totiž exotická i pro Mexičany, kteří zdejší jídlo považují za příjemnou změnu ve svých stravovacích návicích.

Jídlo bylo připraveno na pultech před jídelnou ve velkých keramických nádobách, většinou zde byly polívky. Prohrábnutí naběračkou odhalilo různé ingredience, většinou nepříliš vábně vypadající. Posadili jsme se v prosklené jídelně a pozorovali, jak si kuchař vyšel před dům nabrousit nůž na asfaltovou cestu, po které jsme přišli, kde jezdí auta a pobíhají domácí zvířata.

Objednali jsme si polívky podle toho, jak se která komu líbila podle vzhledu a vůně, většina z nás si dala držkovku nebo houbovou. My jsme volili houbovou, přestože houby vypadaly velice podezřele až nejedle (ale držky vypadaly ještě hůře). Chuť byla celkem nevýrazná, ale s přihlédnutím k vzhledu je nutno říci, že to ještě šlo. Jako příloha byly zelené tortily (ze zelené odrůdy kukuřice), asi nejméně chutné ze všech našich mexických jídel. Příliš nás nezaujalo ani hlavní jídlo, z dalších dnů jsme měli trochu obavy, jak zdejší stravu vydržíme. Realita se prozatím příliš neshodovala s tvrzením knižních průvodců o vynikající mexické kuchyni (možná nezapomenutelná, s tím bych souhlasil). Naštěstí se později vše v dobré obrátilo.

Po obědě jsme si ještě prohlíželi okolí, zde nás zaujal především způsob sušení tortil, kdy se placky před naservírováním hostům válely v prachu na parkovišti za stánky, na zemi mezi hmyzem a domácím zvířectvem. Docela jsme byli zvědaví, co to udělá s naším zažívacím traktem. Naštěstí se ukázalo, že jsme už dostatečně otrlí.

Zde jsme také asi naposledy pili pivo Sol, které od tohoto místa vystřídala nejčastěji Corona (známá i znašich hypermarketů). Pivo většinou stálo mezi 12 a 15 pesos za třetinku a pilo se podobně jako tequila, až na to, že sůl se sypala a limetka vymačkávala přímo do láhve. Se solí se muselo opatrně, protože chemická reakce občas způsobila vypěnění. Než jsme tuto úpravu ochutnali, zdálo se nám to barbarské, ale ve zdejším teplém podnebí a při málo solených jídlech to asi má svůj význam a tělu to tak chutná. Pije se obvykle z láhve, o sklenici si ženy musely říkat.

Přes vyšší nadmořskou výšku jsme pořád jeli lesem, po chvíli začala místy prosvítat mezi stromy charakteristická silueta zasněžené třetí nejvyšší mexické hory, Bílé ženy (Ixtaccíuhatl, 5.286 m n.m.). Hora opravdu připomíná baculatou ženu ležící na zádech. Podle pověsti tak zde na vrcholku leží žalem zemřelá dívka, kterou nechtěl otec dát jejímu příteli (ten leží na Popocatéptlu a ještě občas hněvivě zadýmá).

Po nějaké době se v dáli začal z oparu vynořovat samotný Popocatéptl, druhá nejvyšší mexická hora s výškou 5.452 m nad mořem, doposud činná sopka, která občas vyleká obyvatele v okolí svou aktivitou. Při pozorném pohledu jsme i my viděli tenký sloup dýmu nad kráterem, ovšem tak slabý a málo kontrastní, že není vidět ani na fotografiích ani na videu.

U benzinové pumpy jsme udělali krátkou zastávku na focení a kamerování a pokračovali jsme dál, směr Puebla. Těsně před městem bylo možno v dálce zahlédnout pyramidu Tepanapa v Cholule, prý druhou největší na světě, se španělským kostelíkem na vrcholku. Pyramida je ovšem zanesena zeminou, takže je vlastně vidět jen trochu podezřele pravidelný kopec s kostelíkem. Město samotné začíná velkou továrnou Volkswagenu, jediným místem na světě, kde se teď vyrábějí populární Brouci, ať už klasičtí nebo nová kulatá generace.Ale i klasičtí Brouci mají stále odbyt, zejména mezi taxikáři. Zelená barva s bílou střechu znamená v Mexico-City ekologické taxi a je v obrovské převaze nad starší žlutobílou kombinací. Řidiči vytrhávají přední sedačku, aby pasažérům usnadnili nástup. Jsou okamžiky, kdy je vidět najednou i několik desítek těchto taxíků, které tvoří nejméně čtvrtinu všech vozidel na silnicích zdejší metropole.

Puebla je čtvrté největší mexické město, má asi 2,5 mil. obyvatel. Autobus nás vyložil přímo na Zócalu u hlavní městské katedrály. Po krátké prohlídce jsme pokračovali kousek dále ke kostelu Iglesia Santo Domingo, který je známý svou Růžencovou kaplí, Capila del Rosario, vybudovanou roku 1690. Tato kaple je celá obložena 23-karátovým plátkovým zlatem a je místo vedle místa pokryta různými zlatými ornamenty. Celkově působí až příliš přezdobeným dojmem, všeho moc škodí, přesto je asi tím nejhezčím, co lze v Pueble vidět.

Puebla je také známá výrobou porcelánových předmětů, nemohli jsme proto vynechat návštěvu manufaktury na ruční malbu porcelánu. Především několika set kusové porcelánové stolovací soupravy vypadaly velmi zdařile, možná i díky pěknému aranžmá na stolech ve vzorkovně. Zde jsme také dostali rozchod a dále pokračovali sami. Došli jsme ke kostelu Iglesia San Francisco, který sice není tak zdobený jako Santo Domingo, ale je zajímavý svou vysokou stropní klenbou. Navíc v něm nebyly davy turistů, takže atmosféra měla trochu intimnější charakter. Protože se oteplilo, v klidu jsme se zde převlékli a trochu si odpočinuli.

Nevěděli jsme, jak to bude večer s večeří, tak jsme si chtěli koupit nějaké housky, vyrazili jsme proto do místní tržnice, ta nás však ničím nezaujala, možná proto, že jsme již v jiných zemích viděli tržnice mnohem exotičtější. Mexiko je přece jen civilizovanější země než třeba Peru. V tržnici bylo hodně masa a ryb, koření, velmi podezřelá hotová jídla, oblečení, boty, elektronika, zahradní potřeby a podobně, ovšem housky jsme zde nesehnali. Protože nás špína a smrad vyhnali ven, snažili jsme se najít alespoň nějakou pekárničku nebo krámek s jídlem, ale nic jsme nenašli. Protože jsme prozatím ani neobědvali a hodina odjezdu se blížila, zasedli jsem aspoň do zahrádky McDonaldu pod podloubím na hlavním náměstí a dali jsme si každý jedno kuřecí menu – a jak nám chutnalo!

Celkově nás Puebla příliš nezaujala, přestože má určitě svou atmosféru klidného koloniálního městečka a po hektickém ruchu Mexico-City je tu život mnohem klidnější. Uličky a domy jsou udržovány ve španělském stylu, s pestrými barvami, okenicemi a malými balkónky. Park na Zócalu s palmami a jinými exotickými stromy a rostlinami je také poměrně hezký, ale kdo jednou viděl koloniální Arequipu v peruánských Andách, toho Puebla neohromí…

Do dalšího města Oaxacy zbývalo urazit ještě asi šest hodin jízdy po obstojné dálnici (tak se zde říká i rovným dvouproudým cestám se slabším provozem, po kterých lze cestovat slušnou průměrnou rychlostí). Cesta mezi oběma městy je zvlněná, místy až skoro horská a vede typickou krajinou plnou suchomilné vegetace, zejména kaktusů. Těch zde rostou desítky nebo stovky druhů všech možných i nemožných tvarů a velikostí. Viděli jsme z oken autobusu různé agáve, yuky, el candelabros, nopály a opuncie, zvláštní úplně rovné kaktusy 6 – 7 metrů vysoké (v nižší verzi používané často na přírodní oplocení) a v tomto období nejhezčí Yoshua trees, které právě bíle kvetly.

V tom nejhezčím místě nám nechal průvodce Vítek zastavit a přes půl hodiny jsme fotili a točili. Dokonce jsme zde v koruně jednoho z holých trnovníků objevili prvního našeho mexického leguána. Jeho čilý pohyb po tenkých větvičkách stromu několik metrů nad zemí působil naprosto samozřejmým dojmem, takže to asi bude pro tento druh leguána přirozené prostředí.

Ráz krajiny se dále pořád měnil, překonali jsme sérií serpentin a mostů nad hlubokými strmými údolíčky horský hřbet, vegetace místy až na suchou trávu vymizela úplně, pak se opět začala vracet. Při další hygienické zastávce u pumpy jsme dokonce sehnali i pár housek a dalších potravin, což jsme přivítali, protože do města jsme přijeli už za počínajícího soumraku (kolem půl osmé večer).

Místní hotel v Oaxace si nás získal už tím, že jsme byli všichni pozvaní na welcome drink do zahrady, pili jsme krásně barevný červeno-žlutý koktejl s teqillou a grenadinou. Ubytovaní jsme byli v přízemních pokojících kolem rozsáhlé zahrady. Pokoje byly příjemné, ale nejhezčí na hotelu byly právě zahrada. Bazén jsme sice nestihli, ale úplně stačilo chvíli chodit mezi exotickými ovocnými stromy a palmami, aby člověk zregeneroval po dni stráveném většinou sezením v autobuse.

Většinu ovoce (evidentně jedlého) jsme opět neznali, ale pomerančovník jsme poznali naprosto bezpečně. Cedulka s prosbou o netrhání plodů ze stromů zde visela zbytečně, protože stačilo si nasbírat spadané plody ze země.

Většina zájezdu šla ještě do centra na večeři a na pivo, já jsem ale byl celkem unavený, a protože centrum mělo být na programu i zítra, zůstali jsme na hotelu. Prohlédli jsme si natočené záběry na kameře, udělali jsme si kafe. Naše spirálka na 220V pochopitelně fungovala špatně, vodu do varu nedostala, ale na přelití rozpustné kávy to stačilo, kulmofén máme přepínací na 110V, tam problém nebyl, kamery jsou přímo prodávány s rozsahem adaptéru 110V-220V. Pochopitelně všechny spotřebiče potřebují redukci, kterou lze bez problémů koupit i u nás – nejlepší je univerzální s posuvnými a otočnými kolíky, ta je opravdu univerzální a je menší než verze s několika hlavami pro více zemí.

Kolegové se z města nevrátili nijak nadšení, na náladě jim navíc nepřidala krádež jedné ledvinky s poměrně značným obnosem v dolarech a hlavně s cestovním pasem. Nic z toho se nenašlo a přibyla starost s vystavením náhradního pasu, naštěstí se většina zařizování zvládla po telefonu, navíc byla k dispozici kopie pasu (určitě si ji už příště vezmeme s sebou také), takže poslední den v Mexiku už byl na ambasádě přichystán k vyzvednutí náhradní pas.

Časně ráno jsme posnídali v hotelové restauraci, sice za draho, ale zato sytě, švédské stoly s tradičním sortimentem, zejména vajíčka a spousta ovoce. Autobus nás vyvezl na kopec nad městem, kde stojí zbytky Olmécko-Zapotéckého města Monte Albánu. Asi roku 800 př. n. l. Olmékové nějakým dosud neobjasněným způsobem srovnali vrcholek kopce do naprosto rovné plošiny o rozměrech 200 x 300 metrů (tedy asi tři fotbalová hřiště) a postavili si zde město. Ještě před změnou letopočtu je vystřídali Zapotékové, z jejichž období pochází většina zachovaných staveb. Ještě později byli i Zapotékové vystřídáni Mixtéky.

Areál začíná na tzv. Severní plošině. Vzhledem k našemu časnému budíčku jsme se na ni dostali jako první turisté, tím pádem jsme před sebou měli panoráma prázdné obrovské plochy hlavního nádvoří ohraničeného zachovalými ruinami starých paláců a pyramid. Za námi zůstalo Propadlé nádvoří se svou neobvyklou akustikou (nejlépe je zde slyšet ozvěna po krátkém zatleskání), před námi po levé straně leželo téměř nedotčené hřiště na pelotu (i zdejší průvodci opravdu říkají pelota a ne původní název tlachli).

Po chvilce kochání jsme sestoupili na nádvoří či náměstí a křížem jsme je přešli k Domu tanečníků Los Danzantes. U něj a v něm jsou vystaveny kamenné desky, často i dva metry vysoké, s vyrytými postavami v podivných pózách, většinou se zoufalým výrazem ve tvářích. O jejich významu se dnes vedou spory, je téměř jisté, že to nejsou zdrogovaní tanečníci, jak se soudilo v době, kdy dům dostal své moderní jméno. Asi to nebudou ani mučení otroci, jak soudí modernější teorie. Dnes průvodci mluví o anatomickém atlasu, protože některé postavy jsou vyobrazeny i s vnitřními orgány, postavy jsou nahé (což indiáni jinak nezobrazovali), část postav jsou ženy (také jinde nezobrazované) a většina mužů má plnovous – věc u indiánů neznámá, tedy zde zobrazená jako anatomická rarita.

Zde jsme dostali rozchod. Připili jsme si na to štamprlkou slivovice a vystoupili jsme na Jižní plošinu, abychom si areál prohlédli i z druhé strany.

Přímo pod námi se nacházela observatoř, která jako jediná ze staveb nezapadá do pravoúhlého plánu města, ale je postavena šikmo k orientaci ostatních staveb, zřejmě kvůli sledování noční oblohy pomocí mnoha různých chodeb a průhledů.

Opět jsme přešli centrální prostranství zpět k hřišti na pelotu. Protože už slunce vystoupilo výše, probudili se k životu i místní velké cikády a začali cvrkat neuvěřitelnou intenzitou, že skoro místy nebylo slyšet vlastní slova.

Na závěr jsme zašli k jednomu z hrobů (kde se našel velký poklad z Monte Albánu) a do Muzea u vchodu do areálu, kde nás nejvíce zaujaly lebky s pravidelnými kulatými dírami po trepanacích.

Cestou zpět jsme se stavili na půl hodiny v malém městečku Santa Maria El Tule, kde mají prý nejstarší a největší cypřiš na světě. Docela tomu věřím, protože strom má 40 metrů v průměru, jen samotný kmen má průměr 14 metrů (takže obejít jej je větší vzdálenost než při obejití průměrného rodinného domu), stáří je odborníky odhadnuto na více než 2000 let. Různé suky na kmenu vytvářejí zvláštní útvary připomínající zvířata a obličeje, v koruně a na kmenu hnízdí desítky ptáků, jsou vidět i vosí hnízda. Celkový dojem je ohromující, přičemž ale takto strom působí nejvíce až z bezprostřední blízkosti kmene, tedy pod větvemi koruny. Ještě pár desítek metrů od ohrádky, kde se vybírá symbolické vstupné, dojem zdaleka tak výrazný není, už proto se vyplatí si vstupné za 3 pesos zaplatit.

Pokračovali jsme dále k farmě, kde pěstují agáve a destilují z nich známý mescal – kořalku s červem. Nejdříve se sklidí agáve (osmiletá) a osekají se listy, aby zůstalo srdce rostliny. To se pak nechá uležet, rozdrtí se na žernovu poháněném koníkem, podusí se v jámě zaházené hlínou na způsob Setonova hrnce a vydestiluje. Do hotové kořalky se přidá červ, který cizopasí na agávi a prý podporuje halucinogenní účinky alkoholu. Po vypití láhve mescalu je červ prémií pro nejopilejšího člena společnosti.

V přilehlém krámku následovala ochutnávka mescalu spojená s nákupem. My jsme zde koupili skleničku pražených kobylek, které budeme doma nabízet na ochutnání jako trochu morbidní suvenýr z Mexika. Kobylky jsou dost slané, trochu chutí připomínají pražené oříšky.

Další zastávkou bylo město Mitla se starými mixtéckými ruinami, které jsou charakteristické svými mozaikovými strukturami z různě vystouplých cihel. Navštívili jsme zde i další z mnoha kostelů a prošli jsme rozlehlé tržiště (i jsme tu udělali pár drobných nákupů).

Cestou zpět do Oaxacy jsem se zastavili na oběd v turistickém ranči se stoly pod podloubím kolem otevřeného čtvercového nádvoří. Stylovou atmosféru dotvářela reprodukovaná hudba a výzdoba tvořená různými rustikálními předměty a např. vystavenými hady a škorpióny naloženými v alkoholu.

Oběd měl několik chodů (většinou lépe vypadaly než chutnaly) a jako překvapení byl předkrm: na tortillu se položilo pár kousků z několika druhů sýrů a celé se to zasypalo praženými kobylkami, tortilla se srolovala a jedla jako předkrm nebo jako příloha hlavního jídla. Ne všichni se odvážili kobylky pozřít…

V Oaxace jsme prošli Zócalem kolem katedrály až ke kostelu Santo Domingo a vedlejšímu regionálnímu muzeu. Na náměstíčku před kostelem a muzeem jsme si chvíli odpočinuli pod červeně kvetoucími rohovníky, protože vedro začínalo být úmorné (ještě pořád jsme měli spálené krky a ruce z Teotihuacánu). Muzeum je dobré navštívit ze dvou důvodů – kvůli pokladu z Monte Albánu (a filmu o jeho objevení) a kvůli pohledu na klášterní zahradu se sbírkou několika set kaktusů.

Další program byl už individuální, začali jsme pochopitelně kostelem Santo Domingo, který má prý nejhezčí interiér v celém Mexiku. Je opravdu pěkný a stojí zato jej vidět. Jen jsme už přestávali vnímat rozdíly mezi tou nejméně desítkou kostelů a katedrál, které jsme za uplynulé tři dny viděli. A to nás čekala katedrála na Zócalu, kterou jsme již jen proběhli, abychom neměli pocit, že o něco přicházíme.

Po náročném dni jsme byli už dost uchození, sedli jsme si proto na jednu z mnoha laviček u altánku uprostřed Zócala mezi relaxující a korzující Mexičany a čekali jsme na autobus. Pobíhajícím dětem jsme rozdali několik hrstí bonbónů, popovídali jsme si s mladým Mexičanem, který mluvil anglicky (znal fotbalistu Poborského) a hlavně jsme si hlídali peníze a doklady.

Na další cestu jsme opět vyrazili brzy ráno. Vzdálenost, kterou jsme měli urazit, nebyla příliš velká, ale už jsme nejeli po dálnici, ale jen po obyčejné cestě. A to je v Mexiku pořádný rozdíl. Cesta totiž vede neustále malými vesnicemi a osadami, což znamená neustálé přejíždění ležících policajtů – tzv. „topas“, tedy asfaltových příčných prahů přes vozovku. Ty jsou natolik vysoké, že přinutí řidiče prakticky k zastavení a přejetí krokem. Tyto prahy jsou od sebe vzdáleny někdy jen pár metrů, jindy pár desítek metrů, ale v osadě prakticky neexistuje úsek delší než asi 200 metrů bez prahu. A někdy jsou prahy i mezi vesnicemi v naprosté pustině. Prý jsou nejčastěji u stánků s občerstvením, ale nám to tak nepřipadalo – jsou opravdu všude bez ohledu na druh stavení u silnice. A značky s upozorněním na prahy jsou jediné, které se podél cest vyskytují a jsou poctivě všemi řidiči respektovány. Slovo „topa“ bylo první španělské slovo, které znali všichni, dokonce dříve než slovo „cerveza“ – pivo.

Díky naší pomalé jízdě vynikl nepořádek podél cest. Mexičané jsou prý zvyklí veškeré odpadky vyhazovat z oken aut a autobusů, a to ještě od doby, kdy balili předměty do banánových listů, které se rychle v příkopu rozložily. Průvodce Vítek tvrdil, že pamatuje v autobusech nápisy: „Neházejte odpadky na zem, házejte je z oken!“

Cesta pomalu ubíhala, po několika hodinách jsme zastavili v malé vesničce před školou a rázovitým kostelíkem. Děti měly přestávku a kluci hráli fotbal. Kostelík byl bez velkých soch a obrazů, celé stěny a strop měl vymalované v pestrých barvách (převládala blankytně modrá), zřejmě lidovým umělcem. Všichni svatí zde mají spokojené, dobrotivé a rozesmáté obličeje, včetně těch, kteří jsou jinde zobrazení s bolestí a utrpením. Od stropu a kopule vedou ke stěnám desítky bílých papírových girland, což spolu s květinovou výzdobou dodává místu neskutečně pohodovou atmosféru klidu a pokoje.

Charakter krajiny se postupně měnil, nejzajímavější byl úsek vedoucí zárodkem deštného pralesa mezi palmami, banánovníky a jinými tropickými rostlinami. Místy jsme poprvé viděli i kokosové palmy obalené ořechy. Druhá zastávka byla právě uprostřed vesničky s podobnou vegetací, u stánku jsme hleděli na různé neznámé druhy ovoce. Koupili jsme si zde trs banánků, asi 10 cm dlouhých a úplně červených. Chuťově jsou výborné, někomu chutnají více než známé žluté odrůdy. ¨

A začalo se i pořádně oteplovat. Když jsme dorazili v poledne k Tichému oceánu, byla už venku slušná výheň. Podél pobřeží jsme dojeli až naši pláž Zipolite a ubytovali jsme se v malém rodinném hotýlku, velkém právě tak pro ubytování naší výpravy. Ubytování zde bylo nejjednodušší z celého zájezdu, přestože hotel byl asi nejlepší na celé pláži a jejím okolí. Pokoje byly dvojmístné, se záchodem a sprchou. Místo klimatizace byla pod stropem vrtule, v oknech byly místo skla jen sítě, sprcha měla jen jeden kohoutek, protože zde teče jen jeden druh vody – teplá. Bohužel v některých pokojích (samozřejmě i v našem) chyběly elektrické zásuvky, což je problém kvůli kulmám. Naštěstí jsme objevili jednu volnou zásuvku na chodbě v přízemním atriu, hned vedle pěticentimetrové mrtvolky švába. Třetinu našeho pobytu stejně elektrika nešla, takže nám chybějící zásuvka nakonec ani tolik nevadila, horší byl v době výpadku elektriky nepracující větrák a nefunkční vodovod.

Celou dobu pobytu zde bylo neskutečné vedro, před kterým nebylo úniku. Pouze krátkodobě pomohla sprcha, z pod které se muselo rychle dostat pod větrák a nechat se zde osušit proudícím vzduchem. Kdo se utřel v koupelně do ručníku, dostal se zpět do pokoje již znovu zpocený. Cestu do sprchy a pod větrák prý někteří kolegové absolvovali pětkrát i vícekrát za noc. Na spaní se prakticky nedalo vzít žádné oblečení, natož přikrývka (ani nabídnuté prostěradlo bychom nesnesli).

Na jídlo jsme chodili do restaurace na pláži, asi 30 metrů od ubytování. Vchod do restaurace tvoří hustá zahrada, neustále zavlažovaná, na jejímž konce je asi deset hamak – houpacích sítí, několik stolů pod střechou a dalších několik pod slunečníky z palmových listů. A pak už jen oceán.

Přes neustálé vedro zde většinou nebyla úplně modrá obloha, spíše byl pořád mírný opar, moře tak mělo často trochu našedlou barvu. To mu ale neubíralo na teplotě, která musela být přes 30 stupňů.

Pláž Zipolite objevili hippies v šedesátých letech. Zaujala je svou zvláštní atmosférou a možná i specifickým jevem, který se zde projevuje asi díky profilu dna a tvaru pobřeží: jsou zde neustále velké vlny, které se rozlévají daleko po pláži, aby se pak s obrovskou silou valily pořád novými koryty zpět do oceánu. Dostat se do tohoto zpětného proudu znamená zůstat pevně stát na místě a snažit se vydržet do další vlny, s její pomocí proud opustit a najít si lepší místo. Každý pokus o plavání končí odtažením odvážlivce na oceán (také zde museli jednoho člena naší výpravy zachraňovat plavčíci, a to ani neplaval, jen nedokázal vzdorovat zpětnému proudu).

Na pláži se proto neplave, jen se koupe ve vlnách na kraji v bezpečné vzdálenosti od břehu, tedy maximálně po pás ve vodě. Pláži se sice říká pláž lásky (kvůli prý afrodisiakálním účinkům), ale také pláž smrti, kvůli množství utonulých. Okolí pláže je velice pěkné, písek, skály, palmy, domečky z palmových listů (cabaně). Pláž je také známá volnější morálkou a menšími nároky na oblečení, dokonce se zde toleruje i nudismus, jinde v Mexiku věc nemožná.

A dalším plusem zde bylo jídlo v naší restauraci. Konečně jsme si zde na jídle pochutnávali. Jedli jsme celé tři zdejší dny hlavně ryby a jiné mořské potvory, velké porce, výborně ochucené. Nejlepší byl tuňák ve všech úpravách (v mandlové omáčce sypaný drcenými mandlemi nebo v hořčičné omáčce), výborná byla chobotnice na česneku. Ceny s přílohami byly mezi 50 pesos za tuňáka až po 75 pesos za chobotnice, tedy nižší než v jiných námi navštěvovaných restauracích (tedy turistických, v místních jídelnách panují úplně jiné relace). Vynikající piňacolada, koktejl z bílého rumu, kokosového mléka, ananasové šťávy, nahoře našlehaný a posypaný skořicí, stála 25 pesos. A to vše za zvuků moře, na žlutém písku, v pohodlném oblečení (plavkách), pod palmovými slunečníky nebo v hamace…

Čtvrtek, 24.05 | 12:20

Po snídani (vejce na různé způsoby) na nás čekal terénní autobus, protože příjezd k pláži u sladkovodní mangrovové laguny, kterou jsme se chystali navštívit, vede polními cestami a naši řidiči zde už kdysi utrhli výfuk a od té doby odmítají tento úsek jezdit. Autobus vypadal celkem pěkně, ale neměl klimatizaci, takže i těch pouhých 10 km bylo velmi náročných. Naštěstí jsme byli na vyšší teplotu zvyklí z pokojů. Cesta vedla nejprve po pobřeží, poslední úsek byl lemovaný hájem kokosových palem, za kterým je u břehu moře opuštěná dlouhá pláž ohraničená útesy se skalními okny.

Vchod do areálu je skrz stylovou boudu s naučnými tabulemi, s prodejem suvenýrů a vstupenek, kde nám byli přiděleni místní průvodci. Už cesta po pláži (asi 800 metrů) k laguně je zajímavá, protože nad pobřežím lítají pelikáni, alky a racci, kteří občas podniknout střemhlavý výpad k hladině, vždy končící chycením ryby. Po pláži se hbitě pohybují bílí krabi, kteří se zdají nepolapitelní, nicméně místní průvodci je dokážou vyhrabat z děr, do kterých se zavrtávají při pocitu nebezpečí. Mohou tak turistům zblízka ukázat jejich perleťová klepítka.

Laguna samotná je od moře oddělena nepříliš širokým pruhem pláže, takže to vypadá, že větší vlna může přetéci až do laguny. Laguna se neustále přírodně plní deštěm, až její hladina dosáhne kritické výše, protrhne hráz do moře a moře ji zalije. Pak se ale hrázka časem obnoví a laguna se opět několik let plní. My jsme měli vyšší stav vody, který vyhovuje více zdejším živočichům, také naše projížďka mohla být delší než obvykle, ale nevýhodou je, že nejsou tak dobře vidět místní krokodýli. My jsme volně v laguně viděli jen dva, a to ještě ne z úplné blízky.

Vyfasovali jsme zelené záchranné vesty a nalodili jsme se asi po osmi lidech na pramice. Průvodci se chopili dlouhých tyčí a odstrkováním ode dna loďky postrčili do tmavé laguny. Voda je téměř černá, přesto nepůsobí špinavým dojmem a ani nijak nezapáchá. Hladina je jak zrcadlo, je úplně klidná a nehybná. Břehy jsou nízké, ale většinou ani není vidět předěl mezi vodou a zemí, protože břehy jsou skryty za hustými porosty mangrove – stromů a keřů se vzdušnými kořeny uchycenými ve vodě ke dnu laguny. V této husté spleti žije velké množství živočichů, kromě krokodýlů to jsou hlavně různí ptáci (kormoráni, volavky, pelikáni bílí i šedí a jiné druhy). Snažili jsme se být potichu, abychom viděli co nejvíce, ale samotní ptáci a cikády dělají takovou zvukovou kulisu, že naše obavy byly asi přehnané.

Hned po několika metrech jsme zahlédli ve vodě mezi kořeny nenápadného krokodýla, bohužel nás také včas zpozoroval a zmizel pod hladinou. Těsně nad našimi hlavami přeletěl velký bílý pelikán, další jsme viděli v korunách okolních stromů. Na uschlých kmenech trčících z vody protahovaly svá křídla volavky, bílé, šedé, hnědé i černé. Nad porosty mangrove se občas objevil palmový hájek, na březích kvetly bílé lilie.

Po více než půl hodince plavby přirazili naši lodivodi ke břehu, my jsme s úlevou odložili mučící vesty, poodlepovali propocená trička od těla a vystoupili na břeh do neskutečné scenérie stinného palmového háje s koncem někde v nedohlednu. Na zemi se občas povalovaly kokosové ořechy, to, co jsme považovali za travičku, byly pěticentimetrové lístečky podivné rostliny, s tvarem miniaturních listů kapradiny. Při doteku prstem se obě strany lístečku sklopily k sobě, takže to zřejmě byla masožravka.

Hájem jsme prošli ke srubu, který slouží jako občerstvovací stanice. Ale na občerstvení ještě nebyl čas, protože za srubem bylo několik oplocených bazénků s krokodýly. Konečně jsme pochopili, proč průvodci vláčejí s sebou ta mrtvá kuřata – následovalo krmení. Krokodýli tušili, co bude následovat, a s mrštností, kterou by u těchto zdánlivě líných tvorů nikdo nečekal, se vrhli směrem k předpokládané kořisti. Hozená kuřata chytili ještě ve vzduchu, a protože krokodýl neumí ukousnout jednotlivé sousto, pěkně si kuřata narovnali hlavou směrem do širokého krku a polkli je vcelku, cesta kuřete krkem a přední částí těla byla jasně patrná.

V posledním mělkém bazénku bylo stádečko krokodýlích novorozenců o délce asi čtyřicet centimetrů, za bazénkem byl oplocený výběh pro další zdejší typická zvířata, nosály. Ti vypadají jako mírné chundelaté koule s dlouhým nosem a ještě delším ocasem, ovšem jejich drápy jsou velmi ostré a vždy připravené přitáhnout jakoukoliv potravu. Přestože jsme byli varováni, jednu tašku rozpáral nosál skrz oko plotu od shora až dolů.

V největším výběhu byli šedé perličky, známé i z našeho venkova, a srnečci, také velmi podobní našim. To už není taková exotika, a tak následoval útok na srub s občerstvením, kde už stáli domorodci s mačetami připravení obsloužit nás přírodními kokosy. Kokosový ořech roste samozřejmě na kokosové palmě, ale vypadá poněkud jinak, než jsme zvyklí z našich obchodů. V těch se totiž prodává už vylouplé jádro, které je původně ještě obaleno tlustou zelenou slupkou, asi jako mockrát zvětšený vlašský ořech. Velikost takového kokosového ořechu na palmě dosahuje zhruba velikosti fotbalového míče.

Domorodec mačetou odsekne špičku ořechu, do vzniklé dírky se vloží brčko a můře se pít kokosové mléko, čerstvé je mnohem lahodnější než z obchodu. My jsme využili barevné hamaky, natáhli jsme se do nich a popíjeli. Bohužel fotka s pěkným pozadím znamenala fotit proti slunci, ale přesto je i z ní patrná atmosféra tropické pohody.

Po vypití všeho mléka jsme opět došli k mačetistům, kteří dovedně rozsekli zelenou slupku i s hnědým obalem jádra a speciálními lopatičkami odloupali kokos od stěn ořechu. Některé ořechy nebyly ještě kompletně zralé, tam se kokos naškrábal jako měkká dřeň s pastovitou konzistencí. Místní lidé si sladký kokos sypou solí, paprikou a kapou citronem. Na první pohled šílenou kombinaci jsme pochopitelně na půlce ořechu také vyzkoušeli a má to něco do sebe!

Po chvilce odpočinku jsme se sami dva vydali do nitra palmového háje. Zašli jsme poměrně daleko a obdivovali jsme klid kraje tak vzdáleného od civilizace. Mezi palmami a i na nich jsme pozorovali velké hnědé útvary termitišť, když nás zaujalo zvláštní pískání. Na vrcholku jedné palmy bylo zrovna jedno takové termitiště s otvorem, kterým se dovnitř dobýval párek zelených papoušků, zřejmě druhu Lori.

Úplně jsme zde na palmovém ostrově ztratili ponětí o čase, když průvodci zaveleli k odchodu, nikomu se příliš nechtělo. Na člunech jsme ještě chvíli pokračovali dál do nitra laguny mezi mangrovými břehy a ostrůvky plnými exotického ptactva. Asi patnáct metrů od lodičky se na chvíli vynořil několikametrový krokodýl, bohužel opět za hranicí fotitelnosti (na kameře ovšem je zdokumentovaný).

Po přiražení ke břehu jsme opět přešli po pláži k zaparkovanému autobusu a vydali se zpět. Asi polovina zájezdu projevila přání vrátit se autobusem na Zipolite, my ostatní jsme zůstali na jedné z několika pláží v okolí. Menší písčitá pláž byla lemována kamennými útesy, na břehu byly sruby s občerstvením a hlavně desítky palem poskytujících blahodárný stín. Pod jednou z nich jsme si roztáhli ručníky a sprintem jsme se vrhli do moře (pomalu to nešlo, protože písek byl rozžhavený na neuvěřitelnou teplotu).

Vlny zde sice nebyly o moc menší než na Zipolite, ale neměly zdaleka tu sílu a nevytvářely zpětné proudění do oceánu. Plavalo se výborně, jen jsme se museli dostat za místo, kde se vlny pěnily a vytvářely zpěněné přepadající hřebeny. Pak už jen stačilo lehnout si na záda a nechat se houpat. Voda měla určitě přes třicet stupňů, nehrozilo tedy ani podchlazení z dlouhého pobytu ve vodě, spíš byl naopak problém s přemírou slunce, večer jsme byli všichni spálení, přestože jsme se chránili tričkem a mimo plavání jsme se snažili nevycházet příliš ze stínu palem.

Na útesu kousek od nás tloukl místní rybář dřevěnou palicí chobotnice, aby byly dostatečně měkké a vhodné k jídlu – pokud se chobotnice nerozmlátí hned po ulovení, nenávratně ztuhne a je téměř nepoživatelná.

Vydali jsme se v tričkách na sousední plážičku sbírat škeble, šli jsme krajem moře, abychom si neuvařili nohy. Písek místy nebyl žlutý, ale přecházel přes odstíny hnědé až do úplně černé barvy, zřejmě byl vulkanického původu. Sousední pláž byla kamenitá (proto se zde nekoupalo), kameny na okraji moře byly plné deseticentimetrových černých krabů, kteří před námi úprkem spěchali schovat se do moře.

Velmi příjemným způsobem jsme zde strávili odpoledne, problém pak nastal s návratem na Zipolite. Přestože silnici pořád křižují spousty taxíků shánějících pasažéry, zrovna nyní žádný nejel. Povedlo se nám stopnout dodávku s vytrhanými sedačkami, které byly nahrazeny třemi volně postavenými proutěnými křesílky, a s úplně rozmláceným předním sklem. Přestože reálná kapacita byla asi 6 lidí, nacpalo se nás dovnitř třináct, rozmístili jsme se různě po zemi a doufali, že řidič dojede na Zipolite rychleji, než se stačíme horkem rozpustit a vypařit. Po zastavení si řidič pochopitelně řekl o větší sumu, než byla původně domluvená. Vyřešili jsme to kompromisem a pospíchali jsme na večeři.

Poslední den pobytu u Pacifiku zůstala většina lidí na pláži a užívala si odpočinku. Ne tak my, spolu s dalšími deseti lidmi a Vítkem jsme se vydali taxíkem do městečka Puerto Angel (asi 10 km), odkud jsme hodlali podniknout výpravu na moře, kde jsme se chystali chytat ryby a pozorovat delfíny. Začali jsme kávou na pláži, kde nás fascinoval majitel kavárny se svým radiomagnetofonem na kliku. Na první pohled klasický moderní přístroj měl po straně kruh s klikou, kterou se párkrát zatočilo a mohlo se poslouchat.

Než jsme dopili, naložili místní rybáři vybavení do dvou loděk s lehkými stříškami a silnými motory na zádi. Rozdělili jsme se na 6 a 7 a nastoupili do loděk. Bez dalších velkých příprav rybáři nahodili motory a kolem skaliska se stojícími plameňáky jsme vypluli na otevřené moře. Pluli jsme pochopitelně pořád na dohled od břehu, rybáři naprosto přesně znali trasu, kterou nám chtěli předvést, předem věděli, kde se chytnou ryby, kde budou vidět delfíni a kde se dobře šnorchluje.

Po chvíli tedy nahodili udici

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .